Na otázku, kolik času je třeba věnovat sportu či jiné fyzické aktivitě, abychom vykompenzovali jeden pracovní den za pracovním stolem, se pokusili odpovědět vědci. Na pomoc si vzali celkem devět studií, které mapovaly chování celkem 44 370 lidí se sedavým způsobem života. Jejich odpověď zní: 30-40 minut středně intenzivní až usilovné fyzické aktivity denně. U takové porce již podle vědců není rozdílu mezi zdravím lidí se sedavým zaměstnáním a těmi, kteří se v práci více hýbou.

Studie, kterou zpracoval Ulf Ekelund z Norského institutu veřejného zdraví, je metaanalýzou. U tohoto druhu studií je obvykle problém, že se snaží vyvozovat závěry z jinak nesouvisejících samostatných výzkumů. Metastudie norských vědců má ale v tomto směru jednu podstatnou výhodu – data k ní byla získána z nejrůznějších nositelných zařízení – sportovních náramků a chytrých hodinek, což do značné míry zvyšuje její vypovídací hodnotu. 

TIP: Pouhé dvě minuty intenzivního výkonu mohou nahradit půlhodinu cvičení

Zdraví prospěšný je podle vědců jakýkoliv pohyb. Ze sportovních statistik víme, že člověk v průměru spálí zhruba jednu kalorii na kilogram tělesné hmotnosti i když nic nedělá. Osmdesátikilový člověk tak během sedmi hodin spánku spálí přibližně 560 kalorií. Aby bylo cvičení efektivní, je ale třeba spálit třikrát až šestkrát více kalorií.

Ne každá aktivita ovšem znamená stejnou zátěž. Pro orientační přepočet se proto používá klasifikace pomocí metabolického ekvivalentu (MET). Ten vyjadřuje aerobní kapacitu organismu vzhledem k jeho energetickému stavu. Podle současných doporučení WHO by měl každý dospělý jedinec zvládnout alespoň 600 – 1 200 MET minut za týden. Znamená to, že například 30minutová procházka svižnou chůzí (MET 6) vygeneruje 150 MET. Abychom dosáhli na doporučení WHO je třeba podobnou procházku absolvovat 6× týdně. Stejné zátěže lze dosáhnout 15minutovým skákáním přes švihadlo (MET 11) nebo třeba 20minutovou vyjížďkou na kole (MET 7,5).

Zdá se, že pratuři (Bos primigenius) dávali přednost mokřinám a bažinatým lesům v říčních údolích. Pravděpodobně ale žili i v sušších lesích a na otevřených pláních. Na většině svého území byl pratur vyhuben do konce 15. století. Jeho posledním útočištěm se stala rezervace u polské vesnice Jaktorów.

Správa zbývajících jedinců byla po několik staletí dobře organizována. Zvířata nejprve patřila místní šlechtě, která měla výsadní právo k lovu. Později dobytek přešel do majetku panovníka, jenž se staral o jeho ochranu a krmení v zimním období. Za péči o pastviny byli místní hajní osvobozeni od daní a byl vydán dekret, podle něhož se pytláctví na praturech trestalo smrtí. Královská inspekce z roku 1564 přesto uvádí, že v rezervaci žije už jen 38 kusů.

Heckův skot jako „náhradníci“

Masivní pokles populace praturů byl zřejmě důsledkem nedostatečné péče králů Zikmunda I. a Zikmunda II. a následných politických nepokojů. Vyhynutí druhu tedy způsobila kombinace několika příčin: rozšíření domácího dobytka, nezájem vladařů, korupce, nemoci ve stádech a lov. Poslední kus proto uhynul roku 1627. U řeky Pisia najdeme pomník vybudovaný na počest této poslední samice.

TIP: Letitou záhadu vzniku zubra objasnily analýzy DNA a jeskynní malby

Domestikovaná forma Bos taurus je dnes rozšířena po celém světě. V mnoha zemích byly do volné přírody vráceny také populace zpětně vyšlechtěného druhu, o který se ve 20. letech zasloužili bratři Heinz a Lutz Heckovi. Tito ředitelé zoo v Berlíně a Mnichově vyšlechtili po třiceti letech křížení sedmi druhů evropského dobytka tzv. Heckův skot, který se barvou a často i tvarem rohů podobá původním praturům.

Cirkadiánní rytmus živých tvorů patří mezi biologické rytmy, v nichž kolísá aktivita a bdělost. Jde o jeden z důležitých rytmů ovlivňujících život člověka. U obyvatel Země se synchronizuje díky východům a západům Slunce, tedy střídání dne a noci. Jeho narušení – například nepravidelné směny či cesty do jiného časového pásma – vede k únavě, spánkovým poruchám a ovlivnění kognitivních schopností. 

Přirozený rytmus člověka trvá 24–28 hodin. Na Mezinárodní vesmírné stanici však astronauti zažívají východ Slunce každých 90 minut, a jejich přirozené rytmy se tedy nemohou synchronizovat tak, jak nás to příroda učila po tisíce let. Někteří jsou vůči tomu odolnější, jiní méně, a aby vůbec mohli fungovat, podporují periodu spánku medikamenty.

TIP: Problémy s výzkumem: Ruští kosmonauti odmítají poskytnout sperma pro vědu

Výzkumy ukázaly, že jsou posádky nejvýkonnější, pokud se udělá maximum pro zachování jejich přirozeného spánkového cyklu. Jeho soustavné narušování – ať již pracovními povinnostmi, nebo z vlastního rozhodnutí (astronauti na ISS například běžně tráví čas vyhrazený spánku v proskleném modulu Cupola a pozorují Zemi pod sebou) – ústí ve zvýšenou chybovost, což znamená v kritických situacích nepřijatelné riziko. Při dlouhých vesmírných misích, například k Marsu, bude tudíž nutné věnovat značnou pozornost plánování služeb a směn, aby si posádka svou výkonnost zachovala. 

Ve Fukově zůstal stát jediný dům, a to jen proto, že se nacházel na správné straně hranice – německé. V české části všechna stavení po válce postupně padla. Maličká výspa ve Šluknovském výběžku se podobá vztyčenému prstu, který jako by Čechům připomínal, že tato historie se jim moc nepovedla. Místní lidé – byť obklopeni německým územím – si několikrát zvolili, že budou patřit na českou stranu. A volba se nakonec nevyplatila.

Od severu na jih měří Fukovský výběžek sotva tři kilometry a od západu na východ v nejužším místě pouhých čtyři sta padesát metrů. Jde o zvláštní kus země: Český výčnělek se ukrývá v údolí a shora jej přetíná německá řeka Spréva, což v kombinaci se vzduchem od vody proměnilo zdejší půdu v sen zemědělců. „Na zahradách se tu vždy urodilo minimálně o čtyři týdny dřív než třeba ve Šluknově. Ten odsud leží jen sedm kilometrů, a přitom tady panovalo úplně jiné podnebí,“ popisuje fukovská rodačka Hana Štěpková.

Nové stromy podél starých cest

„Domy ve Fukově stály především okolo hlavní cesty. Rozptýlenější byly až ve spodní části, v blízkosti kostela, školy a centra obce,“ vysvětluje Martin Chroust, vedoucí odboru rozvoje ze šluknovského městského úřadu. Před první světovou válkou žilo ve vesnici zhruba 850 lidí ve 150 domech. A řadě z nich dával práci pradědeček paní Štěpkové, který tam vedl kamenický podnik.

Cestu vedoucí do někdejšího Fukova dnes lemují ovocné aleje. Pracovníci městského úřadu ve Šluknově vzali před pěti lety starou katastrální mapu a podél zaniklých ulic vysázeli stromy. „Výsledek se ukázal už do roka, kdy se kolem nich objevily vyšlapané cestičky a zůstávají patrné dodnes. Takže náš záměr vyšel: Stromy navedly lidi zpátky do kraje a naučily je ty staré cesty používat,“ usmívá se Martin Chroust.

Nejhorší okamžik obce přišel s koncem druhé světové války. Gottfiedu Engelovi byly čtyři roky, když ho s rodiči a dalšími Němci ze Šluknova naložili do dobytčáku a poslali do Drážďan. „Tam nás vyhodili z vlaku a řekli, ať si děláme, co chceme. S ostatními z Fukova jsme se však domluvili a dalších čtrnáct dní jsme putovali zpátky. Usadili jsme se v okolních městečkách Oppach a Taubenheim na německé straně a doufali jsme, že se budeme smět vrátit,“ popisuje fukovský rodák.

Naděje se rodí poslední

Po odchodu německých Fukovanů ves chátrala, opuštěné domy vandalové vykradli, rozpadající se stavení se postupně bourala. Do obce, která ztratila řezníka, pekaře, ševce i holiče a jejíž zásobování bylo obtížné, se nechtěl nikdo nastěhovat. Zničený Fukov byl státu na obtíž, a proto ho ministerstvo vnitra postupně připravovalo na výměnu s NDR za jiné území. Nakonec se ovšem neuskutečnila, a tak nastal definitivní zánik. V roce 1960 odstřelili kostel a dodnes po něm zbyly stovky kubíků suti. „Když ho odstřelovali, seděli jsme na druhém břehu Sprévy a plakali jako děti,“ vzpomíná pan Engel.

TIP: Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?

Ovocné aleje, cedulky s fotografiemi původních stavení rozeseté po louce, nová socha Jana Nepomuckého či obnovená hřbitovní zeď – místní zkrátka nechtějí zapomenout. A v roce 2000 se ukázalo, jak moc Fukov v srdcích pamětníků dál žije. Tehdy se u zbořeného kostela poprvé sešli původní obyvatelé či jejich potomci. „Dorazilo asi sedmdesát lidí, především z německé strany, a tekla i spousta slz. Všichni se ohromně radovali, že se mohou do Fukova vrátit, být tady, hovořit spolu – a nikdo je nevyhání,“ líčí pamětnice Helga Hošková. 

Od té doby se v místě setkávají každé dva roky. V plánu je rovněž cyklostezka spojující obě strany hranice i jistá obnova původního kostela sv. Václava: V budoucnu by ho měla připomínat železná konstrukce. Slunný Fukov tak začíná psát další, snad radostnější kapitolu své existence. 

Letos proto radnice poprvé naostro spustila systém MOSE: Jeho plný název zní „Modulo sperimentale elettromeccanico“, přičemž zmíněná zkratka v italštině znamená „Mojžíš“. Soustava dokáže ovlivňovat hladinu Benátské laguny, a město tak chránit před velkou vodou. Projekt se rodil již od roku 1984, ale postihlo ho tolik odkladů, skandálů a problémů, že jen málokterý Benátčan věřil v jeho dokončení – natož aby doufali, že bude bariéra fungovat. 

Každoročně mezi říjnem a březnem se nad Benátkami vznáší hrozba záplav. Vinou nízkého atmosférického tlaku, přílivu a jihovýchodního větru jugo vznikajícího nad Saharou se ulice i náměstí italské metropole nepravidelně, ale relativně často ocitají pod vodou. S globálním oteplováním se navíc situace rok od roku zhoršuje: V listopadu 2019 hladina dokonce zalila 90 % města. Nápravu vzniklých škod obvykle pokryjí příjmy z turismu. Pandemie koronaviru a následný úpadek cestovního ruchu však Benátky srazily na kolena. 

Tři úžiny, čtyři bariéry

Bariéry ve třech úžinách sestávají ze 78 bran, které se v případě nouze zvednou a vytvoří dočasnou hráz. Podle plánu mají odrazit až třímetrový příliv, přičemž například náměstí sv. Marka se noří pod vodu již s přílivem okolo 90 cm. 

Když tedy v sobotu 3. října sirény hlásily blížící se velkou vodu, Benátčané začali jako obvykle přesouvat nábytek a spotřebiče do vyšších pater. Nikdo nevěřil, že MOSE zafunguje: Testoval se jen jednou, takže šance na selhání byly velmi reálné. Brány se však skutečně zvedly, a zatímco na jejich vnější straně dosáhla hladina 132 cm, uvnitř setrvala na bezpečných 70 cm. Město tak zůstalo relativně suché a poprvé v dějinách vlnám vzdorovalo. MOSE se nyní nasadí do akce, kdykoliv příliv překoná 110 cm, a po dokončení projektu v roce 2021 se mají bariéry aktivovat ještě dřív. 

Ptáci se objevili během druhohor, jako jedna ze skupin dinosaurů. Jejich fosilie jsou ale vzácné, protože mívají velmi lehké a křehké kosti. Zachovalé fosilie ptačí lebky jsou ještě mnohem vzácnější. Když se ale takový nález povede, tak přinese spoustu cenných informací o životě dávných ptáků i o jejich evoluci.

Právě takovým nálezem se nedávno stal objev jediné fosilie s téměř kompletně zachovalou lebkou, která patřila ptákovi ze skupiny enantiornitidů. Pochází z formace Maevarano ze severozápadního Madagaskaru. Na samotném konci období křídy a celých druhohor tam panovalo výrazně sezónní prostředí, kde se střídala suchá a vlhká období.

TIP: „Netopýří“ dinosauři byli slepou uličkou v evoluci ptačího letu

Nově objevený pták dostal jméno Falcatakely forsterae, které kombinuje výrazy z latiny a malgaštiny, kterou se mluví na Madagaskaru a okolních ostrovech. Dosahoval velikosti havrana a zřejmě obýval pláně, které se v průběhu roku měnily z bažinaté krajiny na vyprahlou polopoušť.

Paleontologové prozkoumali výborně zachovalou lebku falkatelyho pomocí mikropočítačové tomografie s vysokým rozlišením. Zjistili, že pod nápadným zobákem, kterým připomínal dnešní tukany, se skrývá unikátní stavba lebky, kterou se falkately lišil od ostatních ptačích i neptačích dinosaurů. Madagaskar byl v té době izolovaným ostrovem, kde žila řad zvláštních živočichů, jako například ohromná žába Beelzebufo.

Ač nebyl zrovna křesťanským hrdinou, z jeho odkazu přesto těžili mnozí následovníci. Nám dobře známý císař a král Karel IV. byl svého času označován jako novodobý Konstantin. I on totiž ctil křesťanství a s neobvyklým zápalem sbíral křesťanské relikvie. Druhý vnuk ruské carevny Kateřiny II. Veliké obdržel při křtu Konstantinovo jméno zcela záměrně a podle přání panovnice měl navrch získat vládu nad řeckým císařstvím, které chtěla vytvořit po vyhnání Turků z Evropy. Cesta na trůn skutečného Konstantina přitom nebyla vůbec lehká.

Na dvoře mocných

Římská říše pomalu spěje ke svému rozdělení, v celistvosti ji zatím drží pouze specifický systém vlády – takzvaná tetrarchie. Systém zavádí na konci 3. století císař Dioklecián. O moc se dělí se svým spoluvládcem (oba nesou titul augustus) a oba mají i své zástupce (caesary), kteří obrovskou říši spravují. Jedním z caesarů je shodou okolností otec budoucího Konstantina, Flavius Constantius.

Když se Konstantin narodí, jeho otec je však ještě pouhým důstojníkem římské armády v městě Naissus v Moesii (Niš v Srbsku) a jeho matka jen jakási děvečka jménem Helena. Konstantin tak prý byl „vedlejším plodem erotických chtíčů“, ale ani to mu nezabrání, aby v sobě vzbudil nemalé ambice.

Dětství tráví u spoluvládců svého otce. S Diokleciánem vytáhl potlačit povstání do Egypta, následně působil na dvoře Diokleciánova nástupce Galeria, s nímž bojoval proti Peršanům a na Dunaji proti Sarmatům. Dostává se mu kvalitního vzdělání a je též svědkem několika vln pronásledování křesťanů, kterému sice netleská, zároveň proti němu nijak aktivně nevystupuje. Konstantin je přesvědčený, že caesarem se po svém otci, který působí v Galii, stane on. 

Britská výprava

Z Konstantina se na Galeriově dvoře ale postupně stává spíše rukojmí a on sám nabývá dojmu, že tudy cesta k vytoužené kariéře nepovede. Jeho otec tak zhruba koncem jara roku 305 žádá o Konstantinovo propuštění, chce navíc, aby mu syn pomohl v tažení v Británii. Galerius váhá, ale jedné dlouhé noci po hostině údajně svolí.

Pozdější propaganda líčí, že vzápětí si to vládce rozmyslí, Konstantin tak dramaticky utíká a při cestě vymění desítky koní. Útěk ale vyjde a syn s otcem skutečně táhnou proti Piktům a Skotům v Británii. Jenže potom Flavius Constantius onemocní a v Yorku umírá. Zlom v Konstantinově životě právě nastává – ale jinak, než si představoval. Galerius jmenuje novým caesarem někoho jiného a Konstantinovi vojáci na to vzápětí reagují bezprecedentním krokem – v Yorku ho provolají novým augustem.

Konstantin o novině informuje samotného Galeria, odesílá mu rovněž svůj portrét, na němž je znázorněn v císařském rouchu. Taková provokace! Galerius se ale vyhne přímé konfrontaci a Konstantina uzná alespoň jako caesara. I to však stačí, fakticky mu totiž připadá správa území Británie, Galie a Hispanie, pod jeho velení spadá jedna z největších římských armád, rozložená podél klíčové rýnské hranice. 

Konec tyrana

V říši panují mezi jednotlivými čtyřmi vládci neshody. Galerius onemocní a na závěr své vlády ustupuje od zamýšlených perzekucí křesťanů. V roce 311 vydává edikt, který má vést k obnovení náboženské tolerance. Jak uvidíme, Konstantin se později osmělí k podobnému kroku. V západní části ale rebeluje po slávě bažící Maxentius, který sedí na trůně jako uzurpátor. Jeho podpora ale v Římě pomalu klesá, dav v cirku ho údajně zesměšňuje a naopak velebí vojevůdce Konstantina. Maxentius má ale pod palcem celou praetoriánskou gardu.

Konstantin prahnoucí po moci pomyslnou výzvu přijímá a v létě 312 shromažďuje vojsko, s kterým zamíří přímo na Řím. Slavně dobývá města na severu Itálie, zatímco Maxentius takticky vyčkává v Římě a strhává přístupové mosty přes Tiberu včetně důležitého Milvijského mostu.

V předvečer bitvy mají oba protivníci vidění. Maxentiovi věštba sděluje, že „nepřítel Římanů toho dne zahyne“. Uzurpátor neváhá, opouští s vojáky Řím a vyráží proti nepříteli. Ani na chvíli ho nenapadne, že nepřítelem je on sám! U provizorního mostu ho stihne drtivá porážka. Maxentius je v boji zabit a zřítí se do řeky. Konstantinovi vojáci však bezvládné tělo vyloví a utnou mu hlavu, kterou další den slavnostně nesou Římem. Konstantin se stává císařem západní části říše!

Další válka

Na východě vládnoucí Licinius se zprvu snaží se svým západním protějškem vycházet – společně podepisují roku 313 slavný Milánský edikt, který umožňuje svobodu vyznání a zajišťuje navrácení majetku, o který křesťané přišli při pronásledování. Spor je nicméně nevyhnutelný ve chvíli, kdy Licinius znesvěcuje sochy svého spolucísaře a zakazuje, aby byl Konstantin zobrazován na mincích.

V roce 316 tak vypukne válka, v níž Licinius u Hadriánopole prohrává. Je uvězněn a popraven. Konstantin se už jako jediný císař uchýlí do nového sídla v Serdice (dnešní Sofia). Bojuje s Góty, kteří pronikají na bulharské území a vítězí nad nimi. 

Nábožensky tolerantní

Aby „vše zůstalo v rodině,“ prohlásí svého sedmiletého syna Constantia II. caesarem, jeho matka Helena a manželka Fausta získávají čestné tituly augusty. Postupně coby samovládce čím dál víc koketuje s křesťanskou vírou. Své matce poskytně peníze pro stavbu kostelů a i když se zobrazuje na mincích spolu se slunečním bohem Solem, sám sebe označuje jako křesťana, a to velmi tolerantního.

„Přeji si, aby stejně jako věřící i ti, kteří bloudí, radostně užívali mír a klid. A pokud se zdržují křesťanského kultu, nechť mají podle své vůle chrámy svého klamu,“ míní. Křesťany vyzývá k téže toleranci: „Ale nikdo nesmí škodit druhému tím, co sám ze svého přesvědčení přijal.“

Dá se říct, že Konstantin byl velký pragmatik a zasloužil se o plynulý přechod od vzývání pohanských božstev k uctívání Krista. Jeho obojaké pojetí víry dokládá i fakt, že vyhlásil neděli za den, kdy se nepracuje, ne proto, že Bůh podle křesťanské tradice stvořil svět za šest dní a sedmý odpočíval, nýbrž proto, že neděle je dnem kultu slunečního boha. 

Vlažná víra

Ne úplně křesťanské je jeho počínání na poli legislativy. V roce 325 vydává zákon, jež nabádá k udavačství – každý by měl neprodleně informovat o osobách z panovníkova okolí, jejichž loajalita se zdá být menší, než by měla být. Udavače navíc čeká odměna a „nejvyšší božstvo“ mu bude nakloněno!

Křesťanské není ani to, že přikázal otrávit svého syna Crispa a manželku Faustu nechal udusit v horké lázni. Proč k tomu císař přistoupil, dodnes nevíme. Vlna čistek následně zasáhne další rodinné příslušníky i mnoho přátel.

Císařova křesťanská vlažnost se ukazuje i při řešení sporů v církvi. Na jím svolaném církevním koncilu v Nikáji v roce 325 sedí asi 300 biskupů. Řeší to, zda je Bůh Syn a Bůh Otec bytostí na stejné úrovni. Konstantin spor označuje za slovíčkaření. Na koncilu je nakonec přijato dogma, že Syn je s Otcem soupodstatný. Ke klidu v církvi to ale nijak zvlášť nepřispěje. 

Úchvatné město

Císař brzy nabude přesvědčení, že potřebuje „vlastní“ hlavní město. Konstantinopol – město vítězství je vysvěceno v květnu roku 330. Má výborné strategické místo mezi Evropou a Asií. Rezidenční a správní sídlo zásobuje vodou výkonný systém akvaduktů a cisteren, město se pyšní reprezentativními lázněmi a kašnami.

Metropole vybudovaná na sedmi pahorcích disponuje čtrnácti čtvrtěmi, bazilikou Boží moudrosti Hagia Sofia, bazilikou Božího míru Hagia Eirene, ale také řadou chrámů zasvěcených bohům pohanským – třeba Fortuně čili štěstěně! Když Konstantinova matka Helena odjede do Svaté země, kde údajně nachází Kristův kříž, císař tam iniciuje výstavbu řady památek. 

Persii už nezdolá

Slavný císař ještě před svou smrtí stihne započít stavbu Lateránské baziliky, kde až do 14. století sídlí papežové, či stavbu Baziliky svatého Petra za vatikánskými hradbami. Z biskupů svými výnosy učiní elitu – udělí jim právo osvobozovat otroky a soudně rozhodovat v občanských sporech.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

V roce 337 Konstantin umírá v Nikomédií při svém tažení do Persie. Tam se takřka na smrtelné posteli nechá konečně i pokřtít – v té době byl ale křest před smrtí běžnou praxí. Zda-li ke kroku přistoupil proto, že cítil vinu za popravu Fausty a Crispa, nebo zda v sobě své náboženské lavírování konečně vyřešil, se dnes už nedozvíme. 

Měsíc by se mohl stát zajímavým místem cenných zdrojů. Víme, že se na něm nachází zásoby železa nebo například vody, což přirozeně přitahuje pozornost vládních i soukromých společností. Co ale s určitostí nevíme je, jak velké množství nám může náš souputník vlastně nabídnout.

Otázkou udržitelného využívání měsíčních zdrojů se nedávno zabývala skupina amerických vědců. Podle Martina Elvise z astrofyzikálního ústavu Harvard-Smithsonian v Bostonu považují lidé vesmír za idylické místo, plné harmonie a spolupráce mezi národy. Ve skutečnosti ale neexistují účinné zákony, které by regulovaly využívání vesmírných zdrojů a dosavadní smlouvy o vesmíru podle odborníků neposkytují dostatečně velké záruky a ochranu před možným drancováním. Kosmická smlouva z roku 1967 a ani její nedávná úprava v podobě Artemis Accords podle něj nedostatečně reflektují realitu 21. století. 

Konflikty o zdroje

Na Měsíci přitom během příštích pár let hodlá přistát celá řada kosmických agentur i soukromníků. Všem se to nejspíš nepodaří, i tak ale zřejmě bude na Měsíci docela plno. Elvisův tým provedl inventuru lunárních zdrojů a zjistil, že na něm není příliš mnoho lokalit bohatých na zdroje a rozhodně nejsou bezedné. Vědci proto varují, že se na Měsíci mohou snadno objevit konflikty o zdroje.

TIP: Právnický oříšek: Komu vlastně patří Měsíc?

Podle Alanny Krolikowské, vědecké pracovnice z univerzity v Missouri, se nyní není možné upínat na komplexní nadnárodní smlouvy. Je podle ní ale nanejvýš vhodné, aby vládní i soukromé společnosti hledaly cesty ke stanovení konkrétních i když třeba jen improvizovaných místních opatření. Do vyjednávání by se tak podle vědkyně měly zapojit takové subjekty, které na Měsíci již operují, nebo se na jeho povrch cíleně chystají. 

Malé státy severně od Francie stály během vzniku velkých aliancí v druhé polovině 19. století stranou. Oba státy si svoji pozici nestrannosti pečlivě střežily a svou mezinárodněpolitickou pozici pak Belgie potvrdila ústy premiéra Charlese de Broqueville 24. července 1914. Schlieffenův plán však počítal s územím obou zemí k útoku proti Francii, mezinárodní právo tedy muselo jít stranou.

Lucembursko první

Již druhý den po vypuknutí první světové války vpadla německá 4. armáda do Lucemburska a obsadila klíčové železniční uzly. Ozbrojené síly neutrální zemičky čítaly pouhých 400 mužů, proto ještě téhož dne velkovévodkyně Marie-Adélaïde kapitulovala.

Druhého srpna 1914 zaslalo Německo Belgii oficiální žádost o povolení průchodu vojsk, což by však znamenalo zásadní narušení suverenity země – souhlas tedy nepřicházel v úvahu. O dva dny později proto Berlín vyhlásil svému západnímu sousedovi válku. Agrese vůči neutrální Belgii konečně přiměla také Velkou Británii, aby do konfliktu vstoupila.

Belgická zvěrstva

Svět navíc obletěly zprávy o válečných zločinech, jichž se němečtí vojáci dopustili na místním obyvatelstvu: především šlo o masakry civilistů a vypalování vesnic, které obvykle následovaly po pokusech místních sabotovat německé válečné úsilí. V Leuvenu okupanti dokonce vypálili centrum města včetně univerzitní knihovny s nenahraditelnými středověkými spisy.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech

Císařští vojáci nakonec měli na svědomí na 23 700 mrtvých a další desetitisíce zmrzačených belgických civilistů. Velké množství lidí vyhnali z jejich domovů do říše jako rukojmí nebo na nucené práce. Ukrutnosti si vysloužily označení „znásilnění Belgie“ a tento výraz později umně využívala dohodová propaganda. Spáchané zločiny v Belgii a Lucembursku také představovaly jeden z důvodů, proč vítězné mocnosti jednaly po válce s Německém tak tvrdě.