Na Slunci toho pouhým okem není vidět mnoho. Nejvíce nápadné jsou sluneční skvrny, tmavé oblasti slunečního povrchu, které jsou o něco chladnější než okolí. Jejich výskyt souvisí s magnetickými poli, které se nacházejí na povrchu Slunce. Podobné „hvězdné“ skvrny jsme postupně objevili na celé řadě dalších hvězd v okolí, takže nejde o žádný výjimečný fenomén.

Červení obři představují závěrečnou fázi života hvězd typu Slunce. Jsou velcí a zároveň velmi řídcí a o něco chladnější, než původní hvězdy. Vědci si až doposud mysleli, že červení obři na svém povrchu prakticky nemají žádné skvrny. Vycházeli přitom z představy, že tyto velké umírající hvězdy jen velmi pomalu rotují a že kvůli tomu nemají k dispozici dostatečně silná magnetická pole, která by se mohla podílet na tvorbě skvrn. Rotace hvězdy je totiž zřejmě součástí mechanismu, který tato magnetická pole vytváří.

Červení obři se skvrnami

Jak se zdá, mýlili se. Patrick Gaulme z německého institutu Max Planck Institute for Solar System Research (MPS) a jeho kolegové analyzovali údaje o přibližně 4500 červených obrech, které během své mise pozoroval „lovec exoplanet“, americký vesmírný teleskop Kepler, mezi lety 2009 a 2013. Zjistili, že asi 8 procent z nich je natolik pokryto skvrnami, že to bylo možné objevit na snímcích teleskopu Kepler.

TIP: Do jaké velikosti se nafoukne červený obr?

Vše nasvědčuje tomu, že tito červení obři přece jenom rotují natolik, že to dovoluje vznik skvrn na jejich pohybu. Pak je ale otázkou, kde takový červený obr vezme dost energie na to, aby mohl rotovat. Gaulme s kolegy tvrdí, že jsou ve hře tři možnosti. Asi 15 procent ze studovaných červených obrů se nachází v těsných dvojhvězdách, kde se o jejich rotaci postará gravitace hvězdného partnera. Zbývající červení obři se skvrnami jsou „single“. Rotaci mohli podle vědců získat pohlcením menší hvězdy či planety anebo rotují rychleji kvůli o něco větší hmotnosti. Výzkum červených obrů přináší zajímavé poznatky o vývoji planetárních systémů i samotných hvězd.

Na základě toho, v jakém barevném prostředí se zrovna pohybuje, dokáže pyskoun korunkatý (Lachnolaimus maximus) během milisekund změnit barvu z perlově bílé na skvrnitě hnědou nebo červenou. Klíčem k těmto převlekům jsou buňky nazvané chromatofory, které obsahují barevné pigmenty, jež se mohou roztáhnout nebo smrštit a změnit tak celkové zbarvení těla.

Zoologové Schweikert, Johnsen a Fitak z Duke University v Severní Karolíně (USA) odebrali konkrétnímu pyskounovi buňky z oční sítnice a z kůže a snažili se v obou typech vzorků najít společné genetické znaky, aby odhalili klíčové geny zodpovědné za barevné převleky. Předchozí studie provedené mimo jiné na chobotnicích a sépiích totiž naznačují, že stejný molekulární řetězec, který zaznamenává světlo v očích, bývá použit i v buňkách kůže, které nějakým způsobem rovněž vnímají změny světla.

TIP: Bleskurychlí střelci jazykem: Tajemství unikátní lovecké techniky chameleonů

Schweikert a jeho kolegové ovšem zjistili, že u pyskounů se nedají v kůži a v oku najít žádné společné genetické znaky spojené s vnímáním světla. To znamená, že pyskouni vnímají světlo okem a kůží díky jiným mechanismům. Zatím ale není jasné, jak přesně „vidění kůží“ funguje, i když je zjevné, že ryby mají díky této schopnosti informace o barevných změnách v prostoru, kam očima nedohlédnou.

Počátek 17. století, Londýn. William Shakespeare právě dokončil tragédii Hamlet, pojednávající o cestě mladého následníka dánského trůnu za pomstou otcovy vraždy. Jde o jedno z vrcholných děl alžbětinské dramatické tvorby a stejně jako jiné hry slavného autora si uchovává nadčasovost. Ostatně hlavní osa příběhu byla nadčasová již v době, kdy se s ní Shakespeare seznámil. Podobně jako u dalších jeho her ani v případě Hamleta totiž nejde o vlastní invenci, nýbrž o využití staršího motivu. Děj nás přenáší do bouřlivého období 10. a 11. století, kdy vody brázdily štíhlé vikingské lodě a na souši se rodila velká středověká království. 

Vikingští bratři

Historické pozadí dávalo dramatům větší váhu a důvěryhodnost. Pro zmíněnou tragédii posloužila Shakespearovi severská legenda o princi Amlethovi, kterou koncem 12. století latinsky zaznamenal dánský duchovní učenec a dějepisec Saxo Grammaticus ve svém obsáhlém díle Gesta Danorum neboli „činy Dánů“. V první části kroniky, vycházející z ústní tradice a zahrnující severské mýty, vypráví příběh o jutském princi Amlethovi, jenž touží pomstít smrt svého otce. 

Saxo předkládá následující děj: Jutsku kdysi vládl král, který měl dva syny – Horvendilla a Fenga. Starší Horvendill se vrátil z úspěšné vikingské výpravy do Norska, během níž zabil tamního krále. Na zpáteční cestě se oženil s dcerou vládce Dánů, která mu záhy porodila syna Amletha. Mladší Feng však na bratrovy úspěchy žárlil a zavraždil ho, načež přesvědčil dánskou princeznu, aby si ho vzala.

Shodné zápletky

Úvodní motiv se tedy s dějem Hamleta prakticky shoduje a paralely nacházíme i v dalších událostech. Amleth se obává o svůj život a začne předstírat slabomyslnost. Zároveň však díky vlastní chytrosti unikne nástrahám, jež mu král Feng strojí. Když ovšem zabije slídila ukrytého v matčině pokoji, Feng se utvrdí v podezření, že Amleth vše pouze hraje. Aby se ho zbavil, vyšle jej v doprovodu dvou společníků do Anglie s tajným dopisem, jenže princ jeho text pozmění. Popraveni jsou tak jeho průvodci, stejně jako v Shakespearově verzi. Podobně překvapivě se shodují i další zápletky tragédie, a výrazná inspirace je tudíž zřejmá.  

Starší než Ragnar

Amlethův příběh se odehrává v době, kdy hranice středověkých států teprve vznikaly. Když Saxo popisuje Anglii a Dánsko, používá terminologii období, v němž sám žil. Jeho vyprávění však nepochybně odkazuje na mnohem starší věk, nejpravděpodobněji na 8. století, kdy dánské království neexistovalo.

TIP: Výpůjčky anglického barda: Byl William Shakespeare pouhým plagiátorem?

Kam tedy Amletha zařadit? Jistě postačí zmínit, že se Grammaticus stal rovněž zdrojem příběhů o legendárním severském králi Ragnaru Lodbrokovi, v současnosti známému díky seriálu Vikingové. Historicita vikingského hrdiny není jednoznačná, avšak pokud skutečně žil, pak v 9. století. Jeho synové totiž k doloženým postavám již patří a náležejí právě do devátého věku. Kronikář Saxo se snaží držet chronologické linie a Amleth se vyskytuje o hodně dřív než Ragnar. Jeho příběh je zřejmě daleko starší. 

Historický Amleth?

Těžko dnes rozhodneme, zda nějaký Amleth skutečně existoval. Mohl se jmenovat jinak a jeho osudy mohou odrážet severské mýty, organicky propojené s úlomky reálných událostí dějin. Přece jen, čteme-li mezi řádky, vyvstává před námi uvěřitelný obraz z bouřlivého temného věku. Tehdy se rodila nová Evropa, Vikingové začínali podnikat své nájezdy nahánějící hrůzu a k barbarským národům si nacházela cestičky víra Kristova. Kdo by v tom hledal shakespearovskou tragédii… 

Jistý muž z Colorada, známý pouze pod jménem Joe B., tři desetiletí sázel v loterii totéž číslo – a bohužel stále marně. O to větší bylo jeho překvapení, když nakonec vyhrál hned dvě losování. Jednoho dne na konci března si koupil první lístek ráno a druhý večer, v trafice vzdálené necelé dva kilometry. Opět vsadil stejná čísla – konečně se dočkal: Jeho štěstí získalo podobu dvou šeků na milion dolarů. Na otázku reportérů, co s penězi udělá, Joe pouze odpověděl, že má jisté plány… 

Dnešní nemocnice ve vyspělém světě mají obvykle k dispozici špičkové vybavení i pro ty nejnáročnější operace. Přesto se ale stává, že není možné pacienta do takové nemocnice dopravit. A kvůli pandemii lidé najednou zjistili, že nemocnice nemusejí být vždy tak dostupné, jak jsme donedávna byli zvyklí. Takové situace jsou příležitostí pro pokročilé postupy telechirurgie.

Italští odborníci nedávno uskutečnili průlomový telechirurgický experiment s poněkud morbidním nádechem. Lékař, který se nacházel ve Vodafone Village v Miláně, použil nový telechirurgický robotický systém k dálkové a zároveň velmi přesné operaci hlasivek. Jeho „pacientem“ byla ovšem v tomto případě mrtvola, která se nacházela v nemocnici San Raffaele Hospital, vzdálené asi 15 kilometrů od chirurga.

TIP: Supermikrochirurgický robot Musa uspěl v prvních testech na lidech

Operace dopadla úspěšně. Stala se tak dalším milníkem stále intenzivnějšího rozvoje telechirurgie. Klíčovou roli v experimentu sehrála mobilní síť 5G, která zajistila dostatečnou přenosovou rychlost pro velké množství dat. Telechirurgie by se mohla prosadit například na oběžné dráze i hlouběji ve vesmíru. Velmi se hodí za pandemie, kdy je nutné co nejvíce izolovat lékaře a pacienty. A také by mohla být velmi užitečná za války nebo nejrůznějších katastrof, kdy bývá pro lékaře komplikované se dostat na operační sál.

Jeden z německých problémů během jarní ofenzivy v roce 1918 měl jméno Erich Ludendorff. Tento německý generál se totiž opakovaně nechával zlákat momentální situací na frontě a místo aby přesouval svazky do životně důležitých sektorů, posiloval úseky, kde se zrovna dařilo. Nejprve chybně vyslal zálohy na levé křídlo, a když se situace změnila, 25. března opět nařídil přesunout těžiště útoku na pravou stranu a střed.

Hlad i krize morálky

V praxi přinášely neustálé změny rozkazů jen zmatek a zbytečně vyčerpávaly nedostatečné přepravní kapacity vilémovských vojsk. Ta nebyla připravena vést dlouhodobější mobilní operace, pro které jí chyběla jízda, obrněná vozidla i tanky. Kvůli několikaleté blokádě se nedostávalo ani povozů či nákladních aut, takže tempo postupu záviselo výhradně na fyzických schopnostech pěšáků. A tisíce z nich se koncem března ocitly na pokraji vyčerpání. Operace Michael taktéž ukázala, že Velký generální štáb vytvořil příliš nevyrovnanou armádu – úspěchy úderných oddílů ostře kontrastovaly s pasivitou „zákopových“ divizí.

Přes tyto potíže neváhal Ludendorff  spustit 28. března 1918 operaci Mars s cílem dostat Brity do pasti. Útok severozápadně od Arrasu měl připravit cestu k průlomu směrem k přístavům na břehu kanálu La Manche. Tentokrát útočníky nekryla mlha a královští vojáci přesně věděli, kde je čekat. Útok začal po tříhodinové dělostřelecké přípravě v 7.30 a vilémovským vojskům přinesl pouze těžké ztráty a minimální územní zisky. Neschopnost dosáhnout rozhodujícího průlomu těžce postihla už i morálku úderných oddílů a Ludendorff ovi nezbylo než v noci na 29. března operaci Mars odvolat. Kromě britského odporu nyní brzdil útočný elán také hlad. Mnozí němečtí vojáci byli v akci nepřetržitě 60 hodin a kvůli problémům se zásobováním se museli stravovat výhradně z naloupené kořisti.

Nepřítel: čas

K 5. dubnu 1918 byla operace Michael zastavena a Ludendorff si poznamenal, že odpor nepřítele přesahoval německé možnosti. Jistých úspěchů „Kaiserschlacht“ do toho dne přece jen dosáhla. Úderné formace zajaly 90 000 nepřátel a uchvátily 1 300 děl, 2. armáda prorazila do hloubky 45 km a 18. armáda o dalších 15 km dále. Vzniklý výběžek však Němci nedokázali zásobovat, navíc byl na některých místech velmi zranitelný. Pomalu se též začínal měnit poměr sil na frontě.

Zatímco útočníci neměli čím nahradit ztráty, z Anglie do konce března dorazilo 100 000 čerstvých vojáků. Francouzské divize zasáhla operace Michael minimálně a každým týdnem přijíždělo do Evropy několik tisíc Američanů. Čas hrál nekompromisně proti Ludendorffovi, který se rozhodl pokračovat v riskantní hře a před dalším kolem generální ofenzivy hodlal provést klamný útok ve francouzském sektoru fronty na Aisně.

Přichází Georgette

Chtěl obsadit výšiny východně od kanálu Oise–Aisne a získat výhodnější postavení pro 18. armádu. Ofenziva začala 6. dubna 1918 dle vyzkoušeného scénáře. Ve 3.30 se na pozice francouzské artilerie snesl příval plynových granátů, ve 4.25 následovala kanonáda dvou stovek hlavní na přední pozice. Následoval útok Sturmtruppen, jenž se setkal s minimálním odporem. Spokojen s výsledkem prvního dne bojů rozkázal velitel 7. armády generálplukovník Max von Boehn pokračovat ve stejném duchu i nazítří.

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

V noci 8. dubna se Francouzi stáhli na západní břeh kanálu a Němci mohli jeho východní část beze ztrát obsadit. Diverzní útok tedy úspěšně zakryl přípravy na hlavní ofenzivu. Operace Georgette měla začít 9. dubna o něco severněji s cílem obsadit Hazebrouck a přerušit zásobovací linie BEF. Šlo o riskantní krok, protože nepřátelské pozice v tomto úseku flanderské fronty byly silné a mnohé z prořídlých úderných oddílů už neměly potřebnou kvalitu. Naštěstí pro Němce postrádali Britové v oblasti dostatek záloh a na stranu útočníků se zase jednou postavila mlha. 

Dokončení: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (5) (v neděli 19. července)

Catalhöyük ležící na jihu dnešního Turecka na pláních kolem města Konya se pyšní hned několika primáty. Je to největší a nejstarší známé trvalé sídliště lidí z mladší doby kamenné. Vzniklo někdy kolem roku 7100 př. n. l. Tehdy ho tvořilo jen pár domků z hliněných cihel. Největší rozkvět zažíval mezi roky 6700 př. n. l. a 6500 př. n. l. Tehdy měl nejvíce domů, největší počet obyvatel a rozkládal se na ploše třinácti hektarů. V následujícím období už Catalhöyük upadal a někdy kolem roku 5950 př. n. l. jej jeho obyvatelé definitivně opustili.

Catalhöyüku se někdy přezdívá „plástové město“, protože jednotlivé domy tu na sebe byly namačkané bez proluk a uliček podobně jako buňky ve včelím plástu. Do domů se vstupovalo otvorem ve střeše. Střechy sloužily i jako ulice, tržiště a náměstí. Střešní vstup se používal i k větrání domů, protože catalhöyücká stavení postrádala okna nebo ventilační otvory. 

„Plástová“ architektura zdaleka nepředstavuje jedinou zvláštnost Catalhöyüku. V mnoha domech byli pod podlahou pochováni nebožtíci. Často leželi v místech, kde se nacházela lůžka obyvatel domu. Obydlí tedy plnila i funkci hrobek a sloužila současně jak živým, tak mrtvým.

Rekonstrukce nebo rozsáhlejší inovace domů obvykle vyžadovala zbourání původní stavby. Nová budova pak vyrostla na troskách své předchůdkyně. Za 1 150 let existence prodělal Catalhöyük rozsáhlých přestaveb nejméně osmnáct. Zbytky budov vytvořily za tu dobu vrstvu mocnou dvaadvacet metrů.

Nerozluštěné záhady

V Catalhöyüku archeologové nenarazili na jiný typ budov než obytné domy. Chybí tu „samozřejmosti“ pozdějších velkých měst, jako je vládcův palác nebo svatyně pro pořádání náboženských obřadů. Pokud se v Catalhöyüku nějaké bohoslužby vůbec konaly, pak se snad odehrávaly v centrálních místnostech některých domů, které byly o něco prostornější. Jejich stěny zdobily nástěnné malby. 

Další záhadu Catalhöyüku představují statisíce koulí uhnětených z jílu a následně vypálených v ohni. Archeo­logové jsou z nich rozpačití. Někteří předpokládají, že sloužily k přípravě pokrmů, protože se občas nacházejí ve vrstvách popela. Jiní odborníci jsou přesvědčeni, že záhadné koule byly používány jako zbraně. Jakési značky na některých z nich zavdaly příčinu k teoriím, podle kterých je obyvatelé Catalhöyüku používali jako pomůcku při složitějších propočtech. Další hypotézy si pohrávají s myšlenkou, že sloužily k evidenci uzavíraných směnných obchodů. 

Velká komunita 

Početný mezinárodní vědecký tým nedávno shrnul výsledky čtvrtstoletí trvajícího výzkumu lidských ostatků nalezených v Catalhöyüku. Studie publikovaná v předním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences názorně demonstruje problémy, s nimiž se museli lidé při přechodu od nomádského života lovců a sběračů k usedlému životu v trvalých sídlech prvních zemědělců vypořádat. 

„Catalhöyük byl jednou z prvních komunit, jež měly namířeno k životu ve městech,“ vysvětluje vedoucí výzkumného týmu antropolog Clark Spencer Larsen z Ohio State University. „Jeho obyvatelé se na vlastní kůži přesvědčili, co to znamená žít ve větším počtu na jednom poměrně malém místě po delší dobu. Nastoupili cestu ke způsobu života ve městech, jaký dnes praktikujeme my. Mnohým výzvám, kterým čelili obyvatelé Catalhöyüku, čelíme i dnes – jen v trochu větších dimenzích.“

Úskalí jídelníčku 

Larsen a jeho kolegové zjistili, že v jídelníčku Catalhöyüčanů převažovaly pokrmy z pšenice, ječmene a žita pěstovaných na polích. Menu si lidé doplňovali sběrem planých rostlin. Potraviny živočišného původu byly zastoupeny o poznání méně a pocházely z chovu domácích zvířat, hlavně ovcí a koz. Obyvatelé si občas přilepšili také lovem volně žijících zvířat. Skot začali chovat až v době, kdy už se nejstarší známé město světa nacházelo za zenitem. „Už když město zakládali, byli zdatnými pěstiteli zemědělských plodin a chovateli domácích zvířat. S postupem času ale hospodařili stále intenzivněji,“ shrnuje poznatky z výzkumu Larsen. 

Jídelníček s převahou obilných pokrmů si vybral svou daň na chrupu strávníků: trpěli zubním kazem. Dospělí lidé měli zkažený v průměru každý osmý zub. O tom, že s postupem času kladlo hospodaření na lidi z „plástového“ města stále větší nároky, svědčí stavba kostí dolních končetin. Ty prozrazují narůstající zátěž způsobenou chůzí na velké vzdálenosti. Na sklonku existence Catalhöyüku byli jeho obyvatelé nuceni absolvovat mnohem delší pochody než v dobách, kdy bylo město na vzestupu. Vědci z toho usuzují, že lidé chodili na pole i na pastviny, které se posouvaly do stále větších vzdáleností od města. 

„Jsme přesvědčeni, že lidé vyčerpali zdroje v těsném sousedství Catalhöyüku a museli podnikat dlouhé cesty, aby našli pastvu pro zvířata, ale třeba i dřevo na topení a vaření. To, spolu s klimatickou změnou, významně přispělo k úpadku města,“ vysvětluje Larsen.

Mnohé nasvědčuje tomu, že během existence Catalhöyüku na jihu Malé Asie ubylo srážek a podnebí bylo sušší. Získat dost potravy hospodařením tak pro rostoucí město bylo stále náročnější. 

Choroby špinavého města 

Obtížnější hospodaření na polích a pastvinách však nepředstavovalo jedinou potíž, s níž se obyvatelé Catalhöyüku potýkali. Zhruba jedna třetina lidských ostatků z „plástového“ města nese stopy závažných zánětů. Znamená to, že mezi obyvateli řádily epidemie nakažlivých chorob. Významně k tomu přispívalo nahloučení velkého počtu lidí na malém prostoru a celkově velmi chabá hygiena. 

Kočovníci tenhle problém prakticky neznali, protože se neustále stěhovali z místa na místo a původce chorob a cizopasníky nechávali daleko za sebou. V „plástovém městě“ žili vedle sebe lidé i zvířata. Na stěnách i podlahách domů v Catalhöyüku našli archeologové neklamné stopy po zvířecích i lidských výkalech. Čas od času lidé sice překryli podlahy svých domů novou vrstvou jílu a stejně tak vylepšili i zaneřáděné stěny. Pro úspěšný boj s chorobami to však nestačilo. 

„Žili ve velmi stísněných podmínkách, v těsném sousedství odpadkových jam a klecí se zvířaty. Pro šíření infekčních chorob v tomto městě existovala dlouhá řada závažných příčin,“ vysvětluje Larsen. 

Útoky do zad

Přelidnění zřejmě plodilo násilí, protože každá čtvrtá lebka pochovaných nebožtíků nese výmluvné stopy po zhojeném zranění. Na každé osmé je pak patrno hned několik zranění pocházejících z různých období života daného člověka. Většina zranění byla způsobena úderem tvrdého okrouhlého předmětu. Stopy po ránách do hlavy nápadně odpovídají tvaru záhadných vypálených jílových koulí. Nadpoloviční většinu zraněných tvořily ženy. Úder do hlavy jim byl zasazen buď shora, nebo zezadu. To znamená, že oběť násilníka před atakem často vůbec neviděla. 

„Ke zraněním hlavy nejčastěji docházelo v době největšího rozkvětu města, kdy tu žilo nejvíce obyvatel a hustota osídlení dosahovala historického maxima. Můžeme proto předpokládat, že přelidnění sídliště s sebou neslo silný stres. Z něj pak vyplývaly násilné konflikty,“ dodává k nálezům Larsen.

TIP: Pravda o „bráně do pekel“: Co zabíjelo u tureckého Hierapolisu? 

Další překvapení přinesly analýzy kostí a zubů nebožtíků pochovaných pod podlahami domů. Zdá se, že lidi pochované pod jednou místností nevázalo těsnější příbuzenské pouto. Svědčí o tom odlišný tvar jejich zubů. 

„Tvar zubů je silně dědičný,“ říká Larsen. „Lidé, kteří jsou blízce příbuzní, mají podobné tvarové parametry zubních korunek. To jsme u lidí pohřbených v jednom a tom samém domě nenacházeli. Nyní proto pátráme po tom, co spojovalo lidi, kteří v Catalhöyüku žili. Zatím je to pro nás záhada,“ přiznává Larsen. Catalhöyük proto i nadále zůstává v centru pozornosti archeologů… 

V dnešní době trpí mnoho lidí devastujícími chorobami plic. Jejich stav bývá natolik vážný, že mohou přežít jen díky transplantaci plic. Zároveň je ale těchto pacientů mnohem více, než kolik je dárců. Aby toho nebylo málo, i z tohoto nízkého počtu plic pro transplantace je významná část poškozená či opotřebovaná natolik, že je pro transplantace není možné použít.

Badatelé americké Columbia University nedávno vymysleli nový a z pohledu laika velice neobvyklý postup, kterým je možné poškozené a opotřebované plíce regenerovat a oživit do té míry, že je pak lze použít k transplantaci. Tento postup spočívá v napojení krevního oběhu lidských plic získaných od dárce k živému praseti s potlačenou imunitou.

TIP: Bioinženýři vypěstovali plíce a transplantovali je do dospělého prasete

Tým Columbia University už má za sebou úspěšný test s oživením pěti vážně poškozených lidských plic. Před případným zavedením tohoto postupu do medicíny bude ještě nutné vyřešit některé technické problémy. Především bude nutné zajistit, aby se z prasete do oživovaných plic nepřenesly nějaké patogeny či jiná onemocnění. Podle tvůrců je jejich metoda každopádně slibná a mohla by se uplatnit nejen v léčbě pacientů ale i v medicínském výzkumu.

Měsíc je velmi starým tělesem Sluneční soustavy. Vědci ale nedáno našemu souputníkovi jeho předpokládaný věk o něco snížili. Jak se zdá, Měsíc je teď asi o 85 milionů let mladší. Tvrdí to alespoň Sabina Schwinger z německého Centra leteckého inženýrství (DLR) a její kolegové.

Měsíc vznikl před miliardami let v divoké srážce proto Země a protoplanety Theia velikosti podobné Marsu. Taková srážka vymrtštila do okolního vesmíru velké množství materiálu, z jehož části se zrodil dnešní Měsíc. Odborníci se doposud domnívali, že k tomu došlo zhruba před 4,51 miliardami let. Sabina Schwingerová je ale přesvědčena, že k tomu došlo až před 4,425 miliardami let. S možnou chybou plus mínus 25 milionů let.

Stopování historie Měsíce

Badatelé k tomuto výsledku dospěli pomocí matematických modelů, s jejichž pomocí odhadovali změny složení Měsíce v průběhu času. Vycházeli přitom z předpokladu, že se na počátku na povrchu Měsíce vyskytoval ohromný oceán magmatu, který postupně vychládal a tuhnul. Když vědci porovnali odhadnuté složení původního oceánu magmatu se složením dnešních měsíčních hornin, podařilo se jim určit, kdy Měsíc vznikl.

TIP: Lunotřesení: Náš Měsíc chladne, zmenšuje se a přitom se třese

Výsledné stáří Měsíce 4,425 miliardy let je přitom v pěkném souladu s dřívějšími výzkumy, podle nichž vznik Měsíce těsně souvisí s vytvořením kovového jádra Země. Podle badatelů je to poprvé, kdy se podařilo spojit stáří Měsíce s událostí, ke které došlo na konci procesu vzniku Země, čili v tomto případě se vznikem kovového jádra naší planety.