Na území protektorátu se vyráběly i polopásové obrněné transportéry SdKfz 251 a SdKfz 250. První jmenovaný typ sloužil v německé armádě od roku 1939 a kromě německých továren v čele s mateřským podnikem Hanomag se komponenty k polopásu vyráběly i v továrně Škoda Plzeň (šasi) a v českolipském podniku Bohemia (nýtované korby). Po květnu 1945 pak na čs. území zůstalo zhruba šest stovek exemplářů, ze kterých armáda vybrala opravitelné a provozuschopné kusy, a v roce 1950 je zavedla do výzbroje pod označením OPp 3t N (obrněné polopásové vozidlo 3tunové, německé).

Vítěz zkoušek

Současně s repasováním originálních vozidel se ale od roku 1947 čs. armáda snažila získat univerzální bojový transportér vlastní výroby. Po srovnávacích zkouškách různých typů, kterých se kromě SdKfz 251 účastnil například i britský Universal Carrier či německý pásový tahač RSO, byl jako nejvhodnější základ vybrán právě polopás od Hanomagu. Po úvodních připomínkách a modifikacích designu Vojenský technický ústav v říjnu 1952 představil finální technickou specifikaci. Ta počítala s maximální vzájemnou zaměnitelností dílů s německým vzorem, zároveň ale požadovala pohonnou soustavu domácí výroby a přizpůsobení požadavkům čs. armády.

Kontrakt na vývoj získala kopřivnická Tatra, celý projekt pak obdržel krycí jméno HAKO (zkratka slov „Hanomag-Kopřivnice“). Vývoj zbrzdily problémy s přehříváním motoru, které si vyžádaly úpravu kapotáže. První dvojici prototypů Tatra předala ke zkouškám až v srpnu 1954; v této fázi šlo víceméně jen o SdKfz 251 poháněný tuzemským naftovým šestiválcem Tatra T-912 o výkonu 72 kW (tedy stejný motor jako u nákladních automobilů Praga V3S). Po náročném maratonu vojskových zkoušek mezi lednem a únorem 1955 (kde se mimo jiné testovalo i nasazení polopásu v roli dělostřeleckého tahače) ale armáda přišla s požadavkem na řadu modifikací a úprav.

(Ne)krytí pěšáci

Šlo především o jednodušší konstrukci pásů vyžadujících jen minimální údržbu, lepší izolaci motorového prostoru pro zabránění průniku výfukových zplodin do interiéru vozidla, univerzální kulometnou lafetu pro montáž zbraní ráží 7,62 i 12,7 mm a také plně uzavřený prostor pro vezenou pěchotu. Tento požadavek vzešel z kritiky na zranitelnost výsadku, který byl seshora vzhledem k otevřenému designu původního vozidla zcela nekrytý. Konstruktéři Tatrovky proto zvýšili bočnice korby a umístili na ni pancéřový strop o tloušťce 6 mm. Upravený prototyp zahrnující všechny požadované úpravy se pak během roku 1956 zúčastnil druhého kola zkoušek.

Ty odhalily problémy s mobilitou a spolehlivostí pohonné soustavy, které způsobilo zvýšení hmotnosti bez odpovídajícího nárůstu výkonu motoru. Tatra proto do vozidla HAKO zabudovala osmiválec Tatra T-928-3 o výkonu 149 kW; tato úprava zlepšila pohyblivost natolik, že HAKO dokázal v terénu bez větších problémů držet krok s tanky T-34/85.

Nové úkoly

Pod novým názvem OT-810 pak armáda stroj v dubnu 1958 zařadila do služby. Výroba OT-810 běžela až do roku 1962 a dala celkem 1 450 vozidel včetně 320 kusů velitelské varianty OT-810/R2. Když pak začaly být OT-810 od poloviny 60. let postupně nahrazovány pásovými transportéry OT-62 TOPAS a kolovými OT-64 SKOT, prošla řada polopásů konverzí pro specializované úkoly. Kromě sanitních, opravárenských či výcvikových variant tak vznikla například čtyřicítka vozidel OT-810DPP pro navádění dělostřelectva.

TIP: Obrněný transportér Pandur II: Osmikolový hraničář opředený skandály

Dalších 280 sériových polopásů pak čekala přestavba na lehké stíhače tanků OT-810D se čtyřčlennou osádkou a bezzákluzovým kanonem vz. 59 ráže 82 mm umístěným v pevné nástavbě na zádi stropu korby. Zbylé sériové stroje postupně putovaly do skladů. Od poloviny 80. let začala armáda vyřazovat i specializované verze, některé skladové kusy ale přežily až do roku 1995. Drtivá většina OT-810 putovala do šrotu, malý počet se ale podařilo uchovat pro muzejní účely, případně je odkoupili soukromí majitelé. 

Mars se po desetiletí jeví (po Měsíci) jako další logická zastávka pro multiplanetárního člověka. Cesta k rudé planetě (a možná i z ní) by ale mohla mít i překvapivou mezizastávku – Venuši. Tvrdí to alespoň planetární geolog Noam Izenberg z americké Univerzity Johnse Hopkinse (JHU). 

Podle Izenberga a jeho kolegů je cesta k Marsu přes Venuši rychlejší a levnější než přímá cesta Země – Mars. Podle vědců není Venuše alternativou, ale nezbytností. Planetární geomorfolog Kirby Runyon z JHU dokonce tvrdí, že „Venuše je cestou, jak dostat člověka na Mars“.

Je to sice dál, ale zato...

Pro cestu lidské posádky na Mars existují v zásadě dvě možnosti – první, která vypadá na první pohled jednodušeji, je přímá cesta ze Země k Marsu. Problémem této varianty je ale podle vědců návrat astronautů. Ti by museli na rudé planetě přečekat až 18 měsíců, než by nastalo vhodné postavení obou planet ke zpátečnímu přeletu.

Druhou možností je podle vědců z JHU využít k cestě tam (anebo k cestě zpět) gravitaci Venuše. To by podle jejich výpočtů dramaticky snížilo množství energie potřebné k této dlouhé cestě. Zatímco vhodné podmínky pro přímou trasu by podle vědců nastaly každých 26 měsíců, v případě využití gravitace Venuše by bylo možné k rudé planetě cestovat každých 19 měsíců. Pobyt astronautů na Marsu by se v takovém případě mohl zkrátit na méně než jeden měsíc.

Dalším pádným argumentem pro zahrnutí Venuše do plánů k cestě na Mars jsou podle planetárních vědců peníze. Využití Venuše by nejen ušetřilo náklady na samotnou cestu, umožnilo by také její průzkum. Podle planetárního geologa Státní univerzity v Severní Karolíně Paula Byrnea je průzkum dvou planet v rámci jedné mise výrazně levnější než dvě samostatné mise. Byrne zmiňuje například rychlejší odezvu pro povely roverů a dalších zařízení. Ta v případě trasy Venuše – Země činí 28 minut. V případě přenosu na oběžnou dráhu Venuše by vše probíhalo takřka v reálném čase.

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

Kirby Runyon je přesvědčen, že podobným směrem uvažuje i NASA. Ve zprávě z letošního dubna NASA jako jednu ze svých priorit zmiňuje program lunární základny projektu Artemis. Na Měsíci by NASA ráda otestovala „přístupy ke zmírnění rizik pro posádky dlouhodobých misí, například dvouleté mise k Marsu“. Pokud NASA neuvažuje o nějakém nekonvenčním způsobu pohonu, znamená podle Runyona právě využití Venuše, coby prostředníka v cestě na Mars.   

Pohoří Cordillera Central, které se nachází na filipínském ostrově Luzon, se pyšní nádhernou přírodou, mimo jiné například druhou nejvyšší horou Filipín Mount Pulagem (2 928 m nad mořem). Kromě úchvatných scenérií zde najdeme i obdivuhodné dílo lidských rukou, označované jako osmý div světa. Rýžové terasy filipínských Kordiller jsou součástí světového kulturního dědictví UNESCO.

Asi nejznámější z nich jsou rýžové terasy v Banaue v provincii Ifugao. Leží v nadmořské výšce okolo 1 500 metrů a pokrývají plochu až 10 360 km². Terasy jsou staré tisíce let a začali je zde jen za pomocí primitivních nástrojů budovat osadníci z jihovýchodní Číny.

Stavba začínala vždy na dně údolí masivní zdí někde až 16 metrů vysokou, jež kopírovala terén okolních kopců a po jejím dokončení se pokračovalo další, jen s mírným převýšením. V průběhu staletí tak komplex teras dosáhl až k vrcholkům hor. Voda, kterou rýže nutně vyžaduje pro svůj růst, byla mnohdy přiváděna ze značné vzdálenosti – bambusové akvadukty zde překračují kaňony a strže Kordiller. Mnoho horských proudů a pramenů svedli stavitelé za pomoci bambusových trubek, kaskád a vodopádů do kanálů vedoucích dolů skrz rýžové terasy, a vytvořili tak dokonalý zavlažovací systém.

TIP: Tabulová hora u Kapského města: Jeden ze sedmi přírodních divů světa

V posledních desetiletích bohužel zájem o pěstování rýže na malebných terasách upadá. Zvláště mladí Filipínci vidí svoji budoucnost spíše ve městech a o úmornou dřinu v horách ztrácejí zájem. Vláda se proto rozhodla za pomoci UNESCO dotovat místní obyvatelstvo pro udržení teras a zachovat toto dílo i pro budoucí generace.

Lidé se sbíhají na náměstí. Chtějí si poslechnout sdělení královského hlasatele. „Všichni poddaní Jejího Veličenstva královny Alžběty I. nechť vezmou na vědomí, že hlášení se k římskému katolicismu bude považováno za vlastizradu,“ upozorňuje přítomné muž v královských barvách. Žena krejčího Williama se nechápavě obrátí ke svému muži: „To se máme zase rozkmotřit s papežem? Vždyť královna Marie přece všechny odpůrce svaté církve nechala upálit.“ Její choť se zamračí: „Královna Marie je mrtvá. Teď určuje pravidla její sestra. Kdo se má vyznat v pánech a jejích nařízeních!“ Také ostatní lidé mají v tvářích vepsaných zmatek. Už nevědí, zda mají papeže proklínat, či velebit. Přitom na správném pochopení nařízení vrchnosti závisí jejich život!

Neodpustitelná vzpoura

Jan Fisher, biskup z Rochestru obdrží od papeže Pavla III. kardinálský klobouk. Co je mu to však platné, když sedí ve vězení. To, co papež oceňuje, totiž král Jindřich VIII. nenávidí. Čím si biskup svého panovníka znepřátelil? Nejprve odmítl podepsat zákon, který prohlásil Jindřichovo první manželství s Kateřinou Aragonskou za neplatné. Poté nechtěl přísahat na další zákon, jenž by krále označil za hlavu církve. Takovou troufalost pyšný Jindřich nemůže nechat bez trestu. Vzpurného biskupa odsoudí na smrt. 

A tak 22. červnu roku 1535 končí jeho život pod popravčí sekerou. Nedopřáli mu ani důstojný pohřeb. Biskupovo tělo prý svlékli a až do večera je vystavovali nahé. Pak jej bez obřadu zahrabali na Barkinském hřbitově, hlava duchovního však hnila všem pro výstrahu nabodnutá na kůlu.

Brzy na to ji nahradila hlava další oběti královy zlovůle - Thomase Mora. Autor slavného spisu Utopie, v němž popisuje ideální stát, rovněž odmítl podepsat zákony, kterými si Jindřich VIII. chtěl prosadit svou vůli. Přitom byl královým věrným rádcem, dokonce dosáhl postu lorda kancléře. Před lety navíc vládci pomáhal se spisem proti protestantskému kazateli Martinu Lutherovi. Toto dílo vzbudilo obdiv samotného papeže, který tehdy Jindřichovi udělil titul Obránce víry. Tak proč se panovník nyní se Svatým otcem rozkmotřil? Z nízkých pohnutek nehodných pravého křesťana! Papež odmítl zrušit Jindřichovo manželství, a tak se král rozhodl, že za nejvyššího představitele církve prohlásí sám sebe. 

Copak může zbožný katolík souhlasit s něčím takovým? Ne, to raději zemře! Thomase Mora v jeho neochvějném přesvědčení nezviklala ani návštěva jeho ženy a dcery, které ho prosily, aby přece jen králi odpřísáhl poslušnost. Mistr popravčí měl tedy 6. července 1535 znovu práci. Slavný myslitel prý po sobě zanechal vzkaz, v němž stálo: „Dobrý služebník králův, ale především Boží.“

Na popravišti údajně dokonce zažertoval, když odsunul svůj vous z popravčího špalku a prohlásil: „Ten se žádné zrady nedopustil.“ Fisher i More byli mnohem později prohlášeni za svaté. Stali se však pouze prvními z řady obětí náboženských reforem Tudorovců. Kdo je následoval?

Vzpláli pro víru

Do cely za komentátorem a překladatelem Bible Johnem Rogersem přichází jeden ze soudců. Zapřísahá ho, aby odvolal své bludy. „To, co jsem kázal, zpečetím svou krví,“ odvětí odsouzený muž neústupně. „Ty jsi kacíř!“ rozkřičí se jeho žalobce. „To se ukáže při Posledním soudu,“ klidně opáčí Rogers. „Nebudu se za tebe modlit,“ znechuceně vyhrkne soudce. „Avšak já za tebe ano,“ uzavře řeč stoupenec reformace. Jako kdyby si nic nedělal z toho, že ho čeká poprava. 

A nebude to žádná rychlá smrt. Královna Marie Tudorovna totiž nechává své odpůrce upalovat na hranici. Kdo jsou ti, které tak krutě trestá? Především kazatelé, kteří pomáhali jejímu otci a bratrovi - mladičkému Eduardovi VI. s vytvořením nové církve, známé jako anglikánská. Královna Marie touží napravit strašlivý hřích svých předků a za každou cenu chce vést zemi zpět do náruče papežovy. Každý, kdo se protiví těmto zbožným záměrům, skončí na hranici. Během její vlády strašlivou smrtí upálením zahynuly bezmála tři stovky lidí. Mezi nimi i ti, kteří protestovali proti jejímu sňatku s dědicem španělského trůnu Filipem II. Habsburským.

Budou ostatní poslušnější? Brzy po Rogersovi umře strašlivou smrtí také biskup z Gloucesteru John Hooper. Populární kazatel se zhlédl ve švýcarské reformaci. Přál si, aby byly zjednodušeny církevní obřady a odmítal také zdobená biskupská roucha. Něco takového bylo opět důkazem nepřátelství ke katolické církvi. Proto Hooper následoval svého souvěrce na hranici. Dřevo však bylo mokré, a tak se skoro tři čtvrtě hodiny doslova udil. Prý však trpěl jako pravý mučedník a vyzýval přihlížející, aby se s ním modlili Otčenáš. Byli i další protestanti tak odvážní?

Tři kacíři

Ve stejném vězení skončili během Mariiny vlády také londýnský biskup Nicholas Ridley, biskup z Worcesteru Hugh Latimer a první anglikánský arcibiskup z Canterbury Thomas Cranmer. Z této trojice ležel nejvíce královně v žaludku Cranmer, protože to byl právě on, který prohlásil manželství Jindřicha VIII. s její matkou Kateřinou za neplatné a oddal Mariina otce s Annou Boleynovou. Přesto skončil z trojice provinilců na hranici jako poslední právě Cranmer. Na rozdíl od svých druhů totiž zpočátku podlehl nátlaku a protestantismus odsoudil. 

A jak dopadl Cranmer? Arcibiskup z Canterbury se zřejmě tváří v tvář statečnosti svých druhů cítil zahanben. Svůj výrok o odsouzení protestantismu odvolal, takže se projevil jako nejhorší ze všech kacířů. A na kacířství znala královna Marie jediný lék – upálení! Když nadešla chvíle jeho popravy, Cranmer prý vložil do ohně nejprve pravou ruku. „To ona podepsala prohlášení,“ prohlásil. Zda všichni pronesli výroky, které jsou jim připisovány, však samozřejmě s jistotou nevíme. Mučedníci byli odjakživa skvělý nástroj propagandy.  

Proti radikálům

Lidé jásají. Nenáviděná panovnice, přezdívaná Krvavá Marie, zemřela. Protože nezanechala žádného dědice, střídá ji na trůně její nevlastní sestra Alžběta I. Bude tolerantnější? Zpočátku se zdá, že ano. Alžběta sice hodlá pokračovat v náboženských reformách svého otce a bratra, avšak chce ukázat přívětivou tvář také katolíkům. Pokud jí zachovají věrnost, nemají se čeho obávat. 

Královna buduje církev postavenou na kompromisech. Sice nechce ponechat žádný rozhodující hlas papeži, avšak zachovává některé katolické obřady. V anglikánské církvi si mají přijít na své katolíci i protestanti. Jenže tato polovičatost mnohým vadí. „Je to bezbožná kacířka,“ šeptají si někteří katolíci povzbuzováni papežem. „Její rozchod s Římem není dostatečný,“ míní mnozí stoupenci reformace, kteří si začnou říkat puritáni. Ti si přejí, aby byly veškeré katolické zvyklosti z církve vymýceny.

Panovnice však není zvědavá na žádné radikální kroky. Nespokojenci musí vzít zavděk kompromisem, nebo bude zle! Jenže jak mohou být katoličtí poddaní zároveň loajální královně i papeži, který panovnici vyloučil z církve? Mnozí z nich by raději v čele Anglie viděli její příbuznou, skotskou královnu a věrnou katoličku Marii Stuartovnu.

TIP: Anglickou královnou jsem já: Intriky proti tetičce stály Marii Stuartovnu hlavu

Alžběta brzy pochopí, že stoupenci katolicismu představují politickou hrozbu. S tolerancí je tedy konec! Královna prohlásí římský katolicismus za vlastizradu a během své vlády nechá popravit asi sto osmdesát římských katolíků. Jaký zmatek tyto náboženské veletoče musely nadělat v hlavách prostých lidí! Jednou byli trestáni za to, že se k papeži obrátili zády, jindy za to, že papeže podporovali. Asi bychom se jim příliš nedivili, kdyby měli všech církví po krk!

Není žádným tajemstvím, že lidská kolena se evoluci příliš nepovedla. Jen ve Spojených státech jich musejí každoročně vyměnit téměř 800 tisíc. To představuje pořádně invazivní operaci a rekonvalescenci. Ještě horší je, že ani tyto „náhradní“ kolena nevydrží věčně. Vědci a lékaři proto již delší dobu hledají materiál, který by mohl nahradit poškozenou chrupavku v koleni, takže by nebylo nutné ho celé vyměnit.

Nebylo to snadné pátrání, ale američtí odborníci nedávno vyvinuli velice slibný materiál, který by se mohl stát průlomem v léčbě opotřebovaných kolen. Jak uvádí vedoucí výzkumného týmu Ben Wiley z Duke University, jde o první hydrogel, jehož mechanické vlastnosti se vyrovnají lidské chrupavce.

Revoluční hydrogel tvoří směs 3 polymerů, které jsou schopné absorbovat vodu. Materiál skvěle uspěl ve dvou zásadních kritériích – odolnosti vůči roztahování a odolnosti vůči stlačování. Předčil veškeré dosavadní podobné hydrogely. Při testování výdrže při 100 tisících opakovaných natahování se nový hydrogel dokonce vyrovnal poréznímu materiálu z titanu, který se využívá v kostních implantátech.

TIP: Jak na infarkt? Hydrogelové nanokuličky s proteiny nahradí chirurga

Podle tvůrců nového materiálu teď bude trvat zhruba tři roky, než hydrogel získá povolení pro využití v léčbě lidských pacientů. Čekají ho mimo jiné testy s transplantacemi ovcím. Tento hydrogel je každopádně velmi nadějný a mohl by nám zachraňovat kolena, přinejmenším do doby, než se naučíme vypěstovat náhradní lidskou chrupavku.

Čtete správně. Termín „zavraždění památky“ použil András Riedlmayer, maďarský historik zabývající se právě osmanským uměním na Balkáně, úmyslně. Chorvatská armáda totiž neměla k odstřelení historického skvostu žádné strategické důvody. Zničení ikony a chlouby Mostaru bylo spíše psychologickým políčkem.

Přes úpornou snahu o utajení příprav na německou jarní ofenzivu v roce 1918 Britové hrozbu útoku vytušili na základě výslechů dezertérů i díky leteckému průzkumu, jenž odhalil výstavbu skladišť munice a úzkokolejných železnic. Termín ofenzivy zůstával tajemstvím až do 18. března, kdy sestřelený německý pilot uvedl jako pravděpodobné datum 20. či 21. březen. Nazítří tuto informaci potvrdili další zajatci.

Předchozí část: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

Kanony v přední linii

K největším Ludendorffovým trumfům patřila taktika dělostřelecké přípravy, jejímž autorem se stal plukovník Georg Bruchmüller. Slavný expert na artilerii počítal s krátkými a intenzivními palebnými přepady za masivního využití fosgenu. Tříštivá munice měla směřovat na pozice britského dělostřelectva, překážky z ostnatého drátu, zákopy a kulometná hnízda. Chemické granáty byly určeny pro vzdálenější dělostřelecká postavení Dohody.

Bruchmüller přišel i s další novinkou v podobě co největšího dosahu – Němci přesunuli artilerii tak blízko k frontové linii, aby dokázala zasáhnout i nepřátelský týl se shromaždišti a velitelskými stanovišti. Jestliže přesuny infanterie byly náročné, dostat baterie do výchozích postavení včas představovalo ještě obtížnější úkol. Vznikly složité harmonogramy, podle nichž poslední děla zaujímala palposty pouhých několik hodin před zahájením operace. Ve snaze o zachování momentu překvapení měli kanonýři zakázáno obvyklé zastřílení cílů. Museli tedy spoléhat výhradně na výpočet směru a vzdálenosti.

Ohnivý valčík

Koncentrace dělostřelby měla překonat vše, co válčící strany dosud zažily. Ludendorff  nařídil, že za prvních pět hodin děla vypálí milion granátů a během prvního dne tři miliony.  Ve snaze oprostit se od zastaralých postupů Němci upustili od fixního časového rozvrhu i pevného stanovení cílů jednotlivým útvarům. Vsadili na proměnlivost a iniciativu.

Pěšáci znali jen celkový směr útoku a měli se řítit vpřed maximálním tempem bez ohledu na křídla. Od úderníků krytých přehradnou palbou se očekávalo zdolání 200 m každé čtyři minuty a takový postup dostal výmluvnou přezdívku Feuerwaltz (ohnivý valčík). Pokud by některé jednotky dokázaly útočit ještě rychleji, mohly baráž popohnat signálním raketami. Díky zálohám navíc Němci disponovali dostatkem mužů, aby se na kterýkoliv opěrný bod vrhli se zdrcující přesilou.  

Vidina konce války

Důležitou součást příprav tvořila podpora morálky mužstva. Většina vojáků si uvědomovala, že bitva rozhodne o výsledku války. Všudypřítomné změny obnovily důvěru mužů ve své velitele, na tvářích tisíců se prý objevila „radost a euforie“. Mnoho svazků se na útok chystalo přímo v Německu, kde si jejich příslušníci odpočinuli od bláta. I oddílům cvičícím poblíž fronty se dostalo nadprůměrných dávek potravin či kulturního vyžití. Šířil se optimismus a víra, že válka brzo skončí. Kromě touhy po vítězství a míru existovala i další motivace, proč na Brity udeřit: vidina kořisti v podobě cigaret, konzerv a sucharů. Jeden německý voják po válce poznamenal: „Věděli jsme, po čem jdeme.“

Pokračování: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (3)

Morálka se držela na vysoké úrovni, nicméně někteří muži prostě jen doufali, že je ofenziva vysvobodí z nenáviděné zákopové rutiny. Operace s kódovým označením Michael se po dlouhém Ludendorffově přemýšlení měla uskutečnit v sektoru o délce 80 km táhnoucím se jižně od Arrasu k La Fère, kde půda po zimě vysychala nejrychleji a obrana se jevila nejslaběji. Po úspěchu první fáze útoku se divize měly stočit doprava, pokračovat severním směrem a vpadnout Britům do zad. V sérii následných útoků hodlali Němci královskou armádu buď zničit, nebo zatlačit do moře. Pokud by se Francouzi pokusili spojenci pomoci, měly menší údery směřovat i proti nim.

Dnešní Austrálie je známá jako kontinent, kde žije velké množství životu nebezpečných tvorů. Jak ale ukázal nedávný výzkum australských a německých paleontologů, množství děsivých tvorů žilo v oblasti Austrálie již před mnoha miliony let. Šlo o kyjonožce, vymřelé mořské klepítkatce, kteří terorizovali oceány po téměř celé období prvohor, až do velkého masového vymírání na konci permu.

O kyjonožcích v oblasti Austrálie toho bylo doposud známo jen velice málo. Paleontologové teď ale prošli muzea a prozkoumali doslova každý kousek australské fosilie, která by mohla být kyjonožcem. Prakticky všechny zkoumané nálezy byly nekompletní, často jen úlomky těl kyjonožců. Výsledky výzkumu ale ukazují, že prvohorní moře kolem Austrálie, která byla po většinu sledovaného období součástí superkontinentu Gondwana, byla plná rozličných kyjonožců.

TIP: Extrém jako životní styl: Australská příroda nepozornost neodpouští!

V okolí prvohorní Austrálie žili kyjonožci všech možných velikostí, od tvorů dosahujících sotva pár centimetrů, až po obludného kyjonožce Jaekelopterus rhenaniae, známého mimo jiné i z Evropy, který dosahoval délky téměř 3 metrů. Právě tito velcí kyjonožci a jim podobné druhy byli zřejmě často vrcholovými predátory tehdejších oceánů.

Ledovec Presena je vyhlášená italská oblast, která má jako jedna z mála podmínky vhodné i na letní lyžování. Na jaře a v létě se ale výjimečně zdejší sníh mění na růžový. Za změnu zabarvení mohou řasy chlamydomonas nivalis – je ale zároveň třeba kombinace několika okolností – musí nastat ideální mix tepla a světla a řasy potřebují dostatečné množství vody, aby se mohly rozmnožovat. 

TIP: Snímky arktických dronů odhalily praskající ledy v Grónsku

Řasy chlamydomonas nivalis jsou za normálních okolností zelené, ale když jsou vystavené ultrafialovému záření, mění svou barvu na růžovou až červenou. Letošní zbarvení je výrazně růžové a zasahuje rozsáhlou část ledovce. Tmavší barva sněhu ale také znamená, že se více ohřívá (světlý povrch odráží více světla, tmavší ho více absorbuje) - a tím přispívá k jeho tání. Právě tání má pak podle italských expertů negativní dopad na stabilitu ledovce v již tak zranitelném regionu. 

Jak velký je vliv tmavší barvy sněhu na tání ledovců, není zatím zcela jasné – existuje několik studií, které jí přisuzují velký význam, ale současně upozorňují, že je zapotřebí dalšího detailnějšího výzkumu k potvrzení těchto předpokladů.

„Chtěli jsme vědět, zda netopýři pochytí informaci o novém zdroji potravy od příslušníků jiného druhu netopýrů stejně spolehlivě jako od netopýrů náležejících ke stejnému druhu,“ komentovala záměr studie vedoucí výzkumného týmu Rachel Pageová.

Biologové nejprve testovali listonosy žábožravé (Trachops cirrhosus), kterým uchystali lákadlo v podobě malých rybek, v jejichž blízkosti byl umístěn reproduktor s počítačově generovaným zvukem. „Už v dřívějším výzkumu jsme se přesvědčili, že listonosi žábožraví si dokážou spojit konkrétní druh žáby s jejím charakteristickým kvákáním. Spojit si uměle vytvořený zvuk se zdrojem potravy jim trvalo déle, pravděpodobně proto, že tento signál neznali,“ popsala výsledky Rachel Pageová.

Nový zdroj potravy každopádně nezůstal netopýrům utajen dlouho a jakmile jej identifikovalo pár prvních jedinců, informace se rychle rozšířila i mezi ostatní.

Potom ale zoology zajímalo, jestli se listonosi žábožraví poučí i od jiného netopýřího druhu, konkrétně od listonosů bělohrdlých (Lophostoma silvicolum). A ukázalo se, že ačkoli netopýři vyhledávali především přítomnost příslušníků vlastního druhu, uměli se poučit i od svých příbuzných a zdroj potravy našli určitě rychleji, než kdyby listonosi bělohrdlí již nebyli dříve poučeni o tom, kde se jídlo nachází.

TIP: Nepoznaní géniové nočního letu: Fakta a mýty o netopýrech

Závěry výzkumu ukazují, jak se dokáže změnám v prostředí přizpůsobit nejen samostatný netopýří druh, ale dokonce celá komunita netopýrů různých druhů obývajících stejný prostor. Na světě existuje více než 1 300 druhů netopýrů a někteří z nich žijí až do věku 40 let. Schopnost učení v rámci celé komunity vysvětluje, jak se netopýři stali tak rozšířenými a úspěšnými savci schopnými přizpůsobit se měnícím se podmínkám.