Na jaře roku 1521 se ve falckém Wormsu sešel Říšský sněm, který si jako své hlavní téma vytyčil řešení sporu říšské církevní hierarchie s Martinem Lutherem. Ten se jednání účastnil osobně a v průběhu dubna na nich obhajoval své učení. Jelikož žádnou z jeho kontroverzních pasáží neodvolal, byla nad ním 8. května vynesena říšská klatba. Jaksi v mezičase rokování, které mělo na dlouhou dobu rozhodnout o náboženských poměrech v říši, probíhala rovněž další jednání, která měla přinést majetkové „narovnání“ mezi habsburskými bratry Karlem a Ferdinandem. Směřovala k tomu, aby mohl Ferdinand disponovat určitou majetkovou základnou své příští moci. 28. dubna 1521 byla ve Wormsu v tomto duchu uzavřena mezi oběma Habsburky smlouva.

Není vlády bez peněz

Toho roku čerstvě osmnáctiletý Ferdinand, jenž se měl stát rakouským arcivévodou, do té doby postrádal adekvátní majetkové vybavení potřebné například k tomu, aby se mohl důstojně oženit. Ostatně období, kdy jeden z habsburských bratří disponoval celým majetkem a druhý neměl skoro nic, skončilo až po poměrně dlouhém a tvrdém vyjednávání. Ferdinand při něm získal pět rakouských zemí, kterým začal samostatně vládnout – šlo o Horní a Dolní Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko.

Jelikož se Ferdinandovi stejně od počátku nedostávalo finančních prostředků, jež nutně potřeboval k reformám svých zemí, Bruselskými dohodami z roku 1522 do jeho rukou přibylo ještě Württembersko, Tyrolsko a takzvané přední Rakousy. O tom všem existovala tajná dohoda, která však směla být publikována až po Karlově císařské korunovaci roku 1530. Oficiálně Ferdinand až do té doby vládl jen jako Karlův zástupce a byl na něm stále finančně závislý.

Pryč se svobodami!

Jaká byla situace v rakouském arcivévodství v těchto zlomových okamžicích? Dlužno říci, že atmosféra nebyla ani jednomu z bratrů příliš nakloněna. Již v roce 1520, kdy v zemi ještě vládl Karel V., došlo k prvním nepokojům. Ty nevyjadřovaly nic jiného než konflikt stavovství a jeho idey decentralizované moci s centralisticky pojatou vládou nad zemí, tak jak tomu byli mladí Habsburkové uvyklí zejména ze Španělska. Nástup Ferdinanda Habsburského se v Rakousích už po prvních vládních krocích jevil jako střet dvou světů: tradičního středoevropského a nového španělsko-nizozemského, jenž nerespektoval tradice ani zvyklosti, pokud odporovaly panovníkovým zájmům.

Opět si musíme připomenout, že myšlenkový svět Maxmiliánových vnuků Karla a Ferdinanda se formoval ve španělsko-nizozemském prostředí. Zde vznikaly hlavní, ba rozhodující koncepty, nutné k dosažení hegemonie v západní a střední Evropě: moderní základy státních financí, koncentrace politické moci u královského dvora a cílevědomost vnitřní i zahraniční politiky.

Oba bratry spojovalo pojetí panovnické moci, která nemá být omezována stavovskými svobodami, a ze svého nepřátelského postoje k dualismu nehodlali jakkoli slevovat. Důraz na vnitřní sílu říše se stal první ze základních podmínek jejich vzestupu, a mnohdy až agresivní důslednost, s jakou realizovali své mocenské záměry, se ukázala jako druhý definující rys habsburské politiky. 

Stavové před soudním stolcem

Způsob, jakým se habsburská politika v pětiletce 1521–1526 ve střední Evropě prosadila, byl vpravdě impozantní. Ferdinand tehdy nesnil, nespekuloval, ale důsledně uplatňoval svou politickou moc. Jeho postup se zásadně lišil od politické linie, kterou na sousedních územích po řadu desetiletí sledovali Jagellonci. Příchod „cizího Španěla“ do Rakous, tehdy mocně zasažených reformací, v tomto nevěstil jak pro stavy, tak pro stoupence nové konfesijní orientace nic dobrého. Nový panovník obklopený španělskými a nizozemskými rádci se okamžitě zaměřil na potírání šířící se reformace. Pro pacifikaci rakouských stavů pak využil starého sporu, který s nimi vedl už jeho děd Maxmilián I., a ostře proti nim zasáhl.  

Hrozí Rakousku válka?

Konflikt se stavy s kořeny táhnoucími se ještě do období vlád Ferdinandova děda Maxmiliána a bratra Karla V. nepředstavoval jediný neuralgický bod, kterému byl arcivévoda vystaven. Od poloviny dvacátých let se začalo mezi jeho rádci šeptem mluvit o strašákovi jménem „selská válka“. Oč v tomto hnutí šlo? Jednalo se o sociální protest, který se z jižního Německa hrozil již od roku 1524 přelít do rakouských zemí. Zjednodušeně řečeno se pod tímto pojmem skrýval konflikt venkova a jeho obyvatel se stavovskou společností (zejména šlechtou), a posléze i s centrální mocí.

Prostředí českých zemí před rokem 1679–1680 žádné podobné či srovnatelné hnutí nepoznalo, a ani v uvedené době nešlo v Čechách o „selskou válku“ v německém slova smyslu. V případě českých protestů se jednalo „jen“ o dlouhý řetěz petic, které poddaní podávali svým vrchnostem či přímo panovníkovi povětšinou mírovým způsobem, přičemž neshořel ani jeden zámek. Na druhé straně jak Tyrolsko či Švýcarsko, tak také mnohé oblasti říše se staly svědky hojných rebelií, povstání a revolt, které nezřídka obsahovaly i násilné prvky.

TIP: Panovník ve vedlejší roli: Proč stál Ferdinand I. ve stínu bratra Karla?

V Tyrolsku hrál v těchto sociálních hnutích roli určitého spouštěče i sám Ferdinand svými vysokými finančními a náboženskými požadavky. Uklidnění přinesl až generální sněm všech rakouských zemí, jenž se sešel v Augsburgu v listopadu roku 1525, na kterém zastánci přísného dodržování linie vymezené Wormským ediktem dočasně svolili ke kompromisnějšímu přístupu. Hrozba celozemské selské války tak byla v podstatě neutralizována, na obzoru se však začalo objevovat nové, zásadnější nebezpečí – Turci. Již se totiž schylovalo k bitvě, která dějiny středoevropského odporu proti cařihradské velmoci poznamená jedním velmi bolestivým fiaskem, možná tím nejbolestivějším.

Slavné krvavé rituály, při kterých aztéčtí kněží vyřízli lidským obětem zaživa srdce z těla, sloužily jen jako předehra k mnohem důležitějším obřadům. 

Mrtvé tělo putovalo do zvláštní komory chrámu, kde je položili na břicho. Čepelemi z obsidiánu, které mohly v ostrosti soutěžit s dnešními chirurgickými skalpely, kněží oddělili hlavu od těla. Prokazovali přitom dokonalé znalosti anatomie a řez vedli přesně mezi krčními obratli. Dalšími precizními řezy zbavili hlavu svalů a kůže na obličeji a nakonec drželi v rukou holou lebku, do které po stranách mozkovny vyřízli velké otvory. Takto upravené lebky navlékali jednu za druhou na dřevěnou tyč a tu připevnili mezi dva kůly zaražené do země před hlavní tenochtitlanskou pyramidou Templo Mayor. Řady kůlů s tyčemi a na nich navěšenými lebkami zabíraly plochu 35 × 14 metrů a tyčily se do výšky pěti metrů. Zeď z lebek zvaná tzompantli tak uchovávala lebky snad až 130 tisíc lidí. 

Postupem času podléhaly lebky rozkladu a padaly z tyčí na zem. Aztékové je sebrali a maltou je slepovali do podoby dutého kruhového pilíře o průměru pět metrů a vysokého přinejmenším dva metry. S velkou pravděpodobností však byly tyto „věže z lebek“ podstatně vyšší. Před Templo Mayor se nacházely dva hrůzné pilíře, na každém konci tzompantli jeden. 

Zpět do reality

Když v roce 1519 přišli do Tenochtitlanu Španělé, byla pro ně tzompantli jasným důkazem o barbarství Aztéků a také jedním z důvodů, proč se rozhodli město srovnat se zemí. Na ruinách aztécké metropole vybudovali základy dnešního mexického hlavního města Mexico City. Za své tak vzala nejen zeď z lebek a obě „věže“, ale i samotné Templo Mayor s chrámy boha války Huitzilipochtliho a boha deště a úrody Tlaloka a řada dalších jedinečných památek. 

Dobová svědectví o tzompantli a tisících lebek pomalu upadala do zapomnění nebo ztrácela na přesvědčivosti. Donedávna je mnozí považovali za pouhý mýtus. To se však změnilo v roce 2015, když se v Mexico City připravovala nová výstavba v ulici vedoucí za hlavní městskou katedrálou. Lokalita leží v blízkosti zbytků Templo Mayor, a tak před stavebními dělníky dorazili na místo archeologové. Ti tu našli zbytky tzompantli a spodní část jedné z „věží z lebek“. Druhá, zatím neodhalená věž se zřejmě skrývá o kus dál pod nádvořím katedrály.

Zbytky tisíců lebek jsou nyní předmětem velmi důkladného výzkumu, který může prozradit ledacos nového nejen o aztéckých krvavých rituálech, ale také o lidech, kteří byli obětováni aztéckým božstvům. Tým mexických archeologů pod vedením Raúla Barrery Rodrigueze došel k závěru, že tzompantli vzniklo mezi roky 1486 a 1502. Zdaleka tedy nepřináší kompletní svědectví o lidských obětech, které aztéčtí kněží na tomto místě praktikovali přinejmenším od roku 1325. 

Už staří Mayové 

Lidské oběti a tzompantli nebyly výsadou Aztéků. Například v mayském městě Chichen Itzá vzdáleném tisíc kilometrů od Tenochtitlanu našli archeologové lebky s typickými otvory po stranách mozkovny. I tyto lebky zřejmě skončily navlečené na tyči na některém veřejném místě a byly vystavené na odiv všem, kdo šli kolem.

Mayové svým kultem lebek předběhli Aztéky o plných sedm set let. Otvory v lebkách jsou však neumělé a ti, kdo je do lebek udělali, neměli v podobných aktivitách zjevně velkou praxi. Na rozdíl od mayských kněží v Chichen Itzá upravovali tenochtitlanští Aztékové lebky obětí zcela rutinně. Ani v tak omračujícím množství však neztrácely jednotlivé lebky na významu. Nebyl to jen „další kus“ do gigantické sbírky.

Aztékové si k lebkám v tzompantli udržovali „individuální přístup“. Jasně to dokládá fakt, že některé lebky byly před zavěšením na tyče ještě dále upravovány a proměněny v jakési masky. Jedna má například v očních důlcích imitace očí z hlíny a místo nosu jí kněží do nosních otvorů vetkli obsidiánovou čepel, jaká se používala ke zpracování hlav obětí. 

Aztékové se prováděním lidských obětí a kultem lebek nevymykali tomu, co známe z jiných kultur v Americe i jinde ve světě. Rozsah těchto rituálů však u nich nabyl absolutního extrému. 

TIP: Inkové obětovali děti na vrcholcích sopek: Vystavovali je zde úderům blesků

Jak Mayové, tak i Aztékově věřili, že lidskými obětmi nasytí a uspokojí svá božstva. Bez toho by podle nich už nikdy nevyšlo slunce a svět by zanikl. Podobně jako v jiných kulturách se budoucím obětem dostávalo ve finálních fázích života všestranné péče a těšily se velké úctě. Také v posmrtném životě čekalo obětované za jejich „zásluhy“ zcela výjimečné postavení. Být obětí tedy nebylo v řadě kultur vnímáno jako trest, ale naopak jako vysoká pocta. 

Udržení moci

V mnoha společnostech sloužili za oběti otroci nebo váleční zajatci. Tak tomu bylo podle svědectví španělských conquistadorů i v případě Aztéků. Tři čtvrtiny lebek nalezených v tenochtitlanském tzompantli patřilo mužům a většina z nich byla ve věku od dvaceti do pětatřiceti let. Pětina lebek patřila ženám a jen pět procent dětem. Převahu tak měli muži ve válečnickém věku a v dobré fyzické kondici.

Vědci usuzují, že šlo zřejmě o válečné zajatce nebo otroky. Tomu nasvědčují i výsledky analýzy izotopového složení kostí z lebek. Z těch se dá vyčíst, že oběti pocházely z různých oblastí aztécké říše. Přinejmenším měsíce, ale někdy i celé roky před smrtí však oběti prožily v Tenochtitlanu. Nebyli to tedy lidé, které někdo přivlekl do hlavního města aztécké říše, aby je tam neprodleně sprovodil ze světa. Zajatci a otroci se stávali aspoň na čas nedílnou součástí aztécké společnosti. 

Kromě náboženských motivů vedly Aztéky k lidským obětem zřejmě i politické záměry. Jejich říše byla mladá. Za pouhá dvě staletí ovládla rozsáhlá území a to často za cenu velmi tvrdých represí vůči podmaněnému obyvatelstvu. O tom, že Aztékové udržovali svou nadvládu velmi nevybíravými prostředky, svědčí výmluvně fakt, že se řada podrobených kmenů spontánně přidávala na stranu španělských dobyvatelů, v nichž viděla osvoboditele z aztéckého područí.

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Krvelační keltští válečníci

Lidské oběti byly pro Aztéky jedním z účinných prostředků, jak udržovat podrobené kmeny v poslušnosti. Vazalové museli jako projev bezvýhradné podřízenosti posílat do Tenochtitlanu své soukmenovce k obětování. Byl to nesmírně účinný nástroj k upevnění politické moci. Vedle tvrdého psychologického nátlaku měly lidské oběti za úkol odčerpat z podrobených kmenů jedince v produktivním věku. Tím Aztékové snižovali bezprostřední riziko úspěšného povstání. Zároveň omezovali růst podrobené populace a tím i sílu a konkurenceschopnost svých vazalů do budoucna. 

Virus pojmenovaný RmYN02 nalezli vědci ve druhé polovině roku 2019 ve vzorcích z netopýrů žijících v provincii Yunnan v jižní Číně. Genetickou analýzou odhalili, že se svým bratrancem SARS-CoV-2 sdílí 93,3 % genetické informace. Ačkoliv nejde o nejbližšího příbuzného nechvalně proslulého viru, přesto mají společnou ještě jednu důležitou věc. Nově analyzovaný virus obsahuje nezvyklou inserci aminokyselin ve dvou podjednotkách S1 a S2 virového spike proteinu. Právě tato inserce, dosud nalezená pouze u SARS-CoV-2, byla označována jako důkaz, že vir vznikl uměle.

TIP: Létající továrna na viry: Proč jsou netopýři úspěšní v boji s nebezpečnými patogeny

Poté, co však byla objevena u viru RmYN02, je zřejmé, že i ji dokáže vytvořit příroda prostřednictvím mutací, nemusí jít tedy o nějaké laboratorní manipulování s genomem. A to i navzdory skutečně naprosté výjimečnosti S1/S2 inserce u virů v přírodním prostředí. Objev je skutečně silným důkazem proti teorii o SARS-CoV-2 coby uprchlíkovi z čínské laboratoře. 

Oblíbenou potravou afrických mravenců Megaponera analis jsou termiti. Tito mravenci podnikají na termity nájezdy v počtu 200 až 600 útočníků, kteří kořist unášejí do svého hnízda a teprve tam ji konzumují. Než ale nájezd začne, vysílají mravenci stopaře, kteří pátrají po místech, kde se termiti krmí. Jakmile průzkumník objeví „pasoucí se“ termity, okamžitě se vydává na cestu zpět k hnízdu, aby mobilizoval ostatní.

Němečtí biologové Erik T. Frank, Philipp Hönle a Karl Eduard Linsenmair z bavorské univerzity JMU objevili, že mravenci na zpáteční cestě nevolí nejkratší, ale nejrychlejší cestu. Jestliže je například mezi nimi a mraveništěm plocha, která je porostlá hustou trávou, průzkumníci ji raději obejdou otevřeným terénem, kde mohou postupovat dvakrát rychleji. K cíli tedy dorazí mnohem dřív, i když volí „objížďku“. 

TIP: Neomylná mravenčí kartotéka: Jak zapáchá nepřítel?

Podle závěrů výzkumu se tak zpět k hnízdu dostanou v čase, jenž je o 35 % kratší než při postupu nejkratší trasou. Vědci z JMU, kteří chtějí navigační schopnosti mravenců podrobit dalšími zkoumání, byli navíc překvapeni, když zjistili, že volba o tom, kterou cestou se vracet, nevychází z kolektivního souladu, ale z rozhodnutí jednotlivých mravenců. 

Ve výzkumu vesmíru se často zpracovávají velmi rozsáhlé soubory dat, v nichž je nutné pečlivě hledat něco zajímavého. Právě takové úkoly jsou přitom jako dělané pro umělé inteligence, které stále více pronikají do astronomie a příbuzných věd. Britští odborníci nedávno vycvičili inteligenci jako zkušeného lovce exoplanet.

David Armstrong z britské University of Warwick a jeho kolegové teď jako první použili umělou inteligenci k potvrzení objevu exoplanet, které již byly předtím nalezeny jako kandidáti na exoplanetu. Umělá inteligence se osvědčila a potvrdila existenci celkem 50 nových exoplanet. Jde o pestrou skupinu exoplanet, od objektů velikosti Neptunu až po planety menší než Země, které oběhnou kolem hvězdy za méně než 24 hodin anebo také za celé stovky dnů.

Šikovní pomocníci

Pozorování nových světů přináší ohromné soubory dat. Vědci se je snaží prohledávat vlastními silami, pomocí jednoduchých algoritmů, a často také využívají nadšených občanských vědců, čili lidí jiných profesí, kteří věnují svůj volný čas a výpočetní kapacitu exoplanetám. Umělé inteligence by se teď mohly stát velice užitečnými pomocníky.

TIP: Robotický astronom: Umělá inteligence objevila na Měsíci 7 tisíc nových kráterů

Badatelé vycvičili umělou inteligenci na dvou velkých souborech potvrzených exoplanet a nepotvrzených, tedy falešně pozitivních pozorování. Jejich hlavním cílem bylo naučit inteligenci rozpoznat v datech teleskopů skutečné exoplanety od jiných signálů. Mise teleskopů jako je TESS nebo PLATO by měly přinést desítky ne-li stovky tisíc kandidátů na exoplanety. Šikovné umělé inteligence se pro zpracování takových dat budou hodit.

Švédsko-maďarský tým odborníků z univerzit v Lundu a Budapešti studoval rozdíly v teplotách mezi čumáky psů a okolním prostředím. Pokud například v místnosti s chlupáči panovalo 30 °C, špičky jejich nosů zůstávaly o 5 °C chladnější. Nakonec se ukázalo, že odchylku nezpůsobuje problém v tělesné termoregulaci, ale že se jedná o evoluční výhodu. Vedle pachů totiž psi dovedou čenichem vnímat i výkyvy v teplotě, a odhalí tak například drobná zvířata na vzdálenost až 1,5 m.

TIP: Chlupáči v říši snů: Opravdu mají psi podobné sny jako lidé?

Vědci vycvičili tři psy – zlatého retrívra, kanadského retrívra a blíže neupřesněného křížence retrívra, aby dokázali rozlišovat stejně velké předměty jen na základě vyzařujícího tepla. Jeden předmětů měl pokojovou teplotu, druhý vědci zahřáli o 12 °C nad ni. Všichni tři psi byli schopni cítit slabé tepelné záření ze zahřívaného objektu na vzdálenost 1,5 metru. Rozdíl v teplotě obou objektů byl tak malý, že lidé jej bez dotyku vnímat nedokázali.

Pokud jde o práci na polích, mají zemědělské drony proti strojům řízených lidmi nejednu výhodu. Mohou pracovat takřka bez přestávky ve dne i v noci. Intenzivnější nasazení dronů na podobné práce ale zatím zásadně omezují jejich baterie. V dnešní době mají totiž baterie příliš nízkou kapacitu na to, aby je velký dron unesl na palubě a přitom měl dost energie na delší dobu letu.

Zemědělské drony dnes typicky využívají baterie, jejichž kapacita vystačí sotva na 30 minut letu. Kvůli tomu drony nepoberou mnoho hnojiva či insekticidu, a vždy po krátké době přeruší práci a vrací se se na základnu, kde si dobíjejí baterie. Nizozemský startup Drone4Agro proto vyvíjí dron, jehož elektrický pohon důmyslně obchází zmíněný problém s bateriemi.

TIP: Autonomní dron žije ve stáji a samostatně sleduje plodiny během sezóny

Šestimetrový prototyp Drone4Agro nese ve vzduchu celkem 16 rotorů s elektrickými motory. Jejich pohon ale nezajištují baterie, nýbrž generátor elektřiny na kapalné palivo. Tohoto paliva přitom dron unese až 50 litrů. Na jednu plnou nádrž zvládne dron až 5 letů s doplňováním rozprašované látky. 

Se schopností vidět barevně se nerodíme. Člověk přichází na svět s velmi omezeným vnímáním barev, jež se zdokonaluje především v prvních třech měsících života. Podle posledních výzkumů pak naše barevné vidění prochází radikálními změnami v době, kdy si osvojujeme řeč, tedy zhruba kolem třetího roku věku.

Anna Franklinová z univerzity v anglickém Surrey zkoumala odlišnosti barevného vidění u nemluvňat a u dětí, které již slovům jako „modrá“ nebo „červená“ rozuměly. Snímala pohyby jejich očí ve chvíli, kdy jim ukazovala různé barvy. Speciální software pak podle pohybu oka vyhodnotil, která část mozku informaci zpracovává.

Vědkyně došla k překvapivému závěru: u nemluvňat vyvolávaly podněty aktivitu v pravé hemisféře, zatímco starších dětí v levé. A právě ta hraje zároveň dominantní roli při porozumění jazyku. Podle Franklinové se tak výrazy pro barvy a jejich reálné vnímání nerozlučně pojí.

Svět, kde modrá neexistuje

Uvedené poznatky dobře ladí se zjištěními vědeckého týmu Julese Davidoffa, který se vydal zkoumat vnímání barev až do severní Namibie za kmenem Himba. Ten je pozoruhodný mimo jiné proto, že v jeho řeči neexistuje výraz pro modrou barvu. Různé odstíny zelené se však označují různými slovy. 

Vědci ukázali Himbům na obrazovce nejprve dvanáct zelených čtverců, z nichž jeden měl lehce odlišný odstín. Pro Evropana bylo odhalení „jinak zeleného“ obrazce velmi obtížné, zatímco domorodci jej rozeznali okamžitě. Pokud však byl v bloku zelených čtverců jeden modrý, Afričané jej buď nedokázali najít vůbec, nebo se jim to dařilo jen s velkými obtížemi. 

TIP: Trnitá cesta k modré revoluci: Staří Římané považovali modrou za barvu barbarů

Davidoff z toho vyvodil, že pokud neznáme termín pro danou barvu, je pro nás mnohem těžší určit, v čem se liší od ostatních, ačkoliv oko zmíněnou odlišnost fyzicky vnímá. Zdá se tedy, že ještě než se objevil „koncept modré“, lidé tuto barvu sice viděli, ale neuvědomovali si, co ve skutečnosti vidí.

Některým lidem jen při pohledu na hmyz servírovaný jako plnohodnotné jídlo naskakuje husí kůže, jiní jej považují za delikatesu. Thajsko rozhodně patří spíše k druhému táboru – na hmyz tady narazíte nejčastěji u pouličních prodejců a těší se velké oblibě. Nově ho ale najdete také v supermarketech, kde byste si sáček s cvrčky klidně mohli splést s balením oříšků. Ostatně právě k oblíbeným suchým plodům je chuť jedlého hmyzu přirovnávána.

Nožky mezi zuby

Mezi milovníky křupavých cvrčků patří i Thatnat Chanthatham, jenž založil první cvrččí farmu svého druhu v zemi. Podle jeho přesvědčení je hmyz jídlem budoucnosti. „Řekl jsem si, že když Thajci konzumují tolik hmyzu, bylo by skvělé mít ho i jako pohodlné jídlo do ruky. Dal už hmyz někdo do sáčku? Pokud ne, tak jak to udělat? Jaké příchutě?“ popisuje Thatnat své počáteční myšlenky.

Podle thajského „hmyzího vizionáře“ je totiž hlavním problémem to, že lidé mají při jídle často před očima hýbající se havěť. Pokud by však cvrčci byli „ukryti“ v sáčku a zbaveni nožiček, mohli by si mnozí lidé odmyslet nelákavý předobraz hemžícího se hmyzu a přijít upraveným cvrčkům na chuť. I on sám prý dříve odmítal jíst některé druhy brouků, protože mu to jednoduše připadalo divné: „Vyzkoušel jsem třeba černé cvrčky. Ale najednou jsem je měl před sebou, a i když je normálně jím, tak jsem prostě stále cítil, jak na mě zírají těma svýma očkama. Pak, když jsem je ochutnal, tak jsem cítil, jak mi mezi zuby uvízly jejich nožičky.“

Pozitiva z hlediska odborníků

Jakkoliv vám můžou Thatnatovy zkušenosti a stravovací návyky mnoha Thajců připadat nechutné, cvrčci platí podle odborníků za velmi zdravou potravinu. I když mají spoustu živin, nejsou kaloričtí. Dá se tedy říct, že jsou ideální volbou i pro ty, kdo chtějí zůstat fit nebo třeba shodit pár kil.

Katinka de Balogh, která zastává vysoké pozice v Organizaci pro výživu a zemědělství (FAO) a v současnosti vede regionální pobočku pro Asii, jejíž sídlo je právě v thajském Bangkoku, potvrzuje výživové hodnoty, které hmyz má. „Mají opravdu vysoký obsah bílkovin, ale i minerálů. Je v nich také třeba vitamín B12, který se vyskytuje například v mase, hlavně tom jehněčím či vepřovém. Hmyz je ovšem také zdrojem železa nebo zinku. Nutriční hodnota hmyzu však zatím nebyla uznána, ale domnívám se, že v poslední době stále víc zjišťujeme, že hmyz má opravdu velký nutriční potenciál,“ shrnuje aktuální poznatky Katinka de Balogh.

Pravidelně konzumují hmyz po celém světě téměř dvě miliardy lidí. V jižní Africe představuje hmyz až 10 % příjmu živočišného proteinu. Na ostrově Réunion je zase oblíbeným jídlem jeden druh vosy, která se podává s pálivou omáčkou z rajčat, zázvoru a paprik. V Japonsku se servírují sršni zbavení vnitřností například jako fondue.

Guláš zatím jen s hovězím

I Thatnat ovšem uznává, že hmyz není (a zřejmě ani v budoucnu nebude) jídlem pro každého: „Pokud jde o brouky, tak tady jsou lidé, kteří se jich bojí, pak ti, co je jedí, a také ti, kteří by je nikdy nedali do úst. Takže je opravdu velký úspěch, že jsme to dotáhli tak daleko.“

Přínosy hmyzí stravy jdou ale za hranice „pouhých“ nutričních hodnot. Ochránci přírody vyzdvihují kladné dopady chovu hmyzu pro gastronomické účely na životní prostředí. Například tradiční chov dobytka může podle ekologů za 18 % emisí skleníkových plynů. Kvůli klimatickým změnám a rychle se oteplující planetě je nutné emise snížit. Výměna steaků za hmyzí pochoutky by k tomu mohla výrazně přispět. Chov hmyzu totiž vyprodukuje stokrát méně škodlivých plynů než chov prasat nebo dobytka.

TIP: Mléko vyrobené ze švábů: Výživnější a k nerozeznání od kravského

Thatnat konstatuje, že jeho hmyzí produkty je zatím těžké vyvážet, protože Thajsko nemá potřebné dohody s vládami jiných zemí. Kdybyste tedy chtěli přispět svou troškou do mlýna a přidat si do guláše místo hovězího pár broučků, musíte si zatím na cvrčky z dovozu počkat. 

Zatopené jeskyně na Yukatánu tvoří pomyslnou časovou kapsli: Potápěči v nich nacházejí ostatky dávno vyhynulých druhů i lidí. Dodnes přitom není jisté, proč se naši předkové do hlubokých a komplikovaných jeskynních systémů vydávali. Jejich motivací se však mohla stát těžba okru, který se již v prehistorických dobách používal jako barvivo. A právě okrový důl, s předpokládaným stářím 12 tisíc roků, nedávno objevila výprava Eda Reinhardta z kanadské McMaster University. Pokud se odhadovaný věk nálezu potvrdí, půjde o nejstarší těžební oblast amerického kontinentu.

TIP: Průzkumníci na Yucatánu objevili největší zatopenou jeskyni světa 

Skutečnost, že pravěcí lidé byli ochotni se s nemalým rizikem vydat hluboko do nebezpečných jeskynních zákrut, svědčí o tom, že okrový pigment musel hrát v jejich rituálech a zvycích neobyčejně významnou roli. Objev tak vypovídá nejen o fyzických schopnostech dávných předků, ale také o jejich duchovním životě.