Již dlouhá desetiletí víme, že povrch Marsu protkává mnoho divoce rozeklaných údolí. Vzhledem k tomu, co už o historii rudé planety víme, se tak nabízí vysvětlení, že je vykreslila tekoucí povrchová voda, podobně jako to známe ze Země. V těchto představách byl raný Mars vlhký a plný vody, která tekla po jeho povrchu a vytvářela tam krajinu, kterou na Marsu dnes pozorujeme. Ne všichni ale tento scénář přijímají...

Bílá rudá planeta

Anna Grau Galofre z kanadské University of British Columbia a její spolupracovníci se domnívají, že to bylo jinak. Všimli si totiž, že celá řada marťanských údolí připomíná kanály, které vznikly na ostrově Devon v kanadské Arktidě pod ledem. Právě ostrov Devon podle nich náleží k pozemským krajinám, které jsou v řadě ohledů velmi podobné Marsu.

Galofre a její kolegové vyvinuli nové postupy, které jim umožnily detailně prozkoumat tisícovky údolí na Marsu a porovnat je s útvary v kanadské Arktidě. Zaměřili se přitom na stopy eroze a zjišťovali, jaký typ eroze je zodpovědný za vytvoření údolí na rudé planetě. Z jejich výzkumu vyplynulo, že ve skutečnosti jen malou část těchto údolí vytvořila volně tekoucí voda.

TIP: Kluziště na Marsu: Kráter Koroljov je plný vodního ledu

Naopak velké množství marťanských údolí podle badatelů vytvarovala voda proudící pod ledovým příkrovem. Mělo k tomu dojít asi před 3,8 miliardami let a Mars v té době zřejmě zkrápělo o něco méně intenzivní sluneční záření než dnes. Kanadští vědci jsou proto přesvědčeni, že Mars tehdy nebyl pokryt oceány a řekami, ale spíše ledem.

Čínská společnost EHang patří mezi nejznámější výrobce aerotaxíků a dronů, které slouží k přepravě pasažérů či nákladu. Teď firma představila novou variantu svého úspěšného dronu EHang 216F, která rozšiřuje možnosti využití stroje i pro hašení požárů. Dron, který původně sloužil k dopravě lidí, se v této variantě stal autonomním. Je určený především k rychlým zásahům ve vysokých budovách, které může hasit v okruhu 5 kilometrů od své základny.

EHang 216F může nést při jednom operačním letu až 150 litrů hasící pěny a 6 hasících pum. Dron má k dispozici kameru, s jejíž pomocí lokalizuje oheň. Když dorazí na místo požáru budovy, tak s využitím laserového naváděcího systému prorazí případné okno, svrhne hasící pumy, a pak použijí hasící pěnu.

TIP: Dvojice autonomních robotů pomůže hasičům s riskantními požáry

V Číně je v dnešní době mnoho vysokých budov. V roce 2019 v Číně propuklo asi 233 tisíc hlášených požárů, z nichž se téměř 7 tisíc odehrálo ve výškových budovách. Hasit takové požáry je vždy obtížné a často je také problematické se k nim dostat, protože se nacházejí v rušných centrech měst. Autonomní požární dron to má mnohem snazší. Létá až do výšky 600 metrů, čímž by měl zvládnout velkou většinu požárů ve výškových budovách.

Na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem totiž gepardi štíhlí (Acinonyx jubatus) nedokážou šplhat na stromy. Tuto informaci se můžete dočíst v mnoha odborných publikacích, ale přesto není pravdivá. Je sice pravdou, že gepardi nejsou žádnými famózními lezci, ale výjimečně se na strom vyškrábou. Byli například pozorováni, jak se na strom uchylují před hyenami. 

TIP: Létající běžci: Gepardí sprinteři z Botswany

V roce 2011 nafotil Paul Goldstein v keňské rezervaci Masai Mara sérii snímků, na nichž je zachycena gepardí máma se šesticí mláďat. Většina rodinky je rozmístěna na větvích osamocené akácie. Matka na ni pravděpodobně vyšplhala, aby se poohlédla po kořisti v blízkém okolí. Jiný vyvýšený bod nebyl k dispozici, a tak vzala zavděk stromem. Většina mláďat ji nebojácně následovala.

Velká Británie loni zažila zimu plnou extrémů. Tamní meteorologický úřad Met Office vydal od začátku loňského listopadu desítky varování před silným větrem i vydatným deštěm. Pobřeží opakovaně bičovaly masivní bouře a vlny děsivých rozměrů zaplavují domy stojící u moře. 

Hlavní město naštěstí chrání bariéra postavená na Temži v roce 1982, jejímž účelem je izolovat 125 kilometrů čtverečních centrální části Londýna od bouřlivého přílivu. Ten nastává, když silný vítr nažene na pobřeží velké množství vody, která pak postupuje proti proudu řeky a může metropoli zaplavit. V případě ohrožení se proto bariéra uzavře a nepustí mořskou vodu do říčního koryta.

Bariéra se skládá z desíti ocelových bran – šesti zvedacích a čtyř padacích –, které protínají řeku v úseku, kde měří 520 metrů na šířku. Za normálních okolností leží zvedací brány na říčním dně, ovšem v případě ohrožení se napřímí a řeku zablokují. Největší čtyři brány dosahují průměru 61,5 metru, přičemž každá váží 3 300 tun. Jednotlivé brány lze uzavřít za deset minut, v případě celého systému se jedná zhruba o hodinu a půl. Podle obvyklého postupu se bariéra uzavírá, jakmile skončí odliv. Obsluha pak čeká, až se hladina na obou stranách vyrovná, a brány opět otevře.

Bude bariéra stačit?

Londýn zažil velkou povodeň naposledy v roce 1928, když ještě bariéra nestála. Utonulo tehdy čtrnáct lidí a hladina vody v ulicích dosahovala do výšky jednoho metru. Méně ničivé záplavy město zasáhly i v roce 1953 a právě tehdy se tamní obyvatelé začali zabývat myšlenkou na výstavbu protipovodňové zábrany.

Bariéry jsou od roku 1982 aktivovány v průměru 4× ročně, výjimku tvořil počátek milénia, kdy byly v permanenci více než 20× a v extrémní sezóně 2013/2014. Také loňský rok byl z pohledu využití bariéry nadprůměrný – v alespoň nějaké míře byla aktivována hned devětkrát. 

TIP: Povodeň mu nevadí: Dům, který lze v mžiku zvednout 1,5 metru do výšky

Ochrana před velkou vodou měla původně sloužit do roku 2030, ale nedávné analýzy tvrdí, že i s předpokládaným vzestupem mořské hladiny vlivem globálního oteplování by měla město spolehlivě chránit ještě v období let 2060–2070. Ne všichni jsou o tom však přesvědčeni a množí se hlasy, že by měl Londýn začít uvažovat o nové a větší bariéře. Naplánování a stavba takového kolosu by se totiž mohly protáhnout i na třicet let.

Bohatství a chudoba neodráží jen stav bankovního účtu a model auta. Jsou patrné i v každodenním životě a v jinak naprosto běžných činnostech. Podle nedávného rozsáhlého průzkumu amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), které v letech 2011 až 2014 zjišťovalo chování Američanů v souvislosti se spánkem, mají bohatší lidé v průměru delší spánek než lidé nižším příjmem.

Výsledky studie jsou založeny na údajích od zhruba 140 tisíc dospělých Američanů. Vyplývá z nich, že mezi Američany, kteří žijí poblíž nebo pod hranicí chudoby, jen zhruba 55 procent spí doporučených 7 až 8 hodin denně. U bohatých Američanů, jejichž příjem se pohybuje vysoko nad hranicí chudoby, je to přitom 66 procent. V USA je hranice chudoby pro jednotlivce definována příjmem 11 670 dolarů ročně (necelých 260 tisíc Kč), zatímco u čtyřčlenné rodiny je hranice chudoby 23 850 dolarů ročně (něco přes 525 tisíc Kč). 

TIP: Nový výzkum: Nedostatek spánku přímo poškozuje DNA

Vědci v tomto případě bohužel nepátrali po příčinách, které souvisejí s delším spánkem bohatších Američanů. Je však pravděpodobné, že svou roli bude hrát počet hodin, po které se dotyčný člověk věnuje práci, a také počet zaměstnání. Nezanedbatelnou roli může hrát i to, že bohatší lidé si mohou dovolit výpomoc s dětmi a každodenními činnostmi, jako je vaření či úklid. Finančně lépe zabezpečení lidé také mívají k dispozici větší pohodlí ke spánku, včetně tichého okolí, kvalitních postelí nebo funkční klimatizace.

Fenomén neznámé a zatím nedetekované materie fascinuje astrofyziky již od roku 1932, kdy se jí poprvé „dotkl“ nizozemský astronom Jan Hendrik Oort. Poté ji jeho švýcarsko-americký kolega Fritz Zwicky pojmenoval jako temnou hmotu, protože oproti „svítící“ látce hvězd jednoduše nebyla vidět.

Pátrání po ní pokračuje i dnes: O její povaze existuje množství teorií a většina se shoduje, že ji lze ve vesmíru pozorovat jen díky gravitačnímu vlivu na okolní objekty, tvořené běžnou hmotou. A proč badatelům nedá spát? Na to jsme se zeptali světově uznávaného astrofyzika a zároveň českého rodáka z Jindřichova Hradce Pavla Kroupy, profesora Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität v Bonnu a také hostujícího profesora Astronomického ústavu Univerzity Karlovy v Praze.

Často hovoříte o tom, jak moc máte Česko rád. Proč a kdy jste ho musel opustit? 

Jižní Čechy a konkrétně Jindřichův Hradec, odkud pocházím, se mi bohužel staly domovem jen na necelých pět let. Události roku 1968 mé rodiče natolik vyděsily, že se rozhodli emigrovat. Většinu života jsem tak strávil v Německu, Jihoafrické republice, Austrálii a Anglii. Přesto mohu s naprostou jistotou nazvat krajinu Čech jednou z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl. Připadá mi tak přirozená, harmonická a klidná se všemi svými rybníky, lesy a poli, ozdobená korálky mohutných hradů, malebných zámků a pohledných vesniček. Taková se dnes v Evropě vyskytuje už jen velmi zřídka. Vidím, že jsem vás svými poetickými slovy poněkud zaskočil. Zřejmě jste takové vyznání od astrofyzika nečekala…

I když vědecké poznání vesmíru značně pokročilo, z velké části pro nás kosmos zůstává záhadou. Co o něm vlastně víme a podle jakého fyzikálního modelu jej posuzujeme? 

V současné době představuje nejuznávanější teorii takzvaný standardní kosmologický model neboli ΛCDM. Je dobře podložen pozorováním a obsahuje nenulovou kosmologickou konstantu – což znamená, že je vesmír v pohybu a rozpíná se. Zahrnuje také chladnou temnou hmotu. V daném modelu však existují poměrně zásadní problémy a zdaleka nedokáže vysvětlit podstatu pozorovaného chování kosmu. 

Jaké je tedy podle něj rozložení hmoty ve vesmíru? 

Na základě nejnovějších měření se uvádí, že náš kosmos tvoří zhruba z dvaceti tří procent temná hmota, jež nám zůstává skrytá a neumíme ji sledovat napřímo. Látka, kterou důvěrně známe a z níž sestávají planety, galaxie, ale třeba i my sami, představuje pouhá 4,8 procenta. V součtu se tedy stále jedná asi jen o dvacet osm procent. Zbytek nejspíš připadá na ještě tajemnější temnou energii. Takže všechno, čím jsme se dosud zabývali – přičemž jsme věřili, že máme v záběru celý svět – se náhle ohromně smrsklo. Většinu kosmu prostě dodnes neznáme a jeho existenci musíme dovozovat z výpočtů. 

Mezi prvními se temné hmotě věnoval švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky. Mohl byste nám jeho teorii přiblížit? 

Zwicky pozoroval kupy galaxií v souhvězdí Vlasů Bereniky. Při svých experimentech měřil rychlosti jednotlivých hvězdných ostrovů a snažil se zjistit hmotnost kupy. Jenže aby se dané galaxie pohybovaly rychlostí, jakou pozoroval, musely by být čtyřistakrát těžší, než odpovídalo naměřeným údajům. Uvedený nesoulad ho přivedl na myšlenku existence nějaké jiné formy látky, než jakou dokážeme pozorovat. Neznámou a zatím nedetekovanou materii pak nazval temnou hmotou. 

Jak by ji bylo možné nejlépe popsat? 

Říká se jí také „skrytá“. Jedná se o označení hypotetické formy látky, kterou nevidíme, přičemž ani nevydává elektromagnetické záření. Její existence by však vysvětlovala nesrovnalosti mezi tím, co jsme v nějakém modelu schopni spočítat, a tím, co skutečně dokážeme pozorovat. O povaze chybějící hmoty existuje množství teorií a většina z nich se shoduje, že ji lze ve vesmíru sledovat jen díky gravitačnímu vlivu na okolní viditelné objekty – tedy hvězdy či galaxie. 

Můžeme pod temnou hmotu zahrnout například černé díry, které také nejsou vidět?  

Sice je nevidíme, ale můžeme je detekovat pomocí jiných jejich projevů – například díky kvantověmechanickým procesům, jež způsobují vyzařování v bezprostředním okolí černých děr. V podstatě jsou natolik hmotné, že je nemůže opustit nic, ani světlo. Astronomům se v minulosti dlouho nedařilo je na obloze najít. A teprve loni desátého dubna byla na tiskové konferenci zveřejněna první fotografie černé díry, díky čemuž lze nyní chování těchto objektů podrobněji zkoumat. Dnes se považuje za prokázané, že se nacházejí v centrech galaxií, v aktivních galaktických jádrech, kvazarech i v nitrech některých kulových hvězdokup. Pokládáme je tak za součást baryonové, tedy svítící či známé hmoty. 

Jak můžeme temnou hmotu pozorovat, když ji nevidíme? 

Asi nejpřesvědčivější argument pro její existenci představuje měření rotačních rychlostí spirálních galaxií. Z jejich středu vycházejí ve spirále jednotlivá ramena, jejichž rychlost dokážeme spočítat. Víme tak, že se vzdáleností od galaktického centra rychlost otáčení roste a zastaví na hodnotě dvou set kilometrů za sekundu, načež zůstává konstantní – tedy alespoň tak daleko, jak dokážeme měřit. To je ovšem v rozporu s pozorováním: Hustota zářící hmoty se vzdáleností od středu klesá a očekávali bychom, že se rychlost ramen bude snižovat. Jenže tomu tak není, protože stálicím zřejmě „něco“ poskytuje jakýsi gravitační motor. Právě popsaný rozpor vedl k myšlence temné hmoty, jež by svým gravitačním působením zmíněnou charakteristiku vysvětlovala. 

Přijímají teorii o působení temné hmoty všichni vědci? 

Zdaleka ne, existuje řada jiných teorií, které ji ze svých výpočtů vynechávají – a o jejich platnosti se nyní vedou debaty. K opuštění teorie temné hmoty se kloní i naše vědecká skupina, která k popisu vesmírných jevů používá teorii MOND, tedy modifikovanou newtonovskou dynamiku. Poprvé ji v roce 1983 publikoval izraelský fyzik Mordehai Milgrom a navrhuje v ní upravit dnes již přežité Newtonovy pohybové zákony a zákony gravitace tak, aby odpovídaly pozorovaným jevům i pohybům v kosmu – což temnou hmotu z výpočtů vyřazuje.

Podle MOND žádná taková látka neexistuje a nesrovnalosti je třeba hledat v dosud málo popsaných vlastnostech viditelné látky. Rozlousknutí sporu však zatím zůstává v nedohlednu. My se domníváme, že MOND představuje správný model: Od původního návrhu doktora Milgroma úspěšně předpověděl řadu galaktických jevů, které jsou z pohledu teorie temné hmoty těžko vysvětlitelné. 

V jednom ze svých nejnovějších článků prezentujete model kosmu, v němž temná hmota nefiguruje. Můžete nám ho přiblížit? 

Naše vědecká skupina, tvořená výzkumníky z univerzit v Bonnu, Praze a Štrasburku, poprvé počítačově nasimulovala vesmír, v němž vznikají galaxie bez přítomnosti temné hmoty. Náš software při modelování jejich zrodu vycházel z oblaku plynu v čase několika set tisíc let po Velkém třesku. Rozmístění hvězd i jejich rychlost odpovídají stejným vzorcům, jež jsou dnes vidět na noční obloze. A to je myslím správná cesta: aby výsledky simulace korespondovaly s tím, co doopravdy pozorujeme, a nikoliv naopak – kdy vytvoříte teoretický model a snažíte se do něj napasovat realitu.

V čem se simulace s temnou hmotou odlišují? 

Vznikly nám především rotující diskové galaxie podobné Mléčné dráze a téměř všem ostatním velkým hvězdným ostrovům, které známe. Vědci modelující vesmír s temnou hmotou získávají jako výsledky galaxie s tlustými disky, což znamená těžko vysvětlitelný rozpor s pozorováním. Jejich výpočty jsou navíc lehce ovlivnitelné řadou kosmických událostí, jako například výbuchy supernov, jež dokážou pořádně zamíchat distribucí látky v galaxiích. V simulacích MOND to však nehraje téměř žádnou roli. 

Znamená to tedy nový pohled na složení vesmíru a eventuální změnu současného kosmologického modelu? Dojde vědecká komunita k závěru, že teorie temné hmoty představovala jeden velký omyl? 

Naše simulace tvoří pouze první krok. Ani tyto výsledky neodpovídají realitě ve všech bodech. Zatím se podařilo potvrdit jen velmi jednoduché předpoklady o prapůvodním rozdělení hmoty a podmínkách v mladém kosmu. Musíme výpočty zopakovat a zanést do nich i složitější vlivy.

TIP: Co by se stalo, kdyby se Slunce proměnilo v černou díru?

Jsme tak trochu jako na počátku minulého století: Máme sice k dispozici velké množství dat, ale nikoliv vhodnou vědeckou teorii. Takže zatím nedokážeme definitivně předpovědět, zda vědecká komunita teorii existence temné hmoty zcela opustí, nebo ne. 

Jestliže drtivá většina tanků měla a dosud má otáčivé věže, v případě stíhačů tanků se obvykle volilo jiné, jednodušší řešení. Konstruktéři použili podvozek již vyvinutého obrněnce, na který usadili pevnou (nejdříve u některých typů dokonce i shora otevřenou) nástavbu. Do ní pak umístili kanon, jenž svým výkonem překonával výzbroj původního tanku. Výsledné vozidlo tak bylo levnější, což umožňovalo masovější výrobu, a současně mělo zpravidla nižší siluetu, takže mohlo skrytě vyčkávat jako součást protitankové léčky. 

Samohybka s 85mm kanonem

Standardním sovětským středním tankem druhé světové války se postupně stal slavný T-34 se zbraní, která měla v základní podobě kalibr 76,2 mm. Ačkoliv šlo o velmi kvalitní kanon s jednoznačně lepšími parametry, než měla německá krátká 75mm děla ze začátku války, nestačil na účinný boj s novými typy nepřátelských obrněnců, které na frontu přišly v letech 1942 a 1943. Mohl sice jejich pancíř probít, ale jen z takřka sebevražedně krátké vzdálenosti, a proto reálně hrozilo, že se ztráty „čtyřiatřicítek“ dostanou na úroveň, jakou by si nemohla dlouhodobě dovolit zřejmě ani Rudá armáda.

Zrod nových těžkých tanků se silnější výzbrojí se protahoval, takže padlo rozhodnutí zavést do výroby provizorní řešení v podobě stíhače tanků, který ponese nové dělo ráže 85 mm. Jako podvozek byl vybrán T-34, který již posloužil coby základ pro samohybné dělo SU-122 s houfnicí M-30S ráže 122 mm. Také ta se příležitostně uplatňovala i jako protitanková zbraň, vadila však její nízká rychlost palby.

Pod ochranou pěchoty

Vozidlo nazvané SU-85 bylo naproti tomu určeno primárně k ničení německých tanků. Na vývoji nového kanonu již pracovaly dva týmy, které řídili konstruktéři Fjodor Petrov a Vasilij Grabin. Ačkoliv nejdříve „vítězilo“ Grabinovo dělo S-18, ukázalo se jako příliš rozměrné, a tudíž obrněnec nakonec obdržel zbraň D-5S od Petrovovy skupiny. Šlo o velice výkonný kanon, který na vzdálenost 500 m dokázal probít až 145 mm oceli. V

e vozidle SU-85 byl umístěn do čela nástavby, jejíž tloušťka činila 45 mm, takže obrněnec poskytoval osádce dobrou ochranu. Měl také nízkou siluetu a slušnou pohyblivost, mezi nedostatky ale patřila absence jakékoli sekundární výzbroje, zejména kulometu pro obranu vozidla proti pěchotě. Čtyřčlenná osádka tedy musela spoléhat na osobní zbraně, respektive na spolupráci s vlastní pěchotou. Vzhledem k povaze operací Rudé armády to ale nepředstavovalo závažnější problém.

Přechod na větší ráži

Samohybky (nebo samochodky, jak jim říkali Sověti), které se sériově vyráběly od srpna 1943, obvykle mířily do akce spolu s tanky a pěchotou, takže jejich blízká ochrana měla být (alespoň teoreticky) zajištěna. V praxi to skutečně mnohdy fungovalo a SU-85 si získaly značnou oblibu, i když jejich hlavní výzbroj záhy přestávala postačovat. Pracovalo se navíc na nové verzi tanku T-34, která již nesla 85mm kanon, a proto se jevilo nelogické vyrábět stíhač tanků se stejnou výzbrojí.

Už od prosince 1943 se tak rodila nová samohybka s kanonem ráže 100 mm. Ten měl být reakcí na německá 88mm děla, ale podobně jako v případě 85mm kanonu nastaly komplikace, neboť původně vybraný 100mm kanon S-34 se ukázal jako příliš rozměrný. Znovu tak dostal šanci Petrovův tým, který za velmi krátkou dobu vytvořil kanon D-10, jenž vznikl na základě původně námořního děla B-34. Díky tomu mohl v březnu 1944 absolvovat zkoušky prototyp vozidla, které neslo název SU-100.

Poválečná kariéra

Kromě výkonnějšího děla obdrželo též silnější pancíř, který na čele dosahoval tloušťky 75 mm. Přibyla také velitelská kopule pro lepší rozhled, ale obrněnec stále postrádal jakoukoli sekundární výzbroj. Jenže problémy s kanonem způsobily zpoždění začátku sériové výroby, takže vznikl ještě „přechodový“ typ SU-85M, což byla fakticky kombinace podvozku a odolnější korby SU-100 s 85mm kanonem D-5S. Sériové SU-100 se vyráběly od konce roku 1944 a do konce války vzniklo něco přes 3 000 kusů.

Produkce nicméně pokračovala i po roce 1945 a neomezovala se jen na SSSR, protože se přidala i licenční výroba v pražské továrně ČKD. Samohybky proto zamířily i do mnoha dalších zemí a účastnily se řady konfliktů ve třetím světě. Ačkoli to může působit neuvěřitelně, v několika státech (například ve Vietnamu) dosud figurují ve výbavě záložních jednotek. Během současné války v Jemenu dostaly SU-100 šanci opět promluvit do boje a ukázalo se, že dělo D-10 stále nabízí překvapivě velkou sílu. S moderními tanky si neporadí, avšak pro lehčí obrněnce představuje fatální hrozbu.

Panther měl přednost

Při invazi do SSSR v létě 1941 nesly střední německé tanky PzKpfw IV krátké kanony ráže 75 mm, které leckdy nestačily na prorážení pancířů sovětských obrněnců. Urychleně byl zahájen vývoj nových variant, jež měly kanony s dlouhou hlavní, a vzniklo též provizorní řešení v podobě stíhačů tanků řady Marder.

Poněkud nečekaně se ale objevil i další faktor. Jako velmi účinná protitanková zbraň se totiž projevilo i samohybné útočné dělo StuG III, které původně také neslo 75mm kanon, ale později bylo přezbrojeno delší zbraní. Každopádně ale vznikla myšlenka vytvořit útočné dělo, které bude od začátku vybaveno 75mm kanonem s hlavní o délce 70 násobků ráže.

Vedle toho se žádalo silnější pancéřování, které by na čele vozidla dosahovalo tloušťky až 100 mm. Kanon měl vycházet ze 75mm děla KwK 42, které se připravovalo pro nový tank PzKpfw V Panther, vývoj však nabíral zpoždění a navíc měla přednost výroba zbraní právě pro panthery. Firma Vomag, která na novém útočném děle pracovala, tedy dostala pokyn vyvinout dočasnou variantu s kanonem PaK 39 o délce 48 násobků ráže. V květnu 1943 byl armádě předveden model nového vozidla, po němž v říjnu 1943 přišel první prototyp postavený na šasi tanku PzKpfw IV Ausf. F.

Ještě jednou je třeba zdůraznit, že vozidlo bylo zpočátku vyvíjeno coby útočné dělo a teprve změny situace na frontě vedly k jeho novému zařazení mezi stíhače tanků, a proto sériová verze nesla označení Jagdpanzer IV Ausf. F. Paradoxní však je, že sériové obrněnce, které se dodávaly od ledna 1944, užívaly šasi tanků PzKpfw IV Ausf. H a později Ausf J. Kanon PaK 39 představoval zajisté kvalitní zbraň, která na vzdálenost 500 m prorážela 96 mm oceli a při použití granátů s wolframovým jádrem dokonce 120 mm. Jako pomocnou výzbroj neslo vozidlo kulomet MG 42 ráže 7,92 mm a navíc obdrželo takzvaný Nahverteidigungswaff e, vlastně jednoduchý stropní 26mm minomet, který sloužil pro střelbu dýmovnic, světlic a tříštivých granátů.

Přetížená příď

Čelo chránil pancíř o kolmé tloušťce 60 mm, byť díky velkému sklonu byla efektivní tloušťka výrazně vyšší. V květnu 1944 navíc došlo k jeho zesílení na 80 mm, což ale přineslo též zhoršení jednoho už tak celkem vážného nedostatku Jagdpanzeru IV. Kvůli montáži děla a odolnému pancéřování totiž bylo vozidlo vpředu přetížené, což značně snižovalo průchodivost terénem a životnost podvozku. Určité zlepšení přinesla demontáž masivní úsťové brzdy, problém se však opět vynořil, když se ve výrobě přešlo na onu od počátku žádanou verzi s kanonem o délce 70 násobků ráže.

Jednalo se o 75mm dělo StuK 42 a nová varianta obrněnce, o kterou opakovaně žádal i sám Adolf Hitler, obdržela poněkud matoucí oficiální označení Panzer IV/70 (V), kde poslední písmeno sdělovalo, že jde o výrobek firmy Vomag. Běžně se ale užívá i jméno Jagdpanzer IV/70, přestože formálně se tak stroj nikdy nenazýval. Výroba začala v srpnu 1944, nicméně nejprve z produkce vycházely obě verze současně a až od listopadu sjížděly z linek jen „sedmdesátky“.

Postrach Spojenců

Do výzbroje Wehrmachtu se navíc dostal i obrněnec Panzer IV/70 (A) pocházející od značky Alkett. Tento stíhač byl postaven na pouze minimálně upraveném podvozku tanku PzKpfw IV a vlastně odrážel Hitlerův zájem omezit a nakonec zcela zastavit sériové dodávky těchto strojů ve prospěch pantherů a stíhačů tanků. „Áčková“ varianta dovolila, aby se tanky dodávaly dále s tím, že se část podvozků použila pro Panzer IV/70 (A), avšak nešlo o příliš podařený design, jelikož vysoká nástavba eliminovala jednu z velkých výhod původní konstrukce stíhače, a sice nízkou siluetu.

Kanon StuK 42 s hlavní dlouhou asi 5,2 m ale byl v každém případě vynikající zbraní, která na 1 000 m prorážela 111 mm oceli, s granáty s wolframovým jádrem dokonce až 149 mm. Vozidla Panzer IV/70 tedy až do samého konce války patřila mezi největší postrach Spojenců, jelikož (s výjimkou nejtěžších sovětských tanků IS-2) dokázala efektivně likvidovat prakticky vše, co nepřátelé třetí říše poslali na bojiště. 

Na světě snad nenajdeme místo, které by zrcadlilo umění klasické zahradní čínské architektury lépe, než je tomu v městské prefektuře Su-čou ve východočínské provincii Ťiang-su. Skvosty, jež tamní mistři vytvořili během uplynulých více než dvou tisíc let, navíc sloužily nejen k potěše oka. Umělci do nich často vkládali také hluboký filozofický význam.

Podle královského vzoru

Původ klasických zahrad Su-čou sahá až do 6. století př. n. l., kdy se město stalo centrem státu Wu, jejž podle legendy založil vládce Taibo. Pro radost panovníka i dvořanů tehdy vznikly první královské lovecké zahrady v podobě miniaturních malebných krajin. A častou inspirací se pro ně stávalo především tradiční čínské výtvarné umění.

Po vzoru královských kolegyň se pak od 4. až do 19. století postupně objevovaly také soukromé zahrady. Největší rozmach nastal od dob vlády střední dynastie Ming až po éru rané dynastie Čching, kdy spatřilo světlo světa více než dvě stě podobných zelených děl. Do současnosti se jich dochovalo necelých sedmdesát, přičemž osm nejkrásnějších patří od roku 1997 k chráněným památkám UNESCO. Nejstarší zahrada, známá jako Pavilon velké vlny, pochází z 11. století a stejně jako mnohé jiné nezapře rukopis tradiční čínské poezie.

Mikrokosmos v makrokosmu

Ve snaze umně napodobit přírodu a zároveň využít nevelký prostor, který měli k dispozici, přicházeli zahradní mistři každé dynastie s novými nápady. Patřilo k nepsaným zákonům, že jednotlivé zahrady představovaly jakýsi mikrokosmos přirozeného světa: musely proto zahrnovat jeho základní prvky jako vodu, kameny a rostliny, ale také pavilony či jiné budovy.

TIP: Padesát odstínů zelené: Tohle jsou nejkrásnější zahrady světa

Zmíněná zahradní umělecká díla dnes nesvědčí pouze o řemeslných a intelektuálních schopnostech svých tvůrců. Najdeme v nich i nejrůznější kaligrafii, tradiční nábytek a dekorativní předměty, díky nimž se staly zahrady jedinečnou ukázkou vývoje čínské kultury jako takové.

Kdo vlastně byli velmoži z Habichtsburgu? Odkud do střední Evropy přišli a jaké dílo zde zanechali? Otázka původu Habsburků není složitá. Jedná se o rod, jenž se objevil bezmála před tisícem let na pomezí dnešních států Švýcarska a Rakouska. Ještě v první polovině 12. století náleželi Habsburkové k nepříliš významným rodinám tehdejšího Švábského vévodství, ale blýskalo se jim na lepší časy. Díky vydařené sňatkové politice a získávání vysokých pozic v církevní hierarchii rod zesílil a slovo jeho členů postupně získávalo v říšské politice váhu.

Osobností, která rod katapultovala k mocenským výšinám tehdejší střední Evropy, se stal hrabě Rudolf Habsburský. Ten roku 1273 získal titul římského krále a z této pozice dokázal rodinné državy rozšířit jako žádný Habsburk před ním. Byl to právě onen postarší muž, který dokázal zastavil radikální expanzi českého „krále železného a zlatého“, Přemysla Otakara II., a odňal mu rakouské země a Štýrsko. Šťastná hvězda navíc provázela rod z „Jestřábího hradu“ i nadále, neboť právě Habsburkové se po vymření Přemyslovců roku 1306 stali prvním cizím vladařským rodem na českém trůně – byť zatím jen nakrátko.

Soumrak Lucemburků

Přesuňme se nyní v čase o více než století kupředu, do období panování posledního lucemburského vladaře Svaté říše římské Zikmunda (římským králem a posléze císařem 1411–1437), v českých zemích od mládí přezdívaného „liška ryšavá“. Střední Evropa se tehdy již (nevědomky) připravovala na pomyslnou výměnu unavených lucemburských ořů za čerstvé habsburské. Politický kredit rodu odvozujícího svůj původ od bájné víly Meluzíny začal pomalu a nezadržitelně klesat a draví Habsburkové pomýšleli na jeho místo středoevropských hegemonů.

Na římském trůně tak vystřídal posledního Lucemburka jeho zeť, rakouský vévoda Albrecht. Ten však po roční vládě vydechl naposledy již 27. října roku 1439 nedaleko uherské Ostřihomi a ani jeho jediný a tehdy ještě nenarozený syn Ladislav Pohrobek si vlády do své dlouho záhadné smrti (dnes již víme, že za ní stála leukémie) příliš neužil. Habsburkové však již římskou korunu ze svých rukou nepustili, neboť novým králem byl roku 1440 zvolen Albrechtův vzdálený příbuzný Fridrich.

Habsburský „král chuďas“

Je téměř neuvěřitelné, že Fridrich III. držel římský trůn po dobu překračující půl století, až do roku 1493. Právě s obdobím jeho vlády je ale spojeno dosti nelichotivé konstatování hlubokého úpadku pozice vládce Svaté říše římské. Panovník postrádal peníze i politickou autoritu, navíc jeho slabost většině říšských knížat zcela vyhovovala. Ve střední Evropě se tedy Habsburkům příliš nedařilo. Mocenské neúspěchy však vyvážila sňatková politika.

Rod při ní soustředil síly na západní okraj svého teritoria, kde se na rozhraní románského a germánského kulturního prostředí v druhé polovině 15. století stal pokračovatelem mocenského vlivu vyhaslých Lucemburků vladařský dvůr Karla Burgundského. Karel byl nadmíru úspěšný vladař, neboť se mu za krátký čas podařilo vybudovat silný a bohatý stát. Tvořilo jej historické Burgundsko na východním okraji dnešní Francie a rozsáhlé území v prostoru nynějšího Lucemburska, Belgie a Nizozemí. 

Po Karlově smrti roku 1477 se s jeho dcerou Marií oženil syn císaře Fridricha III., rakouský arcikníže Maxmilián. Sňatek představoval klíčový moment mocenského vzestupu ambiciózního Habsburka, právě tak jako důležitý mezník pro proniknutí rodu do politických kruhů západní Evropy. Když pak císař Fridrich III. roku 1493 zemřel, samostatné vlády se ujal v Říši Maxmilián a jeho syn Filip Sličný opanoval Burgundské vévodství. 

Španělské sňatkové terno

Filip Sličný se narodil roku 1478 v Bruggách a v Nizozemí byl také vychován. Mladého prince poznamenala brzká smrt jeho matky, která v pokročilém stupni těhotenství zemřela po pádu z koně. S příchodem dospělosti jej čekal, jak to tehdy bylo obvyklé, dopředu sjednaný sňatek. Spolu s vládci sjednoceného Španělska, Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou, totiž novopečený římský král Maxmilián naplánoval dvojité dynastické spojení mezi potomky obou rodů, ne nepodobné budoucí úmluvě mezi Habsburky a Jagellonci. Roku 1496 se tak Filip oženil s princeznou Janou, zatímco jeho sestra Markéta si téhož roku vzala dědice španělského trůnu Jana.

Právě tyto sňatky nakonec vynesly Habsburky do nejvyšších pater evropské politiky. Jan totiž krátce po svatbě zemřel na tuberkulózu a jediné dítě, které se Markétě po jeho smrti narodilo, jej na onen svět následovalo již tři roky poté. Filipovi tak sňatkem spadla do klína velká část dnešního Španělska, čímž se pomalu začaly formovat obrysy říše, nad níž o padesát let později „slunce nezapadalo“.

Manželství Filipa a Jany se navíc ukázalo jako velmi plodné. Roku 1500 se dvojici narodil syn Karel, pozdější císař Karel V., o tři roky později Ferdinand I. a v roce 1505 dcera Marie, později provdaná za Ludvíka Jagellonského. Filip však roku 1506 nečekaně zemřel a u Jany Kastilské se záhy začala projevovat duševní choroba, podle níž vstoupila do dějin jako Johana Šílená. Kolbiště evropských dějin tak zůstalo uchystáno pro tři potomky této poněkud nešťastné dvojice.

Podunajské spojenectví

Jak jsme si ukázali výše, nebylo ničím výjimečným, že ve středověku docházelo mezi evropskými dynastiemi k uzavírání smluv o vzájemném nástupnictví. Jiným takovým ujednáním se stala například již lucembursko-habsburská dohoda, kterou spolu roku 1364 uzavřeli císař Karel IV. a rakouský vévoda Rudolf. Zásadní význam pro naše vyprávění měla ovšem až řada jednání mezi Jagellonci a Habsburky o půldruhého století později.

V roce 1506 se podařilo Maxmiliánovi I. uzavřít tajnou dohodu o tom, že by se jeden z jeho dvou vnuků měl oženit s dcerou Vladislava Jagellonského Annou, a byla vyslovena i myšlenka, že narodí-li se Vladislavovi syn, měla by se jeho manželkou stát sestra obou bratrů Marie. Takové byly výchozí úvahy k vytvoření dynastické aliance mezi vnoučaty Maxmiliána I. a dětmi Vladislava Jagellonského. Dlouholeté přípravy vyvrcholily v roce 1515 jednáním tří vladařů ve Vídni. Zúčastnili se jej český a uherský král Vladislav Jagellonský, římský císař Maxmilián I. a polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Starý, jinak Vladislavův bratr. 

Sňatek s otazníkem

Následná svatba Anny Jagellonské představovala krajně neobvyklý právní akt. Odehrávala se 22. července v nádherném chrámu svatého Štěpána ve Vídni, ale nevěsta při něm stále nevěděla, který z Maxmiliánových vnuků se doopravdy stane jejím manželem – zda Ferdinand či Karel. Choulostivou záležitost habsburská strana vyřešila tak, že žádný konkrétní ženich u oltáře nestál a pro svatební akt byl delegován pouze zástupce. Situace se vyjasnila až poté, co se roku 1516 stal Karel španělským králem a oženil se s Isabelou Portugalskou.

TIP: Svatba bez ženicha: Jak se vdávala Anna Jagellonská

Ve stejný den se ve vídeňské katedrále odehrál ještě jeden sňatek, tentokrát už byli ale oba aktéři, devítiletý Ludvík Jagellonský a o rok starší nevěsta Marie Habsburská přítomni. Uvedená jednání se pak stala roku 1526 základním argumentem v zápase Ferdinanda I. o uprázdněný český trůn.

Knižní fond za mřížemi podle ruské vězeňské správy čítá více než pět milionů výtisků čili v průměru na jednoho vězně vychází stovka knížek. K nejoblíbenějším kromě výše vzpomenutých autorů patří i Lev Nikolajevič Tostoj, Boris Akunin, Nikolaj Gogol, Alexandr Solženicyn a ze zahraničních Theodor Dreiser a Erich Maria Remarque. V mužských věznicích bývají preferovány knihy o historii, dobrodružná a fantastická četba a detektivky, v ženských věznicích se největší popularitě těší milostné romány, tvrdí vězeňská správa.

TIP: Britská vláda zvažuje, že odsouzeným vězňům rozdá iPady

Realita je ale patrně méně zářivá. „Vězni si obvykle nepůjčí ve vězeňské knihovně více než jednu či dvě knížky za rok,“ připustila Eva Merkačevová z prezidentské rady pro lidská práva. Chtěla by vězeňské správě navrhnout, aby nejhorlivější čtenáře za mřížemi odměňovala například povolením většího počtu schůzek s příbuznými, protože „existují výzkumy naznačující, že čím více odsouzený čte, tím menší je pravděpodobnost, že se znovu dopustí zločinu“.