Jupiterův Ganymed je vskutku pozoruhodný měsíc. Je větší než Merkur a kdyby obíhal kolem Slunce, byl by bez sebemenších problémů považovaný za planetu. Teď se k jeho zvláštnostem přidává další – podle nového výzkumu zabírá podstatnou část povrchu Ganymedu struktura, která by mohla být největším impaktním kráterem Sluneční soustavy.

Vědci si již dříve pohrávali s myšlenkou, že Ganymed kdysi postihla gigantická srážka s jiným tělesem a stopy této srážky jsou na tomto měsíci stále patrné. Naoyuki Hirata z japonské Kobe University a jeho spolupracovníci ale tvrdí, že na povrchu Ganymedu jsou stopy po srážce, jejíž rozsah přesahuje vše, co jsme si doposud dokázali představit.

Ultimátní kráter na Ganymedu

Badatelé při tomto výzkumu využili data amerických meziplanetárních sond Voyager 1 a 2, které prolétly v okolí Jupiteru v roce 1979, a také data americké sondy Galileo, která strávila studiem systému planety Jupiter 8 let na přelomu tisíciletí. Zaměřili se přitom na pozorování, který zahrnují oblasti takzvaného „Dark Terrain“. Tam se také nacházejí nejstarší povrchové struktury na Ganymedu.

TIP: Vědci vytvořili první mapu Jupiterova měsíce Ganymed

Pokud mají badatelé pravdu a jejich modelování bylo správné, podařilo se jim odhalit impaktní kráter (nebo spíše soustředné impaktní jizvy) o celkovém rozsahu 7 800 kilometrů. V případě, že jde skutečně o důsledek srážky, muselo by být jeho původcem těleso o velikosti 50 až 150 km. Doposud největší známý soustředný impaktní kráter ve Sluneční soustavě, Valhalla s poloměrem 1 900 kilometrů, se shodou okolností nachází na dalším Jupiterově měsíci, Callisto. Jak se zdá, měsíce planety Jupiter mají za sebou dost dramatickou minulost.

Odborníci i veřejnost již několik let sledují velmi obtížný boj unikátních dravých vačnatců ďáblů medvědovitých o přežití. Tento pozoruhodný druh sužuje zvláštní infekční nádor obličeje ďáblů DFTD (Devil facial tumour disease), který má prakticky stoprocentní úmrtnost. Osud těchto vzteklých a kousavých zvířat ale přilákal pozornost specialistů na nádory, a jejich úsilí již nese ovoce.

Andrew Storfer z americké Washington State University a jeho kolegové nejprve pozorovali ďábly s nádorem a všimli si, že u některých zvířat toto devastující onemocnění ustupuje. Když pak následně prozkoumali genomy těchto ďáblů, podařilo se jim určit gen, který je za ustupování jinak velmi agresivního nádoru zodpovědný. Překvapivě se ukázalo, že se se tento gen nevypne, nýbrž se jednou mutací naopak aktivuje. A výsledkem je ústup nádoru. Jakoby se nádor a ďábel na sebe navzájem adaptovali.

TIP: Ďábel u brány pekelné: Rakovinou stíhaný tasmánský čert

Tento objev by mohl významně pomoci ohroženým ďáblům. Ale rovněž by mohl být velmi užitečný i pro lidské pacienty. Lidská obdoba dotyčného genu se významně podílí na rozvoji nádorů prostaty a tlustého střeva. V současné době se tyto nádory a mnohé další často léčí chemoterapií, tedy mnohdy velmi toxickými látkami, které nesou řadu vedlejších účinků. Pokud by se nám podařilo nádory přelstít a přinutit je se zmenšit bez toxických látek, bylo by to přínosem pro množství pacientů.

Seděli jsme na vrcholové skalce jednoho z nesčetných kopců Vysočiny. Kol dokola se do nedohledna táhl smíšený hvozd, vánek probíhal korunami, tančil ve větvích a rozehrával lístky a jehličí v ševelivý chorál. „Jako by mezi sebou mluvili Entové-pastýři stromů“, šeptla fotografka Zdenka, nadšená obdivovatelka Tolkienova díla. Já se při pohledu na vlnící se koruny snažil vylovit z paměti slova Michelle Paverové z její knihy Zrádce přísahy: „Stromy jsou přece nejtajemnější ze všech bytostí. Krmí oheň, dávají život všem tvorům, a samy se přitom živí jen slunečním svitem. Jsou to jediná stvoření, kterým doroste nový úd, když se ten starý ulomí. Některé nikdy nespí, zatímco jiné podřimují nahé uprostřed nejkrutější zimy. Pozorují životy lovců i kořistí, ale to, co si myslí, si nechávají pro sebe.“ Paverová tak poeticky vyjádřila jednu neoddiskutovatelnou skutečnost: délka a hloubka paměti stromů a keřů se vymyká lidské představivosti…

Mlčenliví pamětníci králů

Jedněmi z nejdůstojnějších stromů, které neodmyslitelně patří i k historické krajině českých zemí, jsou bezpochyby duby (rod Quercus). Patří mezi bukovité (Fagaceae) a zahrnují na 600 druhů, které všechny rostou na severní polokouli. Mezi duby najdeme opadavé i stálezelené stromy, jejichž typickým plodem je žalud – nažka zasazená v číšce.

Duby jsou dlouhověké stromy, které se mohou dožít pěti, ale i osmi století. Jejich závratnou paměť jsem si naplno uvědomoval na „Cestě královských dubů“ v Bělovežském pralese. Kdysi na tomto místě stávala myslivna knížete Witolda i pozdějšího krále Vladislava Jagellonského. Dnes se tady pnou k nebi mohutné prastaré duby, z nichž některé pamatují pět století. Každý z památných stromů je pojmenován po některém z polských panovníků nebo panovnic, případně po litevských knížatech. Když jsme zaklonili hlavy do korun pamětníků dávné minulosti, právě po blankytné obloze přelétal čáp černý – posel přítomnosti. 

Stejné posvátné nadšení jako v Bělověži jsem vždy zažíval pod prastarými solitérními duby na Pohansku a u soutoku Dyje a Moravy. Tady však – se změněnými podmínkami spodní vody v důsledku vybudování Novomlýnských nádrží – impozantní staletí stařešinové již umřeli, nebo zvolna umírají…

Doširoka rozvětvený dub letní 

Na území České republiky se vyskytuje několik původních druhů dubů a řada dalších, které byly uměle vysazeny. Zaměřme se na ty nejvýznamnější. 

Po poslední době ledové (cca 5000–2000. př. n. l.) dominovaly ve střední Evropě duby letní a zimní. Dnes v této oblasti převládá dub letní (česky též křemelák, Quercus robur). Roste na hlubokých, vlhkých a živných půdách v lužních lesích, v dubo-habrových hájích, v kyselých a borových doubravách. V Česku jej najdete od nížin až po podhůří.

Tento opadavý, 30–40 metrů vysoký strom má listy téměř přisedlé s širokými a hluboce vykrojenými laloky. Kmen s hluboce rozbrázděnou borkou se rozmáchle rozvětvuje nevysoko nad zemí. Dub letní je jednodomým stromem s jednopohlavními drobnými květy, které se začínají objevovat ve stáří 15–20 let. Samčí květy jsou na výhonech (2–4 cm dlouhé a převislé), samičí vyrůstají po 1–5 ve stopkatých klasech. Po opylování větrem vyrůstají na dlouhých stopkách žaludy, které jsou z jedné třetiny obklopené číškou.

Skála pro nejlepší šunky

Zřejmě druhým nejhojnějším „českým“ zástupcem rodu Quercus je dub zimní (Quercus petraea, česky též drnák). Areál jeho výskytu nesahá tak daleko na východ jako v případě dubu letního, který roste až na Kavkaze, a také jeho vzrůst je menší. Tento opadavý strom s dlouhým kmenem, který je pokryt šedohnědou žebrovitou borkou, může dorůst velikosti 20–30 metrů.

Drnák roste na hlinitých a kamenitých půdách – mírně živných a chudých. Právě proto, že často zakořeňuje na skalnatém podloží, dostal latinské jméno petraea – kámen, skála. Listy dubu zimního mají dlouhý řapík a 5–7 párů úzkých, mělkých laloků. Žaludy jsou obklopené číškou jen do jedné čtvrtiny a k větvi většinou přisedají bez stopky (což je významný rozdíl oproti dubu letnímu). 

Ve středověku pastýři s oblibou vodili pod tyto duby jim svěřené vepře. Prasata živená žaludy bohatými na škrob prý totiž měla daleko chutnější maso, než když se pásla na bukvicích bohatých na olej. Říkalo se, že ze žaludů rostou nejlepší šunky. 

„Neopadavý“ šípák a dub cer

Na extrémních stanovištích roste dub pýřitý (Quercus pubescent, česky též šípák). Jde o pouze 5–25 metrů vysoký opadavý strom, často s pokřiveným („čarodějně“ působícím) vzrůstem. Kmen je pokryt šupinatou borkou, tlustou a silně rozbrázděnou. U nás hojně roste třeba v Českém středohoří, v Českém krasu a na Pálavě (CHKO Pálava má šípák dokonce ve znaku). Šípák má listy s krátkým řapíkem, na vrchní straně lysé, spodní strana čepele je pýřitě chlupatá; na podzim se listy zbarvují hnědě. U mladých stromů zůstává část olistění po celou zimu na větvích (tuto skutečnost se biologům dosud nepodařilo přijatelně vysvětlit). Žaludy s krátkou stopkou jsou až do poloviny obklopené číškou. Šípák roste na kamenitých, hlinitých a sprašových půdách středně hlubokých a živných. Je to světlomilný a teplomilný strom s hluboko zasazenými kořeny, který se dožívá stáří 500 let.

Společně s dubem pýřitým roste na jižní Moravě dub cer (Quercus cerris), který dorůstá 20–30 metrů a pyšní se širokou korunou. Jeho hluboce vykrajované a laločnaté listy jsou na dotek drsné. Borka na kmenech je šedá, hluboce rozbrázděná a žebrovitá. Samčí jehnědy jsou až 8 cm dlouhé a převislé; samičí jsou jen na mladých výhonech po jednom až čtyřech. Roste na hlinitých a křemičitanových půdách. I pro laika jsou velmi nápadné žaludy tohoto druhu: šupiny u číšky žaludů jsou třásnitě prodloužené a vytvářejí jakési „hnízdečko“. 

Dub s „železným“ dřevem a další rarity

Nejjižnější Morava je nejsevernějším místem areálu výskytu dubu uherského (Quercus frainetto, nazývaný také balkánský), rozložitého, až 30 metrů vysokého stromu, který má pramalé nároky na vláhu i na složení půdy. Žaludy tohoto dubu chutnají nasládle, neboť obsahují málo tříslovin. Dříve se jimi krmili nejen vepři, ale jedli je i chudí lidé. Dřevo dubu uherského je dokonce ještě odolnější a trvanlivější než dřevo dubu letního a zimního. Je dokonce natolik pevné, že se velmi těžko opracovává. 

V našich lesích, parcích a zámeckých zahradách narazíme na mnoho dalších druhů dubů, které zde byly vysazeny člověkem. Nepřehlédnutelný je například dub červený (Quercus rubra), který pochází ze severní Ameriky. Do Evropy se dostal počátkem 18. století jako rychle rostoucí dřevina. Potřebuje mnohem víc vláhy než naše domácí druhy a na podzim se (hlavně ve své domovině) díky výraznému zabarvení svých listů významně podílí na barevnosti podzimní krajiny.

V evropských parcích poměrně často narazíme i na další severoamerický druh – dub šarlatový (Quercus coccinea), který bývá díky zářivému podzimnímu šatu považován za nejkrásnější dub. V našich arboretech však máme možnost objevit ještě řadu dalších druhů dubů, včetně takových rarit, jakou je dub korkový (Quercus suber) pocházející ze Středomoří.

Živitel i azyl

Již jsme se zmínili o výživových vlastnostech žaludů dubu zimního a dubu uherského. I žaludy ostatních dubů jsou však významnou položkou na jídelníčku divoce žijících zvířat. Konzumují je nejen divoká prasata, ale například také plši a veverky. Samotný dub navíc dává potravu rozličnému hmyzu: obaleči dubovému, bourovci dubovému, ostruháčku česvinovému, ostruháčku dubovému, bourovičníku toulavému, stužkonosce úzkopásné a dalším. 

V živém dřevě dubů se vyvíjejí larvy tesaříka obrovského a v odumřelých částech žijí larvy tesaříka dubového. V trouchu dubových stromů se vyvíjejí larvy našeho největšího brouka roháče obecného. V impozantních korunách starých dubů hnízdí dravci a čápi bílí, ve vykotlaných dutinách sovy a další doupní ptáci.

Pevné místo v legendách 

Staré památné stromy k sobě přitahují mnoho legend, pověstí a mýtů. Ty se v hojném počtu „nalepily“ i na duby. Čertův dub u obce Sruby na Choceňsku proslavil Jan Werich pohádkou Až opadá listí z dubu z knihy Fimfárum. Po celé naší vlasti rostly nebo ještě rostou prastaré Žižkovy, Svatováclavské či Oldřichovy duby. Dub na Bílé hoře byl nazýván Tisíciletým… A ke každému z nich se váže příběh…

Lidská paměť nemůže soupeřit s pamětí dubů. Pokud však v sobě probudíme zájem, jistě se nemusíme obávat projevit jim „pohanskou“ úctu, respekt a obdiv. Jestli to pomůže a obohatí duby – nevím… Nás však zcela určitě.

Mnohokrát opakovaný symbol a „duběnkový inkoust“

Dub symbolizoval u mnoha národů moc, mír a růst. Pro Kelty byly dubové háje posvátnými místy, v křesťanské době zase byly na poutních místech vysazovány takzvané mariánské duby. Projevy pohanské úcty k dubu jsou doloženy až do 18. století, kdy Feofan Prokopovič (poradce Petra I.) zakazoval pravoslavným křesťanům zpívat pod duby modlitby. V Bulharsku se lidé modlili pod duby za déšť. Jihoslované v obcích bez kostelů pod těmito stromy konali mše a přinášeli jim zvířecí oběti – voly a berany – což mělo nepochybně pohanské kořeny. U Kyjeva v blízkosti ústí Desny do Dněpru nalezli archeologové deset metrů vysoký kmen dubu, do něhož bylo zaraženo devět kančích čelistí… Dub se stal národním stromem Německa, Velké Británie a Spojených států amerických. Dubový list zdobil i zadní stranu německého centu. 

TIP: Úžasné stromy lužních lesů: Soumrak starých dubů

Pozorní milovníci přírody jistě znají „duběnky“ – hálky, jejichž růst způsobují například žlabatky (duběnkové, dubové, penízkové, hráškové, šišticové a žlabatky kalichové). Hálky obsahují mnoho tříslovin a již před 2 000 lety z nich Arabové vyráběli inkoust. Pro tento účel sloužil zejména dub hálkový (Quercus infectoria). Ve středověku se pro psaní nejčastěji využívala tmavě černá tekutina vyráběná z duběnek a síranu železnatého. Její nevýhodou byla nestálost barvy při vystavení světlu a nechtěný vznik kyseliny sírové. Skladované rukopisy proto byly ohroženy zkázou.

Karel IV. měl se čtyřmi manželkami celkem 11 dětí. Zanechal tak – a to jako poslední z Lucemburků vůbec – početnou skupinu potomků. Jeho synové, pokud děti měli, se mohli pochlubit pouze jednou jedinou dcerou, jak tomu bylo u Zikmunda a Jana Zhořeleckého. Položme si nyní jednoduchou otázku, zda starý císař stihl takříkajíc na úrovni zajistit své potomky. Jestliže se zaměříme na jeho tři syny, kteří se dožili dospělosti: Václava IV., Zikmunda Lucemburského a Jana Zhořeleckého, zjistíme, že Karel IV. měl dostatek času, aby připravil poslední vůli a rozdělil mezi ně aktiva své dlouhé vlády. Císař nicméně nezanechal pouze jediný vše řešící testament, jelikož to nebylo to u urozených hlav v evropském středověku, ale ani později nic neobvyklého. Poslední vůle Karla IV. vznikly hned dvě.

Vše pro Václava

Abychom se dopátrali jejich vzniku, musíme se vrátit do roku 1376, kdy Karel dosáhl šedesátky a jeho prvorozený syn Václav byl zvolen římským králem. Šlo o poměrně kontroverzní, ale zejména finančně extrémně nákladný podnik. Navíc záležitost, jež stavěla panovníka do rozporu s jím samým proponovanými principy.

V roce 1356 vydal totiž Zlatou bulu pro říši, jakousi ústavu tohoto poněkud heterogenního státního útvaru. Přesto si udržela platnost až do roku 1806, kdy ji císař Napoleon zrušil. Ve Zlaté bule bylo jednoznačně uvedeno, že za panovníkova života nemá být volen jeho nástupce. Karel IV. tedy neváhal pro svého prvorozeného a zbožňovaného syna Václava porušit vlastní takto závažný dokument. 

Nedlouho předtím navíc Karel IV. zakoupil, obrazně vyjádřeno, svou pozdní životní lásku Braniborsko, což pro něj znamenalo velké zadlužení. V této konstelaci, navíc podtržené rýsujícími se komplikovanými vztahy mezi jeho syny a jejich moravskými bratranci, se rozhodl sepsat svou závěť. Vznikla v prosinci roku 1376. Zdá se, že k jejímu vyhotovení přispěly zejména rostoucí ambice markraběte Jošta Lucemburského, jinak nejstaršího syna Jana Jindřicha, mladšího Karlova bratra, po císaři nejstaršího žijícího Lucemburka (* asi 1354). Karel IV. se snažil vydat náležité pořízení, které mělo vyřešit případné následnické spory dříve, než dojde k naplnění vladařovy neblahé předtuchy.

Jablko sváru

To, jak Karel koncipoval poslední vůli, může modernímu čtenáři vyrazit dech. Tento muž celý svůj život vytvářel představu o jedinečnosti a jednolitosti vlády a nyní sepsal závěť bez zřetele k očividné skutečnosti, jak obtížně ji budou v našich zemích v „každodenní politice“ naplňovat jeho synové s různými povahovými vlastnostmi stejně jako schopnostmi. Nezapomínejme také, že Václavovi bylo v roce 1376 15 let, Zikmundovi 8 a Janovi Zhořeleckému jen 6 roků.

Císař jako by tu ztrácel praktický či pragmatický vztah k politické realitě. Celá závěť odráží jeho značnou obavu, jaké budou vzájemné vztahy synů. Ani slůvko v této souvislosti nepadlo o jisté negativní roli, kterou v Karlově rodině sehrávala jeho čtvrtá manželka Alžběta Pomořanská, jinak také matka Zikmundova a Janova. Svého manžela přežila o celých 15 let a vždy velmi favorizovala vlastní děti před nejstarším Karlovým synem Václavem.

Případným nesvárům se mělo předejít rozdělením dosud jednotného a centrálně spravovaného území České koruny. Mezi Karlovy syny nebyly přitom jasně a jednoznačně rozděleny jejich „údělné“ oblasti. Zejména ve vztahu mezi Zikmundem a Janem Zhořeleckým bylo poslední vůlí založeno nemálo sporných zón. Signalizovaly, že po Karlově smrti dojde mezi mladými muži k neshodám.

Součástí závěti bylo velmi podrobné stanovení zásad stařešinské posloupnosti v nástupnictví. Poměrně přesně byly určeny následující principy: pokud by zemřel nejstarší syn Václav a měl několik mužských potomků, měl se po něm ujmout vlády jeho nejstarší syn. Pokud by Václav zemřel bez dědice, měl po něm nastoupit bratr Zikmund. Kdyby se ani on nedočkal synů, měl vládnout Jan Zhořelecký, poté vždy nejstarší člen rodu v přímé linii, syn nebo bratr.

V tomto nemálo složitém uvažování překvapuje jedna okolnost, totiž že císař stále ještě počítal s tím, že by se mu mohl narodit další syn, případně dokonce několik synů. Nutno dodat, v tomto bodě se velký vladař nemýlil, protože v roce 1377 opravdu přisel na svět další syn, pokřtěný jménem císařova děda Jindřicha. Dítě však zemřelo ještě v kojeneckém věku. 

Kdo by vládl, kdyby…

Císař nezapomněl ani na moravskou sekundogenituru, tedy na syny svého mladšího bratra Jana Jindřicha, který v listopadu roku 1375 zemřel. Jeho tři synové byli starší než Karlův prvorozený Václav. Kromě již zmíněného Jošta zde byl Jan Soběslav a Prokop. Teprve při úplném vymření Karlových přímých potomků mohl nastoupit Jošt jako nejstarší člen vedlejší (moravské) dynastie nebo jeho mužští potomci a pak ostatní podle stejné zásady. Přenášení dědičných práv mezi mladšími bratry bylo velmi složité až nepřehledné. Považme, že sám Karel došel při skládání poslední vůle až k takové – v jeho době krajně nepravděpodobné – možnosti, že by Lucemburkové vymřeli po meči. V tom okamžiku by nastoupily na trůn dcery, a to podle jasně stanoveného pořadí. 

Mimo to v závěti nechyběla ani budoucí titulatura, kdy synům bylo přímo přísně předepsáno, jak by se měli titulovat. Například „My Zikmund Český, z Boží milosti markrabě braniborský, arcikomorník Svaté říše“, v případě mladšího Jana Zhořeleckého „My Jan Český, z Boží milosti markrabě braniborský a vévoda zhořelecký“. Nepřehlédneme, že tituly obou mladších Karlových synů byly shodně vztaženy na Braniborsko. Zdá se, že císaře k tomu motivoval velmi cenný kurfiřtský hlas.

Není jasné, jak to, že vladaři při rozdělování majetku nevadilo, že oba bratry vztáhl k uvedenému území. Možná že to byl jeden ze zdrojů jejich budoucího konfliktu, Jan Zhořelecký se totiž později přiklonil na stranu nevlastního bratra Václava. V roce 1396 Jan nečekaně zemřel. Předpokládá se, že byl otráven, a byly vysloveny domněnky, jež naznačovaly, že v tom měl prsty Zikmund Lucemburský.

Neblahé důsledky

Další závěť velkého císaře pochází z 18. října 1377. Mohlo by se zdát, že podnětem k revizi poslední vůle se stalo narození syna Jindřicha, ale nebylo tomu tak. Jeho podíl totiž nebyl v novém dokumentu vůbec určen s tím, že bude formulován teprve později. Vlastní pohnutkou bylo přesnější vymezení jednotlivých území, jež měla připadnout Karlovým synům. U všech tří si výše uvedená jistá vágnost formulací vyžádala zpřesnění. I stalo se, ale pohled do textu prozrazuje, že hranice území jednotlivých synů byla stále jen velmi zběžně, neostře vymezena. Inu, nezapomínejme, že se nacházíme v poslední čtvrtině 14. století…

TIP: Císařovi muži: Kdo pomáhal Otci vlasti budovat české království?

Moderní historikové hodnotí obě závěti Karla IV. vcelku negativně. Jako by si stárnoucí vladař neuvědomil, že při jejich naplňování to nebude on, kdo je bude uvádět v život, a že formulace závětí, pocházející pravděpodobně přímo z pera císařova, vyvolají u jeho synů mnoho konfliktů a sporů. Proč by tito mladí aristokraté měli respektovat Karlovu koncepci českého státu, když samotné závěti tuto jednotu bořily či přinejmenším oslabovaly? V dějinné praxi dekád následujících po Karlově smrti sice koncepci svého otce mlčky dodržovali, to však vůbec neznamenalo, že by soužití mezi nimi bylo nějak idylické. Naopak, konflikty mezi Karlovými syny byly v podstatě na denním pořádku. A posléze se k nim připojili i jejich moravští bratranci.

Zkuste se na chvíli zamyslet – napadlo vás už někdy, že tu jednou lidstvo nebude? Zní to absurdně, téměř nepřijatelně. Přesto je víc než jisté, že člověk nebude Zemi obývat věčně. A k jeho „odchodu“ rozhodně nemusí dojít v řádech miliard let, kdy naši planetu zřejmě zničí rozpínající se Slunce. Představme si nějakou náhlou a nečekanou zkázu, která by udeřila úplně bez varování… Postapokalyptická předpověď světa plného opuštěných domů a zrezivělých aut je poměrně děsivá, ale nikoliv zcela nereálná.

Návrat do doby kamenné

Pokud by měl člověk náhle „vyklidit pole“, muselo by jít o následek nějaké hrozivé katastrofy, například masivní sopečné činnosti nebo srážky s mimozemským tělesem o velikosti přesahující deset kilometrů. Podobná zkáza nastala na konci druhohor před 66 miliony let a nejspíš zapříčinila vyhynutí dominantních dinosaurů i dalších živočichů a rostlin. Kdyby takový meteoroid dopadl na Zemi dnes, lidé by pravděpodobně přežili. Ztráty na životech bychom však počítali v miliardách a společnost by se vrátila do doby kamenné, v lepším případě do středověku.

Těleso o průměru nad třicet kilometrů by už zřejmě zlikvidovalo veškerý pozemský život s výjimkou mikroorganismů. Povrch planety by zůstal ještě dlouho neobyvatelný a po naší civilizaci by zbylo jen velmi málo stop. Vyhubení lidstva by mohla způsobit také pandemie nějaké smrtící choroby nebo exploze supernovy, přičemž následně uvolněná radiace by Zemi doslova sterilizovala.

Vzdálení pozorovatelé

Při pohledu z vesmíru by byl zánik pozemské civilizace znatelný již velmi brzy – konkrétně na odvrácené straně planety, která se v noci utápí ve stále intenzivnější záři městských světel. Podle odhadů energetiků by totiž do 24–48 hodin nastal celosvětový výpadek proudu a následoval by kolaps automatických řídicích systémů. Část osvětlení by udržovaly v chodu solární panely a větrné elektrárny, brzy by je však vyřadilo z chodu zhroucení distribuční sítě. Všechny družice na oběžné dráze by postupně přestaly fungovat a mnohé by shořely v atmosféře či dopadly na zemský povrch. 

„Dole“ na Zemi by nápadné stopy po nás zmizely po několika desítkách tisíc let, z geologického hlediska tedy velmi brzy. Kdyby přibližně sto tisíc let po smrtící katastrofě přistáli na Zemi vesmírní biologové, nenašli by žádné nesporné důkazy o našem původním rozmachu.

O někdejší přítomnosti velmi progresivní a početné rasy dvounohého primáta by svědčily pouze spousty lidských ostatků. V místech původních skládek a aglomerací by případní mimozemšťané objevili také nezvykle velké množství plastů a jiných „podivných“ látek, včetně vzácných chemikálií a prvků, jež se v přírodě nevyskytují. Zvláštní chemické složení by zčásti vykazovaly také oceány a atmosféra.

Zarůstající svět

Příroda by si každopádně své území brala velmi rychle zpět: Podle propočtů a simulací by například v kanadských lesích již za 50 let nebylo pod bující vegetací vidět na 80 % silnic a za 200 let by potenciální pozorovatel spatřil jen 5 % původní silniční sítě. Nejrychleji by však příroda ničila lidské stavby a komunikace v lokalitách s horkým podnebím.

V místech, kde člověk vykácel lesy a založil rozsáhlá pole, by se naopak přírodní nadvláda obnovovala poměrně dlouho. Návrat k prvotnímu stavu by se přitom většinou nekonal, protože by nejspíš nadále převažovaly nové, zavlečené rostliny. Úspěšné nepůvodní druhy živočichů, jako jsou krysy nebo králíci, by se velmi rychle šířily a v budoucnu by možná prodělaly výrazný evoluční vývoj. Odolná domácí zvířata by rovněž mohla prospívat i ve své druhotně zdivočelé formě, zatímco citlivá plemena chovaná pod úzkostlivým dohledem zemědělců by brzy vymizela – nedokázala by soupeřit se silnějšími konkurenty a odolávat nepřátelskému vnějšímu prostředí. Pro některé živočichy už by navíc bylo příliš pozdě, protože v důsledku činnosti člověka klesl jejich současný počet pod kritickou mez.

Na území dnešních Čech by se časem opět rozšířili vlci, rysi a medvědi. V ruinách zarůstajících měst by se samozřejmě proháněli také hlodavci, zajíci, lišky, psi a kočky a mnozí další savci. V řekách by se brzy objevilo více ryb, zejména pokud by se rozpadly všechny přehrady a vodní díla. I nebe by záhy zaplnili ptáci, ačkoliv by šlo z velké části o vrabce nebo krkavcovité. Obecně by mezi nejčetnější obyvatele někdejších metropolí patřili polodivocí psi a kočky, potomci původních domácích mazlíčků. Později by se snad přidali i divočáci, velké šelmy a jeleni, lamy nebo třeba losi – podle zeměpisné polohy.

Pomníky lidstva

Velkou otázkou zůstává osud jaderných elektráren. Při absenci chladicí vody by se totiž mohly reaktory roztavit, načež by došlo k zamoření blízkého okolí na několik desetiletí až století. Jak ovšem ukazuje příklad ukrajinského Černobylu, ekosystémy by nemusely zaniknout zcela. Téměř třicet let po katastrofě žijí v okolí někdejší jaderné elektrárny stádečka divokých prasat a na místo se vracejí i vlci.

Velké stavby, například obří visuté mosty nebo mrakodrapy, by se zřejmě zhroutily za několik málo staletí, Eiffelova věž či socha Svobody by přetrvaly maximálně tisíc let. Nejdéle by paradoxně nevydržely moderní budovy, ale spíš kamenné svatyně a starověké monumenty.

Například egyptské pyramidy by pravděpodobně trumfly slavný sanfranciský most Golden Gate i mrakodrapy. Jejich hladké vápencové bloky totiž odolají počasí spolehlivěji než železobeton, který je extrémně citlivý především na vlhkost s vyšším obsahem síry, jež ho účinně rozleptá. Odhalí se tak kovové výztuže, do nichž se následně pustí koroze. Pokud by přitom katastrofu způsobil například výbuch sopky, dostala by se síra do atmosféry ve značném množství.

TIP: Pohled do budoucnosti: Jak bude vypadat náš svět za 100 let?

Pozůstatků po lidském druhu v podobě chemikálií a škodlivin by se příroda dokázala zbavit relativně snadno, i když pesticidy a další látky by přetrvaly možná i staletí. Víc by se planeta prala se skleníkovým plynem, oxidem uhličitým, jenž by vykazoval vyšší hodnoty ještě dlouhá tisíciletí. Posledním „pomníkem“ lidské civilizace by se však nepochybně staly odolné plasty, které ve vhodných podmínkách vydrží zřejmě až miliony let.

Od doby, kdy si Mongolové (Tataři) podmanili Kyjevskou Rus, uplynulo již 140 let. Roku 1237 Čingischánův vnuk Batu vtrhl se stodvacetitisícovou armádou na ruské území a trvale je připojil k tatarskému chanátu, později nazvanému Zlatá horda. Od té chvíle musela ruská knížata snášet poddanství a podřizovat svou autoritu mongolským chánům, kteří mezi nimi dokázali dovedně rozdmýchávat spory a náležitě z toho těžit. Pokud se chtěl kníže ujmout svého důstojenství, ať už jej nabyl jakkoliv, potřeboval k tomu chánovo potvrzení. Jestliže potvrzující listinu zvanou jarlyk získal, byl povinen odvádět Mongolům náležitou daň. Nicméně pád Kyjevské Rusi a nástup tatarské hegemonie také vytvořil prostor pro vzestup nových knížectví, která měla později zasáhnout do dalšího vývoje vztahů mezi Rusy a Tatary.

Rozděl a panuj

Z rozdrobenosti Ruska i politiky, kterou Tataři uplatňovali na podmaněném území, dokázala těžit především Moskva. Zdejší panství mělo výhodnou polohu, která město chránila před nájezdy a zároveň umožňovala kontrolu obchodu, neboť na Moskvou kontrolovaném území se protínaly obchodní stezky. Ku prospěchu vlastního panství zachovávala moskevská knížata loajalitu vůči mongolskému chánovi, což jim nakonec za vlády velkoknížete Ivana I. Kality umožnilo kontrolovat výběr tatarské daně, takzvaného vychodu. V jejich rukou se tak soustředilo velké množství peněz, které Moskva využívala k vlastnímu rozkvětu i k uplácení tatarských úředníků. Pragmatické spojenectví s Tatary se projevilo roku 1327, kdy proti tatarské nadvládě povstalo knížectví tverské, regionální rival Moskvy. Právě spojenými silami Tatarů a Moskvy byl jeho odpor zlomen. Poražený Tver, zmítaný spory o nástupnictví, se nato dostal do závislosti na Moskvě, která se mezitím stala sídlem hlavy ruské ortodoxní církve.

Rostoucí vliv, síla a bohatství Moskvy se ve druhé polovině 14. století dostaly do střetu s jinou sebevědomou expandující mocí – Velkoknížectvím litevským, jehož vojsko v letech 1333, 1339 a 1362 uštědřilo porážku Tatarům. Povzbuzeni úspěchem pak Litevci jako spojenci Tveru vypravili v letech 1368, 1370 a 1372 expedice proti Moskvě, avšak neúspěšně. V tomto období již měla dost svých vnitřních potíží Zlatá horda, kde se chánové střídali jako na běžícím pásu, přičemž málokterý zemřel přirozenou smrtí. Roku 1370 se faktická moc zkoncentrovala v rukou generála Mamaje, který stál u vzestupu i pádu několika svých předchůdců. Mamaj se rozhodl obnovit pevnou vládu nad pozvolna se drolící Zlatou hordou a omezit vliv moskevského knížete.

První vítězství

Vládcem Moskvy byl toho času Dmitrij Ivanovič, který nepokrytě pokračoval v upevňování mocenského postavení velkoknížectví, což Mamaj správně identifikoval jako hrozbu. Proto se rozhodl odejmout Dmitrijovi titul knížete vladimirského a převést jej na vládce Tveru. Ačkoliv se jednalo o titul už spíše formální, díky tradici byl mezi ruskými knížaty stále vysoce ceněný. Ze strany Mamaje šlo o prozíravý tah, v Dmitrijových očích nicméně nepřijatelný. Mocenské přetahování vygradovalo roku 1377, kdy Dmitrij shromáždil spojenecké vojsko několika knížectví a vytáhl na pomoc svému tchánovi, jenž v Nižném Novgorodu čelil vojsku Zlaté hordy. Nepřítel se však neukazoval a tak se moskevští zastavili u řeky Pjana, kde vyčkávali a notně popíjeli. Zcela opilé vojsko nečekaně napadli Tataři a rozprášili ho. Následovalo vyplnění Nižného Novgorodu a Rjazaně. Generál Mamaj, povzbuzen vítězstvím, vyslal následujícího roku vojsko, které mělo knížeti Dmitrijovi připomenout jeho závazky k tatarské říši a přimět ho k poslušnosti. Tentokrát se už Dmitrij zaskočit nenechal. 

Ruské vojsko pod Dmitrijovým velením obsadilo v srpnu 1378 brod přes řeku Vozha a vyčkávalo příchodu Mongolů. Ti se po dlouhém váhání rozhodli řeku překročit, ruské bojovníky obklíčit a zaútočit. Plán ale nevyšel, neboť Rusové dokázali udržet formaci a podniknout protiútok, jemuž vojsko Zlaté hordy nedokázalo čelit a bylo téměř celé zničeno. Jednalo se o první významné vítězství, které ruská knížata dobyla. Generál Mamaj Dmitrijovu výzvu přijal a začal připravovat další tažení, které mělo vzbouřená ruská knížata zlomit. 

Měření sil

Ve stejné době vyvstal generálu Mamajovi nový konkurent v osobě jednoho z Čingischánových potomků, jenž se jmenoval Tochtamiš. O to více potřeboval Mamaj upevnit své postavení a získat nad problematickým moskevským knížetem přesvědčivé vítězství. Dmitrij byl seriózním soupeřem, jehož nebylo radno podceňovat. Z tohoto důvodu využil Mamaj sporů mezi podrobenými knížectvími a začal dojednávat společný vojenský zásah proti Moskvě s jejími největšími rivaly – litevským velkoknížetem Jogailem a rjazaňským knížetem Olegem II. Obě knížectví účast na tažení proti Dmitrijovi přislíbila a vypravila vlastní vojsko, avšak ani jedna z armád do nadcházejícího střetu nezasáhla. 

Zatímco Mamaj tábořil na břehu Donu a čekal na příchod spojenců, shromažďoval ruské vojsko také Dmitrij. Pro blížící se bitvu s Mongoly se mu podařilo shromáždit bojovníky z většiny ruských knížectví. Nechyběly oddíly z Tveru, Vladimir-Suzdalu, Rostova, Jaroslavle, Polotsku, Beloozera, Smolenska, připojili se také někteří vazalové litevského velkoknížete a skupina mnichů – válečníků, které vyslal duchovní vůdce ruské pravoslavné církve Sergej Radoněžský. Dmitrijovi muži byli připraveni k boji, když zvědové přinesli zprávu, že se blíží vojska Litvy a Rjazaně. Dmitrij dál nečekal a překročil Don, aby se s Tatary utkal dřív, než se k nim připojí blížící se posily. Přesto generál Mamaj nezůstával zcela sám. Součástí jeho vojska totiž byli janovští žoldnéři, najatí v pevnosti Kaffa (dnešní Feodosija) na Krymu.

Proti přesile

Síly protivníků nebyly ani zdaleka vyrovnané. Odhaduje se, že ruská knížata čelila nejméně dvojnásobné přesile: proti zhruba 60 000 ruských bojovníků, včetně 7 000 Litevců, stálo na 125 000 Tatarů a k tomu neznámý a patrně nepříliš velký počet zkušených Janovanů. Poté, co Dmitrij překročil s vojskem Don, zaujal postavení na místě známém jako Kulikovo pole, kde svou armádu rozestavil do několika sledů. V mlhavém ránu 8. září 1380 to na budoucím bojišti vypadalo následovně. V první Dmitrijově linii stáli elitní ruští bojovníci, druhou linii tvořila velká část ruského vojska s navazujícími křídly. V třetí linii se nacházela záloha připravená k podpoře tam, kde by to bylo třeba. Samostatnou jednotkou pod velením Dmitrijova bratrance serpuchovského knížete Vladimíra Andrejeviče byla jízda, ukrytá v lese při levém křídle. Tento taktický manévr se ukázal být více než prozřetelný. Ruská formace byla z obou stran chráněna lesem, což vylučovalo oblíbený mongolský manévr obklíčení a útoku z více stran. 

Mamaj vytvořil ze svých bojovníků jednu dlouhou linii, jak bývalo obvyklé, sám však zaujal postavení na blízkém pahorku, odkud měl dobrý přehled. Napětí na obou stranách vzrůstalo, neboť ranní mlha nedovolovala započetí boje. Teprve před polednem se rozestoupila a bitva mohla začít heroickým soubojem. Tatarský válečník Temir Murza vyjel z řady, provokoval a vyzýval ruské bojovníky na souboj. Když nikdo nereagoval, rozhodl se ruskou čest proti nevěřícím hájit Alexandr Peresvet, jeden z mnichů. Prudký střet ani jeden z duelantů nepřežil. Nicméně bojovný mnich zůstal v sedle, zatímco nájezdník z něj byl vyhozen. Odvážná Peresvetova akce dodala ruskému vojsku sebedůvěru a předznamenala další vývoj bitvy.

Kdo ovládne Rus?

Obě linie postoupily kupředu. Tatarské vojsko převzalo iniciativu a vsadilo na drtivý útok, který měl odbojná ruská knížata smést z povrchu zemského. První linie houževnatě odolávala, ale početní převaha nepřítele byla velká, takže se po tvrdém boji zhroutila. Na řadu tak přišel druhý ruský sled. „Téhož dne v sobotu Narození svaté Boží Rodičky pobili křesťané pluky pohanské na poli Kulikově, na řece Naprjadě. I pokřiknuv kníže veliký Vladimír Andrejevič náležitě, jezdil v plucích pohanských v Tatarských, a pozlacenou tou přílbou pobleskoval, a jezdil se vším vojskem svým. I zahřměli meči ocelovými o přílby Hunovské,“ vypráví dobový pramen Zádonština, epická báseň opěvující vítězství moskevského knížete Dmitrije v bitvě na Kulikově poli. Zatím ovšem dobojováno nebylo.

Vladimír Andrejevič vyzval bratrance a vrchního velitele Dmitrije, aby zůstal v bezpečí za provizorním opevněním a vyslal bojovníky pod velením svých věrných. Dmitrij to ale odmítl a zapojil se do krvavé řeže. Aby zmátl nepřítele, vyměnil si svou zbroj s mladým bojarem Brenokem, který měl držet knížecí prapor a poutat tak na sebe pozornost Tatarů. Sám Dmitrij v běžné zbroji pak vedl své muže, zatímco nepřátelé se soustředili na knížecí zástavu. Za cenu těžkých ztrát ruští bojovníci odolávali tatarskému útoku. Nemilosrdný boj trval celé tři hodiny, když se pravé tatarské křídlo pokusilo o obchvat. Plán ale nevyšel. Nyní přišla řada na ukrytou ruskou jízdu, která vyčkávala v lese. Překvapivý protiútok Tatary zaskočil a již nebyli schopni jej odrazit. Postupně se zhroutila celá bitevní linie hordy.

TIP: Krutí dobyvatelé nebo špindíry? Mongoly poznal po čichu dokonce vlastní kůň

„A pohané nevěřící pokryli hlavy své rukami svými. Tehda pohané spěšně všickni ustoupili. (…). I počali je nevěrné bíti a sekati hrozně bez milosti, a knížata jich padajíce z koní, zarachotili; a trupy tatarskými poseli pole, a krev jich tekla řekami,“ líčí událost Zádonština. Prchající zbytky zničené tatarské armády pronásledovali triumfující Rusové dalších 50 km, než je ponechali svému osudu. Poražený Mamaj, jenž se bitvy přímo neúčastnil, pochopil, že je ztracená a z bojiště se stáhl. Jeho hlavní rival, moskevský kníže Dmitrij, od té doby zvaný Donský, bezprostředně po vítězství v důsledku vyčerpání a velké ztráty krve omdlel, avšak přežil.

Okrouhlý pahorek Navan Fort v malebné severoirské krajině okresu Armagh sice zaujme svým úhledným tvarem, ale jinak není nijak zvlášť nápadný. Podle archeologů to ale bývalo dávné hlavní město dnešního Ulsteru a jedno z významných ceremoniálních center Irska doby železné. 

O historickém významu téhle lokality se ví již delší dobu. Nové objevy ale ukazují, že dnešní Navan Fort býval ještě větším a mnohem významnějším místem, než jsme si mysleli. Zjistili to archeologové z irské Queen’s University Belfast a skotské University of Aberdeen. Při výzkumu Navan Fort přitom použili rozmanité neinvazivní metody průzkumu, včetně analýzy magnetického pole a analýzy elektrického odporu v prostředí. 

TIP: Extrémně horké léto v Anglii odhalilo doposud skrytá archeologická naleziště

Archeologové dospěli k závěru, že se v pahorku Navan Fort ukrývají pozůstatky rozsáhlého chrámového komplexu z rané doby železné. Zdá se, že by to mohlo být největší a nejvíce komplexní ceremoniální centrum v oblasti severní Evropy té doby. Rovněž vyšlo najevo, že místo nebylo opuštěno kolem roku 95 před naším letopočtem, jak si odborníci doposud mysleli. Výzkum ukázal, že v Navan Fort se odehrával čilý život během celého prvního tisíciletí našeho letopočtu a nejspíš i déle. 

Na faktu, že k nám Měsíc směřuje stále toutéž polokoulí, není nic zvláštního. Tzv. synchronní neboli vázaná rotace, při níž se satelit otočí kolem vlastní osy za stejnou dobu, za jakou oběhne mateřskou planetu, představuje totiž ve Sluneční soustavě spíš pravidlo než výjimku. Vázanou rotaci mají oba průvodci Marsu, všechny velké měsíce Jupitera, Saturnu, Uranu, Neptunu a také Charon, který krouží kolem Pluta.

Gravitační tanec

Synchronní rotace tvoří důsledek vzájemného slapového působení planet a jejich souputníků, při němž se pohyb obou těles kolem vlastní osy zpomaluje a zároveň se satelity od mateřských planet vzdalují. Ty jsou ovšem v porovnání se svými měsíci podstatně hmotnější, a proto se jejich otáčení zpomaluje velmi zvolna. Do vázané rotace se tak nejprve lapí satelity. Po dostatečně dlouhé době se však zbrzdí i otáčení planety a vznikne oboustranně vázaný pár, jaký představují třeba Pluto s Charonem. Podobný osud ostatně čeká také Zemi a Měsíc. Podle různých odhadů by k tomu ovšem mělo dojít až za 50 miliard let, kdy už obě tělesa s velkou pravděpodobností nebudou existovat.

Střídání tváří

Taková je tedy vzdálená budoucnost gravitačního tance naší planety a jejího průvodce. Jaká ovšem byla jejich minulost? Jak dlouho už k nám Luna přivrací jen jednu tvář? Podle numerických simulací vývoje systému Země–Měsíc se náš souputník dostal do synchronní rotace velmi brzy, ještě dřív, než skončila jeho akrece. To však nutně nemusí znamenat, že od té doby ukazuje modré planetě stále tutéž polokouli! 

Podle Marka A. Wieczorka a Mathieua Le Feuvrea z Pařížského institutu fyziky Země může vznik každého impaktního kráteru o průměru nad 300 km tento dvorný způsob tance našeho průvodce narušit. Měsíc se tak mohl po silném nárazu kosmického tělesa „roztočit“ a dočasně ze spárů vázané rotace uniknout. Otázkou zůstává, jakou polokoulí se k nám orientoval po jejím opětovném obnovení. Podle zmíněných autorů způsobil náraz menší planetky před čtyřmi miliardami let přetočení Měsíce až o 180°. Existuje dokonce možnost, že současná přivrácená strana byla původně tou odvrácenou. Jednoznačné důkazy však zatím nemáme.

První překvapení

Ať už to bylo s orientací Měsíce v minulosti jakkoliv, jisté je, že jeho natočení do současné polohy se ustálilo již velmi dávno, před více než 3,8 miliardy roků. Jeho odvrácená strana tak zůstala lidem neznámá po celou dobu existence druhu Homo sapiens, s výjimkou posledních 60 let.

První záběr neznámé části měsíčního světa pořídila Luna 3 ráno 7. října 1959, kdy ji od povrchu tělesa dělilo 63 500 km. Poslední fotografii pak vytvořila o 40 minut později ze vzdálenosti 66 700 km. Během přeletu zachytila její kamera celkem 29 snímků, jež pokryly 70 % odvrácené strany. Dodejme, že zmíněná sonda ještě využívala techniku klasické fotografie automaticky vyvolané a ustálené na palubě a předávané do pozemního střediska systémem telefota. Teprve při průletu kolem Země, 18. října 1959, se Luně 3 podařilo odvysílat 17 snímků. 

I když byly první fotografie zcela neznámé krajiny velmi nekvalitní, připravily vědcům ohromné překvapení: Ukázaly, že se odvrácená polokoule od té přivrácené liší téměř úplnou absencí tmavých čedičových výplní (měsíčních moří), jež k přivrácené straně patří stejně jako skvrny k srsti dalmatina. Vyjádříme-li rozdíl mezi oběma polokoulemi číselně, tvoří tmavá moře 31,2 % povrchu přivrácené strany, zatímco na té opačné jde pouze o 2,6 %. Jak je možné, že se hemisféry tak odlišují? Odpověď hledali lunární geologové víc než 30 let. 

Polokoule bez moří

Začněme samotnou podstatou měsíčních moří. Už při pohledu dalekohledem snadno zjistíme, že se jejich lávové výplně soustřeďují do velkých kráterů a pánví čili do pozůstatků po dopadech planetek. Nabízí se proto snadné vysvětlení, že tam láva vnikla v důsledku impaktů, jež roztavily měsíční kůru. Porovnáme-li však radiometrická datování stáří impaktních pánví a jejich lávových výplní, zjistíme rozdíly až stovek milionů let. Ohnivé fontány se tedy po povrchu Měsíce rozlévaly dávno po zformování pánví. 

Proč ovšem ztuhlá láva vyplňuje především pánve? Magma roztavené teplem z pozdějšího rozpadu radioaktivních prvků v nitru tělesa pouze využilo hluboké trhliny způsobené impakty, skrz které se mohla tavenina snáz prodrat k povrchu. A právě tím se vysvětluje i absence měsíčních moří na odvrácené straně. Už na základě měření v rámci misí Apollo geologové zjistili, že má přivrácená polokoule tenčí kůru než ta opačná. Tavenina z měsíčního pláště tak skrz ni mohla pronikat snadněji než silnější kůrou na odvrácené straně. 

Velký příplesk

Každá odpověď obvykle vyvolává další otázky, a pro odvrácenou měsíční hemisféru to platí obzvlášť. Už víme, že je na ní silnější kůra, což znesnadňovalo vznik moří. Hned se však nabízí dotaz: Proč má kůra na odvrácené polokouli větší mocnost? Zdá se, že i řešení tohoto problému jsou geologové na stopě. 

V roce 2011 publikovali Martin Jutzi a Erik Asphaug z Kalifornské univerzity teorii, podle níž se hmota v kůře odvrácené strany nahromadila tak, že se tam „přilepilo“ jiné kosmické těleso. Země měla možná v minulosti nikoliv jeden, ale hned dva satelity: Oba mohly představovat pozůstatek obří srážky naší planety s jiným či s jinými vesmírnými objekty, k níž došlo před více než čtyřmi miliardami let. Menší satelit o průměru asi 1 300 km se však nedlouho po svém vzniku zřítil na ten větší. 

TIP: Měsíc pomalu umírá: Proč našemu kosmickému souputníkovi docházejí síly?

Je zřejmé, že se menší sourozenec současného Měsíce pohyboval kolem Země po velmi podobné dráze. V důsledku toho byla kolizní rychlost obou souputníků podstatně nižší (asi jen 2 km/s) než v případě jiných srážek, například s planetkami či jádry komet. Kolize proto nevyvolala takovou destrukci, jakou způsobují běžné impakty o rychlostech kolem 30 km/s a víc. Malý průvodce tak při srážce nevytvořil klasickou prohlubeň – impaktní pánev, ale spíš se „přilepil“ na dnešní odvrácenou stranu Měsíce a zformoval bariéru, jež zamezila snazšímu průniku taveniny z pláště na povrch. 

Dokončení: Tajemství odvrácené strany Měsíce (2): Co už víme o jeho neviditelné části?

Za masožravá pokládáme zvířata, která se živí masem, přičemž mohou přijímat rovněž jinou potravu, ale k životu ji nepotřebují. Rekordního masožravce planety, pokud jde o rozměry, dnes představuje vorvaň: Dorůstá 26 metrů a váží i 50 tun. Jde o jednu z největších ozubených velryb a zřejmě také o největší ozubené zvíře, jež se kdy na Zemi vyskytovalo.

TIP: Obři světa zvířat: 5 největších plemen

Naopak za nejmenšího žijícího masožravce považujeme lasici kolčavu, s délkou do 26 cm a maximální hmotností 160 g, obývající rovněž české území. Mimochodem, nejgigantičtějším masožravým dinosaurem byl Spinosaurus, dorůstající až 18 metrů a 10 tun – překonával tak i známého Tyrannosaura rexe s 12 metry a 7,7 tunami.

Boje u Kurska z pohledu prostého vojáka zaznamenal Mansur Abdulin, který na základě svého deníku vydal knihu Krvavá cesta od Stalingradu. Rodák z Kemerovské oblasti pracoval jako horník a do Rudé armády dobrovolně vstoupil po německém vpádu do SSSR.

Ostřílený minometčík

Boje poprvé zakusil u Stalingradu coby příslušník 1034. pluku 293. střelecké divize, která si začátkem roku 1943 vysloužila povýšení na 66. gardovou střeleckou divizi. Na předvečer kurské bitvy Abdulin vzpomínal takto: „Koncem června 1943 jsme se nacházeli 70 km jihozápadně od Prochorovky. Stal jsem se velitelem 1. minometné čety a zástupcem velitele roty.“

„Hlavním úkolem se stal výcvik nováčků, jimž jsme předávali nabyté zkušenosti, a sami jsme se učili věci, na které jsme předtím v Taškentské vojenské škole neměli čas. Znali jsme technické charakteristiky nepřátelských tanků i útočných děl, dělostřelci dostali moderní protitankové zbraně. Také jsme se seznámili s novými samohybkami SU-152. Pěchota měla dostatek zbraní proti obrněncům včetně speciálních granátů a zápalných láhví.“

Jen bělmo očí a zuby

Ze samotné bitvy Mansurovi nejvíc utkvěla v hlavě ohlušující kanonáda: „Děla střílela všude kolem a my pěšáci – zahalení kouřem a pokrytí sazemi – jsme vypadali jako topiči. Vidět nám bylo jen bělmo očí a zuby. Každý voják byl zbrocený potem a systematicky plnil úkoly, jako by pracoval v obří dílně. Nemysleli jsme na strach a vložili osud do rukou náhody – při takovém masakru nemůžete pro svou záchranu udělat nic, takže vaše ruce fungují automaticky.“

TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942

Po vítězství u Kurska se Abdulin zúčastnil bojů u řeky Dněpr a koncem listopadu 1943 utrpěl u Znaměnky vážné zranění: „Uslyšel jsem ohlušující výbuch. Cítil jsem, jak mě to zvedlo ze země a odhodilo. Měl jsem pocit, že mi šrapnel urval snad celou levou nohu. (…) Když jsem dopadl na zem, okamžitě jsem po ní sáhl – a byla tam! Bok jsem měl lepkavý a krvavý, ale o končetinu jsem nepřišel. Tak proč jsem s ní nemohl hýbat? Ukázalo se, že mi střepina přesekla sedací nerv.“ Po vyléčení byl Abdulin demobilizován a vrátil se k hornické profesi. Za svou službu obdržel mimo jiné Řád Rudé hvězdy a Řád Vlastenecké války.