Legendární menhiry a kamenné kruhy ve Stonehenge představují největší britský monument a zároveň nejznámější památku z doby bronzové. Je to fascinující archeologické naleziště, o němž ještě ani zdaleka nevíme vše. Například, velmi dlouho bylo záhadou, odkud vlastně pocházejí velké kamenné bloky, které tvoří hlavní prvky Stonehenge.

Záhadu teď podle všeho se svými kolegy vyřešil David Nash z britské University of Brighton. Podařilo se jim vystopovat původ 50 z celkem 52 kamenných bloků ve Stonehenge. Detailně analyzovali chemické složení a strukturu horniny, ze které se tyto bloky skládají. Na základě výsledků analýz vystopovali původ kamenů do West Woods ve Wiltshire, což je místo vzdálené od Stonehenge zhruba 25 kilometrů. Vědce to příjemně překvapilo. Moc totiž nevěřili, že se svým úsilím uspějí.

TIP: Super Stonehenge: Slavné Stonehenge obklopoval mnohem větší kruh kamenů

Nash a jeho spolupracovníci použili k analýzám metodu rentgenové fluorescenční spektrometrie s přenosným zařízením, které zahrnuje ruční rentgenový zářič. Takto vyzbrojeni uskutečnili pro každý z velkých bloků kamene ve Stonehenge celkem 5 měření v různých pozicích.

50 kamenných bloků tvoří z více než 99 procent křemen, s příměsemi stopových prvků, jako je hliník, vápník a železo. Zároveň s kamennými bloky ve Stonehenge vědci analyzovali horniny na 6 vytipovaných místech v širším okolí. Záhy se ukázalo, že hornina kamenných bloků ve Stonehenge přesně odpovídá hornině ve West Woods. Složení dvou zbývajících bloků je zásadně odlišné a se vší pravděpodobností pocházejí odjinud.

Mnohé mikroorganismy dovedou přečkat nepříznivé období a zůstat naživu. Může to trvat velmi dlouho. Třeba i déle než 100 milionů let. Právě to nedávno zjistil tým mikrobiologů, který vedl Yuki Morono z agentury Japan Agency for Marine-Earth Science and Technology v japonském Kóči.

Vědci prozkoumali vzorky mořských sedimentů, které pocházely z pustého mořského dna, z hloubek 3 700 až 5 700 metrů, v oblasti jižního Pacifiku. Šlo o sedimenty staré 13 až téměř 102 milionů let. V těchto místech bývá k dispozici extrémně málo živin a mikroorganismy tam podle všeho často živoří, takže se běžně uchylují do stavu dormance, tedy do fáze klidu. A v tomto stavu pak vydrží téměř věčně.

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Badatele nicméně překvapilo, když zjistili, že téměř všichni mikrobi ze vzorků, včetně těch nejstarších sedimentů byli živí, jen se nacházeli v klidové fázi. Když vědci mikrobům nabídli živiny, především v podobě sloučenin dusíku a uhlíku, mikroorganismy, které náležejí k různým skupinám bakterií, rychle vzkřísili. Koho by napadlo, že druhohorní mikrobi z přelomu spodní a svrchní křídy, bez problémů přežijí až dodneška. Jak je vidět, naše představy o schopnostech a možnostech mikrobů stále ještě pokulhávají za realitou.

Zhruba 120 metrů (400 stop) v průměru má měřit plánovaný balón, který má v roce 2023 vynést do výšky 40 kilometrů teleskop. Mise ASTHROS (Astrophysics Stratospheric Telescope for High Spectral Resolution Observations at Submillimeter-wavelengths) má být projektem kalifornské JPL (Jet Propulsion Laboratory) a cílem je mapovat čerstvě narozené hvězdy v infračervené oblasti. 

TIP: Z pobřeží Antarktidy vzlétl balon s rentgenovým teleskopem X-Calibur

Konkrétně se ASTHROS zaměří na specifické typy iontů dusíku, které mohou odhalit místa, kde masivní hvězdy a exploze supernov měly vliv na mračna plynu v mlhovinách. JPL nyní pracuje na finálním designu – teleskopu, optice a vědeckých přístrojích. První části by podle vyjádření NASA měly být testovány již během letošního roku.

Balón plánuje NASA vypustit nad územím Antarktidy, přičemž délka celého projektu je plánována na tři týdny. Proti vesmírnému programu jsou stratosférické mise mnohem levnější a celkově jednodušší na přípravu.

Pevnina i ostrovy západní polokoule jsou doslova poseté lokalitami, které svým názvem přímo odkazují na příjmení nejslavnějšího objevitele v dějinách. Již v roce 1821 se na severu Jižní Ameriky po porážce španělské nadvlády konstituovala takzvaná Velká Kolumbie a jeden z jejích nástupnických států nese jméno Kolumbie dodneška. Po ní druhým největším územím, které v současnosti připomíná mořeplavcovu památku, je Tichým oceánem omývaná kanadská provincie Britská Kolumbie. Odkaz vedoucí k objeviteli Ameriky v sobě skrývá i název hlavního města Spojených států amerických Washingtonu D. C. – zkratka v druhé části totiž skrývá termín District of Columbia, přičemž poslední výraz v době založení města roku 1790 odkazoval k dobovému názvu vznikajícího severoamerického státního konglomerátu. Lze tedy říci, že připomínka janovského mořeplavce se pomyslně nachází v samotných základech státnosti USA.

Columbus na každém kroku

Měst pojmenovaných po Kryštofu Kolumbovi najdeme na současných mapách Ameriky skutečně hodně. Památku velkého mořeplavce však připomínalo či stále připomíná také množství námořních plavidel – ruským kolesovým parníkem Christofor Kolumb z konce 19. století počínaje, americkým těžkým křižníkem z doby druhé světové války USS Columbus pokračujíce a španělskou vojenskou fregatou Cristóbal Colón spuštěnou na vodu roku 2010 konče.

A lidské výtvory nesoucí jeho jméno se podívaly i mimo zemskou atmosféru: americký raketoplán Columbia byl zničen při tragické nehodě roku 2003, modul Columbus na orbitální kosmické stanici ISS slouží od roku 2008 doposud.

Literární hrdina

Život a činy janovského mořeplavce do moderní krásné literatury poprvé uvedl (ač to pravděpodobně sám neměl v úmyslu) americký romantický spisovatel Washington Irving. Ve své publikaci Život a cesty Kryštofa Kolumba, původně zamýšlené jako vědecké, totiž roku 1828 představil hlavního hrdinu v romanticko-osvícenském duchu jako moderního bojovníka proti středověkému tmářství. Právě díky jeho textu zakořenilo v americké společnosti na celé další století přesvědčení, že právě Kolumbus přišel jako první s převratnou myšlenkou o kulatosti země.

Z řady dalších popularizačních biografií a dobrodružných příběhů, v nichž Kryštof Kolumbus sehrál během následujících dvou staletí hlavní roli, vyniká zejména kritikou oceňovaná autobiografická fikce The Memoirs of Christopher Columbus Stephena Marlowa z roku 1987. Na poli vědeckofantastické literatury se pak kolumbovského tématu tvůrčím způsobem ujal současný spisovatel Orson Scott Card v díle Vykoupení Kryštofa Kolumba z roku 1996.

Hvězda stříbrného plátna

Pětisté výročí slavné objevné plavby se roku 1992 pokusily připomenout hned dva historické filmy. Zatímco výpravně pojatý snímek 1492: Dobytí ráje režiséra Ridleyho Scotta je dodnes považován za významný popularizační příspěvek ke kolumbovské problematice, konkurenční film nazvaný jednoduše Kryštof Kolumbus u kritiků již v době svého uvedení do kin zcela propadl.

Nebylo to však ani zdaleka poprvé, co se objevitel Ameriky objevil na stříbrném plátně – již roku 1923 si vděčné téma pro svůj němý historický snímek Christoph Columbus zvolil v Německu působící maďarský režisér Márton Garas. Na britský poválečný film z roku 1949 natočený podle románu Rafaela Sabatiniho pak reagoval o dva roky mladší španělský snímek Alba de América, který proti britskému životopisnému pojetí postavil nacionalisticky vypjatého hrdinu rozšiřujícího slávu „svého“ království. Na televizních obrazovkách evropských diváků se pak hrdina z Janova objevil roku 1985 ve čtyřdílném seriálu italské provenience.

TIP: Odvrácená strana slavného mořeplavce: Kolumbe, táhni domů!

Život jednoho z domácích hrdinů na Apeninském poloostrově se od konce 17. století mnohokrát stal námětem pro nově se rozvíjející a stále populárnější žánr – operu. Vůbec poprvé se kolumbovská látka ve zpívané podobě na divadelních prknech objevila roku 1690 v kusu Il Colombo ovvero L'India scoperta (Kolumbus aneb objevení Indie) skladatele Bernarda Pasquiniho. Během 18. a 19. století exotická tematika lákala i další hudební skladatele – za všechny můžeme jmenovat mistra vypjatých eposů Richarda Wagnera, který roku 1834 zkomponoval doprovod k dramatu Theodora Apela Columbius.

Jiným slovem jim říkáme „zeleň“ – a většina rostlin je skutečně zelená díky pigmentu chlorofylu, který hraje důležitou roli v tzv. fotosyntéze. Při zmíněném procesu absorbuje rostlina energii slunečního záření, načež ji využívá k syntéze sacharidů z oxidu uhličitého a vody. Kromě toho zeleň zahrnuje další dva hlavní pigmenty, červený karotenoid a modrý antokyan.

TIP: Živočichové a fotosyntéza: Zelené pakty, výpůjčky a loupeže

Rostliny s fialovými nebo červenými listy chlorofyl obsahují, ale v mnohem menší míře. Jiné se nám jeví bílé v důsledku úhlu, v jakém na ně dopadá světlo, a fotosyntézu pak zastane očím „skrytý“ chlorofyl. Některé listy zmíněné barvivo postrádají, takže závisejí na okolních, zelených listech. A konečně parazitické rostliny – například Hydnora africana (na snímku) – jsou obvykle barevné, chlorofyl nemají a fotosyntézu neprovádějí: Pouze si berou cukr, vodu a další látky skrz kořeny hostitele. 

Od srpna 1942 se v USA začalo pracovat na novém 76mm kanonu M1 s vyšší úsťovou rychlostí střely, tím pádem i průbojností a dostřelem, a na přezbrojení shermanů těmito děly. Vylepšené obrněnce poté nesly ve svém názvu v závorce číslo 76, jejich osádky si pak pochvalovaly výrazně lepší výsledky při palbě protipancéřovou municí. 

Předchozí část: Nesmrtelná americká pásová legenda: Tank M4 Sherman (1)

Bojový křest

Do boje shermany poprvé vyjely na podzim roku 1942 v severní Africe v sestavě britské armády. Prvních 318 kusů tam dorazilo 11. září a okamžitě začaly jejich úpravy pro pouštní podmínky a přeškolování osádek. Poté, 23. října 1942 se v bitvě u El Alameinu utkalo přibližně 500 tanků Osy s 1 351 britskými, mezi nimi i s 252 shermany. Dohromady 124 jich měla 10. obrněná divize, 92 nasadila 1. obrněná divize a dalších 36 se nacházelo u 9. obrněné brigády.

Večer 23. října začal útok s účastí 9. obrněné brigády, německé dělostřelectvo ji však palbou vmanévrovalo do minových polí a jednotka tak utrpěla 75% ztráty. Obdobně dopadla i 10. obrněná divize, která přišla o 102 shermany ze 124 nasazených. Celkově však Spojenci ve střetu zvítězili a již první nasazení jasně ukázalo nadřazenost shermanů nad italskými obrněnci a staršími německými PzKpfw III a IV, srovnatelného protivníka pro ně představovaly pouze PzKpfw IV verzí F2 a G s dlouhým 75mm kanonem. Těch však měl Afrikakorps k dispozici velice málo.

Pozor, blíží se tiger

Po bojovém křtu si tankisté ostrovního království shermany oblíbili a žádali další, Američané jich do konce války zaslali celkem 17 184. O ně se pak Britové podělili i s ostatními zeměmi Commonwealthu – Kanaďany, Australany, Novozélanďany a Indy, a rovněž s Poláky. Samotní Američané je nasadili nejdřív během operace Torch 8. listopadu 1942 při vylodění v severní Africe. První den se na pláže dostalo 55 shermanů z 2. obrněné divize, pak dorazila i 1. americká obrněná divize.

Jejich nejhrozivějším protivníkem se staly těžké německé PzKpfw VI Tiger. K prvnímu střetu těchto dvou typů došlo 1. prosince 1942 a pro Spojence skončil katastrofálně. Přišli o 34 tanků, Němci o žádný. Během provozu se u shermanů objevilo pár vad na kráse – zanášely se jim svíčky, uložená munice často explodovala při nepřátelském zásahu. To shermanům vyneslo přezdívku „Ronson“ podle stejnojmenného amerického zapalovače, jehož reklamní slogan zněl: „Vždy chytne na první pokus.“ Problém vyřešily nové úložné boxy obsahující vodu. Ta při zásahu zalila munici, zabránila požáru a následnému výbuchu. Inovovaným obrněncům přibylo do názvu písmeno W podle anglického „wet stowage“ (vlhké uskladnění).

Pět ku jedné 

Patnáctého ledna 1943 zahájili Spojenci v severní Africe ofenzivu, při níž skončilo v plamenech 32 shermanů. Němci ztratili jen dva obrněnce. Další ztráty přišly v polovině února. U Faidského průsmyku zaútočilo 40 amerických obrněnců, večera se však dočkalo jen sedm strojů. Jiný den vyrazily do protiakce tanky 1. obrněného pluku s 54 zcela novými shermany. Podle veteránů Afrikakorpsu jely jako na přehlídku, a když se dostaly pod palbu německých tanků a děl, zbyly jen čtyři.

Pokračování: Nesmrtelná americká pásová legenda: Tank M4 Sherman (3)

Časem ale Američané získávali větší zkušenosti a dokázali s M4 čelit každému střednímu tanku. Hitlerovské těžké obrněnce si však nade všemi stroji Spojenců udržovaly převahu. Osádky Panzerwaffe s oblibou říkaly, že na zničení jediného tigeru potřebují Američané pět shermanů. K jednomu z posledních větších zápasů v Africe došlo 4. května 1943, kdy se 1. obrněná divize snažila zabránit ústupu Němců k Tunisu a Američané přitom ztratili deset středních tanků. Dne 13. května 1943 Afrikakorps kapituloval. 

Místo, kde obraz vznikl, našel náhodou ředitel muzea Wouter van der Veen díky více než sto let staré pohlednici, na níž byl zachycen kopeček s charakteristickými stromy a kořeny. Šlo o pahorek porostlý stromy a kořeny v Auvers-sur-Oise u Paříže. Odborníci muzea následně snímek porovnali s van Goghovým obrazem.

TIP: Revolver, jímž se asi zabil Vincent van Gogh, se vydražil za 4 miliony

„Na základě způsobu, jakým van Gogh pracoval, a po srovnání s jeho malbou, pohlednicí a dnešním stavem dané krajiny došli vědci k závěru, že s největší pravděpodobností jde o správné místo,“ řekl van der Veen.

Podle zástupců muzea van Gogh poměrně často maloval motivy ze svého nejbližšího okolí. Předpokládají, že Kořeny stromu namaloval v pozdním odpoledni. Ten samý den se postřelil a krátce poté zemřel.

Pitná voda nebývá absolutně čistá. Vyskytují se v ní různé látky, z nichž některé jsou pro lidské tělo nežádoucí. Najdou se ale i takové, které jsou zdraví naopak prospěšné. Výzkum britských badatelů Brighton and Sussex Medical School (BSMS) a Institute of Psychiatry, Psychology & Neuroscience na King's College London nedávno ukázal, že takovou prospěšnou látkou v pitné vodě je zřejmě i lithium.

Léčivé lithium

Podle tohoto výzkumu má lithium, které se občas přirozeně ve stopových množstvích vyskytuje v pitné vodě, příznivý vliv na počet sebevražd. Z výzkumu vyplynulo, že v oblastech světa, kde je ve vodě o něco vyšší obsah stopového lithia, je zároveň zřetelně nižší počet sebevražd. Sebevraždy jsou přitom celosvětově nejčastější příčinou úmrtí ve věkové skupině 15–24 let a ročně zemře z vlastního rozhodnutí okolo 800 tisíc lidí.

Nejde o úplné překvapení. Vědci a lékaři již dlouho ví, že lithium je účinné při  léčbě a prevenci manických a depresivních epizod, stabilizaci nálady a snížení rizika sebevražd u lidí s poruchami nálady. Jeho vlastnosti pomáhají snižovat impulzivitu, agresi a násilné trestné chování. Nedávné studie také spojují účinky lithia se sníženým výskytem Alzheimerovy choroby a dalších forem demence. Mimochodem – původní receptura nealkoholického nápoje 7-Up z roku 1929 obsahovala i malé množství lithia.

TIP: Blesková analýza: Nový senzor odhalí kontaminaci vody na počkání

Podle profesora Anjuma Memona, vedoucího celého projektu, bude nyní zapotřebí ověřit zjištění v praxi, nejlépe v prostředích s prokázanou vysokou prevalencí duševních chorob, násilným kriminálním chováním, chronickým zneužíváním návykových látek a vysokým počtem sebevražd. 

Pokud se nestane nic mimořádného, 30. července vyrazí na Mars nový americký rover Perseverance. NASA se pyšní tím, že Perseverance (česky Vytrvalost) je vybavený nejpokročilejším vybavením, s jakým doposud rover letěl na rudou planetu. A součástí této výbavy je, pro mnohé jistě překvapivě, jeden z meteoritů, který pochází z Marsu. 

Jde o meteorit jménem Sayh al Uhamiyr 008 (SaU 008), který byl v roce 1999 nalezen v Ománu. Tvoří ho především čedič. Podle Caroline Smith z týmu Mars 2020 Science Team byl tento meteorit pravděpodobně někdy před 600 až 700 tisíci let vymrštěn z povrchu Marsu a nakonec doputoval až na Zemi. Teď se díky velmi nepravděpodobné souhře okolností vrátí zpět na domovskou planetu.

Kalibrace meteoritem

Odborníci meteorit Sayh al Uhamiyr 008 velmi pečlivě vybrali, kvůli jeho složení i fyzikálním vlastnostem, aby posloužil velmi specifickému účelu. Sehraje klíčovou roli při kalibraci zařízení SHERLOC (Scanning Habitable Environments with Raman and Luminescence for Organics and Chemicals), které bude rover využívat k identifikaci vzorků hornin na Marsu a vybírat z nich ty, které by se mohly případně vydat na Zemi.

TIP: Zrak jako ostříž: Příští rover NASA bude mít skoro dva tucty kamer

Až Perseverance v únoru 2021 dorazí do oblasti kráteru Jezero na Marsu, systém SHERLOC využije meteorit Sayh al Uhamiyr 008 jako testovací materiál ke kalibraci. Složení a vlastnosti meteoritu jsou perfektně známé, takže si SHERLOC podle nich nastaví své přístroje a senzory. A kus rudé planety se při tom vrátí domů.