Prostory kosmických lodí a orbitálních stanic jsou omezené, vzduch se v nich neustále cykluje a astronauti tam setrvávají dlouhé dny bez možnosti své dočasné obydlí opustit. Účinnost filtrů v systému není stoprocentní, případný výskyt patogenů se proto v tak malém prostoru eliminuje pouze velmi obtížně. Nehledě na fakt, že viry a bakterie ulpívají také na površích a ovládacích prvcích, u nichž se členové posádek střídají. 

Ukázkou toho, jak může situace s bacilem na palubě dopadnout, se stala mise Apollo 7, kterou provázely drobné technické problémy s topením. Během 11denního letu se postupně všichni astronauti nakazili virovou rýmou, což jim značně komplikovalo plnění povinností.

TIP: ISS je v době pandemie nejbezpečnějším místem: Díky rýmě Waltera Schirry

Proto se dnes účastníci misí několik dní před startem (obvykle 10–14) uchylují do jakési formy karantény. Neznamená to, že by posádka zůstala zcela izolována od okolí, ale po toto období se přísně omezují její přímé styky se zdravotně neprověřenými osobami, včetně členů vlastní rodiny. Cílem je minimalizovat riziko zavlečení nakažlivé choroby na oběžnou dráhu. 

V pohádkách to všechno vypadá tak idylicky. Krásný princ si vezme půvabnou princeznu a žijí spolu šťastně až do smrti. Tyto romantické představy byly samozřejmě na hony vzdálené realitě. Ve skutečnosti k sobě nemilosrdný osud, nebo spíš nelítostní rodiče, svedli lidi, kteří se k sobě často vůbec nehodili. A co když se mladým lidem jejich nastávající nezamlouval? Většinou se stejně podřídili přání svého královského otce či matky. K tomu je ostatně vedla výchova. Díky dochovaným dopisům, deníkům či svědectvím jejich blízkých však víme, že mnozí princové a princezny prožívali pravé peklo…

Omezený výběr

Sňatkový trh se v 19. století podstatně zúžil. Princ či princezna se totiž v prvé řadě mohli provdat pouze za osobu královské krve. A další omezení se pojila s vírou. Zatímco vládnoucí rody ze severských zemí, Anglie a Pruska považovali za přijatelnou partii pouze protějšek protestantského vyznání, Habsburkové, Španělé, Belgičané a Italové stáli jen o katolické partnery.

Když se například vnuk britské královny Viktorie princ Albert Viktor zamiloval do dívky z bývalé francouzské královské rodiny, vyvolalo to v ostrovním království hotové pozdvižení. Podle zákona o nástupnictví z roku 1701 totiž člen britské panovnické rodiny po sňatku s katoličkou okamžitě ztrácel nárok na trůn. Než mohl propuknout skandál, našla pohotová královna Viktorie pro svého vnuka jinou nevěstu.

S nemalým problémem se potýkali také Habsburkové při hledání vhodné manželky pro korunního prince Rudolfa. Rakouští monarchové si tradičně vybírali nevěsty ve Španělsku, jenže v době Rudolfova mládí se ve španělském království nenacházela žádná princezna ve věku na vdávání. A ve Francii monarchii nahradila republika. Zbývalo jen malé belgické království, jednadvacetiletý princ Rudolf tedy požádal o ruku patnáctileté princezny Stefanie. Nebohá dívka se o chystaných vdavkách dozvěděla až krátce před příjezdem rakouského následníka trůnu. Navíc snad jako jediná neměla tušení, že její nastávající si s sebou do Bruselu vzal milenku. Záletnou povahu svého manžela plavovlasá princezna odhalila až po svatbě roku 1881. Manželství se pak odvíjelo ve znamení žárlivých scén, hádek a ponižování.

Sňatkový projekt Bertie

Královna Viktorie s povzdechem zavře složku nadepsanou „Bertieho sňatkové vyhlídky“. Její nejstarší syn Albert Eduard jí dělá starosti. Nenechá žádnou sukni na pokoji, ale do ženění se nijak nehrne. Královna se pilně poohlíží po nevěstě. V úvahu připadá sedm princezen, ovšem v princově případě se musí zohlednit i další vlastnosti budoucí ženy. Panovnice si velmi dobře uvědomuje, že jejího syna naláká do manželství pouze velmi pohledná nevěsta. A právě v tom tkví největší potíž. Královna i její nejstarší dcera Viktorie podrobí všechny kandidátky přísné kritice.

TIP: Trůn lásky prince waleského: Budoucí Eduard VII. měl v nevěstinci vlastní pokoj

Marii Holandskou, Hildu von Dessau i pruskou princeznu Alexandrinu označí za nehezké a hloupé. Budoucí rumunské královně Alžbětě Wiedové sice přiznají půvab, avšak usoudí, že naprosto neodpovídá Bertieho vkusu. Nakonec tedy zbyde jediná uchazečka: dánská princezna Alexandra. Pro její nádherný zjev jí královna Viktorie velkoryse odpustí nedostatečné vzdělání i skutečnost, že dánský dvůr vypadá vedle britské královské rodiny jako chudý příbuzný. Královna Viktorie nasadí všechny páky, aby dánskou krásku pro svého syna získala. A musí se snažit opravdu hodně!

Následník trůnu si totiž zrovna užívá společnost prostitutky Nelly Clifdenové. Spolu s ní navštěvuje večírky, na nichž se všichni zúčastnění oddávají milostným hrátkám. Co když dánský král nebude chtít svou dceru takovému prostopášníkovi dát? Naštěstí pro Viktorii princovo nemravné chování zásnuby nezhatí. Roku 1863 se koná svatba. A dánská dynastie vrní blahem. Proč? Sňatek princezny Alexandry s následníkem britského trůnu rázem způsobil, že do Dánska se hrnuli ženichové z těch nejmocnějších panovnických rodů…

Náhradní ženichové

Skvělou partii udělá také Alexandřina sestra Dagmar. O její ruku pro svého syna Mikuláše požádá samotný ruský car Alexandr II. Avšak dánskou princeznu potká pořádná nepříjemnost. Její snoubenec zemře na zánět mozkových blan. Co teď? Má se snad Dagmar vrátit zpátky ke svým rodičům? Car najde jiné řešení. Dánská princezna se zkrátka provdá za Mikulášova mladšího bratra Alexandra. Ruská panovnická rodina k tomuto náhradnímu řešení dokonce vymyslí hezkou pohádku. Umírající carevič prý sám vložil Dagmařinu ručku do ruky svého bratra a vyjádřil přání, aby se dvojice vzala. Z princezny Dagmar se tak stala carevna Marie Fjodorovna. 

TIP: Největší milostné průšvihy historie: Jaké dvojice se raději neměly potkat?

S podobnou výměnou svého nastávajícího se musela vyrovnat také německá princezna Viktorie Marie von Teck. Ta se původně měla provdat za Alberta Viktora, prvorozeného syna krále Eduarda VII. V prosinci roku 1891 se konaly zásnuby, jenže již měsíc poté princ zemřel na chřipku. Proto se opuštěná nevěsta o dva roky později provdala za Albertova mladšího bratra, který po svém otci vládnul jako Jiří V. Co na tyto výměny svých snoubenců asi princezny říkaly?

Talent, perfektní cit pro barvy, notná dávka trpělivosti – to jsou vlastnosti, bez nichž se umělkyně z malebné továrničky na výrobu tradičních lakovaných miniatur ve vesnici Fedoskino rozhodně neobejdou. Dědictví v podobě ručně malovaných krabiček, truhliček či talířků, které pod rukama zručných umělců vznikají, si místní předávají už od konce 18. století.

Základ slepený z papírmaše

Manufaktura ve vesnici, z níž je to jen kousek do ruské metropole Moskvy, vznikla v roce 1795 za vlády cara Pavla I. Petroviče. Od té doby se příliš nezměnila. Stejně jako složitý a hlavně časově náročný proces výroby. „Všechny předměty, které tu vyrábíme, jsou unikáty. Techniku malby, kterou používáme, nenajdete nikde jinde ve světě. Zachovat se ji podařilo jen tady ve Fedoskinu. Jsou to cenná díla, která prakticky celá tvoříme ručně,“ vysvětluje ředitel manufaktury Alexej Averjanov.

Základem lakované miniatury je papírmaš, tedy směs drceného papíru, vody a lepidla. Pláty kartonu se lepí jeden na druhý podle zamýšlené tloušťky výrobku. Výsledný polotovar se pak na několik hodin naloží do oleje a následně se při teplotě 100 °C vysuší, aby se zvýšila jeho odolnost. Teprve potom může přijít na řadu samotná malba.

Krabičky s komunistickými pohlaváry

Tajemství malby, podobně jako výroba krabičky, také spočívá ve vrstvení. Každá vrstva barvy je pokryta vrstvou laku, dokud není dekorace kompletní. „Na připravenou krabičku namalujeme obrysy kresby, kterou chceme vytvořit. Pak aplikujeme první barevnou vrstvu – jde o stěžejní části malby. S každou další vrstvou je kresba detailnější. Nakonec – po nanesení třetí barevné vrstvy – na výrobek aplikujeme glazuru,“ popisuje svou filigránskou práci umělkyně Natálie Kovalevová.

Současní umělci se stejně jako kdysi jejich předkové inspirují obyčejným venkovským životem, historií, pohádkami, folklorem nebo klasickou ruskou literaturou. Za éry Sovětského svazu, kdy továrnička ve Fedoskinu dosáhla svého největšího rozmachu, byli ovšem umělci nuceni přidat k tradičním ruským motivům ještě podobizny významných státníků.

Vedoucí umělec Sergej Sidorov na ty doby vzpomíná: „V době socialismu by se bez nás neobešla jediná vládní delegace. Vyráběli jsme tehdy speciální edice lakovaných krabiček s portréty prezidentů, panovníků nebo generálních tajemníků komunistické strany.“

Stále oceňované umění

Zatímco v dobách vrcholného socialismu pracovalo v podniku přes 500 zaměstnanců, kteří vytvořili okolo 55 000 krabiček ročně, po pádu Sovětského svazu se objem produkce výrazně snížil. V současnosti odtud vzejde jen asi 500 výrobků za rok. Na kráse a jedinečnosti jim to ale rozhodně neubírá. Ty nejcennější kousky jsou k vidění v muzeu, které je součástí továrny.

Muzeum je pro veřejnost otevřeno každý den a pořádá i různé doprovodné akce, včetně kurzů, na nichž mohou zájemci nahlédnout pod ruku těm největším mistrům v oboru. Pokud byste do tajů tohoto dvě stě let starého ruského řemesla chtěli proniknout i vy, nebo si některý z unikátů koupit, budete nejspíš muset do Fedoskina vyrazit po vlastní ose. Jen si s sebou kromě svačiny na cestu nezapomeňte přibalit i pořádné kapesné. Některá díla vás totiž vyjdou v přepočtu i na desetitisíce korun. 

Image

Čtěte také

Carské poklady: Proč jsou Fabergého vejce nejžádanějšími klenoty světa?

Při léčbě závažných onemocnění bývá často problém dostat potřebné léky na konkrétní místo v těle. Vědci a lékaři proto vymýšlejí rozmanité metody přepravy léčiva na správné místo, které by co nejméně ohrozily pacienta. Některé z těchto postupů jsou přitom dost extravagantní. Odborníci americké Purdue University nedávno vyvinuli speciálního mikrobota pro přepravu léků, který se pohybuje lidským střevem pomocí kotrmelců.

Nejde o žádnou nadsázku. David Cappelleri a jeho spolupracovníci už své mikroboty vyzkoušeli ve střevech laboratorních živočichů. Na videích z těchto experimentů je vidět, jak mikrobot dělá jeden kotrmelec za druhým. Zní to zvláště, ale v prostředí střeva dává takový pohyb smysl. Vnitřek střeva představuje obtížně průchozí křivolaký terén, kde je mechanický pohyb náročný. Kotrmelce mikrobotovi pomáhají svižně postupovat vpřed.

TIP: Noví medicínští mikroboti umí automaticky měnit tvar podle prostředí v těle

Terénní mikroboti o velikosti 0,8 krát 0,4 milimetru jsou natolik drobní, že projdou tělem, aniž by si jich pacient všiml. Kvůli nepatrné velikosti nemohou mít vlastní zdroj energie, jako jsou baterie. Jejich pohyb zajišťuje vnější rotující magnetické pole, které přiměje mikroboty dělat kotrmelce. Jakmile se mikrobot dostane na místo určení, plynule uvolní náklad léčiva.

Výhodou těchto mikrobotů je, že při průchodu tělem a tkáněmi nezanechávají praktické žádné poškození. Zároveň jsou vyrobené z levných biokompatibilních materiálů a mohou být vyráběny relativně rychle. V budoucnu se podobní mikroboti mohou uplatnit nejen v přepravě léčiv, ale i přímo v léčebných zásazích, od čištění ucpaných cév, až pro boj se záludnými infekcemi.

Soptící vulkány po sobě zanechávají celou řadu stop. Některé jsou nápadné na první pohled a z dálky, jako třeba sopečné kužely nebo lávová pole. Jiné, jako lávové tunely, které vytvarovala tekoucí láva, se skrývají pod zemí. Lávové tunely známe ze Země a objevili jsme je i na Měsíci a na Marsu. Zároveň není vyloučeno, že mohou být i na dalších světech Sluneční soustavy.

Kamera HiRISE (High-Resolution Imaging Science Experiment) na palubě amerického orbiteru Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) nedávno vyfotila objekt, který je podle všeho prolomeným stropem lávového tunelu. S elkou pravděpodobností jde o lávový tunel, jehož rozměry dalece překračují velikost pozemských lávových tunelů.

Lávové tunely na Marsu

Zachycený lávový tunel se nachází na svahy dávné sopky Arsia Mons a jeho průměr by měl být minimálně 50 metrů. Na Zemi mají přitom největší známé lávové tunely průměry kolem 14-15 metrů a obvykle jsou ještě mnohem užší. Možná existence obrovských lávových tunelů láká vědce, kteří pátrají po stopách života na rudé planetě.

TIP: Kde postavit základnu na Marsu? Vědci vytipovali vhodné lávové tunely

Pokud se v minulosti na Marsu rozšířil život, mohl se s postupným zhoršováním podmínek na Marsu stáhnout právě do lávových tunelů. Případným živým organismům by taková místa poskytla ochranu a útočiště.

O lávové tunely se ale intenzivně zajímají i konstruktéři vesmírných základen. Představují totiž zajímavé prostory, kam by bylo možné umístit budoucí základny, ať už na Marsu nebo Měsíci a dalších tělesech. Před jejich využitím ale bude nutné lávové tunely pořádně prozkoumat. To nebude bez rizika, takže lze očekávat, že jako první půjdou do akce robotičtí průzkumníci.

Než Alexandr III. Makedonský v roce 323 př. n. l. předčasně zemřel na břišní tyfus, dokázal ovládnout rozsáhlá území od severní Afriky až po Mezopotámii a Střední Asii. Mladého dobyvatele bezesporu ovlivnil jeho učitel a proslulý filozof Aristoteles, který se do výchovy budoucího vojevůdce zapojil již v jeho třinácti letech. Také makedonský král Filip II. se na synově vývoji podílel. 

Už jako osmnáctiletý se Alexandr zúčastnil bitvy u Chairóneie, kde mu otec svěřil velení nad jezdectvem. Mladík dokázal porazit elitní jednotku thébské jízdy, jež měla být nepřemožitelná. Znalost filozofie, umění, matematiky a přírodních věd, kterou mu zprostředkoval Aristoteles, a vojenské dovednosti, strategie i zkušenosti přejaté od otce z něj časem učinily jednoho z největších dobyvatelů dějin. Navíc oplýval silným kouzlem osobnosti, takže mu jeho vojáci byli naprosto oddaní. 

Mladík na trůnu

Roku 336 př. n. l. byl Filip II. zavražděn a dvacetiletý Alexandr nastoupil na trůn. Jakmile se mu podařilo potlačit povstání Řeků, vydal se dobýt Persii coby největší a nejmocnější říši té doby. Vyrazil s 30–40 tisíci pěšáky proti mnohonásobné přesile, počítal však s tím, že se k němu postupně připojí rekruti z osvobozovaných řeckých měst v Malé Asii. Věděl také, že nějaký čas potrvá, než se jednotky perské armády stáhnou ze všech regionů a zmobilizují se. 

V první bitvě, u řeky Gráníkos, byla obě vojska početně vyvážená. Jenže Alexandr zavelel k okamžitému útoku, což Peršany překvapilo. Makedonský vojevůdce tak brzy slavil triumf a většina měst Malé Asie mu raději dobrovolně otevřela brány. Později u Issu porazil samotného perského velkokrále Dareia III., přesto se rozhodl postupovat ještě dál a podrobit si Egypt. 

Neochotný rozkaz

Ani země faraonů mu však nestačila, takže stočil pozornost k mýty opředené Indii. Svedl vítěznou bitvu u Hydaspes, ale unavení a již značně demoralizovaní vojáci se vzbouřili a odmítli dál pokračovat džunglí. Alexandr tedy velice neochotně zavelel k ústupu a zamířil do Babylonu, aby naplánoval další válku. Jenže břišní tyfus byl rychlejší a výjimečný dobyvatel v roce 323 př. n. l. vydechl naposled. 

TIP: Alexandr Makedonský: Jak se stal pánem tehdejšího světa?

Říši si rozdělili jeho pobočníci a generálové, nicméně ohromný kulturní vliv přežil – započala éra řecky mluvících panovníků v Egyptě, a zrodila se tak helénská epocha, jež zasáhla celou civilizovanou Evropu i Blízký východ. 

Sověti se naopak na zimní období 1942 a 1943 chystali pečlivě už od léta. Bojovali ostatně na vlastní půdě a věděli velmi dobře, co zima dokáže. Nebezpečí přinášel hlavně ledový stepní vítr, který pronikal oblečením vojáků, a ti pak velmi rychle promrzali. Kvalitní teplá výstroj proto představovala základní předpoklad toho, aby bojeschopnost s příchodem zimy neupadala.

Zoufalá improvizace

Německé velení naopak rozdávalo svým vojákům místo teplého oblečení návody, jak v mrazivém počasí improvizovat. Měli si například vycpávat oblečení několika vrstvami novinového papíru a muži měli spávat namačkaní těsně na sebe, aby bezezbytku využili fyzické teplo. Pokud vojákovi omrzla noha, instrukce říkaly, že si ji má ponořit do teplé krve zabitého koně nebo nějakého jiného většího zvířete, a pak prý roztaje.

Když potom jednotky Rudé armády zahájily 19. listopadu ofenzivu s krycím jménem Uran, podařilo se jim nepřítele dokonale překvapit a dvojitým obchvatem obklíčit celou 6. armádu, část 4. tankové a některé jednotky Rumunů. Přes čtvrt milionu mužů se tak ocitlo v pověstném stalingradském kotli, z něhož pro většinu z nich nebylo úniku.

Stalingradský kotel

Situace se pak každým dnem zhoršovala. Göring sice Hitlera ujišťoval, že Luftwaffe dokáže obklíčeným mužům zajistit vše potřebné, ale ve skutečnosti to nebylo možné. Němci neměli k dispozici dostatečný počet strojů a třeskutá zima letecké zásobování dále ztěžovala. Už 8. prosince tvořilo denní dávku jednoho vojáka jen 200 g chleba a 120 g normálního masa, nebo 200 g masa koňského. Tyto dávky se potom dále tenčily. Počátkem ledna 1943 byla situace obklíčených kritická a hladovějící vojáci trpící omrzlinami umírali jeden po druhém.

Sovětské velení nakonec přešlo 10. ledna do útoku a německá obrana se brzy začala hroutit. Když pak rudoarmějci dobyli poslední provozuschopné letiště v Gumraku, zůstalo bez pomoci natlačeno ve Stalingradu 100 000 mužů. Obklíčené jednotky byly rozděleny do dvou kotlů, z nichž severní včetně samotného Pauluse kapituloval 31. ledna, jižní o dva dny později. Do rukou Rudé armády padlo 91 000 zajatců, z nichž přežilo kruté podmínky v lágrech jen 6 000.  

Důsledky

Celkově lze říci, že zimní počasí sice nepředstavovalo rozhodující faktor porážek Wehrmachtu u Moskvy a Stalingradu, ale bezesporu k nim svým dílem přispělo. Situaci německých vojáků navíc zhoršilo samo OKW tím, že vedení bojových operací v zimním období nepředpokládalo a dostatečně se tak na ně ani nepřipravovalo.

TIP: Málo známá fakta z bitvy o Stalingrad

Operace Barbarossa měla být ukončena před příchodem zimy, stejně tak Stalingrad měl v představách německých generálů padnout ještě dříve, než začnou mrazy. Tyto optimistické plány však nevyšly a němečtí vojáci pak bez patřičné zimní výstroje nepředstavitelně trpěli. Sověti naopak nástrahy počasí ve své zemi dobře znali a uměli se na ně připravit. 

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se odehrála v úterý 22. října 1895, před jeho klasicistními štíty, obrácenými k Boulevard du Montparnasse. Tato frekventovaná ulice vytváří s kolmou Rue de Rennes trojúhelníkové náměstí, jehož středu tehdy vévodil nástupní ostrůvek pařížských koňmi tažených tramvají. Dnes se na místě nádražní budovy nedaleko horního konce Lucemburských zahrad tyčí obchodní dům Galleries Lafayette s nejvyšší pařížskou budovou Tour Montparnasse, zatímco moderní nádražní areál je až za ním.

Vlak, který projel zdí

V ono úterý ve čtyři hodiny odpoledne mohli lidé na tomto místě zaslechnout nejprve rachot, pak ránu a poté už viděli, jak se otevírá pekelný jícen v prosklené sloupové galerii prvního patra. Odtud se vynořila za doprovodu kouře a syčení páry lokomotiva č. 721, načež padla dolů na chodník i s tendrem. Nárazníky se zabořily do dlažby a ona zůstala viset pod zhruba pětačtyřicetistupňovým úhlem. Za tendrem vyčuhoval z díry nádražní fasády kus poštovního vagonu. Zbytek soupravy osobního vlaku Západní dráhy (Compagnie des chemins de fer de l’Ouest) zůstal v budově, zčásti i na kolejích.

Bylo doslova zázrakem, že si pekelný průjezd splašeného ocelového oře skrze půlmetrovou zeď vyžádal jedinou oběť. Stala se jí Marie-Augustine Aguilardová, choť trafikanta a prodavače novin, jehož stánek hlídala ve chvíli, kdy manžel spěchal pro čerstvé vydání večerníků. V tom okamžiku na ni dopadl kus zdiva. Mohlo být ovšem ještě hůře, protože lokomotiva, opřená teď o nádraží jako žebřík, minula jen o vlas jinou ženu nemluvě o tramvaji, která odjela chvilku předtím, než stroj na koleje dopadl.

Co se stalo?

Popis události takřka z první ruky lze najít ve všech francouzských periodikách včetně odborných, jako je čtrnáctideník Le Génie Civil (Civilní inženýrství) z 2. listopadu 1895. Několikastránkový rozbor začíná epicky: „Osobní vlak táhla lokomotiva, která vypadala, že přestala dbát na úsilí svého strojvedoucího a projela obrovskou rychlostí oním koncovým nádražím, prorazila nárazníky na konci koleje, projela fasádou budovy a málem celá vypadla z výšky druhého podlaží na náměstí Rennes vprostřed Paříže. Lokomotiva s sebou naštěstí v tom obrovském pádu strhla jen tendr.“

Vše je relativní a obrovská rychlost činila podle tohoto odborného periodika něco přes třicet kilometrů, byť noviny psaly, snad pro větší dramatičnost, o padesáti až šedesáti kilometrech v hodině. „Pokud jde o skutečné příčiny této nehody, tedy o důvody, proč stroj svého strojvůdce neposlouchal, nejsou dosud známy a musíme jejich zjištění ponechat vládou vybraným expertům,“ pokračuje článek a detailně rozebírá kolejiště nádraží, kde se vše odehrálo.

Podivuhodný byl předně onen pád. Nádraží, odkud stále vyjíždějí vlaky na Versailles a dál do Bretaně na Rennes, Brest, Nantes či Saint-Nazaire u Atlantiku, je situováno v mírném svahu, vytvářejícím horu Parnas, jak by zněl český překlad názvu nevýrazného kopce i celé čtvrti Montparnasse. K vyrovnání spádu vedlo kolejiště sklonem menším než přírodní svah a skončilo tak ze strany k centru města o devět metrů nad úrovní náměstí.

Vlak č. 56

Neštěstí potkalo expres z Grainville do Paříže, spoj č. 56. Zahrnoval tři zavazadlové vozy, jeden poštovní a deset osobních vagonů. Převážel 131 cestujících. Jelikož měl na nádraží ve Versailles sedm minut zpoždění, strojvůdce přidal páru. Až na pařížské předměstí na stanici Ouest-Ceinture měl ale podle výpovědí stroj dokonale pod kontrolou a na svahu, který tu začínal, přibrzďoval přesně podle předpisů. Teprve na přemostění Rue du Château asi 800 metrů od terminálu přestaly brzdy Westinghouse fungovat.

Strojvedoucí uvedl, že v té chvíli dal zpětný chod a parní píšťalou předpisový signál brzdaři v budce posledního vagonu. O pravdivosti jeho výpovědi však panovaly jisté pochyby: jeden ze dvou strojvůdců mohl na chvíli ztratit vědomí, být nepozorný a při brzdění nereagovat předpisově na včasné otočení kohoutu, jímž se brzdy krom páky ovládaly.

Strojvůdce Guillaume-Marie Pellerin, konduktér Albert Mariette (tedy druhý strojvedoucí) a topič Victor Garnier měli dost duchapřítomnosti, aby u budky vyskočili dřív, než splašený vlak prorazil mohutný prosklený oblouk štítové zdi, přejel nevelkou terasu a zvrhl se přes její parapet. Náraz ve vagonech nebyl velký, cestující, poplašení tím, že souprava nepřibrzďuje, popadali na zem, vyvázli ale jen s lehčími oděrkami či modřinami a po poněkud drsném zastavení vcelku klidně vystupovali na perón. Ze salonního vozu 1. třídy tak mohl důstojně sestoupit s rodinou i Albert Christophe, správce mocného bankovního domu Crédit foncier.

Štěstím byl zvířecí instinkt, který koním, zapřaženým do přeplněného tramvajového vagonu linky Montparnasse–Bastille, velel poplašeně vyrazit vpřed. Náraz krom zdi a skel přerval elektrické rozvody, čímž se všechny nádražní hodiny zastavily. Jejich ručičky ukazovaly přesně 16:00.

Konečný verdikt

Strojvůdce, muž s devatenáctiletou praxí, vyvázl s pokutou padesáti franků a na své místo nastoupil znovu hned poté, co mu to soudní verdikt umožnil. Ten totiž konstatoval, že na vině byla závada vzduchových brzd Westinghouse a ona pokuta byla udělena kvůli výtce, že doháněl nabrané zpoždění a zpomalovat začal příliš pozdě, možná i dost prudce, což přispělo k tomu, že brzdy praskly. Pokutu 25 franků dostal i konduktér Mariette, který v kritický moment vyplňoval úřední formuláře, nedával dostatečně pozor a ruční brzdu použil pozdě.

Naopak pochvaly se dostalo brzdaři v zadním vagonu, který zatáhl za rukojeť brzd bleskově a soupravu alespoň trochu zpomalil. Z polohy padlého stroje, stupně jeho zaboření, poškození prvních tří vagonů a jen drobných zranění pak komise dospěla k závěru, že vlak vrazil do zdi minimální rychlostí. Kdyby se do ní opřel padesátkou, uváděnou novináři, byly by následky krvavé, možná spojené i s výbuchem kotle, neboť stroj by přes parapet nepřepadl, ale přeletěl doprostřed náměstí. Strhl by přitom s sebou i část soupravy, jejíž hmotnost činila 250 tun!

Železniční společnost vyplatila ovdovělému manželovi paní Aiguillardové slušné odškodné, postarala se o výchovu a školné pětiletého i devítiletého sirotka a slíbila, že oba po vyučení zaměstná. 

Afghánské horské údolí Šahí Kot ležící na jihovýchodě země představuje pro místní bojovníky tradiční úkryt. V 80. letech zde našli útočiště mudžáhedíni bojující proti Sovětům a nejinak tomu bylo po americké invazi (v říjnu 2001) do Afghánistánu ovládaného hnutím Tálibán, které podporovalo teroristy z organizace al-Káida. Koaličním silám se za vydatné pomoci spřátelených afghánských milicí brzy podařilo Tálibán vytlačit z městských oblastí, po čemž se ozbrojenci začali stahovat do hor a přešli na guerillový styl boje. 

Do Údolí králů

O koncentraci sil Tálibánu a al-Káidy v Šahí Kotu měla americká rozvědka informace již dříve, teprve na konci roku 2001 však výslechy zajatců a průzkumná činnost speciálních jednotek přinesly konkrétní data. V údolí se mělo dle odhadů zdržovat na 200 bojovníků včetně špiček obou organizací. S úmyslem zasadit Tálibánu rozhodující úder proto americké velení posvětilo plán nazvaný operace Anakonda.

Afghánské milice organizované v bojové skupině Task Force Hammer měly postupovat údolím ze severu, zatímco na jižním konci údolí měl ustupující tálibánce očekávat kordon v podobě amerického uskupení Task Force Anvil, tvořené vojáky 101. výsadkové divize a 10. horské divize. Konvenční pozemní síly podporoval početný kontingent členů speciálních jednotek nejen z řad americké armády, ale i jiných koaličních států. Nejvýznamnější úlohu pak měly hrát takzvané AFO týmy (Advanced Force Operations) působící v rámci skupiny Task Force 11 pod velením brigádního generála Gregoryho Trebona.

Elitní bojovníci

Jednalo se o několik desítek vojáků z elitních jednotek SFOD-D a US Navy SEAL, kteří přímo v terénu vyhledávali přístupové cesty do údolí a zjišťovali pozice protivníka. Několik dní před začátkem operace pak trojice AFO týmů pronikla přímo do údolí a zřídila  pozorovatelny pro navádění leteckých úderů a sledování pohybů nepřítele.

Operace Anakonda začala ráno 1. března 2002, již v úvodních hodinách útoku však narazily koaliční jednotky na nečekané problémy. Místo odhadovaných dvou stovek bojovníků se jich v údolí nacházelo nejméně pětkrát tolik. Tálibánci navíc byli výborně vyzbrojeni, disponovali i těžšími zbraněmi v podobě raketometů a minometů a perfektně znali terén. Afghánské milice při útoku ze severu utrpěly vážné ztráty, zatímco na americké vrtulníky vysazující vojáky na jižním konci údolí čekala hustá protiletecká palba. Jen s vypětím všech sil a za vydatné podpory letadel a bitevních vrtulníků se Američanům podařilo dosáhnout plánovaných pozic.

Nelogické rozkazy

Ve srovnání s problémy v údolí probíhala činnost AFO týmů přesně dle plánů. O to větší proto bylo překvapení velitele AFO podplukovníka Petea Blabera, když jej kontaktoval brigádní generál Trebon s rozkazem předat velení nadporučíkovi Vicu Hyderovi z řad Navy SEAL. Ten měl společně se SEAL týmy Mako 30 a Mako 21 dorazit do Gardézu, hlavního města provincie Paktíja, užívaného jako základna pro AFO operace. Jeho muže měly následně helikoptéry vysadit přímo v údolí, aby zde „tuleni“ zřídili další dvě pozorovatelny.

TIP: Konec nešťastné války: Poslední sovětské jednotky opouštějí Afgánistán

Blaber namítal, že ani jeden tým není seznámen se situací a jejich členové neprošli aklimatizací na náročné horské podmínky, Trebon ale jeho námitky odmítl. Podle všeho jej k tomuto později kritizovanému rozhodnutí nevedly žádné taktické důvody, pouze chtěl sealům poskytnout bojové příležitosti. Oba týmy do Gardézu dorazily 3. března a dle Trebonových pokynů měly ještě ten den být vysazeny do údolí – zatímco Mako 21 měl zaujmout pozici na jižním konci údolí, cíl Mako 30 se nacházel na vrcholku Takur Gharu, nejvyšší hory údolí. V zájmu snížení rizika protiletecké palby měli být vojáci vysazeni v noci zhruba kilometr od vrcholku a na ten pak vystoupat pěšky. K dopravě obou týmů byly určeny stroje MH-47E Chinook (volací znaky Razor 03 a Razor 04) ze stavu 160. leteckého pluku zvláštních operací. 

Pokračování: Operace Takur Ghar (1): Spojenecká elita proti Tálibánu (vychází ve čtvrtek 29. října)