Mars se sice nemění tak dramaticky jako Země, ke změnám na povrchu rudé planety ale přece jenom dochází. Před miliardami let byl Mars zřejmě plný vody, dnes je to vyschlá pustina. Tyto proměny dnes můžeme vidět v podobě dávných řek a jezer, jejichž pozůstatky jsou na Marsu stále patrné.

Mohou to být ale i další geologické útvary. Matt Chojnacki z amerického institutu Planetary Science Institute a jeho tým objevili na Marsu pozoruhodnou oblast se zkamenělými dunami. Nalézá se v obrovském systému kaňonů Valles Marineris, v oblasti Melas Chasma. Duny tam zkameněly přibližně před 1 miliardou let.

Duny z dávných časů

Zkamenělé duny známe i na Zemi. Jejich tvary se uchovaly po miliony let. Na naší planetě ale na takové útvary působí mocné síly eroze a rozmanité geologické procesy. Díky vodě, větru, střídání teplot, zemětřesením, sopečné činnosti nebo tektonickým pohybům dávné duny postupně mizí a často z nich mnoho nezbyde.

TIP: Zvláštní zvlněnou krajinu Marsu možná vytvářel levitující písek

Možná to na první pohled nevypadá, ale zkamenělé duny nám prozradí o Marsu a jeho minulosti mnoho zajímavých informací. Už teď je například jasné, z velikosti objevených dun a jejich tvaru, že vznikaly v prostředí, jehož klima a atmosférický tlak byly dost podobné dnešnímu stavu. Podle Chojnackiho nám tyto duny rovněž ukazují, jak bohatá je regionální geologie na Marsu a jak komplexní faktory se podílely na jejich tvarování.

V roce 1924 vyrostl v nizozemském Utrechtu rodinný dům, jenž svým vzhledem i funkčním interiérem naplňoval principy tehdejšího hnutí De Stijl neboli „styl“. Umělci, kteří se k němu hlásili, se snažili dosáhnout harmonie a řádu pomocí čisté abstrakce a univerzálnosti. Výtvarníci tak svá díla zjednodušovali na základní tvary, vertikální a horizontální směr, jakož i na primární barvy spolu s černou a bílou. 

Ke hnutí De Stijl se řadil například Piet Mondrian či architekt Gerrit Rietveld. A právě druhý jmenovaný se stal spoluautorem architektonického návrhu domu, jenž se nesl v duchu De Stijl.

Na třetí pokus

Rodinné sídlo si nechala postavit Truus Schröder-Schräderová, která se jako umělkyně do hnutí De Stijl též zapojila. Roku 1923 ovdověla a zůstala sama se třemi dětmi. Rozhodla se proto najít si bydlení v Amsterodamu, aby měla blíž k sestře. 

Po usilovném, leč marném hledání vhodného domu ji Rietveld přesvědčil, aby si jej postavila sama – a vhodný pozemek našli v Utrechtu. Jako architektka se tak Truus na návrzích podílela, ale coby budoucí majitelka byla spokojená teprve s třetí verzí. Z původního velkého sídla se totiž chtěla přestěhovat do menšího prostoru, který by neměl tolik stěn, takže by rodina mohla trávit čas víc pospolu.

Výsledek se sice řadí po bok skvostů, jako je Le Corbusierova vila Savoye ve francouzském Poissy nebo brněnská vila Tugendhat Miese van der Roheho, ale v lecčem se od nich liší. Jde především o variabilitu, kterou umožnily posuvné stěny místo pevných, a dále o prostorové uspořádání využívající zmíněnou myšlenku svislých a vodorovných ploch. Tón udává čtverec, rovné linie a pravé úhly, což platí i pro zařízení domu. Slavná Rietveldova židle ve tvaru písmene Z vznikla právě pro zdejší interiér. 

Ztracený výhled

Přestože dům i jeho vnitřní prostory včetně nábytku představují designový skvost, architekti zároveň dbali, aby byl především funkční a příjemný k životu. Původní gumu na podlaze tak například vystřídalo linoleum, jinde byly skříňky nahrazeny novými. Jelikož stavba poutala pozornost, nechal Rietveld pro majitelku přistavět další pokoj, aby měla víc soukromí. Roku 1957 byl ovšem zbourán a v roce 1985, po smrti Schröderové, zrestauroval Bertus Mulder dům do původní podoby z 20. let. 

TIP: Kráska z Poissy: Vila Savoye je mistrovské dílo moderní architektury

Nejvíc se však změnilo okolí: Dřívější široký výhled překryl v 60. letech viadukt se čtyřproudou silnicí, načež stavba ztratila pro Rietvelda význam, s jakým ji spolu se Schröderovou vytvářeli, a dle jeho názoru se měla zbourat. Naštěstí k tomu nedošlo a budovu začalo provozovat utrechtské Centraal Museum – dnes zajišťuje prohlídky a shromáždilo také kolekci nábytku navrženou Rietveldem. 

Sledování videí z paluby Mezinárodní vesmírné stanice neboli ISS může vzbuzovat dojem, že je kosmické prostředí pro člověka relativně bezpečné. Život v beztíži, přesněji řečeno v mikrogravitaci, vypadá velmi zábavně a kromě toho v izolaci od zbytku globální populace nehrozí ani nákaza chřipkou či aktuálně třeba covidem-19. Ve skutečnosti však vesmír představuje velmi nehostinné místo. Člověk se coby druh vyvinul na povrchu Země, a cestování mimo její dosah tudíž negativně ovlivňuje nejen jeho tělo, ale i psychiku. 

Přitažlivá Země

Ať už se budete řítit volným pádem v blízkosti rodné planety, nebo poletíte na palubě kosmické lodi k Marsu, ocitnete se ve stavu beztíže. Zemská gravitace zkrátka již nebude vaše tělo přitahovat, což ho negativně ovlivní: Vnitřní ucho například přestane fungovat, tudíž budete značně dezorientovaní. Změní se také činnost oběhové soustavy, takže se vám nafoukne obličej a rozostří vidění. 

Dlouhodobé působení nízké gravitace je však ještě horší: Kosti bez zátěže křehnou podobně jako při osteoporóze. Svaly, které udržují páteř vzpřímenou a obecně podepírají kostru, se zmenšují a slábnou. V neposlední řadě „chřadne“ i srdce, neboť nemusí hnát krev proti vlivu přitažlivosti. Popsané změny samozřejmě kosmonautům nekomplikují život, dokud setrvávají v beztíži. Z jistého pohledu jsou dokonce obdivuhodné, protože se jimi tělo umí přizpůsobit novému prostředí. Jakmile se však posádky po delším pobytu v mikrogravitaci vrátí na Zemi, potažmo na jakoukoliv jinou planetu, mohou i běžné úkony znamenat zásadní komplikaci. 

A přece se točí

Z dlouhodobého hlediska se má stát řešením umělá gravitace, vytvářená například otáčením trupu rozměrných kosmických lodí, v jejichž útrobách by dostředivá síla simulovala podmínky na Zemi. Jenže podobné rotující ústrojí by se muselo sestavovat přímo ve vesmíru, a k tomu zatím nemáme prostředky ani technologii. 

V krátkodobém horizontu by mohly pro potřeby posádek vzniknout malé centrifugy. Na rozdíl od rotujících segmentů lodí by pojaly vždy jen jednoho člověka, s nímž by se otáčely, zatímco by dotyčný v umělé gravitaci posiloval. Přitažlivost by se tak dala dávkovat v přesné míře, aby tělo dlouhodobým pobytem v kosmu netrpělo. 

Šaty dělají kosmonauta

David Green a jeho kolegové z londýnské King’s College spolupracují na alternativním řešení s Massachusettským technologickým institutem a s Evropskou kosmickou agenturou (ESA). Pojmenovali jej „gravity loading countermeasures skinsuit“, tedy volně přeloženo „kombinéza zajišťující účinky gravitace“ – což zní poněkud krkolomně, jde však o chytrý vynález.

Jedná se o jakýsi funkční oblek podobný tomu, v němž soupeří triatlonisté. Základem se stal elastický materiál, který pro konkrétní části těla vytváří vyvážený tlak a simuluje tím působení gravitace na Zemi. V kosmu by tak mohl astronautům pomoct bojovat proti pokřivení páteře, ochabování svalů či řídnutí kostí. Oděv se v současnosti testuje na Zemi i ve vesmíru: Dánský kosmonaut Andreas Mogensen ho měl například na sobě při své první cestě na ISS v roce 2015.

TIP: Lety do vesmíru mění astronautům jejich mozek

Nedal by se však stejný efekt zajistit pomocí léků? Na takto zaměřeném projektu se podílel Nathaniel Szewczyk z Nottinghamské univerzity, pokusy ovšem neprováděl na lidech, nýbrž na červech – konkrétně šlo o Caenorhabditis elegans neboli háďátko obecné. Zmíněná hlístice dostala od přírody do vínku dva typy svaloviny, podobné srdečním a pohybovým svalům u lidí. Zároveň vědci dokázali již kompletně popsat vývoj tohoto jednoduchého živočicha a zmapovat jeho genom. Háďátko tak představuje ideálního kandidáta na testování vlivu dlouhodobého pobytu ve vesmíru, kam už se také několikrát vydalo. 

Slunce naše jasné 

Szewczyk s kolegy na háďátkách pozoroval změnu v produkci asi stovky druhů bílkovin, z nichž mnohé se podílejí na budování svalů. „Tyto experimenty nám dovolily sledovat, jakým způsobem se v reakci na beztížný stav mění produkce proteinů,“ vysvětluje badatel. „Během nadcházejícího letu ESA budeme na červech testovat několik látek, které by mohly ztrátu svaloviny zpomalit.“ Existuje tedy naděje, že si kosmonauti v budoucnu jednoduše vezmou prášek, jenž zabrání degradaci svalů i srdce. 

Rodná planeta nám však „nepomáhá“ pouze prostřednictvím gravitace: Atmosféra spolu s magnetickým polem chrání zemský povrch před kosmickým zářením. Jedná se o konstantní proud energetických částic, jež pro člověka znamenají extrémní nebezpečí. Posádky směřující na Měsíc či k Marsu jim ovšem budou čelit. Agresivní částice způsobují mutace DNA a mohou podnítit zhoubné bujení, dlouhodobá radiace pak dokáže ovlivnit také imunitní či nervovou soustavu. 

Prospat celou cestu

Záření by mohla odstínit například několikametrová vrstva materiálu, který by ho jednoduše pohlcoval. Na Měsíci či na Marsu by se kýženého efektu dalo docílit výstavbou podpovrchových základen, nicméně zajistit podobnou ochranu u kosmické lodě je takřka nemožné – plavidlo by pak bylo masivní a extrémně drahé. Vědci se proto zaměřují spíš na zmírnění dopadu radiace na lidské tělo.  

Posloužit by mohla například speciální dieta podpořená léky, jež by zlikvidovaly volné radikály vytvářené v buňkách vlivem záření nebo by pomohly opravit DNA. Podle doktora Marca Duranteho tkví ovšem problém v tom, že současné antioxidační doplňky nejsou zcela efektivní. A léčiva na ochranu před radiací jako Ethyol sice fungují, ale zároveň jsou sama toxická. „Americké ministerstvo obrany vyvinulo několik látek, které momentálně testuje pro nasazení v boji s kosmickými částicemi,“ popisuje radiolog a dodává: „Alternativu by mohla nabídnout hibernace, neboť naše odolnost vůči záření roste s klesající teplotou.“

Nezničitelné želvušky

Pokud bychom dokázali zařídit, aby člověk přežil kryogenický spánek, mohli by kolonizátoři strávit celou několikaměsíční cestu na Mars „zmražení“. Let by jim uběhl rychleji, zůstali by chráněni před radiací a zároveň by se ušetřily zásoby kyslíku, vody i potravin. 

Zdaleka nejlepší možnost však skýtá genetická modifikace a uměle vytvořená odolnost vůči nebezpečnému záření. Takekazu Kunieda z Tokijské univerzity proto pracuje s mikroskopickými želvuškami, jež prosluly extrémní rezistencí a schopností přežít v kosmickém vakuu. Aby zjistil, které geny drobným tvorům „nezničitelnost“ zajišťují, sekvencoval jejich genom, načež vložil části DNA do savčích buněk. Výsledkem se stal objev genu Dsup, jenž zabraňuje, aby se DNA želvušek vlivem radiace „trhala“. A když jej molekulární biolog přenesl do lidských buněk, jejich odolnost vůči záření vzrostla o neuvěřitelných 40 %.

Nekonečné čekání

Dlouhodobý pobyt ve vesmíru může také ovlivnit duševní stav člověka. Kosmonauti pracující trvale na ISS často uvádějí potíže se spánkem či ztrátu chuti k jídlu a špatně snášejí rovněž nedostatek soukromí. 

Posádka případného dlouhodobého letu se navíc bude muset sestavovat velice pečlivě, s ohledem na to, aby se jednalo o co největší „pohodáře“. Během mise totiž neustále hrozí, že se něco pokazí, a pokud by se účastníci expedice ještě hádali mezi sebou, situaci by to pouze zhoršilo. Ve vesmíru nelze z konfliktů vycouvat a jít se projít na čerstvý vzduch. Ve společnosti ostatních a daleko od svých blízkých musejí astronauti vydržet měsíce. 

Z paluby ISS je alespoň možné neustále pozorovat Zemi. Cestou k Marsu nebo na jeho povrchu však pocit osamělosti či vytržení z běžného života zavládne s mnohem větší intenzitou. Zpoždění signálu navíc omezí plynulost komunikace, která se tak bude muset odehrávat prostřednictvím psaných zpráv či předem nahraných videí. 

Mimo rytmus 

Zatímco fyzické dopady dlouhodobého pobytu v kosmu lékařské testy odhalit dovedou, v případě stresu a duševních potíží záleží i na sdílnosti astronautů, kteří se často nesvěřují zcela upřímně. NASA proto věnuje duševním problémům velkou pozornost.

Ve své zprávě z roku 2016 zdůraznila řadu oblastí, jež je potřeba dál studovat. Jde například o následky dlouhodobého narušení spánku a tzv. desynchronizaci cirkadiánního rytmu – neboli vnitřních cyklů ovlivňujících tepelnou regulaci, metabolismus a bdělost. Pokud se toto tělesné tempo „rozladí“, nastávají podobné komplikace, jaké v krátkodobém měřítku zažíváme při letu do jiného časového pásma. Co kdybychom však museli desynchronizaci čelit měsíce, nebo dokonce roky? Zpráva NASA doporučila i detailnější výzkum způsobu, jakým může cirkadiánní rytmy ovlivnit strava, konkrétně její načasování – a zda by dokonce nedokázala desynchronizaci vyřešit. 

Když se láme chleba

Duševní problémy se nejlépe studují na modelových situacích. Pro kosmické lety proto vzniklo izolované prostředí vesmírné lodi, avšak na povrchu Země. Doktorka Beth Healeyová strávila víc než rok na antarktické stanici Concordia, kde studovala dopad dlouhodobého odloučení. V zimě polárníci po tři měsíce nespatří slunce, a nehostinné prostředí znemožňuje dokonce i nouzovou evakuaci. V praxi tak byli obyvatelé základny odříznutější než posádka ISS. 

V rámci jednoho z experimentů museli všichni nosit zařízení sledující nejen jejich pohyb, ale také sociální interakce. „Získali jsme díky tomu cenné informace o skupinové dynamice a jejích proměnách během mise. V budoucnu bychom tak mohli detekovat krizová období, kdy astronauti víc touží po samotě nebo kdy intenzivněji hrozí konflikty,“ vysvětluje Healeyová. 

TIP: Co dělat se sebevražedným astronautem? NASA radí spoutat a podat sedativa

Badatelka vyvíjela i kognitivní test rozdělený do deseti částí, jenž se zřejmě začlení do doporučených rutinních postupů na ISS. „Zohledňuje řadu proměnných, například chuť riskovat, reakční dobu, paměťové zkoušky a podobně. Kosmonauti by se mu podrobovali pravidelně a každý odklon od normálu by vyústil v detailnější zkoumání,“ dodává vědkyně. 

Přísloví praví, že tonoucí se stébla chytá. Není proto divu, že při brouzdání po internetu řada lidí zapomíná na zdravý rozum a sahá i po zaručených receptech proti novému koronaviru, které se tam objevují. Na různých místech planety tak obyvatelé třeba konzumují kravské výkaly nebo velbloudí moč ochucenou limetkou, a ti nejodvážnější si dokonce připíjejí bělidlem.

TIP: V indické nemocnici zemřel muž, kterému rodina omylem odpojila plicní ventilátor

K nejnebezpečnějším přitom patří fáma, že nákaze zabrání tvrdý alkohol. Podle studie publikované v American Journal of Tropical Medicine and Hygiene přivedla již tato smyšlenka do nemocnice 5 876 lidí – šest desítek nešťastníků po „léčbě“ metanolem osleplo, a dalších osm set jich dokonce zemřelo…

První jednotky Commandos byly zformovány v létě roku 1940, krátce po tom, co se Winston Churchill stal ministerským předsedou. Churchill, který sloužil v búrských válkách (1880–1881 a 1899–1902), si velmi dobře uvědomoval důležitou úlohu neregulérních partyzánských výpadů proti pravidelné armádě a jejich demoralizující účinek. Vždyť on sám se stal, i když na krátkou dobu, nedobrovolným hostem búrských „Commandos“, kteří operovali v malých jízdních skupinkách a používali netradiční, ale velmi efektivní taktiku boje. Proto se Churchill zasazoval o vznik speciálně vycvičených jednotek „lovecké úrovně“, které dokážou vnést teror a zmatek do řad nepřítele taktikou „udeř a zmiz“. Bylo tedy nasnadě, když podplukovník Dudley Clark označení „Commandos“ přiřknul nově se formujícím britským speciálním silám. 

První krůčky

Jádro nově formovaných oddílů pocházelo ze dvou zdrojů. Buďto je tvořili muži, kteří se dobrovolně přihlásili z nejrůznějších armádních útvarů v Británii, anebo pocházeli z tzv. „Nezávislých skupin“, které byly vytvořeny již v dubnu 1940 a měly za sebou ne příliš úspěšnou vojenskou intervenci v Norsku. První reorganizace přišla na podzim téhož roku, kdy vznikla Brigáda speciálních sil. Skládala se z pěti praporů a každý prapor obsahoval dvě skupiny po 50členných „rotách“. 

Do služby v „operačně mobilních“ speciálních jednotkách se na místních armádních velitelstvích hlásili dobrovolníci z celé země. Uchazeče o „nebezpečnou a hazardní“ službu čekal rigorózní tréninkový program na Skotské vysočině, podle některých pamětníků jej vymýšleli „nejzkušenější sadisté britské armády“. 

V lednu 1941 Brigáda speciálních sil sestávala již z komand No.1 až No.11, každé z nich obsahovalo šest rot, které měly v tu dobu tři důstojníky a 62 mužů – tento počet se pohodlně vešel do nových útočných člunů typu LCA. Co se výzbroje týče, potýkaly se rané jednotky Commandos s akutním nedostatkem zbraní jakéhokoliv druhu. Páteř výzbroje tvořila zastaralá puška Lee Enfield No.1 Mk.III* a v době vzniku jednotky bylo v armádních zbrojních skladech jen 18 samopalů Thomspon M1928. V rámci lend-leasové spolupráce Velké Británie s USA se však situace relativně rychle stabilizovala a právě samopal Thompson se stal rozšířenou zbraní těchto úderných oddílů a pronikl i do znaku Kombinovaných operací. Kromě samopalů bylo jednotkám Commandos dodáno také velké množství pistolí americké výroby Colt 1911A1, které se díky účinné ráži .45ACP těšily velké popularitě.

Útoky na „Pevnost Evropa“

Začátkem roku 1941 byly jednotky Armádních Commandos (Army Commandos) zařazeny pod velitelství Kombinovaných operací, které začalo, v čele s charismatickým admirálem Keyesem, plánovat několik akcí. Měly více než nepříteli dokázat britské veřejnosti, že jejich vlast není v defenzivě, ale že je oním spícím Lvem, který nabírá síly.

První větší útok byl spuštěn v březnu 1941 a jeho cílem se staly čtyři malé přístavy na Lofotských ostrovech. Tato první akce, ostře sledovaná nejen veřejností, ale také „zkostnatělými válečníky“ z Whitehallu (jak je Churchill nazval), kteří neprorokovali progresivním jednotkám Commandos do začátku nic dobrého, se setkala s naprostým úspěchem a umlčela všechny pochybovačné hlasy. Komanda No.3 a No.4 zlikvidovala přes 800 000 galonů technických paliv, potopila množství námořních cílů o celkové hmotnosti převyšující 18 000 tun, zajala 200 Němců a získala přes dvě stě norských dobrovolníků. 

27. října 1941 se stal novým velitelem Kombinovaných operací kapitán Lord Louis Mountbatten. Pod jeho vedením došlo ke konsolidaci výcvikových center Commandos – hlavní školou se stalo Výcvikové středisko Commandos ve skotském Achnacarry a bylo rozhodnuto o vytvoření jednotek Commandos, náležících organizačně ke Královskému námořnictvu (Royal Marine Commandos). Mountbatten rovněž naplánoval další útoky proti okupovanému Norsku, kterých proběhlo během roku 1941 ještě několik. Důsledkem britských aktivit byla snaha posílit německou vojenskou posádku v Norsku. Do konce roku 1944 zde Hitler zvýšil počet vojáků na 370 000 mužů, kteří mohli být mnohem efektivněji využiti k obraně západní fronty během invaze do Normandie v červnu 1944. Diverzní úkol se tak zdařil.

Středomoří a Dálný východ

Commandos operovali také na Středním východě a v Africe, odkud se snažili vyvíjet konstantní tlak vůči „měkkému podbřišku“ Evropy. Od února roku 1941 působily Komanda No.7, No.8 a No.11 na Středním východě pod vedením plukovníka Roberta Laycocka. Zde se k nim připojila také komanda No.50 a No.52, vytvořená přímo v palestinské oblasti s cílem posílit zde britskou účast. Celé uskupení záhy dostalo podle svého velitele označení „Layforce“.

Layforce byla velmi aktivní jednotkou, která se účastnila mnoha odvážných nájezdů na území okupované nepřítelem, a její členové se dokonce pokusili zajmout generála Rommela na jeho velitelství v Beda Littoria. Tato operace, vedená skupinou vysazenou z ponorky poblíž pobřeží, se však nezdařila a přežili ji jen dva příslušníci Commmandos, kteří po vyčerpávajícím 40denním pochodu pouští dosáhli britských pozic.

Jednotky Commandos se ve větších či menších celcích pohybovaly ve Středomoří po celou dobu války a v roce 1943 se zapojily do invaze na Sicílii. Později téhož roku vznikla v Itálii 2. brigáda speciálních sil, která působila v oblasti až do konce války. 

V roce 1943 byla zformována také 3. brigáda speciálních sil, jejímž cílem měly být akce na Dálném východě. Jednotka se zúčastnila vojenských akcí proti Japoncům v Barmě a po svržení atomových bomb na Japonsko se dočkala konce války v Hongkongu. 

Velké nájezdy

V roce 1942 bylo rozhodnuto o využití loajálních nebritských zájemců o službu v Commandos, dislokovaných toho času na Ostrovech. Vzniklo tak Commando No.10, resp. byla obsazena prázdná číselná pozice. Světlo světa tak spatřila velmi zajímavá mezinárodní skupina, ve které vedle sebe sloužili Francouzi, Belgičané, Holanďané, Poláci, Norové, ale dokonce i němečtí či rakouští dobrovolníci, a plánoval se dokonce i vznik roty japonské.

Rok 1942 byl každopádně rokem největších samostatných „nájezdů“ jednotek Commandos. 28. března v půl druhé ráno zaklínila nárazem vrata suchého doku loď HMS Camp-belltown, maskovaná jako německé plavidlo, s cílem vyřadit dok z provozu a omezit tak působení křižníku Tirpitz v Atlantiku. Jen z Campbelltownu pak zaútočilo na přístavní vybavení celkem 44 důstojníků a 233 mužů, rozdělených do útočných a demoličních skupin.

Během této odvážné akce padlo velké množství příslušníků Commandos (169) a jen zlomek se jich po nájezdu vrátil zpět. Útočníkům se však podařilo splnit všechny plánované úkoly, a co nestihli zdemolovat Commandos, zničil sám Campbelltown, který, naložen 9  600 librami časovaných trhavin, explodoval v pravé poledne. „Největší nájezd všech dob“, jak je útok na St. Nazaire nazýván, přinesl příslušníkům jednotek Commandos celkem 89 vyznamenání, z toho pět Viktoriiných křížů.

Dokončení: Královské zelené barety (2): Britské Commandos vycvičili nejzkušenější sadisté armády 

Během útoku na francouzský přístav Dieppe v srpnu téhož roku byl jednotkám komand No.3 a No.4 svěřen důležitý úkol, při němž měly zajistit levé a pravé křídlo invazních sil a eliminovat pobřežní dělostřelecké baterie. Samotný útok na přístav v Dieppe nedopadl podle očekávání vojenských plánovačů a byl mnohokrát označen jako „katastrofální“. Úlohy přiřknuté Commandos na křídlech útoku však byly kompletně splněny a jednotky se jen s drobnými ztrátami stáhly dle plánu. 

Dronů kolem nás neustále přibývá. Na jedné straně jde o dobrou zprávu - drony umí být v mnoha oblastech velmi užitečné. Zároveň ale platí, že s rozšiřujícími počty létajících strojů, roste i počet problémů s nimi. Vojáci, policisté nebo třeba zaměstnanci letišť dobře vědí, že drony mohou napáchat značné škody. Společně se stále lepšími drony tak vznikají i protidronové zbraně a systémy, které mohou proti nim zasáhnout. Nově vyvinutá protidronová pistole patří k těm nejmenším.

Pistole Paladyne E1000MP od britské společnosti Drone Defence vysílá elektromagnetický signál na stejné frekvenci, jakou cílový dron používá ke komunikaci s operátorem, GPS navigaci a k přenosu videa. Při zásahu takovým „výstřelem“ dron přijde o komunikaci s operátorem. Pak obvykle nouzově přistane, nebo se vrací k místu startu. Zbraň je vysoce odolná vůči vodě, funguje za teplot od -20 °C až 60 °C a na jedno nabití baterie vydrží v chodu 2 ž 4 hodiny. Celý set, tj. pistole a ovládací modul váží asi 3,5 kg. 

TIP: Nejnovější zbraň proti dronům dokáže zneškodnit dron na vzdálenost 500 metrů

Pistole E1000MP dokáže účinně zasáhnout dron na vzdálenost jednoho kilometru. Může být používána buď se směrovou anténou, s níž je možné vyřadit konkrétní problematický dron, nebo s všesměrovou anténou, která pokryje protidronovým signálem celé okolí. Užitečnou vychytávkou nové zbraně je možnost ovládnout řízení dronu a následně zvolit například funkci „návratu domů“, která odhalí pozici operátora dronu.

Dne 31. října 1517 augustiniánský mnich Martin Luther přibil na dveře chrámu v saském Wittenberku svých 95 tezí. Reagoval jimi zejména na tehdejší tíživou situaci v říši. Předmětem jeho tezí se stala zejména kritika obecně nepřijatelné odpustkové praxe a v širším kontextu také kritika světského panování církve, dále se v nich ostře vymezil proti instituci papežství. Luther mohl při šíření svého učení, které silně oslovilo soudobou společnost zejména ve východní části říše, využít postupně se rozšiřujícího knihtisku.

Dalším aspektem Lutherova reformačního úspěchu se stala ochrana, kterou kazateli poskytoval saský kurfiřt Fridrich III. Moudrý. Luther proslul rovněž jako odpůrce kněžského celibátu a v roce 1525 se oženil s jeptiškou Kateřinou de Bora. Základy nové luteránské víry byly položeny.

Dva proudy jedné řeky

Římský král a posléze císař Karel V. ani s pomocí svého bratra Ferdinanda nedokázal šíření nového nekatolického náboženství zabránit. Eliminovat jej nedokázala ani papežská stolice, jež Luthera opakovaně exkomunikovala a nechávala ničit jeho spisy. Luther přestál ataky katolické strany, která se jej snažila umlčet, ale nakonec byl po říšském sněmu ve Wormsu roku 1521 samotným Fridrichem III. „unesen“ do bezpečí na hrad Wartburg, kde strávil následující rok a půl v izolaci. Přeložil tu Nový zákon do němčiny, což se dodnes považuje za jeho klíčové dílo. Luther svým vystoupením odstartoval poměrně masové hnutí, které do konce třetí dekády 16. století dokázalo rozdělit Evropu na dva směry: katolický a protestantský. 

Vedle Lutherovy reformace se počátkem dvacátých let profilovala i reformace švýcarská, těsně spojená se jménem teologa Ulricha Zwingliho. Ten za svého působení v Curychu formuloval své reformní ideje, jejichž nejvýraznějším prvkem bylo obrazoborectví – tedy vyčistění původně katolických svatyň od modloslužebných obrazů či soch. Tento radikalismus jej odlišoval od Luthera, se kterým se názorově střetl v několika disputacích.

Zwingli se postupně názorově a politicky rozešel také se sektou novokřtěnců, která se v Rakousích dostala do konfliktu s arcivévodou Ferdinandem. Ten svou moc demonstroval veřejnou popravou některých jejích vůdčích osobnosti, načež část členské základny z Rakous odešla a usadila se na jižní Moravě.

Cesty nové víry

Lutherovo učení poměrně záhy proniklo i do Čech, i když oproti říši v daleko menším rozsahu. K jeho šíření přispěla zejména skutečnost, že osoby reformátorů byly společensky snáze akceptovatelné než například Hus a jeho stoupenci o století dříve. Je ovšem nezbytné podotknout, že náboženská struktura českých zemí první čtvrtiny 16. století byla velice spletitá a komplikovaná. Žila zde jednak utrakvistická většina, dále katolická minorita a stoupenci Jednoty bratrské, ale také potomci táborského radikalismu, starokališníci a židé. 

Pro rozšíření luteránství do českých zemí mělo velký význam německé obyvatelstvo v pohraničních oblastech království. Důležitou se v tomto ohledu ukázala oblast Podkrušnohoří, a to zejména v době, kdy na české straně kolem budoucího Jáchymova nastávala konjunktura hornického řemesla. Právě tudy se skrze spojení s podobnými podniky v Sasku nové náboženství mohlo vcelku nerušeně šířit, a již počátkem dvacátých let 16. století působili díky tomu luterští duchovní na řadě severočeských panství, například v Děčíně či v Benešově nad Ploučnicí.

Odlišná situace se přirozeně odvíjela v českém vnitrozemí či přímo v hlavním městě. Paralelně s prvními luterskými „vlaštovkami“ zároveň ožívala tradice předhusitských a husitských kazatelů – jistě ne náhodou vycházely od roku 1520 poprvé tiskem Husovy a Chelčického spisy. 

V dalších desetiletích se spektrum náboženských hnutí v zemích Koruny české ještě rozšířilo o recepci myšlenek reformátora Jana Kalvína, který působil v Ženevě. Ke kalvinismu se začala od poloviny 16. století zvolna obracet i Jednota bratrská, která tehdy prošla výraznou ideovou proměnou ve vztahu ke vzdělání a světské moci. Řada jejích členů a sympatizantů odcházela studovat do zahraničí, mnozí právě do Ženevy. Je třeba brát v potaz, že Čechy jako „kacířská“ země měly již déle než století bohaté zkušenosti s různými proudy nekatolické a reformní věrouky. Právě tato duchovní pluralita vyznání stejně jako slabost katolického náboženství charakterizovala dobu, kdy na český trůn nastoupil Ferdinand I. 

Jak zabránit reformaci?

Jestliže jednou z klíčových myšlenek při nástupu habsburských bratří na římský, respektive český trůn byla ochrana katolického náboženství, vývoj dvacátých let 16. století je musel takřka denně přesvědčovat o tom, jak složitý a téměř nerealizovatelný úkol na sebe vzali. Zkusili jej posléze redukovat na pokus o potlačení reformního vývoje, ale ani to se jim nemohlo podařit. Nová učení totiž hned od svého vzniku získávala mocnou oporu v širokých společenských vrstvách včetně aristokracie. Pro ozdravění katolicismu se v podstatě nabízela pouze jediná cesta – koncil, jenž by byl schopen nastolit debatu o základních otázkách. Šlo o problematiku jednoty křesťanstva, evropské protireformace a očištění katolických institucí od korupčních a nepotických nánosů. Ovšem evropská politická situace, komplikovaná nevyřešeným poměrem mezi Habsburky a papežskou stolicí, stála svolání koncilu v cestě.

Jako možná varianta vyřešení alespoň části náboženských problémů v království se pro krále Ferdinanda I. jevila idea „přetáhnutí“ českých utrakvistů do katolického tábora. Její uskutečnění bylo z kališnické strany podmíněno ústupky, jež se nakonec zhustily do dvou základních bodů. Šlo o schválení kompaktát papežem a o požadavek na obnovení pražského arcibiskupství, přičemž by nový pražský presbyter měl povinnost světit i utrakvistické kněze. Jednání, která v naznačeném směru vedl Ferdinandovým jménem v Římě roku 1533 a 1536 jeho poradce v náboženských otázkách, vídeňský arcibiskup Johann Fabri, však za poněkud nejasných podmínek ztroskotala. Za dané situace bylo uskutečnění Ferdinandova záměru velmi problematické. 

Koncil skýtá naději

Vrcholné shromáždění katolické církve představoval vždy koncil. Patrně ne náhodou se v první třetině 15. století se konala hned tři taková shromáždění – v Pise, Kostnici a Basileji. Císař Karel V. tedy začal v této věci vyvíjet aktivitu až po více než stoleté proluce, neboť první pokus o svolání koncilu provedl až roku 1542. V Tridentu se však tehdy sešlo pouhých deset biskupů, tudíž celý plán zkrachoval.

TIP: Cesta k náboženské svobodě: Souboj katolíků, luteránů a kalvinistů v zemích českých

Situace na poli reformace se v průběhu první poloviny 16. století velmi zkomplikovala. Stále tu chybělo poznání základního protikladu, totiž že zde existují dvě náboženství, která by se měla vzájemně „srovnat“. U protestantů to přirozeně znamenalo očekávání, že budou na nějakém budoucím koncilu katolickou stranou uznáni. Říšský sněm ve Wormsu roku 1545 ukázal na nosnost této myšlenky, a ještě ve stejném roce začal v Tridentu (na „druhý pokus“) koncil, který postupně přivedl evropskou společnost k zásadním změnám v církevních poměrech.

Říkali mu Saláh ad-Din Júsuf ibn Ajjúb, ale proslavil se jako Saladin. Jeho vojenské úspěchy a především dobytí Jeruzaléma donutí francouzského krále Filipa II. Augusta a anglického krále Richarda I. Lví srdce, aby spojili síly a vydali se s třetí křižáckou výpravou do Levanty. Výběr křesťanského světa zkříží meče s elitou světa muslimů a musí s trpkostí uznat, že proti Saladinovi sice může dosáhnout dílčích úspěchů, ale definitivně ho porazit nedokáže.

Saladinova cesta na výsluní

Saladin se narodil v roce 1138 v Kurdistánu a už v osmnácti letech se stal zástupcem vojenského velitele Damašku. O osm let později se v Egyptě poprvé utká s křižáky a odstartuje jeho oslnivá vojenská kariéra. Respekt budí především způsob, jakým bránil proti náporu křesťanů Alexandrii. Ambiciózní mladý muž nezadržitelně stoupá v hierarchii muslimského světa. Ve třiceti se stává vrchním velitelem syrské armády a jen o rok později je jmenován vezírem Egypta. 

Některé dobové prameny tvrdí, že se stal vezírem pro své vojenské schopnosti. Jiné vidí za jeho jmenováním naopak fakt, že ho nikdo z tehdejších politických špiček muslimského světa nepovažoval za vážného konkurenta. Hned následujícího roku ukáže Saladin všem pochybovačům, jak se v něm pletou, když na hlavu porazí byzantsko-křižácká vojska u Damietty.

V roce 1174 se nechá Saladin v Káhiře korunovat za sultána a začne budovat říši hned na dvou kontinentech. V severní Africe ovládne území sahající od dnešního Tuniska až po Egypt. Na Arabském poloostrově obsadí království Hidžáz a Jemen, v Levantě prostor, který dnes tvoří Izrael, Palestinu, Libanon, Jordánsko a Sýrii. Respekt si získává nejen válečnickým uměním, ale i uvážlivou politikou. O tom, že umí velmi dobře odhadnout, kdy se má postavit do čela armády a velet k útoku, a kdy naopak usednout k vyjednávání, svědčí i příměří uzavřené v Jaffě. 

Pro mnoho křesťanů představuje Saladin ztělesnění zla, ale křižáci na něj vzhlížejí s obdivem. Nejen proto, že jim připravil zdrcující porážky. Saladinova životní filozofie diktovaná koránem se do značné míry shoduje s rytířskými ideály křesťanské Evropy. Pro křižáky včetně krále Richarda byl Saladin „šlechetným nepřítelem“ nebo také „vzorem své doby“ – nesmlouvavý a nesmírně schopný soupeř dodržující dobová pravidla fair play. Můžeme se jen dohadovat, jak by se vyvíjela historie soužití křesťanů s muslimy, kdyby Saladin v roce 1193 náhle nezemřel. Bylo mu jen 56 roků a zdaleka ještě nedosáhl zenitu svých schopností. Co zavinilo skon jednoho z nejvýznamnějších mužů středověkého světa?

Strasti vojenského života

O příčinách Saladinovy smrti víme jen málo. Ze životopisu z pera jeho současníka Jusufa ibn Rafiho ibn Šadáda známého jako Bohadin se dá vyvodit, že vojevůdce umřel na onemocnění provázené vysokými horečkami. Bohadin byl Kurd stejně jako Saladin a oba muži k sobě měli skutečně blízko. Historici proto berou Bohadinovo dílo za poměrně seriózní dobový pramen. Vyplývá z něj, že už v roce 1185 prodělal Saladin první vážnou zdravotní krizi při pobytu v Harranu na jihu dnešního Turecka. Onemocněl tak vážně, že počátkem roku 1186 je jeho smrt brána jen jako otázka času. Podle Bohadina však po půlroce „jako kdyby vstal z mrtvých“. 

Jakou chorobou sultán trpěl? Bohadin bohužel neuvádí, zda podobně onemocněli další lidé v Saladinově okolí. Pokud ano, pak by připadala do úvahy malárie, břišní tyfus nebo jiné infekční onemocnění hojně sužující středověké armády.

Navzdory zázračnému „zmrtvýchvstání“ se Saladin z následků onemocnění z Harranu nikdy úplně nezotavil. Několikrát se sice postavil do čela vojska a vybojoval významná vítězství, ale podle Bohadina trpěl opakovanými vzestupy teploty a bolestmi břicha. V roce 1190 se jeho zdravotní stav opět zhoršuje a trpí onemocněním, které Bohadin popisuje jako „žlučovou horečku“. Vojevůdce churaví opět celé dva měsíce. A není sám. Podobné potíže postihují přinejmenším i jeho pobočníka. Mnohé nasvědčuje tomu, že šlo o infekci. 

Infekční choroby byly v té době nedílnou součástí vojenského života. Král Richard I. Lví srdce onemocní už krátce po vylodění v Levantě a vážné zdravotní problémy ho sužují i během vyjednávání se Saladinem v Jaffě. Podle některých historiků přispěly zdravotní potíže i k návratu krále Filipa II. Augusta do Evropy. 

O tom, že infekce představovaly za křižáckých válek skutečně zásadní problém, svědčí i dvouleté obléhání přístavu Akko křižáky. Dobyvatelé města prý v letech 1189 až 1191 ztratili na 100 000 mužů. Většina nepadla v boji, ale podlehla nemocem. Na vině byly otřesné hygienické podmínky ve vojenských táborech. Je skoro s podivem, že přežilo dost mužů na to, aby mohli bojovat.

Saladinova smrt

Saladin vzdoroval nástrahám vojenského života plné čtvrtstoletí. Žil v komfortnějších podmínkách než řadoví vojáci, kteří často mřeli na nákazy jako mouchy. Také jedl kvalitnější stravu, nemusel pít vodu z pochybných studen a těšil se díky tomu dobré kondici. Jeho organismus si dokázal s nákazami poradit. Ne­ustálé válčení si ale i na něm vybralo svou daň. Psychické i fyzické síly mu docházely. 

V únoru 1193 si stěžuje na nechutenství, zažívací potíže, celkovou slabost a malátnost. Když mu lékaři pustí žilou, jeho zdravotní stav se ještě zhorší. Za další dva dny Saladin propadá blouznění. Nedokáže polknout ani doušek. Lékaři nasadí klystýr. Zdá se, že zabral. Sultán polkne pár doušků odvaru z ječmene a silně se zpotí. Lékaři v tom vidí příslib zlepšení. Jenže to se nedostavuje. Dva dny se Saladin potácí na hranici bezvědomí. Pak vydechne naposled.

„Zemřel po ranní modlitbě ve středu, sedmadvacátého dne měsíce safar roku 589,“ zapsal si Bohadin. V křesťanském kalendáři odpovídá toto datum 4. březnu 1193. 

Zánik říše

Žádný ze sedmnácti Saladinových synů otcovu moudrost nepodědil. Prakticky ihned začali bojovat o nadvládu nad říší. Během pár let ji tak rozdrobili na malé, bezvýznamné státy. Bohadin se dožil i naplnění Saladinova nejhorší obavy, když Saladinův synovec egyptský sultán al-Kámil v roce 1229 vrátil Jeruzalém křesťanům. 

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: K dobytí Antiochie přispělo svaté kopí a zrada

Město, které pro muslimy dobyl Saladin, se vrací křesťanům prakticky bez boje. Stalo by se to i v případě, že by Saladin v roce 1193 neonemocněl a nezemřel? Těžko říct. Nikdo ze Saladinových nástupců se mu nevyrovnal ani jako politik, ani jako vojevůdce. Na druhé straně, Saladinovi by v té době bylo jednadevadesát. Pokud by ještě žil, pak by skoro jistě neměl tolik sil a energie, kolik by k úspěšnému válčení s křižáky potřeboval.

Úvodem několik čísel: V sauně roste teplota našeho těla s každou minutou o desetinu stupně, až k 38 °C. Během kúry vypotíme celkem půl litru tekutin, na kůži zůstanou dva gramy soli, a jestliže nám srdce normálně tluče s frekvencí 77 tepů za minutu, na konci saunování už je to 122 úderů.

Krok za krokem

Před vstupem do potírny je vhodné se důkladně osprchovat, umýt mýdlem a osušit. V samotné vyhřáté místnosti se pak můžete zabalit do ručníku či prostěradla, ale nejlepší je zůstat úplně nahý. „Pod každou textilií se totiž pot hromadí a citlivou pokožku může podráždit,“ vysvětluje lékař a nestor saunování v České republice Antonín Mikolášek.

V potírně byste měli strávit maximálně osm až dvanáct minut (děti asi pět), přičemž i takto krátká doba stačí k vyvolání všech potřebných procesů v těle. Pot však slouží pouze k ochlazování a tvrzení, že se v něm rovněž vyplavují nežádoucí toxiny, se nezakládá na pravdě. Celou proceduru obvykle uzavírá studená sprcha, případně bazének s ledovou vodou.

Odolnější vůči chřipce

„V sauně se naše tělesná teplota zvýší na třicet osm stupňů, a v tu chvíli se uvede do chodu celý imunitní a kardiovaskulární systém. Sauna tedy simuluje působení horečky,“ popisuje Antonín Mikolášek. Organismus si totiž zvýšení teploty vysvětlí tím, že se do těla dostala infekce, a začne produkovat bílé krvinky, které by si s ní měly poradit. Výrazně se tak posiluje imunita, a pravidelní návštěvníci sauny proto trpí virózami a chřipkami výrazně méně než ostatní.

TIP: Zákeřní útočníci z mikrosvěta: Chřipka, angína, nebo prostě nachlazení?

„Zmíněná hladina se udrží asi šest dnů a poté se musí obnovit. Proto mají Finové – aniž by tušili, že jde o záležitost imunoglobulinů – sobotu vyhrazenou pro saunu,“ dodává Mikolášek. Zajímavé je, že náš organismus začne při vyšší teplotě vyrábět mimo jiné „hormon štěstí“ endorfin. Příznivé účinky sauny tak může pocítit nejen tělo, ale i duše.