Po anšlusu Rakouska chybělo nacistickému Německu přímé spojení mezi na jihu ležící Vídní a slezskou Vratislaví (dříve Breslau). V cestě ale stálo Československo, byť o několik měsíců později v Mnichově připravené o pohraniční území. Jediným řešením se tak jevila možnost stavby spojnice procházející přes území druhé republiky. Vyjednáváním byl v říjnu 1938 pověřen ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop, který česko-německé komisi předložil plán dálnice, jejíž těleso se mělo, ač na území Československa, nacházet mimo jeho jurisdikci. 

Citlivý projekt

K podpisu smlouvy obsahující potřebné formality došlo 29. listopadu 1938 a na jejím základě Československo zdarma poskytlo potřebné stavební pozemky. Aby se dodržel statut exteritoriality, veškeré nájezdy na rychlostní komunikaci měly být opatřeny celnicemi, řidiči dotčeného území ale mohli dálnici užívat bezplatně. Do konce roku 1938 vznikl projekt, v lednu roku následujícího započaly přípravné práce a 11. dubna 1939 se rozběhla samotná stavba. Tu financovala německá strana a provedením byla pověřena Reichsautobahn-Gesellschaft, státní organizace zaměřená na stavbu dálnic.

Řízením projekčních a stavebních prací byl pověřen Hans Lorenz, zkušený německý inženýr, který je díky svým novátorským postupům, na kterých spolupracoval například s krajinnými architekty Friedrichem Schaubem a Hermannem Matternou, považován za významného průkopníka moderní dálniční výstavby v Evropě. Díky přísným parametrům, zahrnujícím 28m stavební šířku, maximálně 5% stoupání terénu, 600m minimální poloměr směrových oblouků a 10 000 m nejmenší poloměr výškových oblouků, byla plánována rychlost vozidel až 160 km/h po celém úseku. Návrh dálnice počítal s citlivým zapracováním do krajiny, k čemuž dopomohl malíř Emmerich Schaffran svými realistickými nákresy jednotlivých částí projektu.

V době protektorátu

Plánovaná trasa měla mít 320 km, stavba ale probíhala pouze na necelé čtvrtině, z velké většiny na území mezitím vzniklého protektorátu Čechy a Morava. Vzhledem k tomu, že koncem roku 1940 mělo být dokončeno 65 km dálnice, započaly práce ve velmi rychlém tempu. Na stavbě se střídali dělníci v desetihodinovém dvousměnném provozu, přičemž na každý pětikilometrový úsek jich bylo třeba zhruba 600.

Pro pokrytí takového množství pracovních sil přicházeli na stavbu kromě místních lidí i přespolní, které lákaly výhodné platové podmínky. Jelikož se jednalo o značnou masu lidí, musely vzniknout také téměř tři desítky ubytovacích táborů včetně dalšího technického a stavebního zázemí. Na stavbě se podílelo velké množství těžké techniky. Jmenujme například věžový jeřáb ČKD či kabelový jeřáb Bleichert, parní lokomotivu Orenstein & Koppel a motorovou lokomotivu Deutz OMZ 122, parní rypadlo Škoda, motorové rypadlo Weserhütte typ W800, motorový válec Tatra-Kemna či parní válec ČKD typ M, výbušné pěchy Demag a další stroje. Pro dopravu materiálu vznikla také rozvětvená síť kolejí o rozchodu 760 a 600 mm. 

Putování začíná

Exteritoriální dálnice měla navazovat na již částečně dostavěný úsek dálniční sítě Drážďany–Berlín–Vratislav–Glivice s přípojkou jihozápadně od slezské metropole. Od severu bylo s ohledem k naplánovaným parametrům navrženo pět velkých mostů. V roce 1940 započala stavba dvou z nich, nacházejících se na protektorátním území. První z nich měl vést přes údolí řeky Třebůvky v Linharticích a druhý, 342 m dlouhý železobetonový viadukt, přes Pacovku nad Městečkem Trnávka.

Přípravné práce probíhaly v té době také v okolí Lanškrouna. Z těchto staveb se ale kromě zbytků jednoho zkušebního pilíře do dnešních dní nic nedochovalo. První znatelné pozůstatky dálnice najdeme severně od Městečka Trnávka, kde se objevuje zpočátku nepatrný zářez v reliéfu krajiny, který pokračuje málo patrnými pozůstatky jihozápadně od obce směrem k Lazům. Tam můžeme narazit krom terénních nerovností i na zbytky kanalizace a propustky pod tělesem dálnice. Trasa dále pokračuje po dobře znatelném náspu kopírujícím kopec Hušák směrem k Vísce u Jevíčka, kde se nacházejí základy nedostavěného parabolického mostu. Jižně od Vísky lze narazit na další betonové základy nedokončeného dálničního mostu, následuje zářez ve svahu nevýznamné vyvýšeniny, kde dálnice opouští Sudety a vbíhá na území tehdejšího protektorátu.

Počátky města Carcassonne sahají až do 6. století př. n. l., kdy si v regionu založili své oppidum Keltové. Římané, kteří místo dobyli roku 122, jej později nazvali Colonia Julia Carcaso. Pod jejich nadvládou došlo k nebývalému rozkvětu, jak dokládá například městské opevnění z 3. století, jehož podstatná část se dochovala dodnes. Jedná se především o třicet věží galorománského typu, které tvoří vnitřní okruh hradeb.

V polovině 5. století se města zmocnili Gótové a počátkem 8. století pak Arabové. Když je roku 759 francký král Pipin Krátký definitivně vypudil, stalo se město franckým lénem. Nesmírného vzestupu dosáhlo především od konce 10. do začátku 13. století – a z této éry pochází i opevněný hrad zbudovaný na nejvyšším místě města. Chránilo jej pět věží a od zbytku osídlení jej odděloval suchý příkop. Jeho nepřístupnost umocňovala také okovaná brána a dvojitá padací mříž.

Masakr s požehnáním papeže

Ani zmíněná opatření však nakonec město neochránila. Roku 1208 rozhodl papež Inocenc III. o křížové výpravě proti albigenským (prvnímu kacířskému hnutí, jež se šířilo západní Evropou od roku 1140), kteří se usadili v okolí. A opevnění padlo už po patnácti dnech obléhání. Obyvatele Carcassonne a sousedního Béziers pak zmasakrovali francouzští vojáci – podle historiků za sebou zanechali možná až dvacet tisíc mrtvých. Brzy nato se stal celý kraj lénem francouzského krále a jedním z pilířů obranného systému jižní Francie.

TIP: Pevnost Krak des Chevaliers: Mohutný strážce svatého řádu

S nástupem nových vojenských technik a rozpínáním země však město od poloviny 17. století ztrácelo na významu, a v 18. století mu dokonce hrozilo úplné stržení. Nakonec k tomu nedošlo, na čemž měl zásluhu zejména francouzský architekt Eugène Viollet-le-Duc, který v roce 1853 zahájil v místě rozsáhlou rekonstrukci. Díky němu tak můžeme jedno z nejzachovalejších středověkých opevněných mest v Evropě obdivovat dodnes.

Úterý 25. srpna se stalo významným milníkem v historii africké i světové medicíny. Africká agentura Africa Regional Certification Commission (ARCC) ohlásila, že po velkém úsilí je africký kontinent bez dětské obrny. Více než 95 procent populace Afriky je teď proti dětské obrně očkováno, což je zdaleka nejúčinnější ochrana proti této zákeřné virové chorobě.

Dětskou obrnu vyvolává poliovirus, což je malý obalený RNA virus, shodou okolností blízce příbuzný viru rýmy. Dětská obrna se šíří hlavně fekáliemi kontaminovanou vodou a jídlem, z menší části i kapénkovou infekcí. Naprostá většina nakažených nemá žádné příznaky, nemoc ale mohou dlouho šířit. Podle údajů WHO vede asi 1 z 200 infekcí k nezvratnému ochrnutí pacienta. Z těchto ochrnutých lidí asi 5 až 10 procent zemře kvůli ochrnutí dýchacích svalů.

TIP: Účinný očkovací program: Austrálie vymýtila zarděnky

Světové zdravotnické shromáždění (WHA, World Health Assembly), které řídí Světovou zdravotnickou organizaci WHO, se v roce 1988 rozhodlo, že vymýtí dětskou obrnu na celém světě. Od té doby poklesl počet případů dětské obrny o více než 99 procent. Už se také podařilo zřejmě kompletně zlikvidovat dva ze tří známých „přírodních“ kmenů této nemoci. Dnes již tak existuje jenom poliovirus typ 1, který se vyskytuje hlavně v Afghánistánu a Pákistánu.

Poslední případy dětské obrny se v Africe vyskytly v roce 2016. V roce 2018 jich bylo na světě známo celkem 33 případů, z toho 21 v Afghánistánu a 12 v Pákistánu. V Africe teď přijde na řadu likvidace oslabeného polioviru cVDPV2, který není přírodní, ale je odvozený od vakcín a šíří se v komunitách, v nichž je málo očkovaných obyvatel.

Nově zrozená hvězda se obvykle zpočátku krmí hmotou ze svého okolí a postupně roste do své konečné velikosti. Otázkou ale je, jak to vlastně dělá. Jakým způsobem se dostane kosmický plyn a prach z okolního vesmíru k rostoucímu hvězdnému mláděti? Astronomové již asi před 30 lety vyslovili hypotézu, že při tomhle krmení hrají klíčovou roli magnetická pole hvězdného mláděte.

Teď tuto představu potvrdil tým odborníků, který vedla Rebeca García López z německého institutu Max Planck Institute for Astronomy a irských institucí Dublin Institute for Advanced Studies a University College Dublin. Podařilo se jim pozorovat, jak podél siločar magnetického pole jednoho blízkého hvězdné mláděte přitéká plyn a prach z okolního vesmíru.

Hvězdné mládě TW Hydrae

Dotyčným hvězdným mládětem je mezi astronomy velmi populární hvězda typu T Tauri, která se jmenuje TW Hydrae. Nachází se v souhvězdí Hydry, ve vzdálenosti 196 světelných let. Její hmotnost dosahuje asi 80 procent hmotnosti Slunce a vznikla ale teprve před zhruba 10 miliony let. Hvězdu obklopuje protoplanetární disk, který je shodou okolností umístěný krásně kolmo vůči pohledu ze Země. Proto je TW Hydrae ideálním objektem pro pozorování a výzkum velmi mladých hvězd.

TIP: Objev u mladé hvězdy: V protoplanetárním disku detekovali metanol

Klíčovou roli v tomto významném pozorování sehrál pokročilý interferometr GRAVITY, který pracuje na soustavě teleskopů Very Large Telescope v Chile. Právě díky GRAVITY astronomové „na vlastní oči“ viděli, že magnetická pole mladičké hvězdy TW Hydrae opravdu přivádějí kosmický plyn a prach přímo ke hvězdě. Protoplanetární disk kolem hvězdy rychle rotuje a magnetická pole rotující materiál přibržďují, díky čemuž se může dostat ke hvězdě.

České jméno ocúnu je odvozeno od výrazu ot-jun, což značí „omlazující se“. Pojmenování vyjadřuje skutečnost, že mladé květy rozkvétají na podzim, kdy okolní příroda již odumírá a chystá se k zimnímu spánku. Jan Lacina v knize Květnice a příroda Tišnovska jejich rozkvétání poeticky popsal: „Jakoby vylisovány ze země hutnou chladnou mlhou objevují se začátkem září na vlhkých lukách až 20 cm vysoké trubkovité květy ocúnů.“ 

Napřed syn, potom otec

Ocún jesenní (Colchicum autumnale) má kromě zažitého botanického pojmenování i mnoho lidových názvů: naháč, naháček, nahá ženská, hacoun, hadula, bogdalec, holopanna, sirotka atd. Latinské jméno Colchicum dostala tato rostlina podle oblasti Kolchidy u Černého moře. Zde podle legend připravovala pověstná travička Médea jed a z několika na zem spadlých kapek vyrostly ocúny.

Jan Lacina k životnímu cyklu ocúnu poznamenává: „Rostlina má zajímavý, jakoby obrácený vegetační sled. Listy se vyvíjejí na jaře spolu s prodlužující se lodyhou, která vynáší na půdní povrch vejčitou tobolku se semeny po vloni opylených květech. Teprve až zelená část rostliny uvadne, objeví se nová generace květů.“ Neobvyklý životní cyklus, kdy se na podzim objevují květy a na jaře rostliny se semeny, vynesl ocúnu ve středověku název „Filius ante patrem“, tj. „syn před otcem“.

Koloběh zeleného života

Sliznatá lepkavá semena ocúnů se přichycují na paznehty, kopýtka či tlapky zvířat, která je rozšiřují na nová stanoviště. Na nově „kolonizované“ půdě ocúny vytrvale setrvávají s hluboko v zemi uloženou hlízou, která připomíná cibuli obalenou hnědými šupinami. Z ní na podzim vyrůstá buď jeden nebo několik velkých, světle fialových až nachových oboupohlavních květů. Velmi dlouhá trubka nese šesticípý nálevkovitý květ. V ústí okvětní trubky je šest tyčinek s podlouhlými, oranžově žlutými prašníky. Uvnitř hlízy – hluboko v zemi – je umístěn svrchní semeník, složený ze tří plodolistů.

Květy po oplození zaschnou, zatímco oplozený semeník přezimuje v zemi. Příštího jara se vyvíjí plod, který je vynášen až na povrch půdy. Na jaře vyrůstá z hlízy dlouhá a válcovitá lodyha, která nese lesklé, kopinaté a žilkované listy. Ty tvoří nepravou přízemní růžici, v jejímž středu dozrávají v květnu a červnu trojpouzdré špičaté tobolky s kulatými, černohnědými svrasklými semeny, které ve vlhku na povrchu rosolovatějí. Po vytvoření tobolky zaniká mateřská hlíza a vytváří se jedna nebo dvě hlízy nové, které jsou základem příštích rostlin. Vzácně vytvářejí rostliny květy s nazelenalými korunami a užšími cípy již na jaře – společně s listy. V tomto případě jde ovšem spíše o výjimku.

Ústup nebezpečné pastvy

Ocúny se odedávna používaly v lidovém léčitelství. Všechny rostlinné části totiž obsahují jedovaté alkaloidy a jedovatá je i voda ve vázičce s kvetoucími ocúny. Z více než dvaceti alkaloidů je nejdůležitější kolchicin, který patří k nejznámějším mitotickým jedům. Z ocúnů byla též izolována látka „F“ – desacetylmethylkolchicin označovaná jako demekolcin. Tato látka má silný antimitotický účinek, je méně toxická než kolchicin a stala se účinným lékem při krevních chorobách a zhoubných nádorech. V současnosti se v lékařství užívá jen z ocúnu izolovaný čistý alkaloid kolchicin, který umožňuje přesné dávkování. Přípravky z ocúnu se nasazují při revmatických a dnavých bolestech. Ve větších dávkách se ovšem dostavuje otrava, která může skončit smrtí.

TIP: Vzácné a krásné šafrány: Kořeněné ozdoby horských luk

Nejvíc alkaloidů obsahují semena – až 1,2 %, v hlízách je 1 %, stejně jako ve květech. Proto jsou ocúny velmi nebezpečné pasoucím se zvířatům v zelené i suché píci. Velmi nebezpečné je zkrmování píce s ocúny zejména u dojnic. Část jedu se totiž dostává i do mléka, což může ohrozit zdraví konzumentů, zvláště dětí. Stejné nebezpečí nastává při pastvě koz a ovcí na ocúnových loukách. 

Ocún jesenní není v České republice zařazen mezi ohrožené druhy, i když botanici upozorňují, že ocúnových stanovišť v naší zemi rapidně ubylo – zejména rozoráním nivních luk kolem řek. Ocún je však zařazen do Červené knihy ohrožených druhů v Rusku a v Irsku.

Kam za ocúnem jesenním

Co je to vlastně život? Otázka dřív vyhrazená filozofům se v posledních desetiletích pomalu, ale jistě přesouvá do hájemství vědy. I když by se snad mohlo zdát, že odpověď musí být jasná, opak je pravdou. Přestože většinou snadno dokážeme rozlišit živé od neživého (spornou výjimku stále tvoří viry) nebo vyjmenovat několik základních charakteristik života – například metabolismus, schopnost se reprodukovat či reagovat na vnější podněty – otázka „Co je život?“ přetrvává. Na přesné definici se vědci neshodnou, a takřka denně proto vznikají nové, jež se snaží zachytit jeho základní aspekty. 

K badatelům hledajícím odpověď na ošemetný dotaz patří také Addy Pross. Australsko-izraelský chemik tvrdí, že ptáme-li se „Co je život?“, zároveň s tím pokládáme otázky „Jak vznikl?“ a „Jak jej stvořit?“. Abychom dokázali vyřešit jednu, musíme umět zodpovědět zbylé dvě.

Recept na prapolévku

Nikdy se nejspíš přesně nedozvíme, jak život vznikl. Stěží totiž dokážeme najisto určit, jaké podmínky panovaly na různých místech mladé Země. Uvažuje se, že se mohl objevit v hlubinách planety, kde dodnes prosperuje bohatý mikrobiální ekosystém, v okolí hydrotermálních průduchů na oceánském dně, kde vládne stabilní prostředí, teplo a dostatek živin. Anebo možná na zemském povrchu, v mělkých vodách bohatých na chemické látky a vystavených působení dávné atmosféry. 

Alespoň to tvrdí teorie prebiotické polévky, kterou počátkem 20. století nezávisle na sobě navrhli Alexandr Oparin a John B. S. Haldane. Oba biologové předpokládali, že se ovzduší mladé Země nejspíš podobalo atmosféře Jupitera, o níž se vědělo, že obsahuje směs vodíku, metanu a amoniaku. Proslulého experimentu a ověření se teorie dočkala v 50. letech 20. století, kdy Stanley Miller a Harold Urey nechali skrz „atmosféru“ složenou ze zmíněných tří plynů a vodní páry procházet elektrické jiskry coby simulaci blesků. Analýza vzniklé kapaliny odhalila několik organických látek, včetně aminokyselin, jež tvoří základní stavební prvky bílkovin.

Střípek skládačky

Zdálo se, že pokud takové látky vznikaly trvale a hromadily se, nakonec skutečně mohly během stovek milionů let přispět ke vzniku života. Millerův–Ureyův experiment se proto dlouho považoval za zásadní střípek do skládačky. Později se ovšem ukázalo, že složení atmosféry na rané Zemi ovzduší na Jupiteru vůbec neodpovídalo. 

Vše nasvědčuje, že se před čtyřmi miliardami let plynný obal naší planety v mnoha ohledech velmi podobal tomu dnešnímu: Sestával především z dusíku, který doplňovaly oxid uhličitý, vodní pára a stopové množství jiných prvků – například kyslíku, jenž se přitom na současnou atmosférickou úroveň začal zvolna dostávat až před necelou miliardou roků. Naopak metan, amoniak ani vodík, které s ním snadno reagují, se volně téměř nevyskytovaly, a nemohly tedy dát vzniknout kýženým molekulám. 

Kromě toho přítomnost určitých chemických látek ještě nic neříká o procesu jejich přeměny v živé formy, o místě, kde k tomu došlo, ani o tom, které typické rysy života se objevily jako první – jestli metabolismus, či replikace, tedy přenos genetické informace z jedné molekuly DNA do jiné stejného typu. Podobné experimenty nám možná definitivní odpověď neposkytnou nikdy. Nabízí se tak otázka, zda ve snaze život pochopit nezačít raději od jiného ze tří dotazů – kupříkladu jak ho stvořit.

Život z laboratoře

Idea přeměny neživé hmoty v živou nebyla kdysi nijak kontroverzní. Antičtí myslitelé nepochybovali, že například myši vznikají ze starého zrní a žáby z bahna. Teorie samoplození, jak se zmíněná představa nazývá, přetrvala až do novověku a postupně se omezovala na stále menší organismy. Až nakonec Louis Pasteur v 19. století slavnými pokusy s vývarem a speciálními nádobami ukázal, že se ani mikroskopické živé entity neutvářejí „jen tak“. 

Sen o přeměně neživých látek v živou bytost však rozhodně nezmizel, ba naopak. Snaha vytvořit umělý život patří k nejdůležitějším oblastem tzv. syntetické biologie. A přestože se zatím plně umělou a životaschopnou buňku získat nepodařilo, některé výzkumy naznačují, že jsme na správné cestě.

Úspěch za 40 milionů

Přelom přinesl článek s výmluvným názvem „Stvoření bakteriální buňky řízené chemicky syntetizovaným genomem“, který v roce 2010 zveřejnil v časopise Science tým vědců kolem amerického genetika a biotechnologa Craiga Ventera. Badatelé si vzali na pomoc bakterii Mycoplasma mycoides, jež se vyznačuje poměrně malým množstvím genetické informace uložené v jediném kruhovém chromozomu. 

TIP: Tajemství čtyřlístku: Jeho DNA je složitější než ta lidská

Odborníci genom přečetli a uměle jej znovu vytvořili, s tím že jej připravili v nejmenší možné podobě, jaká měla buňce ještě stačit k životu. Takto nachystaný chromozom vložili do „prázdné“ buňky příbuzné bakterie, jejíž původní chromozom odstranili. Výsledný hybridní organismus pojmenovaný Synthia se dokázal dělit a růst – tedy žít. Úspěch, jenž vyšel na 40 milionů dolarů, vyvolal ohromné nadšení a v následujících letech vedl k vytváření dalších zčásti umělých a mnohem ambicióznějších organismů.

Umělé biotovárny

Další milník přišel v roce 2014: Tehdy se v magazínu Nature objevil článek výzkumné skupiny Floyda Romesberga, která oznámila vytvoření vylepšené DNA. Kromě čtyř obvyklých „písmen“ genetické abecedy neboli nukleových bází A, G, C, T obsahovala genetická informace dvě nová písmena, X a Y. A když ji tým vložil do buňky bakterie Escherichia coli, ukázalo se, že funguje docela obstojně. 

Ačkoliv mohou podobné manipulace s DNA vyvolávat obavy například z úniku upraveného organismu z laboratoře, autoři uklidňují, že nebezpečí nehrozí. A naopak dodávají, že popsané experimenty nejsou samoúčelné: Podle nich umožní výrobu specifických bílkovin a léků, jež by svými vlastnostmi mohly předčit látky vzniklé přirozenou cestou.

Ve víru syntetické DNA

Loni na jaře publikovali další badatelé na stránkách časopisu Nature obdobné výsledky, které ukázaly, že lze v umělé výrobě genetické informace zajít ještě mnohem dál. Jako modelový organismus opět posloužila bakterie E. coli: Vědci nejprve přečetli celý její genom, načež vyrobili jeho syntetickou verzi. Skládala se z tolika písmen A, C, G, T, že by vytištěná zabrala 970 stránek formátu A4. Nebyla však stejná jako ta původní, přirozená – zahrnovala přes 18 tisíc změn. 

Všechny trojice písmen TCG, kódující aminokyselinu serin, vyměnili odborníci za kombinaci AGC, jež kóduje tutéž složku, a měla tak funkci prvotních trojic plně nahradit. Takto modifikovanou a nově vytvořenou DNA vědci následně vložili do jiné buňky E. coli, z níž předtím odstranili původní genetickou informaci. Výsledná buňka sice neprospívala tak jako její neupravené protějšky, ale základní životní funkce zastat dokázala a dosud tvoří organismus s nejrozsáhlejším plně nahrazeným genomem.

Zespod nahoru

Přístup, který zaujali autoři zmíněných článků, by se dal nazvat „shora dolů“. Postupně nahrazovali různé dílky již existujících organismů, což mělo ovšem ke stvoření života stále velmi daleko. Vkládali totiž DNA do buňky s funkčním biochemickým aparátem, který je sám o sobě nesmírně složitý a jehož náhrada by znamenala skutečnou výzvu. Někteří badatelé se však přece jen odhodlali i k opačnému přístupu, tedy „zespod nahoru“, což znamená vytvořit živou buňku pouze ze základních neživých ingrediencí. 

V roce 2017 se spojilo 17 nizozemských laboratoří s cílem vytvořit „buňce podobný, rostoucí a dělící se systém“. Podle autorů projektu, jenž má trvat deset let a vyjde na miliardu eur, je potřeba vyřešit tři základní problémy: „prostorové oddělení buněk; metabolismus, respektive biochemické pochody zachovávající život; a informační kontrolu, to jest ukládání a správu buněčných instrukcí.“

Elektrárna v buňce

Podle dosavadního průběhu popsaného v časopise Nature slaví jednotlivé skupiny pracující na různých problémech první dílčí úspěchy, nicméně cesta bude ještě dlouhá. V současné době se jeden tým například snaží vytvořit tukovou membránu, podobnou té obklopující známé bakteriální buňky. Vědci do ní postupně zanášejí bílkoviny, bez kterých buňka nedokáže fungovat. 

Další skupiny se zabývají výrobou energetického systému, jenž má připomínat mitochondrie, buněčné „elektrárny“. U rostlin by pak měly vzniknout chloroplasty, umožňující zachytávat sluneční světlo a pomocí jeho energie přeměňovat oxid uhličitý a vodu na složitější látky, zejména cukry. 

Co přinese budoucnost?

Poslední problém představuje dodání informace, jež bude řídit základní buněčné pochody. Badatelé předpokládají, že si to vyžádá DNA sestávající z 200–300 genů. Zde ovšem nebude dosažení cíle tak složité: Odborníci se totiž mohou inspirovat u výše zmíněných kolegů, kteří již syntetickou genetickou informaci do buněk úspěšně zanesli.

TIP: Kdy se dožijeme 200 let? Moderní genetika dává naději na dlouhý život

Ať už projekt dopadne jakkoliv, už nyní lze předpokládat, že se kolem něj vynoří spousta polemik, například: Bude skutečně možné mluvit o výsledné entitě jako o živé? Pomůže nám pochopit, co je život? A především – nezahráváme si s něčím, co by mohlo mít nepředvídatelné následky? 

Osmanští Turci, jejichž vládnoucí sultáni odvozovali svůj původ od zakladatele dynastie Osmana, zahájili svůj vpád do Evropy v roce 1354 dobytím přístavní byzantské pevnosti Gallipoli u průlivu Dardanely. Tím získali základnu a jakýsi odrazový můstek pro své další výpady na evropské území. 

Při svém postupu do jihovýchodní Evropy nejprve rozbili mocnou říši Srbů, která v polovině 14. století zahrnovala prakticky celou jižní polovinu Balkánského poloostrova (dnešní Srbsko, severní Řecko, Makedonii, část Bosny a Hercegoviny). Záhy si Turci podmanili také Bulhary na východě. 

O sto let později na tyto úspěchy navázali definitivním podrobením Byzantské říše, když roku 1453 dobyli její hlavní město Konstantinopol a v následujícím století vyhranou bitvou u Moháče v roce 1526 pronikli také do Uher. Zdálo se, že je nic nemůže zastavit. Do této doby také spadá několik tureckých pokusů dobýt Vídeň, nakonec neúspěšných. Nicméně Osmani od poloviny 16. století ovládali bezmála celý Balkán a severozápadní hranice jejich říše se ustálila mezi habsburskou Vídní a osmanským Budínem.

Daň za jinou víru

Když Turci vyvrátili balkánská středověká království a knížectví, pohltila Osmanská říše území obývaná slovanskými etniky. Stalo se tak v době, kdy zažívala největší rozkvět. Byla od základu silně militarizovaným státem, který se opíral o armádu a neustálé územní výboje, při kterých získával nová teritoria a majetek. Dobytá půda připadla sultánovi, jenž ji pak formou jakéhosi léna přiděloval svým velmožům, kteří mu za to byli povinni vojenskou službou. Mezi tuto elitu bojovníků se mohl povznést jenom ten, kdo vyznával islám.

Právě náboženská příslušnost tvořila hlavní dělicí kritérium obyvatelstva říše. Na jedné straně stála privilegovaná muslimská vrstva, zatímco na druhé neplnoprávní poddaní, takzvaní rájové. Vedle křesťanů a židů se do této skupiny zpočátku počítali také drobní muslimští rolníci a řemeslníci, ale později se již omezení rájů vztahovala výhradně na nemuslimy. 

Každý nemuslimský obyvatel musel platit zvláštní daň z půdy a jejích výnosů, přičemž každý zdravý dospělý muž z této skupiny musel odvádět ještě zvláštní daň za to, že nevykonává vojenskou službu. Jelikož však byla říše na válčení závislá, potřebovala mít stálý přísun zdatných bojovníků. Za tímto účelem vznikaly speciální vojenské jednotky složené z janičárů (viz Daň krve: poturčenec horší Turka).

Mimo tuto praxi však k nuceným násilným konverzím prakticky nedocházelo. Osmani navíc neměli žádný zájem na tom, aby zdejší obyvatele jazykově a kulturně asimilovali, proto na ně v tomto směru nevyvíjeli žádné tlaky. Z toho důvodu si balkánští křesťané z velké většiny ponechali svoji řeč a tradice a Balkán je dodnes po této stránce velmi rozmanitý.

Systém správy nemuslimů

Něco jako národnost či zemskou příslušnost osmanští dobyvatelé v podstatě nerozeznávali, směrodatné pro ně bylo právě náboženské zařazení. V něm spočívala podstata takzvaných milletů – jakýchsi náboženských skupin či komunit, do nichž byla společnost v Osmanské říši uspořádána. Svůj vlastní millet měli katolíci, jiný zase pravoslavní, židé a podobně. Naopak mezi muslimy se z právního hlediska nerozlišovalo, ať už šlo o etnické Turky, či poturčence, tedy islamizované Slovany, Albánce nebo Bulhary.

Každá komunita milletu si volila svého náboženského představitele, který vedle rozhodování ve věcech náboženství měl nad členy také určité soudní pravomoci. Ty však nebyly absolutní, protože nad vším bděli muslimští soudci zvaní kadijové. Na jednu stranu tedy na nemuslimy doléhalo nemalé daňové zatížení, na druhou zase mohli těžit z pevného uspořádání skýtajícího záruku určitého řádu, což mohlo zvláště pro nižší vrstvy představovat pozitivní změnu oproti předcházejícímu období nejistoty a hospodářského útlaku ze strany místních feudálů.

I tento řád byl však draze zaplacený. Turecké vpády (jako ostatně téměř každou vojenskou invazi) doprovázelo pustošení a plenění dobytých území. Část obyvatelstva při tom zahynula, část sama uprchla, část Turci odvlekli do otroctví, takže se odhaduje, že z původní populace zůstalo na podrobeném Balkáně zhruba pouhých 20 až 30 % lidí. Vylidněné oblasti Osmani osídlili novým obyvatelstvem, které zdaleka nebylo jen tureckého původu, mnohdy se jednalo o přesídlence pocházející z jiných částí Balkánu. Co se týče správy území, rozdělili Osmani dobyté oblasti do takzvaných pašalíků (v čele stál paša), někdy též zvaných ejálety. Ty se dále dělily na menší kraje nazvané sandžaky.

Balkánská náboženská mozaika

Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo příliš překvapující, když balkánští křesťané velice často k islámu dobrovolně konvertovali. Skýtalo jim to mnohé výhody. V první řadě se jednalo o obyvatele měst, protože ta nabízela mnohem více příležitostí ke společenskému povznesení než venkov. Přestup k muslimskému náboženství tu byl proto lákavější. V důsledku toho se ke konci 16. století řadilo zhruba 80 % populace bosenských, srbských a makedonských měst k vyznavačům islámu.

Konverzím napomohla také skutečnost, že v těchto oblastech nebyly církevní struktury příliš pevné (na rozdíl od Uher připojených v 16. století). Docházelo zde k mísení katolictví (Chorvati) s pravoslavím (Srbové) a ve středověku tato území navíc zasáhlo působení heretických sekt (zvláště patarénů a bogomilů). To vše křesťanské církve oslabovalo a zjednodušilo pozdější úspěšné prosazení islámu. 

Přesto to neznamená, že by s příchodem Osmanů zcela vyhasl křesťanský život. I přes silný odliv věřících zde církevní struktury nadále fungovaly, dokonce s oficiálním svolením muslimských vládců. Například srbská pravoslavná církev byla v roce 1557 nařízením samotného sultána obnovena a dostala zelenou k vlastní samosprávě. Pravoslavní křesťané si mohli volit své biskupy stejně jako nejvyššího patriarchu a existovala zde také síť ortodoxních klášterů, jež dokonce postupem času ještě zhoustla. V oblastech, kde žili katolíci, zase fungovaly katolické kláštery a po celou dobu osmanské nadvlády tu působily misie františkánů, kteří zde měli vlastní provincii.

Pro ilustraci pestré a vzájemně propletené náboženské mozaiky na Balkáně stačí uvést, že bratr velkého vezíra Mehmeda paši Sokoloviče (před konverzí pravoslavného křesťana), který se jmenoval Makarij, se stal patriarchou srbské ortodoxní církve a po jeho smrti tento post převzali jeho synové, tedy Mehmedovi synovci.

Přestože turecká nadvláda na Balkáně se nakonec definitivně rozpadla na počátku 20. století, její dědictví zde trvá dodnes. V současnosti islám stále představuje dominantní náboženství v Bosně a Hercegovině, Kosovu a Albánii, přičemž i v ostatních balkánských zemích žije více či méně početná muslimská menšina.

Image

Čtěte také

Kříž pod vládou půlměsíce (2): Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Drtivá většina firem musí za úklid svých prostor platit. Ve srílanském ráji zlatníků a klenotníků na Sea Street je tomu ale obráceně. Kdo chce ve zlatnictví uklízet, musí sám zaplatit. Zní to možná bláznivě, ale (zvláštní) logiku to přeci jen má.

TIP: Kancelář v prachu ulice: Skomírající řemeslo barmských veřejných písařů

Během výroby šperků ulpívají na podlahách a tělech zlatníků mikroskopické kousky drahého kovu. Ty pak uklízeči sbírají v šatnách a koupelnách. Po pečlivém vyčištění sebrané špíny lze získat zajímavé množství zlata. Jde tak trochu o loterii, neboť uklízeč nikdy předem neví, kolik zlata najde. Z výpovědí samotných uklízečů ale vyplývá, že jde o finančně výhodné podnikání.

Pokud má uklízeč štěstí, lze během jednoho úklidu získat více než půl gramu zlata v hodnotě okolo 2 500 a 2 700 rupií (v přepočtu asi 300 korun). V zemi, kde je průměrný plat manuálně pracujícího 1 100 rupií, jde rozhodně o nadstandardní příjem. 

Nová studie vědců z Ohio State University tvrdí, že v Mléčné dráze se může nacházet více bludných osamělých planet bez hvězd než hvězd samotných. To by znamenalo stovky miliard těles, která se až doposud téměř nedala odhalit. Pátrat po nich má nový vesmírný teleskop americké kosmické agentury.

Projekt vesmírného dalekohledu Roman Galactic Exoplanet Survey (RGES) by měl odstartovat přibližně za pět let – bude neustále sledovat úzkou výseč Mléčné dráhy a na ní hledat tyto osamělé planety, které neobíhají kolem žádné hvězdy.  

Kde se skrývají planety bez hvězd

Hranice lidského poznání by výzkum mohl posunout novým směrem; pro existující techniku jsou bludné planety prakticky neviditelné a astronomům se jich zatím podařilo odhalit jen několik. O jejich vlastnostech, vzniku a osudu toho věda proto ví jenom málo.

Je možné, že se zformovaly kolem hvězd, ale pak je nějaké silné gravitační jevy mohly odmrštit pryč. Astronomové uvažují také o tom, že se planety mohly zformovat zcela bez hvězd, jen z hustých oblaků plynu a prachu, podobným způsobem jako samotné hvězdy. Potvrdí či vyvrátí to ale až mise RGES.

Proč je neumíme najít?

Planety ve Sluneční soustavě se pozorují snadno; lidstvo vidí pouhým okem odraz slunečního světla od jejich povrchu, a může je tak pozorovat v pohybu, který se liší od ostatních těles na obloze. Exoplanety, tedy planety u vzdálených hvězd, se hledají více způsoby: jednak tím, jak gravitačně působí na svou hvězdu, ale i pozorováním toho, jak se pravidelně snižuje jasnost hvězdy, když přes ni planeta přechází.

Nic podobného u bludných planet věda použít nemůže. Jeden způsob tu ovšem je, jmenuje se gravitační mikročočkování. Velmi hmotná tělesa totiž ohýbají časoprostor ve svém okolí a tím se ohýbá také světlo, které se tudy pohybuje. Planeta tedy funguje jako jakási obří přirozená čočka, která světlo z hvězd za sebou zesiluje. Právě gravitační mikročočkování má využívat vesmírný dalekohled RGES.

TIP: Gravitační čočka nabídla unikátní pozorování čtyř obrazů supernovy

Podle hlavního autora studie Samsona Johnsona, bude nový dalekohled mnohem citlivější než ty na zemském povrchu a dokáže obsáhnout celou oblast mezi Zemí a centrem Mléčné dráhy, tedy nějakých 24 000 světelných let.

Mezi klíčové nástroje nového dalekohledu má patřit primární zrcadlo o průměru 2,4 metru (tedy stejný průměr jako má zrcadlo Hubbleova teleskopu). Mezi další důležité přístroje má patřit infračervená kamera Wide Field Instrument a vysoce citlivý spektroskop Coronagraph Instrument. Mise RGES je plánována na pět let s možností jejího prodloužení na dvojnásobně dlouhou dobu.

Antibiotika jsou jedním z největších a nejužitečnějších objevů v medicíně všech dob. Postupně se ale ukázalo, že bakterie nejsou jen pasivní oběti těchto látek. Velmi rychle si vyvíjejí různé mechanismy rezistencí, s jejichž pomocí mohou útok antibiotik úspěšně odrazit. Proto vědci a lékaři závodí s časem a hledají nové látky, které by nám pomohly s bakteriálními infekcemi.

Kai Tittmann z německé University of Göttingen a jeho spolupracovníci nalezli zajímavou zbraň proti rezistentním bakteriím v antivitamínech. To jsou látky, které svým působením potlačují účinky vitamínů. Tittmannův tým studoval přírodní antivitamín 2′-methoxy-thiamin (MTh), který potlačuje účinky vitamínu B1. Antivitamín se v tomto případě liší od „svého“ vitamínu jen v jediném atomu. Přesto i taková nepatrná odlišnost dramaticky mění chování celé molekuly.

TIP: Zpátky do minulosti: Takřka zapomenutá antibiotika dostala druhou šanci

Antivitamín MTh je ve skutečnosti součástí chemické výzbroje některých bakterií, které tuto látku používají v tvrdém konkurenčním boji proti dalším mikrobům v okolí. Analýzy struktury antivitamínu ukázaly, že by MTh neměl být škodlivý pro lidské buňky. To předurčuje antivitamín, jako velmi slibný k dalšímu výzkumu. Je docela dobře možné, že se brzy stane součástí našeho arzenálu proti rezistentním bakteriím.