Slavné souvrství Hell Creek, které zahrnuje horniny v Montaně a okolních státech USA z nejsvrchnějšího období těsně před pádem zkázonosného meteoritu, vydalo další úžasnou fosilii. Tentokrát je to velmi slušně zachovalý alvarezsaurid – dinosaurus ze skupiny zvláštních hmyzožravců, kteří měli nápadně krátké přední končetiny.

Na délku asi třímetrový dinosaurus byl hustě opeřený, především pokud jde o jeho mohutný ocas. Dostal pozoruhodné jméno Trierarchuncus prairiensis, což ve volném překladu znamená „Kapitán Hák z prérie“. Je to velmi přiléhavé, protože trierarchunkus měl namísto tradičních předních končetin dva masivní, až poněkud strašidelné, háky. Jde o nejmladšího známého alvarezsaurida, který zřejmě zažil katastrofu na konci křídy, před 66 miliony lety.

TIP: Nově objevený dinosaurus Bajadasaurus se bránil neuvěřitelnými ostny

Dinosaury ze skupiny alvarezsauridů jsme doposud znali převážně jen úlomků kostí a izolovaných nálezů z oblasti Asie a jižní Ameriky. Zvláště nepříjemné to bylo právě s podivnými předními končetinami alvarezsauridů. Vědcům bylo zřejmě, že jsou zvláštní, ale dochované fosilie byly natolik neúplné, že vlastně až doposud nebylo úplně jasné, jak končetiny alvarezsauridů přesně vypadaly.

Nový nález trierarchunka ale všechno mění. Ukázalo se, že přední nohy těchto dinosaurů tvořil vždy jediný prst – palec, ve tvaru háku. Odborníci se domnívají, že s pomocí těchto háků trierarchunkové rozhrabávali vegetaci, zeminu nebo třeba tlející dřevo, aby se tak dostali ke hmyzu. Byli to tedy takoví mravenečníci samotného konce druhohor.

Skupina urozených jezdců vyčkávala na široké cestě poblíž Králova Dvora u Berouna. Za nimi stálo ozbrojené vojsko, česká zemská hotovost. Další zbrojnoši byli připraveni podél cesty a netrpělivě vyčkávali krále. Urozené šlechtice vedl sám moravský markrabě Jošt Lucemburský a za ním stála řada českých pánů v čele s nejmocnějším z nich, Jindřichem z Rožmberka. Říkali si panská jednota. To v historii vždy znamenalo, že se mocní šlechtici rozhodli spojit za účelem obrany společných zájmů a práv, která byla podle jejich názoru pošlapávána. Také nyní, 8. května 1394 nedaleko Králova Dvora, sebejistým a obviňujícím hlasem přečetli králi Václavovi stížnosti na nepořádky, ke kterým za jeho vlády dochází. Král dostal záchvat vzteku (pro něj obvyklý) a prudce se na pány obořil, ale rozumné argumenty z něj nevypadly. V té chvíli by mu už ale asi nepomohly. Panská jednota, chráněná silou zemské hotovosti, Václava sebrala a jako zajatce odvezla do Prahy.

Rozmazlený král

Jak je ovšem možné, že český král o přítomnosti ohromné zemské hotovosti nevěděl a slepě vjel do pasti? Zprávy o pohybu a účelu tak velkého vojska by měl panovník dávno mít a pohodlně se mu vyhnout. Odpověď je jednoduchá: Václav IV. prostě nikdy neuměl sbírat a vyhodnocovat důležité informace, a když se náhodou k nějakým dostal, nezvládal na ně správně zareagovat. Že se mu s takovými dispozicemi asi těžko vládlo? Svatá pravda. Ostatně Václavova (ne)schopnost panovat je také klíčovým bodem k pochopení jeho zajetí a zápasu s českou vyšší šlechtou v letech 1394–1396.

Někteří moderní historici se snažili slabé panování Václava IV. omluvit tím, že měl neskonale těžší podmínky než jeho otec. A navíc neměl jen špatné vlastnosti. Miloval a podporoval umění, zejména krásné iluminace a architekturu, měl v zásadě dobré srdce a udržel se na českém trůně přes 40 let (vládl 1378–1419), tedy více než kterýkoliv jiný středověký vládce s výjimkou Vladislava Jagellonského. Jenže ani ten nebyl právě nejsilnějším králem. Občas bývá zkrátka pro někoho výhodné držet na trůně povolnou loutku, než sekundovat silnému vládci.

Všechny uvedené klady Václava IV. jsou možná chvályhodné, ale nedělají z něj dobrého krále. Pravda, stál před složitou situací, která vznikla v Evropě i v Českém království po smrti jeho otce Karla IV. roku 1378. Úder další vlny morové epidemie, papežské schizma (jeden papež v Římě, druhý v Avignonu), nešťastná Karlova závěť nepřesně vymezující rozsah pravomocí jeho potomků a navíc nemalé dluhy, které nadělala Karlova ambiciózní politika. Leckdo by měl potíže takové problémy vyřešit, ale Václav je řešil snad ještě hůře. Důvod? Z velké části výchova. Otec ho až příliš miloval a svým způsobem rozmazlil. Nutil ho sice do státnických povinností už od 9 let, jenže právě to mohlo hýčkaného Václava ještě více znechutit. Historik Jaroslav Čechura se dokonce domnívá, že v roce 1378, když ve svých 17 letech přebíral samostatnou vládu, byl už vládnutím unaven. 

Vztek na vlastní neschopnost

Historik Václav Štěpán napsal, že Václavovi chyběly zejména cílevědomost a houževnatost jeho otce. Prvních pět let vlády se král opravdu snažil problémy řešit, jenže jich bylo příliš mnoho a nezvládal je. A právě tehdy, kolem roku 1383, se začaly projevovat jeho negativní vlastnosti. Přes nechuť k vladařským povinnostem chtěl dostát nárokům, které na něj všichni kladli jako na dědice velkého císaře. Bohužel mu to zoufale nešlo a to ho přivádělo k vzteku. Byl beznadějný cholerik a v situacích, kdy cítil, že někdo znevažuje jeho postavení, podkopává autoritu nebo se ho snaží manipulovat a využít, se přestával kontrolovat a dokázal být zlý i krutý. Často ve vzteku pokazil, co se dalo, takže toho později ve střízlivějším stavu litoval.

To byl asi hlavní důvod, proč se tak rád uchyloval na své středočeské hrady Křivoklát, Karlštejn a Žebrák, kde se věnoval zejména lovu a pití vína. To mu pomáhalo zapomenout na vladařské starosti, ale také podněcovalo jeho agresivitu. Od roku 1385 se na svých hradech zdržoval většinu času, takže do Prahy posílal jen tu a tam nějaké zprávy či listiny a poslové tlumočili jeho vladařská rozhodnutí.

Není divu, že tento způsob vlády brzy říšská knížata i česká šlechta shledala nešťastným. A co horšího. Jak postupně vymírali diplomaté a úředníci Karla IV., nahrazoval je Václav svými oblíbenci z řad nižší šlechty, jimiž se obklopoval při loveckých radovánkách a pitkách. Oni se stali těmi, jimž mohl důvěřovat. Nepřipomínali mu jeho vladařské povinnosti a namísto toho velebili jeho lovecké úspěchy a odvahu, výdrž při pití vína, smáli se s ním a ne jemu, zkrátka mazali mu med kolem pusy. 

Utopený mučedník

Nespokojenost s Václavovou podivnou vládou rostla ze všech stran. Do nečekaného extrému se situace vyhrotila poprvé roku 1393, kdy Václav IV. kvůli jednomu z mnoha sporů s arcibiskupem Janem z Jenštejna nechal umučit jeho generálního vikáře Jana z Pomuku. Víceméně to bylo „nešťastnou náhodou“. Prostě ho nechal mučit a ve svém tentokrát mimořádně dlouhém záchvatu vzteku neodhadl, že to tělesně nepříliš zdatný vikář nepřežije. Pak nechal tělo hodit do Vltavy, čímž se zasloužil Čechům o dalšího svatého (jako Jan Nepomucký byl vikář svatořečen roku 1729). Mnohým lidem konečně došlo, kam až mohou královy nekontrolované výbuchy vést.

Krokem k jeho „umravnění“ bylo založení zmíněné panské jednoty. Do jejího čela se postavil známý intrikán Jošt. Jeho osobou, jakožto členem lucemburského rodu, se takto zaštítilo zpočátku pouze devět českých pánů. 5. května 1394 sepsali v Praze smluvní listinu, v níž vyhlásili společný zájem o zlepšení poměrů v zemi. A ihned přešli k akci.

Členem jednoty byl i Ota z Bergova, nejvyšší purkrabí (jedna z mála funkcí zastávaná vyšší šlechtou), který měl pravomoc svolat zemskou hotovost, což také udělal. Údajně měla být namířena proti Borešovi z Rýzmburka, který přepadl hrad Toužim u Bečova, ale fakticky byla asi od počátku určena proti králi. Václav tento prostý podvod neodhalil. Když se dozvěděl o přepadu Toužimi, popadl ho jeho obvyklý záchvat vzteku a urychleně odjel přes Králův Dvůr do Prahy. Joštovi a českým pánům stačilo jen počkat u cesty a lapit ho jako bezmocného ptáčka.

Nejmladší bratr zasahuje

Do české metropole už král dojel jako zajatec. Věznitelé ho uvrhli do Bílé věže na Pražském hradě, zatímco členové panské jednoty a markrabě Jošt měli vládnout místo něj. Když se o tom rozšířila zpráva, začali se Pražané shlukovat k protestům, ale ozbrojenci je rozehnali.

Snad si tehdy šlechta více uvědomila, že nebude tak snadné vládnout namísto legálního krále. Chtěli tedy svolat zemský sněm, aby svou vládu právně posvětili, ale to se jim nepodařilo. Jejich řady se ovšem rozrostly, když se k nim po zajetí krále přidávali další mocní pánové. Kdo se nepřidal, byl králův nejmladší bratr Jan Zhořelecký, který seděl v Kutné Hoře, a veřejně obvinil panskou jednotu i Jošta, že založili požár a spálili mír v Českém království. Dále vyzval všechny věrné krále Václava, aby se shromáždili pod jeho korouhví a krále silou osvobodili. 

Mezitím panská jednota v Praze znejistěla. Když v polovině června uslyšeli o blížícím se vojsku Jana Zhořeleckého, raději v noci pěkně potají sebrali krále a opustili Prahu. Nejprve drželi vznešeného zajatce na hradech v Jižních Čechách, poté ho dokonce přesunuli do Horních Rakous, jejichž vévoda Albrecht byl Joštův spojenec.

Zatím Jan Zhořelecký bez boje dobyl Prahu a vynutil si slib poslušnosti na pražských radních. V Praze dlouho nečekal a přesunul svoji narychlo svolanou impozantní armádu na jih, aby osvobodil krále. Navíc se začaly ozývat protestní hlasy z říše, protože Václav byl stále ještě římským králem. Panská jednota pochopila, že další držení panovníka v zajetí by ji mohlo přivést do obrovských potíží. A tak začali mocní u Českých Budějovic vyjednávat o kompromisu. To už tam ovšem nebyl markrabě Jošt, který pochopil, že jeho ambice nebudou naplněny a raději odjel na Moravu. 

Těžce se rodí dohoda

Jak vypadal dojednaný kompromis? Panská jednota si položila za propuštění krále tyto požadavky: „Za Václava chceme 50 rukojmích včetně tebe, vévodo Zhořelecký. A budeme vás držet tak dlouho, dokud nám do zástavy neodevzdáte hrady Křivoklát, Karlštejn, Žebrák a Zvíkov.“ Cože? Královy nejoblíbenější? To bude Václav soptit, pomyslel si zřejmě Jan Zhořelecký, když dohodu stvrzoval.

Když král po propuštění přijel 1. srpna do Českých Budějovic, pozměnil seznam hradů na Kutnou Horu, Lichtenburk, Žleby, Přimdu a Domažlice. Raději obětuje Kutnou Horu, pokladnici českého království, než svá lovecká sídla, kam jistě plánoval hned po úmorném jednání odjet. Zajetí pro něj muselo být opravdu děsné, dokonce po něm ani neupadl do záchvatu vzteku. Zjevně si uvědomil svou nešťastnou situaci a nutnost vyjednávat. Několikrát zdůraznil, že je ochoten pány poslechnout, dbát jejich rad a srovnat všechny nepravosti, které se v království dějí. Vydrželo mu to téměř dva měsíce. Než se začala připomínat jeho raněná pýcha a obvyklá vzpurnost vůči všem, kdo se snaží vyvinout na něj nátlak.

Velmi nevděčně se Václav zachoval k Janovi Zhořeleckému, díky jehož věrnosti se vlastně z vězení dostal. Když uslyšel, že plánoval stát se králem v případě jeho smrti, odmítl mu přispět jakýmkoliv způsobem na nákladné vojsko svolané kvůli panovníkovu vysvobození, takže Jan zůstal v těžkých dluzích.

Neklidná budoucnost

Není divu, že po takovém zklamání ze svého bratra se koncem roku přidal k panské jednotě. Ta si nakonec po dalším několikaměsíčním nátlaku vynutila na králi listinu, kterou historik Jiří Spěváček nazval „novým zemským řádem“. V ní Václav mimo jiné slíbil, že vyšší šlechta bude mít právo na patřičné obsazení důležitých funkcí, zajištěna místa v královské radě a bude se tedy významně podílet na zemské politice. Dále tam byla různá ustanovení o kvalitě měny, ochraně vdov a sirotků a také přísné oddělení soudní pravomoci světské od duchovní.

TIP: Liška pod znamením kříže: První vladařské měsíce Zikmunda Lucemburského

Ani poté však nebyla o dramatické události nouze. Král ještě na měsíc zajal markraběte Jošta, zřejmě hlavně proto, aby se mu pomstil za vlastní zajetí. Příští rok na přelomu února a března zemřel za podivných okolností Jan Zhořelecký, zřejmě otráven některým ze svých lucemburských příbuzných. A v červnu 1397 zavraždili členové panské jednoty zcela veřejně čtyři královy blízké rádce. Nato mu drze vysvětlili, že šlo o zrádce, kteří se ho chystali odstranit. A král? Už ani vztek mu nezůstal, jen apatie. Loutka zůstala na trůně a její slabá vláda se stala jednou z příčin vzniku husitského hnutí. 

Nejznámějšími zástupci gravitačních singularit v astronomii jsou černé díry. Pomiňme nyní ty supermasivní v centrech galaxií a soustřeďme se na jejich kolegyně vzniklé z gravitačního kolapsu hmotné hvězdy na konci jejího života. V popsané situaci dostředná gravitace zcela ovládla budoucnost zbytku po stálici a žádný známý jev nedokáže zastavit gravitační kolaps, teoreticky do jediného bodu s nekonečnou hustotou.

Jak uvedené zhroucení ve finále probíhá, a jaké jsou tedy limity obecné teorie relativity, však z pozorování nevíme, neboť se ještě před finále kolapsu zformuje v okolí singularity tzv. horizont událostí. Jedná se o hranici, na níž se úniková rychlost z gravitační jámy singularity rovná rychlosti světla, a zpoza horizontu událostí tak principiálně nemáme žádné informace. 

Pokud ovšem černá díra rotuje, vytvářejí se horizonty událostí hned dva, vnitřní a vnější, a mezi nimi tzv. ergosféra. Čím rychleji černá díra rotuje, tím blíž si horizonty jsou, a jestliže splynou, znamenalo by to odhalení nitra singularity pro vnějšího pozorovatele. Astronomové pak hovoří o tzv. nahé singularitě.

TIP: Kolik typů černých děr známe a jak vznikají?

Prozatím sice nic podobného nesledovali, vyvíjejí však v hledání popsaných objektů nemalé úsilí. Jejich objev by totiž přinesl zásadní informace o extrémních stavech hmoty a především o platnosti našich teorií v těchto krajních podmínkách. 

V zoologickém výzkumu a ochraně přírody se již dlouho prosazují miniaturní elektronické přístroje. Odborníci mohou s jejich pomocí sledovat či přímo pozorovat rozmanité druhy živočichů. Nová kamera, která je natolik malá, že ji pohodlně unese brouk, přináší do miniaturní „outdoorové“ elektroniky významný průlom.

Shyam Gollakota z americké University of Washington a jeho tým postavili nositelnou kameru o hmotnosti 248 miligramů. Je bezdrátová, má dálkové ovládání a lidskému uživateli zprostředkuje zážitky z filmového světa Ant-Mana. Zařízení dokáže posílat video do mobilního telefonu, rychlostí 1 až 5 černobílých snímků za sekundu, na vzdálenost 120 metrů. Kameru by mohl využívat živý hmyz, až už kvůli pozorování jejich světa nebo jako součást dálkového ovládání. Stejně tak by se hodila pro ovládání robotů hmyzí velikosti.

TIP: Robotický superšváb HAMR se pohybuje po souši, po vodě i pod vodou

Gollakotův tým kameru otestoval na dvou různých typech brouků. Dostali ji mrchožrouti druhu Asbolus verrucosus a potemníci Eleodes pimelioides. Oba tyto druhy jsou známé tím, že běžně unesou náklad o hmotnosti půl gramu. Brouci zvládli kamery bez viditelných potíží. Například s nimi klidně šplhali na strom. Dobrou zprávou je, že brouci experimentem nijak neutrpí - vědci je sledovali ještě rok po ukončení experimentu a zdá se, že nošení kamer na nich nezanechalo žádnou znatelnou újmu. 

Vzpomenete si, co jste dělali letos 10. ledna? Byl to pátek, takže jste si nejspíš domlouvali nějaké posezení s přáteli nebo možná rande, což s přihlédnutím k následným omezením působí skoro neuvěřitelně. Toho dne však také započala celosvětová snaha o vytvoření nové vakcíny: Čínská vláda totiž zveřejnila genetickou sekvenci viru SARS-CoV-2, který na planetě rozpoutal pandemii. A díky zmíněné informaci mohly vědecké týmy začít s miniaturním nepřítelem experimentovat a vyvíjet proti němu očkování.

Vakcína na dohled

V současnosti na vakcíně proti novému koronaviru pracuje 35 laboratoří. Nejen nadnárodní organizace, ale také bohatí podnikatelé investují do jejího vývoje v přepočtu desítky milionů korun. Například zakladatel Microsoftu Bill Gates přislíbil, že pomůže vybudovat továrny na výrobu očkovací látky pro sedm týmů s nejlepšími výsledky. A některá uskupení, včetně odborníků z amerických biotechnologických společností Novavax a Moderna či z University of Oxford, mají třeba podporu nadace Coalition for Epidemic Preparedness Innovation (CEPI).

Redakce BBC Science Focus hovořila s týmem z Oxfordu: „Desátého ledna jsme obdrželi genetickou sekvenci a v následujících dnech už jsme rozhodovali, z čeho se bude naše vakcína skládat,“ vzpomíná imunoložka Teresa Lambeová, jedna z vedoucích vývoje na univerzitním Jennerově institutu. „Od té doby jsem neměla jediný volný víkend. Pracovala jsem bez ohledu na střevní chřipku, kterou jsem prodělala, či narozeniny. Skoro jsem neviděla své děti… Jsem velice vyčerpaná.“

V boji proti koronavirům

S propuknutím pandemie se samozřejmě otevřela otázka, na kterou zatím nedokážou odpovědět ani experti: Kdy nouzová situace skončí? Vzhledem ke globálnímu rozšíření viru je velice nepravděpodobné, že by se časem jednoduše vytratil. I kdyby jej nějaký stát dokázal na svém území zcela vymýtit, stačil by jeden nemocný návštěvník a nákaza by se objevila znovu. Jednoduše řečeno, aby nebezpečný virus zmizel, musíme si vůči němu vytvořit imunitu. Takže čím dřív vznikne vakcína, tím dřív se do našich životů vrátí jistota a klid.

SARS-CoV-2 patří mezi tzv. koronaviry, z nichž většina nezpůsobuje horší zdravotní potíže než rýmu. Některé však vyvolávají velmi závažná onemocnění: Jmenujme například SARS v letech 2002 a 2003, MERS od roku 2012 do současnosti a momentálně i covid-19. Aktuálně sice neexistuje schválená vakcína proti žádnému z koronavirů, nicméně probíhající pandemie s sebou nese natolik závažné důsledky, že boj se SARS-CoV-2 získal prioritu.

Těžko na cvičišti…

Princip všech vakcín spočívá v „přelstění“ těla tak, aby si myslelo, že ho infikoval virus či bakterie způsobující nebezpečnou nemoc. Vytvoří se tak protilátky, a pokud se člověk následně skutečně nakazí, paměťové buňky imunitního systému zvané B-lymfocyty je pomohou vyprodukovat znovu.

Různé vakcíny proti covid-19 se snaží popsaného efektu dosáhnout podobným způsobem: Vystavují tělo působení proteinů, z nichž se skládá obálka viru. Jakmile miniaturní organismus člověka napadne, jeho bílkoviny se spojí s receptory na povrchu buněk krku a plic s cílem proniknout dovnitř, kde se pak virus množí. Pokud však imunitní systém s proteiny, které jsou samy o sobě neškodné, již v minulosti bojoval, velmi rychle si vytvoří protilátky a invazi zastaví.

Na ramenou šimpanzů

Každá laboratoř k úkolu přistupuje trochu jinak. Řešení týmu z Oxfordu zahrnuje vstříknutí genetické informace neboli DNA inkriminovaného proteinu do krve. V laboratořích firmy Moderna na druhou stranu spoléhají na vpravení RNA, tedy kyseliny ribonukleové. A vědci z University of Pittsburgh zavádějí do těla protein usazený na podloží z mikrojehliček, jež se po průchodu kůží rozpustí.

Aby se DNA viru dostala do lidských buněk, vkládají ji oxfordští badatelé do tzv. virového vektoru, tedy jakéhosi miniaturního dopravního prostředku. Jedná se o modifikovaný šimpanzí virus ze skupiny adenovirů. Jak vysvětluje Lambeová: „Virový vektor je ochromený, takže se nemnoží a nedokáže způsobit žádné onemocnění.“

Prozkoumat, naklonovat, zničit

V době vzniku tohoto článku začali již dva výrobci vakcíny, americká Moderna a čínská CanSino Biologics, s klinickými testy na lidech. Ale ani oxfordský tým příliš nezaostával a testoval od konce dubna. Poté, co tamní vědci obdrželi 10. ledna genetickou sekvenci koronaviru, začali s identifikací DNA jeho proteinu. Posléze ji naklonovali a vytvořili z ní očkovací látku pro předklinické zkoušky. „Než započneme s klinickým testováním, musí se každá vakcína či lék prověřit na zvířatech,“ dodává Lambeová.

Z předklinických zkoušek vyplynulo, že očkování efektivně napomáhá vzniku protilátek, jež viru SARS-CoV-2 zabrání útočit na buňky. Zároveň sérum zvýšilo množství bílých krvinek, tzv. T-lymfocytů, které se podílejí na boji s již napadenými buňkami. Univerzitní laboratoř Clinical BioManufacturing Facility už proto vyrábí větší množství vakcíny, s níž se počítá pro očkování lidí.

Lest na pacienty

V první fázi testování se vědci zaměří na bezpečnost vakcíny. „Nejprve se dobrovolníkům aplikuje dávka, o níž jsme si na základě předešlých klinických testů jistí, že je zcela bezpečná,“ vysvětluje Lambeová. „Následující dva až tři dny se dobrovolníci bedlivě sledují.“ Badatelé si při tom všímají veškerých vedlejších efektů, jako jsou bolesti svalů či hlavy. Neustále se měří i množství T-lymfocytů a protilátek v krevním oběhu. S koncem první fáze by měla být vakcína vyzkoušená na 510 lidech ve věku 18–55 let.

Pokud bude bezpečná a funkční, začne se během druhé fáze testovat na osobách starších 55 let a také na malém počtu dětí. Třetí fáze spočívá v naočkování pěti tisíc dobrovolníků ve věku nad 18 let, z nichž ovšem skutečnou vakcínu dostane pouze polovina. Cílem bude ověřit, jak sérum pomáhá v běžném životě, přičemž se porovná množství nakažených mezi naočkovanými a těmi, jimž se látka neaplikovala.

Očkování k Vánocům

Pozorování ani měření během klinických testů nelze uspěchat. Bezpečnost a efektivitu nové vakcíny musejí prověřit také regulační orgány jednotlivých zemí. A po jejím schválení bude ještě nutný čas na produkci v dostatečném množství. „Očkovací látku jednoduše nechcete vyrábět, dokud není zcela jisté, že je bezpečná a funguje,“ dodává John Tregoning z Imperial College London, jenž se zaměřuje na respirační onemocnění a vývoj vakcín.

Oxfordský tým se proto ze všech sil snaží usnadnit své vakcíně cestu k masovému použití. „Vedle testování už pracujeme na výrobě očkovací látky, abychom byli koncem roku připraveni na její uvedení na trh a měli v zásobě nejlépe miliony dávek,“ vysvětluje Lambeová. Zpočátku přitom sérum primárně dostanou zdravotníci a senioři.

Jiný kraj, jiná injekce

Ostatní výrobci pracují s podobným scénářem, a podle většiny předpovědí se tak vakcína proti covid-19 objeví během roku či do 18 měsíců. V praxi se jedná o neuvěřitelný výkon, protože výroba a schválení obvykle trvají dekádu i déle. V důsledku pomyslných závodů se navíc dostane na trh víc druhů očkovacích látek, od různých producentů. „Ocitnete-li se ve světě, jehož fungování vyžaduje vakcínu v miliardách dávek, je lepší, aby se produkce nespoléhala pouze na jednu technologii a výrobce,“ myslí si Tregoning. „Naopak ji chcete rozprostřít do řady regionů a postavit ji na procesu, který je rychlý a snadno replikovatelný. Takže čím víc druhů vakcíny, tím dřív se k ní lidé dostanou.“ 

Co se však stane, až se populace naočkuje a virový nepřítel vymizí? Přijde v budoucnu pandemie jiného koronaviru a s ní nová snaha najít medicínské řešení?

Chybějí nám peníze

Doktor Š’-po Ťiang z šanghajské univerzity Fu-tan tvrdí, že nalezl dlouhodobější řešení: Ve spolupráci s čínskými kolegy a americkým New York Blood Center vyvinul molekulu, která se dokáže přisát na specifickou oblast proteinu SARS-CoV-2, a tím viru zabrání proniknout do buněk. Výsledky publikoval v časopise Cellular & Molecular Immunology, kde mimo jiné vysvětlil, že je inkriminovaná část bílkoviny u všech koronavirů podobná – takže by nové molekuly mohly pomoct v boji proti budoucím nákazám. „Látka se nevpichuje, nýbrž inhaluje,“ dodává. „Tudíž si ji můžete aplikovat v pohodlí domova a vyhnout se návštěvě nemocnice.“

TIP: Koronavirus jako nenadálá hrozba? Má Čína skutečně čisté svědomí?

Výzkum podle něj v současnosti brzdí pouze nedostatek peněz pro spuštění předklinických testů. Pokud se však nakonec finance najdou a proces se povede zdárně dokončit, mohli bychom se v budoucnu vyhnout dalšímu nezbytnému vývoji očkování i protipandemickým opatřením.

Kdo bude první na řadě?

Čerstvě schválených a vyráběných vakcín proti covid-19 nebude zpočátku dost pro všechny. Jako první proto látku zřejmě dostanou lékaři a zdravotníci, kteří se o nakažené starají a ocitají se s nemocí v přímém kontaktu. Další prioritu představují senioři a jedinci s příliš narušeným zdravím, než aby si jejich tělo s virem poradilo samo. Ostatní budou muset čekat poněkud déle. „Nemyslím si, že během roku dostanu dávku já nebo vy,“ tvrdí Maria Bottazziová z Baylor University of Texas, jejíž tým se na vývoji séra podílí. 

Náš jazyk nepochybně ovlivňuje to, co pravidelně slýcháme – třeba v televizi. Televizní vysílání se zapsalo do současné češtiny hlouběji, než si možná myslíte.

Příkladem jsou zábavní soutěže, které se od svého vzniku těšily velké divácké oblibě. Jedno z takových vědomostních klání inspirovalo název hry pexeso. Pořad se totiž jmenoval „Pekelně se soustřeď“ a právě z prvních písmen těchto tří slov – „pek-se-so“ – vznikla ona zkratka.

TIP: Kde se vzalo slovní spojení „ronit krokodýlí slzy“?

Z jiného soutěžního pořadu zas pochází spojení „bez ztráty kytičky“: Účastníci začínali hru s určitým počtem kytiček a za každou chybnou odpověď o jednu přišli, případně uspěli bez ztráty kytičky.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Pohanští Slované obývali rozsáhlá území Balkánu, střední a východní Evropy. V 9. století o nich životopisec Karla Velikého napsal, že „se sice jazykem sobě téměř podobají, avšak zvyky a zevnějškem jsou si velmi nepodobní“. To zřejmě platilo i o jejich mytologii, která byla mnohovrstevnatá, propracovaná a měla mnoho místních variant.

V nesčetných příbězích si staří Slované vyprávěli o mocných božstvech, magických bytostech, čarodějích, děsivých démonech i nebojácných hrdinech. Které bohy uctívali nejčastěji?

Perun: vládce bohů

 „A postavil na návrší vně opevněného dvorce modly: Perunovi ze dřeva, hlavu jeho ze stříbra a vous ze zlata.“ Tak popisuje mnich Nestor v Povesťi vremennych let modlu Peruna, nejvyššího boha slovanského panteonu, pána hromu, blesku a bouře, kterou nechal vztyčit kníže Vladimír.

Perun byl srovnatelný s řeckým Diem, germánským Thórem či keltským Taranisem. Perunovým atributem byla sekera, jež symbolizovala blesk podobně jako Thórovo kladivo hrom. Při obřadech byl Perunovi obětován býk, někdy však dokonce lidé vybraní losem. Z rostlin mu byl zasvěcen dub a zřejmě i kosatec, který svým tvarem připomíná blesk.

Nejvíce písemných zmínek o Perunovi pochází z prostředí Kyjevské Rusi, avšak Perun byl bohem, který vládl na všech slovanských územích a byl uctíván Slovany východními, západními i jižními.

Při Perunovi, jako nejmocnějším z bohů, se často skládaly přísahy, jež se nám zachovaly v ruských pramenech. Při Perunovi například přísahal v 10. století kníže Oleg, když uzavíral smlouvu s Byzantinci, a později kníže Igor. Po rozšíření křesťanství byl Perunův kult postupně pohlcen kultem starozákonního proroka Eliáše, který byl spojován s nebeským ohněm.

Sluneční válečník Svarožič

Podobně jakož i jiní slovanští bohové, byl i Svarožič původně slunečním božstvem úrody, avšak později se jeho úloha posunula do roviny válečnické. Bůh jménem Svarožič byl nejvýznamnějším bohem polabského kmene Ratarů, avšak při srovnání s ostatními bohy je zřejmé, že byl jedním z bohů všeslovanských, jen známým pod různými jmény. Jeho kult jakožto válečného boha se rozšířil v celém Polabí. Ústřední úlohu hrál při slavnostech slunovratu.

Svarožičovou hlavní svatyní bylo hradiště Retra v Meklenbursku, stojící na ostrově uprostřed jezera, jež se nazývalo Riedegost. A jako o bohu Redigastovi o něm referuje Adam Brémský v 11. století.

Svarožičovi z Riedegostu, synovi boha Svaroga, byly běžně obětovány ovce a skot, někdy však lidé, roku 1066 dokonce uťatá hlava biskupa Jana. Svarožič měl svého válečného koně, který byl užíván k věštění. Podle toho, jak kůň překračoval zkřížená kopí a také jakási dřívka, byla vynášena věštba i druh oběti. V bohově svatyni na ostrově prý stávala zlatá socha na purpurovém lůžku, tato svatyně však byla de nitivně zničena ve 12. století. Stopy po Svarožičově (Radegastově) uctívání nacházíme v Německu, Rakousku, Polsku i v českých zemích.

Pán ohně Svarog

Svarog (praslovansky Svarogъ, též Svaroh) byl nebeským kovářem, jenž vládl ohněm podobně jako řecký Hefaistos, byl původně uctíván všemi Slovany. Byl to on, kdo ukoval sluneční kotouč a umístil ho na oblohu.

Dokončení: Na slovanském Olympu (2): Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Měl dva syny – Dažboga, jenž byl uctíván na východě, a Svarožiče, kterého uctívali západní Slované. Je však možné, že šlo o jedno božstvo známé pod různými jmény. Právě Dažbog se Svarožičem jej nahradili, takže později kult Svaroga vymizel. Některé výklady jej pasují na nejvyššího boha, jenž jako stvořitel vládne na nebesích a nestará se o pozemské záležitosti.

Proudová stíhačka Messerschmitt Me 262 Schwalbe se stala vůbec prvním bojově nasazeným strojem svého druhu v historii a s rychlostí až 870 km/h výrazně překonávala všechny do té doby užívané pístové typy. Produkce součástek pro „vlaštovky“ probíhala i na protektorátním území; továrna Avia vyráběla části draků, zatímco v Semilech se opravovaly proudové motory Jumo 004B.

Po Němcích potopa

V závěru války pak Němci do protektorátu dislokovali několik bojových útvarů, které na Me 262 létaly. Během ústupu pak sice všechny letuschopné kusy zničili, i přesto ale na čs. území zůstalo zhruba 18 poměrně zachovalých draků a velké množství součástek včetně motorů a částečné dokumentace. V červnu 1945 proto padlo rozhodnutí pokusit se z dostupných dílů sestavit pro potřeby čs. letectva co nejvíce Me 262.

Kompletaci draků dostala na starost vysočanská Avia, zatímco závod ČKD v Malešicích měl rekonstruovat motory Jumo 004B. Kvůli problémům se sháněním dílů a nutnosti nejprve doplnit dokumentaci se však první trup podařilo dokončit až v prosinci 1945. Obdobné problémy pozdržely i repasování motorů, první letuschopný Me 262 proto vzlétl až 27. srpna 1946 s šéfpilotem Avie Antonínem Krausem v kokpitu. Selhání hydraulické pumpy ale znemožnilo zasunutí podvozku a Kraus tak musel po patnáctiminutovém letu přistát.

Přistání na břicho

Třetího září Avia stroj představila zástupcům čs. letectva pod označením S-92 a o dva dny později Kraus v klesavém letu dosáhl rychlosti 960 km/h. Těsně před přistáním ale stíhačce vysadil levý motor pohánějící hydraulickou pumpu. Bez možnosti vysunout podvozek či klapky proto musel Kraus stroj ve vysoké rychlosti nouzově posadit na břicho. Pilot vyvázl nezraněn, samotný letoun ale utrpěl neopravitelná poškození.

Avia se nicméně z nehody poučila a další dva kusy zkompletované v roce 1946 již měly hydraulické pumpy dvě. Sedmého září 1947 se S-92 na přehlídce v Praze poprvé představila veřejnosti – v jejím kokpitu seděl major Jiří Maňák, který se tak stal prvním čs. vojenským pilotem za kniplem proudového stroje.

První letka

Do konce roku 1948 Avia zrekonstruovala dalších šest letuschopných strojů; šlo o čtyři S-92 a dva dvojmístné cvičné letouny CS-92. Všechny pak putovaly na letiště Mladá u Milovic, kde utvořily 5. stíhací letku, jejímž úkolem bylo přeškolovat čs. piloty na proudové letouny – během následujících měsíců proto dvě S-92 prošly přestavbou na cvičné CS-92.

TIP: MiG-15: Sovětská hvězda korejské války, která létá dodnes

Posledním veřejným vystoupením S-92 se pak stala květnová letecká přehlídka v Praze v roce 1951, kde se předvedly společně se sovětskými Jakovlevy Jak-23 (užívány od roku 1949 pod označením S-101). Ještě ten samý rok ale do Československa dorazily první MiGy-15, proti kterým byly S-92 beznadějně zastaralé. Pátou stíhací letku proto čekalo rozpuštění a všechny bojové i cvičné stroje putovaly k leteckým učilištím po celém Československu, kde dosloužily v roli statických učebních pomůcek.