Vratislavský rodák Johannes Wiese (1915–1991) vstoupil roku 1934 coby dobrovolník do německých ozbrojených sil. Zpočátku sloužil u pozemního vojska, ovšem už v roce 1936 se rozhodl rozšířit řady Luftwaffe. Po završení výcviku na stíhacího pilota putoval v červnu 1941 k Jagdgeschwader 52, jež se právě chystala na nasazení v rámci operace Barbarossa.

Tucet iljušinů za den

Už 23. září dosáhl Wiese svého prvního vítězství a jeho kariéra začala strmě stoupat. Na jaře dalšího roku stanul v čele 2. letky JG 52 a sestřeloval jeden sovětský stroj za druhým. Kupříkladu 16. prosince 1942 se zničením pěti letounů stal „esem jednoho dne“. Za 53. vítězství si v lednu 1943 vysloužil Rytířský kříž a v květnu převzal velení 1. skupiny JG 52. Skutečně hvězdné Wieseho chvíle však přišly až s kurskou bitvou.

Hned prvního dne operace Citadela – 5. července 1943 – poslal k zemi tucet sovětských strojů (podle některých zdrojů šlo výhradně o šturmoviky, podle jiných o čtyři Il-2 a osm Il-4). O krutosti a intenzitě bojů svědčí fakt, že i Wieseho Bf 109 mnohokrát inkasoval a pilot musel v jediném dnu provést několik nouzových přistání. Sedmnáctého července dovršil mladý kapitán coby 45. pilot Luftwaffe stovku sestřelů, když zničil další čtyři bitevníky.

Neslavný závěr války

Pro piloty šturmoviků zůstal postrachem i během následujících střetů a celkem jich zlikvidoval pět desítek. Skóre majora Wieseho se 22. února 1944 sestřelem dvou stíhaček Jak-9 zastavilo na čísle 133, za což se dočkal Dubových ratolestí k Rytířskému kříži. Na podzim byl převelen do Německa a stal se velitelem Jagdgeschwader 77, která čelila náletům na třetí říši.

TIP: Nejvyšší pocta padlému protivníkovi: Pohřeb Rudého barona

Na západě se však Wiesemu nedařilo a začátkem ardenské ofenzivy ho i s číslem při cvičném letu zaskočila skupina spitfirů. Oba Bf 109G šly k zemi, Wiese na rozdíl od kolegy přežil a strávil zbytek zimy v nemocnici. Koncem války se vzdal Američanům, kteří ho v září 1945 vydali do SSSR, kde prožil čtyři roky v zajateckém táboře. Po návratu vstoupil roku 1956 do Bundeswehru a pracoval na oddělení vojenskohistorického výzkumu. Začátkem 70. let odešel do výslužby v hodnosti podplukovníka.

Evoluce představuje mocnou sílu, třebaže většinou velmi pomalou. Díky jejím trikům se život na Zemi za čtyři miliardy let vyvinul od bakteriálních povlaků až po neuvěřitelně rozmanitou paletu mikrobů, hub, rostlin i živočichů – nad které chtě nechtě vyčnívá člověk. Po biologické stránce se sice od ostatních zvířat nijak zvlášť neliší, nicméně vzhledem ke globální populaci blížící se osmi miliardám jedinců a k používání nástrojů pro přetváření okolí je jeho vliv na svět bezkonkurenční.

Na velikosti záleží

Co činí člověka tak výjimečným a odlišným od velmi dávných i mladších předků? Faktorů existuje několik, například schopnost pohybovat se po dvou končetinách a zbylé dvě využívat k již zmíněné výrobě nástrojů. Nejvýznamnější aspekt, související s ostatními, však tvoří relativní velikost a struktura mozku. Tento lidský orgán prošel za poslední miliony let neuvěřitelnou proměnou, jež navíc podle všeho neskončila. Bohužel se jedná o měkkou tkáň, z níž nevznikne zkamenělina. Chtějí-li se tedy vědci dozvědět, jak vypadal, či dokonce fungoval mozek našich předchůdců na Zemi, nezbývá jim než se uchýlit k nepřímým metodám.

K nejsnáz dostupným informacím o podobě zmíněného orgánu v minulosti patří právě velikost, kterou lze zjistit na základě kapacity mozkovny – tedy části lebky, jež ho chrání. Díky tomu například víme, že australopitékové žijící asi před 1,3–4,2 milionu let a používající některé primitivní kamenné nástroje měli mozkovnu o objemu okolo 465 cm³. Pro srovnání: U šimpanzů jako našich nejbližších žijících příbuzných jde asi o 360 cm³.

Trojnásobné zvětšení

U člověka zručného, neboli Homo habilis obývajícího modrou planetu před 1,5–2,1 milionu let, dorůstala mozkovna v průměru 510 cm³. Člověk vzpřímený, Homo erectus před 0,1–2 miliony let, už na tom byl s 850–1 100 cm³ o poznání lépe. Současný člověk moudrý – Homo sapiens, jenž se vyvinul zhruba před 300 tisíci lety v Africe – se pohybuje průměrně mezi 1 200 cm³ a 1 450 cm³, přestože za neandertálci alias Homo neanderthalensis s jejich 1 500–1 740 cm³ zaostává. 

TIP: 5 největších mýtů o lidském mozku

Mozek se tedy během několika milionů let zvětšil na trojnásobek, a to podle všeho v důsledku změn ve stravě. Vyžaduje totiž hodně energie, kterou mu dodá jen kvalitní jídlo: ideálně tepelně upravené, protože tělo z něj tak může vytěžit víc. Vliv jistě mělo i neustálé prohlubování sociálních struktur a složitější uspořádání společnosti, neboť spolupráce ve větší skupině vyžaduje lepší komunikaci a vyšší duševní schopnosti. Obě změny šly navíc ruku v ruce s uměním vytvářet stále dokonalejší nástroje.

U zrodu nového mozku 

Nicméně velikost neznamená vše. Dlouho sice zůstávala jednou z mála věcí, která se dala z dochovaných pozůstatků spolehlivě určit. Moderní metody však umožňují porozumět evoluci lidského mozku mnohem detailněji, třebaže na tak specifické otázky, jako kdy vzniklo vědomí, nám s dostatečnou jistotou nejspíš neodpovědí nikdy. Ale kdo ví? (viz Vědomí jako horká novinka). 

Důležité zjištění o vývoji centrálního nervového orgánu přinesla studie, kterou v roce 2018 publikovali v časopise Science Advances vědci z Max-Planck-Institut v Lipsku: Vytvořili 3D skeny dvaceti lebek příslušníků druhu Homo sapiens, žijících před 10–300 tisíci lety, a zmapovali, jak se za tu dobu lebka spolu s mozkem změnila.

Evoluční vynálezy

Z výzkumu především vyplynulo, že se některé její části postupně „vyboulily“, což následně umožnilo zejména zvětšení temenního laloku a mozečku. První zmíněná oblast je podle studie důležitá pro orientaci, pozornost, vnímání podnětů, sebeuvědomění, představivost, plánování, pracovní i dlouhodobou paměť, zpracovávání čísel či používání nástrojů. Mozeček pak hraje klíčovou roli v motorice, koordinaci nebo rovnováze, ale podílí se i na pracovní paměti či sociálních vztazích. 

Dané změny podle autorů velmi dobře odpovídají vývoji moderních aspektů chování, jako je právě výroba složitějších nástrojů či plánování, a umožnily rozvoj schopností nezbytných pro jazyk, sebeuvědomění či vytváření uměleckých artefaktů. Popsané zaoblování se navíc neodehrálo nijak dávno: Došlo k němu zhruba před 35–100 tisíci lety, což naznačuje, že moderní podoba naší lebky a mozku patří k celkem novým evolučním „výdobytkům“.

Smrt neandertálců

Změny tvaru lebky i mozku a s nimi související rozvoj kognitivních schopností patrně sehrály jistou úlohu rovněž v konkurenčním „boji“ s neandertálci, kteří obývali Evropu dávno předtím, než na kontinent minimálně před 55 tisíci lety dorazil druh Homo sapiens. K uvedeným závěrům dospěli autoři studie publikované v roce 2018 v časopise Scientific Reports. Také oni se pustili do skenování lebek, avšak na rozdíl od kolegů z Max-Planck-Institut zahrnuli do analýzy i neandertálce. 

Kromě již dobře známého rozdílu ve velikosti mozkoven obou druhů zjistili, že měl Homo sapiens proporčně výrazně větší právě mozeček, zodpovídající za vše od pohybu po některé typy učení. V porovnání s příchozími konkurenty tak neandertálci disponovali horšími kognitivními schopnostmi, pomaleji se rozhodovali a hůř se přizpůsobovali změnám. Příslušníci Homo sapiens naopak představovali schopnější a lépe organizované lovce a tvůrce nástrojů, díky nimž dokázali přežít v neznámém prostředí. To vše nakonec stálo za zánikem neandertálců coby druhu. 

Nezmizeli však úplně. S novými „sousedy“ se totiž podle všeho alespoň občas křížili, jak dokládá malé procento jejich genů v genomu dnešního člověka. Takto získaná výbava navíc zřejmě souvisela s imunitou, trávením tuků či barvou kůže, což urychlilo adaptaci Homo sapiens na nové životní podmínky.

A přece se zmenšuje

Je tedy zjevné, že se mozek člověka a jeho předků v posledních milionech let neustále zvětšoval. Nebo ne? Kupodivu se ukazuje, že se po období růstu dostavil opačný trend: Od konce poslední doby ledové asi před 10 tisíci lety se totiž náš mozek trvale zmenšuje, a to nikoliv málo. Dokládá to již článek Macieje Henneberga publikovaný roku 1988 v časopise Human Biology. Polsko-australský antropolog prozkoumal tisíce lebek z Evropy a Afriky a zjistil, že kapacita lidské mozkovny klesla v uplynulých 10 tisících letech o 10 % u mužů a o 17 % u žen. Podobné výsledky pro posledních 10–20 tisíc roků potvrdily i výzkumy z jiných částí světa. 

TIP: Dobrá zpráva: Ženám se po porodu zmenšuje mozek

Podle jedné z hypotéz se po skončení poslední doby ledové ve skutečnosti zmenšilo celé lidské tělo a pozbylo na robustnosti, což logicky poznamenalo také mozek. Někteří badatelé však namítají, že se klíčový orgán zmenšil neúměrně víc než tělesná schránka. Další hypotéza vychází z jeho energetické náročnosti: Přestože tvoří asi 2 % hmotnosti těla, spotřebovává přes 20 % energie. Jeho zmenšení by tedy jistě znamenalo výhodu, za předpokladu, že by tím neutrpěl výkon. Nabízí se možnost, že jakmile se lidé se vznikem písma naučili ukládat informace na „externí paměť“, nebyl už tak velký mozek potřeba a mohl se poněkud zredukovat.

Máme snazší život

Za to vše dost možná může – alespoň podle některých – naše „autodomestikace“. K typickým průvodním jevům zdomácnění patří právě zmenšení mozku, což patrně souvisí s tím, že ochočená zvířata mají na rozdíl od volně žijících příbuzných snazší život, protože nemusejí unikat před predátory ani hledat potravu. A nejde o nijak malé změny, jak v časopise Živa podotkl loni zesnulý profesor Jan Zima: „Prase domácí má asi o třicet pět procent menší mozek než to divoké, u norka amerického jde zhruba o dvacet procent a u koně o šestnáct.“ 

Hypotézu autodomestikace člověka podporuje také evoluční antropolog Brian Hare, který ji s odkazem na tradiční „přežití nejzdatnějšího“ nazval „přežitím nejpřátelštějšího“. Hlavní evoluční silou při vývoji Homo sapiens se totiž podle něj stal výběr ve prospěch chování, z nějž profitují druzí – namísto chování agresivního. 

Moderní úzkost

Mozek však v minulosti neprocházel změnami, jen co se týká velikosti a tvaru. Proměňovaly se rovněž jeho neurochemické pochody, i když také zde se musejí vědci spoléhat na velmi nepřímé metody. Přesto se badatelé z japonské Tohoku University nedávno pokusili zkoumat, jak během několika milionů let vývoje moderního člověka metamorfoval protein VMAT1, starající se o zachycování chemických látek, jež mezi neurony přenášejí vzruchy. Některé z nich, jako serotonin či dopamin, výrazně ovlivňují náladu a obecně pohodu klíčového orgánu. 

Autoři dospěli k závěru, že evolučně starší verze bílkoviny vychytávala látek víc, což podle nich naznačuje, že naši dávní předci zvládali snášet větší míru deprese a úzkosti. Vývoj podobných psychologických jevů lze ovšem zjišťovat i jinými prostředky, jak nastínila jedna z nedávných studií (viz Starověcí válečníci a PTSD).

Mozek každopádně neustrnul, i když dnes už to s námi evoluce nemá tak snadné. Podle řady výzkumů se centrální orgán dokáže proměňovat i během našeho života. Dokládá to příklad londýnských taxikářů, kteří měli zvětšený hipokampus, tedy mozkovou část odpovědnou u ptáků a jiných zvířat za navigaci. Zájemci o post řidiče klasického černého taxíku se totiž musejí naučit zpaměti polohu 25 tisíc ulic britské metropole a dokázat mezi nimi najít spojení i bez GPS. Popsaný test přitom mnozí považují za vůbec nejtěžší zkoušku lidského mozku na světě. 

TIP: Mozek jako hřiště vědy: Dokážeme vylepšit lidský mozek?

Změny, jež se odehrají za života konkrétního jedince, dědičné nejsou. Přesto nelze vyloučit, že lidé, kteří mají určitou mozkovou oblast větší či menší, budou z dlouhodobého hlediska evolučně úspěšnější a že za pár desítek tisíc let bude mozek člověka vypadat zas trochu jinak. 

Ke srážkám kosmických těles se Zemí docházelo, dochází a bude tomu tak i v budoucnu. Oproti našim předkům máme však nespornou výhodu, že už nemusíme jen čekat na překvapení. Astronomové systematicky vyhledávají vesmírné objekty dřív, než se s naší planetou střetnou. 

Přehlídkové programy mají vysoké cíle: především poznat téměř všechna tělesa s rozměrem 140 metrů a větší, jež hrozí globální katastrofou. Soustavné prohlídky běží neúnavně – avšak pouze v noci. Na denní obloze planetky nehledají, což představuje kámen úrazu. Rychlý asteroid přilétající směrem od Slunce pátrací síti unikne, ať by byl sebevětší. O tom, že se nejedná o zcela zanedbatelné riziko, svědčí z poslední doby zejména dopad meteoritu Čeljabinsk 15. února 2013. Objekt přilétl od Slunce… 

TIP: Jak se bránit dopadům meteoritů: Evropa chystá plán obrany

Popsanou nedostatečnost v pozorování není v současnosti možné překonat, což však neznamená, že vědci o řešení nepřemýšlejí. Uvažuje se mimo jiné o automatické sondě obíhající Slunce například v blízkosti Venuše, která by katalogizovala planetky na dráhách, jež v daný okamžik nelze ze Země postihnout. 

Vše začalo ostře sledovaným večírkem konaným 19. května u příležitosti prezidentových pětačtyřicátých narozenin v Madison Square Garden. Marylin Monroe, která právě točila film Něco musí ustoupit, dorazila v přiléhavých šatech tělové barvy posetých stříbrnými kamínky a prezidentovi svým nezaměnitelným lascivním způsobem zazpívala Happy Birthday. Šaty od francouzského návrháře Jeana Louise byly v aukční síni Julien's Auctions vydraženy v roce 2016 za 4,8 milionu dolarů (přes 100 milionů korun) a staly se tak nejdražšími šaty vydraženými v aukci.

(Ne)odolatelná kráska

Po večírku Kennedy pověřil bývalého newyorského reportéra, který pracoval v jeho administrativě, aby šéfredaktorům významných listů oznámil, že povídačky o něm a Marilyn se nezakládají na pravdě. Snažil se být k reportérům vždy vstřícný, a tudíž věřil, že mu nebudou chtít ničit image dobrého manžela a otce. Tehdy se navíc seriózní tisk po privátních věcech politiků obvykle nepídil. Přesto se ve společenských rubrikách začaly objevovat střípky o prezidentově románku s Marylin, čemuž se postavil rozhodně na odpor.

Kennedy si očividně uvědomoval, jak fámy o vztahu se ženou, tak proslulou promiskuitou a nejrůznějšími skandály, ohrožují jeho postavení. Amerikou už ovšem kolovala spousta historek a na články o milostném trojúhelníku bratrů Kennedyů s hollywoodskou divou bylo vyplýtváno snad stejné množství papíru jako na karibskou krizi.

TIP: Blonďatá módní ikona: Kdo oblékal Marilyn Monroe?

Opřeme-li se o důvěryhodné zdroje, tak z četných telefonátů Marylin do Bílého domu, jež byly zaznamenány telefonní ústřednou, lze soudit, že se znali lépe než jen letmo. Již 5. srpna 1962 Marilyn Monroe za ne zcela vyjasněných okolností zemřela a jedna ze spikleneckých teorií tvrdí, že jí do filmového nebe pomohli bratři Kennedyové či CIA.

Ve sportovních přenosech se objevuje klišé, že sport sbližuje lidi napříč různými zeměmi, náboženstvími i názory. Často se to říká i o fotbalu, který je prezentován jako univerzální jazyk, schopný procházet nejrůznějšími bariérami mezi lidmi. Badatelka Salma Mousa z americké Stanford University nedávno zjišťovala, jestli to platí i ve válkami těžce zkoušeném Iráku.

Mousa se zaměřila na vztahy mezi křesťanskými a muslimskými hráči amatérské fotbalové ligy v Iráku. V této zemi přitom stále panují velmi napjaté vztahy mezi různými skupinami obyvatel, především pokud jde o jejich náboženství. V Iráku jsou stále čerstvé vzpomínky na děsivou vládu extrémních islamistů ISIS, stejně jako předcházející konflikty. Mnoho lidí bylo zabito či zraněno a ještě mnohem více jich přišlo o domovy.

TIP: Svítání nad Bagdádem: Irácká metropole zažívá poválečnou renesanci

Badatelka zjistila, že fotbalová liga v Iráku skutečně přispívá k uvolňování napětí. Díky fotbalu tam dochází k šíření méně agresivních, otevřenějších postojů a mezi hráči vznikají sociální vazby napříč jejich etnické či náboženské příslušnosti. Podle Mousové to sice platí jen v rámci přátelských vztahů ve fotbalové lize a mimo ni se hráči stále drží svých náboženských skupin, i tak je to alespoň nějaký pokrok, který je v dnešním Iráku velmi cenný.

Kukačka obecná (Cuculus canorus) je hnízdní parazit, který podstrkává vajíčka do hnízd více než stovky ptačích druhů. K téhle „vaječné diverzi“ je kukačka díky několika trikům dokonale uzpůsobena. Ani ptáci, jimž je kukaččí vejce podstrčeno „k výchově“ ovšem nejsou vůči záškodnickému chování hnízdního parazita zcela bezbranní… 

Problém vaječných padělků

Kukaččí samička většinou klade vejce do hnízda ptačího druhu, který ji samotnou odchoval. Pěstouny pro své potomky si vybírá podle jejich zpěvu, jehož charakteristika jí utkvěla v paměti ještě v dobách, kdy sama jako mládě vyrůstala v hnízdě nedobrovolných hostitelů. Výběr vhodného druhu je důležitý, protože samička snáší vejce se skořápkou zbarvenou tak, aby se podobala barvě hostitelových vajec. Nápadně odlišné vejce by vzbudilo podezření. Pěstouni by pak viditelně jiné kukaččí vejce buď vyhodili z hnízda ven, proklovli mu skořápku a tím zabránili jeho vývoji, nebo by vejce „zazdili“ pod další vrstvou materiálu nanošeného do hnízda. Je proto v zájmu kukačky, aby se její vejce podobala vejcím hostitelského druhu co nejvíc a riziko odhalení se tak snížilo na minimum. 

Vyvinuli si ptáci nějakou obranu proti „maskování“ kukaččích vajec? Vědci o tom dlouho pochybovali. Výzkumy Mary Caswell Stoddardové z Harvard University, Rebeccy Kilnerové a Christophera Towna z University of Cambridge však odhalily, že se ptáci brání kukačce tím, že svá vejce skrytě „značkují“. Používají něco podobného, jako je vodoznak na bankovkách.

Objev skrytých značek

Stoddardová, Kilnerová a Town nafotografovali ve vlnových délkách, které vnímají ptáci svým zrakem, bezmála sedm set vajec osmi ptačích druhů. Vybrali si ty ptáky, kteří se nejčastěji stávají obětí kukaččích „podvrhů“. Snímky pak pomocí počítačového programu převedli na obrázky, na kterých vidí lidské oko vejce tak, jak je vnímají svým zrakem sami ptáci. 

„Konvertované“ obrázky podrobili vědci počítačové analýze obrazu speciálně vyvinutým programem NaturePatternMatch. Tento software hodnotí obraz podobným způsobem, jakým ho zpracovává ptačí mozek. Vědci pátrali po skrytých vzorech, které ptáci na svých vejcích mohou vidět. A našli je. 

Jeden systém stačí

Skryté vzory, které podvádění ptáci umisťují na svá vejce, kukačka zřejmě nedokáže odhalit. Zatím se jim totiž nepřizpůsobila a kukaččí vejce „vodoznak“ pro identifikaci „padělků“ postrádají. Nejpropracovanější „vodoznak“ mají na vejcích ty druhy, které se stávají nejčastěji obětí kukaček. Ptáci mají díky tomu větší šanci na odhalení podstrčeného kukaččího vejce mezi jejich vlastní snůškou. Například pěnkava jíkavec (Fringilla montifringilla) klade vajíčka s několika náhodně umístěnými „značkami“, což se ukazuje jako velmi dobrý odlišovací znak. 

TIP: Příběh jako z bajek: Drongové afričtí plaší surikaty cizí řečí

Ptáci si vyvinuli hned několik systémů „značení“ svých vajec. Například samice ťuhýka obecného (Lanius collurio) využívají „univerzální kód“ společný pro celý druh. Naopak samice rákosníka velkého (Acrocephalus arundinaceus) mají každá svůj vlastní systém značení vajec. Ani u jednoho z osmi hodnocených druhů vědci nezjistili, že by kombinoval několik systémů „bezpečnostního značení“. Ptáci spoléhají vždy jen na jeden a zjevně jim to pro odhalení podstrčených kukaččích vajec stačí.

Placebo, tedy přípravky, které vypadají jako léky, ale přitom neobsahují žádné aktivní látky, jsou již dlouho používané v experimentální i v klasické léčbě. Dlouho se ale nejen mezi odborníky vedly spory, zda podání placeba přináší měřitelný pozitivní efekt. Postupně ale vychází najevo, že placebo funguje vlastně poměrně často.

Nezbytný podvod i čestný přístup

Badatelé americké Michigan State University nedávno v experimentech potvrdili, že „efekt placeba“ je ještě hlubší, než jsme si donedávna mysleli. Ukazuje se totiž, že placebo funguje, i když pacienti, kteří jej užívají, vědí, že jde o placebo.

Psycholog Jason Moser a jeho kolegové věří, že toho bude možné využít v léčbě řady pacientů. Podle jejich výsledků placebo skutečně ulevuje pacientům od mnoha klinických i psychických obtíží, a to i v případech, kdy pacienti vědí, že dostávají placebo.

TIP: Britský verdikt: Akupunktura není pro léčbu zad lepší než placebo

Zhruba do poloviny 20. století lékaři běžně podávali placebo bez vědomí pacientů. Tehdy se tomu říkalo „nezbytný podvod“. Dnes se začíná prosazovat „čestné placebo“, o němž pacienti vše vědí. Taková léčba je z dnešního pohledu etická a jak ukazuje výzkum Mosera s jeho kolegy i dalších vědeckých týmů, smysl rozhodně má.

Jedna z nejznámějších radiových observatoří světa - portorické Arecibo, už má leccos za sebou. Čelit nepřízni počasí obzvlášť v Karibiku, kde jsou hurikány a tropické bouře velmi časté, není rozhodně nic jednoduchého. Naposledy musela být observatoř uzavřena letos v červenci kvůli řádění tropické bouře Isaias. Po opětovném otevření ale na Arecibu došlo k devastující nehodě.

Jak oznámili představitelé americké University of Central Florida, která observatoř Arecibo provozuje, ve 2:45 ráno místního času se utrhl svazek kabelů o průměru 76 milimetrů, který závažným způsobem poškodil talíř radioteleskopu, jehož průměr činí 305 metrů. Vyrval v něm díru o velikosti 30 metrů. Zatím není úplně jasné, jak mohl utržený kabel způsobit tak velké škody.

Vícenásobné škody

Kromě samotného talíře je poškozených i několik panelů kupole známé jako „Gregorian Dome“. Ta visí nad talířem radioteleskopu a slouží k zaměřování místa pozorování ve vesmíru. Jako by to nestačilo, kabel poškodil i plošinu, která slouží jako přístup ke kupoli.

Ředitel observatoře Francisco Cordova v prohlášení uvedl, že v Arecibu mají tým expertů, který teď vyhodnocuje situaci. Observatoř již přečkala mnohem horší rozmary počasí, takže je nejdříve nutné zjistit, proč právě nyní došlo k tak vážným škodám.

Aktualizace: Radioteleskop portorické observatoře Arecibo se definitivně zhroutil

Pozorování rádiových vln z vesmíru tak bude muset nějakou dobu počkat. Zvláštně smutní budou v institutu SETI, který v rádiových vlnách z Areciba pátrá po stopách mimozemských civilizací.

Přímým účastníkům pražské červnové rebelie se po kapitulaci naskytl neradostný pohled. Na mnoha místech byl život ochromený v důsledku vyhlášení stavu obležení, ulice navíc hyzdily rozstřílené barikády. Ani při zpětném ohlédnutí o několik let později se důvody ke spokojenosti nenacházely snadno –  zvláště při pomyšlení, že mnozí předáci občanského a národního hnutí skončili buď ve vězení, nebo se dobrovolně stáhli do ústraní či emigrovali. Nejednoho veterána z barikád musela v takovou chvíli napadnout kacířská myšlenka: „Proč jsme to všechno dělali, jaký to mělo význam?“

Revoluční neoabsolutismus?

Jako v mnoha podobných případech je i zde skutečný význam revoluce lépe zřetelný z odstupu vzdálenější historické perspektivy. Přímí účastníci událostí a v jejich stopách i historikové dlouho považovali éru bachovského neoabsolutismu za jakousi „mezeru v přirozeném řádu bytí“, který byl obnoven až znovuzavedením ústavnosti na počátku šedesátých let. Ale podobně jako nebylo možné jen tak škrtnout dva roky revolučních změn, i během padesátých let se uskutečnily mnohé reformy, na které později konstituční Rakousko s úspěchem navázalo. Ač taková myšlenka může znít na první pohled kacířsky – nelze i období padesátých let považovat v určitém ohledu za revoluční?

I éře obnoveného absolutismu se nevyhnul určitý vývoj a gradace – počáteční léta byla skutečně poznamenána tvrdým protirevolučním přístupem a represemi, ale ty ukončil roku 1854 císařův sňatek s krásnou Alžbětou Bavorskou zvanou „Sisi“, který přinesl rozsáhlou amnestii. Jestliže počátkem roku 1849 Češi věřili, že vláda mladého panovníka „omladí“ celou říši, o šest let později naopak doufali, že něžná ruka císařovny zmírní tvrdé dopady císařovy trestající ruky.

Jak to bylo s poddanstvím

K výdobytkům revoluce, jejichž výsledky byly pociťovány okamžitě, patřilo zrušení poddanství a z něho plynoucích povinností. Nesmíme si však jednoduše představovat, že se po vyhlášení příslušného zákona celý venkov oddal euforii. Stav poddanství totiž pro obyvatelstvo neznamenal pouze zatížení robotními povinnostmi. Reforma, která v sobě zrušení poddanství zahrnovala, přinesla vedle toho i daleko komplexnější změny.

Jednalo se o celkovou demontáž patrimoniálního systému, během níž byla zrušena do té doby základní jednotka státní správy – panství. Rakouské správní orgány zvolily experimentální řešení, když je nahradily soustavou větších politických okresů, které se pak dále dělily na několik menších okresů soudních. Systém počítal s přírodními podmínkami, komunikacemi i historicky danými spádovými středisky a o jeho životnosti svědčí fakt, že v českých zemích vydržel až do poloviny 20. století, kdy jej zásadním způsobem modifikoval vznik komunistických krajů.

Svobodu ukrývá hospodářství

Jako pozoruhodný se může jevit prudký hospodářský rozvoj monarchie, vysvětlení je však poměrně jednoduché. Zatímco svobodné principy v politické oblasti systém nepřipouštěl, ekonomiku ovládl princip „laissez faire“, tedy „nechat věcem volný průběh“.

Od poloviny 19. století získávaly v císařském hospodářství rozhodující vliv nově zřizované hospodářské a živnostenské komory, které si udržely velkou míru autonomie. Právě pod ochranu svobodomyslného ducha panujícího v komorách se uchýlila řada poražených liberálů – habilitovat se v ekonomickém oboru zamýšlel například i český politik František Ladislav Rieger. Za jeho neúspěchem nestály politické, nýbrž jazykové důvody, neboť coby vlastenec požadoval habilitační řízení v češtině, což ovšem naráželo na ryze praktické potíže.

Bez nadsázky lze konstatovat, že to byla právě proklínaná Bachova doba, která položila základy kapitalistické ekonomiky a rakouského hospodářského rozvoje. Bouřlivý byl rozvoj tovární výroby zvláště v převážně Němci osídlených severních Čechách, kde prudké vodní toky zajišťovaly levnou energii k pohonu strojů a lesy poskytovaly hojnost dřeva, a ve vnitrozemských úrodných krajích, kde se naproti tomu dařilo potravinářskému průmyslu.

Společného jmenovatele veškerého ekonomického boomu v českých zemích tvořil nezadržitelný vzestup nového občanského živlu – tedy dělnictva. I někteří aristokraté si byli již tehdy vědomi probíhajících společenských změn a nutnosti jejich projekce do politiky, na rozvoj socialistických koncepcí však bylo v padesátých letech ještě brzy. 

Rakousko dvou tváří

Janus, římský bůh dveří či vchodů, býval obvykle zpodobňován jako hledící vpřed i vzad. V přeneseném smyslu lze chápat jako „janusovský“ i charakter neoabsolutistického systému, jak je dobře patrné na příkladu hraběte Lva Thuna. Jako ministr kultu a vyučování v porevolučních vládách byl odpovědný za přijetí konkordátu se Svatým stolcem, který v některých ohledech vracel postavení katolické církve v Rakousku ještě před reformy Josefa II. Církev díky němu získala dohled nad základním školstvím, manželským právem a obecně stoupl její vliv ve společnosti. Kvůli vyjednání této smlouvy se Thun stal terčem liberální kritiky.

Na druhou stranu hrabě prosadil reformu rakouských univerzit, které proměnil v moderní vědecké instituce. Právě od těchto dob panovala na vysokoškolských ústavech svoboda vyučování, kterou sám Thun zaštítil a v případech nátlaku na propuštění některých příliš liberálních profesorů sám ultimativně hrozil vlastní demisí. 

TIP: Když utichlo volání po svobodě: Porevoluční milníky Rakouského císařství

S řadou paradoxů se setkáváme i v českém prostředí. Bachovský systém rozhodně nepřál rozvoji českého nacionalismu, ale spravedlivě je nutno říct, že ani německého. Pokud se dále udržoval německý jazykový charakter monarchie, nebylo to z nacionalistických důvodů. Svůj marný boj proti národům vedl systém kvůli úzkému spojení národní a liberální myšlenky.

Proto například podporoval přírodní vědy jako politicky a národnostně neutrální na úkor zpolitizované a znacionalizované historie. V Praze se tedy úřady snažily omezovat vliv Františka Palackého, ale z Vratislavi byl naproti tomu do Čech povolán biolog Jan Evangelista Purkyně. Není bez zajímavosti, že právě v tomto případě neměl režim úplně „šťastnou ruku“ – Purkyně se coby horlivý český vlastenec vydatně účastnil podpory rozmanitých národních akcí.