Pověst praví, že Kášán založila královna Zubejda, manželka chalífy Hárúna ar-Rašída známého z Pohádek tisíce a jedné noci. Ve městě plném neobvyklé krásy se setkávají příběhy tří králů nebo, chcete-li, tří mágů, kteří se vydali do Betléma. Podle mnohých měli pocházet právě z těchto končin a Kášán je na to patřičně hrdý. Mluví se o něm jako o konzervativním městě, kde pulz života udávají bazarové ulice, mešity, hrobky či svatyně. Zdálky se nezdá být velký, přestože se stal domovem víc než 400 tisíc lidí. Pár kilometrů za jeho hranicemi se pak nachází nejtradičnější perská zahrada celého Íránu, postavená pro šáha Abáse I.

Kášán návštěvníky vtáhne jako magnet. Už ho nechrání hradby jako v 7. století, kdy ho dobýval Músa al-Asarí, aby do něj přinesl islám. Město dlouho odolávalo a podle legendy nechal Músa své vojáky posbírat všechny štíry v okolí, načež je přehodili přes opevnění. Vystrašení obyvatelé prý sami rozrazili brány a utekli pryč. Dnes už není třeba utíkat, naopak – stačí vstoupit do tamních ulic, a rázem se ocitnete ve světě bazarů. 

Labyrint úzkých uliček

Srdcem starého Kášánu se táhnou bazarové uličky prosycené duchem dávné, téměř zapomenuté Persie. Původně se kášánský bazar rozléval rušnou ulicí, dnes ji však přenechal autům, motorkám a vozíkům a místo toho se ukrývá pod překrásnými klenbami a kupolemi. Zabírá téměř celou čtvrť, a přestože se to zpočátku nezdá, můžete se v něm ztratit na dlouhé hodiny. Malé obchůdky i dílničky se krčí v řadách vedle sebe, a při bližším pohledu zjistíte, že se zde většina lidí živí byznysem s koberci. Není divu – vždyť Kášán je jedním z nejdůležitějších center jejich výroby v Íránu. 

Obchodníci sedí před svým zbožím, vtipkují a rádi si promluví nebo nabídnou čaj. Rozhovory se v bazaru rozplývají jako kouř z vodní dýmky, kterou si kdysi neodpustil téměř žádný místní muž. O kousek dál najdete tepané výrobky, konvice, starožitnosti, látky, hedvábí, hedvábné šátky, oblečení, drobnosti do kuchyně a domácnosti, orientální lampy i absolutní zbytečnosti.

Nejpohádkovější část bazaru tvoří Timche-ye Amin od-Dowleh s nádherně dekorovanou kupolí, kde výzdoba pokrývá snad každý milimetr prostoru. Labyrint uliček pulzuje vždy ráno a vpodvečer lidskou řekou, valící se jeho zákoutími. Do ticha se ponoří jen v pátek, kdy ožívají mešity.

Poklady za branami

Mezi nejzajímavější místa starého Kášánu patří mešita Agha Bozorg propojená se starou medresou, tedy náboženskou školou. Za obyčejným vstupním portálem se otevře neskutečný svět dokonalé symetrie perské architektury. Nikdo by za fasádou nečekal okázalou mešitu s vysokou cihlovou kupolí a dvěma minarety. Postavili ji v 18. století, aby v ní mohl kázat šíitský filozof a teolog Mulla Muhammad Naraqí, jemuž dal samotný šáh přezdívku „velký pán“. 

Úchvatné místo ukrývá nádvoří s fontánou a stromy, přičemž jej obklopují místnosti, kde se kdysi vyučovalo. Minaret nedaleké Páteční mešity pro změnu pamatuje Seldžuckou říši a pochází z roku 1074, takže se řadí mezi nejstarší v zemi. Uvnitř sedí jen několik starších mužů. Pouze hrstka z nich se modlí, ostatní se přišli schovat před sluncem, odpočívají, čtou si nebo jen rozjímají. 

Sídla boháčů

Kášán proslavily vzácné aristokratické a kupecké domy z 19. století. Chcete-li je objevovat, musíte opustit centrum s bazarem a vydat se do starých čtvrtí, jež vynikají hliněnou architekturou. Ruch se tam jaksi vytratí a ulice ztichnou. Město dřív leželo na obchodní cestě, díky čemuž mnozí kupci pohádkově zbohatli. Peníze pak vložili do okázalých sídel, která by jim mohli závidět i dnešní západní milionáři. 

Lukrativní domy však snadno přehlédnete, neboť zvenčí vypadají naprosto obyčejně: Architektonickou perlu za zdmi bez oken prozrazuje pouze vstupní portál s masivními dveřmi. Tradiční obydlí se zkrátka nestavěla pro potěchu oka kolemjdoucích a kousek ráje čekal až za branou.

Kouzlo perské zahrady

Unikátní zahrada Bagh-e Fin v jihozápadním cípu města představuje dokonalý příklad tradiční perské zahradní architektury. Soukromý prostor dynastie Safíovců nechal vybudovat šáh Abbás I. už v roce 1590: Chodilo se tam odpočívat, nasávat atmosféru ráje, který čekal na dobrého věřícího, a při tom naslouchat poezii, hudbě a na chvíli zapomenout na státnické povinnosti. 

Vysoké cypřiše vrhají stín a pod nimi v úzkých kanálcích zurčí voda. Společně se stromy jde o tradiční prvek perských zahrad, a přestože se růže těší všeobecné oblibě, dobrá zahrada nemusela být posetá květy – právě naopak: Mohly by totiž rozptylovat, a proto si někdy architekti vystačili se stromy. Typické jsou fíkovníky, citrusy, datlovníky, platany i cypřiše coby bájné symboly věčnosti. Během volných dnů přicházejí davy místních, rodiny s dětmi, páry i výletníci z různých končin země. Íránci zkrátka zahrady a jejich atmosféru milují.

Pahorek skrývá zikkurat

Jen pár kilometrů od Kášánu můžete navštívit také archeologické naleziště a pohřebiště Tepe Sialk. Na první pohled vypadá jako obyčejný hliněný kopec, dokud si nevšimnete starověké zdi, základů domů i vzácného zikkuratu. Podle archeologů je místo přes sedm tisíc let staré a zmíněný zikkurat vznikl kolem roku 3000 př. n. l. S vykopávkami začali Francouzi ještě před druhou světovou válkou, a proto několik nejcennějších nálezů jako malovaná keramika skončilo v pařížském Louvru, zatímco jiné si našly cestu do londýnského British Museum a pár drobností i do New Yorku. 

TIP: Íránský Jazd: Hliněný labyrint příběhů

Touláte se prachem historie a před očima vám ožívají příběhy. Náhle pohled přitáhnou ruiny města, jež pulzovalo životem před čtyřmi tisíciletími, přičemž se archeologům podařilo odkrýt tamní zbraně, keramiku i šperky. Turisty v místě téměř nepotkáte, a tak získává Sialk ještě kouzelnější nádech objevování – stejně jako celá nesmírně stará a zajímavá země na Středním východě.

Exoplaneta WASP-121b, vzdálená asi 850 světelných let, kterou pozorujeme v souhvězdí Lodní zádě, je pořádně rozžhavený horký jupiter. Svou hvězdu spektrální třídy F, tedy o něco větší a žhavější než Slunce, obíhá tak blízko, že jeden oběh stihne za 1,275 dne. Kvůli těsné blízkosti žhavé hvězdy panují na přivrácené straně planety extrémní teploty 2 500 až 3 000 °C.

Pro astronomy je tento relativně blízký ultrahorký jupiter zajímavým objektem k výzkumu. A stále je tam co objevovat. Jens Hoeijmakers ze švýcarského výzkumného centra National Centre of Competence in Research PlanetS a jeho kolegové analyzovali data, která nasbíral ze záření systému WASP-121 spektrograf HARPS (High Accuracy Radial Velocity Planet Searcher), instalovaný na teleskopu Observatoře La Silla v Chile.

Atmosféra plná kovů

Badatelé detekovali v atmosféře této žhavé planety přinejmenším sedm různých kovů v plynném skupenství. A jejich sestava byla rozhodně zajímavá. V poměrně hojném množství se v atmosféře exoplanety vyskytuje vanad, který je jinak spíše vzácností. Kromě vanadu se v atmosféře WASP-121b vyskytují železo, chrom, vápník, sodík, hořčík a nikl. Za zvláštní vědci považují i absenci titanu.

TIP: Předpověď počasí na exoplanetě HAT-P-7b: Oblačno, občas rubíny nebo safíry

Díky podobným detailním analýzám složení atmosfér exoplanet mohou odborníci rekonstruovat chemické procesy, k nimž tam zřejmě dochází. Mnohé z těchto planet jsou pro nás velmi exotické světy, s jakými nemáme ve Sluneční soustavě přímou zkušenost. Zkoumání jejich atmosfér je jednou z možnost, jak jim můžeme více porozumět.

Už v dřívějším výzkumu prokázal tým zooložky Emiko Nišiové z Institutu primátů při univerzitě v japonském Kjótu, že hulmani nevnímají hořkou chuť. Totožní vědci poukázali na další pozoruhodnou skutečnost související s hulmany. Savci jsou obecně schopni rozlišit sladkou chuť díky genům chuťových receptorů TAS1R2/TAS1R3 a k nim příslušejícím chuťovým pohárkům na jazyku.

Nišiová a její kolegové podrobili zkoumání chuťové buňky hulmana jávského (Trachypithecus auratus) a konstatovali, že při vystavení sacharóze, fruktóze a maltóze, tedy přírodním cukrům přítomným v ovoci, tyto buňky nijak nereagují. Ačkoli jsou geny TAS1R2/TAS1R3 u těchto opic přítomny, zdá se, že „nefungují“.

TIP: Pozorné oči opičích samců: Makakové dokážou „vidět“ ovulaci

V dalším testu předkládali zoologové hulmanům stříbrným (Trachypithecus cristatus) a hulmanům posvátným (Semnopithecus entellus) drženým v zajetí dva druhy želé: Jeden typ byl zcela bez chuti, druhů byl ochucen cukrem. Opice evidentně nedávaly přednost ani jedné verzi a bez vybírání spořádaly se stejnou chutí všechno želé.

Nišiová a její kolegové předpokládají, že funkční „selhání“ chuťových genů souvisí s potravinovými preferencemi hulmanů. Útlí hulmani nejsou schopní trávit sladké, energeticky vydatné plody. Jejich žaludky fungují podobně jako trávicí systém přežvýkavců a prostřednictvím fermentace za pomoci bakterií dokážou trávit celulózu a hemicelulózu obsaženou v listech. Primárně proto jedí listy a jen zřídka sáhnou po sladkém ovoci. Nevyužívané geny se u nich proto „vypnuly“.

Kolik byste zaplatili za kompletní kostru legendárního T. rexe? Před pár dny si pozornost světa získal prodej (téměř) kompletní kostry vrcholového predátora samotného konce druhohor. Cena kostry, které se přezdívá Stan, se nakonec vyšplhala na více než 31,8 milionů dolarů (zhruba 733 milionů Kč). Je to zhruba čtyřikrát více, než kolik se původně čekalo. Zároveň jde o zdaleka nejvyšší částku, jaká kdy byla zaplacena za fosilii dinosaura.

Stan je jednou z nejvíce kompletních koster tyranosaura, co byla kdy nalezena. Na délku měří asi 12 metrů, do výšky 4 metry. Tvoří ji celkem 188 nalezených kostí. Pochází ze slavného geologického souvrství Hell Creek, které představuje nejmladší vrstvy geologického záznamu období druhohor, nejsvrchnější křídy. Kostru objevil Stan Sacrison na jaře roku 1987 a ze země ji paleontologové vykopávali mezi lety 1992 a 2003.

TIP: Scotty z Kanady je největší a nejstarší T. rex, jakého jsme kdy našli

Prodej Stana byl hvězdnou atrakcí akce Christie’s Evening Sale of 20th Century Art. Dosavadním držitelem rekordu byla jiná kostra tyranosaura, které se přezdívá Sue. Ta byla prodána v roce 1997 za částku, která vzhledem k inflaci odpovídá asi 13,4 milionům dolarů (asi 308 milionům Kč). Zatím není jasné, kdo tyranosaura Stana koupil a kde skončí. Můžeme jen doufat, že zůstane přístupný veřejnosti. Zaručené to ale pochopitelně není.

Hodně technologických otázek kolem asistované reprodukce se časem dočkalo odpovědí: Ano, děti narozené pomocí oplodnění in vitro jsou zdravé; ano, zdá se, že zmrazování embryí je bezpečné; ano, matky jsou obecně schopné bezpečně rodit děti daleko za rámcem klasického plodného věku. Do popředí však nyní vstupuje další důležitá otázka: V jakém věku jsme už na potomstvo příliš staří?

Dobrým příkladem může být Hayley, desetiletá dcera osmapadesátileté Ann Skyeové. „Věděla jsem, že si Hayley bude muset v životě vybudovat podpůrnou síť sama, nebo že by to potenciálně mohla potřebovat,“ uvádí Skyeová, která žije v Severní Karolíně a pracuje ve veřejném zdravotnictví. „Myslím, že to mělo velký dopad na náš způsob výchovy. Z toho důvodu jsme právě silně prosazovali, aby se jako malá [sama] vyplakávala k spánku: Musela se naučit sama se uklidnit.“

Sirotkem v pubertě

V prosinci dva prominentní psychologové a reprodukční endokrinologové vydali v časopisu Journal of Assisted Reproduction and Genetics názorové stanovisko, v němž uvažují, zda nenadešel čas zavést v oboru věková omezení. Podle jejich vyjádření výzkumy vykazují, že děti často zakoušejí společenskou trapnost, pokud jsou jejich rodiče o půl století starší než ony, a čelí také většímu riziku autismu a psychopatologických jevů. Tyto děti se pravděpodobně dostanou do pečovatelské role a zažijí úmrtí rodičů jako adolescenti nebo náctiletí, oproti svým vrstevníkům, které rodiče zplodili ve svých dvaceti až třiceti letech.

Autoři článku se ptají, zda tato rizika představují potenciál pro „vysoké poškození“ dítěte a převažují tak právo člověka na „rozmnožování bez omezení a narušování v jakémkoliv věku“. „Je to začarovaný kruh: Čím více starších pacientů začne vyhledávat léčbu neplodnosti, tím více lidí bude mít pocit, že vyhledat asistovanou reprodukci je rozumné, a to především v dnešní době, kdy se senzační porody v médiích veřejně oslavují jako pozitivní události,“ napsali dále autoři.

TIP: Afrika má nejstarší prvorodičku: Nigerijka porodila v 68 letech zdravá dvojčata

Podle Národního centra pro zdravotní statistiky se ve Spojených státech počet živých dětí narozených matkám ve věku od 45 do 49 let zvýšil z 3 045 v roce 1996 na 8 257 v roce 2016 a počet matek ve věku od 50 do 54 let stoupl v témže období ze 144 porodů na 786. Podle střediska Pew Research Center je průměrný věk prvorodiček v USA nyní 26 let oproti 23 rokům v roce 1994.

Dvakrát větší pravděpodobnost úmrtí

„Prožití ztráty rodiče má velmi významný dopad na další život, obzvláště pokud jde o mladého člověka,“ říká Julia Woodwardová, psycholožka na klinice asistované reprodukce Duke Fertility Center v Durhamu v Severní Karolíně a spoluautorka prosincového názorového stanoviska. Nedávno zahájila studii se ženami, které podstoupily asistovanou reprodukci, aby „zjistila více o dlouhodobějších důsledcích pro rodiče i jejich děti“.

Rodičovství v pozdějším věku má ale i jasná pozitiva. „Mít zralejšího rodiče může být pro dítě výhodou, jelikož takový rodič může být trpělivější a být v roli rodiče více investován, protože některé další životní cíle už má splněné,“ uvádí Woodwardová. Významné negativum však představuje možnost, že rodič zemře dřív, než se dítě zakoření ve svém vlastním životě, nebo dokonce před dosažením jeho adolescence.

Podle studie z roku 2015 vedené Juliannou Zweifelovou, psycholožkou z lékařské fakulty při University of Wisconsin, platí, že když se člověk stane rodičem v padesáti letech nebo později, pravděpodobnost jeho úmrtí do doby, než dítě dosáhne dvaceti let, je 22 % pro pozdní rodiče-muže a 14 % pro ženy. To je více než dvojitá pravděpodobnost než u prvorodičů ve věku čtyřiceti let.

Právo na zázrak?

Tento potenciál ztráty rodiče utrpěné v útlém věku také přesvědčil lékaře Marka Sauera, průkopníka technologie darování vajíček, aby přehodnotil své dřívější postoje k poskytování léčby neplodnosti ženám, které chtějí počít po padesátce. „Dnes už to neberu tolik na lehkou váhu jako před 30 lety,“ uvedl. Dříve léčil matky samoživitelky, starší ženy, nebo páry, kdy matka byla po padesátce a otec dokonce po sedmdesátce, přátele a příbuzné v podobném věku. Některé starší ženy samoživitelky měly později zdravotní problémy a zemřely a „zanechaly dítě bez matky“.

„Dnes už bych se něco takového zdráhal udělat, protože (i když to přiznávám jen velmi těžko), už vidím, jaká negativa to obnáší,“ řekl Sauer, který je také spoluautorem prosincového názorového vyjádření. Americká společnost pro reprodukční medicínu (ASRM) v roce 2016 vydala nová doporučení, podle nichž „se léčba plodnosti u žen nad 55 let věku obecně nedoporučuje“. Poslední slovo o tom, kdy už je stará matka příliš stará, však stále mají jednotliví lékaři a jejich pacienti.

Zweifelová, která prosincový článek také podepsala, by ráda od ASRM a reprodukčních klinik viděla doporučení stanovující hranici pro umělé oplodnění na padesáti letech, protože „nám to dává naději na více než dvacet let života, a z toho velkou část v dobrém zdravotním stavu. Ale i tak se stává, že ženy mohou zemřít, když je jejich dětem sotva dvacet let.“ Podle Zweifelové by se stejné ohledy na věk měly brát i u mužů, kteří se obvykle bez lékařského zásahu nejsou schopni rozmnožovat déle než ženy.

Nejen věk

Dr. Sauer si však nemyslí, že by měl na reprodukční léčbu být uvalen věkový limit. „Na světě jsou dvaadvacetiletí lidé, ze kterých budou hrozní rodiče, na druhou stranu existují šedesátníci, kteří jsou dobří novopečení rodiče. Takže si myslím, že věk jako rozhodující proměnná nemusí být nutně dobrým vymezením,“ uvedl. Sauer se k názorovému stanovisku přidal, aby podpořil tvrzení jeho autorů, jež by se dalo shrnout takto: „Tady pozor. Nekončí to vždycky šťastným koncem.“

TIP: Kdy se dožijeme 200 let? Moderní genetika dává naději na dlouhý život

Další odborníci v oboru tvrdí, že dlouhodobé důsledky porodů u matek vyššího věku se zatím nedočkaly dostatečného zohlednění. Jacques Moritz, ředitel gynekologicko-porodnické kliniky na Tia Women's Health Clinic v New Yorku, nedávno pomohl sedmapadesátiletému páru přivést na svět dvojčata.„Když jejich děti půjdou k maturitě, otec i matka už budou v důchodovém věku. A o čem to svědčí? Že jsme nad tím moc nepřemýšleli. Věda se posouvá rychleji než společenské poměry, a mně nepřísluší tyto věci soudit.“ 

Pěkně vypečené zprávy

• Babylon, 33. století př. n. l.

Boj o prvenství na poštu by teoreticky mohli vyhrát Asyřané. Něco podobného totiž měli už 3200 let př. n. l. Jednalo se však spíše o systém strážních pevností, které si předávaly zprávy čistě vojenského charakteru. Také se tu evidovalo obyvatelstvo a stanovoval „daňový výměr“ z té které oblasti. Něco se ale Asyřanům nechat musí: vynález první skutečné obálky. Šlo o tenkou vrstvu jílu, kterými se hliněné destičky se zprávami obalovaly a pak krátce vypalovaly v peci. Depeši jste si po doručení museli nejprve vyloupnout! Bylo to o poznání praktičtější, než balení do kůží.

Nesou slova boží 

• Egypt, 21. století př. n. l.

„Ať se slova mocného faraona rozléhají nad posvátnou zemí,“ zní příkaz, který se dá ve 21. století př. n. l. vyplnit trochu obtížně. V Egyptě si ale dokázali poradit. Základní trasa, po které tehdy pošta putovala, se omezovala na řeku Nil. Papyrus nebo hliněnou destičku se zaznamenanou vůlí panovníka, uloženou v truhle, pak doprovázela garda vojáků, kteří v každém přístavu vyhlásili její obsah lidu. Většinou to nebyly dobré zprávy: nové a vyšší daně, odvody do armády, vyhlašování zákonů a nařízení. Dochovalo se několik takových „dopisů“, jejichž autorem měl být samotný Amenhotep.

Až do 3. století př. n. l. se korespondence vyhláškami omezovala jen na faraona a jeho nejbližší. Teprve v ptolemaiovské éře se pošta otevřela lidem, kteří mohli za úplatu posílat zprávy napříč celou říší. Kromě říční cesty také přibyla síť pěších doručovatelů, a také se zrodila pravidelná a expresní pošta. Rychlejší byla samozřejmě vyhrazena státní správě, zatímco depeše pro běžné smrtelníky putovaly na hřbetech oslů. První dochovaný civilní dopis je archeology datován k roku 255 př. n. l.

Ani déšť, ani sníh 

• Persie, 6. století př. n. l.

O prvenství při zakládání poštovního úřadu se s Egyptem přetahuje Persie. První systém kurýrních stanic tu totiž zdařile vytyčil už král Kýros II. v roce 550 př. n. l. Jenže se svou funkcí omezovala jen na předávání informací zpravodajského a státního charakteru. Teprve jeho nástupce, velkokrál Dareios, otevřel službu ostatním lidem. Princip byl prostý...

Zhruba každých 20 mil královské cesty stála jedna stanice Chapar-Khaneh, tedy Jízdní služby, kde vyčkávali odpočatí koně i jezdci. Dopis se buď v ústní formě, anebo jako „psaní“ předával štafetou. Vzhledem k tomu, že města Sardis a Súsy dělilo 2 500 mil, byla to úctyhodná infrastruktura. Po čtyřech stanicích následoval na každé sté míli opevněný karavanseráj, něco jako opevněný motel se stálou vojenskou posádkou. Jezdci Chapar pracovali nonstop, jezdilo se v každou denní i noční hodinu.

A mimochodem věta: „Ani déšť, ani sníh, vedro nebo temnota noci nezabrání kurýrům v doručení zprávy,“ kterou si na počátku 20. století vetkne do štítu newyorský Farleyho poštovní úřad, má svůj původ v Persii. Přesně těmito slovy totiž popisoval antický historik Hérodotos fungování perské pošty.

Psaníčka v Říši středu 

• Čína, 3. století př. n. l.

Propracovaným systémem poštovní služby se může pochlubit i Čína. První pokusy prý realizovala už dynastie Sia. Teprve za dynastie Chan (206 př. n. l.–200 n. l.) se však z této instituce stal kolos, zaměstnávající na 20 tisíc lidí. Ti obhospodařovali poštovní stanice stojící od sebe každých 30 li, tedy zhruba 15 kilometrů.

V období říše Čching pak následovala další reforma: čerstvé koně se střídali každých 5 kilometrů, po třiceti se měnil jezdec. Lidé si ale tohoto servisu dlouho neužili. I když tu bylo více než 1 780 poštovních stanic, celá síť přímo spadala pod ministerstvo války. Posílat osobní zprávy bylo oficiálně zapovězené. Ale neoficiálně?

Nikdo vám nebránil, abyste jezdci přidali pár mincí a on laskavě vaše psaní doručil. Vynález papíru a papírové obálky chih poh činil takovou službu elegantní. Poštovní doručovatelé se proto tehdy těšili maximální vážnosti. Zaútočit na kurýra bylo považováno za velmi hanebný čin, namířený přímo proti zájmům císaře. Dopadený lapka mohl považovat za akt milosrdenství, když jej pak čekalo „jen“ vaření v oleji zaživa.

Květiny pro mahárádžu 

• Indie, 2. století př. n. l.

Britové se rádi staví do role těch, kteří v koloniích pomáhali rozvinout potenciál primitivních národů. Když ale přišlo na poštu, mohli se ledacos přiučit. Sami disponovali Královským poštovním úřadem teprve od roku 1516, zatímco indická Maurjovská říše jej měla už ve 2. století př. n. l. Veřejné poštovní stanice, udržované cesty, studně a napajedla – proč to všechno? Aby tu mohly dobře jezdit vozíky dagana převážející zboží.

Indická pošta tehdy přímo spadala pod cosi, co bychom nazvali rozvědkou – zpravodajskou službou. Kromě zpráv státního významu tu ale hojně proudily i zprávy ryze civilní. O tom, jak kvalitní byly poštovní služby v Indii 18. století, vypovídá i příběh mahárádži z Džódhpuru. Ten si téměř každé ráno objednával čerstvé květiny z 320 kilometrů vzdáleného náboženského centra v Nathdwara. A než přišel čas na večerní modlitbu daršan, měl květiny na stole v paláci. Příchod Britů do Indie zavedené pořádky kazil. Státní úředníci totiž měli poštu odnepaměti zadarmo a s Brity řízenou Východoindickou obchodní společností přišlo tolik byrokratů, že to zahltilo celý jinak výtečně fungující systém.

Pošťák má přednost 

• Mongolsko, 13. století

Zhouba z Východu, Mor stepí či Velký ničitel… Čingischán prostě neměl v zahraničí dobrou pověst. Na druhé straně, Mongolsko mu vděčí za Örtöö, systém kurýrních stanic, který jeho následovníci dovedou k dokonalosti. Základem všeho je tu tzv. Yam, tedy místo s čerstvými koňmi a vodou. Také tu sídlí vojáci, odpočívají poutníci a obchodníci. A když dorazí posel? Buď předá zprávu dalšímu, nebo jen přesedne a jede dál. „Mongolská armáda je rychlá, a její poslové jsou ještě rychlejší,“ poznamená si ve 13. století franský misionář William z Rubrucku. Zpráva tu urazí v průměru 300 kilometrů za den, bez ohledu na vnější podmínky!

Práva poslů dokonce zmiňuje i soubor neveřejných a tajných pravidel zvaný kodex Yassa. Nikdo se například nesmí postavit poslovi do cesty. A když kurýr chce, může si vzít jakéhokoliv koně, což by jinak bylo trestáno smrtí. Na Mongoly dobytých územích mohl poštu využívat kdokoliv, kdo zaplatil. Vojevůdce Kublajchán přenesl poštovní síť i na sever Číny. Jen pro představu, obnášelo to 1 400 stanic, 50 000 koní, 6 700 mul, 6 000 volů a 5 000 lodí! 

Černé díry jsou fascinující extrémní objekty, v nichž přestávají platit fyzikální zákony. Vymykají se lidské představivosti a zároveň nesmírně dráždí naši fantazii a fyzikům přidělává vrásky na čele. 

Předchozí část: Kam vedou černé díry? Existuje propojení mezi černou a bílou dírou?

Zkratka časoprostorem

Kromě černých děr (a dnes i bílých děr) se vědci již dlouho zabývají potenciální existencí červích děr, které se napojují na černé „kolegyně“ a vedou jako zkratky časoprostorem do jiných, možná nepředstavitelně vzdálených míst – třeba do další galaxie, a snad i do úplně odlišného vesmíru.

S myšlenkou jejich existence si pohrával už Albert Einstein ve 30. letech 20. století. Tehdy spolupracoval s Nathanem Rosenem a společně uvažovali o „mostech“ spojujících dvě různá místa v časoprostoru. „Einsteinovy–Rosenovy mosty“ dlouho zůstávaly jen abstraktní představou, jíž odborníci nepřikládali větší význam. V 80. letech však ideu oživil fyzik Kip Thorne a zahájil diskusi, zda by červími dírami mohly alespoň teoreticky procházet nějaké objekty.

Sám Thorne však vidí jejich existenci dost skepticky. Když se stal vědeckým poradcem při natáčení filmu Interstellar z roku 2014, v němž hraje významnou roli průlet hrdinů červí dírou, nechal se slyšet, že jsme v kosmu dosud nenalezli nic, co by pro výskyt takových objektů svědčilo. Stejně tak prý nemáme žádný přesvědčivý důkaz, že by červí dírou mohlo něco bez úhony projít. Proto je Thorne přesvědčen, že zůstane spíš jen u kulis sci-fi příběhů.

Jak vyrobit červí díru

Představa, že by bylo možné cestovat zkratkami v časoprostoru nebo jimi alespoň posílat zprávy, je velice lákavá. Proto se vědci nevzdávají a snaží se vymyslet způsob, jak červí díru „zprovoznit“. Se zajímavým receptem přišel nedávno Zicao Fu z University of California v Santa Barbaře a jeho spolupracovníci. Podle nich by bylo teoreticky možné postavit víceméně stabilní červí díru: Nevydržela by věčně, ale hroutila by se tak pomalu, že by šlo skrz ni poslat zprávy i objekty. Návod přitom zahrnuje dvě černé díry a dvojici nekonečně dlouhých kosmických strun.

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Fu a spol. vyšli z toho, že by bylo teoreticky možné spojit dvě černé díry s opačným elektrickým nábojem. Takto vytvořená červí díra by však byla velmi nestabilní. Černé díry s opačným nábojem by se k sobě nejspíš silně přitahovaly, takže by se mohly záhy zhroutit do jediné a jejich elektrické náboje by se při tom vynulovaly. Badatelé proto navrhují vylepšit konstrukci kosmickými strunami. Jedná se opět jen o hypotetické objekty z raného vesmíru, jež se mohly objevit v důsledku fázového přechodu vakua kosmu ve zlomcích sekundy po Velkém třesku. Jsou velmi exotické, připomínají struny o šířce protonu, ale přitom jsou nesmírně hmotné.

Právě exotické vlastnosti kosmických strun by mohly zajistit alespoň dočasnou stabilitu vytvářené červí díry: Jednou ze strun by se musela „vyplést“ tak, aby oba konce struny procházely vždy vnějším okrajem černých děr, až do nekonečna. Tím by se zajistilo, že se dvojice hned nezhroutí do jediného objektu. Poté by bylo nutné využít druhou strunu k propletení červí díry tak, aby její smyčky čněly do okolního prostoru: Měly by vibrovat a vibrace by v okolí vytvářely negativní energii. Červí díra by se tím dočasně stabilizovala, což by stačilo na poslání něčeho z jedné černé díry do druhé.

Supermasivní portály

Černé díry podle všeho netvoří právě nejvhodnější portál pro cestování. Gaurav Khanna z americké University of Massachusetts v Darmouthu a jeho kolegové ovšem tvrdí, že mohou být velmi různé, stejně jako jsou různé šance, že něco projde skrz. Podle Khanny se situace dramaticky mění, nejedná-li se o běžnou černou díru hvězdné velikosti, nýbrž o supermasivní černou díru, jako třeba SgrA* v centru Mléčné dráhy. Pokud by rotovala, mohla by prý skrz ni za jistých okolností proletět třeba kosmická loď, aniž by utrpěla újmu.

Khannův tým přitom nepopírá, že se inspiroval právě zmíněným snímkem Interstellar. Vědce napadlo zkusit, zda by hrdina Cooper mohl ve skutečnosti přežít pád do Gargantuy. Ve filmu se jedná o rychle rotující supermasivní černou díru o hmotnosti sto milionů sluncí. Modelováním situace badatelé zjistili, že objekt procházející singularitou rotující supermasivní černé díry za jistých podmínek nepocítí žádné dramatické efekty. Dokonce by se prý mohlo stát, že si posádka lodi průletu prakticky nevšimne. 

TIP: Můžeme cestovat červí dírou? Podle vědců by to nejspíš bylo příliš pomalé

Modely chování rotujících černých děr ukazují, že působení singularity vede k cyklům natahování a stlačování prolétávajícího objektu. U skutečně velkých černých děr, jako je třeba filmová Gargantua, by však mělo být zmíněné natahování a stlačování velice slabé, pod prahem lidského vnímání. Autoři přiznávají, že jejich modely jsou zjednodušené. Supermasivní černé díry používají jako izolované objekty neovlivňované okolím, zatímco ve skutečnosti je obklopuje kosmický plyn, prach a také záření. Proto Khanna a jeho kolegové na modelech dál pracují a snaží se je víc přiblížit realitě. A kdo ví, třeba se jednou opravdu pokusíme supermasivní černou dírou proletět. Co asi bude na druhé straně?

Severskému panteonu vládl Otec veškerenstva Ódin, jehož „specializací“ byla smrt, válka, magie, extáze i básnění. Jeho syn Thór se svým ikonickým kladivem Mjöllni byl zase bohem hromu, deště, nebe i úrody, stejně jako strážcem a vykonavatelem spravedlnosti. Právě této dvojici germánských bohů byl zasvěcený pohanský chrám, který se nedávno podařilo objevit v Norsku.

Chrám vznikl asi před 1200 lety, na konci osmého století našeho letopočtu. Jak připomíná archeolog Søren Diinhoff z norského University Museum of Bergen, jde o vůbec první chrám pohanských Seveřanů, který byl v Norsku nalezen. Podle něj byly tyto krásné budovy již dříve objeveny ve Švédsku, a také v Dánsku. Teď s jistotou víme, že existovaly i v Norsku.

TIP: Během vykopávek na Orknejích vědci objevili velkou vikingskou nálevnu

Podle archeologů šlo o velkou dřevěnou budovu. Byla asi 14 metrů dlouhá, 8 metrů široká a až 12 metrů vysoká. Chrám byl využíván pro uctívání zmíněných božstev, a také k obětování, během letního a zimního slunovratu.

Severní Germáni nejprve uctívali své bohy na jednoduše zařízených venkovních posvátných místech. Zhruba v šestém století našeho letopočtu začali stavět velké dřevěné chrámy, jako je i ten objevený v Norsku.

V čele Voroněžského frontu stál u Kurska muž, který vzešel z chudých poměrů ruského venkova. Od roku 1920 sloužil u 11. záložního střeleckého pluku Rudé armády. Během prvních let své služby se zúčastnil sovětsko-polské války (1919–1920).

Vynikající student

Po skončení bojů absolvoval velitelskou školu v Poltavě a za několik let již velel praporu. Členem Komunistické strany Sovětského svazu se stal na počátku 20. let a také díky tomu mohl nastoupit v roce 1926 na Frunzeho akademii. Díky vynikajícímu prospěchu po svém studiu působil na různých štábech a současně se věnoval postgraduálnímu studiu.

Po vypuknutí druhé světové války se v září 1939 podílel na okupaci zmrzačeného Polska a ve stejnou dobu byl povýšen na generálporučíka. Do napadení Sovětského svazu ještě působil jako zástupce náčelníka generálního štábu Rudé armády a dočkal se například vyznamenání Leninovým řádem.

Stalinův hasič

Často se objevoval v místech nejtěžších bojů a podobně jako Model i on zasahoval, kde právě situace nejvíc hořela. Od podzimu 1942 převzal velení Jihozápadního frontu a vedl hlavní úder proti Paulusovým jednotkám ve Stalingradu. Díky agresivnímu stylu vedení boje si vysloužil respekt nejen svých podřízených, ale také německých protivníků, kteří vysoce hodnotili především jeho neortodoxní přístup k řešení problémů.

TIP: Bitva u Kurska ve vzpomínkách přímých účastníků

Během kurské bitvy stál v čele Voroněžského frontu, jehož vojska byla rozmístěna v jižním sektoru. Když jeho muži zaujímali pozice u Kurska, nezbýval sovětskému generálovi už ani rok života. V únoru 1944 Vatutina i s doprovodem přepadli a postřelili ukrajinští nacionalisté. Svým zraněním podlehl 14. dubna 1944 v kyjevské nemocnici.

Párek kondorů, který vědci pozorují, má loviště kolem sopky Antisana, asi 50 kilometrů jihovýchodně od metropole Quita. Hnízdo si postavil na skalnatém výběžku v přírodní rezervaci Chakana. „Tento párek kondorů je úžasný, je tak plodný, že jsme takový dosud nepoznali,“ říká biolog a ředitel Nadace andských kondorů Sebastian Kohn, který je pozoruje s dalekohledem a s fotografickými přístroji z posedu v rezervaci. „Od roku 2013, kdy jsme je začali pozorovat, už měli sedm mláďat,“ dodává biolog.

Kondoři andští jsou monogamním druhem a většinou vyvedou jedno mládě každý druhý nebo třetí rok. Podle vědce lze plodnost sledovaného párečku vysvětlit tím, že mají dobrý přístup k potravě, zejména k mršinám, a že se v přírodní rezervaci cítí bezpečně. 

Přesto je otázka budoucnosti tohoto druhu poněkud nejistá. Podle sčítání z roku 2018 žilo v Ekvádoru 150 kondorů. Země by podle Kohna měla prohlásit kondory za kriticky ohrožený druh. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje kondory za téměř ohrožený druh ptáků, jejichž počty pravidelně klesají. Na celém světě jich žije okolo 6 700 kusů.

TIP: Kondor andský: Plachtící božstvo Jižní Ameriky

„V posledních dvou letech jsme přišli o 15 až 20 jedinců. Většinou byli otráveni kontaminovanými mršinami určenými pro predátory dobytka a někteří se stali obětí lovců,“ zdůrazňuje Kohn. V září byl nalezen mrtvý kondor Iguiňaro, který byl vypuštěn do rezervace Chakana, když mu byla ošetřena zranění způsobená střelami lovců. „Před 100 lety jste mohli zahlédnout až stovku kondorů. Dnes jich uvidíte, když máte štěstí, tak deset,“ stěžuje si vědec.