O lidské tělo se zajímáme velmi dlouho. Zkoumáme ho s využitím těch nejpokročilejších metod, které jsou v dané době k dispozici. Přesto stále objevujeme nové buňky, tkáně a dokonce i orgány, o nichž jsme doposud neměli ani tušení. Právě takový objev si teď připsali nizozemští odborníci z institutu  Netherlands Cancer Institute, kteří objevili doposud neznámý orgán přímo v lidské hlavě.

K objevu přitom došlo úplnou náhodou. Badatelé používali nový typ snímkování výpočetní tomografií, označovaný jako PSMA PET/CT (podle anglického Positron emission tomography/computed tomography with prostate-specific membrane antigen ligands), při výzkumu pacientů s nádory hlavy a krku. Snímkování probíhá po injekci radioaktivně značené glukózy, která pak zviditelní nádory i některé orgány.

TIP: Vědci vytvořili malé 3D biotištěné srdce z buněk lidského dárce

Když vědci tímto způsobem snímkovali pacienty, všimli si dvou oblastí v hlavě, které použitá metoda nečekaně zviditelnila. Nejdřív si mysleli, že jde o chybu, stejná situace se ale opakovala u dalších a dalších pacientů. Nakonec tyto oblasti objevili na snímcích úplně všech pacientů, s nimiž pracovali.

Bylo jasné, že nejde o anomálii. Nakonec se ukázalo, že jde o doposud neznámý orgán. Je to soubor slinných žláz, který je umístěný za nosohltanem, při pohledu zepředu.

„Lidé mají tři velké soustavy slinných žláz, o nichž jsme doposud věděli. V oblasti za nosohltanem jsme ale žádné takové žlázy nečekali,“ okomentoval nečekaný objev vedoucí výzkumu a radiolog Wouter Vogel. Podle umístění objevených žláz je badatelé pojmenovali tubární žlázy (tubarial glands). Lékaři se domnívají, že tyto žlázy jsou odpovědné za některé komplikace při ozařování, jako jsou například obtíže s polykáním.

Přistání kosmických lodí a sond na povrchu cizích světů představuje jeden z největších úspěchů lidstva v celé jeho historii. Dokumentovat tento okamžik ale není snadné – doposud jsme byli odkázáni jen na záběry pořízené přímo z přistávajícího stroje. Díky programu NASA Flight Opportunities si ale již brzy budeme moci vychutnat přistání z pohledu diváka.

NASA se prostřednictvím zmíněného programu rozhodla podpořit částkou 650 tisíc dolarů (asi 15,1 milionů Kč) projekt Lunar ExoCam. Jde o pozoruhodný systém, který by měl být vypouštěn z přistávacích modulů během přistávacího manévru. Zařízení zaujme pozici na povrchu dotyčného tělesa a začne pořizovat záznam přistání.

Vesmírná reality show

Lunar ExoCam by se měl podle vývojářů podívat na Měsíc během několika příštích let, pravděpodobně jako součást některé ze soukromých robotických misí, kterých se chystá celá řada. Šéf výzkumu Jason Achilles Mezilis ale doufá, že se jim podaří dostat Lunar ExoCam i na palubu mise Artemis 3, která by měla v roce 2024 přistát s dvojicí astronautů poblíž jižního pólu Luny.

TIP: Přistání na Měsíci: NASA ukázala na landery od tří soukromých společností

Nejde přitom jenom o atraktivnost záběrů, které určitě sklidí úspěch u široké veřejnosti. Záznam přistání z Lunar ExoCam poskytne vědcům a inženýrům cenné informace o průběhu přistávacího manévru a dosednutí přistávacího modulu na povrch Měsíce. Rovněž bude možné využít vypouštěcí mechanismus projektu Lunar ExoCam pro další typy nákladů, které poletí na Měsíc a v budoucnu i na další světy.

Kosatku coby vrcholného predátora v jejím přirozeném životním prostředí nic neohrožuje. Tito několikatunoví savci z čeledi delfínovitých dovedou plavat rychlostí bezmála 60 km/h, vidí skvěle nad hladinou i ve vodě, výborně slyší a pomáhají si také echolokací. Jde o natolik dobré lovce, že se pro ně vžilo označení „velryba zabiják“. Skutečné nebezpečí však představují pouze pro svou kořist. Ve volné přírodě ještě nedošlo k žádnému útoku na lidi, který by skončil smrtí – kosatky si člověka obvykle jen spletou se svým běžným úlovkem a včas se zastaví, což se připisuje jejich vysoké inteligenci. 

Hravá výuka

Velkolepé kytovce se již podařilo pozorovat při výuce mláďat, spočívající v napodobování. Rybáři dokonce vyprávějí, že se obří tvorové naučili krást ryby přímo z dlouhých lovných šňůr, přičemž nepomohla žádná protiopatření ani snaha je zmást. Kolují i příběhy o hravosti kosatek: Rády prý provokují rybáře či mořeplavce tím, že se vynořují kousek od jejich lodí, vyfukují na ně vodu apod.

TIP: Záhada rozřešena: K čemu je kosatkám dobrá menopauza?

Hravost a inteligence přivedly kosatky do mořských světů i zábavních parků, kde jsou cvičeny k nejrůznějším kouskům. V uzavřeném prostoru aquaparků však postrádají život v sociálních skupinách a frustraci si často vybíjejí na lidech: Záměrně či nešťastnou náhodou již usmrtily bezmála třicet návštěvníků podobných atrakcí, zatímco v přírodě k fatálnímu útoku nikdy nedošlo.

Na žraloky z boku!

Kosatky si vyvinuly systém, jak pohodlně ulovit i jinak velmi nebezpečného žraloka bílého. Protivníka obkrouží v hejnu a snaží se jej zmást, načež ho jeden silný jedinec v nestřežený okamžik „taranuje“ z boku. Pokud se parybu podaří obrátit vzhůru nohama, její archaický mozek dočasně vypoví službu a znehybněný živočich se promění ve snadnou kořist. 

Vychovatelé i vlastní matka často vytýkali Leopoldovi II. uzavřenost, zádumčivost a nedůvěřivost. Přesto dokázal mladší bratr Josefa II. z toskánského velkovévodství vybudovat prosperující a na svou dobu nesmírně moderní stát. Nejspíš by přispěl také k rozkvětu habsburského impéria, jenže v době, kdy soustátí zdědil, mu zbývalo jen právě tolik času, aby napravil nejhorší přešlapy svého zbrklého sourozence. Spolu se svou milující chotí se rovněž postaral o to, že habsbursko-lotrinská dynastie nezanikla. Přitom to vypadalo, že svatební zvony místo šťastného manželství ohlašují Leopoldovu brzkou smrt. Co se přihodilo?

Náhradník

Budoucí toskánský velkovévoda přišel na svět v květnu roku 1747 jako deváté dítě rakouské panovnice Marie Terezie. Brzy si ho vzali do péče vychovatelé. Výuky se účastnil spolu se svým o dva roky starším bratrem Karlem. V té době se s Leopoldem II. počítalo jako s kandidátem na trůn vévodství Modena. Větší Toskánsko mělo připadnout Karlovi. Jenže vše dopadlo jinak!

Druhorozený syn Marie Terezie totiž roku 1761 zemřel na neštovice. Habsburkové přehodnotí své plány. O toskánské velkovévodství se nyní bude muset postarat Leopold. Chlapce tak čeká mnohem důkladnější vzdělání.

Během té doby přijde na chuť dílům francouzských filozofů Charlese de Montesquieuho, Denise Diderota či Jeana d´ Alamberta. Právě díky nim se dá Leopold na cestu osvícenského vladaře. Nejdříve však musí dospět…

Rakouský arcivévoda obdivně vzhlíží k Isabele Parmské, nesmírně půvabné manželce svého nejstaršího bratra Josefa. Považuje ji za ztělesnění ženské krásy a projevuje jí silnou náklonnost. Roku 1763 však Isabelu Parmskou zahubí neštovice. Josef II. se z její smrti nikdy nevzpamatuje, ačkoliv k němu mladá žena žádné něžné city nechovala. A co Leopold? Tomu už matinka vybrala manželku. Rozhodla se ho oženit s infantkou Marií Ludovikou, dcerou španělského krále Karla III. Na názor svého syna se přitom samozřejmě neptala.

Neústupné Španělsko

Leopold II. španělskou princeznu ještě ani nezahlédl a už s ní vstoupil do svazku manželského. V té době se totiž stále praktikovaly sňatky v zastoupení. Na svatbu, která se konala 16. února roku 1764, tak místo ženicha dorazil nejvyšší hofmistr Franz Rosenberg Orsini. Nedospělý Leopold mezitím doprovázel svého staršího bratra Josefa na jeho korunovaci římským králem do Frankfurtu nad Mohanem. Netušil, že on sám jednou bude nosit korunu císaře Svaté říše římské.

Následujícího roku se Josef II. ve prospěch svého bratra vzdal Toskánska. Tak zněla podmínka Španělů. Navíc začaly přípravy na Leopoldovu skutečnou svatbu. Marie Terezie by ráda, aby se obřad konal ve Vídni, avšak nevěstini příbuzní o tom nechtěli ani slyšet. Nakonec se obě strany dohodly na Innsbrucku. Chystanému sňatku tak už nic nebrání!

Nešťastný ženich

Za hlasitého jásotu opouští na začátku července roku 1765 Vídeň průvod slavnostně vyzdobených kočárů. V jednom z nich sedí i budoucí ženich. Celou dobu smutně vzdychá. Truchlí snad nad tím, že po se po svatbě bude muset ujmout vlády v cizím státu? „Nebohý arcivévoda má zlomené srdce. Vzplanul láskou ke dvorní dámě Johanně von Erdödy. Královská matka však proti tak nevhodné známosti rázně zakročila,“ šíří se mezi dvořany. Přispěla snad právě údajná nešťastná láska k Leopoldově nemoci? 

Třetí syn Marie Terezie cestou za svou nastávající ochoří. Trápí ho silný průjem, takže jenom polyká uhlí, živí se strouhanými jablky a celé hodiny tráví na záchodě. Arcivévoda se ocitá v péči lékařů, kteří se ho usilovně snaží vykurýrovat. Podaří se jim dát Leopolda před svatbou dohromady?

Ve znamení smrti

Navzdory svému oslabení Leopold vyjede své nastávající choti, která právě přistála v Janově, naproti. Své cesty ani na okamžik nelituje. Bledému arcivévodovi se při pohledu na Marii Ludoviku rozzáří oči. „Říkali mi, že je ošklivá. Přitom se krásou skoro vyrovná Isabele!“ šeptá si pro sebe. A jak se dědic Toskánska zamlouvá Marii? Můžeme si jen domýšlet, že ve svém zbědovaném stavu ji zřejmě příliš neokouzlil.  Zvládne mladík náročný svatební program?

V den svatby 5. srpna leje jako z konve. Přesto slavnostní událost vyláká do ulic Innsbrucku davy lidí. Leopold statečně vydrží obřad i hostinu. Z vybraných lahůdek však kvůli svým zažívacím obtížím téměř nic neochutná. A na svatební noc může rovnou zapomenout! Lékaři ho k nevěstě nepustí. Přesto se panovnická rodina raduje.

TIP: Největší habsburský milovník? Korunovaný český král Leopold II.

Po sňatku následují rušné oslavy, pořádají se plesy. Novomanžel se však těchto kratochvílí neúčastní. Jeho stav se rapidně zhoršuje. Dokonce se uvažuje o tom, zda mu nemá být uděleno poslední pomazání! A zásoba tragédií se ještě nevyčerpala…

Ženichův otec František Štěpán Lotrinský se 18. srpna vrací z představení v dvorském divadle. Cestou domů ho však stihne srdeční záchvat. Krátce na to zemře v náručí svého nejstaršího syna. Bude ho Leopold do hrobu následovat? Naštěstí ne! Toskánský velkovévoda se zotaví a vydá se s manželkou do Florencie...

Veněra 9 byla sovětská planetární sonda, která v rámci programu Veněra zkoumala planetu Venuši. Sonda odstartovala 8. června 1975 pomocí rakety Proton-K/D z kosmodromu Bajkonur. Na oběžnou dráhu Venuše vstoupila 20. října 1975. Úkolem orbitální části bylo zprostředkovávat radiové spojení přistávacího modulu se Zemí a zkoumat horní vrstvy atmosféry planety. Veněra 9 se tak stala první umělou družicí Venuše. Přistávací modul také jako první pořídil fotografie z povrchu jiné planety.

K samotnému přistání došlo 22. října 1975 poblíž Beta Regio na strmém svahu (20°) pokrytém balvany. Přestože byl přistávací modul chlazen cirkulující kapalinou, vydržel pracovat na povrchu za extrémních podmínek pouze 54 minut.

TIP: Sondy, které změnily Sluneční soustavu

Sonda zjistila, že vrstva mraků je 30-40 km silná a začíná ve výšce 30-35 km nad povrchem. Bylo analyzováno chemické složení atmosféry, kde byly nalezeny kyselina chlorovodíková, kyselina fluorovodíková, brom a jód. Ostatní měření zahrnovala určení tlaku asi 90 atmosfér (9 MPa), teplotu 485 °C, světelnost na povrchu dosahovala úrovně srovnatelné se zamračeným letním dnem na Zemi. 

Veněra 9 byla první sondou, která zaslala na Zem černobílé snímky z povrchu Venuše. Na nich lze pozorovat, že v atmosféře není zjevně viditelný prach, kolem sondy byly různé 30-40 cm velké kameny bez eroze. Naplánované 360° panoramatické obrázky nemohly být vytvořeny, protože se u jednoho ze dvou fotoaparátů nepodařilo odstranit kryt čočky. Na Zemi tak byly odeslány snímky omezené na 180°.

Jedna z velkých misí letošního roku má za sebou svůj vrchol. Dnes v noci dokázala meziplanetární sonda OSIRIS-REx úspěšně odebrat vzorky z 320 milionů kilometrů vzdálené planetky Bennu. 

Příběh sondy OSIRIS-REx se začal psát před čtyřmi lety, kdy NASA oznámila svůj záměr vyslat k vzdálené planetce sondu, odebrat z ní vzorky a dopravit je zpět na Zemi. Minimálně první dva úkoly splnila sonda na výtečnou. Úspěch se ale rozhodně nerodil lehce. 

Když sonda OSIRIS-REx koncem roku 2018 dorazila k planetce Bennu, čekala na inženýry studená sprcha. Snímky, které sonda pořídila ukazovaly, že povrch planetky je doslova posetý balvany. Původní předpoklady počítaly spíše s něčím, co mělo připomínat pláž s občasnými kameny. Následná analýza povrchu ukázala, že s výběrem místa pro odběr vzorků to rozhodně nebude jednoduché.

Do finálního výběru NASA nakonec zařadila čtyři lokality – Nightingale, Kingfisher, Osprey a Sandpiper (mimochodem ve všech případech jde o anglické názvy ptáků), přičemž jako primární odběrná lokalita byla vybrána oblast Nightingale.

Oblast Nightingale se z uvažovaných lokalit nachází v nejsevernější části Bennu. Jde o místo, které je uvnitř zhruba 140 metrů velkého kráteru. Je místem s nejnižším albedem a nejnižší povrchovou teplotou. Zároveň má jít o geologicky mladou oblast s množstvím různorodého materiálu.

TIP: Záhada planetky Bennu: Proč chrlí prach a kameny do okolního vesmíru?

Sestup směrem k planetce Benu zahájila sonda OSIRIS-REx včera kolem 20. hodiny našeho času, přičemž šlo o sestup velmi pozvolný – k místu odběru se sonda přiblížila okolo půlnoci. Vzorky sonda odebrala pomocí robotické paže TAGSAM. V okamžiku, kdy paže dosedla na povrch Bennu, sonda aktivovala nádrže s dusíkem, který rozvířil regolit pod hlavou robotické paže. Ten byl následně zachycen v odběrné hlavě. Cílem bylo odebrat 60 až 2 000 gramů vzorků, což se alespoň podle prvních informací podařilo. Na návrat domů by se sonda měla vydat přibližně v polovině příštího roku. Přistání se vzorky na Zemi NASA plánuje na druhou polovinu září 2023.

Úsloví o tom, že nikdo slavný se doma nestal prorokem, doslova naplňuje dánský spisovatel Hans Christian Andersen. Nejprve jej totiž docenili zahraniční čtenáři, k těm domácím si cestu nenašel. Uznání literárních kvalit se za svého života prakticky nedočkal a jen nelibě nesl, že veřejností jsou obdivovány jen jeho poněkud depresivní pohádky. Tedy tvorba, ve které nacházel únik od strastí toho velkého zlého světa a temné bažiny života, která jej obklopovala.

Chtěl být dramatikem a básníkem, ale neprorazil. A tak mu zbyly jen ty pohádky… Přitom zrovna on nikdy nebyl ten hodný strýček, kterého byste nechali svým dětem předčítat pohádky na dobrou noc. Tenhle „největší z Dánů“ byl vlastně dost nesnesitelný chlap. Co o něm můžeme prozradit? 

Chudý původ

Že pocházel z velmi chudých poměrů a této „skvrny na svém původu,“ jak ji sám vnímal, se nikdy nezbavil. Jeho otcem byl švec, stižený nejrůznějšími nemocemi, matkou byla pradlena se sklony k psychickým poruchám a alkoholismu. Jeho děd byl blázen, pomatený žebrák. Nevlastní sestra se stala prostitukou, kmotrem mu byl vrátný z chudobince. Prostě taková ne zrovna šťastná rodinka z Odense. 

Jeho neradostné dětství pro něj bylo velmi citlivým a bolavým místem. Nesnášel boháče, protože jeho rodině nikdy nepomohli. Přitom se ale chronicky snažil stát jedním z nich, zapadnout do vybrané společnosti. Rozhodně nechtěl dopadnout tak, jako jeho četní příbuzní. Záchvat paniky proto prožíval pokaždé, když se ho někdo zeptal na jeho původ. Stejně jako boháče ale nesnášel i chudáky, protože mu připomínali, odkud vzešel. 

Všechno a všechny

Seznam toho, co se mu protivilo, je ale třeba značně rozšířit. Stranil se rodinného života, protože žádný v dětství neprožil. Opovrhoval intimitou, neboť v dětství spal ve stejné posteli s rodiči a to, co zahlédl, se mu hnusilo. Vadil mu alkohol, ten jed duše, který ničil životy jeho blízkých. Nesnášel školství, protože právo na vzdělání mu bylo upřeno v šestnácti letech, když po smrti otce musel nastoupit do práce. Nenáviděl továrny a fabriky, protože právě ty mu sebraly dětství. A nesnášel samotné dětství, tu dobu útlaku a bezbrannosti. Tyhle vnitřní rozpory se pak odráží na jeho psychickém rozpoložení, ve kterém vlastně nesnáší všechno a všechny. Konkrétně třeba Dány a celé Dánsko, které považuje za zlé, sadistické, satanské a proradné. 

Pokud byste se s ním dali do řeči, a on se s vámi náhodou bavil, brzy zjistili byste, že nesnáší i vás. Buď proto, že se ho vyptáváte, nebo zrovna tak proto, že nikoliv. Ano, vyjít s ním opravdu nebylo lehké. Navíc byl až do extrému přepjatý a přecitlivělý. Každou poznámku bral jako výtku. Hluboce se ho dotýkala každá kritika a vše vnímal jako útok na svou osobu nebo urážku. Měl pocit, že proti němu stojí v celý nepřátelský svět a on se s ním dost nehrdinsky potýká. 

Čím chtěl být? Nejprve zpěvákem. Ale ve skutečnosti na to neměl hlas, což bral jako další nespravedlnost osudu. Má snad být trestán za to, že mu jeho rodiče nemohli zaplatit drahé lekce zpěvu? 

Umanutý dyslektik

Když v Kodani zkoušel jiné formy umění, pohořel. Vydal se třeba na dráhu loutkoherce, ale jeho inscenace byly po stránce kumštu prostě mizerné. Štěstí v neštěstí? V roce 1821 potkává ředitele kodaňského divadla Jonase Collina. Ten mu zajistil školu i stipendium. Ale Andersen neumí být vděčný. Studium považuje za nejtemnější roky svého života. Prý proto, že je tu „ubíjen řádem a pravidelností“. Problém je spíš v tom, že se neumí a nechce učit a neuznává kritické autority. Navíc tu až příliš vyjde najevo jeho porucha: trpí totiž výraznou dyslexií, a naprosto nesnáší, když jeho chyby někdo opravuje.

Cítil se být spíš zneuznaným dramatikem a nepochopeným poetou. Ty stovky svých pohádkových příběhů, díky kterým si vydobyl pověst pohádkáře světového formátu, vlastně neměl rád. Ostatně, s jejich autorstvím je to složitější. Dyslexie totiž dost zásadně ovlivňovala podobu jeho dílek. V Dánsku zkrátka moc čtivé nebyly. Teprve když byly přeložené do cizích jazyků a přitom také zásadně stylisticky úpravené, tehdy se Dánové dozvěděli, že mají doma tak schopného autora. 

Podivín k pohledání

Co mu dělalo radost? Ne, z lidské společnosti se netěšil. Ale bavily jej hodinové strojky a do sebe zapadající ozubená kolečka. Nejrůznější časoměřiče dokázal sledovat s hlubokým vytržením celé hodiny. A zbožňoval také knihy. Shakespeara si pamatoval téměř doslovně, stejně jako svou vůbec první knížku, kterou četl: Pohádky tisíce a jedné noci.

Neurózy nejrůznějšího typu se na něj nalepily jak kočičí chlupy na novou pohovku. Obával se všudypřítomných bakterií a mikrobů, byť se toho o nich zatím ještě moc nevědělo. Rozhodně odmítal jíst vepřové a pít jinou, než převařenou vodu. Bál se parazitů. Kliky dveří, před tím, než je otevřel, otíral kapesníkem. Špína se mu zkrátka hnusí. A pokud je okolnostmi přinucen cestovat, má vždy v kufříku smotané lano. Proč? Aby mohl oknem uniknout z pokoje, kdyby v něm náhodou začalo hořet! Má také panickou obavu z toho, že jej pohřbí za živa. Proto nikdy neusne dříve, než si na pelest připevní cedulku: „Já jen vypadám jako mrtvý.“

V roce 1847 se setkává se svým „vzorem“ Charlesem Dickensem. Slavný spisovatel o 10 let později učiní tu neopatrnost, že Andersena pozve k sobě do Anglie. Ten v rámci pobytu přestěhuje nábytek v celé domácnosti a dožaduje se nejroztodivnějších službiček – například si přeje, aby jej Dickensovi synové každé ráno holili. Odpolední četbu knih prokládá pláčem a záchvaty vzteku, při kterém vybíhá do zahrady a boří tvář do trávníku. A když je taktně vyzván, že doba dvoutýdenního pobytu již uplynula, zabarikáduje se na další tři týdny v pokoji pro hosty. Odejde bez rozloučení a krutě uražen, že jej ani Dickens nedocenil. „Byl tu pět týdnů, ale mé rodině to přišlo jako celé věky.“ komentoval to zmožený Dickens. Jejich přátelství tím skončilo.

Sexualita? Neznámá

Svět lidských emocí Andersen buď nevnímá, nebo je úplně ignoruje. Jako by byl příliš pohlcen sám sebou. I proto dnes odhadujeme, že mohl mít poruchu autistického spektra a žil si jen ve své vlastní malé bublině. Problémy měl i se sexualitou. O ženy zájem absolutně nejevil – připomínaly mu buď nemocnou matku-alkoholičku, nebo sestru-prostitutku.

Půl roku si pronajímal pokoj v nevěstinci, aniž by si všiml, co se kolem něj děje. Jednou si takovou ale lehkou ženu dokonce zaplatil. Svých 12 franků ale neproměnil v očekáváný zážitek, jen svlékající se dívku pozoroval a pak zmateně odešel. Pokus po deseti letech zopakoval ještě jednou, v Paříži. Se stejným průběhem. Jeho životopisci se shodují na tom, že až do svých jednašedesáti let zůstal panicem.

Byl to asexuál? Ne zcela, respektive, jistá sexuální puzení pociťoval. Věren úsloví o tom, že nejlepší pomoc můžete nalézt jen na konci své paže, se Andersen sám sobě věnoval víc než dostatečně. Masturbací trávil spoustu svého volného času – samozřejmě v soukromí. Jak něco tak intimního můžeme vědět? Spisovatel si vedl velmi podrobný deník a tyto své každodenní kratochvíle zde uváděl též. Pokaždé si udělal křížek. A že jich bylo!

Temné hlubiny

A kdo se mu vlastně líbil? To je také hádanka. Evidentně preferoval ženy, které fyzicky připomínaly spíše muže (třeba operní zpěvačku Jenny Lindovou) a muže, kteří se zase podobali  ženám (třeba tanečníka Haralda Scharffa). Zdá se, že ve svém specifickém rozpoložení nevyhledával u potenciálních protějšků přítomnost druhotných pohlavních znaků. Líbil se mu „neutrální a nevyjádřený“ model. I proto se o něm někdy uvažuje jako o asexuálně fungujícím společensky úspěšném pedofilovi. Ještě nedorostlé děti, které nebyly ani muži ani ženy, mu totiž seděly nejvíce. Dětské duši zjevně rozuměl. A možná sám sebe za jedno takové zmatené, nedospělé dítě považoval.

TIP: Z podfukáře rytířem spravedlnosti: Životní cesta spisovatele Karla Maye

Pravda, byl občas schopen docenit kvality muže, ale nedá se říct, že by byl vyloženě homosexuálem. Diplomaticky můžeme říct jen to, že k heterosexualitě měl daleko. Své fantazie a sbírky podobenek baletních tanečníků si nechával pro sebe, nikdy nic hlubšího nerealizoval. Zdá se, že si vyměnil pár důvěrnějších listů s Karlem Augustem Sasko-Výmarsko-Eisenašským, ale záhy se jejich obsahem sám vylekal. Bojí se své odlišnosti, kterou si neumí vysvětlit jinak, než nemilosrdným osudem. Zůstává tedy latentním a nevyjádřeným, sexuálně nevyhraněným a nemilovaným. „Narodil jsem se jen proto, abych zemřel,“ napsal si do deníku. A to asi nejlépe demonstruje jeho psychické rozpoložení a postoj k životu.

Londýn je jedním z míst, kde jsou v zimě k vidění otužilci, kteří se nebojí vykoupat ve vodě, jejíž teplota se blíží bodu mrazu. Jak ukazuje nový, doposud nepublikovaný výzkum odborníků britské Cambridge University, lidé, kteří takovou zábavu podstoupí, mohou získat příjemný zdravotní bonus.

Živá voda pro náš mozek

Šéfka institutu Dementia Research Institute Giovanna Mallucci a její kolegové studovali Londýňany, kteří se pravidelně věnují plavání ve studené vodě. Ukázalo se, že tito lidé mají zvýšenou hladinu proteinu RBM3, který hraje klíčovou úlohu ve znovuvytváření spojů mezi neurony v mozku.

Mozkové buňky jsou propojené ohromným množstvím synapsí, které jsou zásadní pro fungování nervové tkáně. Tato spojení se sice občas ztrácejí, mozek je ale v určité míře dokáže obnovovat. Pokud tato schopnost mozku slábne, dochází k celkovému poklesu počtu spojení mezi mozkovými buňkami. To bývá příčinou rozvoje demence a podobných neurologických poruch.

TIP: Ledové potěšení: Je otužování skutečně zdravé?

Dřívější výzkum na hibernujících myších ukázal, že fungování proteinu RBM3 v obnovování nervových spojení v mozku posiluje „chladový šok“, tedy ochlazení a následné ohřátí těla. Výzkum londýnských otužilců potvrdil, že u lidí tento mechanismus funguje podobným způsobem a že se může projevit na dlouhodobé kondici, nejen té fyzické, ale i duševní.

Na základě sicilských a italských zkušeností došlo během plánování invaze do Normandie v červnu roku 1944 ke změně nahlížení na využití jednotek Commandos a jejich příští specializaci. Již neměl být kladen primární důraz na diverzní poslání jednotky, ale Commandos mělo být využito spíše jako úderných a skvěle vycvičených jednotek pěchoty.

Předchozí část: Královské zelené barety: Britské Commandos vycvičili nejzkušenější sadisté armády

1. brigáda speciálních sil (která byla koncem roku 1944 přejmenována na 1. Commando brigádu) se společně s 4. brigádou speciálních sil (která byla zformována ze čtyř komand Královského námořnictva) vylodila ráno 6. června 1944 na plážích Normandie a zúčastnila se postupu do francouzského vnitrozemí, kde se měla spojit s britskou 6. výsadkovou divizí. 1. brigáda speciálních sil bránila vynikajícím způsobem levé křídlo vylodění a byla stažena zpět do Anglie po 83 dnech. Později se zapojila do ardenské protiofenzivy a v březnu překročila Rýn u městečka Wessel. Po závěrečném postupu Německem zastihl 1. brigádu konec války na březích Labe.

4. brigáda speciálních sil překročila na konci srpna 1944 řeku Seinu a v říjnu byla povolána k obojživelnému výcviku pro připravované vylodění na holandský ostrov Walcheren. Příslušníci Royal Marine Commandos se vylodili na ostrově ráno 1. listopadu 1944 za asistence komanda No.4, které zaútočilo na jižní část ostrova. Zimu strávila brigáda u řeky Šeldy, kde bránila britské pozice, a později obsadila linii u řeky Maasy, kde zůstala až do německé kapitulace.

Ve stínu tradice

Rozpouštění armádních Commandos začalo už před koncem války v lednu 1945, přičemž demobilizovaní muži se vraceli zpět ke svým domovským regimentům. Během roku 1946 bylo rozhodnuto o zachování tří komand Královského námořnictva, sloučených do 3. brigády Commandos, přičemž každá ze zachovalých jednotek bude symbolicky reprezentovat jednu z brigád speciálních sil.

No.42 RM Commando odkazuje na komanda bojující na Dálném východě, No.40 RM Commando reprezentuje 2. brigádu speciálních sil operující ve Středomoří a No.45 RM Commando připomíná svou existencí všechny jednotky Commandos, které se účastnily bojů v severozápadní Evropě. 

Koncem roku 1946 byly všechny tyto jednotky převeleny ke službě v Hongkongu a v květnu následujícího roku byly přesunuty na Maltu, odkud byly vysílány k udržování pořádku v Palestině a suezské oblasti. Všechny tři jednotky námořních Commandos asistovaly při náročném stažení Britů z Palestiny a stály u zajištění bezpečnosti nově vytvořeného státu Izraele. No.40 RM Commando byla poslední jednotkou, která opustila Haifu dne 30. června 1948. 3. brigáda Commandos byla poté zredukována na celkový počet 2 200 mužů. Během malajské krize se brigáda zúčastnila bojů v tropických džunglích a v souvisejících bojích zneškodnila 171 komunistických bojovníků a dalších 50 zajala, to vše za cenu 30 padlých mužů. 

V reakci na vypuknutí války v Koreji bylo urychleně reformováno Commando No.41 (na No.41 Independent Commando) a po 16. srpnu 1950 bylo zapojeno společně se speciálními silami americké armády do vojenských akcí v regionu. V Koreji se No.41 (Independent) Commando zúčastnilo několika osvědčených klasických pobřežních útoků na západní pobřeží země a v prosinci byla jednotka zařazena pod velení americké 1. divize námořní pěchoty, se kterou se zúčastnila bitvy u Hagaru-ri, za což obdržela ocenění amerického prezidenta.

Následujících 20 let se Royal Marine Commandos zapojili do nejrůznějších drobných konfliktů, které vypukly v souvislosti s omezováním britského vlivu v tradičních koloniích (od Jemenu, Kypru až po Borneo), a zastaralé opakovačky Lee Enfield vystřídaly samonabíjecí pěchotní pušky L1A1. V 60. letech se rozhořely intenzivní boje na Blízkém východě a došlo tak k opětovnému rozšíření početních stavů Commandos. Na konci desetiletí zde sloužilo 633 důstojníků a 7 515 mužů. O roku 1970, kdy vzrostla aktivita Irské republikánské armády, byli RM Commandos pravidelně nasazováni při potlačování tamních nepokojů.

Když 2. dubna 1982 napadly argentinské jednotky Falklandské ostrovy, pouhých 67 příslušníků Royal Marine Commandos bránilo houževnatě pevninu proti mnohonásobné početní přesile. Commandos se vzdali až po naléhání místních britských úřadů a 3. brigáda Commandos hrála klíčovou úlohu jak při zpětném dobytí ostrovů, tak při konečné porážce argentinských vojsk. 

Krátce po ukončení falklandské intervence se jednotky RM Commandos navrátily, stejně jako zbytek britské armády, k výrobku zbrojovky v britském Enfieldu – k útočné pušce L85. Tato puška si nezískala kvůli skrytým výrobním vadám přílišnou důvěru a byla záhy modifikována na verzi L85A2. V této podobě slouží dodnes.

Po pádu východního bloku byly jednotky RM Commandos nasazeny při prvním i druhém iráckém konfliktu, zúčastnily se misí v Kosovu a Sierra Leone a v současnosti je 3. Commando brigáda součástí speciálních složek koaličních vojsk a sbírá bojové zkušenosti v Afghánistánu a Iráku. Jednotky RM Commandos se v poslední době staly propagačním „tažným koněm“ britské armády, jejich činnost je hojně medializována a nábor k této jednotce se stal součástí mnoha britských televizních reklam.

TIP: Lovci ze severu: Dánská speciální jednotka Jaegerkorpset patří mezi světovou elitu

Současný výcvik se změnil jen pramálo a navazuje na osvědčené tradiční tréninkové metody, vyvinuté již v dobách druhé světové války, snad jen s tou výjimkou, že trénink již neprobíhá ve skotském Achnacarry, ale na samotném jihu Anglie, v městečku Lympstone.