Čínská nadnárodní společnost Tencent mimo jiné investuje do vývoje softwaru, umělé inteligence a specializuje se také na poskytování nejrůznějších internetových služeb. Podle loňských statistik zaměstnávala bezmála 63 tisíc lidí, proto není divu, že se její vedení rozhodlo postavit vlastní město: Zatím se mu přezdívá Net City a zhruba do sedmi let vyroste podle předpokladů na jednom z poloostrovů čínské metropole Šen-čen, kde sídlí současné ředitelství Tencentu. Město o rozloze 2 km² navrhuje americká architektonická společnost NBBJ.

Dle současných plánů bude moct v Net City pohodlně žít až 80 tisíc lidí, tedy asi jako ve Zlíně. Nepůjde však o zcela oddělenou městskou buňku: S pevninou ji kromě šíje poloostrova spojí mosty a také pravidelná lodní doprava. Cílem návrhářů totiž je, aby se Net City stalo místem odpočinku a zážitků nejen pro pracovníky Tencentu.  

Chůze má přednost

Aby se však město nezařadilo po bok asijských metropolí zamořených smogem, rozhodli se Američané přistoupit k co nejpřísnějším dopravním škrtům. „V současném světě se stále nemůžeme zcela zbavit automobilové dopravy, proto jsme se alespoň pokusili minimalizovat její dopad na infrastrukturu,“ vysvětluje architekt Jonathan Ward. Net City se tak navrhuje spíš pro chůzi, jízdu na kole či autobusem, případně autonomním vozidlem. Na rozdíl od současných měst nebudou tamní bloky domů lemovat silnice ani parkoviště. 

TIP: Sídla narýsovaná do prázdna: Města budoucnosti dodnes zejí prázdnotou

„Po pečlivé úvaze jsme z plánu škrtli všechny vozovky, které nebyly klíčové. Řídili jsme se přitom heslem, že pro lidi je mnohem lepší prodloužit si o dvě minuty procházku než ztrácet čas na silnicích,“ dodává Ward. Podle NBBJ by se ve městě měly zároveň zúročit lekce, jež nám uštědřila koronavirová krize: „Home office“ se tam považuje za samozřejmost a zaměstnanci Tencentu prý již nebudou rozlišovat mezi prací z domu a z kanceláří společnosti. 

Tisíce komářích bodnutí musí pravidelně vytrpět Dr. Perran Stott-Ross, entomolog z University v Melbourne. Na vlastní kůži tak testuje výsledky svého výzkumu, který má za cíl omezit šíření smrtící horečky dengue, přenášenou právě komáry.

Práce doktora Rosse spočívá v infikování komárů symbiotickou bakterií rodu Wolbachia. Tato bakterie je specifická díky svým schopnostem navodit u hostitelů reprodukční anomálie a redukovat tak přenos patogenními organismy. Aby byl doktor Ross scopen vyhodnocovat efektivitu svého postupu, vystavuje své tělo bodavému hmyzu. Během svých experimentů „inkasuje“ až pět tisíc bodnutí, během kterých ho hmyz připraví o 16 mililitrů krve.

TIP: Britští vědci nabízejí tisíce liber: Stačí se nechat nakazit černým kašlem

A co je na poněkud výstředním postupu vlastně nejtěžší? Podle doktora Rosse to není samotná bolest, na tu si lze postupem času zvyknout. Za opravdovou výzvu ale považuje odolat nutkání svědící bodance poškrábat.

Přehrady s hydroelektrárnami, které využívají sílu tekoucí vody k výrobě elektřiny, jsou dnes významnou součástí globálního energetického mixu. Podle nové studie odborníků amerických laboratoří s National Renewable Energy Laboratory (NREL) nám ale mohou ještě nabídnout mnohem víc. 

Nathan Lee a jeho spolupracovníci upozornili na to, že hybridní elektrárny, které využívají kombinaci vodní a solární energie, a tvoří je plovoucí solární farmy v přehradní nádrži, by mohly uspokojit významnou část poptávky po energii ve světě. Velkou výhodou je, že do podoby hybridních elektráren bude možné přestavět stávající hydroelektrárny.

TIP: Solární energie z hladiny: Čína spustila největší plovoucí solární farmu na světě 

Hybridní systém s přehradou a solární farmou už byl vyzkoušen v rámci pilotního projektu v Portugalsku, na řece Rabagão. Systém tvoří až 840 solárních panelů o rozloze 2 500 metrů čtverečních a jeho výkon se pohybuje kolem 300 MW. Energetická společnost EDP plánuje v dohledné době spustit hybridní systém s 11 tisíci solárními panely, na hydroelektrárně Alqueva.

Nová hranice pochopitelně neměla žádný historický podklad, protože hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky prakticky po tisíc let neměnily a představovaly tak podivuhodnou středoevropskou konstantu. Československá republika se tím stala druhou nejužší na světě hned po Chile a byla prakticky nebranitelná, neboť nesourodá území, která připadla Německu, měla jeden společný rys. Charakterizovaly je převážně hornaté terény, které měly pro ČSR zásadní strategický a vojenský význam. Netrvalo však dlouho, a bylo jasné, že Hitler chtěl mnohem víc. 

Platí německé hledisko

Prvního říjnového dne roku 1938 překročily první německé vojenské jednotky pod velením generálplukovníka Wilhelma von Leeba hranice Československé republiky. Nejprve obsazovaly jihočeské – pošumavské oblasti. Jejich postupu nikdo nebránil, ale aby přece jen nedocházelo k případným střetům, byla už večer 30. září v Berlíně uzavřena dohoda o pohybech pro 1. října i dny následující. Na jejím základě se udržovala tříkilometrová zóna odstupu – neutrální pásmo mezi ozbrojenými silami obou států. Do 10. října Němci obsadili i zbývající tři územní pásma v Čechách i na severní a jižní Moravě. 

O pátém okupačním pásmu, územně nejrozsáhlejším, jednal už od osudového večera 30. září v Berlíně mezinárodní výbor složený z vyslanců signatářských států mnichovské dohody a zástupce Československa – berlínského vyslance Vojtěcha Mastného. Jednání řídil státní tajemník německého ministerstva zahraničí Erich von Weizsäcker.

Jak rokování dopadlo, již víme, večer 4. října prostě sdělil Hitler von Weizsäseckerovi a ministru zahraničí Ribbentropovi, že pro stanovení 5. pásma platí pouze německé hledisko a to také bylo vtěleno do nové mapy. Hranice byla tedy vedena tam, kde bylo nad 50 % obyvatel německé národnosti podle sčítání z roku 1910. Britové a Francouzi souhlasili.

Československá vláda, která měla lhůtu 24 hodin, aby oznámila, zda požadavky přijímá, nenalezla jiné východisko než rozhodnutí přijmout. Situaci vystihl předseda sociálně demokratické strany Antonín Hampl, jehož slova se v příštích dnech a měsících stoprocentně naplnila: „Když jsme řekli A, musíme se připravit, že řekneme B a že budeme takto pokračovat v abecedě.“

TIP: Hořký podzim 1938: Jak se ve společnosti projevilo mnichovské trauma?

Mezinárodní výbor byl odsouzen k roli pouhého diplomatického statisty. Začátkem listopadu si Německo vymohlo připojení více než sta českých obcí na Jilemnicku, Českodubsku a na Chodsku. Jednalo se de facto o nové, nedohodnuté „6. pásmo“ záboru. Když se nepodařilo české delegaci v Berlíně zabrání odvrátit, došlo 20. listopadu k podpisu československo-německého protokolu o nové státní hranici. Přesto se Němci snažili dosáhnout ještě dalších hraničních úprav na Litoměřicku, Znojemsku, Lounsku, Ratibořsku a docházelo i k záborům svévolným, například Chrastavy na jižní Moravě, Stádla u Šternberka, nebo k předání území pod hrozbou vynuceného záboru (Trnávka, Lazy u Jevíčka nebo takzvaný český hrot na Turnovsku). Tento stav nejistoty pro české obyvatelstvo trval až do okupace 15. března 1939.  

Nároky Polska a Maďarska

Komplikovaný a napjatý vývoj vztahů s Polskem vedl v říjnu 1938 k polskému záboru Těšínska. V době, kdy se v Mnichově rozhodovalo o osudu Československa, projednávala vláda stanovisko k polské nótě z 27. září. Tato nóta „podpíraná“ přesunem polských jednotek k hranicím, podmiňovala nápravu vzájemných vztahů „rektifikací“ hranice na Těšínsku ve prospěch Polska. Po vzrušené diskusi československá vláda nakonec rozhodla raději se s Polskem dohodnout, pokud to bude znamenat alespoň jeho neutralitu.

TIP: Nebezpečný omyl lorda Runcimana: Proč vydaly evropské mocnosti Sudety?

Maďarský zábor schválený na jednání maďarských, česko-slovenských, německých a italských zástupců ve Vídni 2. listopadu 1938 znatelně zmenšil území Slovenska a zahrnoval i jižní části Podkarpatské Rusi. 

Kritický prvek tvoří atmosféra rudé planety, která je velmi řídká a navíc má nevhodné složení. Existují ovšem plány (zatím spíš z říše sci-fi) na přeměnu tamního podnebí do podoby příhodnější pro pozemský život – na tzv. terraformaci. „Zahuštění“ atmosféry patří ke klíčovým bodům zmíněného procesu.

Mars však nechrání vlastní magnetické pole, takže jeho plynný obal neustále uniká do vesmíru působením záření Slunce i částic slunečního větru. Poslední měření družice MAVEN ukazují, že planeta takto ztratila drtivou většinu původní atmosféry, jež se před miliardami let tlakem možná podobala té zemské. 

TIP: Modrá, nikoliv rudá planeta: NASA má plán, jak udělat Mars znovu obyvatelným

Ovzduší neustále doplňují geologické procesy i sezonní změny, ale obnovující pochody nejsou dost rychlé. I kdybychom dokázali zabránit ztrátě atmosféry do okolního prostoru, dál by se „zahušťovala“ extrémně pomalu. Odborníci odhadují, že by trvalo asi deset milionů let, než by povrchový tlak vzrostl na dvojnásobek současné hodnoty. V tu chvíli by byla marsovská atmosféra už „jen“ 50krát řidší než ta zemská. Planeta by tak stále nepředstavovala místo vhodné pro život. 

Když jsme pozdě odpoledne lezli do dřevěné boudy, kde jsme měli strávit první noc, bylo ve středním Finsku absolutně neseverské počasí. I ve stínu teploměr šplhal k hranici 30 °C a stísněný kryt, do nějž se celý den opíralo slunce, nabízel ještě teplejší atmosféru. Málem jsem začínal mít obavy, že medvědi se v takových podmínkách vůbec neukážou. Spíš jsem si je představoval, jak leží někde ve stínu lesa. Naštěstí se poměrně brzy ukázalo, že jsem se bál zbytečně. 

Kolem chodí rosomák

Trvalo asi hodinu, než pečlivé sledování okolí přineslo první odměnu. U krytu se objevil rosomák sibiřský (Gulo gulo), který ovšem rychle proběhl a za zuřivého dotírání asi desítky vran šedých se zase schoval do lesa. Rosomák byl během nocí strávených v krytu při čekání na medvědy hnědé naším tradičním společníkem. Obecně jsou shledání s ním mnohem vzácnější než schůzky s medvědy, ale to jsem si při čekání na hnědé chlupáče příliš neuvědomoval.

Do krytu je potřeba dorazit na noc kolem páté hodiny odpoledne a je nutné v něm zůstat až do sedmi ráno druhého dne. Šance, že se v blízkosti objeví medvědi, je právě v noci největší. Běžně sice bývají aktivní ve dne, ale pronásledování lidmi zapříčinilo posun jejich aktivity na noční hodiny. V klidných oblastech se ale můžeme potkat zvláště s mladými medvědy i v průběhu dne.

Oproti tomu rosomáky je možné ve všech místech jejich výskytu potkat během celého dne. O tom se přesvědčil kamarád, který se s touto největší lasicovitou šelmou potkal na vzdálenost několika metrů při odpolední procházce. 

Dáma jako první

První část noci byl pohled úzkým okénkem krytu přes mělké jezírko nádherný i bez medvědů. Tmavou hladinu lemovaly bílé chomáčky rozkvétajícího suchopýru, za ním vykukovala podmáčená tráva, z níž tu a tam vyrůstaly řídké borovice s mladými břízami. Dramatičnost místa umocňovaly suché pahýly stromů, na kterých občas seděli vrány nebo krkavci. Vše se dokonale odráželo v klidné hladině jezírka.

Při rozjímání nad krásou severské přírody to krátce před půlnoci přišlo. Tedy, abych byl přesnější, přišla. Z pravé strany si to po okraji jezírka štrádovala samice medvěda hnědého (Ursus arctos). Vykukovala za suchopýrem a se skloněnou hlavou pomalu přicházela po břehu k nám. Jen když se na chvilku zastavila, zvedla hlavu a podívala se okolo sebe. Její převrácený obraz byl vidět v tmavé noční hladině jezírka. Důstojná medvědí dáma se před našimi zraky promenovala čtyři minuty a po okruhu okolo jezírka opět zalezla do lesa.

Defilé celé „rodiny“

Z příchodu medvědice jsem byl nadšený. První noc v krytu a hned přijde medvěd! To jsem ještě netušil, co se bude dít za hodinu. Když bylo severské letní šero největší, medvědice se vrátila a doprovázela ji dvě asi rok a půl stará medvíďata. Mláďata byla občas těsně u samice, ale někdy se zapomněla a pak mámu rychle dobíhala. Malí medvědi byli mnohem tmavší než medvědice a okolo krku měli výraznou pásku světlé srsti. Neustále pobíhali okolo, občas se schovali do trávy nebo za kmeny mladých borovic. Celá medvědí přehlídka trvala skoro pět minut.

Ani tahle návštěva ovšem nebyla pro tuto noc posledním setkáním. S prvními paprsky slunce se totiž objevil dospělý temně hnědý samec, který chodil ve stopách medvědice. Světla bylo mnohem víc, paprsky nádherně prosvětlovaly medvědí kožich a suchopýry se v trávě rozzářily. Právě tehdy jsme zažili medvědí přítomnost na nejmenší vzdálenost. Velký samec se k nám dostal na asi 7–8 metrů a upřeně koukal naším směrem. V ten moment jsem si poprvé uvědomil, o jak impozantní zvíře se doopravdy jedná.

Noc s opuštěnými medvíďaty

Jako člověku poměrně obeznámenému s chováním medvědů mi zážitek z první noci napovídal, že by se u našeho jezírka s kryty mohlo v dalších dnech něco dít. Medvědů je tu dost, jsou aktivní a velký medvěd z rána určitě sledoval samici, se kterou by se rád spářil. Jen ta dvě mláďata by mohla jeho záměru překážet…

Moc mě tedy nepřekvapilo, když další noc přišla ze skalnatého svahu za jezírkem dvě medvíďata z prvního setkání. Nečekané ovšem bylo, že se dostavila sama. Neustále se zastavovala a rozhlížela kolem sebe. Dokonce bych si troufnul říct, že jsem v jejich očích viděl bezmoc a strach. Přestože by si medvíďata tohoto stáří už měla dokázat sama poradit, ten první den jim asi moc klidu nepřinesl. Vlastně ale měla štěstí. Není výjimkou, že medvědí samec toužící po spáření se samicí medvíďata zabije, aby u ní nastartoval říji. Tuhle dvojici malých medvědů očividně jen odehnal.

Druhý večer jsme tak pozorovali jen medvídky, kteří bloumali trávou a hledali něco k jídlu. Je pravděpodobné, že díky újedím, které jsou v oblasti přichystané a mláďata se na ně naučila, nejenže získají potravu, ale navíc by se po skončení medvědí říje mohla se samicí opět shledat. Touhu po páření mohla u medvědů nastartovat velká změna počasí. Oproti prvnímu večeru, kdy jsme v krytu seděli ve spodním prádle, se výrazně ochladilo. Byli jsme tak nabalení, že nám koukaly jen oči.

Neodbytný nápadník 

Pro třetí noc jsme se přesunuli do krytu na kraji lesa, abychom měli možnost vidět medvědy i v trochu jiném prostředí. Bylo tu sice méně světla, ale byli jsme mnohem blíž medvědí újedi. Místo bylo poměrně klidné, byla zde tedy větší šance na pozorování. To se potvrdilo chvíli před půlnoci, kdy se krátce zastavil starý známý – rosomák. Na rozdíl od předchozích pozorování, kdy rosomáci lokalitou vždy jen prolétli bez jediné chvilky klidu, tenhle stál celkem dlouho v úplném klidu. Skoro se zdálo, že sedí.

Po rosomákovi přišli i medvědi. Jako první medvědice a krátce po ní i velký samec, kterého jsme poprvé viděli za slunečného rána před dvěma dny. Následoval samici ve vzdálenosti 2–6 metrů a i laikovi by muselo být jasné, že se chce pářit. Medvědice ovšem žádným hrátkám nakloněná nebyla a obezřetně si od nápadníka udržovala odstup. Musím přiznat, že být asi deset metrů od dvou velkých divokých medvědů ve skrytu malé dřevěné boudičky, je opravdu bezprostřední zážitek. Udivilo mě, jak medvědi chodí lesem absolutně neslyšně a nejednou se stalo, že jsem je vůbec neviděl přicházet.

Nemyslím, že bych měl nějaké voyeurské sklony, ale přál jsem si, aby během našeho čtyřdenního pobytu došlo i na páření. Jako vyvrcholení příběhu. Ani třetí noc v lese ale takovému konci nic nenasvědčovalo. Medvědice před medvědem vždy utekla, a to i když byla u jídla. Rozum mi říkal, že takto rychle medvědí říje neprobíhá.

Blízkost bez důvěrností

Když jsme šli k jezírku na poslední noc, věřil jsem, že se nám už známá zvířata opět objeví. Těšil jsem se na další vývoj situace a vlastně mi bylo jedno, jestli přijdou medvíďata, samec se samicí, nebo se objeví nějaký úplně nový medvěd. 

Možná byla chyba, že jsem v temnotě vyhlížel jen medvědy (a rosomáky), na které bylo moje oko z minulých dní navyklé. Měl jsem se dívat pečlivěji, protože ráno jsme se od člověka ze sousedního krytu dozvěděli, že uprostřed noci asi 200 metrů od nás prošla smečka vlků. Bdít už čtvrtou noc po sobě ale bylo opravdu náročné. Oči se zavíraly, hlava padala. Pořád jsem si ale říkal, že musím vydržet. Co kdyby mi zrovna v pár minutách spánku uteklo něco mimořádného. Proto jsem uzounkým průzorem krytu pořád sledoval okolní krajinu.

Vytrvalost se nakonec vyplatila. Okolo půlnoci se objevila samice a těsně za ní tmavý samec. Na první pohled bylo zřejmé, že vzdálenost mezi nimi se oproti minulé noci značně zkrátila. Přítomnost samce už medvědici tolik neobtěžovala. To se plně potvrdilo, kdy začali bok po boku žrát přímo před naším krytem. Hlavy skloněné do suchopýru zvedli vždy jen na chvilku, proto bylo těžké odhadnout, nakolik jsou v klidu. 

Doufal jsem, že s plnými žaludky by se mohli konečně spářit. Já bych pak možná mohl usnout a hlavně později s klidem usednout do letadla zpět domů. Jenže samice se najednou prudce zvedla, skoro až vyskočila, a začala utíkat zpět do lesa. Z podmáčené trávy za jejími tlapami až stříkala voda. Medvěd šel rozvážnou, ale odhodlanou chůzí hned za ní. To bylo naposledy, co jsem medvědy u finského jezírka viděl na vlastní oči. Utěšoval jsem se, že na nějaké páření zřejmě stále nenadešla ta správná chvíle.

Loučení s mileneckými tichošlápky

Ráno jsem se s nepříjemnými pocity těsně uniklé příležitosti dozvěděl, že vztah našich starých známých přece jen dospěl k samcem sledovanému cíli. Kolega ze vzdálenějšího krytu pořídil skrze roští dokumentační fotografii, na níž se medvědi páří těsně za naším krytem. V místě, kam jsme nemohli vidět. Snímek byl pořízen přesně ve 4.05 a já jsem bezpečně věděl, že v tuhle chvíli jsem nespal. Navzdory tomu jsem nic neslyšel ani neviděl a určitě jsem pozorně sledoval jediný možný výhled na druhou stranu. Ve stejném okamžiku se medvědi pářili odhadem šest metrů za mými zády!

Navzdory této drobné medvědí zlomyslnosti splnily noci strávené ve Finsku, těsně u hranic s Ruskem, přesně to, v co jsem doufal. O chování medvědů hnědých ve volné přírodě jsem se leccos dozvěděl a na vlastní oči jsem viděl, jak probíhá jejich říje. Při cestě domů jsem začal přemýšlet o tom, jak dlouho a kolikrát se budou ještě medvědi pářit nebo zda se medvědice po nedobrovolném odloučení opět setká s mláďaty. 

TIP: Zimní spánek: Proč nemají medvědi proleženiny a neochabují jim svaly?

Pro podobné kompletní zážitky a poznání bych ale bohužel musel být s medvědy hnědými celou sezonu. Výše popsané události jsou jen krátkým fragmentem jejich života. Jsem ale šťastný, že jsem alespoň ve zkratce mohl do medvědích osudů nahlédnout. A především jsem rád, že podobná místa, která jsou otevřenou učebnicí biologie, v Evropě pořád jsou. 

V pouštní krajině na jihu Iráku, nedaleko města Tello a zhruba na půl cesty mezi Bagdádem a Basrou, se archeologové snaží zachránit památku, která připomíná slavnou historii spojenou s rozvojem, ale i zánikem mocné Sumerské říše. Je svědectvím o výstavbě starověkého města Girsu a důkazem o vývoji městských center v Mezopotámii. Most v dnešním Tello byl postaven ve třetím tisíciletí před naším letopočtem, a jedná se tedy o nejstarší dosud existující most. Na jeho uchování pracuje tým britských a iráckých archeologů, kteří se snaží zachránit to, co z archeologických památek na území Iráku zbylo po řádění Islámského státu. Záchrana mostu by se tak do budoucna měla stát symbolem spolupráce, ale i naděje na nový začátek národa vypořádávajícího se s následky války. 

Girsu-Tello

Starověké město Girsu bylo pravděpodobně osídleno už kolem roku 5300 před naším letopočtem. Svého vrcholu dosáhlo mezi roky 2900 až 2335 př. n. l., kdy se z něj stalo hlavní město a náboženské centrum království Lagaš. V éře, kdy největší vliv v oblasti drželo město Ur, bylo Girsu administrativním centrem úzce spojeným s mocí slavnějšího souseda. Když padlo Ur, měnila se i důležitost a funkce Girsu. Přesto bylo město obydleno až do roku 200 před naším letopočtem, i když už nikdy nedosáhlo své dřívější slávy.

Záchranné práce

Přestože Girsu bylo známé už od roku 1870, k objevu mostu došlo až v roce 1929. V té době byl popsán jako tajemná struktura s nejasnou funkcí. Jedni ji považovali za chrám, jiní za nádrž a další za regulátor hladiny vody v řece nebo v kanále. Poslední studie, které využívají fotografie ze 30. let 20. století a satelitní snímky ze 60. let, se však jasně vyjadřují ve prospěch teorie, podle níž byl zvláštní kamenný útvar skutečně mostem přes vodní kanál. 

TIP: Klínopisná tabulka z Mezopotámie obsahuje nejstarší stížnost zákazníka

K vykopávkám došlo bohužel příliš brzy, dlouho před tím, než byla vyvinuta šetrnější technologie, která by vzácné nálezy zkoumala v místě nálezu, než aby je za každou cenu vyzvedávala a posílala do muzeí na druhé straně světa. Francouzi v této době příliš nedbali na archeologický protokol a o konzervaci nebo restauraci architektonických fragmentů jim také nešlo. 

Není pochyb o tom, že klimatické podmínky jsou při plánování velkých tažení důležitým prvkem, který může značně ovlivnit jejich výsledek. O Rusku to platí dvojnásob, protože tam musel útočník v období podzimu a zimy vždy počítat se značnou nepřízní počasí. Přesvědčit se o tom mohl například švédský král Karel XII., jenž se svou armádou zaútočil na Rusko v roce 1708. Rusové tehdy uplatnili postup, který se měl projevit jako účinný i do budoucna.

Nenechali se vtáhnout do boje a pozvolna ustupovali, přičemž na vyklizeném území uplatňovali taktiku spálené země. Z Karlových 35 000 vojáků tak do jara zbylo jen 19 000 a celé tažení pro něj skončilo krachem po rozhodující bitvě u Poltavy 8. července 1709, v níž ruská přesila švédskou armádu rozdrtila. Všeobecně známá je pak katastrofa Napoleonovy Velké armády roku 1812, kterou do značné míry také způsobilo nepříznivé počasí.

Do zimy bude po všem

Na rozdíl od Karla XII. a Napoleona měli generálové za druhé světové války výhodu v tom, že už existovaly odborné předpovědi počasí. Meteorologie zaznamenala v průběhu 20. a 30. let značný pokrok a Němci i Sověti patřili v tomto oboru ke světové špičce. Využívány byly nejen krátkodobé předpovědi, ale i dlouhodobé statistiky.

Pro Wehrmacht je zpracovával Dr. Franz Bauer, který dospěl k závěru, že zima 1941–1942 bude svým průběhem normální či spíše mírná. Husté sněžení podle něj nemělo přijít dřív než v polovině prosince. Operace Barbarossa začala 22. června a Hitler se svým generálním štábem předpokládal, že do začátku zimy bude po všem a Wehrmacht dosáhne stanovené linie Archangelsk–Volha. Toto očekávání posílil dosavadní průběh bojů v Evropě, v nichž německá pozemní armáda nenašla adekvátního protivníka.

Vybavenost na zimu

Po prvních optimistických týdnech se však válka na východě začala protahovat a velení Wehrmachtu náhle stanulo před vidinou vedení bojových operací v zimním období, s čímž původně nepočítalo. Vždyť proč vyrábět a skladovat velké množství zimní výstroje, když válka se Stalinem jistě brzy skončí? Víra v rychlé vítězství nad Sovětským svazem se tak stala hlavní příčinou toho, že Wehrmachtu chyběly zimní uniformy a další vybavení nutné pro vedení bojů v mrazech a sněhu.

Tvrdost bojů s Rudou armádou během prvních pěti měsíců operace Barbarossa navíc německé jednotky značně vyčerpala po personální i materiální stránce. Do konce října 1941 přišel Wehrmacht o více než 734 000 mužů a ztráty na vojenské technice byly také značné.

Generální ubytovatel Eduard Wagner ve svém hlášení z 27. listopadu 1941 otevřeně přiznal pravý stav věcí: „Jsme na konci svých zdrojů, a to jak personálních, tak materiálních. A navíc se chystáme čelit nebezpečí kruté zimy.“ Ve svém odhadu se nemýlil. Krutá zima skutečně vývoj nadcházejících válečných operací ovlivnila, byť ne tak zásadně, jak se často uvádí.

První sníh

Východní fronta byla rozsáhlá a v jednotlivých úsecích německých skupin armád Sever, Střed a Jih se počasí různilo. Největší důležitost přitom měl prostor skupiny armád Střed postupující v rámci operace Tajfun směrem na Moskvu. Podle dochovaných údajů z německých štábů poprvé sněžilo v úterý 7. října 1941, a to především ve směru postupu 2. tankové skupiny generálplukovníka Heinze Guderiana na město Mcensk. Do 13. října tam napadla pěticentimetrová sněhová pokrývka. Jednalo se ale jen o lokální záležitost a například v oblasti postupu 9. armády generálplukovníka Adolfa Strausse u Rževa tehdy ještě nesněžilo vůbec. Napadaný sníh navíc dlouho nevydržel a začal tát, což rozbahnilo některé cesty. Ztěžovalo to sice pohyb motorizovaných kolon, ale nešlo o nijak zásadní problém. Během pár dnů cesty vyschly a celkově tak bahno komplikovalo v průběhu října 1941 pohyb německým jednotkám jen asi po dobu jednoho týdne.

Pokračování: Když poručí generál zima (2): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Větší potíž znamenaly husté deště, které zkropily terén v některých oblastech postupu na Moskvu mezi 27. říjnem a 3. listopadem a pak znovu mezi 19. a 24. listopadem. Tentokrát už byly cesty rozbahněné víc, ale opět nešlo o prvek mající zásadní vliv na průběh bojů. Spíše jen o jeden z mnoha faktorů celkově zhoršujících německé logistické problémy. Teploty se v první polovině října pohybovaly v rozmezí od 0 do 15 °C a pod bod mrazu klesly jen ve třetině nocí. V průběhu listopadu už ale „přituhlo“. Ve dne panovaly teploty mezi –5 do +5 °C a během tří čtvrtin nocí už rtuť v teploměrech spadla pod nulu. Sněhová pokrývka dosáhla vrstvy 20 cm. Guderian již v průběhu října opakovaně požadoval pro své muže dodávky zimního oblečení a velitelství jej ujišťovalo, že patřičnou výstroj dostanou. Nestalo se ale nic a jen někteří šťastlivci si mohli přilepšit ukořistěnými sovětskými koženými čepicemi či zimními kabáty.

Velké prehistorické sídlo La Hoya, které se nachází na území Baskicka, bylo objeveno v roce 1935. Vykopávky zde probíhají od roku 1973, ale práce postupují dost pomalu, doposud bylo odkryto jen asi 15 procent původní rozlohy sídla. Archeologický výzkum nicméně odhalil dávný masakr, po kterém zůstali mrtví na ulicích hořícího města.

Sídlo v La Hoya bylo založené v době bronzové, zhruba 1500 let před naším letopočtem a lidé zde prokazatelně žili nejméně do doby železné. Někdy mezi lety 350 a 200 před naším letopočtem se sídlo podle všeho stalo cílem velkého útoku. Teresa Fernández‐Crespo z britské University of Oxford a její kolegové ve své nedávné studii popsali nové detaily tohoto krvavého masakru.

TIP: Hromadný hrob v ruské Jaroslavli ukrýval oběti krvavého řádění Mongolů

V La Hoya bylo doposud objeveno 13 obětí, vědci jsou ale přesvědčeni, že jich ve skutečnosti může být mnohem více. Jde o muže, ženy, děti a dokonce i jedno nemluvně. Na nalezených kostrách jsou zřetelné známky brutálního usmrcení. Neznámí útočníci jim utínali hlavy, sekali končetiny a zasazovali těžké rány ostrými zbraněmi. Řada obětí byla zasažena zezadu, zřejmě na útěku. Mrtví obyvatelé sídla La Hoya byli ponecháni na ulicích a v hořících budovách.

Důvody konfliktu nejsou jasné. Podle objevených důkazů šlo nejspíše o překvapivý útok genocidního charakteru. Útočníci totiž nejprve pobili obyvatele, kteří se podle všeho příliš nebránili, a pak vše zničili, včetně domácích zvířat a zásob potravin. Zničené místo podle všeho útočníci opustili.