Na sklonku roku 2019 si pozornost celého světa získal svým neobvyklým chováním Betelgeuse, obrovská rudá hvězda v souhvězdí Orionu. Je to nejbližší známý červený veleobr a předpokládá se, že v relativně blízké době exploduje jako supernova. Podle nových analýz to ale spíše nevypadá, že se někdo z nás dožije této nepochybně velice poutavé astronomické události.

Ačkoliv Betelgeuse doposud nevybuchl, jeho zvláštní chování přilákalo pozornost nejen veřejnosti, ale i astronomů. Meridith Joyce z Australian National University s dalšími odborníky studují „hvězdotřesení“, čili asteroseismologii, a jako první se zaměřili právě na červeného veleobra Betelgeuse. Podařilo se jim například potvrdit, že Betelgeuse pulzuje.

Menší a bližší veleobr

Vědci rovněž dospěli závěru, že tento červený veleobr stále ještě spaluje hélium a odhadli, že potrvá ještě cca 100 tisíc let, než exploduje jako supernova. Výzkum otřesů Betelgeuse umožnil i výpočet jeho velikost. Řada publikací znázorňuje tohoto veleobra v rozměrech odpovídajících oběžné dráze Jupiteru. Ukazuje se ale, že je to dost přehnané. Jeho poloměr by měl být „jen“ zhruba 760násobek poloměru Slunce.

TIP: Nevyzpytatelný veleobr: Betelgeuse přestal zhasínat a opět se zjasňuje

Menší velikost Betelgeuse je úzce spojená s jeho vzdáleností. Odhadů vzdálenosti veleobra přitom existuje celá řada. Joyceová s kolegy došli k údaji 530 světelných let. To je podstatně blíže, než kolik udává většina dosvadních odhadů, například těch, co jsou založené na rádiových měřeních. Zároveň je to v souladu s měřením pomocí paralaxy, čili úhlu, o který se vesmírné těleso pohne, pokud je pozorováno z určitých navzájem vzdálených míst. V tomto případě byla paralaxa určena s pomocí satelitů Hipparcos. Jak je vidět, Betelgeuse je opravdu komplikovaná superstar.

Nejrychlejším způsobem dopravy záchranářů v horském terénu je pochopitelně létání. Doprava pomocí helikoptér je ale velmi nákladná, a ne vždy je možné uprostřed rozeklaných skalisek přistát dostatečně blízko. Řešení by alespoň podle vývojářů z Gravity Industries mohli představovat záchranáři s jetpacky na zádech.

Jak by taková záchrana vypadala v praxi si vyzkoušeli záchranáři v severní Anglii. Během zkušebního zásahu zvládl zakladatel společnosti Gravity Industries Richard Browning 700metrový výstup během 90 sekund. Pěší výstup by přitom i zkušenému záchranáři trval 25 až 30 minut. 

TIP: S tryskami na zádech: Budou vojáci budoucnosti využívat létající jetpacky?

O koncept záchranářského obleku projevili záchranáři z letecké záchranné služby GANAS (Great North Air Ambulance Service). Samotný jetpack váží 27 kilogramů a lze s ním vyvinout rychlost přes 130 kilometrů v hodině. V praxi by zřejmě podobně vysoká rychlost nebyla zapotřebí, naopak záchranář by musel na místo zásahu dopravit nejen sebe ale i základní zdravotnické vybavení. To by měl zavěšené na popruzích na těle.

Je až děsivé, s jakou přesností dokážou kamery rozeznat ty nejjemnější rozdíly v lidských obličejích: Vytipované jedince v Číně odhalí i v početném davu, což se hodí například při pátrání po zločincích. Zároveň lze ovšem technologii snadno zneužít třeba k pronásledování politických odpůrců (viz Dobrý sluha, špatný pán). Současná rozpoznávací věda se však od lidí přesouvá k němým tvářím. 

Jako dojnice dojnici

Než se stroje naučí bezchybně rozeznávat zvířecí „obličeje“, budou muset technologové ještě vyřešit pár problémů: Prasata se například odlišují těžko, protože nemají příliš charakteristických rysů. Krávy na druhou stranu kamery s oblibou olizují…

„Pokusy provádíme na ovcích, prasatech a krávách,“ vysvětluje Čao Ťin- š’, zakladatel společnosti Beijing Unitrace Tech vyvíjející software pro zemědělský průmysl. „S prasaty se pracuje hůř, protože vypadají všechna stejně. Dojnice se naopak liší hlavně zbarvením a tvarem skvrn,“ líčí, zatímco kontroluje vybavení instalované v rámci pilotního projektu na farmě v provincii Che-pej.

Otisk čumáku

Čínská firma Megvii se zabývá umělou inteligencí a svou technologii uplatňuje v programu pro rozeznávání psů podle otisku čenichu. Další společnosti z celého světa zkoušejí podobně identifikovat šimpanze, delfíny, koně a lvy. Výsledky experimentů se však různí. 

U lidí funguje rozpoznávání na základě měření vzdáleností mezi prvky tváře, jako jsou obočí a rty. V případě krav ovšem software odhaluje vzory a tvary na celém těle. Díky padesáti fotografiím z nejrůznějších úhlů dokáže program rozlišit třeba Daisy od Bessie. Farmáři nahrají k profilům informace o zdravotním stavu zvířete, datu inseminace či výsledky testu březosti. S využitím kamer instalovaných nad koryty či dojicími stanicemi pak ideálně budou moct shromažďovat další data. „Dokážeme sledovat, jak dlouho kráva pije, kolik sežere nebo kolikrát za den zajde ke korytu,“ dodává Čao.

Co krávy nevidí…

„Kamery nám zjednoduší práci,“ vysvětluje Che Jie, vedoucí farmy v provincii Che-pej. Do jejich nákupu musí sice statek investovat, ale zbytek vybavení poskytuje Čaova společnost zdarma, protože se stále jedná o prototypy. „Jakmile se vše nainstaluje, budou moct farmáři sledovat krávy v přímém přenosu,“ popisuje Che. Pokud pak zvíře začne vykazovat příznaky nějaké nemoci či jiných potíží, dostane chovatel okamžitě upozornění na telefon – což je mnohem efektivnější, než když odhalování neduhů závisí na nepřetržitém dohledu pracovníků „v terénu“.

Na farmě bývá všude voda a bahno, a instalování kamer tak znamená značnou výzvu. Podle Čaa však situaci mnohem víc komplikuje zvědavost krav: „Jakmile cokoliv změníte, všimnou si toho.“ Novinku se pak sudokopytníci snaží prozkoumat jazykem nebo čenichem. 

Prase vládne světu

Zatímco Čaova firma se zaměřila na krávy, čínští technologičtí giganti pracují s prasaty, neboť vepřové představuje nejoblíbenější maso v zemi. Společnost Alibaba například vyvíjí technologii na rozpoznávání hlasových projevů prasat s cílem odhalit, zda je netrápí bolest nebo jiné problémy. On-line prodejce JD.com zas vytváří umělou inteligenci, která pro čuníky sestaví plány krmení.

TIP: Velký bratr v akci: Britská policie skenovala tváře 90 tisíc účastníků festivalu

„Zatímco farmáři v jiných částech světa technologie čím dál častěji využívají, aby kompenzovali nedostatek pracovních sil v důsledku stárnoucí populace, Čínu motivuje především zvyšování produkce,“ vysvětluje Salah Sukkarieh z University of Sydney. „Pomocí technologických vymožeností se farmy snaží vytěžit maximum z každého metru čtverečního, zvýšit výnosy a omezit výkyvy v efektivitě,“ dodává. Mimo jiné tím podtrhuje fakt, že Čína živí 22 % světové populace, ale obstarává „jen“ desetinu orné půdy planety. 

Jak říká lidová moudrost, aby bylo dítě zdravé, je nutné ho nechat hrát si ve špíně a blátě. Finští vědci z University of Helsinki se rozhodli prověřit, jak je to doopravdy. Uspořádali experiment s celkem 75 dětmi z 10 mateřských školek ve finských městech Lahti a Tampere. Ve třech školkách si děti již před započetím experimentu hráli na lesní půdě, s větvemi, hlínou, blátem a trávou. Ve třech dalších školkách měli děti dlouhodobě k dispozici jen štěrkové hřiště. Ve čtyřech zbývajících školkách došlo ke změně štěrkového hřiště na lesní půdu.

Aki Sinkkonen s kolegy sledovali, jak prostředí, v němž si děti hrají, ovlivní mikroflóru jejich střev a pokožky, stejně jako markery fungování imunity v jejich krvi. Za tím účelem badatelé odebírali dětem vzorky pokožky, krve a stolice. Jejich námaha se podle všeho vyplatila. Badatelé byli až překvapeni, jak přesvědčivé a jasné jsou jejich výsledky, i když nakonec měli k dispozici méně dětí, než původně zamýšleli.

TIP: Červi a mikrobi jsou požehnáním pro imunitní systém

Po uplynutí pouhého měsíce došlo u dětí ze školek, které vyměnily štěrkoviště za „lesní hřiště“, ke dramatické proměně. Jejich mikroflóra kůže i střev se velmi rychle posunula směrem k mikroflóře dětí ze školek, kde si děti dlouhodobě hráli na lesní půdě. Změnil se i jejich imunitní systém, v němž došlo k příznivému posunu ve prospěch protizánětlivých proteinů. Výsledky experimentu přesvědčivě ukazují, že zdravotní stav i celková kvalita života úzce souvisí s životným stylem a s prostředím, v němž žijeme.

Narození Jitky Lucemburské přineslo Čechám velké zklamání, zejména pak jejímu otci králi Janu Lucemburskému. Druhé dítě a opět dcera. Dal to ostatně patřičně najevo nejen matce Elišce Přemyslovně. Nakonec mu ale dceruška dobře politicky posloužila a málem to dotáhla na francouzskou královnu.

Nejmilejší sestra Karla IV.

Psal se rok 1315, když přišla na svět. Dostala sice jméno Jitka, ale historie ji zná spíše jako Bonu Lucemburskou. Stalo se tak rok před narozením jejího bratra, našeho nejslavnějšího panovníka Karla IV. Sourozenci si tedy byli věkově blízcí a vyrůstali spolu do doby, než byl Karel, tedy vlastně tehdy ještě Václav, matce Elišce násilně odebrán. I později spolu trávili nemálo času na francouzském dvoře. Už jako šestileté jí našel otec vhodného ženicha. Zasnoubil ji se synem Vladislava Lokietka, který kdysi soupeřil s jejím dědem Václavem II. o polskou korunu. 

Našel se vhodnější ženich

Jenže po roce si to královský tatínek rozmyslel. Zasnoubení zrušil a našel dcerce lepší partii, syna míšeňského markraběte Fridricha II. Jitka se tedy ve svých sedmi letech musela odstěhovat na hrad Wartburg. Po dalších dvou letech se ale situace obrátila. Ženichovi se naskytla výhodnější partie: Matylda, dcera Ludvíka Bavora. Co s Jitkou? Obratem ji potupně poslali zpátky do Prahy. Nebyla první, ani poslední, která takto dopadla. Ve středověku šlo o věc docela běžnou.

Nezadaná ovšem nezůstala. Ani třetí zasnoubení nemělo dlouhého trvání. Nevěsta měla sice teprve jedenáct let, ale ženich byl ještě podstatně mladší. A tak tatínek hledal dál. Vhodným kandidátem se ukazoval rakouský vévoda Ota. Ten se hodil dokonce i věkem. Vyvstal tu však jeden vážný problém – Jitka a Ota byli příbuzní a potřebovali tak souhlas papeže, tzv. dispens. A ten ale nedostali. Papež jim ho odmítl dát kvůli sporům s Janem Lucemburským.

Nevěstou francouzského následníka

Jednoznačně nejlepší partii našel své dceři král Jan až na popáté! V létě roku 1332 se konala v městečku Melunu  poblíž Paříže velkolepá svatba Jitky s následníkem francouzského trůnu Janem, na niž se sjelo na 6 tisíc hostů. A slavilo se téměř dva měsíce. Co na tom, že Jitce bylo sedmnáct a Janovi teprve třináct? Věkový rozdíl se brzy srovnal, ostatně nejinak to bylo u Jitčiných rodičů Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny.

Jitka, která ve Francii přijala jméno Bonne a i v Čechách byla pak pod jménem Bona známá, svému manželovi porodila jedenáct dětí. Z nich jen dvě zemřely malé, ostatní se všechny dožily dospělosti. Díky tomu bývá často nazývána pramáti rodu Valois.

Podporovatelka umění

Bona byla dobovými kronikáři velebena jako krásná a vzdělaná žena, která ve své nové vlasti podporovala umění. Básník a hudební skladatel Guillaume de Machaut, diplomat ve službách Jana Lucemburského, přešel po jeho smrti v bitvě u Kresčaku právě k Boně. Stal se jejím osobním sekretářem. Protože mu poskytla ty nejlepší podmínky, mohl u ní dokončit svůj Soud českého krále, oslavné dílo o jejím otci. 

TIP: Neohrožená Markéta Tyrolská: Hraběnka, která převezla Evropu

Své korunovace na francouzskou královnu se bohužel Bona nedočkala. Zemřela nečekaně ve čtyřiatřiceti letech v roce 1349 v Maubuissonu jako oběť morové epidemie. Její manžel Jan, později zvaný Dobrý, usedl na francouzský trůn teprve rok po její smrti…

Podle toho, co víme, vznikl náš vesmír ve své současné verzi asi před 13,8 miliardy let. Standardní model kosmologie považuje Velký třesk za singularitu a fyzikální teorie dosud nedovedou vysvětlit, co přesně se tehdy stalo. Většina fyziků věří, že až někdy vymyslí fungující teorii kvantové gravitace, pak s její pomocí Velký třesk konečně pochopíme – stejně jako to, jak vypadají černé díry. Do té doby se musíme spokojit se snahou o poznání, jak se kosmos vyvíjel od Velkého třesku až dodnes.

Velké stvoření

Podle převládajících názorů byly v okamžiku Velkého třesku všechny vzdálenosti mezi objekty ve vesmíru rovny nule anebo nekonečně malé. To ještě nutně neznamená, že byl kosmos nesmírně malý, i když jde o jednu z možností, jež zůstávají ve hře. Bezprostředně po Velkém třesku se začal rozpínat a všechny vzdálenosti se zvětšovaly. Lze tak říct, že Velký třesk nenastal na konkrétním místě, ale „všude“ ve vesmíru. Zároveň není jasné, zda před jeho singularitou existoval nějaký čas – a má-li vůbec smysl mluvit o tom, co se odehrávalo předtím.

Celou známou historii kosmu můžeme rozdělit na několik částí, přičemž nejbouřlivější a z pohledu vědy nejzajímavější byly první okamžiky. S tím, jak vesmír postupně stárl a chladl, se čím dál víc podobal svému dnešnímu „já“. 

Neuchopitelný počátek

Éra velmi raného vesmíru trvala první pikosekundu, tedy kratičký časový úsek 10⁻¹² sekund. Kosmos byl v té době malý a zároveň velice horký i energetický, takže v něm zpočátku nemohly existovat jednotlivé částice ani fyzikální síly. Vědci dané období člení na několik epoch. Čím víc se daná fáze blíží Velkému třesku, tím méně jí obecně rozumíme a tím hůř je dosažitelná našimi experimenty. Nepatrné vlnění, k němuž ve velmi časném vesmíru docházelo, se zřejmě „otisklo“ do podoby největších kosmických struktur, vzniklých mnohem později.

V době od Velkého třesku až do 10⁻⁴³ sekund po něm (což odpovídá tzv. Planckovu času, který považujeme ve fyzice za nejkratší smysluplný) se odehrála tzv. Planckova epocha. Všechny známé fyzikální síly – tedy elektromagnetická, silná i slabá jaderná a gravitační – tehdy splývaly do jediné všeobjímající síly. Současná fyzika však nemá k událostem Planckovy éry mnoho co říct…

Vyčleňuje se gravitace

Po Velkém třesku vesmír postupně chladl. Po uplynutí Planckova času se ochladil natolik, že se z jediné fyzikální síly, jež zahrnovala veškeré základní síly, vyčlenila gravitace. Tehdy se odehrála epocha velkého sjednocení, která trvala od 10⁻⁴³ do 10⁻³⁶ sekund po Velkém třesku. Teplota kosmu tou dobou zřejmě převyšovala 10²⁷ K a odpovídala teorii velkého sjednocení, jež je dosud jen hypotetická. 

Od zbývajících sjednocených fyzikálních sil se jako druhá oddělila silná jaderná. Sjednocené zůstávaly slabá jaderná síla a elektromagnetická, takže se dané éře, trvající asi do 10⁻³² sekund po Velkém třesku, říká elektroslabá. 

Mohutný nádech

Zřejmě někdy před dobou 10⁻³² sekund po Velkém třesku se odehrála jedna z nejméně známých, a přitom nejpodivuhodnějších epizod velmi raného vesmíru: Z nejasných důvodů se kosmos extrémně prudce a rozsáhle nafoukl. V naprostém zlomku sekundy tak jeho objem vzrostl minimálně 10⁷⁸krát a možná ještě mnohem víckrát. Odpovídá to situaci, kdy by se objekt o velikosti 1 nm (nanometru) prakticky okamžitě rozepnul do rozměrů 10,6 světelného roku. O tomto neuvěřitelném jevu hovoříme jako o kosmologické inflaci. 

Na první pohled se zdá, že se během ní musel vesmír pohybovat nadsvětelnou rychlostí – jenže se vlastně vůbec nepohnul, pouze se zvětšily jeho rozměry. A na takový proces se omezení dané rychlostí světla nevztahuje. 

Mechanismy vedoucí k inflaci stále obestírá tajemství. Podle některých názorů ji spustilo oddělení silné jaderné síly od zbývající elektroslabé, k němuž došlo na konci epochy velkého sjednocení. Inflace pak mohla proběhnout buď před počátkem elektroslabé éry, nebo – podle jiných názorů – až po jejím skončení.

Horká polévka

Když se inflace završila, k čemuž došlo snad kolem 10⁻³² sekund po Velkém třesku, vesmír vlastně hodně vychladl. Fyzici však předpokládají, že se v závěru uvedené epochy uvolnilo ohromné množství energie z dosud hypotetického inflatonového pole, jež podle některých teorií za inflaci zodpovídalo. 

Zmíněné pole se rozpadlo na množství subatomárních částic v procesu znovuzahřátí kosmu. V důsledku toho se vesmír změnil v hustou a horkou polévku plnou kvarků, antikvarků a gluonů. V některých teoriích, jež pracují s tzv. horkou inflací, ovšem ke znovuzahřátí nedochází.

Polévka chladne

V čase asi 10⁻¹² sekund, tedy pikosekundu po Velkém třesku, se završilo vzájemné oddělení čtyř známých základních fyzikálních sil: Slabá jaderná se odpojila od elektromagnetické. Všechny elementární částice, jež interagují s Higgsovým polem, při tom získaly hmotnost – do té doby, na vyšších úrovních energie, žádnou neměly. Po uplynutí první pikosekundy skončilo bouřlivé a stále dost záhadné období velmi raného vesmíru.

Epocha raného kosmu trvala od druhé pikosekundy po dalších asi 377 tisíc let. Na jejím počátku tvořila vesmír velice horká „polévka“ kvark-gluonového plazmatu. Od daného okamžiku již kosmu rozumíme mnohem lépe, protože popsaných podmínek už můžeme dosáhnout ve fyzikálních experimentech.

Kvark-gluonová polévka rychle chladla a postupně v ní vznikaly rozmanité subatomární částice. Tehdy se zřejmě utvořilo velké množství částic hmoty a také příslušných částic antihmoty, které se navzájem anihilovaly. První zmíněné však v té době z nějakého důvodu převládaly, a proto dnešní vesmír tvoří z valné většiny hmota, nikoliv antihmota.

Také jste se už někdy pozastavili nad frází „jádro pudla“ a říkali si, proč by měl mít pudl nějaké jádro? Zmíněné rčení se používá ve smyslu „podstata věci“ a jako mnoho jiných pořekadel, ani jádro pudla nemůžeme brát doslovně.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Proč se říká „mít něco za lubem“?

Autorem dnes již zlidovělého výroku se stal známý německý literát Johann Wolfgang Goethe, který jej použil ve svém zpracování legendy o Faustovi. V touze po vědění zaprodal doktor Faust duši ďáblu, a když nastal čas zúčtování, přišel si Mefistofeles pro svou odměnu převtělený do podoby černého pudla. Pes následoval Fausta až k němu domů, kde odhalil svou pravou identitu. Nato nešťastník pochopil a zvolal: „To tedy bylo jádro pudla!“

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Velitel jižního křídla německých útočných kleští u Kurska pocházel z rodiny zdravotnického důstojníka a po vzoru svého otce vstoupil roku 1903 do armády. Po krátké službě v kadetním sboru nastoupil na vojenskou školu v Gdaňsku, kterou dokončil jako poručík, a v roce 1905 absolvoval i vojenskou akademii.

Jak hadr na holi

Během první světové války získal Železný kříž II. i I. třídy za hrdinství, přestože delší dobu nepobyl na jednom místě a neustále střídal různé štábní funkce. Nadřízení si Hothových schopností cenili, a tak sloužil i v početně omezené armádě meziválečného Německa.

Po nástupu Hitlera se dočkal povýšení na generálmajora a stal se velitelem 18. pěší divize. V předvečer dalšího světového konfliktu byl jmenován velitelem 15. motorizovaného sboru, se kterým absolvoval polskou kampaň i tažení na západ.

Hitlerova nelibost

Do Sovětského svazu táhl v čele 3. tankové skupiny (svazek na úrovni armády) a velkou měrou se zasloužil o počáteční německé úspěchy. Koncem roku 1942 vedl 4. tankovou armádu v operaci Zimní bouře, která si kladla za cíl vyprostit Paulusovu 6. armádu u Stalingradu. Jako většina tankových důstojníků se nezdráhal velet přímo z první linie. Pečlivě se staral o potřeby svých vojáků, čímž si vysloužil přezdívku „Papa“ (taťka).

TIP: Bitva u Kurska ve vzpomínkách přímých účastníků

Operace Citadela byla poslední Hothovou velkou bitvou. Kvůli těžkým ztrátám, které jeho síly utrpěly během ústupu od Kurska, jej Hitler odvolal. K aktivnímu velení se Hoth dostal až v samotném závěru války, kdy řídil obranu pohoří Harz. Norimberský tribunál jej pak odsoudil za zločiny proti míru a plánování útočné války k 15 letům vězení, ale na svobodu byl propuštěn již roku 1954. Hermann Hoth zemřel v lednu 1971.

Prostředí automobilů a motorismu se od nepaměti pojilo se soupeřením, a to na starém kontinentě i za oceánem. Počátek minulého století se nesl ve znamení jednotlivých závodů, mezi nimiž získala prestiž vytrvalostní klání jako sicilské Targa Florio, americký okruhový závod v Indianapolis nebo později ve 20. a 30. letech italský silniční Mille Miglia na trase Brescia–Řím a zpět. 

Vozy se konstruovaly pro maximální výkon při co nejnižší hmotnosti, na bezpečí jezdců se příliš nedbalo a každý start se v podstatě rovnal ruské ruletě. Smrtelné nehody nebyly ojedinělé. V ohrožení se navíc ocitali i diváci, a při Mille Miglia v roce 1938 jich dokonce několik zemřelo. Velkou část silničního závodění však přerušila či úplně ukončila druhá světová válka, a v následujících letech se proto objevila snaha přijít s něčím novým a natolik významným, aby si to vysloužilo globální renomé.   

Nejdřív Alfa, pak Ferrari

Světový šampionát se stal cílem již prvního ročníku formule 1, který odstartoval v květnu 1950. Série sedmi Velkých cen neboli Grand Prix se až na výjimku v podobě Indianapolis 500 odehrávala v Evropě. Jako první se jel závod ve Velké Británii a zvítězil v něm Ital Giuseppe Farina s Alfou Romeo 158. Na nejvyšším stupni se ve zmíněném roce střídal s týmovým kolegou Juanem Manuelem Fangiem, pouze v Americe dominoval místní šampion Johnnie Parsons s vozem Kurtis Kraft Offenhauser. Pohárové vítězství si však nakonec připsal Farina: Rozhodlo se o něm až při posledním klání, Velké ceně Itálie na okruhu v Monze. 

Tým Alfy Romeo triumfoval i v následujícím roce, ačkoliv už se na první příčce objevovala také další značka, jež měla v budoucnu do historie F1 výrazně promluvit. Šlo samozřejmě o Ferrari, tehdy pilotované Albertem Ascarim. Roku 1951 ovšem ještě Ital na Alfu nestačil, a z vítězství se tak radoval již zmíněný Argentinec Fangio.

Maserati na bedně

Následující dva roky se pro nedostatek týmů závodilo nestandardně, podle pravidel formule 2 s dvoulitrovými motory. V dalším ročníku Alfa Romeo do šampionátu nenastoupila a okruhy dokonale ovládlo Ferrari. S výjimkou Indianapolis zvítězilo ve všech závodech a v drtivé většině se jako první umístil Ascari, který se stal mistrem světa roku 1952. 

Známí jezdci Farina a Fangio – v té době už věkem skutečně matadoři – přesedlali v roce 1953 na konkurenční značky: První z nich závodil s Ferrari a druhý s Maserati, jež se tak poprvé probojovalo na nejvyšší příčku v Grand Prix Italia. Fangio s ním zvítězil i v dalším roce, a to v Argentině a Belgii. Hned po belgickém klání však zkusil štěstí s vozem Mercedes-Benz, uspěl s ním rovnou ve čtyřech závodech a dojel si pro titul.

Všude číhá smrt

Diváci tedy rozhodně měli o zábavu postaráno, i když pro závodníky to v 50. letech znamenalo riskovat život. Rychlá jízda ve voze bez střechy, tratě s minimální ochranou při nárazu, někde dokonce lemované vzrostlými stromy – to vše nakonec v roce 1953 vyústilo v první fatální nehodu: Američan Chef Miller zahynul při tréninku v Indianapolis. Další smrtelná havárie následovala v samotném závodě a její obětí se stal rovněž Američan Carl Scarborough. Ještě téhož roku vyhasl v Modeně život Charlese de Tornaca a v dalším ročníku zemřel při tréninku na Velkou cenu Německa Onofre Marimón. 

Rok 1955 byl rovněž tragický, a to nejen v rámci seriálu F1: V květnu zahynuli v Indianapolis závodníci Manny Ayulo a Bill Vukovich, a navíc motoristický sport navždy poznamenala červnová tragédie v Le Mans. Hlavními protagonisty neštěstí se stali Mike Hawthorn v Jaguaru a Pierre Levegh s Mercedesem. Dodnes se spekuluje, kdo nehodu zavinil, nicméně při kolizi vylétl Leveghův Mercedes z dráhy a řítil se vzduchem přímo na tribunu s diváky. Úlomky vozu usmrtily 83 lidí, na dvě stě se jich zranilo a sám Levegh nepřežil. Mercedes na dlouhá léta opustil všechna kolbiště, na jeho místo nastoupily nové týmy a motosport již nikdy nebyl stejný – jezdci však umírali dál.

Stará garda končí 

O dnešních bezpečnostních opatřeních se pilotům v 50. letech mohlo sice jen zdát, ale monoposty jezdily stále rychleji. Předpisy se měnily, konstrukce vozů také, zato okruhy zůstávaly stejné. V roce 1957 zahynul při testovacích jízdách v Modeně Eugenio Castellotti a krvavou daň si vybrala i dráha v Indianapolis. Následující rok přinesl další tři tragédie, v Remeši, na Nürburgringu a v Maroku. Smutné klání na belgickém okruhu Spa-Francorchamps ukončilo život hned dvou závodníků: Po nárazu do betonové zábrany zemřel Chris Bristow a po havárii ve svém Lotusu uhořel Alan Stacey. Bylo jasné, že se na poli bezpečnosti musí neprodleně něco změnit.

V 60. letech vstoupil do hry Lotus s novými konstrukčními řešeními, a navždy tak z tratí vyřadil vozy ve tvaru doutníků. Brit Colin Chapman stál u zrodu společnosti Lotus Cars a podepsal se pod řadu převratných technologií. Mimo jiné navrhl přítlačné křídlo, jež dnes vnímáme jako neoddělitelnou součást monopostů i výkonných sportovních modelů. 

Na scénu pak přibyla další jména, která se proměnila v legendy. Právě s Lotusem se spojil pilot Stirling Moss, jenž roku 1961 zvítězil v Monaku a Německu. Následovala také snaha omezit objem motorů a všem konstrukčním týmům zamotala hlavu. Na konci 60. let, kdy byla stanovena nová pravidla, se tak musela vyvíjet odlišná verze pohonu. Stará garda jezdců se ocitla definitivně mimo hru a na startovních listinách se začala objevovat jiná jména.

Zelené peklo

Rok 1970 byl bohužel opět tragický: Velká cena Nizozemska v Zandvoortu stála život Pierse Courageho. V Monze zahynul Jochen Rindt, který už měl v té době jistý titul mistra světa, a ocenění se tak poprvé udělovalo in memoriam. V kláních pak začali vítězit velmi mladí jezdci, jejichž jména už znají i ti, kdo se o formuli vůbec nezajímají: Emerson Fittipaldi získal titul v letech 1972 a 1974. Ambiciózní a neúnavný Niki Lauda vybojoval v roce 1975 po dlouhé době vavříny pro Ferrari – triumfoval v pěti závodech ze čtrnácti. Na nejvyšší stupně dosáhl také James Hunt, jenž se měl stát Laudovým hlavním vyzyvatelem v následujícím roce. Niki však v srpnu 1976 havaroval na Nürburgringu. 

Jeden z mistrů světa F1, Jackie Stewart, pojmenoval německý okruh „zelené peklo“ – a zmíněnou nehodou také ve formuli 1 definitivně skončilo. Lauda ze strašlivé kolize vyvázl s těžkými popáleninami, ale od dalších závodů jej to neodradilo: Přestože utrpěl vážná zranění a musel podstoupit plastiku obličeje, po necelých dvou měsících se do kokpitu vrátil. Titul tehdy získal Hunt, ale Niki se nechtěl vzdát. V další sezoně tak kromě zmíněného soupeře porazil i velmi úspěšné jezdce Ronnieho Petersona a Maria Andrettiho. 

Poslední oběť?

Zákulisí závodů formule 1 vždy překypovalo emocemi. Napjaté vztahy a nevraživost často panovaly nejen mezi týmy, nýbrž i uvnitř. V 80. a 90. letech usedali do kokpitů jezdci jako Ayrton Senna či Alain Prost, jejichž rivalita byla pověstná. V roce 1984 získal titul mistra světa opět Lauda, už o rok později však stanul na stupních vítězů Prost a pro pohár si šel i v následujícím roce. Vzápětí ho vystřídal Senna a v dalším ročníku se střetli v souboji natolik těsném, že se neobešel bez havárie. Prost tehdy vyhrál, ale roku 1990 se opět vystřídali.

TIP: Drony na závodních okruzích: Dočkáme se bezpilotních formulí?

Senna titul obhájil i v roce 1991, tehdy už se ovšem na soupisce objevoval Michael Schumacher: Zatím usedal do vozu Benetton Ford a roku 1994 s ním dosáhl na mistrovský pohár. V tomtéž roce však tragická nehoda ve Velké ceně San Marina, na okruhu nesoucím jméno Dina Enza Ferrariho, ukončila život Ayrtona Senny. Šlo o první tragédii po osmi letech a zároveň o poslední ve 20. století. Černou statistiku rozšířila až havárie v roce 2014, kdy na japonské Suzuce zemřel Jules Bianchi.  

Schumacher a ti druzí

Od roku 1994 bylo jasné, že se Schumacher titulu jen tak nevzdá – dominoval i v roce 1995. Další čtyři ročníky hrál sice vždy „nejvyšší ligu“, ale opět triumfoval až roku 2000. Právě díky němu po dvou dekádách znovu vítězilo Ferrari a z piedestalu ikonu sesadil teprve v roce 2005 Španěl Fernando Alonso, jenž se stal mistrem světa v pouhých 24 letech. Ferrari se k vavřínům vrátilo o dva roky později s Finem Kimim Räikkönenem, pak už ovšem nastoupili Lewis Hamilton či Sebastian Vettel, a v současnosti tak třímají žezlo vozy značky Mercedes.