Na okraji písečné pouště Nafúd a dalších místech v Saúdské Arábii se nacházejí velké a prastaré kamenné monumenty. Pro vědu byly objeveny teprve nedávno, v roce 2017 a dnes jich jsou známy stovky. Kvůli jejich tvaru se jim říká „mustatily“, což je starší arabský výraz pro obdélník. Tyto kamenné obdélníky, jejichž delší strana může měřit přes 600 metrů, jsou staré zhruba 7 tisíc let. Náležejí tím pádem k nejstarším velkým kamenným monumentům na světě. Pyramidy v Gíze jsou o celé tisíce let mladší.

Mohou mustatily představovat obětní místa?

Německý archeolog Huw Groucut z institutu Maxe Plancka a jeho tým nedávno na satelitních snímcích nalezli 104 doposud neznámých mustatilů. Tyto objekty pak detailně zkoumali přímo v terénu.

Objevené mustatily jsou tvořené dlouhými strukturami z kamenů, jejichž výška ale nepřekračuje metr a půl. Účel těchto staveb je doposud zcela záhadný a nedávný výzkum tyto záhady spíše ještě prohloubil.

Mustatily nemají žádný patrný vchod. V jejich okolí navíc nápadně scházejí jakékoliv archeologické artefakty, jako například kamenné nástroje. Proto se vědci domnívají, že mustatily nesloužily žádnému praktickému účelu, typu shromažďování vody nebo pastvě dobytka. Naopak tam nalezli soubory kostí živočichů, jak divokých, tak zřejmě i domestikovaných.

TIP: Dávné zemědělství: Lidé na Sahaře farmařili už před 10 tisíci let

Podle Groucuta jsou mustatily zřejmě rituální místa, kde probíhala obětování zvířat nebo nějaké jiné sociální aktivity či slavnosti. Nápadná je totiž podle něj vzájemná blízkost mustatilů. Rituálem mohlo být například samotné stavění mustatilů, které by v takovém případě utužovalo sociální strukturu společenství. Mustatily zřejmě čeká intenzivní výzkum, který by mohl přinést řadu zajímavých objevů.

Jak na osobnost Ferdinanda I. Habsburského nahlíželi jeho současníci? Nepochybně s respektem. Panovník, který téměř čtyřicet let ovládal významné středoevropské soustátí, nemohl být vnímán jinak. Patnáct let po jeho smrti jej Heinrich Pantaleon ve svém spise Skuteční hrdinové německého národa charakterizoval jako muže, který „…vládl německému národu chvályhodně a mír udržoval podivuhodně zdárně.“ Stačila však charakteristika střízlivého mírotvůrce k vytvoření obrazu panovníka, jehož by následující generace vnímaly jako habsburského „otce vlasti“?

Herec ve vedlejší roli

Ferdinand I. Habsburský měl v pomyslném boji o nesmrtelnost ve své generaci silného soupeře. Šanci zařadit se k opěvovaným členům rodu Rudolfovi I. či Maxmiliánovi I. mu zhatil paradoxně jeho bratr, římský císař a španělský král Karel V., jehož věhlasu a celoevropské proslulosti mohl Ferdinand korunami českého a uherského království jen těžko konkurovat. Za něco možná mohlo i samotné Ferdinandovo jméno, které až do jeho narození zůstávalo úzce spjaté se španělským prostředím, o velkou část proslulosti se Karlův mladší bratr jistě připravil také svědomitým dodržováním podřízenosti a poslušnosti svému sourozenci. 

A tak zatímco Karel V. se v následujících pěti stoletích stal hlavním hrdinou množství románů, oper a v nejnovější době i kinematografických projektů, Ferdinandovi jeho dobová „upozaděnost“ zůstala osudnou i v životě jeho vlastního odkazu. Coby vedlejší postava statuje v romanopiseckých i dramatických zpracováních látek z období vlastního života, sám se však do popředí nedostává. Autorská licence jej představuje nejen jako schopného vladaře a nepřítele protestantů, ale také jako věrného Karlova následovníka či zlého tchána své snachy Filipíny Welserové, kterou si přes odpor rodové základny vzal za ženu Ferdinandův stejnojmenný syn. 

Nedoceněný státník

Zatímco na poli „světské“ slávy Ferdinand příliš neuspěl, z jeho politického odkazu jím vytvořené soustátí čerpalo ještě staletí poté, co král nalezl poslední odpočinek v katedrále svatého Víta v Praze. Kromě zásadní změny mocenských poměrů, kterou svým rázným a cílevědomým přístupem inicioval v Českém království, se také nesmazatelným způsobem „podepsal“ pod uzavření augsburského náboženského míru z roku 1555, jímž na více než půlstoletí oddálil vypuknutí celoevropského válečného konfliktu. Zejména dosahem tohoto státnického počinu se Ferdinand zařadil mezi dobovou elitu, která své evropanství dokázala posunout za hranice běžné příbuzenské provázanosti.

Odraz politického odkazu, který Ferdinand I. Habsburský v českých zemích zanechal, vysvítá naprosto jasně při srovnání jeho královské volby s volebním aktem jeho vnuka Ferdinanda II. Štýrského. Těžko samozřejmě pohledem dnešního pozorovatele soudit, ale stojí za povšimnutí, že v jednání českých stavů se už při hledání následníka Ludvíka Jagellonského objevovala jistá lehkomyslnost, která poté jejich politiku provázela i nadále.

TIP: Výchova na dvoře nejkatoličtějším: Jak vypadalo dětství a mládí Ferdinanda I.?

Víme, že v českých zemích v té době existovala neobyčejně pestrá náboženská skladba. A Ferdinand I. byl katolík, zčásti vychovaný v přísném španělském prostředí. Čeští volitelé měli o nekompromisním chování mladého arcivévody k rakouským nekatolíkům (zejména o jeho „vykořenění“ novokřtěnců) nepochybně podrobné zprávy, přesto jej nakonec jednohlasně „posadili“ na český trůn.

Po hmyzu, plazech a ptácích pronikli do vzduchu jako poslední létající savci. Z některých, jako například z letuch (Dermoptera) a veverkám příbuzných poletuch a poletušek (Pteromyinae), se vyvinuli přeborníci v pasivním klouzavém letu z vyvýšených míst. Jedinými skutečně aktivními letci mezi savci se stali letouni (Chiroptera) vybavení blanitým křídlem. 

O evoluční úspěšnosti letounů výmluvně vypovídá počet 1 200 druhů, což znamená, že každý pátý savčí druh patří mezi letouny. Vyskytují se po celém světě s výjimkou polárních krajů. Rozmanitost letounů dokládají i příklady jejich nejmenšího zástupce netopýrka thajského (Craseonycteris thonglongyai), který váží jen pár gramů a má rozpětí křídel 15 cm, a největších druhů, ke kterým patří kaloň zlatotemenný (Acerodon jubatus) s hmotností 1,5 kg a rozpětím křídel 170 cm.

Let s menší námahou

Křídlo netopýrů a kaloňů pracuje úplně jinak než ptačí křídlo. Ptáci mohou propouštět vzduch mezi pery, která se za letu pohybují podobně jako lišty na okenní žaluzii. To letouni nedokážou, a proto si musí pomoct jinak. Zvládli to mistrně a mají dokonce efektivnější záběr křídla než ptáci. Při mávání křídly mění tvar jak kosti křídla, tak i jeho membrána. Je to důsledek vzájemného působení svalové síly a odporu, který křídlu klade okolní vzduch. Při záběru směrem dolů mají letouni křídlo natažené a jeho membrána se vydouvá. Netopýr nebo kaloň tak získává větší vztlak s menší námahou. Při zvedání je křídlo přitaženo těsněji k tělu, aby kladlo nejmenší odpor vzduchu a zvíře ušetřilo energii. 

Křídlo zajišťuje letounům i vysokou manévrovací schopnost. Více než dvě třetiny těchto létajících savců loví hmyz přímo ze vzduchu, a proto musí rychle a přesně měnit směr letu. Netopýr zvládne obrat o 180° v zatáčce o poloměru menším než je polovina rozpětí jeho křídel. 

Maratonci s tučnou stravou

Netopýři při lovu hmyzu létají celou noc. Podávají špičkový vytrvalecký výkon a přitom se cpou potravou bohatou na tuky a bílkoviny. Zdánlivou absurditu jejich počínání pochopíme, když si představíme, že maratónec s podobným jídelníčkem a metabolismem by během závodu bez úhony spořádal sedmnáct kilogramů steaků. 

Člověk čerpá energii pro práci svalů z cukrů a tuků uložených v těle. Spálené cukry jsme s to aspoň zčásti doplňovat, k čemuž sportovci používají nejrůznější energetické gely, tyčinky a nápoje. Více než čtvrtinu spotřebovaných cukrů ovšem tělu během vlastního výkonu vrátit nedokážou. Hlavní zásobárna cukrů v našem organismu má podobu molekul glykogenu. Pokud vytrvalci zásobu glykogenu ve svalech vyčerpají, hrozí jim kolaps. Doplňování vyčerpané zásoby tuků nemá během sportovního výkonu smysl. Naše tělo zpracovává tuky pomalu a ty by představovaly pro vyčerpaný organismus jen další zátěž. 

Tuky rovnou „do svalů“

Srovnejme si výkon maratonce s noční loveckou „šichtou“ netopýra, který létá prakticky nepřetržitě sedm až osm hodin. Každou noc musí vydanou energii doplnit, protože kolaps z vyčerpání by znamenal jeho konec. Jak zvládá zpracovat takový příval bílkovin a tuků a přeměnit jej za letu na energii?

Výzkum metabolismu panamských netopýrů říčních (Noctilio albiventris) odhalil, že netopýři doplňují energii neuvěřitelným metabolickým trikem. Nemění ulovený hmyz na vlastní tělesný tuk a glykogen, ale rovnou z něj vyrábějí energii. Na počátku nočního letu spaluje hladový netopýr celkem spořádaně glykogen a tuky z tělesných zásob. Už za tři čtvrti hodiny po první pořádné porci hmyzu, však „najede“ na energii pocházející přímo ze spolykané potravy. Průběžně tak doplňuje energii, kterou spálí létáním.

Zázrak netopýřího křídla

Křídlo letounů tvoří lehká tenká blána. Ta sice na první pohled vypadá holá, ale ve skutečnosti je porostlá srstí. Osrstění křídla se co do rozsahu a kvality mezi jednotlivými druhy dost liší. K nízké hmotnosti křídel letounů přispívají tenké, zploštělé kosti. Ty jsou slaběji mineralizované především u prstů a křídlo díky tomu získává na pružnosti. Čtyři z pěti prstů tvoří nedílnou součást křídla a slouží jako „nosná konstrukce“. Jen palce obou předních končetin zůstaly letounům volné.

TIP: Nepoznaní géniové nočního letu: Fakta a mýty o netopýrech

Kůže křídla je pokračováním kůže, která kryje tělo. Mezi jejími dvěma listy prorůstají cévy i svaly. Cévy křídlo vyživují, svaly slouží k jemným korekcím při jeho ovládání. Kůže křídla je vybavená buňkami registrujícími tlak a tah, a tak křídlo představuje velký hmatový orgán. Tyto buňky vnímají napětí křídla, jeho polohu i zatížení a mohou na tyto informace reagovat.

Zmíněným nezdolným chorobám nechvalně kraluje virus lidské imunitní nedostatečnosti, známý jako HIV (Human Immunodeficiency Virus): Ten pak v rozvinuté fázi působení vyvolává onemocnění AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome), končící smrtí pacienta. Jeho „hrůzovláda“ trvá již takřka sto let, přesto ho stále halí mnohá tajemství.

Identifikovat se jej podařilo teprve počátkem 80. let 20. století a podle Světové zdravotnické organizace od té doby usmrtil víc než 34 milionů lidí. Není tedy divu, že vědci stále intenzivně hledají účinný lék a snaží se viru lépe porozumět, vypátrat jeho kořeny a zjistit, proč se tak masivně rozšířil. 

V srdci Afriky

Odborníci se shodují, že epidemie propukla v Africe, nicméně o přesné lokalitě se dosud vedou spory. O krok dál by nás mohla posunout práce doktora Nuna Farii a jeho kolegů z University of Oxford, kteří na základě 800 vzorků získaných od nakažených Afričanů sestavili seznam virových genomů HIV. Navzájem je pak porovnávali a hledali jejich společného prapředka. Pomyslná detektivní práce nakonec tým přivedla k původci epidemie: Lidstvo zachvátil okolo roku 1920 v současném hlavním městě Demokratické republiky Kongo – v Kinshase.

Tehdy však ještě země nebyla samostatná: Jednalo se o belgickou kolonii, Kinshasa se jmenovala Léopoldville a celý region procházel agresivní industrializací, která šla ruku v ruce s přistěhovalectvím, nucenými pracemi a prudkým nárůstem prostituce. Území se navíc vzpamatovávalo z krutovlády Leopolda II. Belgického, jenž mezi lety 1885 a 1908 izoloval kolonii od zbytku světa a zavedl tam drastický režim – poslušnost si vynucoval mučením, zohavováním i zabíjením a během jeho tyranie údajně zemřelo až deset milionů lidí. 

Dobré úmysly, špatný konec

Belgická vláda sice Leopoldovi území kvůli přehnané krutosti odebrala, nadále však pokračovala ve zprůmyslňování – a špatné zacházení s místními obyvateli k šíření viru značně přispělo. Virový kmen HIV-1 skupiny M, který pochází přímo z bývalé belgické oblasti, má přitom v současnosti na svědomí zhruba 90 % všech nakažených po celém světě. 

V 60. letech situaci paradoxně ještě zhoršila snaha udržet africké obyvatelstvo zdravé. Masivní kampaně plošného očkování například proti obrně se totiž zvrtly v katastrofu: Injekční stříkačky se při opětovném použití adekvátně nesterilizovaly a nákaza se šířila špinavými jehlami. Je tedy možné, že pokud by viru výrazně nepomohli lidé, nepředstavoval by dnes celosvětový problém.

Neznámý nepřítel

Teprve začátkem 80. let si vědci uvědomili, že lidstvo ohrožuje dosud neidentifikovaný nepřítel. U působení HIV totiž nebyly stanoveny symptomy, a lékaři jej proto nemohli bezpečně diagnostikovat. V okamžiku odhalení se však již nákaza vyskytovala na pěti kontinentech a podle některých odhadů postihla 100–300 tisíc lidí.

TIP: Prapředek viru HIV je starý nejméně 60 milionů let

Následná čtyři desetiletí výzkumu umožnila nejen virus HIV detekovat, ale také zpomalit jeho účinky prostřednictvím tzv. antiretrovirů. Pokud se ovšem člověk nakazí, nemůže se zřejmě už nikdy zcela vyléčit: Smrt pak nastává v závislosti na úspěšnosti léčby a rychlosti, s jakou propukne choroba AIDS.

Za zubní kazy jsou zodpovědné bakterie. Přesto není dobrý nápad zlikvidovat úplně všechny bakterie v ústní dutině. Některé z bakterií jsou totiž velmi užitečnými spojenci, kteří nám pomáhají například s trávením. Proto by bylo ideální zabránit v ústech škodlivým bakteriím, jako jsou streptokoky, aby vytvořily biofilmy na zubech, a zároveň nechat naživu užitečné bakterie.

Přesně o to usiluje tým odborníků, který vedl Russell Pesavento z americké University of Illinois, Chicago. Vyvinuli nový typ nanočástic z oxidu ceru, které vznikají rozpouštěním sloučenin ceru ve vodě. Experimenty ukázaly, že přidání roztoku s těmito novými nanočásticemi potlačuje růst biofilmů se streptokoky asi o 40 procent, aniž by docházelo k likvidaci bakterií.

TIP: Mocná zbraň proti zubním kazům: Ústní hygiena s červeným a modrým světlem

Běžně používané prostředky proti zubním kazům, jako například nitrát stříbra, přitom za stejných podmínek proti biofilmům nic nezmohou. Další výhodou nových nanočástic oxidu ceru je, že jsou méně toxické pro lidské buňky ústní dutiny. Pesavento s kolegy chtějí v budoucnu smísit tyto nanočástice s fluoridem, který posiluje zubní sklovinu. Tak by vznikl materiál, který budou moci zubaři aplikovat na chrup svým pacientům. 

Spirální hvězdné ostrovy utváří jádro obklopené středovou výdutí, kolem níž se roztáčí poměrně tenký galaktický disk. Má charakter potenciálových vln a zdáli působí dojmem pevně ohraničených a propojených spirálních ramen. Kolem disku nalezneme ještě kulové halo, v němž přežívají velmi staré stálice, typicky v rámci kulových hvězdokup. U některých hvězdných ostrovů tohoto typu pozorujeme dvě dominantní ramena, která vycházejí z liniové struktury protínající středovou výduť. Popsaný útvar označují astronomové jako příčku a uvedené galaxie jsou pak spirální s příčkou. 

TIP: Spirální galaxie NGC 1398: Dokonalá kráska s příčkou

Podle současných představ, potvrzených numerickými simulacemi, představuje zformování příčky důsledek vzájemných interakcí hvězd a také radiál­ních hustotních vln ve středu galaxie. Pohyby stálic kolem centra jsou blízké pohybům kruhovým. Interakcemi však může narůstat protáhlost drah, přičemž orientace těchto elips není v prostoru rozložena náhodně, ale kumuluje se ve dvou hodnotách. Postupně tak vzniká výrazná hvězdná struktura, zárodek příčky. Příčka zřejmě není stabilní a během stovek milionů až miliard let se rozpadá. Je ovšem možné, že se posléze zformuje znovu.

Spirální galaxie s příčkou označujeme písmeny SB a doplňujícím písmenem, které udává stupeň zavinutí ramen:

• SBa – hodně zavinutá spirální ramena kolem jádra
• SBb – průměrně zavinutá ramena
• SBc – hodně rozvinutá ramena

Na křídlech stíhacího letounu Vaughn Corsair F4U-1A výrobního čísla 17740 pózují příslušníci stíhací perutě námořní pěchoty 214 (VMF-214), známější spíše pod přezdívkou „Černé ovce“. Tu vedl neméně slavný major Greg „Pappy“ Boyington, stíhací eso s nejméně 26 sestřely na kontě.

Pozdrav ze Šalamounů

Snímek byl pořízen 4. prosince 1943 na ostrově Vella Lavella, který je součástí Šalamounových ostrovů, a na první pohled na něm zaujme baseballová výstroj letců v podobě čepic a pálek. A jak tyto cenné artefakty získali? Na podzim, kdy se schylovalo k prestižní Světové sérii neboli vyvrcholení play off nejvyšší americké baseballové ligy, se Boyington rozhodl, že nedostatek u pilotů oblíbených čepic s kšiltem vyřeší poněkud netradičním způsobem.

TIP: Zbrojovky zabrané nacisty: Motory pro bitevníky z Gnome et Rhône

Klubům, které se měly ve finále utkat, nabídl, že za každou zaslanou pokrývku hlavy sestřelí jeho peruť jedno japonské letadlo. Na to zareagoval tým St. Louis Cardinals, který byl ve finále Světové série společně s New York Yankees, a „Černým ovcím“ odeslal do Pacifiku dvacet čepic společně s několika pálkami a míčky. Cardinals pak sice svým soupeřům podlehli v poměru 1:4 na zápasy, od Boyingtona ale alespoň dostali 20 nálepek, které na amerických stíhačkách v Pacifiku symbolizovaly sestřel japonského letounu.

Ještě roku 1938 patřila většina Židů na Slovensku do střední vrstvy hmotně zabezpečeného obyvatelstva. Mnozí členové tohoto etnika zastávali důležitá postavení v obchodě, službách, finančnictví a svobodných povoláních. Židovská otázka tedy na Slovensku nepředstavovala pouze politikum, bylo nutno brát ohled i na její hospodářské důsledky.

Události přesto začaly nabírat na obrátkách po vzniku Slovenského státu, když začala být Židům postupně omezována práva účastnit se veřejného, společenského a hospodářského života. Od počátku roku 1940 nesměl být žádný Žid zaměstnancem jakéhokoli státního úřadu, což se týkalo například i notářů nebo soudních exekutorů.

Židovské peníze nesmrdí

Klíčem (a také významným důvodem) k vymazání Židů z veřejného života se stala arizace jejich majetku – tedy jeho ovládnutí a převod do rukou nežidovského obyvatelstva. Jako první přišly už od roku 1939 na řadu velké podniky s více než padesáti zaměstnanci – i minimální židovský podíl na jejich vlastnictví mohl způsobit, že se společnost ocitla v rukou dočasného správce. Ten mohl při nakládání s podnikem využívat své široké pravomoci a odprodat ho jakékoli jiné nežidovské osobě – tedy i sám sobě. Z arizace se tak velmi rychle stal vítaný prostředek konkurenčního boje mezi jednotlivými obchodníky, kteří si takto mezi sebou vyřizovali účty.

U zcela židovských podniků bylo možné postupovat ještě dalším způsobem. Zákon z dubna 1940 umožnil získání židovského majetku vstupem „árijského spoluvlastníka“. Jakákoli takto vhodná osoba, ze které Žid-podnikatel učinil svého partnera, tak mohla získat celý podnik pro sebe. Že takový postup neměl obvykle s dobrovolností nic společného, a naopak vytvořil živnou půdu pro různé výhrůžky a zastrašování, není třeba dodávat. Od listopadu 1940 už režim zcela rezignoval na předstírání „dobré vůle“ a novým zákonem zcela zlikvidoval jakákoli rozhodovací práva židovských majitelů podniků. Ti se stali pouhými formálními figurkami a za ztrátu svého vlastnictví už ani neměli být jakkoli odškodňováni.

„Za prací“ na sever

Do konce roku 1941 se Židé na Slovensku stali sociálně slabou skupinou. Nic už tedy zdánlivě nebránilo tomu, aby toto etnikum skrze násilné deportace zcela zmizelo z území Slovenska. V tomto směru projevil výraznou aktivitu předseda vlády Vojtech Tuka, který koncem roku 1941 jednal se zástupci Německa o možnosti vysídlení Židů ze Slovenska jako pracovních sil do generálního gouvernementu – tedy do jižní a střední části území bývalého meziválečného Polska.

Nacistům se slovenská žádost „hodila do krámu“, neboť krátce poté, v lednu 1942, na konferenci ve Wannsee dohodli plán takzvaného konečného řešení židovské otázky. Za této situace obě strany dospěly k dohodě o „vývozu“ slovenských Židů do říše, přičemž slovenská strana dokonce souhlasila zaplatit za každou deportovanou osobu pět set říšských marek ve formě takzvaného osidlovacího poplatku.

První vlna transportů Židů ze Slovenska do německých vyhlazovacích táborů trvala od března do října roku 1942 a řídily ji výhradně slovenské politické a správní orgány. Paradoxem a smutným mementem tehdejší doby zůstává fakt, že ústavní zákon, který měl transporty „legalizovat“, vešel v platnost až v polovině května, tedy v době, kdy už bylo deportováno (a z části pravděpodobně i zavražděno) okolo čtyřiceti tisíc Židů. Z padesáti osmi tisíc osob, které v první vlně deportací opustily Slovensko, jich hrůzy vyhlazovacích táborů přežilo jen několik set. 

Proti transportům výrazně protestovali představitelé církví na Slovensku a rovněž Svatý stolec, který razantně odsoudil celou politiku deportací. Celá protižidovská politika se z jejich pohledu stávala o to méně akceptovatelnou, že v čele takto se chovající země stál římskokatolický kněz. S transporty nesouhlasila ani většinová slovenská společnost – považovala je za diskriminační a nelidské.

Tyto faktory spolu s dalšími tlaky ze zahraničí způsobily, že režim nechal v říjnu roku 1942 i přes tlaky radikálního křídla HSLS odsun zastavit. V tu chvíli zůstalo na Slovensku přibližně dvacet tisíc Židů. Ty buď chránily takzvané prezidentské výjimky, které mohly konkrétní osoby od deportace uchránit kvůli jejich „hospodářské nepostradatelnosti“, nebo šlo naopak o osoby, které se před státní mocí ukrývaly a žily v ilegalitě. Po okupaci Slovenska německou armádou a vypuknutí SNP proběhla na Slovensku druhá vlna deportací, tentokrát už primárně v režii německých okupačních složek. Od září 1944 do března 1945 bylo přímo zavražděno nebo deportováno okolo třinácti tisíc Židů.

Sčítání tisíců

Výsledná bilance obětí holocaustu na Slovensku je tragická. Během první a druhé vlny deportací zahynulo kolem sedmdesáti tisíc obyvatel židovského původu. Navíc na území jižního Slovenska, které po Vídeňské arbitráži připadlo Maďarsku, nepřežilo holokaust dalších třicet osm tisíc Židů.

TIP: Masakr Židů v polském Jósefówě: Proč před 78 lety vraždili i „obyčejní lidé“

Paradoxně ani po skončení druhé světové války se situace pro Židy, kteří holocaust přežili, nestala o mnoho příznivější. Po návratu domů zůstali často bez finančních prostředků a bydlení, neboť zpětné získání arizovaného majetku se ukazovalo jako časově velmi komplikované a ne vždy se setkalo s úspěchem. 

Jedno saranče nikomu strach nenažene. Když se jich ale slétnou miliardy a vytvoří ohromná hejna, už je to něco jiného. Zůstává po nich zdevastovaná krajina a v krajním případě mohou ohrozit ekonomiku celých států. Jak se ale obrovská hejna vlastně tvoří? Vědci jsou dlouho přesvědčeni, že za „svolávacím signálem“ stojí určitý druh feromonu.  Až doteď ale nebylo jasné, jaký feromon to vlastně je.

Nedávno přišel se zásadním objevem tým čínských odborníků, který prozkoumal chování sarančat, jejich fyziologii, smyslové orgány, a také se sarančaty experimentoval v terénu. Vědci odhalili, že klíčovým feromonem, který svolává sarančata stěhovavá do hejn jako nějaký tlampač, je látka zvaná 4-vinylanisol (4VA) nebo také 4-methoxysteren.

Tato látka přitom mocně láká sarančata bez ohledu na pohlaví či věk. Jakmile se setká 4 až 5 sarančat stěhovavých, začnou do okolí vypouštět zmíněnou látku. Když začne vznikat hejno sarančat, koncentrace této látky ve vzduchu rychle roste.

TIP: Nejsmrtonosnější hmyzí roje: Mračna, která zastíní i slunce

Objevitelé signálu sarančat nicméně předpokládají, že bude možné tuto látku využít v boji proti této hmyzí pohromě. Pokud bychom vyrobili dostatečné množství 4VA, látka by mohla posloužit jako návnada do pastí na hejna sarančat. Další možností je, že bychom mohli sarančatům blokovat detekci této látky, a tím jim zabránit dostat se do „hejnové nálady“.