O Austrálii se říká, že všechno, co tam žije či roste, chce člověka zabít. Je to samozřejmě nadsázka, ale nelze popřít, že se v Austrálii vyskytuje velké množství jedovatých živočichů a rostlin. Austrálie je domovem i kopřiváka morušovitého (Dendrocnide moroides), mnohem nebezpečnějšího příbuzného naší kopřivy. Jde o jednu z nejjedovatějších rostlin světa, jejichž jed proniká lidem skrz kůži. Člověka obvykle nezabije, ale příběhy o extrémně a dlouhodobě bolestivých požaháních jsou legendární.

Lidé, kteří měli s kopřivákem tu „čest“, popisují bolest jako nejhorší, co kdy v životě zažili. Je to prý jako když vás popálí vařící kyselina a zároveň dostanete silný elektrický šok. Pro vědce přitom bylo doposud záhadou, co tato strašlivá popálení vlastně vyvolává. Experimenty se známými látkami z těchto rostlin stále vycházely naprázdno. Bylo zřejmé, že jde o doposud neznámé toxiny.

TIP: Zákeřná past: Pavučiny nefily kyjonohé obsahují neurotoxiny

Irina Vetter z australské University of Queensland a její kolegové nedávno v kopřivákovi objevili celou doposud neznámou skupinu peptidů, které jako neurotoxiny vyvolávají extrémní bolest. Dostaly jméno gympietidy, podle anglického jména kopřiváka „Gympie-Gympie stinging tree“. Svou strukturou jsou gympietidy podobné toxinům pavouků a prudce jedovatých plžů homolic. Jak to v podobných případech bývá obvyklé, gympietidy by se mohly stát základem pro vývoj nových typů léků, včetně léků proti bolesti.

Město Dardžiling i stejnojmenná oblast na severovýchodě Indie tvoří součást státu Západní Bengálsko. Atmosféra tamní metropole, chaotické a vzrušující Kalkaty, se od klidných čajových plantáží velmi liší. Přibližně pět set kilometrů na sever od ní, na půli cesty mezi Nepálem a Bangladéšem, leží v úrodné rovině město Siliguri. Neoplývá sice mnoha turistickými lákadly, zato nabízí zážitek v podobě jízdy po úzkokolejce Dardžilingské himálajské železnice. Devadesát kilometrů dlouhou trať postavili Britové právě kvůli obchodu s čajem a od chvíle, kdy se první lokomotiva v oblacích dýmu vydala do indických kopců, uplynulo už sto třicet let. Jedinečná tradice však přetrvala, a železnice se dokonce dostala na seznam světového dědictví UNESCO.

Útěk před horkem

Vlak se šine krajinou opravdu velmi pomalu, a osmdesát kilometrů ze Siliguri do Dardžilingu tak urazí za osm hodin. Tudíž máte dost času vychutnat si krajinu za oknem, kdy se rovina posetá čajovníky postupně mění v husté lesní porosty a z kopců se pohled stáčí do hlubokých údolí. 

Těžko říct, zda Britové stavějící tyto úseky mezi léty 1879 a 1881 tušili, že bude himálajská železnice fungovat ještě v 21. století. Vlak musí na své cestě vystoupat ze sta metrů nad mořskou hladinou až do výšky 2 200 metrů. Za jeho okny se přitom odehrává život: malá tržiště, vesničky s obyčejnými domy, městečka roztroušená po kopcích, políčka a sem tam čajová plantáž, nad níž se ráno ohýbá tucet žen. Když souprava zastaví, strojvedoucí s průvodčím vyskakují, aby nakoupili čerstvou zeleninu. 

O pár set metrů výš se přidá mlha. Zatímco dole u Siliguri bylo horko a vlhko, tady se teplota pohybuje kolem patnácti stupňů. Proto si Britové, prchající před spalujícím indickým sluncem, stavěli odlehlá sídla jako Dardžiling. Za okny vlaku přibývá domů, lidí, aut i tržišť a všeobecný ruch sílí – konečně město, o němž snily tisíce lidí a kde se pěstuje nejlepší čaj v celé Indii.

Vzpomínky na britské časy

Dardžiling nikdy nepředstavoval obrovské město jako třeba Agra, Kalkata či Dillí. Leží totiž na vysokých zelených pahorcích, které svírá zasněžený masiv himálajské Kančendžengy, nejvyšší hory Indie. S 8 586 metry nad mořem jde také o třetí nejvyšší vrchol světa a jeho jméno v tibetštině znamená „pět pokladnic velkého sněhu“. V místě se odjakživa mísil vliv Indie, Nepálu, Sikkimu i Bhútánu, ale „dnešní“ Dardžiling vznikl až v první polovině 19. století. Duši mu vdechli Britové hledající odpočinek, a později tam začali pěstovat čaj. Vzpomínky na britské časy přitom dosud nevybledly. 

Dardžilingský život se odehrává na tržišti, v ulicích či na hlavním náměstí Chowrasta. U zlaté sochy nepálského básníka Acharyi se setkávají lidé z celého města, podobně jako před sto lety – jen džentlmeny v kloboucích a dámy v róbách vystřídali školáci v uniformách, skupinky mládeže, indičtí turisté a hrstka dobrodruhů. Místní jsou už od pohledu jiní než ve zbytku Indie: Převládají mírně šikmé oči a spíš čínské nebo nepálské rysy, jaké na jihu neuvidíte.

Mlha coby symbol

Obchody ve starých koloniálních domech s dřevěnými fasádami nabízejí knihy, kávu a samozřejmě čaj. Kousek za náměstím se zvedá pahorek Observatory Hill coby posvátné buddhistické místo, kde se ve větru třepotají stovky modlitebních vlaječek. Buddhismus představuje v těchto končinách nejsilnější náboženství, ale v Dardžilingu najdete i mešity, hinduistické chrámy a několik britských kostelů, již nahlodaných zubem času. 

Chodník stáčející se pod pahorkem tvoří hlavní městskou promenádu. Kráčíte po ní v klidu a tichu mimo dosah aut a sledujete zelenou krajinu, která se občas vynoří z mlhy patřící k dardžilingským symbolům. Najednou začne poprchávat a zavládne dokonale britské počasí. Před deštěm se můžete ukrýt do starého koloniálního podniku Glenary’s na hlavní ulici. Nabízí několik teras a uvnitř spatříte černobílé fotky zašlé slávy. Stačí si objednat konvičku místního čaje, na večeři si dát tradiční dum aloo neboli brambory v pikantní omáčce či plněné taštičky momo, a zážitek z indického města s evropskou historií bude kompletní.

Cesta za malými lístky

Čajové plantáže Dardžilingu se rozprostírají hned za městem a dalších téměř devadesát čajových zahrad leží v celém okolí. Každá z nich je pod přísnou kontrolou a pouze odtud pochází čaj, který se může chlubit známkou kvality. Mekku milovníků tradičního nápoje si můžete prohlédnout na vlastní oči a vyrazit na objevitelskou výpravu. 

Ve zvlněných ulicích ranního Dardžilingu se převaluje hustá mlha a venku je pouze pár lidí. Hlavní cestu ucpaly džípy směřující do Gangtoku, Kurseongu či Siliguri. Za starým hřbitovem s několika zapomenutými náhrobky se objeví čajová políčka. Ostře se sklánějí dolů do údolí, pokrytého smaragdovým kobercem čajovníků. Před dvěma sty lety tu o čaji nikdo neslyšel, ale Britové zjistili, že právě Dardžiling a nedaleký Ásám pro něj skýtají skvělé podnebí. Nejenže tedy objevili divoce rostoucí keře Camelia sinensis neboli čajovníku čínského, ale také v místě zasadili první keře tradičního čaje. V Ásámu s ním experimentovali od roku 1840 a v Dardžilingu se začal jeho příběh psát o rok později zásluhou Archibalda Campbella.

Z Číny do Indie

Zmíněného britského chirurga přeložili do Dardžilingu z nepálského Káthmándú. A právě on přivezl do indického města sazenice z regionu Kumaon na severu země. Britové nejspíš nevěděli, že rozhodnutím vybudovat indické plantáže zcela promění dějiny nápoje, který se do té doby spojoval výhradně s Čínou. Indie se během jediného století stala čajovou velmocí a díky nově zrozené britské zálibě v pití čaje mu přišel na chuť i starý kontinent. 

Sběr plodiny se od těch dob příliš nezměnil – i dnes přicházejí brzo ráno na políčka sběračky. Z čajovníku je totiž třeba odtrhnout jen několik malých vrchních lístků a ženy zvládají jemnou práci lépe. Na zádech nosí velké koše a za den musejí sklidit několik kilogramů. Pro cizince jde o exotický pohled, sběračky však žijí v ničivé chudobě: Za celodenní tvrdou dřinu si vydělají sto dvacet rupií, tedy asi čtyřicet korun. Jejich mzda tak patří k nejnižším v Indii, nemají však na výběr, neboť jiná práce v oblasti není. 

Tibetská stopa

Jen pár kilometrů od Dardžilingu se nachází městečko Ghoom, ukrývající velkou turistickou atrakci – nejvýš položenou železniční stanici Indie, jež vyrostla neuvěřitelných 2 258 metrů nad mořem. Na konci klikatých silnic Ghoomu se pak objeví buddhistický klášter, jeden z nejdůležitějších v okolí. Místní mu říkají Jiga Čoeling a proslavila ho téměř pětimetrová socha Buddhy. Komplex vznikl teprve roku 1875, a přestože už prošel řadou proměn, vyzařuje starobylou posvátnost. Na významu nabyl zejména po roce 1959, kdy se k němu po tibetském národním povstání proti čínské okupaci stáhly tisíce lidí. Často se proto říká, že je zde na severu Indie tibetská kultura dokonce silnější než v samotném Tibetu.

TIP: Úzkokolejka v indických horách: Železniční příspěvek světovému dědictví

Uvnitř kláštera vládne příjemné přítmí, ticho a duchovní atmosféra. Jediný mnich v dlouhém rouchu se modlí nad otevřenou knihou a jeho šepot znásobuje krásu prostoru. Modlitební mlýnky ozdobené mantrou čekají na poutníky, kteří je roztočí, zatímco nehybný Buddha hledí mlčky před sebe. 

Živo navečer 

Na okraji Dardžilingu vyrostlo tibetské centrum, kde vás seznámí se staletou kulturou a s detaily z dávného i dnešního života. K vidění jsou koberce, výšivky, dřevěné výrobky či staré fotografie. Město pak nejvíc ožívá navečer: Tehdy se lidé procházejí po hlavní ulici stoupající k náměstí, restaurace se plní, v obchůdcích s čajem se dál řeší byznys a v podnicích neutichá cinkání lžiček a konvic. Dokud v Dardžilingu zůstane čaj, bude mít místo duši, která návštěvníkům učaruje. 

Císaři Karlu IV. se podařilo mnohé. Splatil dluhy po svém otci, rozšířil české království, vystavěl mnoho hradů, založil univerzitu a dosáhl povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Schopný panovník naopak zcela selhal v pěstování bratrské lásky mezi svými syny. Neustálé spory Václava IV. a jeho nevlastního bratra Zikmunda netřeba připomínat. Méně se už ví o tom, jak se svými staršími sourozenci vycházel nejmladší syn Karla IV. Jan Zhořelecký. Přitom šlo bezpochyby o působivou osobnost…

Milovník turnajů

Jana Zhořeleckého porodila roku 1370 čtvrtá Karlova manželka Alžběta Pomořanská. Od staršího bratra Zikmunda a nevlastního Václava tedy prince dělilo dva a devět let. Po něm zplodil královský pár ještě další dva syny, avšak oba dva v dětství zemřeli. Proto se musel před svou smrtí v roce 1378 římský císař a český král postarat o budoucnost pouze tří potomků mužského pohlaví.

Zatímco nejstarší Václav zdědil české království a Zikmund dostal Braniborsko a příslib polské či uherské koruny, nejmladšímu odkázal otec vévodství Zhořelec, východní polovinu Dolní Lužice a část Braniborska, takzvanou Novou marku. Vlády nad svěřenými územími se Jan ujal ve svých čtrnácti letech. Za centrum svého působení si zvolil Zhořelec. Zde prý pořádal velkolepé rytířské turnaje, neboť tuto zábavu miloval.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 14. století se však mladý Jan pohyboval spíše v českých zemích. Pobýval například v Praze, Českých Budějovicích, na hradech Žebrák či Karlštejn. Rovněž navštěvoval svého staršího bratra Zikmunda v Uhrách. Přestože přišel na svět jako poslední z trojice Karlových mužských potomků, jako první se stal otcem. Roku 1388 se oženil s Kateřinou Švédskou, dcerou meklenburského vévody a švédského krále Albrechta I. O dva roky později se páru narodila dcera Eliška. Mezitím se na mladého prince obrátil s žádostí o pomoc jeho starší bratr Zikmund. Co po něm chtěl?

Zálusk na korunu

Již roku 1382 propůjčil tehdy nedospělý Jan svému sourozenci vládu nad Novou markou. Zikmund totiž doufal, že mu toto území pomůže získat polskou korunu. Na polský trůn však nakonec neusedl. Místo toho se mu podařilo zajistit si vládu nad Uhrami. Novopečený uherský král se ovšem topil v dluzích. Doufal, že mu bratříček z těchto nesnází pomůže. Co mu výměnou za potřebnou finanční injekci přislíbil? V první řadě mu roku 1388 navrátil Novou marku. Poté Zikmund na Jana dokonce převedl svůj nárok na českou korunu. V případě, že by tedy král Václav IV. zemřel bezdětný, měl po něm na trůn usednout Jan Zhořelecký. Tato skutečnost zřejmě způsobila, že se nejmladší z Karlových synů o pět let později zachoval ke svému staršímu nevlastnímu bratrovi poněkud necitelně…

V roce 1393 popíjí Václav IV. na hostině. Netuší ovšem, že v jednom z pohárů vína se ukrývá pomalu působící jed. Král smrtící nápoj vypije. Zatímco v péči lékařů bojuje o život, Jan si dělá starost o budoucnost českých zemí. Jeho bratr totiž nezplodil žádného potomka. Za této situace začne Jan vyjednávat s míšeňským markrabětem o případné podpoře svého nároku na trůn. Král Václav IV. ovšem nakonec svůj zápas se smrtí vyhraje. Jednání svého nejmladšího bratra považuje za odpornou zradu. Bude si muset na toho hada v lidské podobě dát dobrý pozor!

Nečekaný spojenec

Rok po neúspěšném atentátu se Václav IV. potýká s dalším vážnými potížemi. Zajme ho takzvaná Panská jednota, jejíž příslušníci ho uvězní v Bílé věži na Pražském hradě. V čele opozičního uskupení stojí Václavův bratranec, moravský markrabě Jošt. Zdá se, že český král může od svých příbuzných čekat jen to nejhorší! Jošt vyzývá Jana, aby se k němu připojil a svrhl Václava z trůnu. Nejmladší syn Karla IV. se ovšem zachová překvapivě. Nejenže Joštovu nabídku odmítne, ale rozšiřuje plamenné listiny, v nichž označuje zajetí krále za hanebný zločin. Shromáždí v Kutné Hoře početné vojsko a v jeho čele vytáhne ku Praze, aby bratra osvobodil. 

Jak si vysvětlit toto jednání? Možná Jan svému moravskému bratranci nedůvěřoval. Nebo chtěl odčinit svou předchozí zradu vůči Václavovi. Kdo ví. Každopádně se Jošt Janovy armády lekne a opustí Prahu. Bohužel s sebou bere i zajatého krále. Jan Zhořelecký může jen bezmocně skřípat zuby. Nákladné vydržování vojska mu citelně ztenčuje finance. Nakonec se mu podaří za cenu nejrůznějších ústupků dosáhnout Václavova propuštění. Projeví mu starší bratr svou vděčnost? 

Útěk před dluhy

Zpočátku se zdá, že Václav IV. iniciátora svého vysvobození ocenil – jmenoval Jana dvorským sudím říšského sněmu. Jenže záhy se napjaté sourozenecké vztahy opět pokazily. Kvůli záchraně bratra upadl Jan Zhořelecký do velkých dluhů. Žádal tedy Václava, aby mu pomohl z finančních nesnází. Výsledek? Nedostal ani groš! Proto se rozezlený Jan opět obrátil ke svému nevlastnímu bratrovi zády. Spojil se s Václavovým úhlavním nepřítelem – pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Vysoce postavený duchovní vede s králem domácí válku. Každý například podporuje jiného papeže. Zatímco arcibiskup stojí za římským svatým otcem Urbanem VI., Václav IV. se přiklání na stranu avignonského kandidáta.

Jakmile se český král dozví, že jeho bratr navázal blízký vztah s Janem z Jenštejna, popadne ho strašlivý vztek. Roku 1396 zbaví Jana Zhořeleckého jeho úřadu sudího a vypoví ho ze země. Nejmladší syn Karla IV. se ocitá v nezáviděníhodné situaci. Nejenže se rozkmotřil s českým králem, ale po jeho stopě jdou neodbytní věřitelé. Jak se jich zbavit? Pronásledovaný vévoda se uchýlí do cisterciác­kého kláštera v Neuzelle v Dolní Lužíci. Zde se mu snad podaří skrýt…

Oběť vraha?

Právě v Neuzelle vydechne Jan Zhořelecký naposledy. Okolnosti jeho předčasné smrti se dodnes nepodařilo objasnit. Jednoho dne mladý muž v plné síle ulehl na lůžko a druhý den ho mniši našli mrtvého v jeho cele. Nečekané úmrtí okamžitě vzbudilo celou řadu spekulací. Kronikáři jeden po druhém opakovali, že vévodu kdosi otrávil. Na čí příkaz údajně Jan Zhořelecký zemřel? V podezření se ocitl Václav IV. i moravský markrabě Jošt. Nejčastěji však z dobových kronik zaznívá obvinění vůči Zikmundovi. Z jakého důvodu? Možná jen proto, že po smrti Jana Husa si vysloužil v Čechách nálepku padoucha. Jestliže „zradil“ milovaného kazatele, proč by nemohl dát před lety odstranit vlastního bratra?

Smrt Jana Zhořeleckého zůstává velkou záhadou českých dějin. Historikové dodnes nedovedou ani říci, zda mu skutečně na věčnost někdo pomohl, nebo odešel ze světa přirozeným způsobem.  

Image

Čtěte také

Intimní otazník nad českým králem: Měl Václav IV. dceru?

Od 30. let minulého století víme, že se ve vesmíru nachází mnohem víc hmoty, než vidíme. Z aktuálně platných měření družic COBE, WMAP nebo Planck vyplývá, že asi jen 4,9 % celkové materie a energie kosmu reprezentuje baryonická, tedy „normální“ hmota. Dalších 26,8 % má být shromážděno v tzv. temné hmotě, substanci, jež se navenek projevuje pouze gravitačně. A zbytek představuje zcela neznámá temná energie s dosud neurčenými vlastnostmi. 

O temné hmotě víme pouze z nepřímých měření, kdy se zjišťuje, že se v určitých oblastech hvězdných ostrovů – například v halech spirálních galaxií – vyskytuje mnohem víc gravitující látky, než odpovídá sledování. Z pozorování se nezdá, že by temná hmota interagovala jakkoliv jinak, rozhodně ne prostřednictvím elektromagnetické interakce. Proto je u ní myšlenka elektrického náboje prakticky vyloučena. 

TIP: První pozorování temné hmoty jinak než prostřednictvím gravitace

Jenže nedávno zveřejněná pozorování struktur z období asi 180 milionů let po Velkém třesku, v nichž hraje hlavní roli neutrální vodík z kosmického dávnověku, nepřímo ukázala opak. Jednoduchým počítáním se zjistilo, že tento neutrální vodík absorboval dvakrát víc fotonů mikrovlnného záření, než odpovídá modelům. Znamenalo by to, že musel být chladnější, což se zdá nemožné. Pokud však temná hmota přece jen dokázala téměř zanedbatelně interagovat elektromagneticky, kdyby jen 1 % jejích částic mělo náboj jedné miliontiny náboje elektronu, k dodatečnému chlazení by to stačilo. 

Laločník ostrozobý (Heteralocha acutirostris) obýval hornaté oblasti na jihovýchodě novozélandského Severního ostrova. Jeho modročerné peří se zeleným leskem bylo podobné opeření tuiho zpěvného, kterého můžete na Novém Zélandu vidět dodnes. Ocas byl na konečcích ozdoben širokým bílým páskem a po každé straně hlavy u kořene zobáku měl tento opeřenec jasně oranžové lícní laloky, jež jsou pro tuto čeleď charakteristické. Zobák laločníka měl barvu slonové kosti a nohy byly modrošedé.

Vévoda dovršil pohromu

Pro Maory byl laločník posvátný a jeho peřím se původně mohli zdobit pouze významní náčelníci. Až odměny sběratelů nabízené za odchycení laločníka proto vedly k lovu ve velkém. Poslední ránu zasadil tomuto druhu příjezd vévody z Yorku na přelomu 19. a 20. století. Vévoda dostal na uvítanou krásné peří z laločníka, což po jeho návratu mnohonásobně zvýšilo poptávku po této ozdobě. Poslední záznam o výskytu černého pěvce máme z roku 1907. 

Zobák rostlý na dva způsoby

Na laločníkovi byl patrně nejpozoruhodnější rozdíl mezi zobáky samiček a samců. Ten byl tak markantní, že přivedl známého ornitologa Johna Goulda k velkému omylu: považoval příslušníky dvou pohlaví za dva rozdílné druhy. Zatímco zobák samečka byl jen mírně zahnutý a dlouhý asi 6 cm, samička měla štíhlý, zhruba 8,5 cm dlouhý zobák silně zahnutý dolů. 

TIP: Nic pro slabé povahy: Na Novém Zélandu objevili pozůstatky velkého netopýra

Zoologové předpokládali, že tento rozdíl vznikl na základě potřeby vypořádat se v rámci druhu s konkurencí při hledání potravy. Samečci používali zobák jako majzlík k proražení shnilého dřeva a rozšiřování děr, ve kterých hledali larvy brouků. Samičky se svým dlouhým zobákem byly naproti tomu schopny vybírat potravu z hlubších a užších otvorů. Každý si tedy přišel na své. Mnozí vědci však toto vysvětlení považují za nedostatečné, jelikož u jiných druhů nebylo nic podobného pozorováno. Možnost vysvětlit tento nesoulad však patrně zmizela s posledními laločníky.

Bernardýnka Daisy vyrazila s páníčky na túru k vrcholku Scafell Pike. Cestu nahoru sice bez problémů zvládla, při sestupu se však zhroutila a s bolestným kňučením odmítala pokračovat.

TIP: Hrdinný psí záchranář: Zlatý retrívr vytáhl z vody topícího se koloucha

Jelikož zvíře váží 55 kilogramů, nedokázali jej majitelé snést dolů, a tak se obrátili o pomoc na horskou službu: Do terénu za nimi vyrazil šestnáctičlenný tým, na místě bernardýnku uchlácholil, podal jí léky proti bolesti a pak ji na upravených nosítkách dopravil do nížin. Fena se sice při akci údajně tvářila poněkud zahanbeně, ale zdravotně je v pořádku a už zase spokojeně řádí na zahradě.

Přistávací dráhy se vysekávají přímo do guatemalské džungle. Jasné linie mezi duby a palmami jsou dost široké, aby na ně mohl dosednout stroj plný kokainu. Letadla se objevují v noci a kvůli maskování ani nezapínají světla – navádějí je drony. Při sestupu stroje míjejí mayské ruiny, farmy i kempy biologů studujících jaguáry. Každý přitom veze zboží v přepočtu za 2,3 miliardy korun. Z pralesa se pak drogy bleskově přesunou do Mexika a následně do Spojených států. 

Ještě vcelku nedávno pašovaly kartely materiál na palubě ponorek a rybářských lodí. Americká pobřežní stráž jim však cestu Tichým oceánem přehradila, a tak si musely najít jinou trasu. Letadla naložená kokainem mířila dřív výhradně do Mexika a Hondurasu, ovšem v obou zemích vznikly zásahové týmy zaměřené na vzdušné pašování. Severní hranice Guatemaly nicméně zůstává územím nikoho a tamní divočina se proměnila v hlavní hřiště obchodníků s drogami. 

Milion sem, milion tam…

Jako na všechna odvětví, i na obchod s narkotiky dopadl koronavirus. Obtíže s pašováním za uzavřené hranice postupně cenu lístků koky na jihoamerickém trhu srazily. Ilegální provoz v Guatemale však pandemie neovlivnila. V červnu tam například armáda objevila opuštěné pašerácké letadlo s turbovrtulovými motory. O pár dní dřív příslušníci odstraňovali zbytky ohořelého stroje, který zločinci zapálili, aby zahladili stopy. V dubnu zase zasahovali na jihu národního parku Laguna del Tigre, kde letoun nezvládl přistání a zásilka drog se rozsypala po okolí. V posledních měsících navíc tentýž park pustošilo hned několik požárů, přičemž velkou část založili pašeráci, když vypalovali porost kvůli ranvejím.  

Guatemalská armáda i policie si uvědomují, že se severní hranice země proměňuje v drogové přepraviště. Bohužel však nemají dost mužů ani financí, aby zvládly adekvátně zasahovat na všech místech naráz. „Bojujeme s odvětvím, které disponuje dostatkem peněz, aby za sebou v džungli zanechalo několik letadel za desítky milionů,“ líčí plukovník Juan de la Paz. „Prostředky kartelů jsou nekonečné a my se s nimi pouze snažíme udržet krok.“

Prezident narkobaron? 

Mnoho letadel přilétá z Venezuely: Mezi roky 2012 a 2017 vzrostlo množství kokainu pašovaného skrz tuto jihoamerickou zemi o 57 %. Ministerstvo spravedlnosti USA tak letos obvinilo prezidenta Nicoláse Madura z „narkoterorismu“. Víc uvedené drogy však stále proudí hlavně z Kolumbie a Ekvádoru. „Kolumbijské a venezuelské pašerácké organizace se při transportu masivních zásilek často spřáhnou s mexickými kartely,“ tvrdí Michael Miller, mluvčí americké protidrogové agentury DEA. „Kokain přitom většinou prochází Guatemalou.“ 

Ve snaze zamezit pašování drog vyslal letos Pentagon do Tichého oceánu námořnictvo i pobřežní stráž. Generální prokurátor William Barr nicméně uznává, že „vyvolaný tlak vedl k hledání alternativních vzdušných cest ze Střední Ameriky“. A nově objevená trasa se mnohem hůř blokuje: Odlehlé kouty Guatemaly se totiž prakticky nedají uhlídat a jižní hranice Mexika je velmi děravá. „Guatemalští pašeráci mají pod kontrolou spoustu vlastnoručně vybudovaných letišť, tudíž mohou libovolně měnit lokality pro přistání,“ vysvětluje Miller. 

Bez podpory ze vzduchu

Kvůli hrozbě leteckého pašování věnovaly Spojené státy v roce 2013 guatemalské vzdušné zásahové jednotce šest helikoptér. Nicméně již o tři roky později nemohly stroje vzlétnout v důsledku zanedbané údržby. Guatemala tak zůstala bez prostředků k záchytu kokainových letadel, i když jí je američtí zpravodajci dokázali vytipovat a lokalizovat. Oblast o rozloze 39 000 km² tudíž hlídá brigáda 1 200 vojáků bez vzdušné podpory. A než se prosekají k letounu po přistání, stroj obvykle znovu vzlétne, nebo je dávno zničen. „Nemáme šanci uspět,“ vysvětluje nejmenovaný voják, který byl oprávněn mluvit s novináři. „Když slyšíme přilétat letadlo, řekneme si jen: Už je to tu zas.“ 

V lednu se však odehrál jeden ze vzácných případů, kdy se armádě podařilo pašeráky zastihnout při vykládání drog ve vesnici Las Cruces. Následovala přestřelka, při níž se zločinci bránili dvanácti útočnými puškami. Poté nasedli do sedmi aut a bleskově vyrazili směrem k Mexiku. Guatemalští vojáci nakonec nedokázali nikoho zatknout, přesto nahlédli pod pokličku drogové operace: K opuštěnému letadlu se přibližovali velice opatrně – jednalo se o zachovalý Hawker Siddeley 125, který se prodává jako středně velké obchodní letadlo. Když pak po schůdcích vystoupali na palubu, nalezli 1 700 kilových balíčků kokainu, jež by měly na trhu v USA přepočtenou cenu 4,4 miliardy korun.  

Posměch místo akce 

Skupina třiceti vojáků se jednoho únorového dne vydala hlídkovat k vesnici La Florida: V osm hodin ráno se již teplota vyšplhala k 38 °C. Původně nevyrazili zatýkat pašeráky drog, ale zasáhnout proti ilegálním farmářům. Všichni však věděli, že linie mezi protizákonným chovem dobytka a obchodem s narkotiky je v Guatemale velmi tenká. Ranveje se totiž budují nedaleko „černých“ pastvin a výtěžek z pašování se často „pere“ prostřednictvím nakupování skotu, s nímž se obchoduje přes mexické hranice. 

Po pouhé hodině patrolování zahlédla jednotka muže v zeleném tričku, jak se na koni prohání po stezce v džungli. Nejbližší ilegální letiště se přitom nacházelo jen o několik kilometrů dál. „Viděli jste ho?“ zeptal se jeden voják. „Ujíždí nám!“ vykřikl druhý. Pokusili se ho vyfotit telefonem, ale jezdec jim záhy zmizel z dohledu. „Pošleme hlášení na ministerstvo spravedlnosti,“ okomentoval situaci jeden ze strážců parku neboli rangerů. Na otázku, zda podle něj na základě reportu proběhne nějaká akce, odpověděl s úsměškem: „Bez šance.“ 

Mezi skotem a drogami 

Zhruba jednou týdně zaslechnou vojáci a rangeři, jak nad základnami krouží drony. Uprostřed noci pak často přilétají letadla. Dle guatemalské vlády dostávají piloti v přepočtu bezmála dvanáct milionů korun za jednu cestu – za méně by nelétali, neboť dobře vědí, jakému riziku se vystavují: Podle plukovníka De la Paze bylo loni objeveno nejméně deset pilotů, kteří zahynuli při haváriích. 

Ve Flores, hlavním městě oblasti Petén, pomohly Spojené státy založit první guatemalský environmentální soud. Původně měl stíhat farmáře, kteří nezákonně měnili prales v pastviny, a lovce pašující divoká zvířata. Vláda si však záhy uvědomila, že se většina ilegální činnosti v regionu váže k pašování drog. Soudkyně Karla Hernándezová, která se již ocitla v pozici rukojmí a musela dostat osobní stráž, vyměřila předloni Lesteru Mayorgovi trest čtyř let za mřížemi za likvidování porostu kvůli pastvinám. V následujícím roce ho policie obvinila z pašování sedmdesáti kilogramů kokainu, nalezených v jeho pick-upu. 

Rozpočet máme, vůli ne

Desítky ilegálních letišť zůstávají aktivní, ačkoliv o nich armáda již podala vládě hlášení – což dál přiživuje podezření, že se vedení země na pašování podílí. Některé ranveje dokonce vojsko odmítlo zničit s odůvodněním, že čeká na dodávku výbušnin od ministerstva spravedlnosti. „Guatemalské ozbrojené síly loni vyřadily z provozu šestnáct podezřelých ilegálních letišť. Na spoustě z nich už ale po několika dnech či týdnech zase přistávala letadla,“ píše se v aktuálním hlášení ministerstva zahraničí USA. Zpráva také konstatuje, že lidé z řízení letové kontroly figurují na výplatní pásce kartelů. 

„Na vině je kombinace vládní korupce a nedostatečné síly institucí,“ vysvětluje Stephen McFarland, bývalý americký velvyslanec v Guatemale. „Peníze na lepší opatření by se v rozpočtu našly, politická vůle však nikoliv.“ Během působení ve funkci mezi roky 2008 a 2011 předal McFarland ozbrojeným jednotkám Guatemaly spoustu informací o pašování drog: „Povedlo se jim sice pár velkých zásahů, často se však vojáci spíš vymlouvali, že nemají benzin nebo že se nedovolali veliteli námořní základny, takže k akci nedostali povolení.“

Ježíšův New York

Dávno před tím, než se ocitnul ve spárech pašeráků drog, býval park Laguna del Tigre kolébkou mayské civilizace. Křižovala ho spousta cest spojujících stovky měst, která tak utvářela rozlehlou metropoli uprostřed džungle. „Byl to New York v době Ježíše Krista,“ tvrdí Roan McNab, jenž pracuje ve Wildlife Conservation Society. 

Díky americkému financování pomáhá tato společnost na ochranu přírody například cvičit rangery. Střežené území má rozlohu 578 km², což odpovídá asi šestině parku – na ochranu větší oblasti jednoduše nemají rozpočet. Mimo vytyčenou lokalitu již zločinecké skupiny většinu krajiny vyplenily: Jen za poslední rok lehla podle McNaba popelem oblast o 400 km².

Džungle to zvládne

Rangeři hlídající park Laguna del Tigre nicméně nemají zbraně, což znamená podstatnou nevýhodu na jejich straně: Jednou prý k jejich základně přijela na koních skupina třiceti mužů ověšených puškami a oznámila jim, že dnes zkrátka patrolovat nebudou. Rangeři se navíc stávají oběťmi únosů a bití. Nedávno jim zas ozbrojenci ukradli auto a zapálili ho v lese… 

TIP: Evropští drogoví rekordmani: Španělsko, Británie, Belgie, Nizozemsko a Česko

Představitelé země údajně pracují na vzniku nové letky zásahových helikoptér. Prezident žádá zahraničí o pomoc v boji s požáry. A McNabova skupina se ze všech sil snaží uchovat přírodu na svěřeném území netknutou, přičemž často vzpomíná na mayské impérium. Indiánská civilizace totiž zkolabovala i následkem toho, že vytěžila příliš velkou část okolních lesů. Když však lidé zmizeli, stromy se postupně vrátily na své místo. „Možná se historie zopakuje,“ uvažuje McNab. „Jakmile člověka vyžene nedostatek surovin, džungle se začne obnovovat.“  

Vaření potravy znamenalo pro lidský druh zásadní proměnu. Zpracování živočišných i rostlinným proteinů nám nabídlo větší množství využitelných živin a energie, které jsme potřebovali pro naše „nenasytné“ mozky. Nová studie archeologů amerického institutu MIT a španělské University of Alcalá ovšem tvrdí, že k tomu naši předci nemuseli využívat přímo oheň.

Vědci jsou přesvědčeni, že k tomu účelu mohly obstojně posloužit horké prameny. Jak říká vedoucí výzkumu Ainara Sistiaga, když třeba takový pakůň spadl do horkého pramene a uvařil se tam, proč ho nesníst? Vědce to napadlo v roce 2016 během expedice v legendární Olduvajské rokli v Tanzanii, která je jedním z nejvýznamnějších nalezišť dávných předchůdců člověka.

TIP: Tajemství paleodiety: Co vlastně jedli prehistoričtí lidé?

Badatelé tam objevili stopy po horkých pramenech, v nichž tryskala voda o teplotě nejméně 80 °C. Jak ukazují nálezy kamenných nástrojů a kostí živočichů, poblíž těchto pramenů sídlili naši předci, v době před asi 1,8 miliony let. Tedy velmi dlouho před tím, než podle archeologů lidé začali cíleně využívat oheň. Sistiagaová a její kolegové jsou přesvědčeni, že tam lidé žili záměrně. Mohli totiž v horkých pramenech vařit jídlo, které získali. 

Pan Ctibor z Cimburka poznamenal o králi Jiřím, že: „…to byl mudřec přirozený, bez písemného ostření smyslu a že šla o něm pověst až do končin světa, kterak vysoce všecky sousedy přesahoval moudrostí a spravedlivostí, …pyšný protivník, poddaným obhájce, neposlušných zkrotitel, pochlebníků nepřijímatel, věrných ochranitel, služebníků štědrý dárce, mysli ustavičné, v práci neustálý, laskavec lidský´“.

Když tento spravedlivý ze spravedlivých, roku 1471 nečekaně zemřel, nezbytné státní záležitosti vykonávala královna Johana, spolu se synem Jindřichem. 

Dva králové

Jiří se totiž pro svůj rod zřekl dynastických nároků a trůn tak byl více méně k mání. A přihlásili se o něj hned tři zájemci. Matyáš Korvín, který se spoléhal na podporu zelenohorské jednoty (byl za českého krále prohlášen už v květnu 1469 a za svého panovníka ho uznali v Lužici i Slezsku). Albrecht III. Saský si dělal nároky z pozice manžela jedné z Jiříkových dcer Zdenky z Poděbrad, ale jeho bratr mu údajně úmysl rozmluvil slovy: „Raději se mezi ně nepleť, mezi ty Čechy, drž se doma“. A nakonec tu byl Vladislav Jagellonský. Po své matce Alžbětě Habsburské byl pravnukem císaře a českého králem Zikmunda Lucemburského a vnukem českého krále Albrechta Habsburského. On sám byl ovšem Jagellonec, příslušník polsko-litevské dynastie. 

„V pondělí dne 27. května 1471 dopoledne v hodinu jedenáctou přikročeno konečně k volbě ve veliké síni dvoru vlašského, a přijat a zvolen byl jednohlasně Vladislav prvorozený krále Kazimíra syn, nyní teprv patnáctiletý, na Království české, a oslavena ta událost radovánkami hojnými. Také voleni hned na tom sněmu páni Ctibor z Cimburka a z Tovačova a na Boleslavi, nejvyšší hejtman markrabství moravského, Jan z Cimburka a na Boleslavi, hejtman kraje boleslavského, Mikuláš z Landštejna, nejvyšší písař Království českého a ještě další, aby zajeli k volenému králi a předložili mu články při volení jeho umluvené, a přijme-li je, aby bez meškání přivedli ho do země.“

Čeští páni věru neotáleli a vypravili se s nabídkou do Krakova. Nebylo to ovšem tak jednoduché, měli samozřejmě i nějaké podmínky. Nejdůležitější z nich se týkala zachovávání ducha kompaktát. Vladislav poté ve své volební kapitulaci se všemi podmínkami souhlasil. Mezitím ale Matyáš Korvín, který pobýval v Jihlavě, horlivě naléhal na papežského legáta, aby ho potvrdil na český královský trůn. A tak se i stalo. Od té chvíle byli v českém království dva králové. 

Mladý, hezký a nezkušený

Vladislav se vzápětí vydal se silným ozbrojeným doprovodem do Čech. Nemohl to ovšem vzít přes Moravu, kde mu v tom zabránili Matyášovi stoupenci, takže se na druhý pokus dostal do Prahy přes Slezsko a Kladsko.

Jagellonská dynastie, byla v té době jedním z nejmocnějších panovnických rodů v Evropě. Vladislav byl mladý, hezký, sličné tváře a pěkných tělesných tvarů. Na svůj budoucí úřad byl už v Krakově velice pečlivě připravován. Byl nadšeným vyznavačem rytířských zápasů a turnajů a právě on v Praze po velmi dlouhé době uspořádal opět rytířský turnaj. Sám se ho zúčastnil, a údajně si na Staroměstském náměstí vedl na koni přímo zdatně a nikdo jej při klání neporazil.

Polský král poslal se svým synem do Prahy nejenom několik stovek ozbrojenců, ale i několik tisíc zlatých. Už při korunovaci vhazovali království úředníci podle staré tradice drobnou minci a míšeňské groše do zástupů zvědavých diváků. Ti lemovali cestu korunovačního průvodu z Královského dvora u Prašné brány, dnešní Celetnou ulicí a Staroměstským náměstí do ulice Karlovou, a odtud přes Kamenný most na Hrad, kde se konal korunovační ceremoniál. Účast na korunovaci byla hojná a král Vladislav, jako akt milosti kázal propustit ze žalářů všechny královské vězně v Čechách.

Vladislav byl mladý (bylo mu patnáct let), hezký, ale především hrozně nezkušený. Nevyznal se v politice ani ve válčení a od začátku bylo jasné, že to rozhodně nebude on, který bude mít v českém království hlavní slovo. Namísto krále budou rozhodovat páni a on bude svým falešným rádcům bezmezně naslouchat. Bude jen souhlasně pokyvovat hlavou a jeho „bene…bene!“ bude zanedlouho znít celým pražským dvorem. Nakonec mu nikdo neřekne jinak než „rex Bene“ (král Dobře). 

Král proti králi

Proti tomuto mladému, dobromyslnému, nesobeckému a také neschopnému králi stál Matyáš, který byl jeho pravým opakem. Dospělý muž, který byl známý svou rozhodností, sobectvím, nenasytností a bezohledností. A byl to on, kdo měl v rukou skutečnou korunu, hlavní sídlo i dobře fungující státní ústrojí. Pokud neměla být česká koruna navždy roztržena, musel jeden z nich ustoupit. Dobrovolně nebo násilím. 

Už 2. října zahájil polský král Kazimír vojenské akce proti Matyášovi a na podporu syna. Tažení do Uher však nevyšlo a skončilo ještě dřív, než začalo. Mezitím nový papež Sixtus II. uvalil na oba Jagellonce klatbu a přikázal Čechům, aby se poddali Matyášovi. Ale kompromisu mělo být dosaženo až za dlouhých devět let.

Záležitosti se nehýbaly z místa a čas běžel. Diplomatické akce se hroutily, uzavíraly se vzájemně si protiřečící závazky a dohody a mladý Vladislav nevěděl, kde mu hlava stojí. A toho využili čeští páni, kteří ho strategicky vyšachovali z jakéhokoliv rozhodování. Na zemském sněmu v Benešově (začal v květnu 1473) stavové rozhodli, že až do vyřešení nepřirozeného dvojvládí ve státě mají veřejné věci v Čechách spravovat čtyři zemští ředitelé: kníže minsterberský Hynek z Poděbrad, dále Zdeněk ze Šternberka, Vilém z Rýzmberka a Zajíc z Házmburka. Na krajské úrovni je měli zastupovat nově ustavení hejtmani. Stavové slíbili respektovat všechna rozhodnutí onoho čtyřlístku. Tehdy poprvé (a vlastně už napořád) se těžiště Vladislavovy moci přesunulo do rukou šlechty. 

Matyáš se s tím ale chtěl vypořádat po svém. Místo války ale zkusil něco jiného – svatbu. Navrhl, že se ožení s polskou princeznou Hedvikou. Uspokojil by tak polské nároky na svatoštěpánskou korunu a také by se mu otevřela cesta do Čech, protože Korvín by mohl být Vladislavovým rádcem, a jednou v budoucnu by mu předal vládu. A kdyby snad Matyáš zemřel bez dědiců (což se nakonec v roce 1490 stalo, Matyáš ovšem předtím dobře zabezpečil levobočka Jana Korvína), tak předá Vladislavovi i uherskou korunu (k čemuž došlo roku 1490). Dobrý plán. Promyšlený. A hodně přetřásaný, diskutovaný, obměňovaný, ale neuskutečněný. Proti se totiž postavila polská královna Alžběta, která odmítla dát svoji milovanou dceru hulvátovi. 

Matyáš tedy znovu zahrozil. Pod záminkou, že se na Moravě dějí křivdy jeho vazalům a dochází tam k nepokojům, vtrhl v létě 1747 do země a začal dobývat některá města, hry a tvrze. V srpnu vytáhl do boje Kazimír a v září ho následoval Vladislav. Proti pověstným uherským „černým plukům“ sice měly několikanásobnou přesilu, ale odvaha k ofenzívě, ta chyběla. Nakonec se všichni tři králové u Vratislavi sešli. Ne však na válečném poli, ale docela mírově. „Králové měli drahocenné stany v poli. Když z nich scházeli se pěšky v průvodu předních radů svých, stalo se, že Vladislav poprvé podávaje Matyášovi ruky, odvracel tvář svou; brzy však dostalo vrch obcování netoliko vlídné, ale i přátelské, při němž otec a syn brávali Matyáše mezi sebe uprostřed. Ten pak uvedl krále do svého stanu, častoval je a bavil co nejčestněji až do večera.“ Tak, a byl zase mír, jak jednoduché. 

Olomoucká tečka

Konečnou tečkou za vleklým sporem Vladislava a Matyáše bylo olomoucké setkání obou rivalů. Konalo se v červenci roku 1479. Jednalo se šest dní (od 16. do 21. července), a to každé ráno i večer. Podle dohod byla Vladislavovi přiznána pouze vláda v Čechách. Na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích měla moc i nadále zůstat v Matyášových rukou. Navíc směl svobodně užívat titulu českého krále. Kdyby Vladislav zemřel bez dědiců dříve než Matyáš, měl uherský král jako jeho nástupce získat i Čechy, přičemž rozdělené země by opět automaticky splynuly. Pokud by dříve zemřel Matyáš, vrátila by se Morava se Slezskem a Lužicemi k české koruně, ovšem až po vyplacení čtyř set tisíc zlatých. 

TIP: Řeč českých králů: Cesta k provinčnosti vydlážděná Jagellonci

Čechy tak, podle mnohých klesly na nejnižší stupeň své moci. Byli ovšem lidé, kteří tvrdili, že když byla česká koruna ve dvojích rukou, neztratila nic ze svého lesku, moci a slávy. Na druhé straně král Vladislav přispěl k obnově obecného klidu, což se projevilo zejména tím, že byl vstřícný ke všem snahám o příměří. Byla to sice cesta dlouhá, ale nakonec pro krále „Dobře“ cesta docela úspěšná. 

Když hvězda, jako je třeba naše Slunce zemře, zůstane po ní jen zhroucené jádro v podobě bílého trpaslíka. Pokud taková hvězda měla planety, a to jistě často měla, bylo by nepochybně velmi zajímavé ověřit, zda by na takových planetách mohl existovat život i po zániku mateřské hvězdy. Stačilo by mít po ruce dostatečně výkonný teleskop.

Lisa Kaltenegger z institutu Carl Sagan Institute a její spolupracovníci tvrdí, že by nám na tuto otázku mohl pomoci odpovědět připravovaný americký vesmírný teleskop Jamese Webba. S jeho pomocí bychom totiž mohli odhalit stopy přítomnosti života na exoplanetách podobných Zemi, které obíhají kolem bílých trpaslíků.

Planeta u malé hvězdy

Vtip je v tom, že když planeta obíhá kolem malé hvězdy, vzniká v případě jejího tranzitu, tj. přechodu mezi pozorovatelem a kotoučem dotyčné hvězdy, velmi silný signál s informací o atmosféře takové planety. U bílého trpaslíka je to vyloženě extrém. Jsou asi tak stokrát menší než Slunce a velikostí se blíží Zemi. To z nich dělá excelentní cíl pro pozorování tohoto druhu s dostatečně výkonným teleskopem.

TIP: Astronomové objevili první obří planetu u bílého trpaslíka

Kalteneggerová je přesvědčená, že pokud kolem bílých trpaslíků v rozumné vzdálenosti od nás obíhají terestrické planety podobné Zemi, a pokud se Webbův teleskop dostane na orbitu a bude funkční, mohli bychom na takových planetách  najít případné známky přítomnosti života během příštích pár let. Největším problémem bude odhadnout, které z chemických látek mohou být nejvíce spolehlivým signálem výskytu živých organismů.