Padesátá léta se do historie zapsala coby konzervativní éra, ovšem v letectví šlo nepochybně o čas velkých změn. Do služby nastupovaly nadzvukové bojové letouny, které jako svoji hlavní výzbroj nesly řízené rakety. Předpokládalo se, že tato koncepce zabezpečí vzdušnou nadvládu i průnik protivzdušnou obranou nepřátele. Na první místo se kladla rychlost, což se projevilo i ve tvarech nové generace amerických stíhaček, která začala typem F-100 a pokračovala dalšími letouny s číselným označením ve „stovkovém“ formátu. 

Hun nad Koreou

Označení se odrazilo také v přezdívce zmíněného prvního typu, kterým byl North American F-100 Super Sabre, jemuž se říkalo „Hun“ (od slova Hundred). Původně vznikal jako evoluce letadla F-86 Sabre, které se proslavilo nad Koreou, změny však byly takové, že z původní konstrukce nezbylo skoro nic. Letoun F-100 poprvé odstartoval v roce 1953 a o rok později se dostal do výzbroje US Air Force, kde sloužil zejména jako stíhací bombardér.

Posléze vznikla i průzkumná verze RF-100, jež dostala přezdívku „Slick Chick“. Tato letadla provedla též několik fotografických misí nad tehdejším Československem, a to včetně průletů nad Brnem a Prahou, přičemž zcela zmátla a zahanbila místní protivzdušnou obranu. Super Sabre hrál důležitou úlohu v počáteční fázi vietnamské války, kde jej později nahradily výkonnější typy.

Nukleární voodoo

Zavedly jej též další členské státy NATO a navíc Tchaj-wan. Druhým strojem stovkové řady se stal F-101 Voodoo, který firma McDonnell původně vyvíjela coby stíhačku pro doprovod bombardérů. Letadlo, které se poprvé vzneslo v roce 1954, však nakonec zastávalo spíše jiné role. Primárně se uplatnilo jako univerzální stíhací bombardér a průzkumný stroj, zatímco provedení F-101B bylo vyvinuto do podoby přepadové stíhačky pro protivzdušnou obranu USA a Kanady.

Tyto stroje mohly nosit i velmi neobvyklou výzbroj v podobě neřízené rakety AIR-2 Genie s jadernou hlavicí, která se měla uplatnit proti formacím sovětských bombardérů. Ostatně i pro jiné typy stovkové série byla charakteristická schopnost nést nukleární zbraně. 

Dvě delty od Convairu

Platilo to rovněž pro F-102 Delta Dagger, přepadovou stíhačku firmy Convair. Poprvé se vznesla v roce 1953 a do výzbroje byla zařazena roku 1956 jako vůbec první sériové vyráběný stíhač USAF s křídlem ve tvaru delta a bez konvenčních vodorovných ocasních ploch. Byla to po několik let nejvýznamnější stíhačka protivzdušné obrany území USA, dočkala se i omezeného nasazení nad Vietnamem.

TIP: Messerschmitt Me 262 Schwalbe: Zrození převratného letadla

Stejně jako voodoo neměla palubní kanon a spoléhala výlučně na raketovou výzbroj, která zahrnovala převážně různé verze řízené rakety AIM-4 Falcon, popřípadě i raketu s jadernou hlavicí AIM-26 Nuclear Falcon. Vedle amerického letectva a Národní gardy užívali „sto dvojky“ i Řekové a Turci.

Dokončení: Americká stovková série: Stíhací letouny USAF 50. a 60. let (2) (vychází ve čtvrtek 3. září)

Je zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) skutečně tak nebezpečná, jak se leckde můžeme dočíst? V prvé řadě je užitečné vnímat jedovatost tohoto druhu v souvislosti s jedovatostí ostatních pavouků na území ČR. 

Kdo vás může kousnout?

Při pohledu na druhovou skladbu „českých“ pavouků zjistíme, že jsou u nás téměř všichni pavouci jedovatí. Výjimku tvoří pouze zástupci čeledi pakřižákovití (Uloboridae), kteří postrádají jedovou žlázu. Jedovatí jsou tedy téměř všichni pavouci, se kterými se u nás běžně setkáte. Většina z nich má ale malé rozměry, resp. krátké chelicery (klepítka), takže nedokážou propíchnout lidskou kůži. 

I u nás samozřejmě žijí druhy, které si s prokousnutím lidské kůže poradí a setkání s nimi tak může být bolestivé. Jde o běžnější druhy pavouků, jako jsou např. pokoutníci, cedivky, některé šestiočky apod. Ze vzácnějších druhů mohou člověka kousnout stepníci, nedávno na Moravě potvrzený slíďák tatarský (Lycosa singoriensis) nebo vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica).

Život ve skrytu travin

Zápřednice jedovatá je poměrně velký a nápadný pavouk, který svou velikostí budí pozornost. V přírodě se s dospělými jedinci můžete setkat od začátku července do přelomu října a listopadu, mláďata se objevují již od května. Zápřednice jedovaté si dělají relativně velký zámotek na řadě travin, nejčastěji na třtině křovištní (Calamagrostis epigejos), ale i na dalších druzích jako je ovsík nebo lipnice.

Objevit tyto pavouky v přírodě vyžaduje určité zkušenosti, protože většinu života tráví ve svých zámotcích. Využívají je k odpočinku, k rozmnožování, ke kladení vajíček i jako místo, kde se starají o mláďata v prvních dnech jejich života. Tyto bezpečné příbytky opouští především samci, když se vydávají hledat samičky. Právě kvůli nim se občas objevují zprávy o tom, že se tito pavouci objevili přímo v domech, nebo na zahradách. 

Teplota a změna hospodaření

Ne tak docela přesná je informace, že se tu zápřednice objevila až v posledních letech. Žila tu totiž již před více než dvaceti lety. První ověřený údaj pochází z roku 1991, kdy byla nalezena u Hrabanova v blízkosti Lysé nad Labem. Od té doby byla viděna na několika dalších místech. 

V současné době zápřednice obývá téměř celou jižní Moravu, najdeme ji v Polabí, kolem Litoměřic a v letošním roce zažíváme expanzi v severozápadních Čechách. Příčiny šíření tohoto druhu mohou být různé. Často se hovoří o globálním oteplování, které umožňuje druhům osidlovat nové, v minulosti nevhodné oblasti. Důvodem však může být i změna hospodaření, díky čemuž zápřednice dnes najdou mnohem více vhodných stanovišť. 

Panika není na místě

Zápřednice jedovatá patří k větším druhům pavouků a navíc má velmi dlouhé chelicery, jimiž snadno prokousne kůži. Díky délce chelicer je kousnutí samozřejmě bolestivější, ale zdokumentovaných případů kousnutí je jen velmi málo. 

TIP: Výpravy osminohých vzduchoplavců – Kterak babí léto ke svému jménu přišlo

Reakcí na jed zápřednic může být zvýšená teplota, nadměrné pocení a dočasné znecitlivění (ochrnutí) okolí místa vpichu. Okamžitá bolest při kousnutí je mnohem intenzivnější než při bodnutí včelou nebo vosou. Místo vpichu lehce otéká a zarudne, ale příznaky asi po 20 hodinách začnou odeznívat. Po 24 hodinách už nebývá cítit žádná bolest.

V případě déle trvajícího kousnutí pavouka (a jestliže jde o většího jedince) se do rány může dostat více jedu. Otok tak pravděpodobně bude výraznější a bolest může ustoupit až o několik hodin později. U citlivějších osob může být reakce samozřejmě odlišná, stejně jako je tomu po bodnutí včelou, nebo vosou. Hysterie kolem zápřednic ale není na místě. Vzhledem k relativní vzácnosti a také ke skrytému způsobu života se tohoto druhu určitě není potřeba obávat.

Loni v dubnu zasáhl Kostariku meteorit. Těsně před dopadem vybuchl v malé ohnivé kouli a jeho úlomky pak lidé nacházeli mezi vesnicemi La Palmera a Aguas Zarcas. Podobné věci se stávají docela často. Záhy ale vyšlo najevo, že úlomky tohoto meteoritu jsou velmi speciální. Již minulý rok se psalo o tom, že páchnou jako zelenina, což ukazuje na obsah organických látek.

Tento uvnitř duhově opaleskující meteorit je vlastně měkkým pozůstatkem mladé Sluneční soustavy. Řadí se k velmi vzácným uhlíkovým chondritům, které se zrodily z prachu v mračnech, z nich vznikala celá Sluneční soustava. V těchto meteoritech se mohou nacházet i poměrně složité organické látky a podle všeho to bude platit i pro meteorit z Aguas Zarcas.

Složité organické látky z vesmíru

Na tyto „organické“ kosmické balvany po dlouhé miliardy let působilo sluneční záření. To pohánělo chemické reakce, v nichž vznikaly stále složitější a složitější organické látky. Proto meteorit obsahuje složité organické molekuly, nejspíš i aminokyseliny, tedy základní stavební jednotky proteinů a možná i více komplexní molekuly, včetně samotných proteinů.

TIP: Netradiční meteorit připomíná hroudu hlíny a páchne jako zelenina

V roce 1969 dopadl u Murchinsonu v Austrálii podobný meteorit. Jeho výzkum tehdy velmi posunul naše představy o organických látkách v kosmickém prostoru i o vzniku života. Jak meteorit Murchinson, tak i Aguas Zarcas podle všeho obsahují prach z velmi dávných dob Mléčné dráhy, který se utvořil ještě před vznikem Sluneční soustavy.

Výzkum pozoruhodného kostarického meteoritu je teprve v počátcích. Vědci dnes ale mají k dispozici mnohem pokročilejší detekční zařízení a technologie, než jaké měli v roce 1969. Proto doufají, že by v úlomcích meteoritu Aguas Zarcas mohli objevit opravdu zajímavé věci.

Motivace odložit motyku a vzít si místo ní do ruky meč není složitá. Stačí pár let neúrody, respektive působivé kombinace sucha a povodní. Když vás přitom z kůže sdírá honorace z řad vlastníků půdy a k tomu ještě centrální vláda, financující z mimořádných daní výstavbu pevností podél Hedvábné stezky, nemáte už moc co ztratit. Navíc rolníky zemi císaře Linga k nespokojenosti poštívali i taoističtí mudrci z nejrůznějších sekt, a tak na sebe výsledek nenechal dlouho čekat...

Poznávací barva

V roce 184 pohár trpělivosti přetekl a chudí peóni bez zvláštních válečnických zkušeností vytvořili Armádu žlutých turbanů. Tento praktický módní doplněk se stal jejich rozpoznávacím znamením. Nebudeme vás napínat, hlavní ohniska vzpoury byla rozdrcena za necelý rok a nejpozoruhodnější na tom bylo, jak ukázněně se všichni ti rozhádaní a nespolupracující mocipáni dokázali spojit proti revoluci, která ohrožovala jejich blahobyt. Několik vůdců žlutého odboje pokračovalo v partyzánské válce dalších 20 let, ale to už byl jen detail. „Nepříjemná“ ovšem byla léta po vzpouře, kdy se vláda zbavovala všech podezřelých živlů. Zatímco milion jich padl při „ozbrojeném odporu“, dalších 5 až 7 milionů bylo zlikvidováno dodatečně. Což živly jistě ukáznilo.

Začít od nuly

Není to moc složitá matematika. Když v říši s 54 miliony obyvatel vybijete polovinu zemědělců, nastane nutně hlad. Pokud navíc pětinu veškerého mužského obyvatelstva tvoří nekontrolovatelní vojáci a neschopní byrokrati, je to s tím hladem ještě o něco horší. Což je přesně to, co se stalo v Číně roku 189, když skonal císař Ling, vítěz nad Armádou žlutých turbanů.

Nápadů, kdo by měl zemi vést k obnově, míru a pořádku, se sešlo hned několik. Vysloužilí generálové, klika eunuchů, potomci a dědici z pátého kolene… A protože se zastánci jednotlivých názorových proudů nemohli domluvit, vznikla na vyhladovělém a okleštěném torzu kdysi slavné říše tři znesvářená království: Wej, Šu a Wu. A prakticky ihned spolu začala válčit.

Období konsolidace bude trvat 60 let. Čínská historická literatura si dnes období Tří království dost romantizuje: z říše Wej totiž vzešel císař S’-ma Jen – sjednotitel země a zakladatel dynastie Ťin. Méně se už ale hovoří o tom, jak nesmyslně krutá a devastační válka tomu předcházela. Když se S’-ma Jen skutečně chopil trůnu, žilo ve znovu sjednocené Říši středu už jen 16 milionů obyvatel. Půdu v celé Číně tak pohnojilo okolo 40 milionů padlých. A bylo po hladomoru.

Hranice a nepřítel

Historie má zvláštní sklon se opakovat, a tak následující příběh z roku 755 do značné míry kopíruje to, co dobře známe z osudů římské říše. Čínská říše Tchang tehdy zdařile expandovala na severovýchod – dílem i díky generálu An Lu-šanovi. Právě tento hrdina se stal „strážcem“ dobytých území a obráncem hranic. Jak už to tak bývá, stálá armáda nepatří k nejlevnějším, a proto je značná část hranice střežena nájemnými žoldnéři. Vesměs Ujgury a Kazachy, což je trochu paradox, protože právě před nimi je třeba hranice chránit. Pak začne hvězda populárního generála Lu-šana kvůli zákulisní politice u dvora klesat. Jeho odpůrcům se zdá, že v rukou soustřeďuje příliš velkou moc. A tak jej odvolají.

TIP: Hedvábná stezka: Do Číny kromě zboží a zvířat putovali i slovanští otroci

Místo toho, aby se generál smířil s rezignací, sebere všechna svá i přes­hraniční vojska a vytáhne na hlavní město smýt urážku krví – císařskou. Což mu vzhledem k tomu, že má pod palcem většinu domácí i zahraniční armády, vychází na jedničku. Pak to začíná být divoké: jeho ujgurští spojenci totiž plení dobytá území a podobně bezohledně si počínají i loa­jalisté Tchang, kteří se zbavují jeho potenciálních příznivců z lidu. Celé to skončí v roce 763 bratrovražedným chaosem, kdy už jsou všichni čelní představitelé sporu dávno mrtví – zabití najatými vrahy. Boj prostě ztratil jakýkoliv smysl. Je to remíza s 15 miliony mrtvých.

Dokončení: Genocida po čínsku (2): Krvavá historie Říše středu (vychází v sobotu 29. srpna)

Není tajemstvím, že roboty v dnešní době omezuje především dostupnost energie. Většinou využívají energii v podobě baterií, soudobé baterie ale nejsou ideální a nepojmou příliš velké množství energie. Navíc platí, že čím menší robot je, tím palčivější problémy s energií jsou. Tvůrci robotů proto přicházejí s pozoruhodnými technologiemi, které by robotům zajistily dostatek energie i bez baterií.

Tým americké University of Southern California v Los Angeles nedávno představil svého autonomního robobrouka RoBeetle. Tento miniaturní čtyřnohý robot váží pouhých 88 miligramů a pohání ho metanol, tedy kapalné palivo, které v sobě obsahuje velké množství energie.

TIP: Organická robotika: Syntetického perutýna pohání elektrická krev

RoBeetle nemá žádnou elektroniku. Kromě metanolu využívá výjimečně důmyslné mechanické zařízení s komponenty z paměťové slitiny niklu a titanu, které přeměňuje metanolové výpary na energii. Pohybuje se sice jen po milimetrových krůčcích, na jednu „plnou nádrž“ ale může být v pohybu celé hodiny. 

Japonské veřejné toalety se obecně vyznačují vyšší mírou čistoty, než na jaké jsme zvyklí z jiných koutů světa. Přesto existuje nemalá skupina lidí, kteří se jim raději vyhnou. Problémem je vedle hygienického standardu i otázka bezpečí a soukromí. Japonská neziskovka Nippon Foundation se proto rozhodla oslovit 16 architektů s požadavkem na návrh čistých a bezpečných toalet. 

TIP: Chytrá toaleta ze Stanfordu sleduje zdraví svých uživatelů

S nejzajímavějším návrhem přišlo architektonické studio Shigeru Ban Architects. Jejich toalety mají průhledné stěny – již zvenčí je tak vidět, v jakém stavu se toaleta nachází. To nejzajímavější ale na návštěvníky čeká v okamžiku, kdy vstoupí dovnitř. Jakmile návštěvník zamkne dveře toalety, stěny se automaticky zatmaví a poskytnou tak dostatek soukromí. Jednoduché, funkční a takřka geniální řešení.

„Lidé v Japonsku žijí v představě, že veřejné toalety jsou temné, smrduté a děsivé. Abychom to vyvrátili, rozhodli jsme se ve spolupráci s vedením města zrenovovat 17 veřejných toalet v Tokiu,” uvedla organizace Nippon Foundation, která má na starosti zvelebování města. Aktuálně bylo otevřeno celkem pět nových toalet včetně dvou průhledných. Na dalších se budou podílet jiná architektonická studia, která uspějí v soutěži.

Během vykopávek v severozápadní Číně, objevili paleontologové zkamenělinu pětimetrového ichtyosaura rodu Guizhouichthyosaurus. Již sám o sobě pozoruhodný objev ale skrýval jedno další velké překvapení. Uvnitř ichtyosauřího těla totiž vědci objevili zkamenělinu i jeho poslední večeře – podstatnou část čtyřmetrového mořského „plaza“ ze skupiny thalattosaurů Xinpusaurus xingyiensis. 

Něco takového přitom vůbec neodpovídá současným představám o životě ichtyosaurů. Tito druhohorní mořští „plazi“ měli nepříliš ostré zuby. Vědci proto soudili, že se živili spíše drobnější stravou, jako jsou menší druhy hlavonožců. Okolnosti nálezu svědčí o tom, že nešlo o tlející zbytky. Končetiny thalattosaura byly stále připojeny k tělu a jeho ocas byl nalezen ve vzdálenosti několika metrů. Podle vědců šlo spíše o divoký útok, při němž ichtyosaurus pozřel větší část těla kořisti vcelku.

TIP: Ve Skotsku konečně našli lochnesku: Žila ale před 170 miliony let

Pro paleontology jde o první doklad, že ichtyosauři a jim podobní mořští plazi mohli být vrcholovými predátory triasových moří. Pod hladinou moří se tak před 200 miliony lety dost možná odehrávaly skutečně fascinující souboje.

Pompézní oslava se konala v roce 1953. Británie v té době ještě pociťovala následky druhé světové války. Například cukr a maso se stále vydávaly jen na příděl. Situace se ale obracela k lepšímu. Právě korunovace nové královny měla symbolizovat změnu. Znovuzrození země. Mladá, pohledná a hlavně svědomitá a dobře vychovaná dívka měla být ztělesněním nové zářivější budoucnosti. A slavnostní korunovace malým státním svátkem. Přehlídkou tradic, pompy a vlivu.

V noci na 2. června 1953 pršelo, ale ani to neodradilo tisíce diváků, aby dlouhé hodiny neokupovali ta nejlepší místa podél trasy, kterou se bude ubírat průvod. Na druhý den se v ulicích shromáždily tři miliony lidí! Na čele procesí z Buckinghamského paláce do Westminsterského opatství kráčely elitní britské gardy a ozbrojené jednotky z celého Commonwealthu. Za nimi následovaly kočáry s příslušníky evropských panovnických rodin a prezidenty. V kočáře Gold State Coach z roku 1762, který dostal svůj název proto, že je pokrytý plátkovým zlatem, seděla královna s manželem.

TIP: Alžběta II.: Královna, která změnila svět

Ve Westminsterském opatství Alžběta před osmi tisíci pozvaných hostů přísahala, že bude prosazovat spravedlnost a právo království a bránit anglikánskou víru. Potom ji canterburský biskup pomazal svatým olejem a ona přijala královské žezlo, jablko a roucho. 

V prvních stoletích našeho letopočtu nepanovalo v Evropě, na Středním východě a ani v tehdejší Číně příliš vlídné klima. Co je ale způsobilo? Za příčinu dlouhotrvajícího sucha považují odborníci velké změny sluneční aktivity mezi 2. a 5. stoletím, v jejichž důsledku nastoupilo ochlazení provázené poklesem srážek. Podnebí ovšem ovlivnila i sopečná činnost: Několik mohutných vulkanických erupcí zamíchalo počasím prakticky po celé planetě. 

Předchozí část: Dějiny psané podnebím (1): Zanikly velké civilizace kvůli změnám klimatu? 

Jen pro představu: Kolem roku 550 se probudily japonské sopky Ibusuki, Haruna a Aso, zatímco na Kamčatce řádily vulkány Gorelyj, Tolbačik či Klučevskaja. Přidala se i Mauna Loa na Havaji, ekvádorská Pichincha a supervulkán Hekla na Islandu. Už na sklonku 5. století znovu ožil také obávaný Vesuv: V roce 472 explodoval tak mohutně, že popel dopadal až v Konstantinopoli. A roku 512 běsnil natolik, že byli obyvatelé obcí na jeho úpatí osvobozeni od veškerých daní.

Extrém střídá extrém 

Zmíněné události vedly zřejmě i k tomu, že v letech 535–536 postihly severní polokouli nejextrémnější krátkodobé výkyvy počasí za poslední dvě tisíciletí. Evropu, Střední východ a Čínu zahalila záhadná hustá mlha, jež zastínila slunce, teploty prudce poklesly a lidé se obávali, že nastal konec světa. Vyhladovělé obyvatelstvo starého kontinentu i Asie, vysílené válkami a dlouhodobou neúrodou, pak nedokázalo vzdorovat další ráně: Když kolem roku 541 pronikl do Konstantinopole tzv. justiniánský mor, bleskově se rozšířil po Byzantské říši a Středomoří. V následujících dvou staletích zabila nákaza 25–50 milionů lidí, tedy až třetinu tehdejší globální populace. 

Obrovská sucha však zavládla rovněž v Jižní Americe a například v Peru vyvolala kolaps kultury Močika. V roce 550 totiž pole i důmyslný systém kanálů zmíněné civilizace pokryl písek, takže obyvatelé museli opustit své domovy a přesunout se na sever.

Ledové intermezzo

Podobných klimatických událostí, které se výrazně promítly do politického uspořádání světa, existuje celá řada – do popředí však vystupuje ta, jež se odehrála v 17. století. Období relativní prosperity provázené myšlenkami počínajícího osvícenství totiž zdánlivě náhle ukončila třicetiletá válka. I zmíněný zvrat měl zřejmě klimatické příčiny: Právě v uvedeném věku totiž vyvrcholila „malá doba ledová“ probíhající mezi 14. a 19. stoletím. 

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Extrémní ochlazení započalo ve 20. letech 17. století a trvalo s malými přestávkami až do roku 1630. Odborníci ovšem zaznamenali příčiny popsaných změn mnohem dřív: Již 20.–70. léta 16. století se v Evropě nesla ve znamení sucha s častými požáry. Poté přišly výjimečně tuhé a dlouhé zimy, načež vrcholila zmíněná „malá doba ledová“ provázená neúrodou obilí, na němž tehdejší populace závisela. 

Pravda je jinde

Když roku 1618 vzplál ozbrojený konflikt, který později vstoupil do historie jako třicetiletá válka, většinou se za jeho příčinu označovaly rozpory mezi katolíky a protestanty či snaha jednotlivých mocností získat nadvládu. Ve skutečnosti se však dost možná válčilo o zdroje: Nikoliv náhodou totiž jedny z prvních bojů propukly na severu v Dánsku, jež bylo tou dobou ekonomicky již zcela vyčerpané neustálým dovozem obilí. Nezbývalo mu tak než rozšířit svá území na jih, a to i za cenu války. 

Základní pravidlo, které musely posádky na Měsíci při vyjížďkách roverem dodržet, znělo: vzdálit se jen tak daleko, aby bylo možné dojít k lunárnímu modulu pěšky, pokud by vozidlo potkala fatální porucha. Znamenalo to omezit akční rádius na pár kilometrů. Běžné navigační prostředky však na našem souputníkovi nejsou k dispozici: Kompas nefunguje, protože těleso nemá globální magnetické pole, navigace podle hvězd byla nemyslitelná a v úvahu nepřicházela ani orientace dle map, neboť jejich rozlišení pro podobné účely nestačilo. Informaci o poloze tak udržoval přímo palubní počítač vozítka. 

TIP: Jak se neztratit pod vodou: DARPA vyvíjí systém POSYDON

Všechna čtyři kola byla vybavena měřiči ujeté vzdálenosti, tzv. odometry. Fungovaly podobně jako rychloměry pro cyklisty, tedy na principu magnetického senzoru. Informaci o směru pak dodával jednak směrový gyroskop a také orientační senzor polohy Slunce. Zmíněné údaje tvořily základní vstup do navigačního počítače roveru. Na dlouhé cesty by byla popsaná navigace nepřesná, ale na pojíždění v okolí výsadkového modulu postačovala.