Polynésané a původní obyvatelé Ameriky si nejsou nijak zvlášť příbuzní a cesty jejich předků se rozdělily už velice dávno. Přesto některá díla polynéského umění podezřele připomínají umění civilizací z jihoamerických And. Podezřele se podobají také některá slova Polynésanů a lidí andských kultur. A velmi podezřelé je, že Polynésané pěstovali jihoamerické sladké brambory, batáty. Přitom jižní Ameriku a Polynésii dělí tisíce kilometrů Tichého oceánu.

Thor Heyerdahl měl pravdu

Když v roce 1947 norský mořeplavec a experimentální archeolog Thor Heyerdahl uskutečnil svoji legendární plavbu na voru Kon-Tiki z Peru na atol Raroia v souostroví Tuamotu, mimo jiné dokázal, že takové plavby byly před tisíci let alespoň teoreticky možné. Pro mnohé odborníky ale takový úspěch ještě neznamenal, že k podobným plavbám v dávné minulosti opravdu docházelo.

Do řešení letitého problému se nyní pustil tým odborníků z amerického Stanfordu, který vedl Alexander Ioannidis. Vědci analyzovali celkem 807 vzorků DNA, které pocházejí od obyvatel 17 polynéských ostrovů a lidí z 15 etnik původních Američanů. Přednost dali moderní DNA, protože jde o tropické prostředí, které není příliš přívětivé vůči dávné DNA.

TIP: Svědectví kuřecí DNA: Do Ameriky se podívali i Polynésané

Z výsledků jejich analýz vyplynulo, že některé genetické prvky v DNA Polynésanů a jihoamerických etnik mají společný původ, který lze vysledovat do doby kolem roku 1200 (našeho letopočtu). Vědci jsou přesvědčeni, že v té době dorazili do jižní Ameriky, přinejmenším jednou, Polynésané. Buď to bylo záměrně anebo v důsledku nějaké nehody či bouře. A podle všeho se zkontaktovali s místními obyvateli. Genetika nám tak opět pomohla odkrýt fascinující minulost.

Přírodní radioaktivní plyn radon, který vzniká v zemské kůře přeměnou uranu, je přítomný nejenom ve zdejší vodě, ale také v podzemním vzduchu. Netradičním léčebným místem se tak staly štoly starého dolu na těžbu zlata a stříbra, kde panují specifické klimatické podmínky: teplota se pohybuje od 37 do 41,5 °C, relativní vlhkost od 70 do 95 % a především je zde stálá koncentrace radonu. 

Než ale někdo vstoupí do blahodárného nitra hory, musí absolvovat lékařské vyšetření. „Nesmí sem například těhotné ženy, lidé s těžkými onemocněními plic a srdce, epileptici, pacienti s nádory a také děti mladší pěti let,“ vypočítává lékařka Helena Kestřánková a doplňuje, že starší děti pak musí doprovázet rodiče. 

Bezpečný radon

Do léčebné zóny pod povrchem doveze nemocné rachotící vláček. V útrobách hory se nachází několik jeskyní, každá s jinou teplotou a vlhkostí vzduchu. Při podzemním odpočinku se tělesná teplota zvýší o 0,5 až 2 °C, následně se rozšíří cévy, zrychlí dech, zvýší kapacita srdce, zlepší krevní oběh, uvolní svaly, a posilní se tak imunitní systém.

„Devadesát procent radonu přijmou lidé dýchacími cestami, zbytek jde přes kůži. Krevním oběhem se dávka rovnoměrně rozprostře po celém těle, postižená tkáň si ale vezme nejvíce. Jezdí sem lidé s revmatickými, dýchacími a kožními problémy a také s degenerativními onemocněními, jako jsou artrózy. Radonová terapie nedokáže vyléčit chronické stavy, umí však podstatně ulevit od bolesti,“ popisuje doktorka Kestřánková. 

TIP: In vino sanitas: Japonské lázně nabízejí léčivou koupel ve víně, kávě i čaji

Na lehátkách by si pacienti měli poležet každý druhý den jednu hodinu. Denně se tady takto vystřídá až šest set lidí. Většinou absolvují devět až dvanáct návštěv během tří až čtyř týdnů. Při podzemní léčbě je stále přítomen lékař. „Radonu se ale v tomto případě není proč bát. Jde o měkké alfa záření, které je bezpečné,“ dodává Helena Kestřánková.

Antilopa impala (Aepyceros melampus) popochází po savaně a vybírá si mezi vegetací to, co jí nejvíc chutná. Zastaví se u byliny s listy, jejichž jemné, ale ostré trny připomínají bodlák. Plody velikosti slepičího vejce se nejvíc podobají žlutě zbarveným rajčatům. Impalu však ostny neodradí. Uškubne žlutý plod a spokojeně ho sežvýká. Pak se pustí do druhého, třetího. Nespěchá a užívá si šťavnaté pochoutky. Pokud by se do stejné rostliny pustila koza nebo ovce, byla by to její poslední hostina…

Rychlý postup jedovaté rostliny

Mnozí afričtí chovatelé koz, ovcí a skotu by při pohledu na spokojeně přežvykující impalu nevěřili svým očím. Rostlině z příbuzenstva lilku vejcoplodého neboli baklažánu (Solanum melongena) ne náhodou přezdívají „sodomské jablíčko“. Vědí, že když domácí zvířata podlehnou pokušení a napasou se na žlutých plodech, je jejich osud zpečetěn. Rostlina s vědeckým názvem Solanum campylacanthum je totiž prudce jedovatá.

V tom se více než baklažánu podobá jinému z početného zástupu lilkovitých (Solanaceae) – smrtelně jedovatému lilku potměchuti (Solanum dulcamara). Jedy sodomského jablíčka postihují plíce a otrávené zvíře umírá zadušením.

Úhyny domácích zvířat po otravě lilkem Solanum campylacanthum jsou na afrických pastvinách stále častější. Jedovatá rostlina se na nich rozrůstá a vytlačuje traviny, v mnoha oblastech se stává doslova pohromou a boj proti ní nepřináší patrné výsledky. Například v Keni tečou do války s jedovatou bylinou miliony dolarů. Marně. Postup sodomského jablíčka nezadržitelně pokračuje.

Trénink jedovaté pastvy

Americký ekolog Robert Pringle z Princeton University studuje flóru a faunu východoafrických savan a dospěl k závěru, že afričtí chovatelé a pastevci opomíjejí při boji s jedovatou rostlinou hned několik zdatných pomocníků. Jedním z nich jsou právě antilopy impaly. Na rozdíl od ovcí, koz nebo skotu jsou k jedům lilku Solanum campylacanthum odolné. Tím, že spásají plody, brání šíření semen a drží tak porosty lilku pod kontrolou.

Ještě vydatnější pomoc nabízejí pastevcům sloni afričtí (Loxodonta africana). Pastvu impal může rostlina přežít, ale hodování slonů je jí bez výjimky osudné. Tlustokožci vytrhávají rostlinu i s kořeny a sežerou ji celou. Lilek Solanum campylacanthum jim chutná a vůči jeho toxinům jsou imunní. 
Jak sloni i impaly ke své odolnosti přišli?

Spásají nejen traviny a byliny, ale také listy a větvičky keřů a stromů. Stromy a křoviny se často brání proti spásání arzenálem toxinů. Sloni a impaly se tomu přizpůsobili a vyvinuli si rezistenci k širokému spektru rostlinných jedů. Díky tomu se neotráví ani „sodomským jablíčkem“. Naproti tomu divocí předci ovcí, koz i skotu byli „trávožrouti“. Traviny bývají jedovaté jen výjimečně, a proto se u jejich konzumentů odolnost k jedům nevyvinula.

Jednoduchý, ale „hořký“ recept

Právě pastevectví dobytka otevírá lilku Solanum campylacanthum cestu k masivní invazi. Chovatelé skotu, koz a ovcí často pastviny „přetěžují“. Pasou na nich více zvířat, než kolik jich porosty snesou. Když se začne kvalita pastvy zhoršovat, viní z toho divoké býložravce. Vidí v nich nežádoucí konkurenty domácích zvířat a snaží se je z pastvin vypudit. Tím ale vyhánějí i přirozené nepřátele „sodomského jablíčka“ a rostlina nabídnutou šanci dokonale využívá tím, že zabírá stále větší plochy.

Robert Pringle se proto ve studii zveřejněné ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B přimlouvá za to, aby lidé nebránili volně žijícím býložravcům v přístupu na pastviny. „Budou z toho těžit všichni. Volně žijící zvířata nebudou přicházet o prostor k životu a domácí zvířata se zbaví hrozby sodomského jablíčka,“ říká Robert Pringle.

Chovatelé a pastevci se budou nejhůře vyrovnávat s představou, že by měli na pastviny pouštět slony. Ti si vysloužili pověst ničitelů veškeré vegetace – od travin až po stromy. „Teď se chovatelům skotu nabízí příležitost, aby si uvědomili, že slony na svých pozemcích potřebují. Mají sice pověst ničitelů, ale ve skutečnosti mohou významně přispět k tomu, aby se na pastvinách udržely traviny a nešířilo se na nich sodomské jablíčko,“ dodává Pringle.

Kam nemůže slon

Pringle a jeho spolupracovníci zorganizovali v savanách kolem keňského výzkumného centra Mpala jedinečný a doslova velkoplošný experiment. Oplotili pozemky na ploše 36 hektarů tak, aby zabránili přístupu různě velkým zvířatům. Někde zábrany zadržely jen slony, ale volně propouštěly ostatní druhy zvířat. Jinde bránilo oplocení přístupu slonům i antilopám a propouštělo menší savce. Na další plochy měli zamezen přístup všichni savci. Navíc vědci nastražili u jednotlivých rostlin lilku Solanum campylacanthum automatické kamery a čekali, kdo se do jedovatých plodů pustí.

K jejich tajným tipům patřili nejen sloni a impaly, ale také malé antilopy dikdik (Madoqua) a nejrůznější druhy hlodavců. Jenže na záběrech přistihly kamery při konzumaci jedovaté byliny zpočátku jen impaly. Také chování jedovaté rostliny na ohraničených plochách přinášelo informace ukazující hlavně na slony a impaly.

TIP: Nepostradatelné cesty sloních architektů: V čem tkví důležitost afrických tlustokožců

Na pozemcích, kam mohla všechna zvířata, přežíval na každé rostlině s bídou jediný plod. Tam, kam neměli přístup jen sloni, dozrály na jedné rostlině v průměru tři plody. V nepřítomnosti slonů a impal se ovšem na každém lilku urodilo více než padesát plodů. Antilopy dikdik ani hlodavci neměli na „úrodu“ lilku žádný vliv a zjevně nepatřili k jeho konzumentům.

Nejrozměrnějším známým objektem ve vesmíru je Velká zeď Hercules–Corona Borealis, kterou astronomové objevili v roce 2013. Jedná se o jakési „galaktické vlákno“, tedy obrovský shluk gravitačně svázaných hvězdných ostrovů, uspořádaných v kupách a nadkupách. Jeho průměr se odhaduje na těžko představitelných 10 miliard světelných let. 

TIP: Která ze známých hvězd je největší?

Pokud jde o „pevně ohraničená“ vesmírná tělesa, největší známá čočková galaxie, IC 1101, měří v průměru šest milionů světelných roků, zatímco její rekordní spirální kolegyni představuje Malin 1 s 650 tisíci světelných let. Nejrozměrnější popsanou stálicí je potom UY Scuti, rudý hyperobr v souhvězdí Štítu, přibližně 1 700krát větší než Slunce.

Galapágy leží v Tichém oceánu necelých tisíc kilometrů od pobřeží Ekvádoru. Souostroví tvoří celkem 120 ostrovů, jež se rozkládají po obou stranách rovníku, a od roku 1832 náleží právě zmíněné jihoamerické zemi. V roce 1535 objevil Galapágy španělský mořeplavec Tomáš z Berlanga. Souostroví se poté začalo říkat „želví“ kvůli obrovským želvám s podivně zahnutými krunýři (označovaly se starým španělským slovem galapogos, což také znamená sedlo).

Světové proslulosti dosáhlo souostroví až v první polovině 19. století. V roce 1835 totiž na ostrovy dorazil mladý britský přírodovědec Charles Darwin a zdejší unikátní fauna a flóra jej inspirovala k formulování evoluční teorie o vývoji druhů. 

Vzácné druhy zvířat a rostlin jsou ostatně hlavním lákadlem Galapág také dnes. Ze vzdálenosti jen několika metrů tu můžete pozorovat třeba největší suchozemskou želvu sloní, leguána galapážského, ptáka tereje modronohého nebo líně se protahujícího lachtana galapážského. Žije zde rovněž tučňák galapážský – jediný druh tučňáka, který se vyskytuje na severní polokouli. 

TIP: Přírodní poklady Galapág: Rituály na ostrovech věčného klidu

Galapágy jsou zajímavé i z geologického hlediska. Vznikly sopečnou činností, přičemž některé sopky jsou činné dodnes. Na první pohled vás upoutá především kráter sopky Sierra Negra, jeden z největších na světě. Černá lávová masa má téměř deset kilometrů v průměru a vulkán dal o sobě naposledy vědět v roce 2005.

Po smrti Hedviky z Anjou se začal královský stolec pod Vladislavem II. Jegellem poněkud otřásat. Dosud panoval jako manžel polské královny. Ale co po její smrti? Má vůbec nárok na trůn? Hledala se nová královna. Kandidátkou se stala dvacetiletá Anna Celjská, sirotek a jediné dítě Viléma Celjského a Anny, dcery krále Kazimíra III. Velikého.

Problém ale nastal, když se objevila na královském dvoře. Vladislav měl reference o jejím vzhledu od svých rádců a z podobenky. Avšak to, co viděl, mu vyrazilo dech. Odnesli to rádcové a ze svatby sešlo. Po osmi měsících si však padesátiletý král uvědomil, že byť Anna nepatří ke krasavicím, svatba s ní mu pojistí královský post. To rozhodlo.

Prostopášná ošklivka Anna

Mýlil by se však ten, kdo by si myslel, že s ošklivou ženou nejsou žádné problémy. Král byl stále na cestách, ve Wawelu trávil málo času. Anna byla několikrát obviněna z cizoložství. Už krátce po svatbě měla dokonce udržovat poměr se dvěma rytíři naráz! Důkaz? Zničená postel a propadlá podlaha v ložnici. Někteří tvrdili, že ctihodné zdi wawelského zámku se už nemohly dívat na to, co královna provádí. 

Když po pěti letech manželství Anna otěhotněla, vypukl skandál. Našli se rádcové, kteří královi tlumočili, že manželka je mu už roky nevěrná. A tak nechal Vladislav II. uvěznit rytíře Jakuba z Kobylan. Ten na zámku ve Lvově strávil v poutech další tři roky.

Jiný z údajných milenců - rytíř Mikolaj Chrzastowski raději dobrovolně odešel do vyhnanství. Povídalo se také o tom, že Anna se spustila s arcibiskupem Mikolajem Kurowskim. Zda se tak stalo, není známo, jelikož důstojník, který měl králi podat svědectví, při cestě na hrad náhle zeslábl, spadl z koně a vydechl naposledy.

TIP: Neúspěšné manželství: Proč nepustila Hedvika Vladislava Jagella do ložnice?

Ani novorozená dcera Hedvika se vzhledem ke královým pochybnostem o svém otcovství netěšila jeho přízni. A tak, když královna Anna v březnu 1416 zemřela, bylo jen otázkou času, kdy si Vladislav najde další manželku...  

Jídlo je pro člověka zdrojem mnoha látek, které potřebuje k životu, je to ale i zábava a radost. Populace se snaží čím dál více jíst zdravé suroviny. Co je ale opravdu zdravé, zdrojem vitamínů a minerálů, a co naopak lidem škodí? Obsahuje špenát opravdu tolik železa, jak se o něm již několik desítek let traduje? Způsobují potraviny, připravené na ohni, rakovinu? Jsou citrusy tím pravým zdrojem vitamínu C? Je tuk škodlivý? A co takzvaná „éčka“? 

Pepek a špenát

V roce 1870 publikoval německý chemik Erich von Wolf studii, ve které uvedl, že špenát obsahuje desetkrát více železa než ostatní listová zelenina. Konkrétně se jednalo o hodnotu 30 mg na 100 gramů špenátu. Popularita tohoto názoru vzrostla ještě víc po uvedení známého komiksu Pepek námořník, který se v roce 1933 dostal na filmová plátna.

Pepek námořník, vždy s plechovkou špenátu po ruce, díky jehož konzumaci vzroste jeho síla, však nepropagoval železo, ale vitamín A ve spojitosti s prevencí šerosleposti. V roce 1937 němečtí vědci totiž vyvrátili omyl von Wolfa: Prokázalo se, že udělal chybu v desetinné čárce. Špenát neobsahuje 30 mg, ale pouze 3 mg železa, podobně jako brokolice nebo růžičková kapusta. Tento omyl ale přetrval téměř do dnešních dní.

Zatímco obsah železa ve špenátu se nijak nevymyká průměru, obsah jiné látky je v něm překvapivě vysoký. Podle nedávné studie berlínských vědců obsahuje špenát steroid zvyšující fyzickou sílu. Navrhli dokonce zařazení této látky na seznam látek zakázaných jako doping.

Cesta k rakovině?

Téměř každý si někdy dopřál opečený špekáček na ohni nebo grilované maso. Velmi snadno se stane, že masný výrobek opečete více, než byste chtěli, nebo se dokonce připálí. Může způsobit konzumace spálených částí rakovinu? Ano i ne. Při opékání špekáčku na ohni odkapává tuk, jenž vzplane a zanechává na uzenině černý povlak. Při tomto procesu vzniká několik látek, včetně těch, které se řadí mezi karcinogeny.

Jedná se například o takzvané heterocyklické aminy, které vznikají rozkladem cukrů, aminokyselin a kreatinu, což je protein nacházející se ve svalech. Druhou skupinou jsou polycyklické aromatické uhlovodíky, které vznikají spalováním dřeva. To jsou karcinogenní látky totožné s těmi, jež vznikají při kouření cigaret a mohou způsobovat rakovinu.

Kolik špekáčků můžu?

Potraviny smažené nebo pečené při vysokých teplotách obsahují také akrylamid, který je světovou zdravotnickou organizací považován za pravděpodobně karcinogenní. Tvoří se u potravin s vyšším obsahem škrobu a vzniká již při teplotě nad 100 °C. Např. lehce opečený toust obsahuje 72 mg/kg akrylamidu, spálený 112 mg. Povolená bezpečná dávka v potravinách je ale pouze 50 mg/kg.

Aby však byl vliv těchto látek na lidský organismus opravdu nebezpečný, musel by člověk opékat špekáčky každý den, a to hned několikrát. Co je možné doporučit všem, kteří se potěšení z vonícího masa připraveného na ohni nechtějí vzdát? Při opékání surovin buďte trpěliví a opékejte až na dostatečně vyhřátých uhlících bez plamene. 

Citrusy a vitamín C

Běžná denní dávka vitamínu C je 100 mg. Je vhodné jej dodávat pravidelně a preventivně, protože konzumace až při nemoci má jen nepatrný vliv na rychlost zotavení se. Z citrusů má nejvyšší obsah vitamínu C pomeranč, který obsahuje 50 mg na 100 g, avšak zvýšená konzumace tohoto plodu se neobejde bez rizik: Obsahuje totiž velké množství cukrů a také pestrou škálu alergenů.

Potraviny, které stojí za povšimnutí, hledáte-li dobrý zdroj vitamínu C, jsou žluté papriky (180 mg), kapusta (120 mg), kiwi (90 mg), brokolice (85 mg), rybíz (170 mg) nebo jahody (55 mg). Horkými kandidáty na šampiony v kategorii vitamínu C jsou také šípek s obsahem 420 mg a rakytník se svými 500 mg (všechny údaje v závorkách uvádíme v přepočtu na 100 gramů).

Vitamín C je obsažen i v čaji nebo červeném víně. Velmi zajímavým zdrojem je také zmrazené ovoce, které často obsahuje více vitamínů než čerstvé. Ptáte se proč? Ovoce je totiž mrazeno zralé v místě produkce, ale čerstvé se sklízí nedozrálé a za konzumenty putuje na velké vzdálenosti v chladicích boxech s nízkým obsahem kyslíku. Obsah zdraví prospěšných látek je tedy nižší z důvodu nedozrálosti a druhotně degradován způsobem skladování. 

Kdy tuk škodí?

Lidské tělo potřebuje tuky pro své správné fungování, stejně jako bílkoviny nebo sacharidy. Každý den by měl člověk sníst 30–35 % z celkového energetického příjmu právě v tucích. Podstatné je hlídat, zda se jedná o tuky obsahující nasycené, nebo nenasycené mastné kyseliny. Nenasycené jsou ty, které výživoví poradci často označují za „správné“ – jsou to tzv. přirozené tuky, obsažené v základních surovinách (maso, ryby, oříšky, semínka, sója, oleje, avokádo). Nasycené mastné kyseliny jsou většinou tam, kde suroviny prošly úpravou a stal se z nich výrobek (uzeniny, sádlo, tučné mléčné výrobky, kokosový olej).

Příjem těchto tuků by neměl přesáhnout jednu třetinu doporučené denní dávky celkových tuků za den. Příjem správných tuků je podstatný pro získávání energie a především jako prevence cévních a srdečních onemocnění. To je zajímavý paradox, protože v případě vysokého příjmu špatných tuků může dojít k ucpávání cév, zvýšenému tlaku nebo i mozkové mrtvici. 

Zákeřná vajíčka

Oblíbeným mýtem je i tvrzení, že vám vajíčka způsobí vysoký cholesterol. Někteří lidé z obavy, aby nedostali infarkt, vejce konzumují velmi sporadicky, nebo vůbec. Což je škoda, protože tato potravina je kvalitním zdrojem bílkovin a mnoha dalších látek. Tělo si však cholesterol vytváří samo v játrech, pouze malá část je přijímána ze stravy. Pokud je příjem z potravin vyšší, tělo automaticky sníží jeho tvorbu – a naopak.

Žloutek vejce velikosti L obsahuje asi 200 mg cholesterolu a to je zhruba čtvrtinové množství maximální doporučené dávky za týden. To znamená, že během sedmi dní je možné bezpečně zkonzumovat 4–5 vajec, podle jejich velikosti. Samotný bílek navíc neobsahuje tuk ani cholesterol. Vejce jsou zároveň bohatá na bílkoviny, antioxidanty, cholin, selen, riboflavin a vitamín B12.

Co z toho plyne? Pokud dodržíte doporučenou dávku vajec a nekonzumujete zároveň jiný zásadní zdroj pro zvyšování cholesterolu z mastných kyselin, vejce jsou spíše prospěšná. Starší lidé, kteří mají problémy s cholesterolem či oběhovým systémem, by však opravdu měli konzumaci vajec omezit. 

Ovocná dieta

Samotné spojení ovoce a diety je již od počátku velmi diskutabilní. V ovoci najdete rozmanité množství vitamínů a dalších podstatných složek. Určitě by mělo být součástí zdravého jídelníčku, a dokonce se doporučuje každodenní konzumace. Avšak jeho součástí je také velké množství cukrů. Nejedná se pouze o tzv. rychlé cukry, které dodají energii, ale i složené, na něž je nutné pohlížet jako na zdroj sacharidů – podobně jako u pečiva.

Ovoce zároveň obsahuje velké množství vody, takže je objemový rozdíl mezi konzumací melounu a pomerančů. Pokud sníte dvě kila melounu, nic moc se vám nestane, pokud do sebe dostanete stejné množství citrusů, už to může být problém. Cizokrajné druhy jsou často zdrojem alergií, ale i místní ovoce může (při přehnané konzumaci) vyvolat alergické nebo zažívací potíže. Zároveň většinou neobsahuje bílkoviny ani tuky, které jsou nezbytné pro správné fungování organismu. 

Jsou „éčka“ nebezpečná?

Sportovci, lidé s dietou nebo milovníci bio potravin jsou velmi dobře rozeznatelní již v supermarketu. Často stojí u regálu zahleděni na obal výrobku, který nakonec vrátí zpět. Hledají totiž ve složení tzv. éčka. Co ale toto označení vlastně znamená? Jedná se o přídavné látky, které se do potravin dostávají během výroby. Důvodů, proč se tyto látky používají, je hned několik. Prodlužují trvanlivost, upravují barvu, chuť, vůni, stabilizují atd. Může se jednat o přírodní, přírodně identické nebo syntetické látky.

TIP: Hodná a zlá éčka: Obejdeme se bez nich? A jak se v nich vyznat?

V současnosti známe asi tři tisíce éček, dělíme je do 27 skupin. Mezi nejznámější patří barviva, zahušťovadla, regulátory kyselosti, konzervanty, sladidla, tavicí soli a enzymy. Mezi éčky je mnoho látek, které jsou opravdu zdraví škodlivé, a dokonce jsou v ČR zakázány ministerstvem zdravotnictví. Avšak mnoho přírodních (i syntetických) látek je nezávadných, nebo i zdraví prospěšných. Je to např. kurkumin (E 100, přírodní barvivo), tanin (E 181, látka zvýrazňující chuť), kyselina benzoová (E 210, konzervant), kyselina octová (E 260, regulátor kyselosti), octan vápenatý (E 263, zahušťovadlo) nebo oxid uhličitý (E 290, balicí plyn). 

Po páté večerní ani zrnko!

Někteří lidé věří, že vše, co se sní po páté hodině, vede k obezitě. Pokud by to byla pravda, jak by to dělaly třeba zdravotní sestry na nočních směnách nebo řidiči nočních linek? Být hlady celou směnu je určitě více nezdravé než si dát lehkou svačinku. Lidské tělo neví, kolik je hodin. Lépe řečeno: Organismus vnímá den, noc, kdy se člověk probudí, jaký má průběh dne i kdy jde spát. Pokud by většina lidí začala žít obráceně – v noci by chodili do práce a ve dne by spali, zásadně se nezmění data o počtu obézních jedinců. 

TIP: Odkud se berou mýty o našem zdraví? Zeleninový detox a velký výplach škodlivin

Kdy a jak si dopřávat jednotlivá jídla dne je přímo závislé na individuálním denním režimu každého člověka. V odpoledních a večerních hodinách (za předpokladu standardního režimu dne) se doporučuje omezit sacharidy a cukry, které jsou nejvhodnější dopoledne. Po obědě raději upřednostěte bílkoviny a zeleninu. Toto doporučení nevychází ze zmíněného mýtu o páté hodině, avšak z nastavení režimu celého dne a z faktu, že čím více je hodin, tím je tělo unavenější a metabolismus se zpomaluje. 

Sibiřská Arktida opět hoří. Nedávno se v sibiřském Verchojansku vyšplhala rtuť teploměru na pekelných 38 °C. Jde o nejvyšší teplotu jaká kdy byla naměřena za polárním kruhem. Dalším strašákem jsou zombie požáry - doutnající podzemní zásobníky rašeliny, které hrozí nekontrolovatelným vzplanutím. Špatnou zprávou je i počet nových požárů v polární části Sibiře.

Jak ukazují data satelitního programu pro dálkový průzkum Země Corpernicus, jejich počet je vyšší než v loňském roce. Vyšší teploty a sušší povrch jsou ideální podmínky pro dlouhodobé požáry. Hoří pak déle a na větší ploše.

Letní požáry na Sibiři nejsou úplně výjimečnou záležitostí, v nějaké podobě se vyskytnou každé léto. Letos však nastaly velmi brzy a také se nezvykle rychle rozšířily na nezvykle velkou plochu. Během loňského června se během požárů na Sibiři uvolnilo do atmosféry 53 megatun oxidu uhličitého. A letos to bylo dokonce 59 megatun.

TIP: Ohnivé prokletí tajgy: Lesní požáry jsou rozsáhlejší a ničivější než kdy dřív

Možnosti ruských úřadů s tím něco dělat jsou přitom podle všeho zcela omezené. Jak uvádí NASA, v současnosti hoří v prakticky nedostupných oblastech Sibiře požáry na rozloze téměř 14 tisíc km² (3,4 milionů akrů). Sibiř je tak dalším regionem, který tvrdě pociťuje dopady změny klimatu.

Ženy travičky byly v historii mimořádně vynalézavé - nebezpečí se tak mohlo skrývat například v dárcích od francouzské panovnice Kateřiny Medicejské či údajně zázračném oleji, který prodávala Italka Giulia Tofana. 

Čarodějnice na trůně

Zajímala se o okultismus, s pomocí svého dvorního astrologa a mága Cosima Ruggieriho sesílala na své nepřátele kletby. Otrávila desítky lidí. To všechno se povídá o francouzské královně italského původu Kateřině Medicejské. Nit suchou na ní nemůžou nechat zejména protestanté, kteří ji činí zodpovědnou za masakr hugenotů o neblaze proslulé Bartolomějské noci roku 1572. Ke krveprolití došlo po sňatku Kateřininy dcery Markéty z Valois s vůdcem hugenotů Jindřichem Navarrským. Vraždění protestantů Kateřina skutečně posvětila. Co dalšího měla mít na svědomí?

Fatální omyl

Navarrská královna Jana se sňatkem svého syna a katolické princezny nesouhlasí. Nakonec však ustoupí a Kateřina Medicejská jí coby projev vděčnosti pošle darem krásné rukavice. Krátce nato Jindřichova matka umírá. Napustila francouzská panovnice svůj dar jedem? Historikové tvrdí, že Jana Navarrská mnohem pravděpodobněji zemřela na tuberkulózu. Za stejně nepravděpodobné považují tvrzení, že Kateřina omylem otrávila svého syna Karla IX. Také ten oficiálně zemřel na tuberkulózu. Vysloužila si francouzská královna pověst travičky neoprávněně?

Vdovou snadno a rychle

V první polovině 17. století zachvátí Řím epidemie náhlých úmrtí manželů. Podíl na jejich smrti má jistá Guilia Tofana, za níž chodí doslova zástupy nespokojených manželek. Bylinkářka jim za drahý peníz prodá lektvar, který vstoupí do dějin jako aqua Tofana. Po požití této čiré a nevýrazné tekutiny přijde údajně o život více než šest set italských mužů. Jak dokázala Guilia Tofana přes dvacet let unikat spravedlnosti?

Zneužitý světec

Žena prodává vražedný nápoj pod krycím názvem „mana svatého Mikuláše z Bari“. Údajně jde o zázračný olej ze Svatého hrobu. Ve skutečnosti však směs obsahuje arzen, olovo a výtažek z rulíku. Některé ženy se později brání, že přípravek nakoupily v domnění, že jde o prospěšnou substanci. Guilia však prohlašuje, že velmi dobře věděly, co kupují. Ona sama skončí roku 1659 na mučidlech. Je popravena společně se svou dcerou Girolamou Sperou, jež se údajně na výnosném podnikání podílela.

Velká rudá skvrna se stala poznávacím znamením planety Jupiter a učí se o ní už malé děti. Ve skutečnosti jde ale o dočasnou záležitost. Podobné skvrny se v atmosféře Jupiteru občas objevují a po nějaké době zase mizí. Před pár týdny se na Jupiteru objevila další skrvna. Zajímavé na ní je, že její objev si připsal amatérský astronom.

Inženýr v důchodu a amatérský astronom Clyde Foster z Centurionu v Jihoafrické republice pozoroval Jupiter v ranního hodinách letošního 30. května. Všiml si, že kousek od Velké rudé skvrny jihovýchodním směrem se nachází úplně nová skvrna, kterou pak následně zachytil na fotografiích. Australští astronomové pořizovali snímky Jupiteru jen pár hodin předtím, a nic podobného tam nebylo.

Clydeova skvrna

Štastnou souhrou okolností se do blízkosti nového objektu, který hned dostal neformální přezdívku „Clyde’s Spot“, tedy „Clydeova skvrna“, za pouhé dva dny dostala meziplanetární sonda Juno, která momentálně pracuje na orbitě Jupiteru. Díky tomu astronomové velmi rychle získali detailní snímky Clydeovy skrvny.

TIP: Meziplanetární sonda Juno se musela manévrem vyhnout zničení zatměním

Odborníci záhy zjistili, že Clydeova skvrna není gigantickou bouří, jakou je například Velká rudá skvrna. Jde o mohutný výtrysk plynu, který rychle vystoupal nad horní vrstvy atmosféry Jupiteru. Takové výtrysky se přitom občas objevují kolem „rovníku“ Jupiteru. Naopak v „mírném pásu“, jako právě Clydeova skrvna, bývají k vidění jen velmi vzácně. O to je Clydeův úlovek cennějším.