Celní orgány v Hongkongu odhalily dva případy pašování sušených žraločích ploutví ohrožených druhů, jako je žralok hedvábný či liškoun. Zabavily tak na 26 tun zboží v odhadované hodnotě 8,6 milionu dolarů, kvůli němuž muselo zemřít zhruba 35 800 zvířat. 

TIP: Malajské úřady zabavily rekordní zásilku luskounů určených pro černý trh

Sušené žraločí ploutve, ze kterých se připravuje polévka, se poté draze prodávají na jihu Číny. Rybáři ploutve žralokovi odseknou, načež jej zmrzačeného hodí zpět do vody. Světový fond na ochranu přírody (WWF) uvádí, že kvůli ploutvím přijde každoročně o život 73 milionů žraloků. 

Díky kampaním ekologických organizací je atraktivita žraločí polévky mezi mladými lidmi v Číně, Hongkongu, Macau a na Tchaj-wanu malá, u starších generací je však toto jídlo stále v oblibě a mnoho hotelů a restaurací ho nabízí.

Člověk měl vždy tendenci připodobňovat neživé přírodní útvary k předmětům nebo tvorům důvěrně známým. Proto máme v naší přírodě tolik míst s názvy, které připomínají různá zvířata nebo postavy – například Baba, Čertova skála, Jelení vrch, Holubí hlava apod. Velmi často jsou kořenem názvu předměty a věci, kterými jsme obklopeni – Třístoličník, Peřina, Kotel, Bábovka atd. V druhém případě to určitě souvisí s nějakou alespoň vzdálenou podobou hory nebo skály s konkrétní věcí. Zrovna tak je to u jednoho typu zvláštního čedičového útvaru, odkrytého povětšinou těžbou stavebního kamene, u nějž se na první pohled nabízí přirovnání ke známému hudebnímu nástroji.

Vzpomínka na školní léta

Rotava je malé městečko v Krušných horách, pár kilometrů od hranic s Německem. Patří k hornické a průmyslové sokolovské oblasti a při vší své smůle (spousta bývalých šachet po dolování železné rudy, Škodovka s její ocelárenskou výrobou a nakonec i socialistické sídliště místo nízkých domečků, vhodnějších pro tento kopcovitý kraj se sněhem po celou zimu) měla jeden obrovský dar – okolí s nádhernou přírodou. V nepříliš velké vzdálenosti najdete výrazné kopce, hluboké kaňony, jehličnaté lesy, rašeliniště nebo koryta rychlých horských potůčků a říček.

Na východ od (mého rodného) městečka kdysi rostly na jednom z okolních kopců velké kolonie prhy arniky. Vyvýšenině nikdo z místních neřekl jinak než Varhany. Své jméno kopec nedostal náhodou, z jeho východní strany se totiž příchozímu otevírá velkolepý pohled na štíhlé hranoly čedičové horniny. 

Když „udeří“ dvakrát do stejného

Podobných útvarů jako jsou rotavské Varhany v republice mnoho nemáme. Jako nejznámější podobné místo se většinou uvádí Panská skála u Kamenického Šenova, ale také Radobýl u Českého Středohoří nebo Zlatý vrch v Lužických horách.

Pěti- či šestiboké kamenné hranoly vzniknou celkem snadno pochopitelným geologickým procesem – jako názorný příklad obdobného děje se uvádí odpařování vody z bahna, kdy vysycháním dojde ke zmenšování objemu a tím pádem k rozpraskání hmoty na jednotlivé „kry“. Podobné je to s čedičovou vyvřelinou, která na vzduchu začne chladnout a vertikálně se oddělí na jednotlivé sloupce.

U „kolébky“ rotavské přírodní památky pravděpodobně stály dvě samostatné sopečné činnosti, které proběhly těsně vedle sebe. Důkazem dvou různých vulkanických dějů je odlišnost rozpadu horniny ve východní a západní části celého tělesa. V té východní došlo k téměř dokonalé sloupcovité odlučnosti, vzniklé hranoly mají délku až 12 metrů a šířku do 15 centimetrů. Kvůli erozi, a v malé míře asi i vandalství, části některých hranolů leží dole pod obnaženou skalní stěnou. Na kraji u jižní části stěny se u hranolů ztrácejí ostré hrany – sloupcovitá odlučnost horniny se nenápadně mění na kůlovitou. Z temene kopce se otvírá pohled k západu na město Rotava a jeho jižní okolí.

Jako obří skalka

Varhany jsou rozhodně hlavním přírodním „tahákem“ tohoto mísa, ale bez zajímavosti není ani zdejší vegetace. Kopec s výškovou kótou 640 m n. m. původně pokrývaly bučiny a reliktní bory, které jsou dnes nešikovně nahrazeny smrkovou monokulturou s tu a tam vtroušenou borovicí, případně nějakým listnatým stromem. Nevýhoda takového porostu se naplno projevuje při silných větrech a v okamžiku sněhových kalamit. Několik statných borovic zůstalo i na temeni kopce, v podrostu mají náletové dřeviny a keře.

Pozoruhodný porost dnes najdete i na převážně kolmé skalní stěně. Nejrůznější rostliny postupně vyklíčily na kdejaké, třeba i miniaturní plošce a ve skalních štěrbinách. Objevíte zde mateřídoušku, zvonek, jitrocel, smetánku, jestřábník, kapradiny, kopřivu, nejrůznější traviny atd. Podle naučné tabule lze na čedičovém suku najít i dnes už ojedinělé ostrůvky prhy arniky (Arnica montana), dvě mikrolokality bohatého porostu kapradinky skalní (Woodsia ilvensis), hrachor horský (Lathyrus linifolius), mochnu jarní (Potentilla tabernaemontana) a řimbabu chocholičnatou (Pyrethrum corymbosum).

Varhany pod Hůrkou

Mně důvěrně známé rotavské Varhany nejsou v Karlovarském kraji jediným útvarem s výraznou čedičovou odlučností. V rámci CHKO Slavkovský les najdete hned dvě další přírodní památky s podobným jevem. Severovýchodně od Bečova, při samém okraji chráněné krajinné oblasti u obce Hlinky je k vidění další stěna s výraznými čedičovými hranoly. Objevila se opět při těžbě stavebního kamene v bývalém lomu, založeném na severovýchodním svahu vrchu Hůrka (817 m n. m.).

Celé čedičové těleso vzniklo výlevem lávy, následným tuhnutím a rozpadem čediče na dlouhé hranoly. V případě zdejších varhan se jedná o lávový proud třetihorního olivinického nefelinitu (celistvá nebo jemnozrná hornina, ve které lze najít mikroskopická ložiska minerálů pyroxenu a nefelinitu se zastoupením žlutozeleného olivínu).

Samotná více než půl hektaru zabírající přírodní památka leží východněji a asi 50 metrů níže od vrcholové kóty. Hranoly zde nejsou tak dlouhé, jak je tomu v případě rotavských Varhan, ale zato jsou lépe dostupné. Nedaleko odtud mezi obcemi Hlinky a Přílezy totiž vede silnice. Od ní dojdete po rovince přímo až k odtěžené čedičové stěně. Z hmyzí říše jsem zde za tu chvilku pobytu bez důkladnějšího hledání zahlédla jen okáče bojínkového (Melanargia galathea). Botanicky lokalita příliš bohatá není, najdou se zde rostliny běžné pro tuto oblast Slavkovského lesa.

Další kamenná náruč pro květy

Pro mne přece jen zajímavější než varhany na Hůrce je čedičový suk Homolka. Našli byste jej několik kilometrů jižně od Bečova nedaleko obce Chodov. Celý útvar s vrcholovou kótou ve výšce 685 metrů tvoří pomalu se rozpadající čedičové hranoly, jeho existence se vysvětluje výlevovou činností malé izolované sopky.

Protože jsou svahy Homolky hodně poznamenané erozí, dá se zde najít množství rozmanitých rostlin, jež měly čas „obydlet“ maximum alespoň trochu vhodného prostoru ploch, plošek a škvír. Na severním a východním svahu převládá vlhkomilnější vegetace – z těch výrazných namátkou kapradiny, jahodník, náletové dřeviny, tu a tam mezi tím svízel povázka (Galium mollugo), náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora) a lilie zlatohlavá (Lilium martagon).

Na osluněných místech roste termofilní vegetace: mochna jarní (Potentilla tabernaemontana), tařice kališní (Alyssum alyssoides), porosty jetele rolního (Trifolium arvense), pryšce chvojky (Euphorbia cyparissias), doplňují je např. pamětník rolní (Acinos arvensis), hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides). Ve škvírách se místy uchytil sleziník severní (Asplenium septentrionalis) a sleziník červený (Asplenium viridescens).

Nástroj bez hudebníka

Po úzké cestičce se lze po úbočí Homolky vyšplhat až k vrcholu, odkud se otevře výhled na hluboké lesy a lesní paseky v okolí Bečova. Sednete si opatrně na jeden z hranolů, a když se dostatečně vynadíváte na vše okolo, začnete si všímat, co žije v podrostu zdejší vegetace – objevíte sarančata, nejrůznější brouky a hlavně nápadné motýly. Během té krátké chvíle, kterou jsem zde strávila, jsem zahlédla saranče promněnlivou (Gomphocerippus rufus), hrobaříka (Nicrophorus vespilloides), babočku paví oko (Inachis io) a vřetenušku obecnou (Zygaena filipendulae).

Sestupem dolů se obrazně řečeno vrátíte z oblak na pevnou zem. Obklopí vás stín jehličnatého lesa a dusné parno, které po chvíli pohltí i mechem a vegetací obrostlé šedé hranoly s horními konci zalitými letním sluncem. Po chvíli už byste ani neřekli, že se ve zdejším lese někde mezi smrky ukrývá taková impozantní skalní stěna.

TIP: Kamenné Špičáky: Vyceněné zuby Krušných hor

Pokud do podobných opuštěných končin zabloudíte, třeba někde naleznete i ztraceného obra – varhaníka, který kdysi některé z kamenných varhan dovedl bravurně rozeznít prehistorickou přírodní tokátou za doprovodu harmonie zvuků okolní divoké a neporušené přírody. A třeba na tohoto kouzelníka varhany stále čekají, aby je novým chorálem vysvobodil z věčného kamenného zakletí.

Mohlo by se zdát, že Alžběta a Viktorie působí jako dva protiklady. Jedna kolem sebe šířila legendu o nedotčené panně. Druhá měla tolik potomků, že jí přezdívali „babička Evropy“. Nic však není tak černobílé, jak by se mohlo na první pohled zdát. I když vidět obě dámy vedle sebe – na první pohled by černobíle působily. Vždyť Alžběta s oblibou nosila bíle napudrovanou tvář symbolizující právě její nevinnost. A Viktorie se zase halila do černé, na znamení smutku po zemřelém manželovi. Zatímco Viktorie má dodnes pověst velké milovnice sexu, po celý život byla věrná jedinému muži. To v ložnici „panenské královny“ Alžběty se milenců nejspíš vystřídalo více. 

Přesto bychom v osudech i postojích obou žen mohli najít leccos podobného. Pod jejich vládou Anglie i Britské impérium vzkvétaly a rozšířily své území o řadu zámořských držav. Nebyla to samozřejmě jen jejich zásluha. Obě se dokázaly obklopit schopnými rádci a pomocníky. A obě královny se také netajily láskou ke svým poddaným. Alžběta i Viktorie byly svým lidem uctívány a milovány a na období jejich vlády se dodnes vzpomíná jako na zlatý věk. 

Hlavně žádný muž!

O Alžbětě I. je známo, že se nikdy nevdala. To je však jediná jistota, kterou máme kolem jejího milostného života. Nejspíš to neznamená, že by nikdy nepoznala lásku muže. Ostatně o nápadníky nouzi nemá. Vždyť s ní ženich dostane věnem celé království. Alžběta se ale sňatku urputně brání. Proč? Má z něj snad panickou hrůzu, která vychází z raného dětství?

Alžběta byla dcerou druhé ženy Jindřicha VIII. Anny Boleynové. Jindřich velmi toužil po synovi a narození dcery pro něj bylo velkým zklamáním. Alžbětinu matku nechal popravit a oženil se znovu. Doufal, že v dalším manželství se mu mužský potomek narodí. Alžbětu prohlásil za nelegitimní. Aby odůvodnil popravu její matky, obvinil Annu z cizoložství a z Alžběty se stal levoboček. O matku tak přišla v pouhých dvou letech a otec o ni nejevil zájem.

TIP: Vše pro mého dědice: Co obětoval Jindřich VIII. touze po synovi?

Představa sňatku v ní tak budila spíš hrůzu a už od raného dětství také prohlašovala, že se nikdy nevdá. Jedno však přece jenom nemůžeme Jindřichovi upřít. Alžbětě poskytl skvělé vzdělání.

Ještě jedna událost možná utvrdila Alžbětino mínění o manželství. Po otcově smrti se třináctileté dívky ujala jeho poslední manželka Kateřina Paarová. Ta se brzy provdala za Thomase Seymoura. A ten nalezl v mladičké princezně takové zalíbení, že si z ní udělal milenku. Když na to jeho choť přišla, Alžbětu vyhnala z domu. Po smrti Kateřiny se Seymour chtěl s Alžbětou oženit. To se však nelíbilo jeho politickým rivalům. Byl obviněn z pokusu o převrat a popraven. 

Kdo se může Alžbětě divit, že se po těchto zážitcích do sňatku vůbec nehrne? Naopak, urputně se mu brání. Dokonce, když ji parlament tlačí do rozhodnutí, aby si konečně vybrala ženicha, velmi prakticky tento problém vyřeší. Odročí jeho jednání na neurčito. Postupem času už je každému jasné, že stárnoucí Alžběta Anglii následníka nedá. Co naplat. Měla by alespoň za svého života určit dědice trůnu. Ale ani do tohoto rozhodnutí se příliš nežene. Co když by jí navržený nástupce připravil o korunu ještě dříve, než by sama skonala přirozenou smrtí? Ale kdo by si dovolil Alžbětě cokoliv vyčítat?

Ona sama ostatně prohlašovala, že se vdát nemůže, protože už provdaná je. Za Anglii a své poddané, kterým hodlá co nejlépe sloužit. Chce, aby žili v míru a blahobytu. A oni ji za to milují a nazývají ji „Dobrá královna Bess“. 

Zamilovaná panovnice

To královna Viktorie proti sňatku rozhodně nic nemá. A dokonce má to štěstí, že se může provdat z lásky. Manžela si začíná hledat poměrně brzy. Nemá totiž příliš dobré vztahy se svojí matkou a aby si ji udržela co nejdál od sebe, potřebuje zakotvit v manželství. Když se začne poohlížet po svém nastávajícím, zaujme ji budoucí ruský car Alexandr II. Právě přicestoval do Evropy, aby se poohlédl po nějaké nevěstě. To však její situaci neřeší. Od matky by v širé Rusi byla sice dost daleko, ale musela by se vzdát britského trůnu. Je tu ale ještě jeden adept na ženění. Její strýc, matčin bratr, belgický král Leopold I. ji seznámil už v sedmnácti letech se svým synovcem Albertem Sasko-Kobursko-Gothajským. A pohledný mladík s černými vlasy a jasně modrýma očima se Viktorii už tenkrát zalíbil.

Po nástupu na trůn se s ním setká znovu a z obou stran jde o lásku na první pohled. Jenže se vynořil jeden problém. Albert totiž britskou královnu nemůže jen tak požádat o ruku. Musí tak učinit ona! A Albert souhlasí. Stává se nejen milujícím manželem, ale i osobním rádcem. Zplodí spolu celkem devět dětí a přežijí několik atentátů – od střelby nepříčetného muže až po „demonstrativní“ atentát, kdy na Viktorii muž střílel papírovými kuličkami naplněnými tabákem.

TIP: Trůn lásky prince waleského: Budoucí Eduard VII. měl v nevěstinci vlastní pokoj

V prosinci 1861 však Albert umírá na břišní tyfus. Je mu pouhých dvaačtyřicet let. Viktorie je zdrcená. Bez Alberta ztrácí její život smysl. Už nikdy neodloží černé šaty vdovy. Také Albertův pokoj nechává v původním stavu, jako by byl stále naživu. Každé ráno sloužící vyměňují vodu v umyvadle a přinášejí čisté oblečení. 

Od konce 30. let 20. století se „žabí muži“ říkalo prvním italským vojenským potápěčům – při plavání pod vodou vykopávali nohama podobně jako žáby, případně jejich ploutve připomínaly končetiny obojživelníků. Svou verzi vzniku pojmenování dal k dobru i člen americké tajné potápěčské skupiny organizované v rámci zpravodajské služby OSS (Organization of Stragegic Services) John Spence, podle jehož vzpomínek jej kdosi viděl vynořovat se z vody při testování zeleného nepromokavého obleku s velkou kapucí od firmy Dunlop, a vykřikl: „Hej, žabí muži!“. Název se postupně přenesl i na Spenceovy spolubojovníky. 

Muži devatera řemesel

Obecně lze říci, že jako žabí muži se označují členové elitních vojenských, případně policejních jednotek, kteří jsou experty především na diverzní boj ve vodě; zvládají ale i akce ve vzduchu a na souši. Kromě základního vojenského výcviku absolvují ještě potápěčské a také odborné technické kursy (kladení min a odstraňování náloží, útok proti hladinovému či ponornému plavidlu, znalost odposlouchávacích zařízení a podobně).

Zájemci se rekrutují obvykle z členů námořnictva, kteří zvládnou velmi náročné psychické i fyzické vstupní testy a úspěšně dokončí mnohaměsíční intenzivní výcvik. Vzhledem k charakteru akcí, do nichž jsou elitní námořní bojovníci nasazováni, není divu, že oficiálních informací o nich je pomálu a pečlivě cenzurovaných; stejně velení šetří i s informacemi o konkrétních jednotkách. 

Inspirace u rybářů

Vojenské akce ve vodě mají tradici už od antiky, nicméně na významu získaly až ve 20. století; kupříkladu v listopadu 1918 dva italští vojáci s pomocí řiditelného torpéda vyhodili do vzduchu rakousko-uherskou válečnou loď Viribus Unitis. Během následujících let italská armáda oblast podvodního boje dále rozvíjela. Inspirovala se u italských rybářů (přesněji u příznivců spear fishingu, tedy rybaření s harpunou) a inovovala jejich vybavení.

Tehdejší harpunáři používali Drägerův přístroj určený původně pro důlní průmysl a takzvaný Davisův aparát sloužící k úniku z potopených ponorek. Na armádní objednávku sestrojily firmy Pirelli a Salvas kolem roku 1933 ARO – dýchací přístroj s uzavřeným okruhem. Znamenalo to zásadní zlom v podvodních vojenských operacích – díky tomu, že z dýchacího přístroje neunikaly do vody bubliny vydechovaného vzduchu, mohl se vojenský potápěč snáze pohybovat nepozorován.

Image

Čtěte také

Speciální námořní jednotky: Nebezpeční žabí muži ve zbrani (2)

Krátké řetězce RNA, obsahující jen asi dva tucty písmen genetické abecedy. Označují se jako microRNA (miRNA) a ve skutečnosti jsou velmi účinnými regulátory mnoha různých procesů v buňce. Použitím určitých miRNA lze například buňku rychle a spolehlivě zabít. To by mohli velmi dobře využít lékaři v léčbě nejrůznějších nádorových onemocnění. Problém je ale v tom, že tyto zabijácké molekuly RNA zničí každou lidskou buňku, takže je nutné s nimi zacházet velmi opatrně a dopravit je přesně k nádoru.

Daniel Hayes z americké Pennsylvania State University a jeho spolupracovníci proto vyvinuli speciální nanočástice, na které je možné navázat „vražedné“ molekuly miRNA. Tyto nanočástice je možné dopravit k léčenému nádoru a tam je pak ve vhodný okamžik aktivovat pomocí ozáření světlem o určité vlnové délce. Takovým postupem je možné do značné míry omezit nežádoucí vedlejší účinky léčby.

TIP: Efektivnější léčba rakoviny: Speciální nanočástice zesilují účinek ozařování

Hayesův tým své nanočástice vyzkoušel při léčbě rakoviny kůže u 20 pokusných myší. Po aplikaci nanočástic přímo do nádoru a jejich ozáření světlem došlo u myší k prakticky kompletnímu vymizení nádoru do 24 až 48 hodin. Zároveň se ukázalo, že po léčbě u pokusných myší se rakovina kůže nevrací zpět. Vědci jsou přesvědčeni, že léčbu těmito nanočásticemi bude možné s úspěchem využít u dalších nádorů, které je možní ozářit světlem pomocí optického kabelu. V úvahu připadají například nádory ústní dutiny nebo trávicí soustavy.

Když roku 2014 oznámily Spojené arabské emiráty, že v prosinci 2021 vyšlou kosmickou misi k Marsu, neznělo to úplně věrohodně. V té době neměla desetimilionová země ani vlastní vesmírnou agenturu ani žádné specializované vědce. Průměrný věk expertů, kteří se s tímto cílem spojili, byl 27 let. Po šesti letech je hotová, úspěšně podstoupila náročné podvodní testy a dnes my měla zamířit do vesmíru. 

Mise EMM (Emirates Mars Mission) je úplně první výpravou jakéhokoliv arabského státu k jiné planetě. Nejde ale jen o ukázku technologie nebo toho, že si něco takového tento bohatý stát může dovolit, mise má i důležité vědecké úkoly.

Naděje má zkoumat klima a atmosféru

Konkrétně bude sonda Al Amal (neboli „Naděje“, v anglickém prostředí je známá jako „Hope“) prvním strojem, který vytvoří globální mapu marsovské atmosféry. Veškerá takto posbíraná data mají být následně poskytnuta mezinárodní vědecké komunitě bez jakýchkoliv omezení.

Při přípravě mise hráli důležitou roli experti ze Spojených států, Vesmírná agentura Spojených arabských emirátů velmi úzce spolupracovala s vědci z Coloradské univerzity v Boulderu, Arizonskou státní univerzitou a Kalifornskou univerzitou.

Sonda Al Amal se má pohybovat po netypické oběžné dráze kolem rudé planety – ve výrazně větší vzdálenosti než předchozí mise. Díky tomu bude moci získat velmi plastický obrázek celodenního vývoje počasí na Marsu – uvidí jeho atmosféru, oblaka u písečné bouře a bude sledovat změny a vývoj všech těchto fenoménů. Jedním z jejích hlavních úkolů je pokusit se odpovědět na otázku, proč marsovská atmosféra ztrácí vodík a kyslík a jaké jsou příčiny drastických změn marsovského klimatu. Základní mise by měla trvat dva roky, tedy do roku 2023, může být ale prodloužena o další dva roky.

TIP: Velké plány: Spojené arabské emiráty sní o celém městě na Marsu

Start z japonského Kosmického centra Tanegašima je plánován na dnešní noc (ve 22:51 našeho času) a do vesmíru má sondu vynést raketa H-IIA. Ke svému cíli by měla sonda dorazit za devět měsíců, tedy počátkem roku 2021. Sonda Al Amal má dneškem počínaje k dispozici zhruba třítýdenní startovací okno, které končí 3. srpna. Pokud by z jakéhokoliv důvodu ke startu v tomto období nedošlo, znamenalo by to minimálně dvouletý odklad.

Zavíječ voskový je v prvé řadě škůdce, jehož centimetrové larvy pojídají vosk a med v úlech. Že jim chutná i plast, zjistila náhodou vědkyně a včelařka Federica Bertocchini: Vysbírala zmíněné červy ze svého úlu a umístila je do sáčku, skrz který se následně „projedli“ – a stali se tak předmětem zkoumání.

TIP: Průměrný Američan ročně zkonzumuje přes 74 tisíc mikroplastů. Češi jsou na tom podobně 

Testy ukázaly, že 100 larev zlikviduje do 12 hodin 92 miligramů polyetylenu, z nějž se vyrábějí i mikrotenové sáčky. Další výzkum odhalil, že plast rozpouštějí enzymy či bakterie v tělech červů. Zda a jak by se ovšem daly využít v boji s plastovým znečištěním, zůstává otázkou pro výzkum. Každý člověk spotřebuje ročně v průměru 200 plastových tašek, které se poté rozkládají až 400 let. Zmíněné zamoření planety tudíž představuje zásadní problém a každý nápad, jak s ním bojovat, je víc než vítaný. 

Ikonická Hagia Sofia, neboli chrám Boží Moudrosti, již z dálky muslimskou mešitu připomíná. Pokud si však pozorovatel odmyslí její čtyři výrazné minarety, uvědomí si její podobnost s byzantskými křesťanskými chrámy téměř okamžitě. Takovým ostatně od svého postavení v letech 532–537 byla.

Nejdříve sloužila jako svatyně, ve které dokonce sídlil pravoslavný patriarcha, když ale v roce 1453 Osmané dobyli Konstantinopol, nebyla ve městě jediná mešita. Dobyvatelé proto uvnitř budovy pečlivě zakryli mozaiky křesťanských svatých, přistavěli ony minarety a z chrámu se rázem stala stavba k uctívání Alláha.

Hagia Sofia byla mešitou dlouhých 481 let, dokud ji v roce 1934 zakladatel Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk v rámci reforem nenechal odsvětit. Od té doby slouží jako muzeum. Jednak jako důkaz nových sekulárních principů Turecka, za druhé jako ztělesnění touhy země být zakotvena v západním světě.

TIP: Ochutnejte jiný Istanbul: Město sladkého čaje a pouličních delikates

Hagia Sofia byla dlouholetým symbolem pro muslimy, kteří Atatürkovu inklinaci na Západ a k sekulární společnosti odmítali. Žádná turecká vláda však nedošla tak daleko, aby se dotkla jeho odkazu. Idea sekulárního Turecka, o němž snil jeho první prezident Mustafa Kemal Atatürk, se podle kritiků rozpadá kousek po kousku.

Na expedici do mrazivé Arktidy se rozhodli vyrazit Guylee Simmonds (29) a David Schnabel (28). Posádku doplnil jejich námořnický pes – kanadský retrívr Shackleton. Jejich expedičním plavidlem je vyřazený záchranářský člun, který léta sloužil záchranářům na západním pobřeží Skotska. Oba přátelé 11 metrů dlouhou loď přestavěli v duchu energetické soběstačnosti a udržitelnosti – kromě podařených úprav interiéru, vybavili člun solárními panely, větrnými turbínami a dalšími eko-energetickými prvky, které jim mají zajistit dostatek energie na jejich dlouhé cestě. 

Člun dostal norské jméno Stødig, což v lze přeložit jako „stabilita“ či „vytrvalost“. „Záchranný člun byl původně vyroben v Norsku – což je i místo, kam míříme. Norské jméno nám tak přišlo více než příhodné,“ okomentoval výběr jména Guylee Simmonds.

Trvale udržitelné dobrodružství 

Cílem celé expedice je vedle dobrodružství a plnění si vlastních snů, snaha představit tuto divokou a izolovanou krajinu veřejnosti. Oba cestovatelé věří, že sesbírají dostatek materiálu na přípravu celovečerního filmu. Náročná cesta má také za cíl ukázat možnosti inovace a udržitelného designu. Ani starý vysloužilý člun nemusí podle Simmondse a Schnabela skončit ve „starém železe“.

Cesta dlouhá pět tisíc kilometrů započala loni v květnu v přístavu v Newhaven v jižním Sussexu. Z jižní Anglie poté expedice zamířila kolem belgického a nizozemského pobřeží, přes německý Kiel vstříc Baltskému moři. Během své expedice trojice putovala podél dánského, švédského a norského pobřeží až do Tromsø za polárním kruhem.

Nešlo o úplnou procházku růžovým sadem – oba námořníci mají jen minimum zkušeností s ovládáním lodi na otevřeném moři. U švédského pobřeží je na 14 dnů zdržela závada motoru a u jihonorské úžiny Skagerrak museli čelit čtyřmetrovým vlnám. Odměnou jim byla výjimečná podívaná v zřejmě nejkrásnějším norském fjordu Geirangerfjord – kde se křišťálově čistá voda snoubí se strmými útesy. 

TIP: Vládkyně moří se vrací: Původní škuner Roalda Amundsena dorazil do Norska

Po zimě strávené v přístavu v Tromsø přišla další rána – pandemie koronaviru uvěznila expedici v přístavu a na další plavbu tak mohli vyrazit až letos v květnu. Cílem další plavby je nejsevernější část norského pobřeží. Oba nadšení námořníci věří, že ještě alespoň rok na lodi vydrží. Pak by ji rádi prodali – vysloužilý člun je podle nich ještě v příliš dobré kondici, aby skončil v důchodu. Výtěžek z celé expedice a případného prodeje lodi má podpořit charitativní akci Hope Health Action na zbídačeném Haiti.

Nejen v časech Římské říše patřilo travičství k oblíbeným cestám, jak se zbavit nepohodlného manžela, otce či sourozence. Jedovaté lektvary našly své uplatnění také ve Francii 17. století. Své by o tom mohli vyprávět ti, kteří zkřížili cestu Kateřině Deshayesové, přezdívané „sousedka“, nebo markýze de Brinvilliers, chamtivé dceři váženého soudce d'Aubray.

Sousedka s tváří vražednice

„Upalte čarodějnici!“ křičí rozvášnění Pařížané, když spatří asi čtyřicetiletou ženu v řetězech. Mnozí z nich u ní přitom ještě nedávno hledali řešení svých problémů. Poté, co Kateřina Deshayesová provdaná za zlatníka Monvoisina ovdověla, našla si vlastní způsob obživy. Věštila budoucnost, čarovala a také prodávala jedy. Legendy jí přisuzují až dva tisíce obětí!

Ve službách mocných

Kněz pozvedne nemluvně. Z jeho podřezaného krku skane krev přímo na nahou ženu na oltáři. Nějak takto prý vypadaly černé mše, které žena s přezdívkou La Voisin, tedy v překladu „sousedka“, pořádala. K jejím zákaznicím patřila i proslulá madame de Montespan a další osoby ode dvora. Ani tyto vlivné známosti ji však nakonec před jejím neodvratným koncem neochránily. Roku 1680 skončila na hranici. A madame de Montespan? Ta vyvázla bez trestu. Svědectví čarodějů totiž její někdejší milenec král Ludvík XIV. neuvěřil. A tak si pravdu o většině svých zákazníků La Voisin odnesla do hrobu.

Všechno zdědím já

Většina urozených si na vraždu někoho najala. Ne tak markýza de Brinvilliers, která rovněž žila v travičskými aférami proslulé době vlády Ludvíka XIV. Dcera soudce d'Aubray sama míchá jedovaté lektvary, kterými už sprovodila ze světa několik lidí. Do toho umění ji prý zasvětil její milenec Godin de Sainte-Croix. Spolu s ním také zřejmě vymyslela plán, jak se stát bohatou dědičkou…

Neštítí se ničeho

Chamtivá markýza prý nejdříve vyzkouší účinnost svých preparátů na několika nemocných chudácích. Po úspěšném otestování se zaměří na své hlavní oběti. Nejprve otráví svého otce a potom i dva bratry. Rodinný majetek nyní připadne jí. Jen kdyby se mohla zbavit i svého otravného manžela! Její pokusy však selžou. Podle jednoho z vysvětlení ho zachránil sám Sainte-Croix, který si uvědomil, že po smrti markýze by se za něj chtěla jeho milenka vdát. Pomyšlení na sňatek s vražednicí ho však nijak nelákal, a tak „náhlému“ úmrtí šlechtice raději zabránil.

Sám Sainte-Croix zemřel roku 1672. Jeho dopisy se stanou usvědčujícím důkazem proti krvelačné markýze. Té se nejprve podaří uprchnout, nakonec však roku 1676 skončí na mučidlech, odkud putuje na popraviště. Z dědictví se tedy dlouho netěšila…