V důsledku předešlých úspěchů severovietnamské armády a Vietkongu na jiných místech země se severovietnamské politbyro rozhodlo k úderu na hlavní město Saigon již 8. dubna 1975. Vrchním velitelem akce se stal generál Van Tien Dung . Na počest před pěti lety zesnulého vůdce nesla operace Ho Či Minovo jméno a komunisté si nyní věřili natolik, že se rozhodli věnovat revolucionáři nepřátelskou metropoli k narozeninám – to tak mělo být dobyto do 19. května.

Předchozí část: Triumf komunistické revoluce: Pád jihovietnamského Saigonu (1)

Na Saigon!

Jihovietnamci mezitím narychlo organizovali obranu města. Ačkoliv stále měli k dispozici na 250 000 vojáků a stovky obrněnců (tyto počty se navíc ještě zvyšovaly, jak se k Saigonu stahovaly jednotky prchající před Vietnamskou lidovou armádou), jeho šancím na úspěch již nikdo příliš nevěřil. Šance obránců ještě poklesly, když Američané odmítli svému někdejšímu spojenci pomoci. 

Již od začátku operace postupovali komunisté nebývale rychle. K tvrdé bitvě došlo u Xuan Loc, kde se na odpor postavila 18. divize Armády vietnamské republiky. Trvalo 11 dní, než se útočníkům podařilo obránce obklíčit a obnovit postup. Obě strany střetnutí zaplatily stovkami padlých a Vietkongu se následně podařilo obsadit také deltu řeky Mekong. Do 21. dubna severovietnamské síly stály 40 km od hlavního města a kolem Saigonu se začala stahovat vražedná smyčka. Prezident země Nguyen Van Thieu rezignoval a vládu převzal generál Duong Van Minh, který se pokusil s komunisty domluvit příměří. Jednání králíka s kobrou z pochopitelných důvodů selhala a Vietnamská lidová armáda i Vietkong se připravovaly na konečný útok proti hlavnímu městu. 

Závěrečné dějství

Dne 27. dubna dopadly na Saigon první severovietnamské rakety. Plán útoku na město počítal s nasazením 19 divizí, tedy asi 130 000 mužů, kteří měli udeřit v pěti proudech a obsadit klíčové body ve městě – prezidentský palác, budovu generálního štábu, velitelství policie a leteckou základnu Than Son Nhut. Pravidelné jednotky měly obcházet opevnění a nenechat se zatáhnout do vleklých pouličních bojů, zatímco partyzáni z Vietkongu se chystali, jako již tradičně, rozsévat chaos v nepřátelském týlu a narušovat komunikace demokratických sil.

Armáda vietnamské republiky však ještě neřekla poslední slovo. Dne 28. dubna zničili obránci cennou techniku na letišti Than Son Nhut, aby nepadla do rukou nepřítele. Do té doby rychle postupující severovietnamská 324. divize narazila na houževnatý odpor 12. paradesantní divize u mostu Cau Tan Cang přes Saigonskou řeku. Komunisté tam přišli o několik obrněnců T-54 a padl dokonce i velitel tankové brigády. K tvrdým bojům došlo také na letecké základně Than Son Nhut, kde útočící 24. brigáda narazila na tanky M48 Patton a musela žádat o posilu vlastních T-54. V krátké bitvě, do níž se zapojily i zbytky jihovietnamského letectva, pak Severovietnamci přišli o více než 15 strojů. Ztráty útočníků narůstaly, ale stále více se ukazovala také neudržitelnost pozic demokratických sil. 

Osud poražených

Válečné běsnění v ulicích města nakonec ukončil prezident Du’ong Van Minh, jenž 30. dubna nařídil svým jednotkám zastavit palbu. Vietnamská lidová armáda a Vietkong pak triumfálně obsadily zbytek poraženého města. V následujících týdnech a měsících po jeho pádu čekaly Saigon významné změny. Ho Či Min se dočkal svého narozeninového dárku, když po něm bylo pojmenováno dobyté město. I když z něho před obsazením uprchly stovky oponentů režimu, dle názoru nových pánů trpěla někdejší metropole přelidněním a bylo tedy potřeba zredukovat její populaci.

Statisíce lidí čekalo vystěhování na venkov, kde se měli věnovat farmaření. A to ještě mohli mluvit o štěstí, podle různých odhadů 200 000–300 000 Jihovietnamců, často někdejších vojáků, čekaly takzvané převýchovné tábory. Že ne každý komunistickou „převýchovu“ přežil, jistě netřeba vysvětlovat. Záhy se však život ustálil a dnes patří Ho Či Minovo Město mezi jednu z vyhledávaných turistických destinací. 

Otázka perspektivy

Dobytím Saigonu oficiálně skončila krutá občanská válka táhnoucí se dvě dekády stejně jako rozdělení země na dvě části. Vítězství ve válce následovaly mohutné státem organizované oslavy v Hanoji i dalších městech. Třicátý duben, kdy padl Saigon, je ve Vietnamu dodnes slaven jako Den osvobození a sjednocení. Z vítězství Vietkongu se pochopitelně radovaly také komunistické strany celého světa.

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (1)

„Prapory revoluční vlády vlající nad Saigonem jsou symbolickým vyvrcholením rozsáhlé třídní bitvy, která proběhla na území celé Indočíny. Porážka světové reakce ve Vietnamu je osvobozením. Před národy Indočíny se otevírají nové perspektivy mírového rozvoje,“ pochvalovalo si situaci Rudé právo. Zcela jinak se na věc dívaly miliony Vietnamců, kteří museli pro svoji politickou orientaci zemi opustit. V zahraniční diaspoře nacházející se v nejrůznějších zemích světa se pro pád Saigonu používá spíše označení „Den, kdy jsme přišli o zemi“ nebo „Černý duben.“ 

V letech 1949–1961 opustilo území Německé demokratické republiky („východního Německa“) přes tři miliony obyvatel. Většina z nich si pak pro útěk na západ vybrala právě Berlín, kde vše usnadňovala poměrně nepřehledná hranice mezi východní a západní částí města. Zmíněný fakt ovšem nenechal německé soudruhy chladnými: rozhodli se vybudovat pevnou bariéru jasně definující západní, demokratické a východní, komunistické Německo, a 13. srpna 1961 tak započala výstavba zdi, jež vstoupila do historie jako Berlínská. 

Smrt ve strážním pásu 

Původní ostnatý drát brzy vystřídaly betonové bloky vysoké až 3,6 metru. Později se rozrostly na opevněný systém o délce 165 kilometrů lemovaný 302 strážními věžemi. Sloužilo tu více než sedm tisíc vojáků, přičemž všichni měli již od prvního dne výstavby povoleno střílet, pokud by se přes zeď někdo snažil přelézt.

TIP: Pozoruhodné stavby: Izraelská bezpečnostní bariéra

Pokusů o překonání betonového monstra bylo přitom zaznamenáno několik desítek tisíc. Pro 190 utečenců se boj o svobodný život stal jejich poslední cestou. Mnozí vykrváceli přímo v oblasti strážních pásů, kde policie nechávala postřelené oběti často i několik hodin bez pomoci. Poslední člověk zde zahynul 5. února 1989.

Naše tělo sice ke správnému fungování jisté množství soli potřebuje, denně však maximálně 6 g, tedy asi čajovou lžičku. Pít mořskou vodu tak pro nás znamená smrtelné nebezpečí: Obsahuje totiž mnohem víc chloridu sodného, než zvládneme vstřebat, přičemž v ohrožení jsou především ledviny. Aby se tělo extrémní dávky soli zbavilo, musí vyloučit víc vody, než přijalo – což vede k dehydrataci a problém se dál prohlubuje. 

Pozemské sladkovodní zásoby se však neustále tenčí. Na modré planetě se nachází zhruba 1 386 000 000 km³ vody, z čehož je 97,5 % slaných. Zbytek slouží převážně k zavlažování polí (70 % sladkovodní spotřeby) a k běžnému použití. Ani recyklace však nedokáže zabránit postupnému vysychání pitných zdrojů, čímž trpí krajina i globální populace. Například kapacita přehrady napájející Kapské Město se mezi roky 2017 a 2018 pohybovala v rozmezí 15–30 %, a jihoafrické metropoli tak hrozila krize, která vyústila v přísná omezení a přídělový systém. 

Sladká, ale ochuzená

Inženýři tedy obracejí pozornost k oceánům a hledají co nejefektivnější způsob, jak mořskou vodu odsolit. Jedná se však o zdlouhavý a energeticky náročný proces, proto se momentálně uplatňuje hlavně tam, kde neexistuje jiná možnost. Podle Organizace spojených národů závisí v současnosti na odsolené vodě zhruba 1 % obyvatel planety, především v Austrálii, Kuvajtu a dalších arabských zemích. Nicméně uvedené množství poroste a do roku 2025 by mohlo jít až o 14 % lidí. 

TIP: Mizející krev světa: 780 milionů lidí nemá dlouhodobě přístup k pitné vodě

Nejnovější odsolovací zařízení v Saúdské Arábii dokážou zajistit 1 m³ vody v přepočtu za 13 Kč, což se blíží ceně sladkovodní recyklace. Neupravená odsolená voda se každopádně nehodí k zemědělskému zavlažování: Postrádá totiž ionty vápníku, hořčíku či sodíku, jejichž deficit se posléze na plodinách projeví a musí se dorovnávat hnojením.

Královská města mívala obvykle privilegium trhu s týdenní frekvencí, kde směly prodávat jen městské cechy. Jednou za rok se však konal skutečný veletrh označovaný jako jarmark, jenž obvykle trval čtyři dny a byl otevřen každému.

Klíčový bod obchodní výměny představovala radnice, plnící současně roli obchodní správy i centra trhu. Před akcí muselo veškeré zboží projít právě tudy: Po přivezení se určilo místo, odkud ho bude smět kupec nabízet, přičemž největší rvačka se vždy strhla o stánky přímo na radnici. Všechny výrobky se také důkladně kontrolovaly. Z každého cechu se určil mistr, který v daný čas prověřil jakost a vydal povolení. Nekvalitní produkty byly zabaveny, původce dostal pokutu a sebrané věci – včetně prošlých potravin – předali úředníci špitálu či chudým. 

Byznys? Po modlitbě!

Prodejní místa na trhu byla pro cechy předem dána, pronajímaly si je od města. Ve většině případů šlo o prosté dřevěné lavice zvané „lajnhoce“, které se stavěly pouze na dobu prodeje. Na počátku akce vytyčili městští představitelé prostor, kam si je cechy nebo cizí mistři mohli postavit. Do práce a chystání zboží se však směli pustit teprve s oficiálním otevřením trhu – a v případě, že byl navázán na církevní svátek, až po skončení bohoslužby. Mnohé obchodní organizace dokonce regulovaly, jak a kdy se mohou jejich členové na tržišti objevit: Třeba soukenický cech v Ústí nad Labem jim nařizoval přijít naráz.

Vše vypuklo, když se na tyč vyvěsil vích – prapor a ruka s mečem coby symboly městského svrchovaného trhu. Dokud znamení visela, mohlo se prodávat. Během akce byl zakázán podomní prodej a veškeré obchodování mimo tržiště. Na dodržování pravidel dohlíželi žoldnéři, které si město pro danou příležitost platilo z nájmů od kupců.

Hlavně nepomlouvat

Žádný prodávající nesměl své zboží vychvalovat či vyvolávat, bylo zakázáno pomlouvat či kritizovat jiné výrobky a úkolovat pomocníky. Ti velmi často dostávali na dobu trhu cechovní zbraně, aby pomáhali chránit pořádek. Od 15. století regulovala městská správa na trhu i ceny, zejména u potravin. Například dochovaná Taxa řemeslníků města Luna (Loun) stanovila pro rok 1654 míry a váhy, jakož i maximální a očekávané průměrné prodejní ceny.

Stálý prodej se ve městě povoloval jen výjimečně a za zvláštních okolností. Pro potraviny se zřizovaly „masné krámy“ coby uzavřený prostor, většinou se dvěma pulty po stranách. V západočeských Kralovicích byl krám naproti radnici vyhrazen vedení cechu a v ostatních se prodejci střídali po roce, zatímco třeba v Kadani se řezníci museli o místa dělit každý týden. Chlebové lavice – coby variace masných krámů – stály rovněž v uzavřeném prostoru, a nikoliv venku. Jako jediné se přitom mohly umísťovat i v podloubí, kde se jinak obchod zapovídal.

Image

Čtěte také

Jeden den ve městě: Jak žila raně novověká centra?

Doba kamenná bývá často idealizovaná jako období, kdy žili „vznešení divoši“ a všichni lidé si byli rovni. Ve skutečnosti to nejspíš nikdy tak úplně neplatilo. Díky nedávným objevům z doby příchodu zemědělství a počátků neolitu v Evropě víme, že pokud snad nějaká rovnost existovala, se zemědělstvím vzala velice rychý konec.

Zjistil to mezinárodní tým archeologů, který detailně zkoumal pozůstatky 30 jedinců, kteří žili v průběhu asi 200 let na neolitickém sídlišti, poblíž dnešní polské vesnice Osłonki, v době asi před 6 600 lety. Zdejší lokalita je jedním z nejstarších zemědělských osídlení v celé severní Evropě. Badatelé pečlivě analyzovali předměty nalezené u každé kostry a prozkoumali i izotopové složení samotných kostí. Z toho je možné odhadnout, jakou stravu měl daný člověk během života k dispozici.

TIP: Jeskyně ve Španělsku ukrývala pozůstatky masakru neolitických imigrantů

Výzkum v Osłonki odhalil nápadné rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi na počátku neolitu. Bohatí lidé tam byli pohřbeni s řadou cenných věcí a podle izotopů v jejich kostech měli přístup ke kvalitní stravě. Naopak chudí neolitici byli pohřbívání bez jakýchkoliv předmětů a v kostech mají uloženy stopy po nekvalitní a málo výživné stravě. Podle vědců jsou Osłonki nejstarším známým dokladem nerovnosti mezi lidmi v Evropě, i když zatím není jasné, jak tyto rozdíly vlastně vznikaly.

Dalším působištěm M4 se stalo pacifické ostrovní válčiště, kde především podporovaly pěchotu a likvidovaly nepřátelská opevnění. K tankovým soubojům tam docházelo málo – japonské lehké obrněnce se s shermany nemohly příliš poměřovat.  K uživatelům „em čtyřek“ patřil i Sovětský svaz, který obdržel 2 007 strojů verze M4A2 se 75mm dělem a 2 095 variant M4A2 se 76mm kanonem. Sověti je většinou zařazovali do velkých celků, některé rovněž osvobozovaly Brno. Na shermany vzpomínal i podplukovník Loza, který velel 1. praporu 46. gardové tankové brigády: „Neměl jsem pro ně slov! Byly nádherné, krásně natřené. Sedadla byla velmi pohodlná, potažená nějakým druhem umělé kůže. Když se někde objevil nějaký opuštěný sherman, do pár minut ho pěšáci oholili o veškeré čalounění. Daly se z něj udělat parádní holínky.“

Kromě SSSR je užívala i Čína, Svobodná Francie, Polsko a Československo. Hlavní výhodou shermanu se stala snadná hromadná výroba, obtíže přinášel jeho slabší pancíř. Celkem vzniklo 49 234 „em čtyřek“, což typ staví na místo druhého nejvyráběnějšího druhoválečného obrněnce hned za T-34. Navíc ke zhotovení jednoho shermanu stačilo v průměru 48 000 „člověkohodin“ práce, kdežto u tigeru 300 000. 

Od Koreje po Kubu

Na M4 ale čekala dlouhá služba i po roce 1945. V létě 1950 začali Američané do Koreje kvůli válce stahovat své obrněnce nejprve z Japonska, pak z USA. Nejdřív dorazila rota A 1. tankového praporu námořní pěchoty a po ní přibyly do Pusanského perimetru další čtyři tankové prapory. K prvnímu střetu došlo 2. srpna 1950, kdy tři roty vyzbrojené M4A3E8 poblíž Masanu padly do léčky severokorejské protitankové čety, jež zničila osm strojů. V dalších bojích si však shermany proti T-34/85 vedly dobře.

Na Korejském poloostrově bojovaly až do konce konfliktu v létě 1953. Střetů s nepřátelskými tanky však ubývalo a sloužily hlavně k podpoře pěchoty. V druhé půli 40. let nasadilo M4 proti komunistickým povstalcům Řecko. Několik set kusů získala od USA v 50. letech Jugoslávie proti případnému sovětskému útoku. K němu však nedošlo, a proto se své premiéry dočkaly až v 90. letech při občanské válce především u Chorvatů. Jednalo se asi o poslední bojové nasazení tohoto typu.

Shermany tvořily i páteř obrněných jednotek ugandského diktátora Idi Amina. Zajímavou cestou si prošly kubánské stroje. Od USA je získal ještě prezident Fulgencio Batista, který je nasadil proti povstalcům Fidela Castra. Pak ale sloužily revoluční armádě a bojovaly proti „contras“ v Zátoce sviní. Stovky strojů získala od Británie Indie a v 60. letech jich část přezbrojila francouzským 75mm kanonem CN 75-50 a následně je použila v konfliktech s Pákistánem v letech 1965 a 1971. Několika sty M4 se 76mm dělem disponoval i Pákistán. V menších počtech sloužily shermany rovněž dvěma desítkám režimů v rozvojových zemích, které je nasazovaly hlavně proti vnitřní opozici.

Modernizace do válek s Araby 

Izrael získal první shermany na jaře 1948, ovšem bez výzbroje. Proto do nich namontoval ty kanony, které zrovna byly dostupné – německé druhoválečné od společnosti Krupp. Tel Aviv postupně zařadil pestrou směs různých typů vyzbrojených nejen 75mm a 76mm kanony, ale i 105mm houfnicemi. Časem je zmodernizoval francouzským 75mm kanonem CN 75-50. Ten ale zvyšoval zatížení podvozku, tudíž dostal stroj silnější pohonnou jednotkou, benzinový Continental R-975.

Druhá modernizovaná varianta nesla dieselový motor Cummins. Obě verze Izraelci označovali jako M50 Super Sherman. Všech 300 shermanů židovský stát použil za sinajské války roku 1956, kdy vítězily nad egyptskými T-34/85. Oproti modernějším T-54 a T-55 se i Super Sherman ukázal jako nedostačující – obdržel tedy francouzský 105mm kanon CN-105-F1, který však museli výrazně zkrátit a vybavit úsťovou brzdou.

V novém tisíciletí

Tak se zrodil M51 Isherman (izraelský sherman), nasazený ve válkách v letech 1967 a 1973, kdy si dokázal poradit i s moderními T-62. Několik shermanů přitom bojovalo i na druhé straně, jelikož Egypťané jich pár získali z Británie. Šestnáct Shermanů Firefly užíval i Libanon. Čas však běžel a Izrael se starších strojů začal zbavovat.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Několik desítek jich prodal do Chile, kde sloužily s izraelským 60mm kanonem HVMS, jenž díky úsťové rychlosti střely 1 600 m/s probíjel na dva kilometry 120mm pancíř pod úhlem 60°. Poslední tyto stroje Chilané vyřadili roku 2003. Pomyslnou štafetu pak převzala Paraguay, která je užívala k výcviku ještě do roku 2018. Tím se historie tohoto typu definitivně uzavřela a dnes jej můžeme vídat jen v muzeích a na přehlídkách.

Největšímu marockému městu Casablanca dominuje obří mešita. Její minaret se tyčí do výšky dvě stě deseti metrů, což z ní dělá bezkonkurenčně nejvyšší stavbu v Maroku. Dovnitř svatostánku se vejde více než 25 tisíc lidí a dalších 80 tisíc se vměstná na venkovní prostranství. Turisté smějí vstoupit jen v dobách, kdy se nekonají bohoslužby. A protože se muslimové modlí pětkrát denně, na prohlídku mnoho času nezbývá. 

Asi 10 procent povrchu Islandu zabírá ledovec Vatnajökull. Pod jeho příkrovem se nachází několik aktivních sopek, jejichž exploze tím pádem představuji pozoruhodnou souhru ohně a ledu. Podle odborníků islandské agentury Icelandic Meteorological Office's (IMO) se jedna z nich, Grímsvötn, nejčastěji vybuchující sopka tohoto vulkanického ostrova, blíží ke své další erupci.

Vulkán Grímsvötn naposledy vybuchl před 9 lety v roce 2011. V poslední době přitom dochází k erupcím každých 5 až 10 let, takže je zvolna na čase. Obvykle to bývá zcela fascinující a dramatická podívaná. Láva vletí do ledu, který se v okamžiku promění v páru. Dochází k uvolnění obrovských množství energie. Pořádná erupce této sopky by mohla ohrozit leteckou dopravu v Evropě a v krajním případě i ovlivnit celoplanetární klima.

TIP: Kolosální sopečná erupce na Islandu zřejmě přispěla k rozšíření křesťanství

Navzdory enormní snaze vulkanologů a pokročilých technologií bývá velmi nesnadné přesně určit dobu příští erupce nějakého vulkánu. Nicméně, Grímsvötn vybuchuje tak často, že vědci mohou analyzovat množství dat z celé řady explozí. Díky tomu si troufají předpovědět budoucí chování vulkánu.

Teď je podle nich Grímsvötn ve velmi podobném stavu, v jakém se nacházel těsně před předešlými erupcemi, k nimž došlo v roce 2011 a 2004. Podle vulkanologů vše nasvědčuje tomu, že se během jednoho měsíce až jednoho roku odehraje nová erupce pod ledovcem. Jak ničivé to tentokrát bude, si zatím můžeme jen tipnout.

Fosa (Cryptoprocta ferox) svým vzezřením kombinuje znaky několika skupin šelem. Některým lidem velice připomíná kočkovitou šelmu, jiným zase podivnou hyenu, ženetku, nebo promyku. Také taxonomům, kteří dlouho nevěděli, kam toto zvíře zařadit, způsobovala fosa mírné bolení hlavy.

Vývoj na ostrovní „samotce“ 

Až od roku 2003 dokázali zoologové s jistotou určit, že všechny šelmy Madagaskaru, kterých je kromě fosy dalších osm druhů, mají společného předka a nejsou tedy blízce spřízněné s žádnou jinou skupinou šelem jinde na světě. Dnes madagaskarské šelmy řadíme do samostatné čeledi Eupleridae. Ukázalo se, že jejich evoluce na Madagaskaru byla započata způsobem podobným jiným skupinám živočichů, které zde dnes můžeme najít. Předkové fosy se pravděpodobně dostali na ostrov na kusech plovoucí vegetace z pevninské Afriky zhruba před 20 miliony lety. Zde se jejich zakladatelská populace rozrůstala a v různých prostředích rozrůzňovala natolik, že se z některých subpopulací po čase staly samostatné druhy. 

Fosa je se svými osmi až dvanácti kilogramy největší šelmou ostrova, ale nebylo tomu tak vždy. Fosilní nálezy prokázaly existenci většího druhu Cryptoprocta spelea. Ten na Madagaskaru žil ještě v relativně nedávné minulosti a podle odhadů mohl dosahovat až dvojnásobné hmotnosti. Živil se pravděpodobně většími zvířaty ostrova (obřími lemury, trpasličími hrochy nebo sloními ptáky), kteří z ostrova zmizeli po příchodu lidí. 

Dokonale vybavený lovec

Fosa je striktní masožravec, čímž připomíná kočkovité šelmy. Jako potrava jí může posloužit téměř jakýkoli dostatečně veliký živočich, ale zaměřuje se především na různé obratlovce. Často loví bodlíny, ještěry a ptáky. Nezastupitelné místo na jejím jídelníčku ovšem zaujímají lemuři. Ti mohou tvořit více než 50 % z celkového objemu potravy, což z fosy dělá mezi šelmami rekordmana v pojídání primátů. 

Fosa je rychlým běžcem a extrémně obratným lezcem, jenž svou oběť často přepadává v korunách stromů. Pro pohyb mezi větvemi je vybavena speciálně uzpůsobenými kotníky, které jsou extrémně ohebné. Zvíře má tak vlastně na výběr, zda bude našlapovat na prsty (jako pes), což využívá při chůzi po zemi, nebo jestli zvolí chůzi po celých chodidlech (jako člověk). Druhý způsob pohybu uplatňuje ve větvích nad zemí. Také drápy jsou jakýmsi „mezistupněm“, protože jsou částečně zatahovatelné. Dále tato šelma disponuje skvělým zrakem, sluchem i čichem. Tyto smysly dokonale využívá téměř nepřetržitě, protože je aktivní ve dne i v noci. 

Nepoznaný sociální systém

Sociální život fos je stále předmětem výzkumu. Původně se předpokládalo, že obě pohlaví jsou striktně samotářská, ale zdá se, že samci můžou na určitou dobu tvořit menší uskupení. Sílu smečky využívají především při lovu. Šelmy spolupracují, aby ulovily těžko dostupnou potravu, jako jsou například dospělí lemuři vysoko v korunách stromů. Zdá se, že samci se také pohybují na větším území než samice, které jsou silně teritoriální. 

Fosy navzájem komunikují pomocí vizuálních a hlasových, ale především pachových signálů. Ty je možné využít i v okamžiku, když potenciální příjemce signálu není na dosah. Populační hustota fos je velice nízká a odhaduje se, že jeden kus připadá na území v rozmezí od čtyř do pěti a půl kilometru čtverečního. 

Při říji má šanci každý

Téměř veškeré znalosti o sexuálním životě fosy byly získány ze suchých opadavých lesů západního Madagaskaru. Období páření v tomto ekosystému nastává obvykle v listopadu až prosinci na konci období dešťů, které trvá až osm měsíců. Samice je v říji jenom po krátkou dobu asi jednoho týdne. Když se dostane do říje, dá to samcům najevo tak, že vyleze na vysoce položenou větev některého mohutného stromu a pachovými a hlasovými signály začne lákat potenciální nápadníky z celého okolí. Ti mezi sebou o právo na spáření tvrdě soupeří a můžou se navzájem i fatálně zranit. 

Ukázalo se, že větší úspěšnost mívají u samic během vrcholu říje mohutnější a těžší samci, kteří dominují svou fyzickou převahou. Na začátku a konci říje se ale uplatní i ti méně vzrostlí. Jak je to možné? Samice povolují spojení více partnerům, z čehož pravděpodobně profitují v podobě vyšší genetické variability potomků. Některé z nich vystřídají za krátkou dobu i pět samců. Jakmile u samice skončí říje, opustí místo páření a jde si hledat vhodné stanoviště pro rození mláďat. Po zhruba devadesáti dnech březosti přichází na svět slepá a bezzubá mláďata, která rostou velice pomalu. Sexuálně dospívají až ve věku dvou let.

Nesmlouvavý boj o vodu

Kirindy Forest je asi jediné místo na světě, kde máte poměrně velkou šanci spatřit fosu v divoké přírodě i během několikadenního pobytu. I tak si ale musíte pro návštěvu zvolit krátké období rozmnožování. Rezervace Kirindy Forest se nachází na západním pobřeží Madagaskaru a tvoří ji zhruba deset tisíc hektarů vesměs neporušeného lesa plného bizarních rostlin i živočichů. Horizontu zde vévodí obrovské baobaby. 

S vrcholovým predátorem ostrova jsem se setkával poměrně často během výzkumu v této rezervaci v chladnějších ranních hodinách. Na konci období sucha stoupá teplota přes den až ke čtyřiceti pěti stupňům a jediným přirozeným vodním zdrojem široko daleko je drobné jezírko ve vyschlém korytě řeky. Vzácnou tekutinu mohou zvířata ale nalézt také v terénním výzkumném kempu. Především samci bývají agresivní vůči lidem a sám jsem byl touto šelmou dvakrát atakován těsně u zařízení na filtraci vody a jednou si zvíře dokonce kouslo do mé košile. 

Fatální následky boje o samici

Fosy chodily do našeho kempu především kvůli vodě, ale tuto sezónu měly pro návštěvu ještě jiný důvod. Jedna ze samic se totiž zabydlela přímo pod mým dřevěným obydlím a zde očekávala příchod samců! V literatuře jsem zatím nenašel zdokumentovaný případ toho, že by bylo samicí vybráno pro páření místo na zemi. Během několika dnů se v mé těsné blízkosti vystřídalo několik jedinců záhadné šelmy a hlasité a naléhavé zvuky vydávané během páření se ozývaly do ticha noci. 

Navzdory tomu, že fosy byly takřka na dosah, se téměř nikdy nedaly dlouho pozorovat nebo fotografovat. Když u samice skončila říje, zmizeli s ní někam do hustého neprostupného lesa také všichni samci. Po dvou týdnech jsme pátrali v suchém řečišti po starých hnízdech snovačů, které jsme potřebovali použít pro náš výzkum. Narazili jsme ale i na něco jiného – mrtvé tělo jednoho ze samců fosy. Rána na čelisti signalizovala mohutnou infekci, která zvíře pravděpodobně zabila. Když jsem si posléze prohlížel starší fotografie, narazil jsem na dokumentaci tohoto samce přímo u kempu s krvácející čelistí. Souboj o samici se silnějším sokem si vybral svou daň. 

V existenčním ohrožení

Fosa jako vrcholový predátor potřebuje pro svůj život veliké území neporušeného lesa. Obývá pestrou škálu lesů od tropických deštných pralesů až po suché semiaridní trnité lesy, navzdory tomu je ale její početnost na celém Madagaskaru velice nízká. V rezervaci Kirindy se odhaduje průměrná velikost teritoria samce na dvacet šest kilometrů čtverečních a u samic jde o třináct kilometrů čtverečních. 

TIP: Madagaskarský park Kirindy: V lese lemurů a fos

Dnes začíná vycházet najevo, že naše odhady velikosti populace největší šelmy ostrova byly vysoce nadhodnocené. V červeném seznamu IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) je druh vedený jako „zranitelný“, jeho status by ale měl být změněn na „ohrožený.“ Bude potřeba věnovat co největší množství energie ochranářským projektům zaměřeným na zachování původních ekosystémů a ekologické osvětě místního lidu v jedné z nejchudších zemí světa. Pokud budou totiž lidé pořád žít na hranici přežití, starý typ zemědělství vyžadující neustálé kácení lesa a lov zvířat přetrvá a pro fosu už nezbude na ostrově místo. A tím by Země přišla o dalšího jedinečného živočicha.

Jak asi vypadaly starodávné rituály Slovanů? Jak si naklonit mocné bohy a zajistit si tak hojnou úrodu pro příští roky jsme se pokusili nastínit v předchozí části. Diskutovanou a z křesťanského hlediska vysoce kontroverzní složkou slovanského života ale byly především lidské oběti. Nedostávaly se „na pořad dne“ zase tak často, záznamy o obětích ale existují a jistě k nim docházelo. Pojďme trochu popustit uzdu fantazii a představme si, jak takové obětní rituály asi vypadaly...

Nepřátelé pro Peruna

Když se ryk davu trochu utišil, vzal si kníže Svatopluk pokynem ruky opět slovo: „Před pár týdny v časech sklizně zaútočili Avaři. Přepadli naše bratry na jihu u Dunaje, kteří měli zrovna plné sýpky, ale nestihli si užít plodů své práce. Odporní nepřátelé najížděli na koních ve velkém počtu a vraždili naše nevinné bratry, jejich ženy i děti, starce i stařeny. Můj synovec, který spravuje tamější kraje, vyslal trestnou výpravu, ale ta chytila jen pár opozdilců. Několik z nich mu padlo do ruky živých i s koňmi.“

V té chvíli po třech cestách přiváděli slovanští bojovníci tři zajaté Avary na koních. Ruce i nohy měly svázané a oči většinou zavřené. Každého postavili u jedné sochy. 

„Rozhodl jsem se dnes,“ řečnil kníže, „že za týden vyhlásím velkou výpravu na jih k Dunaji. S vaší podporou pomůžu svému synovci jednou provždy avarskou hrozbu ukončit. Nyní si však musíme naklonit bohy a zejména nejslavnějšího ze všech, Peruna Hromovládce, aby nám dodal štěstí a nám už stačilo mít jen pevnou ruku a neohroženého ducha. Tuto krev přinášíme tobě, Perune!“

Během jeho řeči se blížilo několik statných chlapů do půli těla svlečených a vlekli s sebou svázaného velikého býka. Avary mezitím svalili jejich strážci z koní, rozvázali jim nohy a nechali spoutané pouze ruce. Když zůstali uvnitř jen oni, jejich koně a býk přivázaný u jednoho z kůlů, přiběhli muži s připravenými zašpičatělými kůly a začali je zatloukat do prostoru bran. Ani býk, ani koně, ani Avaři se svázanýma rukama se nyní nemohli dostat ven. Slované z venku přesekli provaz, jímž byl dosud býk přivázaný. Ten se chvíli zmateně rozhlížel, popobíhal a srovnával si v hlavě, že je opravdu volný.

Rozzlobený býk

Nasupené černé zvíře začalo pobíhat v ohradě a nejprve nabodlo na své rohy všechna zvířata. Divocí lidé měli dost rozumu, aby dokázali nějakou dobu uhýbat. Trvalo docela dlouho, než z malých avarských stepních koníků zbyly tři hromádky masa a chlupů s vyhřezlými vnitřnostmi a lezoucími kostmi. Avaři si mezitím vzájemně uvolnili ruce a chtěli se zachránit přelezením hradby. Tam je však Slované s dlouhými oštěpy shazovali zpátky dolů. Nutno přiznat, že se bránili statečně, a jednomu z nich se dokonce podařilo vyhoupnout až na býčí šíji, když bestii zrovna zaměstnával jeho soukmenovec přitisknutý zády na kůlové ohradě. Býčí rohy mu zrovna páraly žaludek.

Ale ani statečnému Avarovi na býčích zádech se nevedlo lépe. Chytil sice býka za rohy, ale to mu nepomohlo, když zvíře vyhodilo zadníma nohama a Avar přeletěl přes býčí hlavu. Rohy přitom ještě rád pustil během letu, aby nedopadl přímo na býčí čumák. Letěl docela daleko, narazil při tom do ohrady a sesul se k zemi. Tam se přestal hýbat – zřejmě si zlomil vaz. Poslední, nejhubenější Avar se pokoušel protáhnout mezerou mezi kůly nedbaje píchání slovanských oštěpů zvenku, ale býk ho přitom natolik „poškádlil“ rohem i kopyty, že dotyčný Avar už se živý z téhle mezery mezi kůly nedostal. 

Pak přišla řada na býka. Slované do něj nastříleli pár šípů, pak odstranili kůly a ze tří stran k němu přišli s dlouhými kopími, jimiž ho ubodali. Býk a ostatky všech tří jezdců i s koňmi byli pak položeni k soše Peruna, který jistě rád přijme tak slavnou oběť...