Cvičení je bezesporu výborný způsob, jak si zajistit dobrou kondici a pevně stavěné tělo. Mnoho lidí ale cvičit v potřebném rozsahu z různých důvodů nemůže – například senioři anebo dlouhodobě nemocní. Pro ně hledají řešení odborníci National University of Singapore. Nedávno se jim podařilo prokázat, že jistý protein, označovaný jako TRPC1, podporuje růst svalů, pokud je buňka s tímto proteinem vystavená slabému magnetickému poli.

Objevený proces napodobuje efekt, jaký má na svaly cvičení. Badatelé ve svých experimentech používali magnetické pole, které bylo 10× až 15× silnější než magnetické pole Země. To je stále velmi slabé magnetické pole, mnohem slabší než například u klasického tyčového magnetu. Protein TRPC1 zřejmě funguje jako „anténa“, která detekuje magnetické pole.

TIP: Vědci objevili hormon, jehož účinek napodobuje tělesné cvičení

Badatelé během výzkumu v geneticky upravených svalových buňkách „vypnuli“ produkci tohoto proteinu. Svalové buňky poté přestaly reagovat na magnetické pole. Když pak následně protein TRPC1 opět vložili do svalových buněk, svalové buňky se opět dostaly pod vliv magnetismu. Tím singapurský tým prokázal klíčovou roli tohoto proteinu. Vztah mezi svaly a magnetickým polem bude nepochybně možné využít v rozmanitých aplikacích, od medicíny až po volnočasové aktivity.

Každý kout této krajiny je jiný. Senegal totiž utvářejí desítky etnik, s vlastními zvyky a kulturou. Jde o zemi mnoha rozdílů, kde se však budete vždy cítit vítáni. Přesto ji trápí některé problémy, přičemž ty největší se ještě donedávna odehrávaly na jihu. 

Přetnutý na půlky

Gambie svým absurdním tvarem, který si vynutili Britové na Francouzích během koloniální vlády, „krájí“ Senegal téměř napůl. Hranice tak rozdělila rodiny, kmeny i kultury a vyvolala řadu obtíží, mimo jiné společenských. Nejvíc jimi patrně trpí jihosenegalský region Casamance, odříznutý od metropole Dakaru, a tudíž poměrně zapomenutý – i když neprávem. 

Úrodná zelená krajina poskytuje ohromné množství plodin, jako třeba vyhlášená manga. Vesničané je však nemohou vyvážet, protože cesta přes Gambii je kvůli dlouhým čekáním náročná. A než by protáhlé hranice objeli, ovoce shnije. Manga se tedy válejí na hromadách a soukromníci si je přijíždějí sbírat do pytlů. Nelze se jim divit: Do zralého plodu s úžasnou chutí stačí zasunout brčko a vnitřek vysát. Kus stojí několik haléřů a procházející vesničan vám ho často vloží do ruky jen tak.

Dlouhé roky nepokojů

Casamance obývají především Diolové, ale v etnicky roztříštěném Senegalu představují pouze 4 % populace. Oblast se navíc od zbytku státu nábožensky a etnicky výrazně liší. Také proto v 80. letech propukaly rebelie a vzniklo separatistické Hnutí demokratických sil Casamance (MFDC), požadující nezávislost. Africké zemi navíc dominují Wolofové a do jihu investují jen málo, což u místních vyvolává pochopitelnou nespokojenost. 

Ačkoliv rebelie neznamenala krvavou válku, ale spíš nárazové útoky a nepokoje, celou oblast na dlouho ochromila. Turisté přijíždějící obdivovat úchvatnou zelenou krajinu se vytratili, investice se zastavily, možnosti vývozu se rozplynuly. Casamance zkrátka upadalo. Neklidná situace přetrvávala v letech 1985–2014, nicméně občasné výbuchy se projevují dodnes.

Náboženství a kulky

Přestože se do jisté míry jedná o problémový region, narazíte tam na relativně málo vojáků. Pokud už je ovšem potkáte, všimněte si spousty amuletů, které nosí na krku. Jde o náboženská požehnání, jež mají chránit před kulkami. 

V Senegalu tvoří amulety součást každodenní reality. Hluboce věřící země je v prvé řadě muslimská, ovládaná súfijskými řády, které si na magické předměty potrpí. Bez nich nelze prakticky ani kandidovat na politický post: Požehnání znamená schválení náboženskou autoritou. Křesťané, zejména animisté v čele s králem, pak žijí především na jihu. Prosluli svými rituály, palmovým vínem i jistou uzavřeností. A patří k nim také Diolové se svým panovníkem.

Příběhy v písních

Muž s vysokým rudým kloboukem, v rudém hávu a s holí v ruce – král z Oussouye představuje velmi důležitou postavu, protože ačkoliv vládne jen několika vesnicím, jeho slovo má váhu i za hranicemi. Muammar Kaddáfí jej kdysi dokonce zval do Libye coby spřízněného monarchu a naslouchají mu také senegalští prezidenti. Role nejvyššího duchovního a obětníka u něj následuje hned po té královské, potažmo soudcovské. 

Dějiny vladařské rodiny se píšou již po staletí, ale první záznamy se vážou k roku 1903 a pocházejí od Francouzů. Že je králův rod starší než zmíněné evropské zápisky, víme díky tradičním písním západní Afriky. Všechny vesnice, významné rodiny či panovnické dvory vždy měly svého griota – člověka s úkolem uchovávat moudrost a paměť národa. Písně tradované ústy griotů jsou někdy staré i stovky let a líčí životy mocných vládců, vzestup bohů a dávné války, které formovaly tehdejší svět. Příběhy z oblasti Oussouye pak mimo jiné popisují vznik královské tradice, jež je v místě dosud živá. 

Panovník bez bot

Po smrti krále volí rada starších jeho nástupce ze tří vznešených rodin klanu. Ceremoniál provází obětování množství zvířat, jelikož král je vládcem animistickým a uctívá duchy přírody. Jenže během nepokojů nebyly nezbytné obětiny k dispozici, a tak zůstal region v letech 1984–2001 bez panovníka. Dnešní král Sibiloumbaye Diéhiou pracoval jako mechanik, a než byl vybrán coby vládce, působil také v turismu. A podle vlastních slov – kdyby věděl, co ho čeká a nebál se o pověst své rodiny, utekl by ještě před korunovací. 

Jeho život se totiž od základů změnil. Přišel o ženu i o životní styl. Obývá chýši, kam za ním lidé chodí pro radu a modlitbu. Nesmí odejít jinam a nemůže vlastnit moderní výdobytky jako televizi či telefon, ale ani boty. Pokud náhodou za nutných okolností vyjde ven, poznáte ho snadno – obléká oděv rudé barvy, kterou mohou mezi věřícími nosit právě jen panovník a jeho rodina.

Obětovat za gól

Král z Oussouye vládne asi stovce tisíc lidí, kteří jsou však zároveň občany Senegalu a spadají pod jeho zákony. Podobná situace je nicméně v tomto koutě světa běžná. Diéhiou radí při konfliktech, dělá smírčího soudce, spojuje lid s jeho božstvem a zároveň pomáhá pečovat o chudé. Z jeho rýžových polí se denně vaří jídlo, jež dostane každý, kdo si požádá. Ačkoliv tvrdí, že byl jako prostý muž šťastnější, hraje ve společenství klíčovou roli: Symbolizuje mír i klidné soužití a propojuje Dioly s jejich minulostí, na niž jsou patřičně hrdí. 

I král ovšem přiznává, že tradice pomalu mizí. V době naší návštěvy v červnu 2018 probíhalo mistrovství světa ve fotbale, kde si senegalský tým získal mnohé příznivce svou veselostí. Přestože se však jedná o hluboce věřící region, podle panovníka nikdo nepřišel obětovat za vítězství, což ho překvapilo. Pro Senegalce znamená fotbal lásku a životní styl, samotný vládce ovšem zápas sledovat nemohl, neboť nemá televizi. Kralování zřejmě představuje mnohem těžší úděl, než by se mohlo zdát. 

Kdo byl první grázl vůbec, víme docela přesně. Tento pomyslný předek všech lotrů jim totiž posmrtně propůjčil své jméno. Jmenoval se Jan Jiří Grasel, známý také německy jako Johann Georg Grasel, a narodil se roku 1790 v Nových Syrovicích u Moravských Budějovic. 

TIP: Nomen omen: Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

Se svými kumpány nechvalně proslul loupežným řáděním po jižní Moravě, jižních Čechách i za hranicemi dnešního Rakouska. Po dopadení se doznal k „úctyhodným“ 205 zločinům, včetně dvou vražd. V roce 1818 jej ve Vídni před početným davem přihlížejících popravili. Na morbidní divadlo se přišlo podívat na 60 tisíc Vídeňáků i přespolních! Lupič to prý okomentoval posledními slovy: „Jéžiš, to je lidí…“

Portorický radioteleskop postihla v posledních měsících série havárií. V srpnu praskl pomocný ukotvovací kabel, spadl na disk o průměru 305 metrů a vytvořil v něm 30 metrů dlouhou trhlinu. Poškodila se i plošina visící nad talířem. Začátkem listopadu se pak přetrhlo jedno z hlavních lan, která poutala plošinu k jednomu ze tří podpůrných sloupů. 

Radioteleskop za 57 let své existence vydržel řádění hurikánů, působení tropické vlhkosti i řadu zemětřesení. Nepohyblivý radioteleskop byl vybudován v letech 1959 až 1963 ve velké terénní proláklině. Jeho výstavbu financovalo americké ministerstvo obrany v rámci snah o rozvoj ochrany proti balistickým střelám. Využíval se například ke zkoumání změn v atmosféře, sledování dráhy asteroidů blížících se k Zemi a k serióznímu hledání informací o možné existenci mimozemských civilizací. Američtí astronomové Russell Hulse a Joseph Taylor s pomocí tohoto radioteleskopu v roce 1974 objevili nový typ pulsaru, za což v roce 1993 obdrželi Nobelovu cenu za fyziku.

Mediálně proslavené zařízení

Zařízení bylo také hlavní částí projektu SETI@home, který se zaměřuje na hledání známek mimozemské inteligence, a posloužilo jako kulisa v jedné ze závěrečných scén filmu Zlaté oko ze série o agentu Jamesi Bondovi. Hlavní záporný hrdina filmu pomocí teleskopu ovládal smrtící zbraň na oběžné dráze. Radioteleskop se objevil také ve sci-fi snímku Kontakt s Jodie Fosterovou v hlavní roli a zahrál si v jednom z dílů série Akta X.

TIP: Čína plánuje do roku 2023 vybudovat největší plně ovladatelný radioteleskop světa

Ředitel observatoře Ralph Gaume již po listopadové havárii oznámil, že rozsah poškození neumožňuje jeho opravu a radioteleskop bude odstaven a demontován. Ukončení provozu radioteleskopu ale neznamená ukončení provozu observatoře. Pokračovat má například výzkum pomocí LIDARu, který studuje zemskou atmosféru.

Historikové se domnívají, že geniálnímu umělci pózovala manželka florentského kupce Lisa Gherardini del Giocondo. A jak se nyní zdá, ostatky odkryté při vykopávkách zahájených v roce 2011 v hrobce pod florentským klášterem Sant’Orsola svým stářím a umístěním k této ženě odkazují. Podle vedoucího výzkumu Silvana Vincetiho hovoří ve prospěch hypotézy archeologické i antropologické nálezy. Bohužel se však nedochovala lebka nebožky, takže vědci nemohou rekonstruovat podobu jejího obličeje.

Naši předkové zhotovovali zlaté a stříbrné šperky, které vynikají jemnou technikou filigránu a granulace. Takto se vyráběly a zdobily především náušnice, gombíky, prsteny, lunicovité závěsky nebo nákončí opasků. Někdy je oživují barevná sklíčka. 

Záhadná technologie

O dokonalém ovládnutí klenotnického řemesla na Velké Moravě svědčí hned několik typů náušnic v bohatých hrobech: hrozníčkových, bubínkových, košíčkových nebo sloupečkových, a zejména pak jejich obdivuhodné zdobení. Jak mohly pod rukama lidí žijících před 1 200 lety vzniknout tak kouzelné věci? Šlo o poměrně sofistikovaný proces,  v němž hrála zásadní roli znalost chemických a fyzikálních jevů.

TIP: Vítejte na Velké Moravě: Jak se oblékali její tehdejší obyvatelé?

„Způsob, jakým dokázali dávní klenotníci připojit bez viditelných pozůstatků pájky drobné granule k povrchu, patří dodnes k největším ‚tajemstvím‘ jejich výroby,“ píše se v knize Tajemství výroby velkomoravského šperku. Její autoři pokládají za pravděpodobné, že se na tělo šperku nanesla vrstvička měďnaté soli (lze získat drcením přírodní měďnaté rudy – malachitu) rozmíchaná ve fixační pastě. Jejím rozložením při vysokých teplotách se vyredukovala čistá měď, která na přechodnou dobu působila jako spojovací médium.

Pod dozorem vládce

Podle archeologů byli velkomoravští klenotníci dvorští řemeslníci spjatí s knížecím prostředím a jejich výroba podléhala přímé kontrole panovníka či jeho zástupců. Výše popsané honosné kusy nenosila jen nobilita v centrech Velké Moravy, ale našly se i na hradištích v Čechách. Níže postavený lid se spokojil se zjednodušenými verzemi z bronzu, které ale také mohly být pozlacené nebo postříbřené. Tomuto šperku se říká podunajský.

Na vesmírné poměry je Slunce vcelku klidnou hvězdou. Navíc nyní prochází velmi klidným obdobím. Neznamená to ale, že by o sobě občas nedalo vědět. Sondy a observatoře sledující Slunce na konci listopadu zaznamenaly, že naše rodná hvězda odpálila velice silnou erupci, jakou jsme neviděli už déle než tři roky. Erupci doprovázel výron koronální hmoty, což je v podobných případech obvyklé. Na Zemi jsme tuto události pozorovali jako erupci střední intenzity. Astronomové ji na stupnici síly slunečních erupcí přiřadili hodnotu M4.4.

Sluneční erupce se dělí do šesti tříd – A, B, C, M, X a Super X s hodnotou 1 až 9 (například B4, M5, C9). Každá třída je vždy desetinásobkem třídy předchozí (s výjimkou tříd X), což znamená, že například erupce M2 je 10× silnější než C2. Vážnější dopad na dění na Zemi mohou mít pouze silnější erupce třídy M a pak také erupce tříd X. V případě třídy M jde maximálně o rušení rádiového a GPS signálu, případně vznik polárních září; erupce tříd X již mohou mít vážnější dopady.

Maskovaná sluneční erupce

Odborníci ale upozorňují, že tato erupce byla ve skutečnosti velice silná a svou intenzitou by zřejmě splňovala kritéria erupce třídy X. K erupci ale došlo v oblasti Slunce, která v té době nebyla přivrácená směrem k Zemi, takže jsme detekovali jen část její intenzity.

TIP: Vesmírná observatoř SDO pozorovala aktivní oblast na Slunci se spoustou erupcí

Tato sluneční erupce je jednou z prvních událostí nového slunečního cyklu. Začal v prosinci 2019 a bude trvat 11 let. Vědci se domnívají, že navzdory této silné sluneční erupci bude nadcházející sluneční cyklus spíše klidný a tichý, stejně jako byl ten předcházející. Jak se ale zdá, s občasnými slunečními erupcemi určitě počítat musíme.

U opuštěného autobusu na stezce Stampede se v 90. letech během roku mnoho lidí neobjevilo. Náhoda tomu však chtěla, že 6. září 1992 odpoledne k němu dorazilo hned několik osob. Jednu skupinu tvořili lovci losů v terénních autech.

Předchozí část: Příběh Chrise McCandlesse: Cesta napříč Amerikou až do nitra Aljašky

Když trojice mužů přijela k autobusu, uviděla zhruba patnáct metrů od něj postávat mladou dvojici. Byli z Anchorage a vypadali vystrašeně – ze starého vozu se totiž linul nepříjemný zápach a na dveřích visela cedulka se znepokojivým vzkazem: „Případní návštěvníci, pozor. SOS. Potřebuji vaši pomoc, jsem zraněný, blízko smrti a příliš slabý, než abych odtud odešel. Jsem tu úplně sám, nejde o vtip. Ve jménu Božím zůstaňte a zachraňte mě. Sbírám nedaleko bobule a měl bych se do večera vrátit. Děkuji, Chris McCandless. Srpen?“

Jelikož byla dvojice příliš vylekaná, odhodlali se k prozkoumání autobusu lovci. Přes okénko zahlédli pušku, krabičku s náboji, několik knih, oblečení, batoh a modrý spacák na lehátku v zadní části vozu. Jeden z nich si pak stoupl na pařez, prostrčil ruku dovnitř a spacákem zatřásl. „Něco bylo určitě uvnitř, ale ať už to bylo cokoliv, nevážilo to mnoho. Teprve když jsem přešel na druhou stranu autobusu a uviděl jsem hlavu trčící ze spacího pytle ven, bylo mi to jasné,“ vzpomínal později jeden z nich. 

Následujícího dne přiletěl policejní vrtulník a muži zákona naložili rozkládající se tělo, fotoaparát s pěti exponovanými filmy i deník, v němž McCandless stručně popisoval svůj pobyt v divočině. Zmíněné zápisky se staly hlavním vodítkem k tomu, co mladík během 113 dnů samoty na Aljašce prožil.

Dovnitř nasněžilo 

Den poté, co se rozloučil s Gallienem, se pod ním probořil led – možná při překonávání zamrzlé řeky Teklaniky. Následujícího dne poprvé spatřil bíle zářící vrcholky Denali neboli Mount McKinley, nejvyšší hory Severní Ameriky. Další den narazil na opuštěný autobus a rozhodl se, že si v něm zbuduje základní tábor. Tehdy měl v nohou zhruba třicet kilometrů. Počáteční nadšení z poměrně komfortního přístřešku však brzy vystřídala krutá realita: Vzhledem ke své nezkušenosti a doznívající zimě měl Chris velké potíže s lovem, a během prvních dnů v autobuse si tak do deníku zapsal slova jako „slabost“, „nasněžilo dovnitř“ či „katastrofa“. 

Teprve 5. května se mu podařilo zastřelit tetřívka kanadského, další tři dny ovšem opět vyšel naprázdno, a když 9. května ulovil jen malou veverku, poznamenal si, že již čtvrtý den hladoví. Potom se nicméně karta začala obracet. Přicházelo jaro, sníh tál a objevovalo se víc zvěře, stejně jako různé lesní plody, jež pod bílou pokrývkou vydržely od podzimu. McCandless se navíc zdokonalil v lovu, tudíž si od poloviny května pravidelně pochutnával na tetřívcích, veverkách, kachnách či bělokurech. A když právě nelovil nebo nesbíral bobule, vydával se na výpravy do okolí, fotografoval a četl.

Příliš velký úlovek

Během 43. dne v divočině, 9. června 1992, se Chrisovi podařil nečekaný kousek: Pomocí malorážky skolil soba polárního, kterého mylně považoval za losa. Zvíře vážící běžně okolo 150 kg představovalo pro nezkušeného lovce skutečnou výzvu, zejména pokud šlo o naporcování a konzervaci značného množství masa, jež se syrové jíst nedalo. Ještě téhož dne oddělil mladík z kořisti jednu nohu a vybudoval v kamenité půdě malou sluj, v níž hodlal maso udit. Brzy se však ukázalo, že je úkol nad jeho síly. 

Práci mu ztěžovala hejna komárů i much a již druhého dne si poznamenal, že je porcování extrémně náročné. Uvařil alespoň vnitřnosti a dál se snažil zvíře zpracovat. Šestého dne se ovšem v deníku objevuje zápis: „Červi! Uzení se zdá být neúčinné. Nevím, vypadá to jako pohroma. Přeju si, abych toho losa nikdy nezastřelil. Jedna z největších tragédií mého života!“ Z neúspěchu se Chris každopádně rychle vzpamatoval s předsevzetím, že se musí naučit podobná selhání přijmout. 

Zpátky do civilizace?

Zhruba po dvou měsících uprostřed aljašské divočiny se McCandless – zřejmě spokojen s tím, čeho se mu podařilo dosáhnout – rozhodl pro návrat: 67. dne opustil autobus a vydal se stejnou cestou zpět mezi lidi. Po dvou dnech putování, 5. července 1992, dorazil ke břehu rozbouřené Teklaniky, jejíž proud posilovaly deště i tající sníh. V obavách z utonutí trampovi nezbylo než se otočit a znovu se stáhnout do autobusu. Kdyby měl podrobnou mapu, zjistil by, že jen o pár set metrů dál byla přes koryto natažena malá, ručně poháněná lanovka. Nadšení z návratu do civilizace tak vystřídal strach a pocit osamění.

Po zbytek července Chris opět převážně lovil a sbíral lesní plody. I když se mu dařilo obstarávat si jídlo, dlouhodobě přijímal méně kalorií, než odpovídalo jeho dennímu výdeji. Postupně hubnul a již ve zhoršené kondici pak 30. července udělal osudovou chybu. Do deníku si k tomu později zapsal: „Extrémně slabý. Chyba bramborových semen. Potíže jen zůstat stát. Hladovím. Velké ohrožení.“ 

Mezi rostlinami, jež sbíral a jedl, se totiž nacházela i bylina kopyšník. Podle posledních výzkumů obsahují její semena neurotoxin, který ve větším množství a hlavně u jedinců s podlomeným zdravím způsobuje postupnou slabost a nakonec paralýzu dolních končetin. Právě takový osud McCandlesse čekal, přestože se paradoxně právě pro sběr bylin vybavil obsáhlou publikací. Jenže o nebezpečnosti kopyšníku v ní nebylo ani slovo.

Zápisky končí

Od 95. dne pobytu v divočině jsou zápisky v deníku velmi stručné. Většinu dnů nešťastný tramp prostě proškrtnul pomlčkou, občas však zřejmě ještě ulovil nějakou drobnou zvěř. Jen zápis ze 100. dne je obsáhlejší: „Dokázal jsem to! Jenže v nejhorší kondici svého života. Smrt se začíná rýsovat jako reálná hrozba. Jsem příliš slabý, abych odešel. Zůstávám v divočině doslova jako v pasti.“ 

TIP: Italský policista ztracený uprostřed Sahary: Devět dnů bez jídla a pití

Poslední lakonický zápis ze 107. dne už říká jen: „Nádherné borůvky.“ Následujících pět dnů Chris opět pouze proškrtnul a den číslo 113 již nevyplnil – pravděpodobně tehdy, 18. srpna 1992, zemřel ve svém spacáku uvnitř „kouzelného autobusu“. O devatenáct dnů později dorazili na místo potenciální zachránci… 

Geologické procesy bývají velmi pomalé a zároveň značně rozsáhlé, takže je pro nás velmi obtížné je sledovat. Mezinárodní tým geologů z Bernské univerzity k výzkumu dopadů eroze Alp využil kosmické záření. Vědci se zaměřili na hodnoty obsahu izotopu beryllia-10, který vzniká na zemském povrchu v důsledku působení kosmického záření, v písku více než 350 alpských řek.

Z obsahu izotopů dokázali vědci vyčíst, jak intenzivní je v Alpách eroze, tedy odnos materiálů hor působením okolního prostředí. Výsledky jejich výzkumu ukázaly, že v Alpách není eroze hor natolik silná, aby překonala stále ještě probíhající proces zdvihu Alp, k němuž dochází kvůli posunům tektonických desek.

TIP: Odborníci pochybují o výšce Mount Everestu: Nová expedice ho přeměří

To znamená, že Alpy rostou rychleji, než je obrušuje eroze. Podle badatelů je tento proces výrazný především ve Švýcarských Alpách. Výsledky výzkumu rovněž ukazují, že intenzita eroze v Alpách souvisí především s reliéfem krajiny a sklonem terénu. Naopak intenzita srážek a míra odtoku vody neměla na intenzitu eroze znatelný vliv.

Současně se změnou porostu v krajině některých amerických států se změnila také píseň, kterou si strnadci bělokorunkatí (Zonotrichia leucophrys) namlouvají samičky. V původně pustých oblastech vydávali strnadci mnohem vyšší tóny než dnes, kdy se na těchto místech rozrostla vegetace. Změna, kterou krajina prošla za posledních 35 let, přiměla ptáky k pomalejšímu a hlubšímu zpěvu, jenž je v zarostlém prostředí zřetelnější.

„Je to poprvé, co se podařilo dokázat, že se ptačí zpěv může změnit v souvislosti s rychlými změnami prostředí,“ řekla bioložka Elizabeth Derryberryová, která jako první zaznamenala tento jev. Svůj výzkum vedla na základě nahrávek zpěvu strnadců, pořízených kalifornskou Akademií pro vědecký výzkum na patnácti různých lokalitách v sedmdesátých letech minulého století. Tyto záznamy Derryberryová porovnala s novými nahrávkami ze stejných míst a dala je do souvislostí s fotografickou dokumentací.

TIP: Chraptět mohou i zvířata: Vyčerpávající daňčí vábení

Derryberryová zjistila, že ptačí zpěv zůstal stejný v těch oblatech, kde nedošlo k žádným vegetačním změnám, ale ve všech ostatních nabral na hloubce a zpomalil se. Na hustěji zarostlých místech totiž hluboké tóny méně rezonují a jsou proto lépe slyšet. Nejenže samičky takový zpěv preferují, ale také mladí strnadci dospělé jedince snáze napodobují a po zvládnutí celého repertoáru mají větší šanci na úspěch u samiček.