Polární záře nejsou ve Sluneční soustavě nijak zvlášť výjimečné. Světelná show se objevují na Zemi, ale i na dalších planetách. Teď se ukázalo, že polární záře mají i komety. Mezinárodní tým astronomů, který vedla Marina Galand z britské Imperial College London, odhalili polární záři na slavní kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko.

Badatelé při tomto objevu využili data, která u komety nasbírala evropská meziplanetární sonda Rosetta. Z těchto dat vyplynulo, že kometu Čurjumov-Gerasimenko obklopuje záře v ultrafialové oblasti spektra. Tuto záři přitom vytvářejí elektricky nabité částice ze slunečního větru.

Polární záře na kometě

Vědci se prý nejdříve domnívali, že ultrafialové záření na kometě vytváří jev zvaný „dayglow“, tedy „denní záře“. V takovém případě by šlo o výsledek působení slunečních fotonů na plyn, který tryská z komety. Badatele ale překvapilo, když zjistili, že ve skutečnosti jde o polární záři, kterou vytvářejí elektrony ze slunečního větru.

TIP: Kometa Čurjumov-Gerasimenko letí vesmírem a mění barvu jako chameleon

Polární záře na Zemi a na plynných obrech, jako je například Jupiter, vznikají v důsledku působení slunečního větru na magnetické pole planety. Mars pořádné magnetické pole nemá a polární záře tam vytvářejí protony slunečního větru, které zasahují řídkou atmosféru rudé planety.

Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko nemá ani magnetické pole, ani atmosféru jako planeta. Obklopuje ji ale koma, kulovitá obálka kolem jádra komety, kterou tvoří převážně plyny, uvolňované z jádra. Když elektrony slunečního větru zasáhnou koma, vznikají ultrafialové polární záře. Jejich výzkum ovšem nebyl jednoduchý. Vědci museli analyzovat data z prakticky všech přístrojů Rosetty a důmyslně je zkombinovat.

Bitva o Cambrai skončila patovou situací. Obě strany ztratily kolem 45 000 mužů, Britové navíc 179 tanků. Územní zisky byly zanedbatelné. Navzdory početným obětem a minimálnímu dopadu na celkovou situaci na frontě však střetnutí mělo svůj význam. Britové zde poprvé vyzkoušeli nasazení tanků v masivním měřítku a potvrdil se efekt této nové zbraně při překonávání drátěných zátarasů i dalších překážek.

Poučení do budoucna

Jako účinná se ukázala také kvalitní koordinace pozemního, dělostřeleckého a leteckého útoku. Oproti tomu Němcům se zde opětovně osvědčila taktika úderných oddílů (Sturmtruppen), útočících s podporou dělostřelectva a minometů. Britové podcenili náročnost členitého terénu kolem Bourlonu, kde pěšáci mnohdy zůstávali bez podpory tanků a vystaveni nepřátelské palbě z vyvýšených a dobře opevněných pozic. Postup Dohody v prvních dnech bitvy výrazně pozvedl morálku na britských ostrovech i v USA.

Toto vzepětí nepominulo ani po méně příznivých zprávách z bojiště. Rostla naděje, že tank se může stát novým průlomovým prostředkem, který rozhodne o vítězství ve válce. Hrozbu tanků si ovšem uvědomovala i německá generalita, jež reagovala vývojem protitankových zbraní, stejně jako vlastního obrněného vozidla A7V (Sturmpanzerwagen), poprvé bojově nasazeného v březnu 1918. Německé úsilí vedlo také k vývoji první efektivní protitankové pušky Mauser 1918. Zbraň v ráži 13,2 mm nesla označení Tankgewehr či zkráceně T-Gewehr.

Do dějin vojenství se bitva zapsala především díky masovému nasazení tanků, byť nešlo o nasazení první. Výročí ofenzivy se stalo oficiálním pamětním dnem britského Královského tankového pluku (Royal Tank Regiment) a několika dalších jednotek Commonwealthu. Úspěšný protiútok si ovšem připomínali i Němci v nacistické éře. Jméno Cambrai ve 30. letech nesla například vojenská kasárna v Darmstadtu.

Tank, který nesplnil očekávání

Německé úsilí o vývoj vlastního tanku začalo relativně pozdě, prioritou zůstával vývoj protitankových zbraní a taktik. Jediným bojově nasazeným modelem se stal těžký tank A7V, jehož se ale vyrobilo pouhých 20 kusů. Obrněnec o hmotnosti 33 tun disponoval kanonem ráže 57 mm a šesti kulomety. Jízdní vlastnosti se ukázaly jako nevyhovující, takže stroj do bojů zasáhl jen okrajově.

Poprvé jej Němci nasadili v březnu 1918 u kanálu St. Quentin nedaleko Cambrai. Tři z pěti strojů vyslaných do akce se ovšem porouchaly ještě před střetnutím s protivníkem. Základem německých tankových jednotek tak po celou válku zůstávaly kořistní britské a francouzské stroje.

Inspirace pro blitzkrieg

Idea drtivého tankového útoku, který nahradí lidskou sílu, se stala jedním z klíčových témat meziválečného vojenského myšlení. Ve Velké Británii mechanizaci armády prosazoval i Fuller v úzké spolupráci s legendárním Basilem Liddell Hartem (1895–1970). Jejich úsilí ve 30. letech poněkud zkomplikovala společenská diskreditace Fullera kvůli jeho krajně pravicovým politickým postojům. Myšlenku takové ofenzivy však vzali za svou i němečtí teoretikové, kteří vyvinuli koncept blitzkriegu.

Studiu bitvy se věnoval i její veterán Otto von Moser, který se po válce stal respektovaným vojenským historikem. Zkušenost od Cambrai tak ve svých důsledcích lépe posloužila německým, spíše než dohodovým stratégům. Německé pozice u Cambrai se jednotkám Dohody nakonec podařilo dobýt až měsíc před koncem války, v říjnu 1918. Ustupující Němci provedli rozsáhlé destrukce infrastruktury a zapálili centrum města.

Image

Čtěte také

První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

První dráha mezi Tichým oceánem a Atlantikem nebyla postavena v USA, ale v Panamě, americkou společností, z amerického materiálu, americkým technickým personálem a z velké části i americkou pracovní silou. Železnici v Panamě stavěla a dvě desetiletí provozovala společnost založená a řízená Williamem Henrym Aspinwallem, jedním z mocných mužů americké ekonomiky čtyřicátých let 19. století, zlatého věku obchodního loďstva Spojených států. Ten opustil kvůli kalifornskému businessu prosperující rodinnou firmu a společně s bratrancem G. H. Howlandem a Henrym Chaunceyem založil Pacific Mail Steamship Company pro osobní a poštovní dopravu mezi Panamou a San Franciskem.

Od slov k činům

Už první zkušenosti mu ukázaly možnost zisků, které dosáhne majitel spolehlivé komunikace spojující atlantické a tichomořské pobřeží panamské šíje, a proto Aspinwall požádal úřady o udělení koncese pro stavbu železniční trati. Žádost doložil ekonomickým rozkladem, časovým plánem i příslibem pozdějšího prodeje dráhy tamější vládě a koncesi tak bez problémů získal. Na jejím základě založil společnost Panama Railroad Company, která rychle získala kapitál nutný k zahájení stavby. 

Vzápětí se ovšem objevily potíže. Dvojici inženýrů, kteří chtěli stavět trať ve vlastní režii, utíkali zaměstnanci do Kalifornie, a proto odstoupili od smlouvy. Společnost se tedy musela ujmout stavby sama.

Topografové vyměřili trať mezi Bahía de Limón a Panamou a 1. ledna 1850 stavba ve velmi komplikovaných terénních podmínkách skutečně započala. Nízko položenou rovinu kolem Chagres postihovaly časté záplavy, voda odtékala pomalu, a pokud pak nebyla oblast přímo bažinou, lze ji bez přehánění nazvat rozsáhlou mokřinou. Žily zde miliony komárů a roznášely malárii i žlutou zimnici. Jelikož původ těchto nemocí v té době lékaři neznali, nemohli navrhnout žádné opatření proti jejich šíření ani je léčit. Z tohoto důvodu mnozí z dělníků, kteří na stavbu přijeli, onemocněli a zemřeli sotva vystoupili z lodí.

Společnost musela provádět neustálý nábor jak v místě, tak ve Spojených státech, kde však bylo zájemců vzhledem k pověsti Panamy poskrovnu. Dělníky ale sháněla i na karibských ostrovech, odkud se jich rekrutovalo nejvíc. Chyběla jim však kvalifikace, většinou znali jenom sekání cukrové třtiny. Verbíři se snažili najímat hlavně černochy a mulaty, věřili, že budou klimatu a nemocem lépe čelit, v druhém případě se ale mýlili a nové kontingenty pracovníků sotva stačily zacelit ztráty způsobené malárií a zimnicí mezi těmi, kteří přijeli dříve.

První kilometry

První měsíce zůstávala většina dělníků přímo na pobřeží, stavěli tu přístavní zařízení nutná pro dovoz strojů i materiálu. Teprve pomalu se rozbíhala stavba samotné železnice a trvalo téměř dva roky, než pracovní čety položily deset kilometrů kolejnic. Pouhý zlomek výkonů skupin Irů pracujících na stavbách v USA.

Ještě před koncem roku 1851 ovšem začala železnice přepravovat přímo na staveništi první pasažéry. Zlatokopům spěchajícím do Kalifornie nevadilo nepohodlí na nákladních vagonech a ochotně platili za přepravu po oněch deseti a později patnácti kilometrech trati, které jim usnadnily putování za zlatým přeludem. Společnost si okamžitě uvědomila dvojí výhodu zavedení provizorního provozu, získala hotové peníze v době, kdy už začaly finanční rezervy docházet a posílila své postavení na akciovém trhu. Pro investory byly zprávy z Panamy signálem ke zvýšenému zájmu o akcie Panama Railroad Company, tím spíš, že přes Panamu mířili evropští zlatokopové nejen do Kalifornie, ale také do Austrálie, kde propukla v roce 1851 mohutná zlatá horečka. Brzy už jezdili v pohodlných osobních vagonech, které společnost zakoupila a nasadila na úsek zprovozněný pro přepravu pasažérů. 

Spokojenost ředitelů Panama Railroad Company kalil v roce 1852 spor s vládou v Bogotě o jméno atlantického terminálu trati. Společnost nazvala přístav Aspinwallem, ale vládní úřady prosazovaly Colón. Nakonec zvítězily jednoduchým tahem, odmítly přepravovat poštu adresovanou do Aspinwallu. Pak ovšem přišla po řadě dobrých zpráv o rychlém postupu čet pokládajících koleje větší rána. V polovině roku 1852 dospěla trať ke stanici Barbacoas na 37. kilometru, tedy do poloviny trasy, kde museli dělníci zvládnut obtížnou stavbu mostu přes Chagres. Zdolali sice všechny překážky, ale krátce předtím, než most dokončili, přišla povodeň a celou konstrukci strhla.

Poslední kolejnice

Výdaje na nový most a roční zdržení stavby se znovu projevilo na akciích společnosti, jimž naopak pomohla zpráva o stavebních aktivitách na pacifickém úseku trati. Kolejnice a pražce sem přivážely plachetnice dlouhou cestou kolem jižního cípu Ameriky a stavební dělníci přicházeli z Irska i z Číny. Také díky nim se na počátku roku 1855 dostaly pracovní čety z obou úseků ke kontinentálnímu předělu a 27. ledna položily poslední kolejnice. Následující den projela celou trať o délce 75,6 km první lokomotiva, čímž ovšem práce neskončily.

V dalších měsících procházela železnice rozsáhlou revizí. Měnily se pražce, zpevňovaly náspy, budovaly odstavné úseky – trať byla původně koncipována jako jednokolejná, dřevěné mosty nahrazovaly železné konstrukce, stavěly se drážní budovy a celé stanice. Zároveň se však ukazovalo, že očekávání obrovských zisků nebudou zklamána. Jednoduchá jízdenka stála 25 dolarů, přeprava zavazadla o krychlové stopě (asi 27 dm³, tedy krabice o rozměrech 30 x 30 x 30 cm) přišla na 35 dolarů. Cestující ochotně platili čas i bezpečnost. Překonání šíje se zkrátilo ze čtyř až osmi dnů na čtyři hodiny. Společnost tak mohla vyplácet stoprocentní dividendu, naprosto neslýchanou v historii železnic ve světě. Také proto vyjednala s bogotskou vládou prodloužení koncese.

TIP: Pozoruhodné železnice: Po kolejích na konec světa

Nicméně zlatá léta netrvala věčně. Cestující z východu na západ Spojených států a naopak začali v roce 1869 využívat pacifické dráhy a cestující mezi Evropou a Asií pak suezského průplavu. O železnici projevila zájem společnost pro stavbu panamského průplavu a Panama Railroad Company na nabídku přistoupila. Nic to neměnilo na skutečnosti, že provozovala vůbec první železniční spojení mezi atlantickým a pacifickým pobřežím amerického kontinentu a že patřila k nejúspěšnějším železničním podnikům na světě nejen v 19. století.

Letošní neštěstí nepronásledují jen lidi. Na počátku července s ohromením sledoval celý svět jak na jihu Afriky, především v Botswaně, záhadně zahynulo několik set slonů. Jak je v podobných případech obvyklé, ihned se vyrojila řada více či méně realistických hypotéz o tom, co tyto slony zabilo. 

Pytláci, na které by jinak padlo podezření v první řadě, v tom byli očividně nevinně. Mrtví sloni totiž byli objevování s netknutými kly, což vinu pytláků prakticky vyloučilo. Odborníci rovněž vyloučili sucho nebo antrax. Intenzivní vyšetřování nakonec vedlo k jednoznačnému výsledku, který nedávno zveřejnil Mmadi Reuben, šéf veterinářů ministerstva životního prostředí a národních parků Botswany.

TIP: Rozhovor s Adrianam Dandridgem: Sloni jsou moudřejší než lidé

Nešťastní sloni podle něj zahynuli kvůli otravě neurotoxiny sinic z mělkých jezírek a tůní, kde sloni pili. Vodítkem pro vyšetřovatele bylo například to, že umírání slonů ustalo koncem letošního června, kdy tůně v krajině vyschly. Definitivním potvrzením příčiny masového úhynu slonů se staly krevní testy obětí. Specializované laboratoře v Jižní Africe, Kanadě, Zimbabwe a USA prokázaly, že právě sinice jsou hledaným viníkem.

Úřady v Botswaně pokračují ve výzkumu rozšíření nebezpečných sinic a jejich vlivu na slony. V nadcházející zimě by sloni měli být v bezpečí, protože získávají vodu hlavně pojídáním kořenů a kůry, především z baobabů. 

Určením příčiny smrti ale vyšetřování nekončí. Podle Mmadi Reubena je stále třeba nalézt odpověď na mnoho dalších otázek, například proč sloni uhynuli pouze v jedné lokalitě.

Elon Musk se během interview, které nedávno poskytl reportérům The New York Times, s chutí a hodně směje. Není divu: Právě vystoupil ze stínu dvou nejhorších a nejbolestivějších roků, jaké si kterýkoliv podnikatel umí představit. „Jo, jsem trochu pocuchaný,“ přiznává. „Měl jsem určité období, řekněme od konce roku 2017 asi do půlky toho loňského, které bylo naprosto příšerné.“

Image

Čtěte také

Utajený svět Elona Muska: Kontroverzní vizionář v exkluzivním rozhovoru

Peter Thiel, jenž mu pomáhal vybudovat firmu, která se později přerodila v PayPal, mi prozradil: „Ti, kdo plivou na Teslu a vlastně vyrobili jakousi továrnu na nenávist, jen aby jí srazili akcie, ti všichni skončili úplně rozcupovaní. A to teď Elonovi poskytuje velkou satisfakci.“ 

Muskova upřímnost se občas zdá zcela bezhlavá, což v jeho investorech vyvolává nervozitu a u fanoušků obdivnou extázi. „Lidé, kteří ho milují, a ti, kdo ho nenávidí, jsou úplně stejně iracionální,“ líčí Ashlee Vance, jenž sepsal Muskovu biografii. „Připomíná mi Stevea Jobse. Jeho status jde daleko za kolonku ‚byznys celebrita‘. Je to spíš jako nebožské uctívání.“ Nutno zmínit, že se Musk zakladateli firmy Apple podobá ještě v jednom – miluje čistý design a nenávidí švy. 

Tesla vzhůru letí

Kritici také považují za lehkomyslné jeho rozhodnutí obnovit i přes oficiální zákaz provoz kalifornské továrny Tesla, zavřené od března kvůli pandemii koronaviru. Podnikatel dokonce vybízel, ať ho úřady zkusí zatknout, a vyhrožoval, že výrobu přesune do Texasu či Nevady. Jeho přátelé si však myslí, že podobné věci k „pořádné jízdě“ patří. Popisují Elonův vnitřní pohled následovně: „Ovládnu svět. A bude to superšílený proces. A pokud není jízda na horské dráze dostatečně strašidelná, asi dělám něco špatně.“ Po Steveu Jobsovi se ovšem dozorčí rady ve firmách naučily jednu věc – vyhodit vizionáře z kola ven ve prospěch šedivých korporátních panáků se nevyplácí. 

Hodnota akcií Tesly vzrostla za několik posledních měsíců trojnásobně. Elon Musk se stal prvním člověkem po sto letech, který dokázal přijít odnikud a vytvořit z ničeho automobilku s ohromným objemem zakázek. Ukazuje ostatním ploužícím se mastodontům, jak neuvěřitelně cool, sexy a úsporná mohou elektrická auta být. 

Tak trochu křeček

Pokud jde o společnost SpaceX, Musk zajistil lidstvu tak povznášející okamžik, sršící typicky americkou teatrálností, že všechny probudil i z koronavirové hibernace. Když letos v květnu zamířili dva astronauti NASA v lodi Crew Dragon na oběžnou dráhu ze stejné rampy jako kdysi mise Apollo, šlo o závan svěžího vzduchu z dob, kdy byla Amerika největší a nejrychlejší. Bylo to světlo v temnotě, ve které se roušky a ventilátory zdály jako nedosažitelný sen a v níž vláda USA při kontrole šíření koronaviru selhala natolik, že i Evropská unie označila Američany za nežádoucí návštěvníky. Jako kluk Musk miloval knihu Stopařův průvodce Galaxií, a dnes posílá lidi do vesmíru. Jaký to byl pocit? „Úžasný,“ odpovídá, „ale víte, já pořád vidím spíš věci, které nefungují nebo by se mohly pokazit.“

TIP: Starman s Teslou Roadster Elona Muska jsou za oběžnou dráhou Marsu

Ve volném čase pracuje na tunelech, jež by zmírnily městské dopravní zácpy – nápad dostal uprostřed jedné z nich v Los Angeles. Přemýšlí, jak vybudovat vesmírné přístavy, které by mohly katapultovat cestující z New Yorku do Šanghaje za 39 minut, nebo jak uvést do provozu superrychlé vlakové soupravy Hyperloop, jež by trasu mezi New Yorkem a Washingtonem prosvištěly v jakýchsi tubách za pouhé půl hodinky. Zajímá ho vývoj neurálních sítí, přímo napojených do mozku, které by nám tak umožnily soupeřit s narůstající hrozbou vzbouřené umělé inteligence. A v neposlední řadě pracuje na rozvoji solárních panelů a lehkých lithiových baterií, jež by podstatně zlevnily boj s globálním oteplováním. „Mám spoustu nápadů, víc, než můžu rozvíjet,“ vysvětluje Musk, který trvá na tom, že je především inženýr a teprve potom podnikatel. „Většinou si ukousnu víc, než dokážu sníst, a nakonec jen sedím a vypadám jako křeček.“

Lepší svět? 

Vskutku, Elon Musk představuje v Silicon Valley vzácný úkaz, protože si jídlo skutečně užívá – na rozdíl od mnoha kolegů, kteří z nedostatku času polykají k obědu výživné roztoky typu Soylent nebo se – posedlí snahou o co nejdelší život – permanentně postí. „Miluju, když se můžu zastavit v restauraci, kde z obyčejných surovin vyrábějí něco speciálního,“ svěřuje se Musk. „Jsem vážně přesvědčený, že pokud neoceňujete jídlo, nejste schopni docenit jednu z nejlepších věcí, jaké život nabízí.“

Silicon Valley v očích běžných Američanů v posledních letech hodně kleslo spolu s tím, jak si lidé uvědomili, že na nich samotných technologickým gigantům zas tolik nezáleží. Firmy, které měly zlepšovat životy, bezohledně těží naše data a ignorují fakt, že se staly továrnami na dezinformace. Muskovi konkurenti často zesměšňují jeho impozantnost a tvrdí, že velké proklamace o boji dobra se zlem nejsou ničím jiným než reklamním tahákem na nejlepší lidi v oboru. A Musk je dozajista velmistrem v sebeprezentaci. Jenže chce současně opravdu zachránit svět a vytvářet věci, které přinášejí radost. Před několika lety se tak obrátil k Silicon Valley zády a přesídlil do Los Angeles. 

Nepodceňujme počítače

Muska jeho protivníci líčí jako dětinského, nebo dokonce „hysterického“ – slovy zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga, jenž tak zhodnotil snahu vizionáře vymyslet bezpečnostní pojistky pro vyvíjející se umělou inteligenci dřív, než nás přechytračí. Dnes už Musk ohledně varování před jejími schopnostmi netlačí na pilu jako kdysi, ale prý je to pro něj nadále velmi citlivé téma. „Můj osobní dojem, proč i velmi chytří lidé přehlížejí rizika umělé inteligence? Neumějí si totiž představit, že by jednou mohly být počítače chytřejší než oni. Jenže přesně to je očividně možné.“

Na základě dlouhodobé práce s umělou inteligencí v Tesle dodává: „Míříme do situace, kdy bude chytřejší než my, a to za méně než pět let. Nechci tím říct, že za pět let půjde všechno do háje, ale věci budou nestabilní a prostě divné.“ Největší starosti mu dělá DeepMind, tajnůstkářská londýnská laboratoř vlastněná Googlem. „Umělá inteligence, kterou vyvíjejí, drtí všechny lidské protivníky v jakékoliv hře. Ale to je přece zápletka filmu Válečné hry,“ odkazuje na snímek z roku 1983, v němž se umělá inteligence pokusí vyvolat jadernou válku. 

Do křížku se zákonem

Muskova komunikace v duchu hesla „na Twitteru střílej od boku“ sehrála výraznou roli v nejbolestivějším období jeho kariéry. Pracoval tehdy 120 hodin týdně, a v den svých narozenin dokonce 24 hodin nepřetržitě jen proto, aby dostal Teslu Model 3 do výroby. Současně se musel vyrovnávat s ohromným stresem, když se nedařilo získat dost objednávek, což mohlo firmu potopit. Tehdy poslal do světa tweet, že „zajistil financování“, aby mohla jeho společnost veřejně obchodovaná na burze skoupit své akcie po 420 dolarech za kus a stát se plně soukromou. 

Ačkoliv z jednání se saúdskými investory odešel s přesvědčením, že je obchod uzavřen a Tesla své akcie skutečně skoupí, k podání rukou bylo ve skutečnosti ještě daleko. Muskova šílená energie a sklon k velkým snům ho zradily a oznámení mu doslova vybuchlo pod rukama. Tvrdit něco, co vám pomůže nakopnout cenu akcií, aniž by to byla pravda, je protizákonné. Tudíž netrvalo dlouho, a vše si proklepli lidé z Komise pro kontrolu cenných papírů. Musk obratem dostal pokutu dvacet milionů dolarů, stejně jako jeho společnost, a navíc mu stát na tři roky zakázal předsedat dozorčí radě. 

Elon se proto raději naplno ponořil do práce „na frontě s mečem a štítem v ruce“. Herkulovský úkol, kdy se pokouší proměnit Teslu v dobře promazaný stroj, se údajně nesetkává „s adekvátním oceněním“. Jak říká: „Z té logistiky by se vám zatočila hlava. Snažíme se každý týden doručit sedm tisíc aut do čtyřiceti zemí. Když jsme celý produkční systém vytvářeli, udělali jsme jen několik málo chyb.“

Amerika zase velká?

Mnoho lidí z vyšších tříd, kteří Teslu považují za symbol postavení, zklamal Muskův bohorovný přístup k řádící pandemii. Když na jaře úřady zavřely jeho kalifornskou továrnu, označil příkaz ke karanténě za „fašistický“ a tweetoval: „OSVOBOĎME AMERIKU!“

„Realitou zůstává, že je covid nebezpečný pro starší lidi a pro ty se špatnou dispozicí. Je naprosto nutné izolovat jedince z ohrožených skupin, ale nedává smysl někoho strčit do karantény, pokud je zdravý,“ myslí si a dodává, že v továrně samozřejmě nosí roušku a pravděpodobně už covid prodělal v lednu. 

Další šok liberální milovníci Tesly utrpěli, když podnikatel v květnu tweetoval: „Vezmi si červenou pilulku.“ Jedná se o odkaz na slavnou scénu z filmu Matrix, v níž Keanu Reeves spolkne pilulku, což mu konečně otevře oči a dovolí nahlédnout mimo počítačem simulovaný svět. Zmíněné heslo však dnes v USA sdílejí především pravicoví extremisté a aktivisté za mužská práva. Peklo se strhlo, když Elonův tweet poslala dál Ivanka Trumpová se zvoláním: „Vzala jsem si ji!“ Musk k tomu pouze poznamenává, že z jeho strany rozhodně nešlo o nějakou agitku. „Měl jsem tím na mysli: Akceptujte prostě realitu takovou, jaká je, místo toho, jaká si přejete, aby byla.“ Naopak Ivanka to podle něj bohužel vzala víc politickou optikou. 

Bidena neznám

Musk kdysi zasedal v poradním sboru prezidenta Donalda Trumpa pro otázky ekonomiky, ale post opustil, když první muž USA roztrhal Pařížskou klimatickou dohodu. Přesto se prezident přijel podívat na vypuštění lodi Crew Dragon. „Nemluvili jsme spolu osobně, nicméně týmu SpaceX pogratuloval,“ popsal podnikatel. Při té příležitosti ho Trump nazval „jedním z velkých amerických géniů“ a připodobnil ho k Thomasi Edisonovi. „Takový kompliment rád přijmu,“ odvětil na to Musk a zároveň se vyjádřil, že mu prezidentův nápad vytvořit Space Force – tedy vesmírnou armádu – přijde „cool“. 

„Víte, nejsem si jistý, že každá věc na světě má politický rozměr. Samozřejmě můžete všechno interpretovat prizmatem politiky, pokud se o ni zajímáte. Ale většina lidí takhle neuvažuje a myslím si, že veřejnost nad politikou zas tak moc nedumá. Většinou prostě člověk přemýšlí o svém dni, o vztazích a o tom, co se děje v práci.“ Řekněme, že má Musk pravdu. Co si však myslí o prezidentském kandidátu Bidenovi? „Zatím jsem s ním nebyl moc v kontaktu. S Obamou jsem mluvil mnohem víc. Byl jsem jeho velký fanoušek, dokonce jsem během jeho první kampaně čekal šest hodin ve frontě, jen abych si s ním potřásl rukou. Chudák, byl z toho třesení na konci dne úplně vyřízený.“ 

Vesmír čeká, Elone

Biden podle Muska zatím neukázal přílišnou aktivitu a jeho mentální schopnosti už prý možná uvadají. Podnikatel by byl rád, kdyby v Bílém domě seděl někdo, kdo „má všech pět pohromadě“. A jak tedy vysvětlí, že v kandidatuře na prezidenta veřejně podpořil rappera Kanyeho Westa, po jehož bizarních výstupech na pódiu i na Twitteru jeho žena Kim Kardashianová přiznala, že umělec trpí bipolární poruchou? „Podívejte, znám ho nejmíň deset let a vídáme se docela často. Podařilo se mi ho aspoň přesvědčit, aby kandidaturu odsunul na rok 2024, a nebral tak Bidenovi hlasy černochů.“ 

Elon Musk už musí končit, má důležitý hovor. Úspěchy Tesly narůstají, stejně jako ceny akcií, a vizionář oznámil, že v texaském Austinu otevře další továrnu. Půjde prý o „ekologický ráj“ a v okolí vzniknou turistické i cyklistické trasy pro veřejnost. Trump obratem tweetoval „Skvělá práce! Made in USA!“, na což Musk reagoval slovy díků. Ještě než zavěsí, nezapomene zopakovat svá temná varování ohledně umělé inteligence. Dokud však její ničivá rebelie nepropukne, zůstává planeta Elon poklidná a tam venku čeká na dobytí spousta galaxií. 

Při pohledu na dějinný vývoj naší země v období raného novověku (tedy přibližně od počátku 16. do konce 18. století) nepřehlédneme, že jedním z tradičních a prakticky stabilních vnitřních mezníků se stal rok 1620 s prvořadou událostí – bitvou na Bílé hoře. A nejen to! Toto datum navíc představuje jeden z historických zlomů, jakým byl například také počátek husitství roku 1419 nebo vznik Československé republiky v roce 1918. Jde tedy o skutečnosti, které známe všichni již od školních lavic a většině z nás se navíc zaryly pod kůži tak hluboko, že o nich nemáme potřebu pochybovat.

Je tato konstrukce oprávněná? Nemůže se jednat jen o dávné klišé, jež opakováním po řadu generací nabylo jakéhosi oficiálního posvěcení a postupným vzdalováním se od oněch klíčových událostí minulých století docházelo stále silnějšího upevnění? Ač je to pro značnou část laické veřejnosti bezpochyby věc mimo diskusi, vyskytují se v odborném diskursu i odlišné názory. Přinejmenším stejně významné datum totiž nabízí například rok 1526, během kterého mimo jiné proběhla 29. srpna další z bitev, které v historii českých zemí zanechaly výraznou stopu. V místech poblíž dnešní maďarsko-srbsko-chorvatské hranice na řece Dunaj zahynul mladý dvacetiletý český a uherský král Ludvík Jagellonský, tradičně přezdívaný Dítě. 

Král zemřel osamocen

Jak vlastně zemřel mladý král? Někdy kolem páté hodiny odpolední panovník zvolna opouštěl bojiště. Ty, kteří jej pozorovali, mohly tehdy upoutat dvě významné skutečnosti: jednak fakt, jak málo mužů se v tu chvíli staralo o královu bezpečnost, jednak to, že kůň, který jej nesl, začal zůstávat pozadu. Byl snad zraněn, případně vyčerpán?

Každopádně ani mladý panovník nejspíše nebyl na takovou náročnou operaci dostatečně fyzicky trénovaný. A v podstatě takováto banalita zřejmě stála Ludvíka život. Při zdolávání potoka Csele spadl v těžkém brnění (jednalo se o několik desítek kilogramů ušlechtilého kovu) z koně, patrně ztratil vědomí a utonul. Takto jej našli okrádači mrtvol, kteří jej obrali doslova o vše, co měl na sobě. Není přitom úplně jasné, zda v tomto posledním okamžiku Ludvíkova života zahynul i jeho kůň. Nenašel se totiž žádný přímý svědek tragédie, což samo o sobě nasvědčuje, že v kritickém okamžiku byl mladý panovník docela sám.

Dynastické vzestupy a pády

Podívejme se nyní, v jaké „konfiguraci sil“ k tragickému úmrtí mladého krále došlo. Jagellonci tehdy hráli úlohu hegemonní středoevropské dynastie. Sám Ludvík vládl českým zemím a Uhrám, v polsko-litevské unii navíc již od roku 1506 kraloval jeho strýc Zikmund I. řečený Starý. Pro Habsburky tak zůstávalo poměrně nevelké území rakouského arcivévodství, kde po římském králi Maxmiliánovi I. vládli postupně dva jeho vnuci Karel a Ferdinand. To nebylo mnoho pro rod, který zde se ve středoevropském prostoru pohyboval již od konce 13. století.

Až díky dynastickým sňatkům se tento významný rod korunovací arcivévody Karla španělským králem zásadním způsobem uchytil na politické mapě západní Evropy, zatímco jeho bratr Ferdinand zase po moháčské katastrofě s konečnou platností „zahnízdil“ s vlastní větví habsburského rodu v podunajských monarchiích.

Třetí šance pro Habsburky

Ctižádostivý král tak získáním (a následným udržením) českých zemí pod svou vládou uspěl tam, kde infekční choroby zhatily plány jeho předchůdců. Uplynulo již více než půlstoletí od úmrtí Ladislava Pohrobka způsobeného tuberkulózou (1457). To byl v 15. století poslední příslušník habsburského rodu, kterému bylo dopřáno nosit českou královskou korunu, ale habsburská stopa se proti proudu dějin českých zemí již tehdy táhla po několik generací.

Ladislavovu otci Albrechtu II. Habsburskému pomohl k zisku koruny sňatek s Alžbětou, dcerou Zikmunda Lucemburského, ale jeho jen o zhruba roční vládu ukončila v říjnu roku 1439 úplavicová nákaza. Ani jeho pra-prastrýc Rudolf, který si českou korunu v podstatě koupil, se z ní zhruba o století dříve netěšil dlouho – úplavice dostihla v létě roku 1307 i jeho.

Rok 1526 se tedy svými dvěma zásadními událostmi – totiž bitvou u Moháče a volbou arcivévody Ferdinanda českým králem – ukazuje jako jeden z důležitých politických mezníků nejen domácího, ale obecně i středoevropského prostoru a jeho významem jej lze zcela srovnat s „bělohorským“ rokem 1620. Stojí za zamyšlení, že význam tohoto milníku není z pohledu českých národních dějin dodnes doceněn.

Od Palackého k Janáčkovi

Nedlouhé jagellonské období českých politických dějin, trvající pouze padesát pět let, se těšilo badatelské pozornosti již v dobách zakladatele moderního českého dějepisectví Františka Palackého. Patrně nebylo náhodou, že ve svém stěžejním díle Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě skončil autorův výklad právě v roce 1526. Je nesporné, že tento vynikající historik spatřoval v událostech kolem Moháče zásadní dějinný přeryv v historii Českého království. Patriarcha českého dějepisectví však musel v případě této kapitoly dlouho čekat na své pokračovatele. Snad to bylo i tím, že Vladislava Jagellonského československá historiografie dlouhodobě vnímala jako slabého panovníka. 

TIP: Rakouské zásnuby s Evropou: Jak se stal z Habsburků nejmocnější rod Evropy?

Naproti tomu období po smrti Vladislavova syna se již do Palackého syntetického „záběru“ i z důvodů sebezáchovné autocenzury nedostalo. Autor sám v předmluvě posledního svazku svého díla z roku 1867 uvedl, že „…pouštěti se dále do výkladu dějin, navíc v mnohém ohledu podstatně rozdílných, brání mi […] sama povaha věcí a prospěch národní.“

Okolnosti volby prvních let vlády krále Ferdinanda I. Habsburského tak na „svého“ vypravěče v českém historiografickém okruhu musely čekat ještě celé další století. Až roku 1968 se tohoto úkolu zhostil Josef Janáček svým dodnes ceněným dílem Doba předbělohorská. 

Červeného trpaslíka Wolf 359 spektrální třídy M5,5 najdeme v souhvězdí Lva. Vzhledem k nízké jasnosti je viditelný jen ve větším dalekohledu, do okolí vyzařuje pouze 0,1 % energie uvolněné Sluncem a jeho povrchová teplota odpovídá asi 2 800 K. Pokud by se nacházel na místě naší hvězdy, byl by pouze 10krát jasnější než Měsíc v úplňku. Má poměrně malý průměr, zhruba 220 000 kilometrů. Pro srovnání: Průměr Jupitera činí 143 000 kilometrů.

Předchozí část: Slunce a jeho sousedky (1): Poznejte 12 hvězd, které jsou nám nejbližší

Wolf 359 navíc patří mezi nejméně hmotné stálice, dosahuje pouze 0,09 sluneční hmotnosti. Uvedená hodnota se blíží spodnímu limitu, kdy hvězda dokáže ve svém nitru zapálit termojaderné reakce. U Wolfa 359 probíhá zmíněný proces velice pomalu: Své palivo, vodík, spotřebuje přibližně za osm bilionů roků. Jedná se o relativně mladou stálici ve věku necelé miliardy let. Na základě měření změn radiálních rychlostí u ní pak astronomové letos v červnu 2019 objevili dvě planety, o 44- a 3,8násobku hmotnosti Země.

Hvězda Lalande 21185 tvoří součást Velké medvědice. Přibližně v roce 19900 se dostane nejblíž ke Slunci – bude je dělit 4,65 světelného roku. Jedná se o typického červeného trpaslíka spektrální třídy M1,5. Dosahuje 46 % hmotnosti naší stálice a 39 % jejího průměru a s povrchovou teplotou 3 830 K je mnohem chladnější. 

Krouží kolem ní exoplaneta s 3,81násobkem hmotnosti Země a jeden oběh vykoná za 9,87 dne. Objevit se ji podařilo v roce 2017.

Sirius, nejjasnější hvězda noční oblohy, se řadí do spektrální třídy A. Najdeme jej v souhvězdí Velkého psa, v blízkosti známého Orionu. Pomalu se přibližuje ke Slunci a jeho jasnost během příštích 60 tisíc roků poroste, načež se od nás začne vzdalovat. Dosahuje dvojnásobku hmotnosti naší centrální stálice a jeho průměr činí 2 381 000 km.

Ve skutečnosti se jedná o dvojhvězdu – hlavní složce dělá společnost bílý trpaslík Sirius B, patřící k nejhmotnějším ve své kategorii. Při průměru 11 700 km má 1,02násobek hmotnosti Slunce a tamní povrchová teplota přesahuje 25 000 K. Člověk o hmotnosti 68 kg by na povrchu Siria B „vážil“ 22 700 000 kg. Složky dvojhvězdy se navzájem oběhnou jednou za 50,1 roku.

TIP: Jak se měří rychlost přibližování nebo vzdalování hvězd a galaxií?

Záření z povrchu horkého bílého trpaslíka uniká z gravitačního pole, jehož vlivem dochází k tzv. zčervenání světla – k prodloužení jeho vlnové délky. Uvedený efekt předpověděl již v roce 1916 Albert Einstein a označuje se jako gravitační rudý posuv.

Hvězda Gliese 65 ze souhvězdí Velryby je známá spíš jako Luyten 726-8, podle Willema Jacoba Luytena, který ji v roce 1948 objevil. Ve skutečnosti jde o binární systém, jehož složky se navzájem oběhnou za 26,52 roku. Krouží přitom po eliptické dráze, takže se jejich vzájemná vzdálenost mění v rozmezí 2,1–8,8 AU. 

Luyten 726-8A patří mezi proměnné hvězdy a jedná se o červeného trpaslíka spektrální třídy M5,5e. Brzy po objevu jasnější složky se podařilo odhalit i jejího průvodce, přičemž Luyten 726-8B patří rovněž mezi proměnné stálice. Přibližně v roce 31500 se Gliese 65 přiblíží ke hvězdě Epsilon Eridani, a to na 0,93 světelného roku.

Hvězdu Ross 154 spektrální třídy M3,5 najdeme ve zvířetníkovém souhvězdí Střelce. Jedná se o červeného trpaslíka, dosahujícího pouze 17 % hmotnosti Slunce a 24 % jeho průměru. Vyzařuje přitom jen 0,38 % svítivosti naší denní hvězdy. Pravděpodobně jde o mladou stálici, s odhadovaným stářím nepřekračujícím miliardu roků. Tamní předpokládaná povrchová teplota odpovídá 3 340 K, v blízkosti hvězdy se nepodařilo objevit žádného průvodce.

Poloha tohoto červeného trpaslíka spektrální třídy M6 se promítá do souhvězdí Andromedy. Přibližně za 33 tisíc roků se stane nejbližší hvězdou ke Slunci a na uvedené pozici setrvá zhruba devět tisíc let. Nejvíc se k naší centrální stálici přiblíží na 3,024 světelného roku, a to zhruba za 36 tisíc let.

Že se jedná o trpasličí hvězdu, dosvědčují její základní parametry: Má 12 % hmotnosti Slunce, 16 % jeho průměru a vyzařuje pouze 0,18 % jeho výkonu. Jde o osamělou stálici, nebyl u ní objeven žádný průvodce. 

Dvojhvězda Kruger 60 do našeho výčtu nejbližších stálic již nepatří, neboť se řadí až na 43. a 44. místo měřeno od Slunce. Začlenili jsme ji proto, že zřejmě právě od tohoto binárního systému v souhvězdí Kefea k nám přilétl druhý pozorovaný návštěvník Sluneční soustavy původem z mezihvězdného prostoru: Kometu 2I/Borisov se podařilo objevit loni 30. srpna. 

Astronomové z poznaňské Univerzity Adama Mickiewicze analyzovali 548 pozorování mezihvězdné poutnice. Modelovali pohyb zmíněného tělesa, Slunce a 647 hvězdných soustav na základě seznamu objektů potenciálně ovlivňujících pohyb vlasatice. Zjistili přitom, že zhruba před milionem let procházela ve vzdálenosti 5,7 světelného roku kolem binárního systému Kruger 60, a to mimořádně nízkou rychlostí 3,43 km/s.

TIP: Hypotetické objekty (1): 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Uvedenou soustavu tvoří dvě stálice spektrální třídy M – Kruger 60A a Kruger 60B, které se navzájem oběhnou jednou za 44,6 roku. Kruger 60A dosahuje zhruba 27 % hmotnosti Slunce a 35 % jeho poloměru; Kruger 60B je menší, má pouze 18 % hmotnosti Slunce a 24 % jeho průměru.

Německé středisko pro letectví a kosmonautiku (DLR) představilo na konferenci v Bádensku-Württembersku funkční prototyp modulárního autonomního vozidla budoucnosti. Jejich U-Shift se skládá ze dvou částí – pohonné autonomní jednotky ve tvaru písmene U a kapsle, sloužící k přepravě osob nebo zboží.

TIP: V Británii testují autonomní kabiny pro hromadnou dopravu CAPRI

Kapsle určená pro přepravu osob nabízí sedm míst k sezení a je vybavená rampou pro bezbariérový přístup. Nákladní verze pojme až čtyři europalety. Představený prototyp elektřinou poháněného vozítka je v současnosti řízen dálkově, počítá se ale se začleněním systémů pro plně autonomní přepravu. Příští verze plánovaná na rok 2024 by se již měla pohybovat samostatně a dosáhnout maximální rychlosti okolo 60 kilometrů v hodině.

První předsériová verze Mil Mi-28N úspěšně završila armádní zkoušky v květnu 2006 a o měsíc později ji vojáci slavnostně převzali. Oficiálně se typ ocitl v ruské výzbroji v roce 2009 a počítalo se s tím, že 67 kusů do roku 2015 nahradí všechny starší varianty Mi-24. To se ovšem nepodařilo a „čtyřiadvacítky“ létají dodnes.

Roku 2010 došlo k navýšení objednávky o tři desítky „nočních dravců“ a o rok později ministerstvo obrany rozhodlo o nákupu dalších 70 exemplářů. První sériové helikoptéry obdrželo 344. centrum bojové přípravy v Toržoku.

Motorová škatulata

Mezi charakteristické znaky stroje o váze 8,6 tuny patří štíhlý trup s kokpity v tandemovém uspořádání. Výsledkem je malý čelní průřez, který ztěžuje zachycení bitevníku radiolokátory, jeho zaměření i zásah. Vpředu sedí střelec/operátor zbraňových systémů, zodpovědný především za řízenou munici. Za ním se nachází kabina pilota, jenž může odpalovat neřízené střely a na cíl jednoduše míří celým vrtulníkem. Současně si helikoptéra zachovala – pro bitevní kategorii unikátní – schopnost přepravit v malém prostoru v trupu trojici osob. 

Na rozdíl od původních plánů se nepočítá s transportem ozbrojeného výsadku, ale spíš s možností naložit na nepřátelském území osádky sestřelených helikoptér či letadel. „Osmadvacítku“ původně poháněla dvojice turbohřídelových motorů Klimov TV3-117VMA po 1 636 kW. Pocházely z ukrajinského závodu Motor Sič, a proto se objevily hlasy volající jednak po silnějších, jednak domácích jednotkách. Od roku 2016 se tak do Mi-28N instalují ruské motory Klimov VK-2500 s výkonem po 1 765 kW, které byly pravděpodobně zpětně namontovány do všech exemplářů postavených po roce 2009.

Výfuky jsou osazeny clonami pro snížení infračerveného vyzařování. Výstupní plyny se ochlazují mísením s okolním vzduchem, nasávaným obdélníkovými otvory na bocích zadní části motorových gondol. Speciálně tvarované koncovky je odvádějí směrem dolů, což má přispět k odolnosti vůči tepelně naváděným řízeným střelám odpalovaným z letounů či vrtulníků nepřítele. Vůči raketám vypouštěným ze země však toto řešení naopak činí stroj zranitelnějším. Nechybí výmetnice klamných cílů.

Chráněn od hlavy k patě

Motorové gondoly jsou umístěny daleko od sebe ve snaze snížit riziko vyřazení obou jednotek jedním zásahem, přičemž vrtulník se dokáže vrátit na základnu i s jediným funkčním klimovem. Klíčové prvky konstrukce se mohou pochlubit titanovým pancéřováním, méně důležité části kryjí kompozity. Obě kabiny včetně čelních skel přestojí zásah průbojnými projektily do ráže 12,7 mm či střepinami 20mm granátů. Palivové nádrže o objemu 1 700 l obsahují polyuretanovou pěnu, jež má zabránit úniku i explozi pohonné látky v případě průstřelu.

Kvůli úspoře hmotnosti je podvozek – na rozdíl od Mi-24 – řešen jako pevný a snese bez poškození náraz do rychlosti pádu 12 m/s. Hlavní bezkloubově uložený rotor vybavený elastomerovými ložisky má pět kompozitových listů, jež by měly přežít zásah municí do ráže 20 mm. Z verze Mi-28A převzal stroj vyrovnávací rotor ve tvaru X, který je oproti třílistému méně hlučný. Oba rotory disponují elektrickým ohřevem proti namrzání. Reduktor VR-28 z „áčka“ nahradil modernější typ VR-29, jenž pracuje s výhodnějším převodovým poměrem a přenáší tak více výkonu.

Smrtící kanon...

Organickou výzbroj tvoří rychlopalný kanon Šipunov 2A42 ráže 30 mm se zásobou 500 nábojů, známý kupříkladu z bojového vozidla pěchoty BMP-2. Výkonná zbraň vznikla začátkem 80. let jako náhrada za zastarávající dělo „bévépéček“ 2A28 Grom a může se pochlubit podáváním střeliva ze dvou samostatných zásobníků. Zatímco jeden obsahuje náboje HE-T pro likvidaci neobrněných pozemních a vzdušných cílů nebo živé síly, druhý krmí kanon průbojnými protipancéřovými granáty AP-T.

Kromě toho může střelec přepínat mezi pomalejší kadencí 200–300 ran/min. a svižnějším tempem 550–800 výstřelů. Mi-28 nese kanon pod přídí a otočná věž NPPU-28 mu umožňuje odměr 110° do obou stran a náměr 13° nahoru a 40° dolů. Účinný dostřel činí 1 500 m při palbě na odolné pozemní cíle a 2 500 m při ostřelování pomalejších letounů a vrtulníků.

...rakety a pumy

Pod motory našla své místo krátká a široká křídla, přičemž každé disponuje dvěma pylony pro upevnění řízené i neřízené munice. Mi-28N unese najednou až 16 protitankových střel 9M120 Ataka-V doplněných buď 40 raketami S-8, deseti S-13 nebo dvěma pouzdry UPK-23-250 s kanony GŠ-23L ráže 23 mm. Ataka-V s poloautomatickým naváděním a rádiovým přenosem řídících povelů ničí cíle na vzdálenost 400–6 000 m.

Pokračování: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (4)

Střely S-8 a S-13 se odpalují z raketnic a používají se v řadě variant od kumulativní protipancéřové po termobarickou. „Osmička“ má sice kratší dosah i menší hlavici než S-13, ovšem tyto hendikepy vyvažuje větším počtem. Pro vlastní obranu může Mi-28N nést protiletadlové střely Vympel R-73 s infračerveným naváděním, pozemní cíle lze napadat též raketami Ch-25 nebo klasickými pumami do hmotnosti 500 kg. 

Vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se začaly prudce ochlazovat brzy poté, co padly poslední výstřely druhé světové války. Dlouhá tradice „svobodného bezpečí“ za Atlantikem, slabých sousedů a rozlehlých oceánů zemi tradičně izolovaly od útoku zvenčí. Spojené státy nebyly připravené na vleklou konfrontaci s nepřátelskou supervelmocí, která navíc brzy dohnala jejich náskok v jaderných zbraní. Američané i jejich elity se museli učit žít s pocitem trvalého ohrožení. 

Zadržování komunismu

Strach z rudého nebezpečí stoupl poté, co v lednu 1946 doputoval ze Sovětského svazu do Washingtonu dnes proslulý „dlouhý telegram“ George Kennana (vyšel v červenci 1947 pod šifrou Mr. X ve vlivném časopisu Foreign Affairs). Znalec ruských dějin a americký diplomat v Moskvě v něm varoval před ruským imperialismem, přičemž jeho argumentace udělala velký dojem na prezidenta Harryho S. Trumana. Napětí zvyšovala Stalinova snaha zahrnout střední a východní Evropu, Řecko, Turecko i Írán do sovětské sféry vlivu. Obavy z nové světové války panovaly i vzhledem k rozsáhlé občanské válce mezi nacionalisty a komunisty v Číně.

Obě supervelmoci se snažily upevnit svou moc a rozšířit ji, kdykoliv to bude možné. Když americký prezident v březnu 1947 zformuloval takzvanou Trumanovu doktrínu, v níž ohlásil pomoc Turecku a Řecku, nový kongresman John F. Kennedy ji podpořil. Stejně nadšeně přivítal i Marshallův plán, který měl poskytnout válkou zbídačené Evropě hospodářskou pomoc. Politika „zadržování“ komunismu spočívala v posilování ekonomického blahobytu, sebevědomí a schopností obrany. V praxi ji Američané předvedli v roce 1948 v Západním Berlíně, který přežil jen díky odvážnému zásobování pomocí leteckého mostu, a založením NATO o rok později. 

Na druhou stranu byl prezident Truman zdrženlivý v posilování americké vojenské přítomnosti za hranicemi, odmítl pomoc ustupujícím nacionalistům v Číně a za jejich prohru pak republikáni i řada demokratů včetně Kennedyho vinili právě Trumanovu administrativu.

V roce 1949 dostoupil strach ze Sovětského svazu, kterému se podařilo odpálit atomovou bombu, a rudé diverze ve Spojených státech vrcholu. Podle ředitele FBI Edgara Hoovera údajně až 100 000 amerických komunistů plánovalo svržení vlády. Útok na Jižní Koreu v létě 1950 tudíž Truman nemohl ignorovat a reagoval na něj jako na součást sovětské a čínské globální agrese. 

Bod mrazu

Po smrti Stalina v březnu 1953 se politbyro vytasilo s „mírovou ofenzívou“, což vedlo k ukončení Korejské války i k opadnutí obav Američanů z bezprostřední komunistické hrozby. Jádrem zahraniční politiky prezidenta Eisenhowera bylo udržet v Evropě status quo, kdežto v zemích třetího světa podporoval Bílý dům dekolonizaci. V roce 1956 donutil Washington Británii, Francii a Izrael, aby stáhly své jednotky od Suezského průplavu, čímž byl zpečetěn zánik evropských koloniálních mocností.

Velký problém Spojených států však spočíval v tom, že podporu „osvobozeneckým válkám a povstáním koloniálních národů proti jejich utiskovatelům“ halasně vyjadřoval též sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov. Bílý dům tak musel řešit kvadraturu kruhu, jak zabránit komunistickým převratům po celém světě a zároveň nebýt vnímán jako nový kolonialista.  

V říjnu 1957 Sověti úspěšně vypustili Sputnik 1, což Pentagon šokovalo zejména z důvodu možné raketové dominance Moskvy v případě třetí světové války. Následovaly silné požadavky na zvýšení výdajů na obranu. Objevila se dokonce naléhavá doporučení zahájit preventivní válku dřív, než Ameriku zničí sovětské rakety. Když v květnu 1960 sestřelili Sověti americký špionážní letoun U-2, ocitly se vztahy obou supervelmocí na bodu mrazu a Moskva zrušila plánovaný summit obou hlav států.

Kennedy vs. Chruščov

V období vyčerpávající úzkosti z rizika nukleární války a rozšiřování komunismu ve třetím světě převzal John F. Kennedy klíče od Oválné pracovny. Psal se leden 1961. Jeho protihráčem byl extrovertní a nevypočitatelný Nikita S. Chruščov, který od mladého prezidenta z řad demokratů očekával oteplení vztahů. Marně. Sovětský vůdce si totiž deeskalaci napětí představoval po svém – jako větší ústupnost Ameriky, kterou ovšem Kennedy nemohl a ani nechtěl připustit, a to zejména v otázce Kuby.

Zkorumpovaného a násilnického Batistova režimu sice nebyla škoda, ale revolucionář Fidel Castro se velmi brzy spřáhl s Moskvou. Nejvyšší americká místa se obávala, že co nevidět se komunismus rozšíří minimálně po celém Karibiku. Jenže fiasko proticastrovské invaze v Zátoce sviní v dubnu 1961 jen zvýšilo prestiž Sovětů i Kuby. Pět dní předtím obletěl Jurij Gagarin Zemi a Kennedy, aby zmírnil americkou blamáž, hned v květnu prohlásil, že Spojené státy do konce desetiletí vyšlou posádku na Měsíc. 

Hned v červnu 1961 se ve Vídni setkal s Chruščovem, který ale zájem na jaderném odzbrojení neměl: „Vyložil jsem mu, že by nukleární konflikt zabil 70 milionů lidí během deseti minut, a on na mě prostě jen civěl, jako kdyby říkal: ‚No a co?‘“

Kennedyho zklamání ještě umocnil Chruščovův postoj k Západnímu Berlínu, protože sovětský vůdce chtěl tuto enklávu demokracie uprostřed východního bloku, kudy na západ proudily tisíce emigrantů, zlikvidovat. Během Berlínské krize 1961 se jasně ukázalo, že Kennedy nechtěl další lapsus jako v Zátoce sviní, ani nové kolo závodů ve zbrojení. Na druhou stranu ukázal odhodlání bránit Západní Berlín i vojensky a více než polovina Američanů si myslela, že konflikt je nevyhnutelný. Naštěstí pro celý svět začaly v neděli 13. srpna bezpečnostní jednotky NDR na přístupových cestách mezi východní a západní částí města budovat zátarasy.

Karibská krize

Napětí kolem Berlína sotva utichlo a studená válka přinesla veřejnosti další konfrontaci supervelmocí v podobě karibské krize. Sověti se na jaře a v létě 1962 obávali, že Američané plánují invazi na Kubu a Chruščovovi přidělával vrásky i sám Castro. Panovaly obavy, že by se mohl začít sbližovat s maoistickou Čínou, jejíž vztahy s Moskvou prudce ochladly. Starý ruský lišák a hazardér tudíž rozmístěním raket na „Ostrov svobody“ hodlal zabít hned tři mouchy jednou ranou: posílil by „kubánsko-sovětské přátelství“, Sověti by mohli přímo ohrožovat Spojené státy a případné stažení raket by mohl vyhandlovat za sjednocení Berlína pod sovětskou kontrolou. Kromě raket plán počítal s přítomností 44 000 sovětských vojáků, námořní základnou či ponorkami vyzbrojenými jadernými střelami.

Chruščov byl přesvědčen, že pragmatický Kennedy „nezahájí termonukleární válku jen kvůli přítomnosti našich jaderných hlavic – vždyť oni také osazují bojovými hlavicemi své rakety v Turecku. (…) Teď poznají, jaké to je, když na ně míří nepřátelské rakety.“ 

Celou akci chtěl Chruščov tajit až do listopadových kongresových voleb a pak si na Kennedym vynutit ústupky. Kennedy mezitím povolal 150 000 záložníků a v Karibiku proběhly americké manévry. V polovině října měl Washington díky fotografiím z letounu U-2 nesporné důkazy o rozmísťování raket středního doletu a přítomnosti 21 bombardérů Il-28, které mohly nést jaderné zbraně. Chruščov útočné zbraně popřel a ještě 24. října, kdy krize vrcholila, rakety uváděli do bojeschopného stavu. K ostrovu mířily další sovětské lodě a první dvě z nich, doprovázené jadernými ponorkami, se blížily k hranici Američany vyhlášené blokády. Nukleární pohotovost skončila až po 28. říjnu, kdy se Chruščov rozhodl ustoupit za slib stáhnout rakety Jupiter z Turecka během čtyř nebo pěti měsíců.

Skončilo patrně nejnebezpečnější období studené války, neboť rozsáhlé jaderné střetnutí by si hned v prvních hodinách vyžádalo v Evropě a Spojených státech nejméně 300 milionů lidských životů. Napětí kvůli Kubě pokračovalo, neboť ve Spojených státech žilo na 150 000 emigrantů a americká blokáda ostrova nebyla zrušena. Nicméně po raketové krizi došlo k jistému uvolnění v mezinárodních vztazích včetně podpisu smlouvy o omezení jaderných zkoušek. 

Image

Čtěte také

Jaderné doktríny velmocí: Jak se měnily strategie pro použití jaderných zbraní