Hypotéza o transmužích se objevuje v nové knize The Children of Ash and Elm: A History of the Vikings (Děti jasanu a jilmu: Dějiny Vikingů) z pera archeologa Neila Priceho, který působí na švédské Uppsalské univerzitě.

V našich tradičních představách byli vikingští muži bojovníci a objevitelé, na ženy připadala starost o domácnost a případně o hospodářství. Tento obrázek se ale mírně otřásl, když v roce 2017 vyšlo najevo, že v dříve objeveném hrobu, který byl díky své výbavě považován za místo odpočinku vysoce postaveného válečníka, spočívá žena. Jde o hrob z poloviny 10. století ze švédské Birky. Mezi vědci, kteří díky testům DNA prokázali, že jde o ženu, byl také Neil Price.

Ženy válečnice

Odborníci od té doby polemizují o tom, zda je podoba hrobu dokladem vysokého postavení pohřbené ženy, nebo zda existuje možnost, že vikingské ženy válčily po boku mužů. Je tu však i třetí vysvětlení – hrob by mohl náležet válečníkovi s jinou genderovou identitou. Tato hypotéza se objevila v odborných kruzích již dříve, nyní se o ní mluví především v souvislosti s novou knihou.

„Jako nejlogičtější vysvětlení se nám zdá, že tělo patřilo válečnici. Můžeme se na to dívat ale i jinak. Mohlo jít o někoho, kdo byl – současným jazykem vyjádřeno – transmuž, tedy biologická žena, která ale žila jako muž,“ uvádí Price. „Tato osoba mohla být i nebinární nebo mít kolísavou genderovou identitu,“ doplňuje archeolog.

Price si myslí, že existují i další doklady o tom, že někteří Vikingové neoddělovali vlastnosti a chování přisuzované mužům a ženám až tak striktně, jak jsme si doposud mysleli. Vikingové měli například zákony, které zakazovaly mužům a ženám porušování genderových norem v oblékání či chování. Potřeba takovýchto pravidel svědčí o tom, že se ve vikingské společnosti vyskytovali lidé, kteří tyto tradiční role nerespektovali.

TIP: Vikingská krvelačná monstra: Zabijáci s mnoha talenty

V některých středověkých převyprávěních vikingských ság se vyskytují ženy, které se staly válečníky a od té chvíle se o nich hovoří pomocí zájmen mužského rodu. Price zároveň odmítá, že by do výkladu vikingské historie projektoval dnešní hodnoty. „Myslím, že je to slabý argument. Vikingové nejspíše měli stejně sofistikovaný smysl pro svoji identitu, jako máme dnes my,“ uvedl archeolog ze švédské Uppsaly.

V roce 1979 se Amerika neslavně loučila s nebeskou laboratoří Skylab, která v červnu toho roku zanikla v atmosféře. Také práce na raketoplánech pomalu končily a NASA nutně potřebovala najít novou vizi pro pokračující přítomnost svých astronautů ve vesmíru. Po nově nabytých zkušenostech se logicky nabízela možnost vybudovat stanici novou, větší a efektivnější. 

Proto se ještě téhož roku dala do práce skupina odborníků z Johnsonova střediska. Připravili první studie možného nástupce orbitální laboratoře Skylab, známého jako Space Operations Center neboli „centrum vesmírných operací“. Prvotním návrhům rozhodně nechyběly ambice. Podstatné ovšem bylo upřesnit požadavky pro budoucí mise i stanici a hlavně najít vhodné uplatnění pro plánované raketoplány a pilotovaný program. NASA navíc opět vnímala narůstající sovětskou převahu v kosmu a se zaujetím sledovala program Saljut, který započal již v roce 1971.

Hlavně zůstat na živu

Úplně první kosmické stanice Saljut nebyly, co se prostoru týče, největší, ale vůbec poprvé nabízely interiér rozdělený do několika zón pro různé aktivity na palubě. Všechny pozdější orbitální stanice využívaly stejné principy členění prostoru do pěti základních částí podle určení, tedy práce, jídlo, hygiena, volný čas a spánek – jež přetrvaly v podstatě dodnes. Na vnitřním uspořádání Saljutů se podílela také sovětská architektka Galina Balašová. 

Průkopnická stanice tohoto typu, Saljut 1, sehrála důležitou roli hned v několika ohledech. Ukrývala na palubě „vesmírnou zahrádku OAZA“, první malý domeček pro delší studium růstu zeleně v mikrogravitaci, jenž se stal předchůdcem všech experimentů s rostlinami na pozdějších Saljutech, ale i na Miru či Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Další milník představoval detailnější výzkum vlivu mikrogravitace na lidský organismus a dlouhodobého pobytu v kosmu na psychiku kosmonautů. 

V neposlední řadě nám Saljut 1 pomohl si uvědomit, že k největším problémům dlouhodobých misí patří zdraví, potažmo přežití. Když se totiž po 23denní expedici vracela domů první a zároveň poslední tříčlenná posádka stanice v lodi Sojuz 11, předčasně se otevřel jeden z ventilů pro vyrovnávání tlaku v kabině a kosmonauti – oblečení pouze do pracovních kombinéz – bohužel nepřežili. Na první pohled až banální technický problém naučil vesmírné architekty jasné základní pravidlo: Hlavní potřebou všech astronautů je zůstat na živu. Nicméně i přes další obtíže program Saljut pokračoval a Sovětský svaz se krůček po krůčku učil žít v kosmu. Úspěšně se dařila rovněž výměna a zásobování posádek, a Saljuty tak položily důležité základy pro vícemodulární stanice, jež měly přijít na řadu v budoucnu. 

Fakt, že pobyt na palubách pionýrských orbitálních základen, Skylab nevyjímaje, nepředstavoval zrovna „procházku růžovým sadem“, asi nejlépe popsal kosmonaut Valerij V. Rjumin. Po misi na Saljutu 6 si poznamenal: „Ke spáchání vraždy stačí zavřít dva muže do kabiny o rozměrech osmnáct krát dvacet stop a nechat je tam dva měsíce samotné.“ Uvedená slova, převzatá z knihy Srdce západu spisovatele O. Henryho, celkem dobře vystihla tehdejší nelehkou situaci při dlouhodobých pobytech v kosmu. Pro vesmírné architekty šlo o další podnět a zformulování zásadní myšlenky: Prostředí, v němž žijeme, se musí přizpůsobit nám, nikoliv opačně. 

Hledá se koncept

Na plánech budoucí stanice se mezitím rozpačitě pokračovalo a začátkem roku 1980 vybrala NASA dvě firmy, Boeing a McDonnell Douglas, aby nezávisle na sobě vypracovaly reálnou studii obří stavby ve vesmíru. O dva roky později představily obě společnosti značně rozdílné návrhy: McDonnell Douglas prezentovala svou orbitální stanici jako vývojovou kosmickou platformu – Evolutionary Space Platform – a upřednostňovala neobyvatelnou laboratoř fungující na oběžné dráze samostatně. Příležitostně k ní měla zamířit posádka v raketoplánu, vyzvednout experimenty a postarat se o údržbu. Cílem bylo dosáhnout co nejnižší ceny, vysoké bezpečnosti a potenciálu ke dlouhé životnosti komplexu. Předpokládalo se maximální využití stávající techniky a menší zapojení astronautů. V pozdější fázi však firma přidala i obyvatelný modul: Padlo totiž definitivní rozhodnutí, že se budou raketoplány podílet na stavbě nové, trvale osídlené vesmírné stanice.

Zato návrh Boeingu byl mnohem blíž původnímu konceptu z roku 1979, a dokonce nesl stejný název, tedy Space Operations Center. Komplex měl zahrnovat dva obyvatelné moduly propojené hermeticky uzavřeným tunelem, zásobovací a servisní sekci, jež by sloužila i k rychlé evakuaci, a dále například také velký hangár na výrobu a opravu kosmických lodí, družic a jiných zařízení. Naproti tomu návrh postrádal laboratorní modul. Stanice by kroužila 370 km nad Zemí a nabízela by duplikované systémy pro větší bezpečnost. Boeing připomněl, že operace v nehostinném kosmickém prostředí nepředstavují běžnou rutinu, a proto je stálá přítomnost člověka nenahraditelná v okamžiku, kdy některá část komplexu selže. 

Noví partneři ve hře

Souběžně s vývojem obou konceptů zamířil poprvé k nebi raketoplán Columbia. První okřídlená a znovupoužitelná vesmírná loď na světě odstartovala v dubnu 1981, strávila na oběžné dráze dva dny a poté se bezpečně vrátila na Zemi. Pro Ameriku šlo o kolosální triumf a projekt slavil úspěch. Vlna nadšení značně zapůsobila i na nově zvoleného prezidenta Ronalda Reagana, který začal s NASA sdílet zápal pro vybudování kosmické stanice. 

Nejprve však bylo nutné urychlit vývoj a zapojit další partnery. Kromě již dvou zmíněných společností se tedy přidaly firmy Martin Marietta, Hughes Aircraft Company, Rockwell International, TRW Space and Technology Group, General Dynamics a Lockheed Martin. Všechny později představily také své vize vesmírného komplexu s řadou doporučení. Období vývoje konceptů stanice, známé jako Space Station Needs, probíhalo mezi léty 1982 a 1984. Asi nejdál zašel design společnosti Hughes Aircraft Company: Chtěla ke stavbě využít prázdné externí nádrže určené pro raketoplány a upravit je na obyvatelné moduly sestavené do obřího kruhu, který by rotoval a vytvářel tak umělou gravitaci.

Spolupráci vítáme

NASA však postupně upřesnila své budoucí požadavky – včetně zatím blíže nespecifikovaného množství vědeckých experimentů, astronomických přístrojů, biologických a anatomických pokusů, platforem pro výzkum nových materiá­lů, telekomunikačních a vojenských zařízení a také hangárů pro vývoj, opravu a stavbu družic, transportních systémů i robotických zařízení. Kosmická agentura totiž původně předpokládala, že stanice vytvoří jakýsi vesmírný přístav pro budoucí flotilu raketoplánů s podporou armády a že z ní Amerika postupně znovu zamíří na Měsíc a poprvé i na Mars. Projekt se však začal značně rozrůstat a bylo jasné, že se na něj nenajdou potřebné finance. 

Jako důležitý krok se proto ukázal mezinárodní briefing pořádaný NASA na konci roku 1983. Pozvánku obdrželi zástupci kosmických agentur Kanady, Německa, Francie, Japonska a Británie, přičemž se podařilo podnítit potřebnou zvědavost, jež později vyústila v bližší spolupráci všech zúčastněných zemí. Na podporu globálního zájmu o stanici a celý program zahájil také testovací raketoplán Enterprise propagační cestu na „zádech“ obřího Boeingu 747: Navštívil letiště v Kanadě a západní Evropě, zúčastnil se letecké show v Paříži a všude, kde se objevil, přitahoval pozornost přihlížejících. 

TIP: Skylab: První americká vesmírná stanice vydláždila cestu k ISS

S propagací programu později značně pomohl i James Beggs z NASA, který osobně zavítal do Paříže, Londýna, Říma, Ottawy a Tokia. Vše vyvrcholilo začátkem roku 1984, kdy prezident Reagan oznámil, že hodlá NASA pověřit stavbou trvale obyvatelné vesmírné stanice, a zároveň prohlásil, že Spojené státy uvítají jakoukoliv mezinárodní účast. Ještě do konce roku přislíbily spolupráci a vývoj částí hardwaru agentury Evropy, Japonska a Kanady. Stejně jako Evropa, i země vycházejícího slunce počítala se stavbou vlastních modulů a s vývojem zásobovací kosmické lodi...

Pokračování v neděli 30. srpna

Syn železničního dělníka z Frankfurtu nad Mohanem Martin Gross (1911–1984) vstoupil začátkem 30. let do SS. Po absolvování SS-Junkerschule ho v květnu 1935 přidělili k Leibstandarte SS Adolf Hitler. V jejích řadách se zúčastnil anšlusu Rakouska i obsazování Sudet, během polského a francouzského tažení velel četě. Při útoku na Sovětský svaz už stál SS-Hauptsturmführer Gross v čele 5. (těžké) roty, avšak zranění ho nadlouho vyřadilo z bojů.

Tankový velitel

Po uzdravení působil na štábu Hlavního velicího úřadu SS a během roku 1942 pracoval ve výmarském útvaru zodpovídajícím za nahrazování ztrát u obrněných útvarů Waffen-SS. V červenci téhož roku absolvoval velitelský kurs na Škole tankových vojsk ve Wünsdorfu a na podzim nastoupil k 1. tankovému pluku Leibstandarte SS Adolf Hitler. 

V elitních obrněných oddílech začala Grossova hvězda rychle stoupat. Už v lednu 1943 byl povýšen na SS-Sturmbannführera a stal se velitelem 2. tankového praporu. S tímto útvarem vyzbrojeným těžkými tigery vstoupil Gross do kurské bitvy. Vyznamenal se především u Tětěrevina, kde jeho oddíl při nepřátelském protiútoku během pouhých tří hodin zlikvidoval asi 90 T-34. Pamětníci popsali tuto oblast jako děsivý hřbitov sovětské techniky plný doutnajících vraků a zuhelnatělých těl.

Velitel výcviku

Za zadržení náporu protivníka obdržel Gross Rytířský kříž. Když byla Leibstandarte na jaře 1944 převelena do Francie, Gross setrval na východě a stanul v čele výcvikového regimentu SS v Lotyšsku. V červenci ho čekala pozice šéfa nově zformované tankové brigády o 2 500 mužích, jež se stala součástí bojové skupiny hraběte Hyacintha Strachwitze.

TIP: Leibstandarte SS Adolf Hitler: Kdo byli nejvěrnější pretoriáni nacistického vůdce

Gross se s brigádou zapojil do těžkých ústupových bojů u měst Libava a Tukums. Jeho tankisté se zasloužili o uvolnění ústupové cesty pro zdecimované německé síly k Tallinnu, ovšem jednotka za úspěch zaplatila katastrofálními ztrátami – zbylo jí pouze 300 vojáků a osm obrněnců. Po rozpuštění brigády posílili přeživší různé divize SS. V březnu 1945 přidělili SS-Obersturmbannführeru Grossovi velení 12. tankového pluku 12. tankové divize SS Hitlerjugend, jež tehdy bojovala v Maďarsku a Rakousku. Se zbytky svého útvaru se v květnu vzdal Američanům.

Kdo byl nejbohatším člověkem známé historie? Podle historiků to není Bill Gates ani Jeff Bezos. Není to ani žádný z bohatých průmyslníků, jako byl Andrew Carnegie nebo John Rockefeller. A není to dokonce ani první císař Římské říše Augustus, který je podle všeho druhý v pořadí.

Nejbohatším člověkem historie byl muž, který během své poutě do Mekky neúmyslně způsobil zhroucení ekonomiky zemí, jimiž procházel. Rozdal a utratil tolik zlata, že to dramaticky snížilo jeho cenu na celá desetiletí.

Tímto mužem byl Mansá Músa, který v letech 1312 až 1337 vládl bohaté západoafrické říši Mali, rozkládající se ve středověku na velké části severozápadní Afriky. Odhadnout jeho bohatství není snadné. Tvořilo ho hlavně zlato, měď, mušle, koření, perly, sůl a další luxusní komodity té doby. Podle moderních údajů mohl jeho majetek odovídat dnešním 400 až 500 miliardám dolarů, čili asi 8,8 až 11 bilionů Kč.

TIP: Boháč Mansa Musa: Denně mu v pokladnici přibývaly kilogramy zlata

Jak vlastně došlo k tomu, že byl Mansá Músa tak převelice bohatý? Stal se vládcem říše, které v té době měla k dispozici velkolepé přírodní zdroje. A Mansá Músá byl ambiciózním a strategicky uvažujícím panovníkem, který možnosti říše Mali naplno využil. Jak uvádí Kathleen Berzock z amerického National Museum of African Art, na území této říše se kromě celé řady důležitých zdrojů luxusních komodit nacházelo několik zásadních nalezišť zlata, které bylo v té době nejčistším a nejvíce ceněným na světě.

Supermasivní černé díry najdeme pravděpodobně v nitru každého velkého hvězdného ostrova. Obří útvary s hmotnostmi statisíců až milionů slunečních hmot se ukrývají uvnitř centrálních struktur a nezřídka představují zdroj galaktické aktivity, pokud na ně z okolí dopadá látka koncentrovaná v akrečním disku. 

Galaxie ovšem obvykle nebývají v přilehlé oblasti vesmíru osamocené: Vyskytují se v celých kupách, a občas se tak srážejí. Při kolizi dvou hvězdných ostrovů vzniká nová velká eliptická galaxie, v jejímž centru kolem sebe obíhají hned dvě supermasivní černé díry. Kroužící dvojice ztrácí energii v různých formách, mimo jiné gravitačními vlnami, až se za dlouhý čas oba objekty opravdu fyzicky srazí – splynou. Vznikne jednak mohutný záblesk gravitačních vln, které jsme již na Zemi zachytili, ale především se utvoří nová, hmotnější černá díra. 

TIP: Nedobrovolně vyhoštění ze svých vesmírných domovů: Hvězdy, hvězdokupy i celé galaxie

Teoretické práce simulující popsaný proces poukazují, že při srážce dvou černých veleděr s výrazně odlišnými hmotnostmi nemusí splynutí probíhat symetricky. V důsledku přenosu momentu hybnosti tudíž může výsledná veledíra získat značný pohybový moment, jenž by ji mohl třeba jen odchýlit z centra galaxie. Astronomové po takových excentrických dírách intenzivně pátrají, neboť pozorování naznačují, že se pozice až pětiny černých veleděr odchylují od geometrického středu hvězdných ostrovů, jež prokazatelně prošly srážkou. „Štulec“ by ovšem mohl být dost silný i na to, aby nově vzniklou veledíru z galaxie vymrštil.

Při vyjednávání používáme mantru: Než dokážete motivům naštveného člověka (nebo například únosce) porozumět, hledejte pochopení. Hlídejte si vlastní emoce, protože to jediné máte pod kontrolou. Neberte si osobně neslušné či negativní komentáře a snažte se udržet klidný tón. Nechte únosce, aby vše ventilovali, pokud si budete jistí, že jste v bezpečí. Často je ukonejší empatie, zatímco vyzývat je, ať se uklidní, má opačný efekt. Udržujte oční kontakt, aby věděli, že situaci berete vážně, ale neusmívejte se. Aktivně naslouchejte a snažte se pochopit, v čem tkví problém. Ať už jde o jakoukoliv hrozbu, zachovejte pokud možno pevné nervy. 

TIP: Jak ovlivňují naše chování sociální média?

Nikdy neříkejte „to byste neudělal“, ale „prosím, nedělejte to“. Neříkejte ani, že to chápete. Zkuste raději „takže pokud tomu správně rozumím…“, aby věděli, že vnímáte jejich obavy. Jakmile dospějete k pochopení problému, komunikujte klidně. Dobrý začátek zní třeba „chápu váš úhel pohledu“, případně zkuste slova jako „to musí být frustrující“. Použití jména v oslovení může přinést uvolnění, protože když člověk slyší své jméno, automaticky zpozorní. 

Poslední milion let poznamenaly nejintenzivnější změny podnebí, jež naše planeta prodělala za uplynulých sto milionů roků. Příslušníci rodu Homo a jejich předchůdci se tak vyvinuli v podmínkách, které můžeme označit za klimaticky katastrofické. Přesto si v nich člověk dokázal nalézt své místo a projít vítězně až do holocénu, posledního meziledového období, v němž žijeme dnes. 

Boje s rozmary počasí ovšem neustaly ani po éře ústupu ledovců, která skončila zhruba před deseti tisíci lety. Tehdy lidstvo absolvovalo ohromný civilizační skok, provázený zrodem zemědělství a prvních měst i říší. Největším nepřítelem raných zemědělců, ale mnohem později také obyvatel středověkých států se nicméně nestávaly výkyvy teplot, nýbrž katastrofy související s vodou. Úroda obilí totiž primárně závisí na tom, jak na jaře naklíčí zrna – a ta si se změnami teplot poradí překvapivě dobře, zatímco s nedostatkem vláhy nikoliv. Právě katastrofické hydrologické události tak v posledních tisíciletích „hýbaly dějinami“: Nutily společenstva k migracím i válkám a přepisovaly politické uspořádání světa. 

Když kultury vyschnou

Jedna z prvních se odehrála přibližně před čtyřmi tisíci lety, kdy do indických městských států Harappa a Mohendžodaro vtrhli nájezdníci ze severu. O následné brutalitě svědčí řada koster s rozsekanými lebkami, jež se našly v poničených domech – útočníci sídla vyplenili a obyvatele bez milosti povraždili. 

Vědcům však dlouho nedávalo spát, proč města podlehla tak rychle. Jejich civilizační vyspělost totiž dodnes vyráží dech: Nacházely se v nich například vícepatrové domy z pálených cihel vybavené nejen okny a větracími otvory, ale také koupelnami či splachovacími záchody s odtokem do kanálů vedoucích pod zemí. Podstatně zaostalejší nájezdníci, kteří se sídel krvavě zmocnili, zřejmě ani netušili, k čemu zmíněné vymoženosti slouží – místo v domech se totiž usadili v primitivních chatách, jež si postavili v ulicích. 

Oslabeni a přemoženi

Pravděpodobnou příčinu rychlého úpadku vyspělých indických civilizací nakonec vysvětlil výkyv klimatu. Okolo roku 1900 př. n. l. došlo v jejich okolí k náhlému vysychání řek a polí. Za zkázou jedné z nejrozvinutějších kultur starověku tak stála extrémní sucha následovaná nejspíš hladomory, takže se místní lidé proměnili ve snadný terč. 

Devastující srážkové minimum se však zřejmě nedotklo jen indického subkontinentu. Kolem roku 2000 př. n. l. totiž zanikla i řada sumerských měst: Vyspělá sídla vynálezců prvního písma podle dochovaných zdrojů padla do rukou mnohem zaostalejších Elamitů a Amorejců. A že lze vinu za jejich zánik opět přiřknout vrtochům počasí, dokládá i dobový žalozpěv Nářek nad zkázou Uru, v němž se mimo jiné píše: „Ze Sumeru království odnesli / Eufrat a Tigris na zpustošených březích jen plevel rodily / Úrodná pole pouze bodláky plodila / Zahrady bez štěpů samy od sebe zahynuly…“

Temná éra Egypta

O katastrofální vlně sucha také hovoří, nebo spíš „mlčí“ starý Egypt. Právě roky 2150–1990 př. n. l. jeho historie jsou na rozdíl od starších a novějších etap zmapovány tak chabě, že se o nich dokonce mluví jako o temné éře nebo o prvním přechodném období. 

Jistou představu o tehdejší situaci přináší biblická kniha Genesis: Píše se v ní o sedmi letech hladu, který sužoval země okolo Egypta, načež se přesunul až k deltě Nilu. Ještě výmluvněji pak dopady krize líčí tzv. Ipuwerův papyrus: „Podřízený se stal nadřízeným, země je rozvrácena, lidé vydávají zákony, které jsou proti zemi, lidé berou člověku majetek, pán je v nedostatku…“

Suchý zrod Říma

I další velký klimatický výkyv, který podstatně zamíchal kartami dějin, souvisel s vlnou extrémního sucha. Zasáhla Asii a Evropu v letech 843–775 př. n. l. a odborníci ji někdy označují jako „homérské minimum“. Bezmála sedm dekád nedostatku srážek provázela v prvé řadě rozsáhlá migrace v severní a střední části Apeninského poloostrova. Právě tehdy vypudili Latinové kmen Sabinů z oblasti severně od řeky Aniene a došlo k založení Říma. Ze stejné doby pocházejí první zmínky o Etruscích na poloostrově, kteří ovládli území mezi Tiberou a Alpami. Odkud přesně přišli, nevíme. Jisté však je, že s sebou přinesli neocenitelné znalosti a vědomosti, bez nichž by Řím nikdy nedosáhl svého rozmachu. 

Homérská minima však dost možná rozpohybovala i migrační vlnu známou jako „řecká kolonizace“. Probíhala zhruba v letech 750–550 př. n. l. a Řekové se během ní usazovali na jihu dnešní Itálie, zatímco další skupiny mířily do jiných částí Středomoří i k Černému moři. Impulz k hledání nového domova vzešel z mnoha řeckých měst prakticky souběžně. A přestože se má všeobecně za to, že migraci spustil rychlý populační růst, pravý důvod mohla představovat vyčerpávající sucha spojená s neúrodou. 

Začátek konce

Na přelomu letopočtu římské impérium v čele s císařem Augustem prosperovalo – doba totiž nebyla skoupá na vláhu. V dalších obdobích již ovšem tak příznivá situace nepanovala: Kolem roku 130 zachvátila Evropu sucha trvající téměř tři století, načež po krátké pauze propukla v roce 475 nanovo a završila se až s letopočtem 618. 

Koncem 4. století se přitom římské impérium rozpadlo na dvě části a o něco později západní říše zcela zanikla. Badatelé se snažili nalézt příčinu zkázy kolosálního politického útvaru, jehož dokonale organizovaná armáda neměla ve své éře obdoby. Mluví se o souhře více faktorů, odpověď či chybějící díl skládačky by však mohlo představovat i nepříznivé klima. 

Chaos čili stěhování národů 

S počátkem 2. století totiž nastoupilo dlouhotrvající sucho a písek ze Sahary zavál egyptská pole, jež dlouho tvořila hlavní sýpku Říma. Obilí se nerodilo ani v Hispánii a na Sicílii, a říše tak musela hledat plodící půdu jinde. V důsledku následných nepopulárních zásahů vlády propukaly rolnické bouře a stále častěji docházelo k dezercím či vzpourám legií. 

Badatelé dokonce prokázali, že pokud v nějakém roce klesly srážky oproti běžné úrovni víc než o 20 %, výrazně vzrostla pravděpodobnost, že vládnoucího císaře někdo zavraždí. Neúroda totiž komplikovala zásobování jednotek a nedostatek stravy značně podněcoval nespokojenost armády i vznik povstání – což se odráželo v tichém souhlasu pretoriánské gardy, osobní císařské stráže, s odstraněním neúspěšného vládce. V letech 235–285 zemřelo násilně 14 z 25 císařů. 

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

V roce 395 se obří impérium rozdělilo na východní a západní část, přičemž druhá zmíněná po roce 476 definitivně zanikla. Její rozvrat ovšem nenastal naráz, ale odehrával se v relativně dlouhém období od konce 4. až do 7. století. Tou dobou již Evropou zmítal značný chaos: Kontinent křižovalo mnoho různých etnik i kmenů a každý válčil s každým. Éra, kterou označujeme také jako „stěhování národů“, zakrátko pohřbila vše, na čem vyspělá antická civilizace po staletí stavěla. 

Dokončení: Dějiny psané podnebím (2): Zanikly velké civilizace kvůli změnám klimatu? (vychází v úterý 25. srpna)

Hned na počátku je třeba si vyjasnit, kdo je vlastně odstřelovač. Existuje řada definic počínaje tou nejjednodušší – že se jedná o střelce zabíjejícího ze zálohy. Odstřelovač je každopádně chápán jako špičkový střelec z ruční zbraně, specialista zaměřený na ničení jednotlivých cílů na velkou vzdálenost.

I v českém prostředí se často používá anglický výraz sniper, někdy i jeho česká fonetická transkripce snajpr. Uvedený termín se standardně užívá ve většině evropských a amerických armád včetně té ruské. Slovo zřejmě pochází z angličtiny a údajně vzniklo ze slova „sluka“ – anglicky snipe. Tento oblíbený a chutný vodní pták je obtížným terčem, a proto jej mohli ulovit pouze dobří střelci. Poměrně přesnější je tedy německý termín Scharfschütze (doslova ostrostřelec). U nás se občas setkáme s označením ostřelovač, ale podle vojenských lingvistů je nesprávné. Slovo ostřelovat totiž znamená vedení většinou hromadné palby na plošný cíl, obvykle dělostřelectvem a vrchní skupinou úhlů. Naopak sloveso odstřelovat znamená likvidování (odstřelení) a ničení konkrétních cílů.

Nekontaktní boj

Z taktického hlediska je odstřelovač typickým reprezentantem nekontaktního bojovníka. Ničí nepřítele na vzdálenost mimo svůj fyzický dosah, nejlépe s využitím překvapení. Většinou pracuje rovněž mimo takzvaný „close combat“, což je v podstatě nepříliš přesně definovaný boj na malé vzdálenosti. Nekontaktní boj, který lze označit jako první revoluci ve vojenství, začal vrháním kamenů a používáním praků a oštěpů. Takový způsob poskytuje řadu výhod. Především snižuje ohrožení vrhače-střelce protivníkem a vytváří časovou rezervu do počátku kontaktního boje. Kromě toho narušuje systémovost boje jednotek protivníka tím, že likviduje přednostně velitele a různé specialisty.

Z taktického hlediska vytváří možnost zlikvidovat do chvíle přímého kontaktu jednoho i více protivníků, čímž může eliminovat početní převahu protivníka. Vyrovnává rovněž případný rozdíl ve fyzické síle jednotlivých bojovníků. A v neposlední řadě umožňuje doplnit taktiku manévru palbou, tedy jejím účelovým směřováním či přesměrováním. Nelze přehlédnout ani psychologický moment, protože před odstřelovačem si vlastně žádný voják není jistý. Jeden člověk tak může dočasně měnit taktickou situaci na bojišti a vázat (především z hlediska pohybu) desítky protivníků, kteří chybějí jinde. 

Vzhledem ke stále méně početným, ale o to specializovanějším armádám roste hodnota vojáka a každý zásah odstřelovače je výrazně cítit. Zvláště v situacích, kdy neexistují ucelené fronty či obranné linie a volné prostory překrývá pouze palba. Nasazení odstřelovačů se stupňuje v posledních dekádách, kdy se objevují teroristické útoky, tzv. konflikty nízké intenzity a expediční operace. Vojáci se často setkávají s odstřelovači – civilisty, kteří tvoří součást neregulérních vojenských formací nebo teroristických skupin. Podle vojenských informací počet odstřelovačů působících na straně extremistických a teroristických skupin stále roste. Proto koaliční armády sestavovaly specializované protiodstřelovačské týmy, které zahrnovaly rovněž snajpry. 

Pravěk odstřelovačů

Pokud pomineme výše jmenované praky a oštěpy, tak první skutečně přesnou zbraní byla kuše, která umožňovala opravdové míření na cíl, i když schopnosti středověkých lučištníků nelze podceňovat. Za prvního odstřelovače lze pravděpodobně označit střelce z kuše Petera de Basle, který v roce 1199 záměrně vyřadil z boje anglického krále Richarda I. Prvním známým sniperem s palnou zbraní se stal známý italský hudebník a sochař Benvenuto Cellini, který sloužil jako odstřelovač roku 1527 ve vojsku papeže Klementa VII.

Snipeři se vyvinuli z nejlepších střelců své doby, což byli většinou lovci, hajní, myslivci. Ti museli střílet dobře, protože lov zvířat (a případně likvidace pytláků) je živily. Zbraně a munice byly drahé. Na výsledku výstřelu mnohdy závisela potrava celé rodiny a místy šlo i o život. Lovci vesměs splňovali fyzické i psychické odolnostní podmínky, podle nichž lze dnes definovat moderního vojáka schopného samostatného působení v terénu. Proto byli tito specialisté na zabíjení využíváni v minulosti i vojensky, přičemž se z nich formovaly myslivecké (Jäger) jednotky a útvary.

Obzvláště zajímavé je z tohoto hlediska krátké nasazení elitních střelců s výkonnými vzduchovkami, tehdy označovanými jako větrovky. Tyto pušky minimalizovaly výrazné demaskující efekty tehdejších pěchotních zbraní fungujících s černým střelným prachem. Rakouská armáda používala větrovky vzoru 1780 italského puškaře Girandoniho ráže 13 mm s dostřelem 140 až 400 kroků. Jednalo se o opakovačky zavedené do výzbroje v době, kdy v armádách kralovaly předovky s křesadlovým zámkem.

Zábava pro měšťany

Další přehlíženou skupinou jsou takzvaní ostrostřelci. Moderně řečeno se vlastně jednalo o kombinaci klubů sportovních střelců a aktivních záloh. Již v 16. století jsou doloženy střelnice, kde převážně majetnější měšťané trénovali střelbu z palných zbraní na terč (nebo pohyblivé cíle), případně i soutěžili o různé ceny. Jednalo se tedy o mířenou střelbu na konkrétní cíl, nikoli salvovou palbu řadové pěchoty (především mušketýrů), která mnohdy létala pánu bohu do oken. Měšťané se tak připravovali k obraně. V Praze bylo střelnic několik, vyskytovaly se i v jiných větších městech, především v Brně.

Zlatý věk

Dobu odstřelovačů s křesadlovými či perkusními jednuškami můžeme označit jako jejich pravěk. Lze konstatovat, že až 20. století přineslo prakticky vše, co používají dnešní odstřelovači z hlediska techniky i taktiky. Je možné je tedy s určitou nadsázkou označit za zlatý věk odstřelovačů. Vývoj je však natolik propojen s genezí pušky, že konkrétními případy se budeme zabývat v dalších článcích, jako například o vývoji zbraní, výcviku snajprů a odstřelovačské válce v jednotlivých konfliktech.

V poslední dekádě se odstřelovači začali dělit na dvě základní skupiny, a to elitní střelce, kteří realizují podporu pěší jednotky a tvoří její organickou součást, a snajpry, kteří pracují v podstatě samostatně nebo jako dvoučlenný tým. První skupina je někdy spojována s britským výrazem marksman. Takoví odstřelovači byli v období po druhé světové válce součástí standardního pěchotního družstva řady armád včetně předlistopadové ČSLA. Uvedený faktický rozdíl je v některých armádách neoficiální, vychází z různých taktických názorů či teorií.

Vidět a nebýt viděn

Z atypických taktických situací (především střety v klasické africké či asijské aglomeraci) vyplývají různé úkoly. Často se na těchto bojištích mění i podmínky boje a úkoly odstřelovačů. Ti mohou případně fungovat i na podstatně menší vzdálenosti, přičemž v této situaci je důležité potlačování demaskujících efektů výstřelu. Do akce se tak dostávají i jiné zbraně než dlouhé a výkonné pušky.

První takové typy přišly již s koncem druhé světové války spolu s objevením prvních infrapřístrojů, protože odstřelovače se standardní puškou tma zásadně omezovala z hlediska dostřelu i přesnosti. Právě zde můžeme demonstrovat další důležitý faktor, který se dá charakterizovat slovním spojením vidět – nebýt viděn. Jedná se o přístrojové vybavení k detekci a zaměření cíle a zároveň schopnost odstřelovače skrýt se v terénu. Zde je třeba připomenout především různé druhy maskování, a jistě je jen otázkou času, kdy i zde se projeví elektronika. Vývoj moderních technologií, především optoelektroniky, stále více ovlivňuje činnost vojáka na bojišti, včetně nasazení odstřelovačů. Zvyšuje se dálka přesné střelby a možnost detekce cíle. Objevují se rovněž systémy, které naopak mohou detekovat odstřelovače a omezovat efektivitu jeho činnosti.

Sniper 21. století

Realita odstřelovačů budoucnosti se nachází především v rámci programů vojáka budoucnosti či vojáka 21. století, jejichž standardem je například již střelba za roh. Pravděpodobně se dále rozšíří systémová akvizice, transfer, vyhodnocování a cílená distribuce informací v rámci informační sítě digitálního bojiště.

TIP: Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Nelze vyloučit, že přesné zabíjení na dálku v terénu tak může v relativně dohledné budoucnosti dostat doslova strojovou podobu, kdy práci střeleckého specialisty postupně převezme robot, ne-li nějaký kyborg. Nebude mít hlad, nebude mu zima, nebude mít strach a nebude pociťovat žádnou únavu ani zodpovědnost. Prvním krokem takového vývoje jsou dálkově ovládané, případně senzory naváděné platformy s lafetovanými zbraněmi. Část práce odstřelovačů mohou v budoucnosti převzít i létající roboti, tedy bezpilotní letouny, jejichž schopnost detekce, přesného zaměření a ničení bodových cílů neustále roste. Jejich výhodou je lepší přehled po bojišti pohledem shora. Otázkou zůstává, kdy se objeví nějaká použitelná revoluční technologie z hlediska konstrukce pušky a náboje. 

Když na to přijde, i astronomové si rádi zastřílejí. Jejich oblíbenou zábavou je pálit laserem na Měsíc a odrážet paprsky od speciálních zrcadel, které tam zanechali posádky misí programu Apollo. Nejde ale o bezúčelnou zábavu. Odraz laserového paprsku lze využít naříklad pro velmi měření přesné vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Problém je v tom, že zrcadla na povrchu Luny během času z nejasných důvodů ztrácejí svou odrazivost. Řešením by mohla být zrcadla na sondách v blízkosti Měsíce.

Velmi přesné výstřely

Zasáhnout podobné zrcadlo na orbiteru, který krouží na oběžné dráze kolem Měsíce, je ale mnohem těžší. Americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která má na povrchu právě takové zrcadlo, je na orbitě Měsíce od roku 2009. Přesto se dlouhou dobu nikomu nepovedlo to zrcadlo strefit laserem. Před pár dny zveřejnili informaci o prvním úspěšném zásahu zrcadla na sondě LRO laserem francouzští badatelé.

Tým stanice Lunar Laser Ranging (LLR) ve francouzském Grasse se zapsal do historie, když hned čtyřikrát trefil sondu LRO laserem a paprsek poté doputoval zpět k Zemi. Poprvé se to vědcům podařilo 4. září 2018 a podruhé 23. a 24. srpna 2019. Ve všech případech pozemní laser vypálil paprsek, který se za 2,5 sekundy vrátil od Měsíce zpět.

TIP: Lunární orbiter LRO pozoroval molekuly vody hopsající po povrchu Měsíce

Sonda LRO se na orbitě Měsíce pohybuje příliš rychle a příliš nepředvídatelně na to, aby se z ní stal snadný cíl pro pozemní lasery. Zásahy francouzského týmu se odehrály ve chvíli, kdy panovaly ideální podmínky. Měsíc, sonda LRO a Francie byly v těch nejvhodnějších pozicích pro perfektní laserový kontakt.