Láska je víra a naopak, jen prosím pozor, jak si ji hodláte projevovat. Že předmanželský sex byl v křesťanské občině nepřípustný, asi nepřekvapí. Ale na pozoru se museli mít i řádně sezdaní manželé. 

Bůh rád rychlovky

Proč? Předně: sex je stále chápán jako věc nečistá. Bohu je milá vlastně jen tehdy, když je určena přímo k plození. Sex bez početí je zábava a k tomu pěkně hříšná. Takže od počátku do konce musíte při vzájemném objetí myslet ne na tělesné radosti a blaho, které vám působí, ale na původní účel splynutí. A hlavně to zbytečně neprotahovat. Fyzická láska trvající „déle než je to nezbytné“ je podle učence a katolického filozofa Tomáše Akvinského hřích.

Těžko ale říct, jak dlouho měl optimální katolický průměr trvat. Tomáš, přezdívaný Doctor angelicus čili Andělský učitel, měl být totiž panicem. Takže v otázkách manželského sexu byl jen teoretikem.

Bezpečný sex?

Ve středověku byl až příliš často k vidění na ulicích měst, mezi děvami lehkých mravů. A bohužel i na svaté půdě, v klášterech. Těch mužských. Čistě technicky jde o sex „mezi nohy“, kdy se společného tělesného kontaktu účastní jen jeden genitál a pokožka druhého subjektu. Je to vlastně finta: protože se tu nachází jen jeden pohlavní orgán, nejde technicky o sex. A tak nemusí být ani plozeno, že? Prostitutky se tak šikovně bránily početí, a zároveň si tím obhajovaly, že nekonají nic až tak nevhodného. Manželé si tak mohli ulevit, aniž by museli sytit další hladový krk.

Jenže církev byla proti a označila toto ukájení za akt konaný proti přírodě. Představitelé víry měli sami máslo na hlavě, protože se takhle ukájeli jejich mniši navzájem. A byl to zase Tomáš Akvinský, který tento čin rovnou označil za sodomii. Tedy zatraceně těžký hřích. A bylo po zábavě.

Podle kalendáře

V neděli si připomínáme jméno Pána, takže je třeba odvrátit se od věcí přízemních, víry nehodných. Není vhodné znesvětit tento den chtíčem. Nic si neplánujte ani na čtvrtek nebo pátek, jsou to dny očistné. Dále proškrtejte všechny dny sváteční, protože třeba sex na Letnice v Den seslání Ducha svatého (9. června), to už je pořádný hřích. A celých těch padesát dní předtím raději také abstinujte. Pak jsou tu dny postní, adventní i před-velikonoční. To máme dalších čtyřicet dní. A je toho samozřejmě víc. Sex nemají mít ženy kojící nebo menstruující.

Takže když to posčítáme, z dvanácti měsíců do roka vám zůstane necelých pět měsíců, ale spíše jednotlivých dní, kdy fyzickou láskou před oltářem řádně sezdaní manželé svým splynutím nejvyšší dozor neurazí. Chce to prostě plánovat dopředu. Jen při tom nezapomeňte na slova sv. Pavla: „Chtíč je bránou do Pekla.“ A je lepší se oženit, než shořet.

Lechtivé myšlenky

Myslíte občas na sex? Chyba! „Je jedno zlo, zlo nad všechny ostatní, které nám trhá duši na kusy. To zlo se mnou vyrostlo od kolébky, bylo se mnou v dětství, dospělosti a nikdy mě neopouští. Mé končetiny kvůli němu selhávají i teď ve stáří. Rozbíjí mou nešťastnou duši, vyprazdňuje mou mysl a zanechává ji slabou a prázdnou. To zlo se jmenuje chtíč.“

Takhle krásně to v 11. století popsal učený Anselm z Canterbury a dal tím jasně na srozuměnou, že i lehké myšlenky špiní naše duše těžkým hříchem. Tím se ale vlastně dostávají všichni raně středověcí věřící do slepé uličky: pokud by si chtěli naplánovat hezký večer spojený s řádným plozením potomků, už myšlenkou na akt samotný hřeší. I kontrola kalendáře pro výběr vhodného data se stává temným činem, který je může přivést do Pekla. Není to ale jediný paradox, které sexuální výchova křesťanů nabízí.

Toužit po manželce?

Sophronius Eusebius Hieronymus, tedy svatý Jeroným, je považován za jednoho ze čtyř otců velké západní církve. To mu sice neupíráme, ale některé jeho výroky ze 4. století nás trápí. Třeba to, že: „Muž, který příliš miluje svou ženu a touží po ní, se stává cizoložníkem.“

Tahle myšlenka navíc mezi křesťanskými učenci zdomácněla, a tak se můžeme i v jiných dílech dočíst, že pokud muž se svou ženou prožívá ve vzájemném splynutí uspokojení, chová se tím k ní jako k ženě prodejné! Takže sex ano, ale nesmí se vám líbit. A opět si vypomůžeme Akvinským, který má lék na každou lidskou radost: „Milostné spojení nemá přinášet žádné uspokojení, je to jen prostředek k početí.“

Máme rádi zvířata…

Zoofilie, tedy sex se zvířaty, je chápána většinou vyspělých společností jako úchylná. Křesťané činili jisté výjimky. V Penitenciálu, zpovědní knize z 6. století, je například podrobně rozebrána odpověď na to, zda je sex „s krávou, zaječicí nebo oslem“ nepřípustný. Nepřípustný sice je, ale jen když je vykonáván mužem, který již ženu má. Za takovou ohavnost se musí kát k očištění celých deset let.

Pokud akt vykoná muž, kterému zatím Bůh nedal ženy, čeká jej pokání v délce čtyřiceti dnů. A pak už je zase všechno v nejlepším pořádku. Takže ano, zoofilie byla proviněním proti víře, ale její závadnost závisela na tom, jestli jste jen upouštěli páru, nebo zahýbali ženě se zvířátky ve stáji. 

Sex v těhotenství?

Zpátky do manželského lože, kde se po většinu roku nic zajímavého neděje. Proč? Protože pokud „muž zasel své sémě, není již třeba dále se ženou líhati“. Sex s ženou, která je těhotná, je zbytečný, protože na potomka už bylo zaděláno.

Církevní učenci byli tehdy zajedno s lékaři v tom, že sex v těhotenství „vede plod na scestí, ubírá mu síly k životu, činí jej defektním, nemocným a krátce žijícím“. Potraty pak byly vysvětlovány právě nepřiměřenou a nevhodnou touhou muže po těhotné ženě, ať už tomu tak skutečně bylo či nikoliv. 

Sebeuspokojování!

Dělal to prý každý, a kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes. Možná právě teď. S masturbací je prostě potíž, protože Bůh všechno vidí a musel by být pořádným zvrhlíkem, aby s potěšením koukal zrovna na to, jak si děláte dobře.

Postoj církvi vůči samohaně ale nebyl vždy tak vyhraněný. Ještě v 6. století, pravděpodobně jako pozůstatek uvolněných římských mravů, bylo tohle „zakázané uvolnění“ bráno podobně nezávazně, jako když se vysmrkáte. Přijdete do stáje, a co tam zrovna dělá podkoní? Zajdete do kuchyně, a jak si asi krátí kuchtík čas? A co vlastně dělá šenkýř za pultem v poloprázdné krčmě?

Teprve o sto let později se v Kánonech basilejských začínají objevovat první zmínky o nevhodnosti takového chování. Většinou vám na to kněží naordinovali 20 dní půstu. Mužům, ženám i manželům. Mimochodem, hlásání proti masturbaci vymizí z církevních kázání na skoro padesát let ve 14. století. Kvůli epidemii Černé smrti má tehdy církev dočista jiné starosti.

Jak správně?

Nejprostší, nejpřirozenější a nejčistší je to prostě v poloze zvané misionářské. Název této sexuální pozice vznikl až v 60. letech 20. století, ale je fakt, že četní misionáři se pokoušeli domorodce touto doporučovanou formou sexu kultivovat k obrazu svému od pradávna. Zezadu, jako pejskové? To je animální, primitivní, nevhodné! A dokonce ani při tom misionáři s sebou neměli manželé nějak házet nebo se nemravně pohybovat. Prostě stačilo odevzdat se do rukou božích.

TIP: Hříšní sodomité: Jaké tresty čekaly homosexuály v raném novověku

Kromě jediné správné a několika nevhodných tu ale byly i polohy přímo zakázané. Třeba sex ve stoje – to je hřích! Nemusí totiž při něm dojít k početí, což je vlastně podvod na víře. Podobně neprojde ani projížďka na koni…

Hříchy z největších

Přesto tu bylo pár aktů, které vám garantovaly jednosměrnou letenku do věčných plamenů. Pokud byste vsadili na anální sex, zklamali byste se. Byl sice hříšný, ale dalo se z něj vymodlit. Zle s vámi bylo, pokud jste si vytvořili sexuální pomůcku „velikosti a tvaru společníka, který by ukojil vaše tělesné tužby“. Ano, tady se cílilo hlavně na ženy. Tyhle chodící nádoby hříchu prostě církev nebrala vážně a za používání náhražek je čekalo nejméně pět let pokání.

Hříchem největším byl ale orální sex. Jak se píše v Paenitentiale Theodori: „Kdokoliv vnese sémě do úst je horší než sám Ďábel a je odsouzen k záhubě do konce svých dní.“

Poškození sítnice je bohužel stále častou příčinou slepoty. Postihuje miliony lidí po celém světě. Součástí problému je i to, že lidská sítnice představuje jednu ze tkání v lidském těle, které za normálních okolností neregenerují. Lidé v tom nejsou sami, totéž platí i pro jiné savce. Přesto ale existují živočichové, jimž sítnice v případě potřeby krásně doroste. Například oblíbená laboratorní rybka.

Dánio pruhované (Danio rerio) se nám na první pohled příliš nepodobá. Přesto máme společných asi 70 procent genů. Jedním z nich je i gen, který ovládá schopnost regenerace sítnice. U lidí ale nefunguje jak by měl. Rekonstrukce evoluční historie ukazují, že schopnost regenerace sítnice je prastarý znak, který některé vývojové linie v průběhu evoluce ztrácejí. Jako třeba savci.

TIP: Buněčná kouzla: Přeprogramování buněk sítnice může vyléčit vrozenou slepotu

Sítnice je svým způsobem vychlípenina mozkové tkáně. Právě tak totiž vzniká během zárodečného vývoje embrya. Vedoucí nedávného výzkumu Seth Blackshaw z americké Johns Hopkins University a jeho kolegové dospěli k názoru, že savci, včetně nás, vlastně mají mechanismy, které jsou potřebné pro regeneraci sítnice. Jen jsou z nějakého důvodu vypnuté. Autoři studie se domnívají, že jsme během evoluce obětovali schopnost regenerace očí za možnost účinně čelit některým parazitům. Aktivovat tento gen by tak mohl být úkol pro genetické inženýry. 

Rod Homo se objevil přibližně před třemi miliony let v Africe, která byla domovem minimálně jedenácti druhů homininů. Nejstarší z nich, Homo habilis se stářím okolo 2,8 milionu let, si sice ještě zachovával mnohé z opičích rysů dřívějších australopitéků, lebeční dutina už mu ale poskytovala víc místa pro mozek. Právě velikost mozku a schopnost používat nástroje představují dva hlavní znaky definující rod Homo. Třetím je pak vzpřímená kostra, jež umožňovala chodit po dvou nohách.

Tyto tři věci poskytly předchůdcům člověka evoluční výhodu – příslušníci druhu byli lépe schopni využívat vše, co jim nabízelo okolní prostředí, a dokázali cestovat na velké vzdálenosti.

O našem vlastním druhu se předpokládá, že vznikl někdy před dvěma sty tisíci roky ze silného, atletického druhu Homo heidelbergensis. Ten vzešel z dřívějšího druhu Homo erectus, což byl jeden z vůbec nejúspěšnějších homininů v historii a žil na Zemi po dva miliony let. Dlouhou dobu se vědci přou, zda se Homo sapiens vyvinul v Africe a odtud se pak rozšířil do zbytku světa (africká hypotéza), nebo zda k vývoji docházelo souběžně na mnoha místech (multiregionální hypotéza). 

TIP: Spletitá cesta evoluce: Příběh lidstva se odehrál úplně jinak!

Nejnovější studie DNA ale naznačují, že všichni pocházíme z jedné populace, která žila přibližně před sto padesáti tisíci lety, což představuje silný argument podporující africkou teorii.

Slunce je krásným zástupcem celé třídy kosmických objektů – hvězd neboli stálic. Přesto žádná hvězda není stálá v pravém slova smyslu. Jejich proměny však v drtivé většině probíhají na mnohem delších časových škálách, než je lidský život, proto nám připadají stabilní. A Slunce netvoří výjimku. 

TIP: Tajemné Slunce: Nevyzpytatelný vládce Země

Jeho poloměr postupně roste, neboť se naše hvězda proměňuje uvnitř. „Spalováním“ vodíku vzniká helium, a zvyšuje se tak průměrná molekulová hmotnost sluneční směsi v jádře. Narůstá tedy teplota a spolu s ní i celkový energetický výkon termojaderných reakcí. Roste tlak záření a Slunce se velmi pomalu rozpíná: Před 4,5 miliardy let mělo asi 70 % současného rozměru, během příštích 7,5 miliardy roků však expanduje na více než 200násobek dnešní velikosti a pohltí Merkur, Venuši i Zemi. 

Španělský producent luxusní iberské šunky Sierra Mayor Jabugo, se sídlem ve španělském Corteconcepciónu, nedávno prodal nejdražší kus šunky na světě. Japonský kupec za ni zaplatil 12 tisíc euro (v přepočtu zhruba 312 tisíc korun).

Deset kilogramů vážící kus iberské šunky byl připraven podle přísných požadavků japonského zákazníka. Zvíře, ze kterého byla šunka vyrobena, mělo být dva roky staré. Před porážkou mělo strávit nejméně 100 dnů na pastvinách v Sierra Mayor a jeho strava se měla sestávat výhradně z žaludů a bylin. Vyrobená šunka měla být poté nejméně pět let sušena, což představuje dvojnásobek obvyklé doby zrání. Běžná cena prémiové šunky od stejného producenta se přitom pohybuje okolo 1 500 euro (40 tisíc korun).

TIP: Zážitková gastronomie za desetitisíce: 5 nejdražších gurmánských pochoutek

Iberská šunka pochází z prasete iberského plemene, původem ze stejnojmenného poloostrova, přičemž označení jamón ibérico vyžaduje nejméně padesátiprocentní čistotu plemene. V případě šunky pro japonského klienta šlo o speciálně vybrané 100% čisté zvíře. Iberská šunka se od ostatních odlišuje svou jedinečnou strukturou, vůní a chutí. Maso je jemné chuti a příjemné vůně. Chuť šunky je ovlivněna především podílem žaludů v potravě prasete a mírou jeho volného pohybu.

Obecně se má za to, že v krajinách, kde žijí jedovatí hadi, je setkání s nimi (a potenciálně i uštknutí od nich) pravděpodobnější v suchých obdobích roku. Plazi jsou prý tehdy nuceni více se vydávat mimo svá obvyklá útočiště, což zvyšuje pravděpodobnost střetu s lidmi. Výzkum vedený na základě historických záznamů ovšem ukazuje něco jiného.

Vyvrácená suchá teorie 

Hlavními autory „hadí studie“ byli Caleb Phillips a Grant Lipman, kteří podrobili analýze celkem 5 365 případů uštknutí hadem, k nimž došlo v Kalifornii mezi roky 1997 a 2017. Tým porovnal tato data s dalšími údaji včetně klimatických záznamů NASA a zjistil, že v suchých obdobích případů hadích uštknutí překvapivě ubylo.

K vůbec nejméně incidentům došlo v letech 2015 a 2016, kdy byla země zasažena dlouhotrvajícím suchem. Naopak zvýšení srážek o každých 10 % během předešlých 18 měsíců vyústilo ve vyšší počet hadích uštknutí, a to o 3,9 %.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Phillips a jeho kolegové se domnívají, že příčinu je potřeba hledat v hadí potravě. Myši a další hlodavci, v Kalifornii hlavní položka na jídelníčku jedovatých hadů, se ve vlhkých letech více množí, což zřejmě nahrává i růstu hadí populace. Tím se zvyšuje i možnost potenciálně smrtícího setkání s lidmi.

Roztomilý lvíček zlatohlavý (Leontopithecus rosalia) výrazně ohrožuje svého vzácnějšího soukmenovce, lvíčka zlatého (Leontopithecus chrysomelas). Nejde však o žádnou přehnanou agresivitu, ale paradoxně o lásku. Opičky napříč druhy se spolu často páří, a hrozí tak jejich zkřížení a možná úplné vymizení obou původních druhů.

Potomci opičích uprchlíků

Teritorium výskytu do žluta zbarvených lvíčků zlatých se rozkládá v oblasti kolem městečka Niteroi nedaleko Rio de Janeira. Naproti tomu lvíčci zlatohlaví, kteří tu dnes žijí také, se do lokality dostali uměle. Původně obývali severobrazilskou oblast Bahia, ale pak do jejich osudu výrazně zasáhli turisté. Hnáni touhou mít doma exotické mazlíčky z pralesa začali lidé hromadně převážet roztomilé opičky do jižnějších oblastí. Situace se však vymkla kontrole, mnoho z lvíčků uprchlo či bylo vypuštěno na svobodu a nový domov brzy přijali za vlastní.

Poměrně vzácní lvíčci zlatí žijí dnes nedaleko Rio de Janeira možná i díky intenzivní snaze místních ochránců přírody – ve volné přírodě najdeme zmíněných živočichů asi jen 1 600. Příčinu tak nízkého počtu je třeba hledat nejen v zániku jejich přirozeného životního prostředí, ale především ve faktu, že se tito malí primáti v minulosti často stávali terčem lovu. Jejich jméno je proto zapsáno mezi ohroženými rostlinami a živočichy na Červeném seznamu IUCN, jejž každé dva roky vydává Mezinárodní svaz ochrany přírody.

Zpátky domů

Také lvíčků zlatohlavých žije dnes v Americe velmi málo, podle odhadů ochránců přírody asi šest tisíc. Cílem jejich „vystěhování“ zpět do brazilského pralesa je tedy záchrana a zachování obou vzácných druhů. 

A jak takové stěhování probíhá? Tisíc kilometrů dlouhá cesta na sever začíná v klecích, kam zvířata nalákaná na banán sama vlezou. Poté co jsou zlatohlaví tvorové odchyceni, putují do měsíční karantény, kde absolvují podrobné vyšetření a měření. Veterináři jim navíc pod kůži implantují čip, aby je později poznali. Nakonec čeká lvíčky výlet letadlem a vytoužená svoboda. 

Když v roce 1859 vyšla kniha Charlese Darwina „O původu druhů“, svět se jednou provždy změnil. Její převratný význam nespočíval ani tak v prezentování biologické evoluce, o níž se tehdy mluvilo už řadu let, ale v objasnění principu, jak může vývoj druhů a jejich adaptace na prostředí probíhat. O tzv. teorii přírodního výběru se následně divoce debatovalo, dočkala se nadšeného přijímání i zatvrzelého popírání, dočasného úpadku a nakonec spojení s genetikou za vzniku tzv. neodarwinismu. A ten platí v obměněné a výrazně komplexnější podobě dodnes. 

Občas se však zapomíná, že dvanáct let po první knize publikoval Darwin další zásadní dílo: Kromě toho, že „Pohlavní výběr“ začlenil člověka do evoluční teorie, představil také druhý typ výběru, jenž mohl dokonce působit proti tomu prvnímu. V přírodním výběru je hlavním činitelem prostředí a vede k účelnému přizpůsobení se okolí – například k vývoji ostnů chránících před predátorem nebo zobáku vhodného k louskání určitých ořechů. Jenže v pohlavním výběru má rozhodující slovo partner k páření, a leckdy si navíc na protějšku cení znaků, jež život spíš ztěžují než naopak: Takový problém může znamenat třeba nepraktický obří ocas.

Co říká věda

Pohlavní výběr často jednoho z partnerů obdaří různými znaky mnohem silněji, a sice zpravidla toho, který investuje méně energie do potomků – bývá to samec, ale existují i výjimky. Mnohdy tak vzniká tzv. pohlavní dimorfismus, tedy rozdílná podoba samců a samic. 

Zmíněný výběr nehraje roli jen u tetřevů, motýlů či makaků, ale také u lidí. Nepochybně se výrazně podílel na naší dnešní podobě, a dokonce patří k hypotézám vysvětlujícím evoluční původ modrých očí. Navíc stále významně ovlivňuje náš vkus, co se týče sexuálních partnerů. Co o pohlavním výběru u člověka víme? 

Dojde-li na hodnocení atraktivity zástupců opačného pohlaví, není žádným tajemstvím, že ženy preferují maskulinní a dobře zajištěné muže, kdežto pánové dávají přednost mladým kráskám s širokými boky. Co k tomu však mohou říct vědci? Jedná se o nesmírně populární téma a v posledních letech otevřelo hodně otázek, nicméně uzavřít se jich podařilo jen pozoruhodně málo. Odborníci totiž zjišťují, že aplikovat poznatky z výzkumu zvířat na člověka není vůbec snadné.

Mužný plnovous

Pokud jde o posuzování atraktivity mužů, ukazuje se, že k důležitým měřítkům pro ženy patří míra vnímané maskulinity, tedy jakéhosi „chlapství“. Vedle chování jej notně ovlivňuje mnoho fyzických faktorů, například obličejové rysy a zejména tvar čelisti: Čím výraznější čelist, tím větší maskulinita a tím vyšší atraktivita. Proč by však měly maskulinnější rysy korespondovat s atraktivitou? 

Dávají se totiž do souvislosti se zdravotním stavem a vysvětlení možná spočívá v hormonech. Předpokládá se, že míra maskulinity odpovídá množství testosteronu v krvi. A jelikož zmíněný hormon nepříznivě ovlivňuje imunitu, znamená to, že zdravě vypadající maskulinní jedinec oplývá skutečně dobrou obranyschopností, když má i přes vysokou hladinu testosteronu obstojné a zdravé tělo. Jednoduše jde o ukázku, zda dotyčný disponuje „dobrými geny“, a je tudíž ideálním otcem pro případné potomky, protože kvalitní DNA pak dostanou do vínku i oni. 

Určitá potíž tkví v tom, že dobré geny lze v daném případě imitovat hustým vousem. Výzkumy zaměřené na atraktivitu mužů totiž odhalily, že jsou vousáči obecně považováni za mužnější a dominantnější než hladce oholení jedinci. Za zmínku však stojí nedávné zjištění, že vousatí muži mívají sexističtější názory než ti bez porostu tváře. Otázkou zůstává, zda si vousy nechávají narůst větší sexisti, nebo se jimi vousáči stávají až později.

Ochránce před zlým světem

Znamená to tedy, že kdo se nemůže pochlubit zrovna maskulinními rysy, tak si ani „neškrtne“? Jistě nikoliv. Maskulinita není všechno. Muži s ženštějšími rysy, tj. například s malou čelistí či velkýma očima, sice neplatí za zdravé siláky, ale zase jsou považováni za vřelejší a důvěryhodnější. Ženy si zkrátka musejí vybírat mezi dvěma póly, aby dostaly to nejlepší z obou světů. Z toho ovšem neplyne, že existuje nějaká nejlepší kombinace: Nejenže se vkus dam liší v rámci populace, ale patrně jej ovlivňuje také prostředí. 

V minulých letech se jeho vlivem na hodnocení atraktivity zabývala řada vědců, ovšem výsledky příliš přesvědčivé nejsou. Jeden výzkum například ukázal, že pro Jamajčanky hrají maskulinnějším rysy tváře důležitější roli než pro Britky. Proč? Podle autorů studie partner na Jamajce pravděpodobněji podlehne vážné chorobě a partnerské svazky tam mají kratší trvání než v Británii. Jamajčanky proto raději než doživotní věrnost volí sílu a zdraví, takže upřednostňují maskulinnější muže. 

I některé další výzkumy naznačily, že při výběru partnera plní mužnost větší úlohu tam, kde hrozí vyšší riziko infekce chorobou či parazity. Nicméně později se zjistilo, že lepším ukazatelem je nebezpečí násilné smrti. Maskulinita značí silného jedince, který zajistí ochranu před zlým světem.

Jak ovšem upozorňuje psycholog Benedict Jones, ani to nemusí platit. Nedávné studie naopak napovídají, že protějšky s „chlapskou“ tváří preferují dámy spíš v ekonomicky rozvinutějších zemích či ve společnostech, kde jsou ženy otevřené krátkodobějším vztahům a na nebezpečí nákazy či násilného skonu zas tolik nesejde.

Vítězí hora svalů

Atraktivita nesouvisí jen s maskulinitou tváře. Ukazuje se, že na přitažlivost muže má vliv rovněž šířka hrudníku, respektive poměr mezi obvodem hrudníku a pasu. Ideál představuje obrácený trojúhelník, tedy mohutná hruď a úzký pas. Uvedené opět souvisí s hladinou testosteronu a také s faktem, že muž s popsaným trupem působí dominantněji. 

Důležitou roli dále hraje symetrie obličeje. Souměrnější tvář se obvykle hodnotí jako atraktivnější, což jde ruku v ruce s hypotézou dobrých genů. Pouze kvalitní genetická výbava dokáže vývojové procesy usměrnit tak, aby byla výsledkem co nejmenší asymetrie. Některé výzkumy přitom skutečně ukázaly, že muži se souměrnějším obličejem mívají víc sexuálních partnerek. 

V kontextu mužské přitažlivosti nesmějí chybět ani svaly. Svalnatějším partnerům dávají ženy přednost při krátkodobém povyražení, kdy je důležitější tělo než povaha. A nejde jen o teorii: V jedné ze studií hlásili svalnatí pánové opravdu víc sexuálních partnerek než méně vypracovaní jedinci. V případě dlouhodobějších svazků však nabývají na významu jiné faktory a důležitost muskulatury klesá.

Převaha a sebedůvěra

Zajímavé je, že mužské svaly neznamenají signál pouze pro ženy. Stejně podstatnou, a snad ještě zásadnější úlohu plní ve vztahu k ostatním pánům. Odhalila to studie, při níž vědci dobrovolníkům obou pohlaví promítali nahrávky více než 150 mužů, přičemž subjekty měly z pohledu žen hodnotit míru jejich atraktivity a z pohledu mužů míru dominance. Po roce a půl dostali pánové z nahrávek za úkol zaznamenat v dotazníku svou sexuální historii za uplynulých osmnáct měsíců. 

Ukázalo se, že lepší ukazatel pro počet partnerek tvořila míra převahy než atraktivity. Opět lze vymyslet řadu možných odůvodnění: Dokážou dominantnější muži ostatní odradit a získat víc žen? Nebo je snad přitažlivá samotná převaha? A roli může jistě hrát i sebedůvěra dominantních pánů. Zároveň musíme brát v potaz, že podobné výzkumy probíhají formou dotazníků. Zůstává tak otázkou, zda muži hodnocení jako dominantnější uvádějí stejně pravdivé údaje jako ti submisivnější, nebo si jen „honí triko“.

Bojuj, nebo uteč

Zdržme se ještě u muskulatury: Podle článku z roku 2019 jsou sice svaly atraktivní pro ženy i muže, nicméně ne všechny stejně. Nejvýznamnější pětici sestupně podle míry přitažlivosti tvoří: šikmé břišní svaly, hýžďové, přímé břišní, bicepsy a ramena. Preferované jsou podle vědců ty, které se obtížně budují. 

Názory na atraktivitu mužského svalstva se ovšem mezi pohlavími liší. Zatímco pánové mají tendenci prohlašovat, že čím větší, tím lepší, dámy naopak vítají vypracované svaly, ale s tím, že nic se nemá přehánět – „nafouklý“ kulturista tak nepředstavuje zrovna ideál krásy. Studie rovněž ukazují, že svaly působí jako magnet pro zrak, tj. že se na „vysportovaného“ jedince díváme déle. 

TIP: Krása jako kapitál: Atraktivní vzhled je spolehlivým žebříkem k úspěchu

Zároveň stačí velmi krátký pohled v řádu setin sekundy, a subjekty celkem dobře odhadnou, jak silný jedinec (na fotografii) ve skutečnosti je. Uvedené může mít značný evoluční význam, například je-li potřeba rychle vyhodnotit, zda se raději s nenadálým sokem utkat, nebo vzít nohy na ramena a zachránit si život. Ti, kdo takový odhad neměli, své geny dál prostě nepředali.

Mrazy se koncem roku 1941 v Rusku objevovaly postupně a nešlo o nijak náhlé a celkové zhoršení povětrnostních podmínek. Vzhledem ke špatné vybavenosti německých jednotek je však skutečností, že nástup zimního počasí vyvolával rostoucí problémy. Koncem listopadu postihla mnoho vojáků onemocnění dýchacího ústrojí způsobená chladem a objevily se první omrzliny. Na druhé straně ale zase právě mrazy zlepšily průjezdnost silnic, z nichž zmizelo bahno.

Předchozí část: Když poručí generál zima (1): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Nedostatek všeho

Skutečná ruská zima nakonec přišla až po zahájení sovětské protiofenzivy 5. prosince, tedy v době, kdy už Němci neměli šanci Moskvu dobýt. V prvních dnech úderu Rudé armády klesly teploty rychle na –15 °C i méně a v prostoru bojů vál ledový vítr, což výrazně oslabilo bojeschopnost německých vojáků. Nejnižší teploty panovaly v oblasti kanálu Moskva–Volha, kde bylo v noci běžně okolo –35 °C. Vrstva napadaného sněhu dosahovala až 1,5 m.

Němci v chatrných uniformách hromadně trpěli omrzlinami, silným nachlazením a objevovaly se i zápaly plic. Wehrmacht zoufale potřeboval teplé vysoké boty, košile, silné vlněné ponožky a vlněné kalhoty, jenže většina jednotek nic takového neměla. Kromě zdravotního stavu vojáků se tak prudce zhoršovala také jejich morálka. Jeden rakouský poddůstojník si do deníku 11. listopadu zapsal tuto pasáž: „Člověk vážně nemůže pochopit, proč nedostáváme zimní oblečení. Jestli to bude pokračovat, skončíme jako Napoleon, všechno zmrzne. Ale myslím si, že v roce 1812 byli proti zimě lépe vybaveni než my. Téměř každý má zničené ponožky, nikdo nemá klapky na uši. A stejné je to i v jiných jednotkách. Dávají nám tak málo! V roce 1941!“

Mrazy vs. Wehrmacht 

Za dané situace mohla sovětská pěchota i jezdectvo snadno proniknout nepřátelskými liniemi. Další silné mrazy udeřily 13. prosince a divizím Wehrmachtu už selhávala i technika. Zamrzala například mazací kapalina děl a protitankových zbraní, při teplotách pod –20 °C (ty už byly tehdy běžné) se lámaly úderníky a problémy postihovaly také motory tanků, nákladních automobilů a letadel. Vojáci proto nechávali motory stále běžet, čímž ale zase výrazně zvyšovali spotřebu pohonných hmot.

Na druhé straně sovětský tank T-34 zůstával bojeschopný i v mrazivém počasí, zejména díky tomu, že jeho spouštěč motoru na stlačený vzduch „nemocemi“ způsobenými chladem netrpěl. Sovětští vojáci také většinou disponovali dostatkem vhodné zimní výstroje, zejména pak mužstvo čerstvých divizí přisunutých na bojiště z Dálného východu. O tom, že zimu nelze podceňovat, přesvědčil Rudou armádu dostatečně průběh války s Finskem v letech 1939–1940.

Celkově lze tedy říci, že německá neschopnost dobýt Moskvu pramenila především z operačních chyb v kombinaci s logistickými problémy (zejména nedostatky v zásobování). Špatné počasí rozhodující faktor nepředstavovalo, stalo se jenom jedním z důvodů porážky před  Moskvou. Silné mrazy však bezpochyby výrazně podpořily úspěch sovětské protiofenzivy, která zatlačila Wehrmacht místy až o 250 km na západ.

Druhý rok války

Promrzlí němečtí vojáci utrpěli na přelomu let 1941 a 1942 těžkou porážku a nějaký čas to vypadalo, že se východní fronta úplně zhroutí. Hitler v této situaci vydal svůj pověstný Haltbefehl, tedy rozkaz přikazující každému muži vytrvat na svém místě a bránit se ze všech sil i v případě obklíčení. Ani Rudá armáda však neměla dostatečné rezervy a její útočný potenciál se v lednu 1942 vyčerpal. Přispělo k tomu také počasí, protože teploty tehdy spadly až k –40 °C, a to už bylo příliš i na sovětské vojáky.

Před německým velením však nyní stála klíčová otázka, co dál. Hitler se svými generály dosud nikdy podobný problém řešit nemusel, protože německá tažení zatím vždy skončila vítězně a netrvala dlouho. Nyní ale bylo zřejmé, že koncept bleskové války na východě selhal a Německo čeká vyčerpávající boj. U špiček Wehrmachtu nakonec přesto převládl optimismus. I když dosavadní ztráty na východě přesáhly milion mužů, Němcům se podařilo krizi překonat a jejich ozbrojené síly nepřišly o schopnost provádět rozsáhlé ofenzivní operace.

Pokračování: Když poručí generál zima (3): Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Na jaře 1942 plánoval Hitler nový cíl strategického úderu a namísto Moskvy nyní vybral průmyslové a zemědělské oblasti na jihu Ruska a kavkazská ropná pole. Vrchní velení ozbrojených sil (Oberkommando der Wehrmacht – OKW) přitom mohlo při plánování nového úderu počítat se značným množstvím vojáků. Koncem června 1942 se na východní frontě nacházelo zhruba 3,5 milionu mužů z Německa a také z Finska, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Chorvatska, Itálie a dobrovolníků ze Španělska. Ve směru plánovaného úderu se mimo jiné nacházelo i město, jehož jméno měl za chvíli znát celý svět – Stalingrad.

Výzkumníci použili bakterie přítomné ve slinách medvěda východosibiřského (Ursus arctos collaris), který je poddruhem medvěda hnědého. Jak sami uvedli, hlavním důvodem bylo, že medvěd byl odchycen v divočině daleko od lidských obydlí a tedy neovlivněn civilizací. Podle jednoho z vedoucích výzkumu Konstantina Severinova, byl právě fakt medvědovy divokosti podstatný: „Dřívější studie ukazují, že rozličnost mikroorganismů žijící ve zvířecích sekretech je závislá na potravě a velmi klesá u jedinců držených v zajetí.“ A proč se tým o mikroorganismy tolik zajímá? Mikrobiota pocházející z divoce žijících zvířat jsou totiž potenciálním zdrojem nových antibiotik. 

TIP: Tváří v tvář grizzlymu: Jak (ne)potkat velkou šelmu

Vědci otestovali účinek medvědích slin na zlatém stafylokoku (Staphylococcus aureus), který je odolný proti mnoha druhům antibiotik a může vést až k pneumonii a celkové sepsi organismu. Severinov a jeho kolegové přivedli medvědí sliny a stafylokoka do „ringu“ tvořeného kapkou oleje. Ukázalo se, že sliny stafylokoka zneškodnily a dalším výzkumem se ukázalo, že zodpovědným za tento účinek je už dříve objevené antibiotikum známé jako amicoumacin. V budoucnosti by se na základě podobného výzkumu mohly objevit i dosud neznámé látky, které by lidstvu pomohly v boji proti smrtícím chorobám.