Když kreslíme „rodokmen lidstva“, končí každá jednotlivá „větev“ jako jasně definovaný živočišný druh – jako skupina individuí, která jsou si natolik geneticky podobná, že se mohou křížit. Nové druhy pak vznikají v důsledku přirozeného výběru: Vliv prostředí, v němž druh žije, vynáší do popředí některé jeho schopnosti tak, aby se postupně začal měnit do podoby, která mu dá větší šanci na přežití.

Přestože existuje pouze omezený počet fosilií, navíc řada z nich dokonce jen v podobě fragmentů, podařilo se vědcům zmapovat evoluci homininů – oné skupiny živočišných druhů zahrnující jak moderní lidi, tak jejich dvounohé předchůdce – až šest milionů let proti proudu času. Přímo v terénu však badatelé nacházejí stále „nové a nové“ vyhynulé homininy, takže i proces našeho porozumění evoluci lidstva je zatím neukončený.

První člověk

Předkové dnešních lidí a šimpanzů se od sebe oddělili někdy před šesti až osmi miliony let, vědci ale stále pátrají po „nejprvnějším“ homininovi, který zahájil celou lidskou vývojovou řadu. Jaký sled událostí a vlivů prostředí vedl k tomu, že se lidoopové proměnili v lidi?

Od opic odlišují lidské předky čtyři vývojové prvky: terrestrialismus, což znamená přesunutí se z korun stromů na pevnou zem, bipedalismus, tedy „vztyčení se“ a přechod od pohybu po všech čtyřech k chůzi po dvou zadních končetinách, encefalismus, tj. zvětšování masy mozku v poměru k celkovým rozměrům těla, a civilizace. Tím se míní všezahrnující so­ciální organizovanost, technologické myšlení, komunikace a kultura. Je ovšem velmi obtížné odlišit, co bylo příčinou a co důsledkem, odborníci se navíc přou, v jakém pořadí uvedené prvky na lidské předky působily. Poměrně přesvědčivé náznaky, jak to vlastně začalo, nám ale poskytuje nauka o vývoji klimatu.

Přibližně před deseti miliony let se výrazně změnilo podnebí Afriky, kde bujně rostoucí pralesy vystřídaly otevřené savany. Zdroje potravy se od sebe postupně začaly vzdalovat a rozprostíraly se na stále větší ploše. Homininům nezbylo než začít chodit po dvou. Jednak tak mohli urazit mnohem větší vzdálenosti, jednak byli schopni získanou potravu přenášet z místa na místo a skladovat pro pozdější použití. 

S tím, jak ubývalo vegetace, která je v minulosti chránila před slunečním svitem, vystavovali při vztyčeném pohybu mnohem menší plochu těla úmornému žáru, a navíc jako bonus dostávali hlavy s mozkem do „vyšších sfér“, kde častěji foukal chladivý vánek a také to bylo dál od rozpálené země.

Určit pořadí dalších faktorů, které ovlivnily lidský vývoj, už je složitější: Zejména nedokážeme přijít na to, co podnítilo rozvoj mozku. Možná k tomu došlo v důsledku vzrůstajících nároků na sociální interakci nebo na technologické myšlení při výrobě kamenných nástrojů, existuje ale i hypotéza, že mozky lidem začaly růst poté, co se jim dostávalo potřebného množství energeticky hodnotné potravy – tedy poté, co zjistili, jak získat (a tepelně upravit) maso. 

TIP: Strastiplná cesta na souš: Kolonizace souše proběhla nezávisle a hned několikrát

Trávicí ústrojí příslušníků rodu Homo se začalo zkracovat a energie, kterou bylo dřív zapotřebí vynakládat na trávení rostlinné stravy, byla najednou dostupná pro rozvoj těl a mozků. Výroba nástrojů tvořila stále systematičtější proces, jehož výsledkem byly stále unifikovanější artefakty. Experti tak uvažují i o tom, že tyto čím dál organizovanější kognitivní procesy nakonec vyústily do vzniku organizovaného jazyka, myšlení využívajícího symbolů a tvůrčího sebevyjádření. 

Homo sapiens: Příběh lidstva

Sledujte příběh lidského druhu s novým bookazinem Homo sapiens: od předchůdců člověka přes vznik civilizací až po předpovědi toho, kam se bude vyvíjet naše evoluce. Nyní v trafikách: www.radostzpoznani.cz.

Podivuhodná schopnost našeho mozku rozeznávat obličeje i tam, kde nejsou, se nazývá pareidolie – ať už na nás z toustu hledí Ježíš, nebo se chystáme sníst vážně naštvanou papriku. Zkrátka v uvedených předmětech tváře vidíme, ačkoliv dobře víme, že je ve skutečnosti nemají. 

TIP: Ježíš z toastu, obličej z Marsu: Švindl jménem pareidolie

Podle nové studie je na vině překrývání nervových mechanismů, které jsou aktivní, když rozpoznáváme obličeje a když pociťujeme pareidolii. Popsaná „porucha“ se podle vědců rozvinula během evoluční adaptace: Člověk totiž potřebuje k přežití sociální interakce, při nichž se rozeznávání tváří a výrazů obličeje uplatňuje. 

Na Měsíci zřejmě v nepříliš vzdálené budoucnosti vyrostou 3D tištěné budovy a celé základny. Intenzivně na tom pracuje i startup ICON se sídlem v texaském Austinu. Nedávno spustili projekt Project Olympus, který zahrnuje vývoj konstrukčních systémů pro vesmír. Pokud bude projekt úspěšný, tak by měl podpořit počátky lidského osídlování Měsíce či Marsu.

Projekt Olympus získal podporu kontraktu programu Small Business Innovation Research (SBIR), který představitelé ICON nedávno podepsali s americkým letectvem US Air Force. Jde o čtyřletou smlouvu v hodnotě 14,55 milionů dolarů (asi 335 milionů Kč). Do projektu je zapojená i americká kosmická agentura NASA, která přispívá 15 % prostředků.

Bydlení na Měsíci

Zájem NASA je pochopitelný. Přípravy na mise programu Artemis, který počítá s návratem astronautů na Měsíc, jsou v plném proudu. Jeho součástí je i dlouhodobá přítomnost lidské posádky na Měsíci ke konci dvacátých let. A astronauté budou muset někde bydlet, přičemž bude nutné použít co největší množství lunárních materiálů.

TIP: Budoucí lunární základny budou z regolitu, vody a moči astronautů

Součástí projektu Olympus je i spolupráce s výzkumným centrem NASA Marshall Space Flight Center v Alabamě. Tam budou probíhat testy rozmanitých postupů pro zpracování materiálu pro tisk i vlastního 3D tisku, se simulovanou lunární horninou. Na základě výsledků těchto testů by měl vzniknout prototyp 3D tiskárny pro lunární stavebnictví.

Cévy v lidském těle rozvádějí tělní tekutiny, tedy krev a mízu. Odborníci se již delší dobu snaží nahrazovat části cév biotechnologicky vylepšenými cévami kvůli výzkumu, léčbě selhání ledvin nebo třeba při odstraňování zablokovaných cév u kardiovaskulárních chorob. Až doposud šlo ale prakticky vždy o výměnu za vylepšenou cévu, která funguje podobně jako původní céva a rozvádí krev.

Xingyu Jiang z čínské univerzity Southern University of Science and Technology výzkumného centra National Center for NanoScience and Technology se svým týmem vyvíjejí „elektronické“ cévy, které nejsou jen pasivním „potrubím“, ale budou hrát aktivní roli v léčbě pacienta. Elektronickou cévu tvoří kovopolymerová membrána, která je elektricky vodivá.

TIP: Nejnovější umělé cévy mohou růst během života pacienta

Takové zařízení je ohebné, biologicky bezpečné a zároveň rozložitelné v lidském těle. Vylepšená céva obsahuje elektronické obvody, které mohou zajistit rozmanité funkce, jako například elektronicky ovládané dávkování léčiv. Tvůrci elektronické cévy rovněž experimentálně potvrdili, že pomocí elektrické stimulace může urychlovat růst a migraci buněk, a tím pádem i hojení poranění. 

Pokusy na laboratorních zvířatech zase ukázaly, že je možné mít v těle elektronickou cévu celé měsíce a přitom v jejím okolí nejsou žádné stopy po zánětech. V budoucnu by mohly vzniknout elektronické implantáty, které budou integrované s oběhovou soustavou nebo i vnitřními orgány. Mohlo by to podstatně zlepšit léčbu celé řady závažných onemocnění.

Představte si, že se shodou okolností dostanete do černé díry. Jaká je možnost, že navzdory předpokladům přežijete? Kde asi v takovém případě skončíte? A co budete vyprávět, pokud se z cesty za hranice fantazie vrátíte?

Fyzik Richard Massey z britského Institute for Computational Cosmology na University of Durham poctivě odpovídá: „Kdo ví?“ Je si očividně vědom, že černé díry stále obestírá závoj tajemství a záhad. Odborníci si obvykle představují, že kdyby někdo prošel horizontem událostí černé díry, kam nevidí ani současná fyzika, nemohl by už poslat zpět žádnou zprávu ani vzkaz. Nejspíš by ho rozdrtila nepředstavitelná gravitace.

V singularitě končí cesta…

Od dob, kdy se černé díry objevily jako jedno z řešení rovnic Einsteinovy obecné relativity, vědci předpokládají, že vznikají gravitačním zhroucení jádra zanikajících masivních hvězd. Hmota černé díry, odpovídající několika sluncím, by se pak soustředila na velice malém prostoru. Podle převládajících teorií by se v nitru černé díry měla veškerá materie koncentrovat do jediného bodu, tzv. singularity, kde řada veličin – jako například hustota – dosahuje nekonečných hodnot. Fyzika si přitom s takovými singularitami nedokáže příliš poradit.

Takto vzniklá černá díra má natolik velkou gravitační přitažlivost, že by se z ní nemělo dostat vůbec nic, ani světlo. Pokud by se člověk ocitl na horizontu událostí představujícím hranici, zpoza níž se již nemůže vrátit hmota ani záření, neměl by mít šanci na únik. V té době by stejně již procházel procesem tzv. špagetizace, při níž ohromující gravitace přetvoří lidské tělo stejně jako jakoukoliv jinou hmotu na proudy atomů, které skončí v singularitě černé díry. Proto se na první pohled zdá, že z ní už nelze pokračovat dál a cesta tam definitivně končí jako ve slepé uličce.

… i čas

Zkoumání černých děr představuje velký problém. Už jsme si víceméně jistí, že existují. Všechno ostatní jsou však jen dohady a ke stávajícím teoriím vznikají alternativní pohledy. Část příznivců teorie superstrun si například myslí, že černé díry v klasické podobě neexistují a že jde o tzv. fuzzbally čili klubka zamotaných superstrun. Černé díry jsou prostě černé a jejich vnitřek nelze ani vyfotografovat či jinak zjistit, jak to tam vypadá.

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Nejedná se přitom jen o hmotu a záření, nýbrž také o čas. Podle stávajícího přesvědčení dochází v těsné blízkosti horizontu událostí k takovému zkreslení času, že se zdá, jako by se úplně zastavil. Douglas Finkbeiner z Harvard University mluví přímo o „konci času“. Pak je samozřejmě velice obtížné cokoliv zkoumat. Podle amerického badatele by vzdálený pozorovatel v podstatě neviděl, jak člověk padající do černé díry skutečně spadne dovnitř. Při detailním sledování by bylo patrné, jak nešťastník postupně rudne v důsledku červeného posuvu záření a také bledne – vlastně až navěky, ať už to podle Finkbeinera znamená cokoliv. Otázkou samozřejmě zůstává, zda jsou uvedené představy správné.

Opačný extrém?

Nicméně pokud černé díry někam vedou, mohly by ústit do jiného podobného objektu, který by se však choval opačně. Sovětský kosmolog Igor Novikov popsal v roce 1964 tzv. bílé díry, tedy černé díry naruby. Měly by chrlit do okolního vesmíru hmotu a záření, ale zas do nich nemůže vůbec nic vstoupit. Vědci od té doby studují jejich možnou existenci i spojení s černými protějšky, a to nejen v rámci obecné teorie relativity, ale také dalších fyzikálních teorií.

V současné době nic nenasvědčuje, že by se bílé díry mohly ve vesmíru vyskytovat. Dosud jsme nenašli žádný objekt, který bychom mohli s velkou mírou jistoty za bílou díru považovat. Rovněž zatím neznáme žádný fyzikální proces, jenž by ji dokázal vytvořit. Problém tkví i v tom, že by bílé díry měly snižovat entropii, takže by jejich existence měla být v rozporu s termodynamickými zákony. Stejně tak dnes převažuje názor, že by spojení mezi černou a bílou dírou nemohlo fungovat.

Z černé na bílou

Jeden z hlavních tvůrců teorie smyčkové kvantové gravitace Carlo Rovelli z francouzské Université d’Aix-Marseille a jeho spolupracovník Hal Haggard před časem spočítali, že by struktura časoprostoru daná smyčkovou kvantovou gravitací měla zarazit hroucení hvězdy do černé díry. Podle nich se v jednom okamžiku kvantové smyčky hmoty hroutící se stálice namačkají tak, že už to víc není možné. Vzápětí dojde k tzv. kvantovému odrazu a z téměř hotové černé díry se náhle stane bílá díra, jež hmotu naopak vyvrhuje. Zároveň by nevznikl horizont událostí, nýbrž jen zdánlivý horizont, který by měl být přijatelnější pro fyzikální teorie. 

Podle Haggarda a Rovelliho se nově formující černá díra překlopí do bílého protějšku prakticky okamžitě. Jenže nesmírná gravitace hroutící se hvězdy způsobuje extrémní zpomalení času. V okolním kosmu tudíž může uběhnout řada miliard, ne-li bilionů let, v závislosti na hmotnosti původní černé díry. Pokud mají autoři pravdu, mohli bychom pozorovat zániky malých černých děr, které se snad zrodily ve velmi mladém vesmíru. Není prý vyloučeno, že některé zatím záhadné záblesky vysokoenergetického záření představují ve skutečnosti smrtelné výkřiky umírajících černých děr, jež se kvantovým odrazem změnily v bílou díru. 

Dokončení: Mohou skutečně existovat červí díry? A dokázali bychom je vyrobit?

Myšlenka kvantového odrazu černé díry na bílou také nabízí řešení informačního paradoxu černých děr. Ten fyziky trápí již dlouho, protože ve slepé uličce černých děr by mělo mizet vše, včetně informace. Podle zákonitostí kvantové mechaniky však informace zmizet nemůže. Kvantový odraz by problém vyřešil: Bílá díra chrlí všechno ven, takže se žádná informace neztratí...

Češi mají v otázce pohřbívání docela jasno. I když se během života o design či estetiku příliš nezajímají, poslední odpočinek chce mít čím dál víc z nás zkrátka dokonalý, a to po všech stránkách. Funerální design je na vzestupu a mladí tvůrci se ho nebojí, naopak. 

Roman Kvita se zabývá produktovým i prostorovým designem a ve svém oboru představuje špičku. Oprašuje silnou tradici českého skla a míchá ji s nečekanými technologiemi, přičemž za svůj přístup získal už řadu mezinárodních ocenění. S manželkou Pavlínou navrhují urny a designové náhrobky. Hřbitovní tematika totiž přestává být v poslední době tabu a na design slyší staří i mladí. 

„Do této oblasti léta nevstoupil žádný tvůrce ani umělec,“ líčí pedagog a designér Jan Čapka. A Kvita dodává: „Já to vnímám jako součást života. Tak jako se dnes lidé snaží udělat svatbu po svém a dát do ní kus sebe, aby si ji pamatovali, měl by se podle mě klást důraz i na poslední rozloučení.“

Osobní urny

„Každá urna nese osobní příběh, jelikož je do ní vyryté poslání nebo poslední slova příbuzných o zemřelém,“ popisuje Pavlína Kvita. Urny už nepředstavují jen doménu hřbitovních kolumbárií. V poslední době se stále častěji objevují také na nejrůznějších přehlídkách a festivalech designu. A vlastně není divu – kremaci volí až 80 % Čechů. Romanovy urny, které si mohou zákazníci sami dotvořit a zanechat na nich třeba vzkaz v morseovce, se líbí a mají úspěch.

Každá vzniká na míru a má originální brus. Nelze je proto vyrábět ve velkém, ale spíš v desítkách kusů. A paradoxně také otevřely Romanovi cestu k produkci designových náhrobků. „Tak na začátku dvacátého století se tím zabývali. Modernisté, architekti či sochaři řešili, jak náhrobky a urny vypadají. Jenže pak se to trochu přetrhalo,“ vysvětluje Roman.

Zpátky k tradici

Mladý umělec sbírá za svou práci vavříny. V necelých třiceti letech získal cenu Red Dot Design Award, jakéhosi Oscara pro designéry, za skleněnou kolekci Sphere. Navazuje v ní na českou tradici ruční výroby skla. „Roman zvolil jednoduchý princip a překlopil ho do opakovaného vzoru, takže se může využít na cokoliv – ať už na skleničku, nebo velký či malý talíř,“ popisuje designér Tomáš Polák.

„Já jsem velký sběratel českého lisovaného skla z šedesátých a sedmdesátých let, což u nás má významnou tradici. Roman na to navázal, byť pro německou firmu, nicméně s ohromnou lehkostí a zároveň drzostí. Použil tradiční technologie, jako je vybrušování dovnitř, a to se mi líbí,“ usmívá se Jan Čapka.

Třicetiletý táta dvou dětí však nežije pouze funerálním designem. Na svědomí má také osobité tvary skleněných pohárů, trofejí nebo třeba nábytku. Roman vystudoval produktový design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a jeho tvorbu si můžete vyzkoušet na vlastní kůži – například téměř bezúdržbové kolo s elegantním rámem a kevlarovým řetězem.

Dvacet čtyři hodin denně

Představte si, že se svou drahou polovičkou trávíte čtyřiadvacet hodin denně, v práci i doma. U Kvitů to však neznamená vůbec žádný problém. Tandem umělkyně–designér funguje jako dobře promazaný stroj, a děti navíc mohou v ateliéru popustit uzdu fantazii. Jenže i dobře promazaný stroj občas zaskřípe, jako třeba při tvorbě Pavlíniny sochy na pražském Vítkově.

TIP: Bláznivé rakve: Na poslední cestu v baletních piškotech nebo v láhvi whiskey

„Když už jdeme do finále, máme každý trochu jinou představu. Já potřebuju věci hotové v předstihu, abych byla klidná a měla na to čas,“ vysvětluje Pavlína. „Naše diskuse se sice občas vyostří, ale také nás to pak posune nebo si uvědomíme, že jeden z nás neměl pravdu,“ doplňuje Roman.

Mladí čeští designéři se nebojí výzev ani jakýchkoliv témat. Dnes se tudíž dají pořídit dokonce urny ekologické či vyrobené z recyklovaného papíru. Tak či tak budeme odpočívat v pokoji. 

Když v roce 79 našeho letopočtu zničila mohutná erupce sopky Vesuv římské Pompeje, Herkulaneum a další sídla, lidé v nich umírali v hrozném žáru a mračnech dusivých plynů. Jak ale ukazuje nový objev u jedné z obětí erupce z Herkulanea, z jejich těl se do dnešní doby mohly zachovat překvapivě podrobné detaily.

Pier Paolo Petrone z italské University Federico II of Naples a jeho tým zkoumali kus mozku zmíněné oběti, zčernalý a zesklovatělý žárem. Objevili v něm perfektně zachovalé mozkové buňky. Podle všeho jde o nejlépe zachovalou tkáň lidské centrální nervové soustavy, která kdy byla objevena v archeologických nálezech.

TIP: Forenzní výzkum: Mnohé oběti erupce sopky Vesuv se pomalu upekly za živa

Analýza černého skelnatého materiálu rovněž odhalila přítomnost celé řady proteinů z lidské mozkové tkáně, což potvrzuje, že nejde o jen tak nějaký kus vulkanické horniny, jakých je všude kolem plno. Aby se lidský mozek přetvořil v tento materiál, musel podle odborníků projít teplotou kolem 520 °C, a pak se zase rychle ochladit. Podobné nálezy jsou extrémně vzácné i v mnohem mladších obdobích. Překvapivě podobně vypadají mozky obětí spojeneckého bombardování v Drážďanech ze sklonku 2. světové války.

Jeden z nejznámějších německých tankových generálů se narodil 24. ledna 1891 v braniborském Genthinu. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se z něj mohl vůbec stát voják, a když se přihlásil k 62. pěšímu pluku, byl dokonce kvůli nedostatečné fyzické kondici málem odmítnut.

Tuctový kadet

Díky protekci se mu ale nakonec vojenskou kariéru podařilo nastartovat. Když nastoupil na vojenskou akademii v Nise, nijak nevybočoval a po celou dobu měl pouze průměrné výsledky, ale během první světové války prokázal statečnost a získal Železný kříž II. i I. třídy. V květnu 1917 nadějnou kariéru mladého důstojníka přerušilo těžké zranění.

Konec války jej pak zastihl jako zpravodajského důstojníka u Náhradní gardové divize. Po světové válce chtěl kapitán Model odejít do penze a věnovat se studiu medicíny. Na přání nadřízených však zůstal v německém Reichswehru. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci nabral postup mnohých důstojníků obrátky a Model nebyl výjimkou.

Za nacistického Německa

Působil jako vojenský teoretik a zabýval se studiem výzbroje armád evropských států. Mimo jiné studoval československá pohraniční opevnění a za občanské války také krátce působil ve Španělsku.

Polského tažení i následné invaze do Francie se generálporučík Model účastnil jako náčelník štábu 16. armády. Opravdovou slávu mu však přinesla až operace Barbarossa a boje v Sovětském svazu. Jeho 3. tanková divize postupovala v čele svazků, které obkličovaly nepřítele u Smolenska nebo Kyjeva. Na konci října 1941 převzal velení 41. armádního sboru. I když Model nabádal k zastavení postupu a konsolidaci pozic, Wehrmacht postupoval dál k Moskvě, dokud se úderné jednotky zcela nevyčerpaly.

Poslední kulka pro sebe

V rámci ústupu od sovětského hlavního města osvědčil své nadání pro obranné boje, díky čemuž převzal v lednu 1942 velení nad 9. armádou. Té pak velel následující dva roky a vedl ji také do operace Citadela. Model tušil, že jeho jednotky nejsou dost silné, aby dokázaly splnit úkol. Naléhal proto na další posílení své armády, čímž měl částečně na svědomí fatální zdržení ofenzivy.

TIP: Bitva u Kurska ve vzpomínkách přímých účastníků

Po bitvě vedl obranné boje s takovou houževnatostí, že si v lednu 1944 vysloužil velení vyššímu svazku. Až do konce války pak vedl do boje různé skupiny armád. V armádě získal přezdívku Hitlerův hasič. Svou poslední bitvu svedl v Porúří, kde jeho vojska obklíčili Američané. Polní maršál chtěl ušetřit životy svých mužů, a tak vydal rozkaz ke kapitulaci. Poté spáchal 21. dubna 1945 sebevraždu.

Možná znáte lub jako boční pás spojující horní a dolní desku houslí. Zmíněné slovo má však ještě další významy. Dnes označuje především tenké dřevo sloužící k výrobě nábytku či nástrojů. Pro lepší představu: Lub se nazývá také dřevěný kruh, do něhož se zasazuje tradiční síto na mouku. A právě s moukou souvisí původ rčení „mít něco za lubem“.

TIP: Jazykovědma radí: Kde se vzalo úsloví „bez ztráty kytičky“ a jak vzniklo „pexeso“

Ve starší češtině se totiž „lub“ říkalo dřevěným plátům, které chránily mlecí kameny. Když se ještě chodilo mlít obilí do mlýna, zůstávala za lubem vždy trocha mouky. Mlynář si ji mohl ponechat, ať už jako součást odměny za svou práci, nebo nepoctivě a potají. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.