Náborové inzeráty obvykle zahrnují požadavky na pracovní zkušenosti a praxi v oboru. Nicméně úspěch na pohovoru u potenciálního zaměstnavatele se odvíjí i od faktorů, o kterých již inzeráty mlčí. A k těm nejdůležitějším patří vzhled: Atraktivnější lidé mají prokazatelně větší šanci danou pozici získat a později také dosáhnout na vyšší plat. Do jaké míry krása ovlivňuje kariéru?

Z mnoha hledisek se zdá, že pohlední lidé mají zkrátka snazší život. Ostatní se k nim totiž automaticky chovají lépe, a to už od dětství. Jak v sérii studií prokázala například americká psycholožka Judith Langloisová, hezké děti jsou oblíbenější a těší se větší pozornosti rodičů i pedagogů. Ruku v ruce s tím později zažívají méně psychického stresu. Ostatní mají tendenci svým krásnějším vrstevníkům snáz odpouštět chyby a přisuzují jim lepší charakterové vlastnosti včetně inteligence, než jakými ve skutečnosti mohou disponovat. 

Syndrom prezidenta

Až znepokojivý důkaz platnosti popsaného fenoménu zažili obyvatelé Spojených států ve 20. letech minulého století, kdy do prezidentského křesla usedl Warren Harding. Jeho jméno dnes již takřka upadlo v zapomnění, přesto se do dějin zapsal jako jeden z nejhorších prvních mužů USA. Třebaže v úřadu nestrávil ani plné volební období a dva a půl roku po zvolení zemřel v nedožitých šedesáti letech na infarkt, stihl víceméně vydrancovat státní kasu, s okruhem blízkých přátel se staral o jeden korupční skandál za druhým a prožil aférku se svou sekretářkou. 

Historikové se dodnes ptají, jak dokázal nezkušený lokální politik z Ohia porazit ve volbách demokratického kandidáta Franklina D. Roosevelta (který se stal prezidentem o dekádu později). Odpověď by mohla znít překvapivě prostě: Bez ohledu na veškeré škraloupy se totiž Hardingovi nedala upřít značná atraktivita. Je tedy možné, že voliči při rozhodování zkrátka podlehli tzv. omylu Warrena Hardinga, jak jej v 21. století popsal psycholog Malcolm Gladwell – jednoduše přisoudili pohlednému člověku vlastnosti, které si s ním automaticky spojili, aniž by o nich hlouběji přemýšleli.

Tvář otevírá cestu

Pokud bychom se zeptali personalistů, podle čeho se rozhodují, zda daného kandidáta přijmout, či nikoliv, většina zmíní na prvním místě jeho schopnosti a zkušenosti. Že by měl při výběrovém řízení hrát roli také vzhled, zpravidla odmítnou jako diskriminaci. A nebudou lhát: Při objektivním posuzování uchazečů se zřejmě budou snažit nebrat daný aspekt v potaz. Pravdou ovšem zůstává, že atraktivita má v náborovém procesu nemalý vliv na úrovni podvědomí. Krásní lidé znají svou devízu, zpravidla tak působí sebevědoměji a zanechají lepší dojem. Následně mají větší šanci na trhu práce uspět.

Funguje to však i obráceně. V nedávném experimentu ekonomů z univerzit v Londýně a Singapuru dostali dobrovolníci vždy fotografie dvou anonymních tváří, z nichž jedna byla nápadně hezčí než druhá. Úkolem bylo přiřadit ke snímkům pracovní pozici, která by daným osobám podle účastníků pokusu nejlépe odpovídala. Jednoznačně se potvrdilo, že potenciální zaměstnavatelé měli sklon posílat atraktivnější adepty na žádanější posty, i kdyby krasavci projevovali zájem například o místa uklízečů nebo popelářů. 

Přitažlivost za milion

Výzkumy se problematice věnují už od 60. let a opakovaně docházejí k závěru, že atraktivnější vzhled jde ruku v ruce s vyšším platovým ohodnocením. Z výsledků americké studie z roku 1994 vyplynulo, že nadprůměrně hezké ženy dostanou zaplaceno o 8 % víc než kolegyně s „běžným“ vzhledem (u mužů se jednalo o 4 %). Zmíněný rozdíl přitom odpovídá zhruba 1,5 roku studia navíc či dalším pěti letům pracovních zkušeností.

V různých studiích se čísla liší, nicméně existenci vztahu mezi přitažlivostí a platovým ohodnocením nelze popřít. Obdobný výzkum se před dvěma lety odehrál i v českém prostředí, přičemž sociologové Petr Matějů a Petra Anýžová dospěli ve své publikaci Krása jako kapitál dokonce k ještě výmluvnějším cifrám. Atraktivnější ženy podle nich obdrží k průměrnému příjmu 15% „bonus“, zatímco nepříliš přitažlivé zaměstnankyně z něj naopak dostanou o 6 % méně. Pokud by průměrná mzda představovala 20 tisíc korun, pak by během dvou dekád pracovní kariéry dosáhl rozdíl jejich platů milionu. 

U mužů panuje podobná „nespravedlnost“, ovšem nikoliv tak výrazná. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že pohlednější pánové ze svého zevnějšku nevytěží žádné vyšší finanční ohodnocení. Pokud však krásy příliš nepobrali, uvidí na výplatní pásce v průměru o 9 % méně než ostatní. 

Lze ji měřit?

Nabízí se samozřejmě otázka, jak vlastně atraktivitu poznat. V názorech na přitažlivost tváře či postavy se lidé většinou neshodnou a v průběhu dějin se ideál krásy různě vyvíjel. Starověk obdivoval atletická těla vysportovaných mužů, baroko stavělo na piedestal ženy kyprých tvarů a dnes se naopak preferují modelky, jež veškeré křivky postrádají. Stačí však zamířit do jiné části planety či k odlišnému etniku, a situace se opět změní. 

Existuje v podstatě jediný faktor univerzálně platný pro všechny národy světa – symetrické rysy obličeje. Upřednostňování souměrných proporcí prokázali vědci dokonce i u zvířat, například primátů, ovcí či některých ptáků. Do hry zde totiž vstupuje genetika, podle níž jsou symetrické rysy znakem zdraví a kvalitních genů, přičemž je daný jedinec nejspíš předá i potomstvu. Odpovídá tomu také zjištění, že se podoba tváře může mírně měnit v závislosti na aktuální hladině hormonů, konkrétně v různé fázi menstruačního cyklu. Zhruba šest dnů v měsíci, kdy probíhá ovulace a žena má největší šanci otěhotnět, bývá její obličej nepatrně okrouhlejší a v očích mužů působí souměrněji. 

Kráska z počítače

Přitom ovšem nestačí, aby si jednotlivé rysy zrcadlově odpovídaly – důležité jsou i poměry jejich vzdáleností. V roce 2008 mezinárodní tým vědců zjistil, že nejdůležitější roli hraje rozmezí očí, úst a uší. Konkrétně spojnice zorniček by měla odpovídat 44 % rozpětí mezi ušima a vzdálenost dělící oči a ústa by měla tvořit 36 % délky obličeje. 

Na světě samozřejmě neexistuje člověk, který by popsaným kritériím vyhověl ze sta procent. Badatelům to však nebránilo vytvořit fiktivní tvář pomocí počítačové simulace. Před pěti lety jistý britský výzkumník využil speciální software, sloužící běžně policii k vyhledávání zločinců, a v rámci dvouměsíčního dotazování stovek dobrovolníků postupně vygeneroval prototyp dokonalého mužského i ženského obličeje. Za obzvlášť důležitou považovali účastníci obecně plnost rtů, délku nosu či vlasů, ale i velikost očí a výšku lícních kostí. 

Analýza tisíců snímků tváří dál pomohla vyhledat skutečné osoby, jež se ideálu maximálně přibližují. Jistě není náhoda, že mezi ně patří celebrity, jinými slovy ti úspěšnější: Například herečka Natalie Portmanová „zvítězila“ hned v několika aspektech, konkrétně ve tvaru obličeje a očí nebo plnosti rtů, zatímco z mužů kritériím nejvíc vyhovoval fotbalista David Beckham. 

Ti nejhezčí na světě

Jinou možnost vyjádření symetrie představuje tzv. zlatý řez, známý také jako číslo fí o zaokrouhlené hodnotě 1,618. Vznikne, pokud úsečku rozdělíme na dvě části, přičemž poměr větší a menší odpovídá poměru celé úsečky k větší části. Již od starověku se pokládá za ideální proporci mezi dvěma rozměry a překvapivě často – víckrát, než by odpovídalo náhodě – na něj narazíme i v přírodě. 

TIP: Jak bude vypadat lidská tvář za 100 tisíc let? Všichni budeme stejně divní

Britský plastický chirurg Julian De Silva podrobil počítačové analýze snímky deseti známých světových krásek a zjistil, že „objektivně“ nejpřitažlivější by měla být americká modelka Bella Hadidová, jejíž tvář odpovídá zlatému řezu z celých 94,35 %. Jenže, jak zdůrazňují vědci, podobné průzkumy jsou jen málo směrodatné. Stačí je provádět v jiném regionu, a výsledky se budou odlišovat. Analyzovat obličeje všech lidí na světě není reálné, a tak pravděpodobně nejvíc záleží pouze na tom, s jakým vzorkem odborníci pracují.  

Hadi škrtiči jedí jen třikrát až pětkrát do roka. „Představte si, že byste na posezení snědli 140kilový cheesburger a přitom byste neměli ani ruce ani příbor. A že byste se takhle najedli na čtyři měsíce dopředu,“ přibližuje americký herpetolog Harry Greene výkony evolučně starších hadů.

Škrtiči vynikají ve dvou směrech. V dobách půstu jsou přeborníky v šetření energií a dokonce si za tím účelem na čas přebudují vlastní organismus. Jakmile ale spolknou své obří sousto, utlumenou látkovou výměnu bleskurychle nastartují a donutí orgány ke špičkovým výkonům.

Utlumit vše nepotřebné

Hladovějící krajta setrvává po většinu času v klidu a šetří silami. Ve snaze o maximální úspornost redukuje i nároky orgánů běžících „naprázdno“. Například sliznice střeva má poměrně krátkou životnost a musí se permanentně obnovovat. Neustálé dorůstání nových buněk ale vyžaduje živiny a energii. Velcí škrtiči si proto nechávají střevní sliznici zcela atrofovat.

Podobnou „řízenou degeneraci“ prodělávají i další orgány. Například svalovina srdce výrazně ochabuje. Hadovi to nevadí, protože se nehýbe a jeho nároky na krevní oběh jsou minimální. Střevo, srdce, játra a ledviny sice tvoří jen osminu celkové hmotnosti hadího těla, ale i v naprostém klidu padne na jejich provoz plná čtvrtina celkové spotřeby energie. Energetické úspory na jejich provozu jsou tedy pro hada významné.

Kyseliny a zásady v jednom těle

Když had polapí kořist a začne ji polykat, fungování jeho organismu se od základů změní. Najednou potřebuje všechny své orgány ve špičkové formě. Mobilizuje proto poslední tělesné rezervy a využívá je k urychlené regeneraci atrofovaných tkání. Podává přitom neuvěřitelné výkony.

Kupříkladu hmotnost střevní sliznice se během pouhých 24 hodin znásobí dvaapůlkrát. Jemné mikroskopické výběžky na povrchu střevních buněk, tzv. mikroklky, narostou za stejnou dobu na šestinásobek své původní délky a zcela zásadně tak zvýší celkovou plochu střeva využitelnou pro vstřebávání živin.

Pro trávení kořisti potřebuje hadí žaludek obrovské množství kyselých žaludečních šťáv. Had si pomáhá tím, že převádí ve velkém kyselé ionty z krve do žaludku. Koncentrace těchto iontů naroste v žaludečních šťávách během necelých dvou dní milionkrát a původně „neškodné prostředí“ se mění na silnou žíravinu. V krvi je kyselých iontů nedostatek a hadovi hrozí, že mu v žilách bude kolovat roztok louhu. Žádný jiný tvor by takový nápor na rovnováhu iontů v těle neustál a zásaditá reakce krve by ho na místě zabila. Had si ale udrží reakci krve pod kontrolou a snáší odliv kyselých iontů z krve bez zjevné újmy na zdraví.

Neuvěřitelný start organismu

Drastických změn nastartovaných v hadím organismu trávením je mnohem víc. Koncentrace krevního cukru glukózy stoupá na dvojnásobek stejně jako koncentrace mastných kyselin. Koncentrace inzulínu naroste čtyřicetinásobně a koncentrace tuků v krvi se zvýší 160krát. Tento tuk nepochází z natrávené kořisti. Had jej mobilizuje z tělních zásob tuku, který si udržuje i během hladovění jako železnou energetickou rezervu pro okamžiky naléhavé potřeby. Tuk z dvojice tzv. tukových těles využije jako zdroj energie pro regeneraci hladověním zesláblého organismu.

Všechny tyto procesy kladou vysoké nároky na krevní oběh, ochablé srdce proto musí velmi rychle zesílit. V jeho buňkách startuje masová výroba bílkovin potřebných pro svalové stahy. Během 48 hodin jich přibude tolik, že se hmotnost srdce zvýší o 40 %. Podobně se posilují a zvětšují i další orgány v těle. Žaludek, játra a slinivka musí zvládnout nároky spojené se samotným trávením. Srdce, plíce a ledviny posilují, aby had vydržel celkovou námahu spojenou s trávením.

Trávení v nehybném trysku

U hada, který spolkl kořist, stoupá asi pětačtyřicetkrát intenzita látkové výměny. Na první pohled to na hadovi není vidět. S kořistí v útrobách se odplazí do ústraní, kde se stočí do klubíčka, jak jen mu to deformované tělo dovoluje. Jediný životní projev, jenž je na něm patrný, je hluboké dýchání. Ve skutečnosti ale hadí organismus pracuje na plné obrátky.

Rozdíl v intenzitě látkové výměny u hladovějícího hada a u hada krátce po spolknutí kořisti je srovnatelný jen s nárůstem metabolismu u koně, který se z klidu rozběhl do plného trysku. Kůň snese tak enormní zátěž jen pár minut. Had udržuje látkovou výměnu na maximálním výkonu po dobu dvou týdnů. Had tedy jako kdyby čtrnáct dnů běžel tryskem, ale přitom se nehne z místa. Po dvou až třech týdnech vyloučí zbytky nestrávené potravy a upadá až do dalšího lovu do úsporného klidového režimu.

Plazení, posouvání a hadí pružiny

I bez končetin zvládá had hned několik různých technik pohybu. Nejběžnější je u hadů plazení v kličkách. Had se při něm opírá o podložku šupinami na břišní straně těla a vlnivým pohybem se posouvá vpřed. Tímto způsobem vyvine nejvyšší rychlost. Stejně se hadi pohybují i ve vodě, ať už patří k suchozemským druhům a dostali se do vodního živlu nedopatřením, nebo jsou to zástupci druhů, které spojily svůj život s vodou natrvalo.

Velcí a těžcí hadi, jako jsou krajty, hroznýši nebo anakondy, se pohybují i přímočaře. Podobají se přitom gigantickým housenkám nebo žížalám. Had posune kůži na břiše kousek vpřed, opře se o podklad břišními šupinami a pak se přitáhne „zbytkem“ těla. Hadi pohybující se na sypkém podkladu, například po dunách jemného pouštního písku, vytvoří na těle smyčky jako při tradičním plazení, ale posouvají se do strany. Pohybují se bokem napřed a kloužou přitom po písku s překvapivou elegancí a jistotou.

Ve větvích stromů připomíná někdy pohyb hadího těla pružinu nebo harmoniku. Had vytvoří v přední části těla vodorovně položenou kličku a z ní pak zvedá hlavu. Klička se narovnává podobně jako závit uvolněné pružiny a had tak dosáhne na výše položenou větev.

Když se had svléká

Hadi rostou po celý život a kůže jim je po čase malá. V procesu označovaném odborně jako ekdyze se stará pokožka uvolní a had ji obvykle v jednom kuse svlékne. Výjimku tvoří chřestýši, kterým zůstává na konci ocasu z každého svlékání malá část. Vzniká tak dobře známé chřestidlo, s jehož pomocí vydává had výstražný zvuk. Třesení koncem ocasu u chřestýšů patří k nejrychlejším svalovým pohybům mezi obratlovci. Chřestýš západní (Crotalus atrox) třese svým chřestidlem až stokrát za vteřinu a vydrží to nepřetržitě i několik hodin.

Počet článků chřestidla není spolehlivým vodítkem pro určení stáří chřestýše. Mladí chřestýši rostou rychle a svlékají kůži i jednou za dva měsíce. Starší hadi svlékají kůži méně často. Někdy se jim ale odloupne konec chřestidla a pak to vypadá, že absolvovali méně ekdyzí, než odpovídá skutečnosti.

Původní domovinou lidské rasy je dnešní Afrika, kde naši předci po dlouhou dobu žili. Později vyrazili na cesty a postupně si podmanili celý svět. Do Severní a Jižní Ameriky se přitom dostali poměrně nedávno. Doposud jsme si mysleli, že k tomu došlo před zhruba 15 tisíci lety. Nedávné fascinující objevy nástrojů ve vysokohorské jeskyně Chiquihuite v centrálním Mexiku, ale posouvají příchod lidí našeho druhu do Ameriky mnohem hlouběji do minulosti.

Archeolog Ciprian Ardelean z mexické Universidad Autonoma de Zacatecas vedl tým odborníků, který v jeskyni Chiquihuite odkryl zhruba 1 900 kamenných nástrojů a řadu dalších artefaktů. Šlo zejména nástroje z vápence, mezi nimiž jsou i jemná ostří, která mohla být užívána ke krájení masa, a špičaté objekty, jež mohly sloužit jako hroty oštěpů či kopí. Tyto nálezy ukazují, že jeskyně byla osídlená lidmi zhruba po dobu 20 tisíc let. Podle radiokarbonového datování pocházejí nejstarší nástroje v jeskyni z doby před 33 až 31 tisíci lety.

TIP: Lebky z Řecka zdvojnásobují stáří prvního příchodu moderních lidí do Evropy

Určitou vadou na kráse jinak rozhodně fascinujícího objevu je, že archeologové neobjevili ani stopu po lidské DNA, lidských kostech nebo třeba zvířecích kostech poznamenaných lidskou rukou. Nenašli dokonce ani ohniště. Nejen kvůli tomu bude nutné převratné závěry výzkumu důkladně ověřit. Vědci se nicméně dušují, že nalezené artefakty jsou skutečnými lidmi vyrobenými nástroji. Výsledky výzkumu rovněž potvrzují, že to byli lidé, kdo byl na amerických kontinentech zodpovědný za vyhubení většiny takzvané megafauny, tj. velkých živočichů té doby.

Pozdější císař Svaté říše římské – Ferdinand I. Habsburský se narodil 10. března 1503 na zámku Alcalá de Henares u Madridu jako mladší syn kastilského krále Filipa Sličného a Jany I. Kastilské, dědičky španělského trůnu.

Ve španělském prostředí, v němž byl vychováván, se údajně těšil značné oblibě, ba co více, stal se i pevnou součástí rodiny svých královských prarodičů, v níž vyrůstal. Ke dvoru dědečka, jenž vládl v Aragonii a Kastilii, byl po smrti svého otce Filipa odvezen už jako čtyřletý, neboť král Ferdinand II. Aragonský měl v úmyslu vychovat z vnuka svého následníka. Mezitím Karel, bratr malého Ferdinanda, vyrůstal na dvoře své tety Markéty Habsburské, místodržitelky v Nizozemí.

Zmíněné skutečnosti částečně narušují tradiční konstrukci, dle které starší bratr z titulu prvorozenectví od počátku bral všechny dostupné hodnosti, zatímco mladší potomek stál odsunut stranou. Do mocenské hry totiž po smrti otce obou bratrů zásadně vstupovali jejich dědečkové Maxmilián I. a Ferdinand Aragonský. Z dnešního pohledu se zdá být rovnice velmi jednoduchá: o dva trůny, tedy španělského a římského království, se ucházeli dva pretendenti. Podle soudobých mocenských záměrů jednotlivých stran však otázka takto vůbec nestála, mimo jiné i kvůli tomu, že se Habsburkové ani zdaleka nemohli považovat za jediné uchazeče o říšský trůn.

Uvolněte místo pro krále!

Řešení dosud zcela nevyjasněných nástupnických otázek uspíšila smrt Ferdinanda II. Aragonského roku 1516. Dědička španělského trůnu a Ferdinandova dcera Jana již kvůli své rozvinuté psychické chorobě nebyla schopna vlády, na trůn tedy nastoupil její syn Karel. Během jeho příjezdu do Španělska došlo k mírně paradoxní situaci, neboť kvůli složitým smlouvám uzavřeným dědečky obou bratrů musel zemi současně s Karlovým vstupem na španělskou půdu jeho třináctiletý bratr Ferdinand opustit a odebrat se do Burgundska na bratrovo místo.

O dospívajícího Ferdinanda se v Nizozemí postarala teta Markéta, dcera Maxmiliána I. a Marie Burgundské. Mladý Habsburk však nezůstal na jejím místodržitelském dvoře osamocený, neboť Markéta se stala poručnicí většiny ze šesti nezletilých dětí, které zůstaly po smrti jejího bratra Filipa, protože jejich matka byla kvůli své psychické chorobě k péči o děti nezpůsobilá.

Markéta byla vzdělaná žena s bohatou knihovnou a velkou znalostí španělských reálií, díky čemuž se s ní Ferdinand dokázal rychle sblížit. V Nizozemí se také druhorozenému následníkovi otevřel svět renesanční vzdělanosti, zcela odlišný od upjaté a strnulé katolické kultury ve Španělsku. Budoucí vladař se tak mohl setkat například s produkcí proslulého humanisty Erasma Rotterdamského.

Tři roky, které Ferdinand strávil na Markétině dvoře, jej zásadním způsobem zformovaly a ovlivnily celý jeho život. Stal se z něj neobyčejně vzdělaný mladý muž, který plynně ovládal několik jazyků. Němčina, pro jeho budoucí uplatnění zcela zásadní jazyk, však mezi nimi zatím chyběla, vcelku pochopitelně – ještě ji nepotřeboval. Ferdinandův rozhled po soudobé Evropě, kterou právě v této době, roku 1517, nábožensky „rozlomil“ Martin Luther svou nekompromisní kritikou církve, se stal jedním z klíčových vkladů umožňujících, aby posléze oba habsburští bratři v relativní shodě spravovali jim svěřená území.

Kde bude vládnout druhorozený?

Po smrti císaře Maxmiliána I. roku 1519 se hlavou habsburského domu stal Karel V. Jedním ze základních rysů jeho osobnosti byla sebekázeň, vlastnost právě u Habsburků silně vyvinutá. Díky ní dokázal ve veřejném i osobním životě stavět na první místo závazky k rodu, nikoli své vlastní ambice. Co může tuto charakteristiku demonstrovat lépe než fakt, že se Karel vzdal sňatku s českou a uherskou princeznou Annou ve prospěch Ferdinanda, aby se ten následně mohl etablovat ve střední Evropě? 

Nicméně trvalo určitou dobu, než se vzniklá mocenská asymetrie mezi oběma bratry urovnala. Posuďte sami: Karel se stal jako Karel I. roku 1516 španělským králem a posléze roku 1520 jako Karel V. králem římským. Od dětských střevíčků nosil titul burgundského vévody, ale v letech 1519–1521 byl i rakouským arcivévodou. Za této situace nezůstávalo Ferdinandovi stojícímu na prahu dospělosti nic, o co by se mohlo opírat jeho světské panování.

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Tyto třecí plochy vznikly částečně i proto, že císař Maxmilián I. za svého života jasně neurčil, kdo se má stát jeho nástupcem. Jeho dcera Markéta Habsburská navíc na římský trůn prosazovala svého chráněnce Ferdinanda, ale to starší Karel docela briskně odmítl s poukazem na nedělitelnost moci v habsburském domě. Ovšem tak jako tak musel s ohledem na rodovou stabilitu a do té doby nevídaný rozsah území, které coby panovník spravoval, svému mladšímu bratrovi poskytnout „nějaké“ majetky, nad kterými by mohl samostatně vládnout.

Vědci z americké University of Maryland nedávno dokončili dlouhotrvající studii 165 jedinců: Na počátku se zaměřili na jejich osobnost a chování ve věku 14 měsíců a následně zjištěná data porovnali se skutečností o několik dekád později.

TIP: Malí ochránci spravedlnosti: Smysl pro férové jednání je lidem vrozený

Ukázalo se, že ti, kdo už coby kojenci vykazovali stydlivost a zvýšenou opatrnost vůči neznámým lidem či předmětům, byli v dospělosti skutečně rezervovanější a uzavřenější. Ačkoliv je však obecně známo, že se osobnost utváří již v prvních letech života, nebyl podle samotných autorů zpracovaný vzorek dost velký, aby se dal výsledek stoprocentně vztáhnout na globální populaci. 

Čína bojuje s nejhoršími záplavami za posledních několik desítek let. Nejhůře jsou na tom podle dostupných informací provincie Chu-pej, Chu-nan a Ťiang-si. Právě na území provincie Chu-pej se přitom nachází největší přehrada na světě – Tři soutěsky, která vodu zatím zadržuje. Hladina ale i zde rychle stoupá.

S dosud největší hladinou vody zápasila přehrada při ničivých povodních v létě 2010, kdy voda dosáhla výšky 158 metrů, což je 13 metrů nad hranicí povodňového stavu. Nyní hladina dosahuje výšky 162 metrů i přes to, že provozovatelé přistoupili k masivnímu upouštění. 

Že je situace vážná opatrně připouští i čínské úřady. Podle čínské státní zpravodajské agentury Sin-chua došlo na některých nestrukturálních periferních částech hráze k blíže neupřesněným škodám. Agentura ale s odvoláním na vyjádření provozovatele vodního díla zdůrazňuje, že škody nemají vliv na schopnost přehrady zadržovat vodu a všechny metriky odpovídají návrhovým parametrům. Žádné z 12 tisíc čidel, které přehradu monitorují, nevykazuje a ani nevykazovalo nadlimitní hodnoty.

Podle hlavního inženýra společnosti Čang Šu-kuanga je odhadovaná životnost přehrady 500 let. Pevnost hráze se podle něj navíc v čase zvyšuje, což je dáno složením použitého betonu. Ten podle Šu-kuanga reaguje s vodou a vytváří tak stále pevnější vazby. Maximální pevnosti by tak měla přehrada dosáhnout za 100 let. Poté bude postupně stárnout.

TIP: Končí éra obřích přehrad? Velké vodní stavby představují časovanou bombu

Největší zaznamenaná povodeň v Číně za posledních 2 500 let byla ta z roku 1870. Tehdy ve řekou Jang-c’-ťiang valilo více než 100 tisíc metrů krychlových vody za sekundu. Přehrada Tři soutěsky je podle čínských inženýrů navržena na mnohem vyšší průtok – ve svém maximu má zvládnout průtok až 124 300 metrů krychlových za sekundu.

Na norských Špicberkách za polárním kruhem před časem vzniklo zabezpečené Špicberské globální úložiště semen. Toto podzemní zařízení uchovává semena mnoha druhů rostlin z celého světa. Má být bezpečným útočištěm pro případ velkých krizí. Nápad se ujal a došlo i na pokračování. V sousedství úložiště semen vyrostl Arktický světový archiv, jehož smyslem je podobným způsobem uchovávat data.

Archiv dat pro případ velké pohromy nebo apokalypsy byl zprovozněn před třemi lety. Data jsou zde ukládána offline na filmu s digitálním záznamem (piqlFilm), jehož životnost se odhaduje asi na 500 let. Archiv se nachází v opuštěném uhelném dole asi 150 metrů pod zemí a měl by odolat i explozím jaderných nebo EMP zbraní.

TIP: Bakteriální úschovna: Vědci chtějí vytvořit Noemovu archu střevní mikroflóry

Nejnovějším přírůstkem Arktického světového archivu je 21 TB dat od webové platformy GitHub, která podporuje vývoj softwaru a nabízí bezplatný pronájem pro open source projekty. Podle dostupných informací se mezi daty GitHubu uloženými na Špicberkách nacházejí návody na vytvoření celé řady klíčových IT technologií, od základních operačních systémů až po umělé inteligence. Tyto vědomosti tak budou k dispozici lidem, kteří mohou restartovat technologickou civilizaci, ať už po jakékoliv katastrofě.

V době vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava na jaře 1939 v něm žilo téměř sto dvacet tisíc Židů, z nichž přes sto tisíc se ke svému náboženství aktivně hlásilo. První protižidovská opatření na sebe nenechala dlouho čekat. Již 17. března vyšlo nařízení zakazující židovským lékařům vykonávat praxi, krátce poté následovalo vytvoření seznamů židovských podniků určených k arizaci. Okupanti měli eminentní zájem znemožnit Židům disponovat majetkem a vytlačit je z protektorátního hospodářského života přesně tak, jak se to přijetím Norimberských zákonů, platících již od roku 1935, zdařilo v Říši.

Židé byli vylučováni z výkonu funkcí v soudnictví a veřejné správě, nesměli se účastnit politického, společenského, kulturního a vědeckého života, být členy spolků, zastupitelských sborů, redaktory, právníky či umělci. Signifikantní metodou separace a ponížení se stalo povinné označení oděvu žlutou šesticípou hvězdou. V návaznosti na tato stigmatizující nařízení nacisté začali plánovat celkovou izolaci židovského obyvatelstva za pomoci jeho koncentrace v ghettech. 

Za zdmi Terezína

Nejvýznamnější ghetto bylo v listopadu 1941 zřízeno poblíž severních hranic protektorátu v Terezíně. O tři měsíce později jej Heydrichovo nařízení označilo za čistě židovské sídliště – jinými slovy průchozí sběrný tábor, z něhož vedla přímá cesta do vyhlazovacích lágrů na východě, především do Osvětimi. Do května 1945 celkem prošlo Terezínem přes sto čtyřicet tisíc lidí včetně deseti tisíc dětí, z toho více než sedmdesát tisíc protektorátních Židů. Většina z nich po krátké či delší zastávce v ghettu pokračovala v některém z celkem sto dvaceti osmi transportů do „pekla na východě“. 

Ghetto bylo tvořeno komplexem jedenácti prostorných kasárenských budov obehnaných pevnostním valem notně znesnadňujícím útěk. Místo leželo poblíž důležitého železničního uzlu, což usnadňovalo přesuny vězňů. Nacistická propaganda ráda hovořila o Terezínu coby bezpečném židovském útočišti a při návštěvě inspekce Červeného kříže jej rozsáhlým „potěmkinovským podvodem“ představila jako vzorové židovské město. 

Válka proti kočovníkům

Německá okupace tvrdě dolehla i na romské obyvatelstvo, které trpělo pronásledováním úřadů již za druhé republiky. Německé úřady v odtržených Sudetech nejprve vypovídaly Romy do protektorátu, odkud se jich následně několik stovek pokusilo dostat na Slovensko – tato nucená migrace však zanedlouho skončila. Z přibližně šesti a půl tisíce Romů v Čechách a na Moravě jich na konci války zůstalo naživu asi osm set, a to v mnoha případech pouze díky šťastné náhodě, důmyslným úkrytům či úspěšné asimilaci s většinovou populací. 

Oběžník protektorátního ministerstva vnitra z 30. listopadu 1939 cílený na potírání „potulných Cikánů“ nařizoval Romům ukončit kočování a usadit se. Celou věc komplikoval přístup obcí, které Romy opakovaně vypovídaly mimo svůj obvod. Obecní úřady nakonec musely uposlechnout ministerský výnos z února 1940, který jim ukládal povinnost Romy přijmout, ale zároveň podřídit jejich chování pravidelnému policejnímu dohledu. Neusazení Romové, kteří nemohli prokázat zdroj obživy či u nich existovalo podezření na vyhýbání se práci, riskovali umístění do některého z kárných pracovních táborů, které byly zřízeny v srpnu 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Dle táborových seznamů tvořili vězni romského původu do roku 1942 přibližně 10–25 % všech internovaných. 

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Heydrichova éra s sebou přinesla utužení represí. Nařízení protektorátní vlády o preventivním potírání zločinnosti z 9. března 1942 označovalo Romy jako etnikum ohrožující veřejnost svým asociálním chováním. Všichni bez výjimky měli být zařazeni do preventivní policejní vazby a odesláni do sběrných táborů, které vznikly namísto dosavadních pracovních lágrů.

Od jara 1943 už rasové pronásledování Romů běželo na plné obrátky a Němci nezastírali úmysl nepohodlné etnikum v protektorátu zcela vymýtit. V Osvětimi, kam byli čeští Romové odesíláni v mnoha transportech, jich zahynulo více než čtyři tisíce.

Z čínského kosmického střediska Wen-čchang odstartovala včera ráno našeho času raketa Dlouhý pochod 5, která nasměruje k Marsu družici s přistávacím modulem a průzkumným vozítkem. Jde o první pokus Číny s přistáním na rudé planetě. K Marsu by sonda měla dorazit v únoru příštího roku.

Čínská mise je trojjediná – sestava se skládá z orbitální části a přistávacího modulu, který dopraví na Mars pojízdnou vědeckou laboratoř pro dlouhodobý průzkum povrchu rudé planety. Pro přistání čínského roveru byla předběžně vybrána dvě místa na povrchu Marsu: první se nachází v oblasti Chryse Planitia, poblíž přistání sond Viking 1 a Pathfinder (primární cílová plocha); druhé přistávací místo leží v oblasti Isidis Planitia, západně od Elysia Mons. Finální místo pro přistání bude vybráno až na základě průzkumu z marsovské oběžné dráhy.

Pokud se nestane něco neočekávaného, bude v únoru 2020 sonda Tchien-wen (Tianwen) navedena na eliptickou polární dráhu ve vzdálenosti 265 až 12 000 kilometrů. Po upřesnění místa pro přistání doje ke „seskoku“ přistávacího modulu a po jeho přistání bude uvolněna rampa, po které pojízdná laboratoř sjede na povrch rudé planety. Plánovaná životnost roveru je nejméně jeden marťanský rok.

TIP: Vesmírné ambice: Čína připravuje přistání lidské posádky na Měsíci

Marsovská mise je dalším krokem ambiciózního čínského vesmírného programu. Čína se po někdejším Sovětském svazu a po Spojených státech v roce 2003 stala teprve třetí zemí, která dokázala vlastními silami vynést na oběžnou dráhu kolem Země člověka. V roce 2008 první čínský kosmonaut vystoupil do volného prostoru a loni přistála nepilotovaná čínská vědecká sonda na málo prozkoumané odvrácené straně Měsíce. Pokud jde o Mars, stane se Čína teprve šestou zemí na oběžné dráze Marsu.

Magnetická pole nemají jen planety a hvězdy, ale také galaxie. A podle očekávání jsou to magnetická pole nesmírně rozlehlá. Platí to i pro spirální galaxii NGC 4217 ze souhvězdí Honicích psů, vzdálenou asi 67 milionů světelných let od Země.

Rainer Beck z německého institutu MPI for Radio Astronomy v Bonnu se svým týmem prostudoval enormní magnetické pole této galaxie a objevil v něm doposud neznámé magnetické struktury. Ukázalo se, že magnetické pole v galaxii NGC 4217 zasahuje až do vzdálenosti kolem 22 500 světelných let od její galaktické roviny.

Superbubliny a spirály

Podle Becka je naprosto fascinující, že kdykoliv v nějaké galaxii měříme polarizaci rádiových vln, což je základem výzkumu galaktických magnetických polí, narazíme na nějaké nečekané a zvláštní magnetické struktury. Ve zmíněné galaxii NGC 4217 to jsou obrovské magnetické bubliny a spirálovitě uspořádané magnetické pole, které se vine směrem ke galaktickému halu.

TIP: Hnědí trpaslíci mají silná magnetická pole: Stejně jako pravé hvězdy

Magnetické superbubliny galaxie NGC 4217 zřejmě vytvořily exploze několika pořádných supernov. Na jejich následném nafouknutí se ale nejspíše podílel i hvězdný vítr, čili intenzivní proud nabitých částic z blízkých hvězd. Původ spirálovitého magnetického pole, jaké jsme v galaxiích zatím nikdy neviděli, podle vědců podle vědců zřejmě souvisí s procesem vzniku nových hvězd, i když přesný mechanismus vzniku takto tvarovaného magnetického pole není úplně jasný.