V době krátce po vzniku Sluneční soustavy mohla být Rudá planeta úplně jiná než dnes. Množství vědeckých studií i zjištění přímo z Marsu ukazují, že jej v minulosti pokrývalo poměrně velké množství vody. Dnes už je tato voda pryč. Zároveň ale docela dobře možné, že se pod povrchem Marsu stále ještě ukrývají pozůstatky pradávných moří.

Za nejpravděpodobnější místo, kdy by se mohla na Marsu vyskytovat voda vědci považují polární čepičky. V roce 2018 zde byly skutečně objeveny známky přítomnosti podpovrchového jezera. Zároveň se ale vyrojilo mnohem více otázek než odpovědí, takže bylo jasné, že jezero pod jižním pólem Marsu bude nutné prozkoumat detailněji.

Radarové pátrání po marťanských jezerech

Elena Pettinelli z italské Roma Tre University a její kolegové k tomu využili italský radar a výškoměr MARSIS (Mars Advanced Radar for Subsurface and Ionosphere Sounding), který pracuje na palubě evropské sondy Mars Express na oběžné dráze Marsu. S jeho pomocí proskenovali oblast kolem údajného podpovrchového jezera, zhruba o velikosti 250 × 300 kilometrů. Získaná data zpracovali pomocí metod, které posloužily při výzkumu jezer pod ledem v Antarktidě.

Snímky radaru MARSIS potvrdily, že se na daném místě nachází slané jezero, jehož rozměry vědci upřesnili na zhruba 20 × 30 kilometrů. Hloubka jezera zůstává neznámá, protože rádiové vlny MARSISu neproniknou slanou vodou.

Snímky rovněž prozradily, že se v dané oblasti na jižním pólu Marsu nacházejí tři další podpovrchová jezera, všechna zhruba o velikosti 10 × 10 kilometrů. Díky výjimečně vysoké slanosti zůstávají tato jezera kapalná, i když se nacházejí v oblasti velmi nízkých teplot.

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Badatelé se netají tím, že by nás tato jezera mohla navést k organismům, ať už současným nebo dávným. Problém je ale v tom, že před jejich výzkumem zblízka bude nutné provrtat asi 1,5 kilometru ledu. Něco takového je zatím mimo možnosti našich meziplanetárních misí. Dálkový průzkum polárních oblastí Marsu ale bude určitě pokračovat.

Koalové čelí v dnešním světě mnoha nástrahám. Ohrožuje je nejen ztráta přirozeného prostředí, mizející eukalypty, požáry a nemoci, nebezpečí na ně číhá i v méně očekávaných souvislostech. Veterináři, farmáři i ochránci zvířat například již delší dobu upozorňují, že vážným nebezpečím pro tyto roztomilé vačnatce představují krávy. Krávy mohou rozvážně se pohybující koaly vážně zranit nebo i zabít ušlapáním. Dokonce se zdá, že krávy mohou na koaly záměrně útočit, především v noci.

Kde vládnou kopyta

Koalové jsou na první pohled před krávami v bezpečí, protože tráví hodně času na stromech. Problém je ale v tom, že i koalové se občas vydávají na zem. Bývá to například při jejich přesunu ze stromu na strom anebo při hledání vody k pití. Na zemi jsou ale koalové vemi zranitelní – ohrozit je mohou auta, psi a podle všeho také krávy.

Jaká nebezpečí koalům opravdu hrozí, se rozhodl zjistit Alex Jiang z australské University of Queensland. Vyrobil proto pozoruhodného robotického koalu, kterému říká Kokonut. Jde o plyšového koalu umístěného na dálkově ovládaném terénním vozítku. Aby Jiang zvýšil věrohodnost robokoaly, postříkal ho koalí močí a trusem. Takto připraveného robokoalu v experimentech pouštěl ke kravám. Pro kontrolu stejným způsobem jezdil v blízkosti krav se shodným vozítkem, ale bez plyšové koaly.

TIP: Jak najít koaly? Badatelé nově vsází na infračervené drony

Výsledky prvních experimentů ukázaly, že si krávy více všímají koalího vozítka. Jiang sice nezaznamenal žádné přímé útoky na svého Kokonuta, stal se ale svědkem případů ritualizované agrese, kdy krávy hrozily robokoalovi výstražným hrabáním nohy a výstražnými zvuky. Dosavadní experimenty Alexe Jianga ukázaly, že krávy nejspíš nejsou hlavním nebezpečím pro koaly, na nějaké láskyplné soužití mezi kravami a koaly to ale také nevypadá. 

Když se v červnu roku 1307, po devíti měsících vlády, rozhodl český panovník Rudolf Habsburský k vojenskému potlačení vzpoury některých západočeských pánů nespokojených s jeho vládou, patrně nikdo nečekal, že tato výprava bude posledním vládním činem jeho života.

Rudolfova pozice byla přitom v této době poměrně stabilizovaná. Mladý panovník se navíc mohl opřít o svého otce římskoněmeckého krále Albrechta I. Habsburského. Odpor několika jedinců, z nich především vzpurného Bavora ze Strakonic, který se uchýlil po několika prohraných střetech do Horažďovic, nepředstavoval pro krále jistě problém zásadnějšího rázu. 

Zmařené vyhlídky dynastie

Před vládci z habsburského domu se slibně rýsovalo dosažení výrazného mocenského posílení v rámci politické šachovnice střední Evropy. Realizoval se tak dlouho připravovaný projekt, jehož hlavním tvůrcem byl Rudolfův otec Albrecht, který právě na konci jara roku 1307 ve Frankfurtu shromažďoval říšskou hotovost za účelem výpravy proti míšeňským Wettinům. I to bylo součástí plánu umocnění habsburského vlivu, jenž však vzal záhy za své. 

Dne 3. července roku 1307 totiž Rudolf, jakkoli jeho jednotky zdolaly horažďovické obránce, v táboře nedaleko dobytého města zemřel. O příčinách Rudolfovy smrti přitom spekulovali již jeho současníci. Jelikož panovníkovu náhlému skonu předcházely bolesti břicha, byla pro ně nejpravděpodobnějším možným vysvětlením otrava. Podle některých říšských kronikářů Rudolfa otrávili jeho odpůrci, přičemž stín zrady nejčastěji dopadal na nevyzpytatelnou českou šlechtu, která se toužila zbavit nenáviděného mladíka dosazeného panovačným otcem. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že potenciálních objednavatelů Rudolfovy smrti by se našlo více než dost.

Kronikáři, kteří psali o vině české opozice, měli na své hypotézy ohledně Rudolfova úmrtí jistě právo. Nepřátele si mladý Habsburk vytvářel již svojí účastí na Albrechtově výpravě proti Václavovi II. v roce 1304. Tehdy Rudolf vtrhl v čele svého vojska doplněného četnými uherskými posilami včetně obávaných Kumánů na jižní Moravu, kterou jeho armáda těžce poplenila. Po spojení Rudolfových bojovníků s říšským vojskem jeho otce u Českých Budějovic pokračovali Habsburkové již společně do středních Čech, kde oblehli stříbronosnou Kutnou Horu.

Neoblíbený král?

Neslavný konec tažení je díky svým bizarním okolnostem známý. Ačkoli bylo město nedostatečně opevněno, jeho obránci jej proti říšskému a rakouskému vojsku uhájili. Stalo se tak snad i díky vychytralosti kutnohorských horníků, kteří do potoka protékajícího habsburským ležením odváděli nečistoty vzniklé při oddělování stříbrné rudy od příměsí. Jak vyprávějí současníci, způsobil tento počin hromadnou otravu v habsburském vojsku, následovanou úpadkem jeho bojové morálky. Ústup Habsburků zpět do Rakouska před přicházející českou hotovostí se pak podobal spíše rychlému útěku.

TIP: Poslední triumf Václava II.: Co se stalo před Kutnou Horou?

Rudolfovu „mediálnímu“ obrazu v Čechách nepřidal ani způsob, jímž dosáhl roku 1306 svojí volby. Hlavním hrdinou tohoto příběhu byl patrně jeho otec Albrecht, jenž si rozhodně nehodlal nechat ujít možnost získat české království pro Habsburky. Okamžitě poté, co obdržel zprávu o vymření Přemyslovců, se vypravil s vojskem k českým hranicím. Současně mířili k zemskému sněmu do Prahy i Albrechtovi poslové. Jejich úkolem bylo české pány důrazně upozornit na skutečnost, že se sice Albrecht nechce vměšovat do jejich volebních kompetencí, ale zároveň jim doporučuje volbu svého syna Rudolfa.

Příliš mnoho podezřelých

Česká reprezentace ale vzala za svou pouze první část této zprávy a zvolila Jindřicha Korutanského, načež Albrecht prohlásil české království za osiřelé říšské léno a překročil v čele vojska zemské hranice. To se již ku Praze blížily i oddíly jeho syna Rudolfa. Při následných jednáních mezi Habsburky a českou šlechtou pak Jindřich Korutanský jen nevěřícně přihlížel tomu, jak vrtkavé umí být nejen kolo štěstěny, ale i věrnost českých pánů. Po několika dnech neměl de facto jinou možnost, než Čechy opustit. Následně byl Rudolf Habsburský 16. října roku 1306 zvolen novým českým králem. Albrecht na oplátku potvrdil zástupcům země platnost Zlaté buly sicilské a Zlaté buly ulmské, zaručující šlechtě mimo jiné právo volby českého krále.

Vrátíme-li se zpět k otázce, zda někdo mohl usilovat o Rudolfův život, přivádí nás předešlé řádky opětně k české šlechtě, ale také, a to především, k Jindřichovi Korutanskému. Vždyť mu Habsburkové roku 1306 překazili jeden z hvězdných okamžiků jeho života, jenž mohl naprosto zásadně proměnit jeho budoucnost. A nebyl jistě jediný z okolních středoevropských vládců, komu nevyhovovalo nebývalé posílení prestiže Habsburků. Rudolf totiž, jak prozrazuje jeho titulatura českého i polského krále, hodlal navázat na někdejší panování posledních Přemyslovců v plné šíři.

Tento záměr je nutno spatřovat i ve skutečnosti, že nedlouho po své volbě pojal Rudolf za ženu vdovu po Václavovi II., Piastovnu Elišku Rejčku. Štýrský kronikář sice psal o Rudolfově sňatku především jako o výsledku citového vzplanutí tohoto muže ke krásné sedmnáctileté vdově, je však pravděpodobné, že v pozadí stála i snaha podepřít nároky na polský královský titul posledních Přemyslovců. Budeme-li sledovat tuto stopu, pak nutně dorazíme do Krakova ke dvoru věčného rivala Václava II. knížete Vladislava Lokýtka, pozdějšího polského krále. Byl snad on, muž, který byl podezříván též z objednávky vraždy Václava III., osnovatelem Rudolfova údajného otrávení? A proč by v tom případě nemohli být mezi podezřelé počítáni i výše zmínění míšenští Wettinové, proti kterým se v době Rudolfovy smrti napínala tětiva habsburské zášti?

Vrah z kruhu nejbližších?

Je všeobecně známým statistickým údajem, že k násilné trestné činnosti dochází i v dnešním světě paradoxně nejčastěji v rámci rodinného kruhu. Dlužno říci, že rovněž tato stopa je v Rudolfově kauze poměrně horká. Rudolf zdaleka nebyl jediným synem Albrechta I. Habsburského a jeho ženy Alžběty Tyrolsko-Gorické, sestry vzpomínaného Jindřicha Korutanského. Přestože jej jeho věk předurčoval k vedoucí pozici vůči zbývajícím bratrům, nelze opomíjet ani jejich ambice. Ty byly patrně zásadně umocněny událostmi, k nimž došlo ve Znojmě v lednu 1307.

Osmnáctého dne toho měsíce zde Albrecht jako římskoněmecký král udělil všem svým synům, prý na základě proseb českých a moravských pánů, Čechy a Moravu jako společné léno. Tím byl de facto upraven nástupnický řád v zemi, aby v případě bezdětné smrti Rudolfa připadly Čechy a Morava vždy nejstaršímu z bratrů.

Prvním na řadě byl přitom Friedrich, později zvaný „Sličný", charizmatická postava prvních desetiletí 14. století aspirující ihned po Rudolfově smrti na český trůn a následně také na trůn říšský. Neměl snad i on své důvody zbavit se staršího bratra?

Ani v tomto bodě ještě není výčet možných pachatelů úplný. Zprávy v kronice Františka Pražského totiž nechávají tušit, že Rudolf se na jaře roku 1307 dostal do sporů s pražským biskupem Janem z Dražic. Kronikář připomíná, že se nový český král dopustil na osobě biskupa mnoha křivd a oloupil pražský kostel o řadu cenností včetně ostatků svatých. Mezi nimi František zdůrazňuje především hlavu sv. Markéty. Tyto zprávy nelze podceňovat. Vedle možného finančního tlaku zadluženého Rudolfa se v nich ozývá i nevraživost Jana z Dražic vůči přilnutí nového krále k sedleckým a zbraslavským cisterciákům, které mohlo způsobit další nárůst vlivu a moci jejich představitelů. Víme, že to byl právě sedlecký opat Heidenreich a zbraslavský opat Konrád, kdo doprovázel v lednu roku 1307 českého krále na Moravu. Ostatně oba opati poskytovali o několik měsíců později umírajícímu Rudolfovi doprovod také na jeho poslední cestě. Mohla mít Rudolfova smrt co do činění s biskupovou záští?

TIP: My tři králové stvrzujeme mír: Co se událo roku 1335 ve Visegrádu?

Přes všechny naznačené alternativy se dnes historická věda shoduje ohledně příčin Rudolfovy smrti na víceméně střízlivém závěru: mladý Habsburk se již dříve netěšil pevnému zdraví, což zapříčinila patrně otrava, kterou prodělal při dobývání Kutné hory roku 1304, a u Horažďovic podlehl úplavici. Milovníkům tajemných a zároveň milostných příběhů pak lze doporučit výklad štýrského kronikáře Ottokara. V jeho podání se mladý král stal obětí touhy uspokojit neukojitelné vášně Elišky Rejčky a zemřel vysílen nadměrnou konzumací aktu lásky. Krásnější smrt by si jen těžko mohl přát…

Řada automobilek, jako třeba Škodovka, začínala nejprve s produkcí různých jednostopých vozidel. Jiné dokonce vyráběly přístroje do domácnosti – například Opel nejdřív podnikal se šicími stroji. Francouz Pierre Alexandre Darracq na tom nebyl jinak: Svého podnikatelského ducha původně zhmotnil v továrně na bicykly, ale záhy propadl vášni pro stroje na čtyřech kolech a pustil se do produkce automobilů. 

Obchod se dařil a jako většina úspěšných továrníků Darracq pomýšlel na export. Jedním z jeho cílů se stala Itálie a roku 1906 si otevřel pobočku v Neapoli. Brzy však pochopil, že italský jih nejen leží daleko od jeho domoviny, ale také tam byznys právě nekvete. Přesunul tedy výrobu do Portella nedaleko Milána. Italové ovšem nesdíleli nadšení pro malé a levné francouzské vozy, nadto měli hodně malou kupní sílu. O zákazníka se bojovalo, jak se dalo, a Darracq nakonec zvítězit nedokázal. Za pouhé tři roky společnost zkrachovala a s tím z historie italské ikony zmizela francouzská stopa.

Ital, který rozuměl Italům

Potenciál továrny se ovšem neztratil, protože její výkonný ředitel, milánský šlechtic Ugo Stella, odhalil konstruktérského ducha v původně stavebním dělníkovi Giuseppem Merosim. Získal finanční zdroje a záruky od banky, najal nové zaměstnance a zadal nadějnému mladíkovi návrh hned dvou zcela nových vozů. Měly být výkonnější než ty z dosavadní produkce, konkrétně s 12 a 24 koňmi pod kapotou, a nadto se pyšnit designem od prestižních karosářů. 

Merosi vzal projekt velmi vážně a na nových automobilech usilovně pracoval, aby stihl zadaný termín 1. ledna 1909, kdy měl plány odevzdat. Značka Alfa stále ještě neexistovala, už se však chystala produkce prvního vozu, jenž odstartoval její úspěšnou dráhu.

Torpédo i limuzína

Model Alfa 24 HP se dal pořídit za cenu odpovídající běžnému dvouročnímu platu a řečeno dnešní terminologií by se mohl považovat za „prémiový“. Už tento vůz, který vstoupil na trh v roce 1910, nesl na kapotě slavnou značku Alfa, ale inspiraci k jejímu vzniku bychom v řecké abecedě hledali marně: A. L. F. A. znamená Anonima Lombarda Fabbrica Automobili (Lombardská továrna na automobily). 

Alfa 24 HP dosahovala rychlosti až 100 km/h a karoserie z dílen Castagna, Schieppati, Sala a Bollani vznikla ve stylu torpedo a limousine, jak vyžadovali nejnáročnější zákazníci. Model se ujal a Merosi přidal plyn: Postavil i závodní vůz 24 HP Corsa, s nímž pak Nino Franchini roku 1913 zvítězil ve své kategorii v klání Parma-Poggio di Berceto. 

Závody tehdy stejně jako dnes představovaly pro značku skvělou reklamu, tudíž následoval model 40/60 HP s nově konstruovaným motorem. Karosárna Castagna mu dopřála design maximálně respektující nové poznatky z oblasti aerodynamiky. Vůz Aerodynamic Ricotti Torpedo tak dokázal jet rychlostí 139 km/h a připomínal ponorku z verneovky. 

Alfa plus Romeo

Až do začátku první světové války nesly modely automobilky název Alfa. Válečný konflikt ovšem znamenal povinnost zapojit se do vojenského programu a továrnu v Portellu převzala firma Engineer Nicola Romeo & Co, aby tam vyráběla střelivo a letecké motory. Nicola Romeo, který se mimochodem později stal i senátorem, nakonec vozy přejmenoval na Alfa Romeo a pokračoval v nastoupené dráze úspěchů na závodních okruzích. 

Za volant usedli jezdci zvučných jmen jako Giuseppe Campari, Antonio Ascari, Ugo Sivocci i tehdy začínající Enzo Ferrari. V poválečných letech následovaly modely RL a Corsa, které sbíraly vavříny na prestižních kolbištích. Roku 1923 přišlo vítězství v závodě Targa Florio a poté ještě celá řada dalších, včetně triumfu ve 24hodinovém klání v Le Mans. 

TIP: Příběh německé legendy: 115 let historie automobilky Opel v obrazech

Slavná období ovšem střídaly i pády. Během druhé světové války postihlo automobilku rozsáhlé bombardování a později také několik finančních veletočů. Ačkoliv se později automobilka mnohem víc než na závodní stroje zaměřila na vozy běžné produkce, svého typického znaku – dokonalých linií od nejlepších karosářů – se však nikdy nevzdala. 

V boji proti rezistentním bakteriím využíváme všechny myslitelné zbraně a triky. Tim Barraclough z britské Oxford University a jeho spolupracovníci nedávno překvapivě zjistili, že ještě nikdo nepřečetl genom původní plísně, kterou proslavil britský mikrobiolog Alexander Fleming.

Ten v roce 1928 úplnou náhodou objevil penicilin, když mu Petriho misky s bakteriemi napadla plíseň štětičkovec Penicillium chrysogenum. Po tomto průlomovém objevu byla původní plíseň z Flemingových Petriho misek zmražena a uchována pro budoucí výzkum. A ten čas podle všeho nadešel.

Odborníci už sice v minulosti vzorky této plísně rozmrazili a nechali plíseň narůst, zatím ale ještě nikdo nepřečetl celý genom Flemingova štětičkovce. Barracloughův tým to po nezbytném oživení štětičkovce udělal. Když měli přečteno, porovnali DNA této původní plísně s genomy dvou moderních kmenů štětičkovce, které se používají v USA k produkci penicilinu.

TIP: Technologie zrozené z války: Náročný boj s neviditelnou armádou

Takové porovnání je velmi cenné a ukazuje, jak se klíčové geny štětičkovce, které jsou zodpovědné za výrobu penicilinu, případně dalších zajímavých látek, změnily od Flemingových časů. Porovnání genomů původního a dnešních štětičkovců také napovídá, jak bychom mohli vylepšit produkci penicilinu nebo i samotný penicilin.

Jihokorejský nešťastník známý pouze jako Eom chtěl po rodinném pohřbu zbavit v pračce potenciální nákazy peníze, které mu coby podporu dali příbuzní. Po dokončení pracího programu však bankovky vytáhl ven natolik poničené, že přišel v přepočtu o 44 tisíc korun.

TIP: Spásná tapeta: Výplatu zaměstnancům zajistila dolarová výzdoba baru

Do domácí „dezinfekce“ se pustil také jistý Kim a svých bezmála sto tisíc nacpal pro změnu do mikrovlnky. Škody na jeho úsporách však naštěstí nebyly tak drastické.

Jihokorejská centrální banka doporučila veřejnosti, aby se nepokoušeli desinfikovat bankovky v mikrovlnné troubě, protože kromě rizika jejich znehodnocení neexistuje jasný důkaz, že by mikrovlnné záření viry likvidovalo.

Hranici Sluneční soustavy neutváří žádná jednoznačná linie. Obecně lze za náš solární systém považovat oblast převažujícího gravitačního vlivu Slunce nad vlivem okolních hvězd. Velmi hrubě bychom ji kladli přibližně na polovinu vzdálenosti k nejbližším stálicím. Vzhledem k nerovnoměrnému rozložení hvězd ve slunečním okolí je však i takto definovaná hranice značně „pokroucená“. 

Nejčastěji se za nejvzdálenější objekty našeho systému považují tělesa Oortova oblaku, obřího kulového pozůstatku po formování Sluneční soustavy, rozpínajícího se do vzdálenosti 2 000–200 000 AU (astronomických jednotek). Jde ovšem o hypotetický konstrukt: U žádného ze známých objektů se nepodařilo „postavit najisto“, že do Oortova oblaku patří – přestože u mnohých o tom máme indicie.

TIP: Jak dlouhý je světelný rok a parsek?

Nejvzdálenější známé těleso tak představuje planetka 2018 VG₁₈ o velikosti několika stovek kilometrů, jež se v době objevu nacházela 125 AU od Slunce. Astronomové zatím pozorovali jen malý úsek její dráhy, takže trajektorie 2018 VG₁₈ zůstává značně nejistá. Velká poloosa se u ní s obrovskou mírou nejistoty odhaduje na 95 AU. Nejvíce se vzdalujícím známým objektem by pak mohla být planetka 2014 FE₇₂ , u níž činí opět velmi nejistý odhad velké poloosy 1 550 AU. 

V roce 1940 armáda Spojených států zadala požadavek na třínápravový vůz s nosností 5 000 liber (2 268 kg). Kromě dopravy vojáků, munice, paliva a dalšího vojenského materiálu mělo vozidlo sloužit také jako platforma pro zbraně, dílna, polní kuchyně, operační sál i rádiový vůz.

Jimmy v akci

Výrobci dodali celkem více než 800 000 těchto třínápravových vozů, kterým vojáci přezdívali „Jimmy“. Většina automobilů firem Studebaker a Reo Motor Car Company přitom putovala do Sovětského svazu; vozy společnosti International Harvester zase používala americká námořní pěchota v Tichomoří.

TIP: S bílou i rudou hvězdou: Jeep Willys byl dokonalým válečným strojem

Ale největší část – 562 750 nákladních aut – vyrobila firma General Motors. Po vylodění Spojenců v Normandii tyto spolehlivé náklaďáky zásobovaly 1. a 3. americkou armádu vytlačující Wehrmacht z Francie a staly se páteří systému nákladních konvojů přezdívaného Red Ball Express, který spojoval francouzské přístavy s frontovými jednotkami. Od 25. srpna do 16. listopadu 1944 přepravili řidiči Red Ball Expressu 410 000 tun nákladu. Malá část vozů byla vybavena navijákem a asi každý čtvrtý měl na kabině nad místem spolujezdce umístěn prstenec pro lafetaci kulometu.

Václav se stal svrchovaným vládcem nad přemyslovským panstvím nejpozději roku 925, kdy došel uznání svých nároků a vzápětí se zbavil matky Drahomíry (zřejmě nevlastní), pravděpodobně hlavy opozice. Můžeme tušit, že se pokusil i o vlastní nezávislou politiku, která byla, stejně jako jeho ostatní skutky, motivována snahou zajistit své zemi větší slávu, prospěch a jasnou perspektivu do budoucna. Tento kurs ale usměrnil východofrancký král Jindřich I. Ptáčník, když českému knížeti připomněl staré závazky jeho země vůči silnějšímu sousedovi.

Jak již víme, nebylo to formou pokoření knížete. Naopak, můžeme říci, že mezi oběma vládci panoval korektní vztah. Dohoda zřejmě z dlouhodobého hlediska zemi prospěla, což se ukázalo později, avšak aktuální domácí poměry spíše zkomplikovala.

Předehra k tragédii

Dalších šest let Václavovy vlády, až do osudného zářijového dne roku 935, obklopuje hradba mlčení. Pojďme tedy trochu zauvažovat o možných zákrutách těchto časů. Legenda praví, že někdy v té době se Václav chtěl vzdát vlády a jako mnich odejít do Říma. Na straně jedné toto tvrzení legendistů dokonale zapadá do obrazu zbožného a světským životem znechuceného světce, avšak na straně druhé ho nelze zcela odmítnout. Známe totiž i další případy z vládnoucích kruhů, kdy se tak stalo.

Například roku 688 se vzdal vlády vládce Wessexu Caedwalla, aby v Římě získal křest a roku 709 odešel král anglické Mercie Coenred do Říma, kde se stal mnichem. Pokud Václav odchod do Říma opravdu zvažoval, mohla být příčinou deziluze z vývoje po roce 929. Dohoda s Jindřichem se totiž mohla ukázat jako nepřínosná, navíc komplikující domácí vztahy s některými velmoži, přívrženci Boleslava a Drahomíry. Václav ale nakonec zůstal českým knížetem až do podzimu 935. 

Co patřilo k hlavním příčinám sváru mezi nevlastními bratry Václavem a Boleslavem? Problém měl patrně dvě roviny. Část velmožů byla nespokojena s Václavovou vládou zejména proto, že nesouhlasila s odváděním poplatku říši. Ten jistě představoval zátěž pro domácí ekonomiku a mnozí v něm neviděli žádný přínos. Navíc tu svou roli mohl sehrát i Václavův autoritativní přístup. Tyto důvody nespokojenosti poskytly novou sílu kněžně Drahomíře, jež zůstávala nablízku svému synovi Boleslavovi a společně s předáky opozice vyvíjela nemalé úsilí o oslabení autority knížete. Odpůrci však byli v menšině a otevřený odpor by je mohl stát některý z údů, nebo i hlavu. Záměr uskutečnit převrat a prosadit na knížecí stolec Boleslava snad uzrával delší dobu. Čekalo se však na vhodný okamžik, kdy by mohl být proveden konkrétní čin – odstranění vládnoucího Přemyslovce.

Šance k převratu

Skupině kolem Boleslava a Drahomíry se naskytla příhodná šance na podzim roku 935. Tehdy kníže Václav objížděl se svou družinou hradiště a kostely, jak to bývalo za oněch časů běžné, aby nad jednotlivými úděly neztratil kontrolu. Jedním z takových hradišť, která patřila k důležitým sídlům přemyslovského patrimonia, byla také (Stará) Boleslav, kde sídlil Václavův mladší bratr. Revize proběhla patrně bez obtíží. Staroslověnské legendy praví, že ještě před odjezdem Václav navštívil mši, ale pak už spěchal zpět do Prahy. Že by měl důvod nezdržovat se přes noc v Boleslavově sídle? Bratr ho však uprosil, aby zůstal na slavnostní hostinu. Václav nakonec svolil.

Václav zůstal na hostině po bratrově boku. Legendy dále vyprávějí, že původně mělo dojít k likvidaci knížete přímo na hostině, ale situace nebyla zrovna příhodná. Spiklenci proto museli improvizovat a připravit náhradní řešení. Anebo už ho dávno měli, protože si uvědomovali, jak moc riskantní krok je čeká. Navíc lze předpokládat, že na hostině neseděl Václav sám, ale že tu s ním hodovali i jeho družiníci, či mu alespoň zůstávali nablízku. Václava prý dokonce jeden z jeho věrných varoval, že mu jde o život, ale kníže přesto na hostině zůstal a pronesl přípitek na počest archanděla Michaela.

Možná nechtěl přikládat větší váhu varování před něčím z jeho pohledu jen těžko myslitelným. Byl právoplatným vládcem, obklopen svou družinou, lidé jej respektovali, zemi nikdo neohrožoval a on sám měl dostatek sebevědomí k tomu, aby věděl, že se o sebe umí postarat.

Dva převraty už Václav zažil. Jeden po smrti svého otce, kdy mu zřejmě nevlastní matka Drahomíra upřela nástupnictví a během něhož přišla o život jeho pramáti Ludmila. Vrazi zabili nepochybně víc lidí, možná se do šarvátky dostal i sám Václav. Druhý převrat naopak Václavovi dopomohl k vládě. Ostatně památku na bouřlivé děje uplynulých let dokazuje starší zhojená rána na hlavě, ale možná mohlo jít o šrám z některé z bitev. V každém případě měl kníže dostatek zkušeností. Uměl bojovat, a jak odhalily jeho kosterní pozůstatky, byl nejen značné výšky, ale také dobré fyzické kondice a pevné muskulatury. 

Osudové ráno

Co se odehrálo během noci, nevíme. Podle legendistů se právě pod rouškou tmy spiklenci dohodli, jak knížete sprovodí ze světa. Základní předpoklad představovalo, že Václav půjde sám a neozbrojen brzy ráno na mši do zdejšího kostela sv. Kosmy a Damiána. Pokud by se rozhodl bohoslužbu vynechat nebo by jej doprovázeli jeho družiníci, akce by byla ohrožena a spiklenci by od útoku upustili. Riziko bylo příliš veliké.

Za úsvitu se však objevil osamocený kníže, mířící do kostela. Před vraty na něj čekal ozbrojený bratr Boleslav, ostatní zatím zůstávali ve skrytu. Všude panoval klid. Václava bratrova přítomnost překvapila. Něco tu nehrálo. Podle legendárního znění Václav Boleslava pochválil za včerejší hostinu. Nervózní Boleslav, ať již odpověděl, či nikoliv, na Václava zaútočil mečem. Avšak kníže, mnohem zkušenější a zdatnější, bratrův útok odrazil, odzbrojil ho a srazil na zem. 

První útok Václav ustál, přesile už čelit nedokázal. Odzbrojený Boleslav začal volat o pomoc, říká legenda. Dost možná se ani pomoci dovolávat nemusel. Ti, kteří zůstávali dosud skryti a spor pouze pozorovali, nyní vyrazili ze stínů a knížete obklíčili. Únikové cesty byly odříznuty, jedinou naději na záchranu představovaly zdi kostela. Jenomže kněz měl své instrukce. Podle Kristiánovy legendy Boleslav přikázal, aby knížeti, „až bude přicházeti, zabránil vůbec vkročiti do kostela, aby snad nebyl vysvobozen od svých věrných bojovníků nebo komorníků, kteří se dosud na lůžku zdržovali, nebo od sběhnuvšího se lidu“.

Václav se ocitl v pasti. První staroslověnská legenda praví: „Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Cesta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši...“

Kdo je vrah?

Kníže Václav zůstal ležet před dveřmi kostela v kaluži krve. Koho lze označit za hlavního viníka? Pod vlivem pozdějších legend se synonymem Boleslavova jména stalo slovo bratrovrah. Byl Boleslav skutečně vrahem? Svou roli jistě sehrál, samotný čin se stal na jeho hradišti a prospěch z Václavovy smrti měl především on. Smrtící rány však zasadili jiní, ať už se jmenovali jakkoliv.

Patřil Boleslav k mozkům celé akce? Legendy poměrně obšírně hovoří o jistém Hněvsovi, jenž patrně náležel k Boleslavovým pobočníkům, možná vychovatelům. Je tu ale ještě jedna osoba, která v celé kauze mohla sehrát nezanedbatelnou roli – kněžna Drahomíra. Už jednou stála u převratu. Kněžnu Ludmilu zardousili z její vůle. Václav představoval překážku v cestě jejího syna Boleslava, navíc tu mohly existovat osobní neshody. Je pravděpodobné, že za vraždou Ludmily i Václava stála stejná skupina. Zda u toho roku 921 figuroval také Hněvsa, nevíme. Drahomíra však představuje logický svorník mezi oběma vraždami.