Veganství již dávno není jen o skladbě jídelníčku. Celosvětově přibývající počty příznivců tohoto hnutí motivují firmy, aby nabízely své veganské výrobky. Veganský ekonomický motor se netýká jen malých a nezávislých firem a startupů, stále častěji se nejrůznější veganské výrobky objevují i v nabídkách obřích nadnárodních korporací.

Další skulinku na veganském trhu se nyní pokouší zaplnit společnost Veg Groups, provozovaná Američanem Jasonem Schrammem. Jeho VegMovies jsou jakousi obdobou Netflixu pro vegany. Portál aktuálně nabízí zhruba dvě stovky filmů a dokumentů, které se primárně zabývají právy zvířat, environmentálními a veganskými tématy.

TIP: Města přívětivá pro vegany: Vítězí Londýn, Praha v první desítce

Podle Jasona Schramma trvalo spuštění nové platformy tři roky. „Existuje řada skvělých filmů, se zaměřením na práva zvířat nebo na veganskou kulturu. Zároveň je ale složité je sledovat napříč různými streamovacími platformami. Na VegMovies najdou zájemci vše na jednom místě,“ okomentoval spuštění novinky Jason.

Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) není jen orbitální základna pro pobyt astronautů, ale i unikátní laboratoř, která umožňuje provádět experimenty v prostředí mikrogravitace. Podobné experimenty jsou přitom na Zemi možné, nicméně jsou technicky nesmírně komplikované. Nejnověji se posádka ISS pustila do tkáňového inženýrství.

Ruský kosmonaut Oleg Kononěnko jako první vyrobil ve vesmíru chrupavku, přičemž nepoužil obvyklý postup, který zahrnuje předem připravenou matrici, sloužící pro rostoucí chrupavku jako opora. Namísto toho využil metodu 3D biotisku s magnetickou levitací (magnetic levitation bioassembly), která byla speciálně vyvinutá pro prostředí mikrogravitace na oběžné dráze.

Magnetická výroba tkáně

Lidské buňky nejsou za normálních okolností magnetické. Vědci proto nejprve shluky buňky chrupavky „zmagnetizovali“ tím, že je smíchali s termorevezibilním hydrogelem, který obsahoval magnetické cheláty gadolinia. Kosmonaut Kononěnko na palubě ISS umístil takto vytvořené vzorky do speciálně navrženého magnetického bioasembleru. V tomto zařízení pak došlo ke spojení shluků buněk a vytvoření tkáně chrupavky.

TIP: Astronauti na ISS testují řasový bioreaktor, který vyrábí kyslík i jídlo

Chrupavka vytvořená v tomto experimentu na oběžné dráze není plně funkčním orgánem. Představuje ale slibný milník na cestě k výrobě rozmanitých materiálů, organických i anorganických, v prostředí mikrogravitace. Jde o inovativní postup, který se osvědčil a který teď bude možné využít v celé řadě aplikací, nejen v rámci tkáňového inženýrství a medicíny. 

Hora Denali, dříve Mount McKinley, nemá se svými 6 168 nadmořské výšky v Severní Americe konkurenci. Dalším primátem, který je s tímto aljašským vrcholem spojován, je fakt, že Denali je nejvyšším vrcholem světa, jenž je celý položen nad úrovní mořské hladiny. Základnu od nejvyššího bodu totiž dělí plných 5 500 metrů.

Takto výrazný vrchol, navíc umístěný nedaleko polárního kruhu, má samozřejmě stálý přísun sněhu a díky tomu jsou jeho svahy místem vzniku celkem pěti ledovců. Ledovec Peters leží severozápadně od masivu a Muldrow vzniká na severovýchodních svazích. Východním směrem se pak do údolí plazí ledovec Traleika. Kahiltna postupuje jihozápadním směrem a pátý Ruth jihovýchodně.

TIP: Nejvyšší vrchol Severní Ameriky: Hora, která neklesá

Ledovec Ruth začíná zhruba 4,8 kilometrů pod úrovní vrcholu Denali. Údolí, jímž postupuje, má na šířku až 1,6 kilometru a během své 16 kilometrů dlouhé cesty spadá o více než 600 metrů dolů. Ledovec lemují až 1 500 metrů vysoké žulové srázy přičemž hloubka kaňonu překonává i hloubku legendárního Grand Canyonu.

Vztah českého kubismu k francouzskému byl dvojí: na jedné straně stáli umělci, kteří hlavní proud představovaný Picassem následovali (jako Emil Filla), na straně druhé ti, kteří se snažili o hledání vlastních moderních výrazů inspirovaných kubismem (například Josef Čapek). Samotnou kategorii tvoří Otto Gutfreund. Dokázal být hlavním tahounem avantgardního hnutí, tím, kdo přichází s novými myšlenkami a možnostmi řešení, tím, kdo ostatním ukazuje cestu, kterou lze následovat, nebo se proti ní vymezovat. 

Z umělce vojákem 

Zájem o Francii, respektive tamní výtvarné a kulturní zázemí, projevil Gutfreund již ve svých dvaceti letech. Tehdy jej v létě přijal ke studiu ve svém ateliéru francouzský malíř a sochař Émile-Antoine Bourdelle, u nějž Gutfreund na podzim téhož roku začal působit.

Na českou výtvarnou scénu Otto vstoupil vybaven nejen zkušenostmi z pobytu v Bourdellově ateliéru, ale také poučen tvorbou Rodinovou, pro nějž Bourdelle pracoval. Právě z relativně krátkého období let 1911 až 1913, kdy byl Gutfreund činný ve Skupině výtvarných umělců a kdy české avantgardě dominoval kubismus, pocházejí díla, která jsou s Gutfreundem nejčastěji spojována. Patří mezi ně sochy Úzkost, Don Quijote či reliéfy a busty řešící kubistické zpracování hlavy. Dnešní historici zabývající se Gutfreundovým dílem vyzdvihují nejen jeho tvůrčí vůli a pracovní kázeň, ale také teoretickou erudici, která z Gutfreunda učinila nezaměnitelnou osobnost. 

Na další delší pobyt do Francie odjel Otto Guttferund na jaře roku 1914, záhy následován svým kolegou malířem Emilem Fillou. Jeho cílem bylo obnovovat staré kontakty a navazovat nové. Chtěl si získat přízeň pařížské umělecké scény, ze svých dřívějších pobytů ve Francii měl kontakty na Picassova obchodníka s uměním Daniela-Henry Kahnweilera a slibně zněl i příslib od Guillauma Apollinaira.

Gutfreundovy umělecké ambice však záhy narušilo vypuknutí světové války. Dne 28. srpna dobrovolně vstoupil do armády a byl zařazen do české roty Nazdar. Vedla jej k tomu důvěra ve Francii, která pro Gutfreunda představovala demokratický stát, na nějž spoléhal. Věřil, že tímto krokem pomůže vlasti ke svobodě a k vymanění se z monarchických poměrů, a lze to číst také jako snahu vyjádřit vděčnost demokratické Francii.

Trest za „vzpouru“

Hned 24. října 1914 byl Gutfreund nasazen do bojů v Alsasku, v roce 1915 se účastnil nešťastně proslavených bojů na Sommě. Jeho zásluhy vedly k povýšení na desátníka. Gutfreundova role v rámci cizineckých legií však skončila 24. dubna 1916, kdy byl se skupinou spolubojovníků demobilizován a zadržen ve vězení v kasárnách v Lyonu. Gutferund si vyslechl obvinění za údajnou účast ve vzpouře, kterou měla být iniciační role při formulování petice, jež s ostatními spolubojovníky i podepsal. Podstatou petice byla snaha o zachování roty Nazdar, která měla být na základě zákona o přijímání vojáků pocházejících ze států bojujících na straně nepřátel Francie rozpuštěna, a její členové měli být rozptýleni do jiných rot. 

Příčinou Gutfreundova zatčení mohlo být i to, že se v petici psalo, že vojáci raději vystoupí z armády, než aby se nechali převelet jinam. Hůře pochopitelné jsou okolnosti jeho držení ve vazbě až do konce války.

Jedna z teorií zní, že Gutfreundovi někdo záviděl kariérní vzestup, a proto na něj donášel u nadřízených a mimo jiné jej obviňoval z germanofilství. Jisté je, že v dopise Alexandru Mercereauovi, francouzskému básníku a spisovateli, ze září 1916 Gutfreund napsal: „Vyrozuměl jsem, že [František] Kupka je proti tomu, abyste pro mě něco udělal, panují tam neslýchaně sprosté intriky. Politická otázka to v žádném případě není, jak se snaží předstírat. Kdyby se mi aspoň podařilo se dostat do tábora s mírnějším režimem.“ 

Tvorba za mřížemi

V prvním roce vězení si Gutfreund kreslil do deníku a chtěl i sochařit, což dokazují tři dochované plastiky zpracované metodou asambláže z dřevěných úlomků: Sedící žena, Hlava a Truhlářské zátiší. Podle historika umění Jiřího Šetlíka, zabývajícího se Gutfreundovou osobou, je technika asambláží nejen důsledkem prostředí, ale i předválečného směřování jeho tvorby. To je určitě pravda, Gutfreund však dříve nepoužíval dřevo a práce s materiálem se odráží i na výsledku. Ostatně v žádné jiné dochované realizaci se tolik nepřiblížil k abstrakci, přestože i tyto válečné asambláže vycházejí z konkrétních námětů, převážně spojených s Gutfreundovým oblíbeným figurativním námětem.

Mezi kresbami nechybějí situační náčrtky komentující táborový život, k čemuž Šetlík dodává: „Stísněný pocit, který tyto realistické momentky vyvolávají, je určující pro pojetí i vyznění domyšlených kompozic kubisticky formovaných. Jejich ústřední postavou je osamělá figura, zřejmě autostylizace, uzavřená do světnic či ohraničeného prostoru tábora.“ 

Po realizaci několika málo děl se však Gutfreund plně soustředil na psaní žádostí o osvobození jeho a dalších zatčených z internačního tábora. V dopisu ministru války z 25. října 1916 mimo jiné uvádí: „Pane ministře, jako Čech a bývalý válečný dobrovolník, který sloužil dvacet měsíců v hodnosti desátníka v cizinecké legii a v současné době je internován jako civilní vězeň, Vás naléhavě prosím o propuštění na svobodu. Odsloužil jsem na frontě od samého začátku války celkem 20 měsíců.“ Dopis pokračuje výčtem bitev, kterých se Gutfreund účastnil, zdůvodněním žádosti o propuštění, prosbou, aby nebyl vydán do rakouských rukou, a odvoláváním se na profrancouzské cítění. 

Konec války

Bohužel ani dopis ministrovi, ani veškeré další Gutfreundovy snahy se nesetkaly s žádnými výsledky. Sochař tábor definitivně opustil až po konci války, v prosinci 1918, kdy se usadil v Paříži. Po propuštění investoval Gutfreund hodně energie do snahy o vlastní občanskou a vojenskou rehabilitaci: obrátil se na francouzskou armádu se žádostí o udělení válečného kříže a na kancelář československého ministra obrany s žádostí o přiznání charakteru legionáře-starodružníka. 

Situace v poválečné Francii neumožňovala Gutfreundovi uživit se vlastní tvorbou, žil z minima prostředků v malém pokoji s nedostatkem světla, vydělával si příležitostnými pracemi, z nichž mnohé byly zakázky, z jejichž realizace následně sešlo. Podobně jako z pozvání k účastni na výstavách v Paříži a Curychu... Přesto se Otto Gutfreund dál snažil sochat a v několika ranně poválečných dílech pokračoval v cestě k syntetickému kubismu. Změnu do jeho života a tvorby přineslo až definitivní opuštění Francie, k němuž se uchýlil v roce 1920. 

Návrat do Čech

Po návratu do vlasti, o nějž se zapříčinil Emil Filla, začal Gutfreund přednášet na Uměleckoprůmyslové škole a jeho tvorba se radikálně proměnila po obsahové i formální stránce. V duchu tehdy velice moderního realismu s prvky sociálního cítění, který byl typický pro širokou generaci nově nastupujících, ale i před válkou činných umělců (Rudolf Kremlička, František Foltýn a další) začal vytvářet sochy anonymních, obyčejných lidí: švadleny či myčky podlah při práci. 

TIP: Podivná anabáze českých umělců: Utekli před nacismem, zavřeli je kvůli komunismu

Do tohoto období patří také sousoší zachycující milence či peroucí se chlápky, památník Babičky s dětmi v Ratibořicích, či realisticky ztvárněné busty z kolorované hlíny představující umělce samotného nebo Miladu Lindnerovou, která se v roce 1926 stala Gutfreundovou ženou. Rok nato se Otto Gutfreund pravděpodobně v následku mozkové či srdeční příhody utopil při koupání ve Vltavě. Avantgardní umělec z rodiny dodržující židovské tradice neseděl ani nacistickému ani komunistickému režimu, a tak odkaz předčasně zesnulého umělce evropského formátu i jeho vazby na Francii začaly být doceňovány až po desetiletích.

Dvůr Karla IV. tvořilo společenství různorodých lidí od služebníků přes lékaře, hudebníky, osobní strážce, kaplany, úředníky až po čestné hosty. Ti všichni následovali panovníka prakticky kamkoliv a zajišťovali jak jeho pohodlí, tak výkonnou stránku panovnické moci, tedy vlastně středověkou vládu. Nejdůležitější složkou dvora byli osobní rádci, diplomaté a úředníci. Karel si je všechny pečlivě vybíral a mnozí z nich byli i jeho přátelé. 

Moudrý rádce

Na předním místě ze všech spolupracovníků Karla IV. stál první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, kterého bychom mohli nazvat „předsedou rady“. Arnošt byl nejen velice schopný muž, kterého pro jeho vzdělání a znalosti obdivovali mnozí současníci, ale také člověk vysokých morálních kvalit. Můžeme říct, že Arnošt byl jedním z těch opravdu příkladných duchovních. Měl vysoké vzdělání i moc, ale zároveň byl pracovitý, zodpovědný, nezištný a skromný. Karel se s Arnoštem setkal asi už v mládí v Itálii, kde Arnošt, pocházející z českého šlechtického rodu, studoval na proslulé Boloňské univerzitě. Překvapivě jeho oborem nebyla teologie, ale práva.

Arnošt z Pardubic stál v čele mnoha poselstev a nejednou Karla zastupoval přímo jako správce českého království! Při římské korunovační jízdě byl Karlovi nápomocen svou dobrou znalostí Itálie, kde strávil na studiích celkem 14 let. Arnošt byl také několikrát jako vyslanec posílán za papežem Klimentem, ale vzhledem k tomu, že jeho vztah k poněkud hrabivému a světskému papeži nebyl právě nejlepší, byl později vystřídán Dětřichem z Portic.    

Diplomat z Němec

Dalším významným pomocníkem při Karlově římské jízdě i při jiných důležitých příležitostech byl mindenský biskup, cisterciák Dětřich z Portic neboli Dietrich Kagelwit. Pocházel z Braniborska, a časem se jako dobrý hospodář dostal na Moravu, kde se stal pomocným olomouckým biskupem. Tam si jeho schopností všiml sám král Karel a nabídl mu místo ve své radě. Dětřich neodmítl a začal na Karlově dvoře působit jako diplomat, finančník, ale i jako vojenský velitel. Ačkoliv byl z neurozené městské řemeslnické rodiny, dokázal se nejen společensky vyšvihnout, ale také dost zbohatnout – zřejmě díky svým finančnickým a hospodářským schopnostem. Dětřich dokonce půjčoval peníze samotnému císaři, za což mu Karel na několik let svěřil úřad správce českého království i se všemi platy z něho plynoucími.

Dětřich měl hlavní zásluhu na úspěchu Karlovy římské jízdy, když u papeže Inocence VI. dokázal vysvětlit důvody Karlovy nečekané výpravy za Alpy. Dětřich přiměl papeže, aby s korunovací souhlasil a vyslal do neklidného Říma svého zástupce, který ji provede.

Pilný kancléř 

Stálým členem Karlovy úzké rady byl litomyšlský biskup Jan ze Středy, původem měšťan z Vysokého Mýta. Jan byl notářem nejprve v kanceláři krále Jana a po Janově smrti přešel mezi úředníky Karla IV. Tam se proslavil svou pílí a rychle postupoval v kariérním žebříčku. Nakonec se stal královským dvorským kancléřem. Jako kancléř proslul tím, že nechal uspořádat archiv České koruny a shromáždit nejvýznamnější královské listiny. Vytvořil také dvě formulářové sbírky a jeho vytříbená latina k nám promlouvá z Karlova říšského zákoníku, takzvané Zlaté buly. 

TIP: Eskapády otce vlasti: Karel IV. se uměl bavit i vládnout

Jan měl rád hudbu a dopisoval si často s italskými humanisty. Když byl v Čechách Cola di Rienzo, několikrát ho navštívil a zřejmě italského tribuna docela obdivoval. Na Karlově dvoře působil kancléř Jan v podstatě neustále, ať už v Praze nebo na cestách, v litomyšlském biskupství za něj proto museli zaskakovat zástupci – vikáři. V roce 1374 se však asi kvůli personálním změnám, které Karel prosazoval v kanceláři, s císařem nepohodl a odešel do Olomouce, kde se předtím stal biskupem. Nicméně hodnost nejvyššího kancléře mu Karel ponechal.

Oheň se v odpoledních hodinách podařilo zcela uhasit. Plamenů a dýmu stoupající z nitra katolického chrámu si všimli kolemjdoucí, záchranáři byli na místo přivoláni v krátce před osmou hodinou ranní. Pod kontrolu se oheň podařilo dostat kolem desáté hodiny.

Neštěstí vyvolalo ihned vzpomínky na loňský dubnový požár pařížské katedrály Notre-Dame, který zničil střechu, krov a špičatou věžičku z 19. století, hasiči ale tvrdí, že dnešní škody tak rozsáhlé nebudou.

Nejhůře zasažené byly velké katedrální varhany, za nimiž také hořelo a které jsou úplně zničené, uvedl šéf hasičů Laurent Ferlay. Žár roztříštil i původní vitrážová okna z 16. století a poškodil malbu z 19. století, která byla vyhotovena v Římě. „Scénář Notre-Dame se nekoná. Střecha zasažena nebyla,“ dodal však Ferlay.

Podle zástupce radnice oheň vypukl uvnitř katedrály a jeho příčina není známa. První vyšetřování zatím neobjevilo stopy po vloupání. „Na vchodech jsme z vnější strany nenašli žádné známky vloupání,“ uvedl Sennès. Vyšetřovatelé přesto pracují s možností, že šlo o úmyslný čin. Na místě požáru objevili tři různá ohniska.

TIP: Nová podoba Notre-Dame: Bude z vyhořelé katedrály obří zeleninový skleník?

Katedrálu svatého Petra a Pavla v srdci města na řece Loiře oheň nezasáhl poprvé. Částečně ji poničilo spojenecké bombardování za druhé světové války v roce 1944. Plameny se v ní rozhořely i jako důsledek pokrývačských prací 28. ledna 1972 a už tehdy poničily hlavní okna z barevného skla mezi dvěma věžemi. Věřícím se svatostánek mohl otevřít až po 13 letech oprav v květnu 1985.

Na nalezištích lidských sídel z doby mezi jedním a dvěma miliony let se velmi často nacházejí pěstní klíny, nástroje, které tehdejší lidé běžně používali. Prakticky všechny jsou kamenné. Doposud se našel jen jeden pěstní klín z této doby, který byl vyrobený z kosti. V tomto konkrétním případě šlo o z kosti slona.

Japonský archeolog Katsuhiro Sano a jeho kolegové nedávno zaznamenali významný úspěch, když objevili druhý známý pěstní klín z kosti, ostrý a pěkně opracovaný nástroj o velikosti zhruba 13 cm. Nástroj se nacházel ve vrstvách formace Konso v jižní Etiopii a jeho stáří je podle vědců asi 1,4 milionu let. Když badatelé tuto kost detailně porovnali s různými kostmi velkých afrických savců té doby, dospěli k závěru, že pěstní klín byl vyroben ze stehenní kosti hrocha.

TIP: Odkud pocházíme? Vědci objevili místo, kde zřejmě vznikli moderní lidé

Z doby před více než milionem let známe doposud jen pár kostěných nástrojů. Nalezený pěstní klín podle všeho vyrobili lidé druhu Homo erectus. Jde o velmi kvalitní práci a na svou dobu pokročilou techniku, která potvrzuje schopnosti a šikovnost těchto lidí. Ukazuje se, že byli velmi inteligentní, rozuměli materiálům a velmi dobře věděli, co dělají. Není divu, že se tito lidé nakonec úspěšně rozšířili z Afriky do Evropy a do Asie, kde se dostali až do Indonésie.

Hora Sedmi barev (Cerro de los Siete Colores) leží v argentinském údolí Quebrada de Humahuaca a je vidět už zdaleka. Část hory je cihlově červená, část je ve vrstvách pruhovaná od odstínu hnědé po zelenou. Přestože hora patří mezi celosvětově známá místa a je zapsaná i ve Fondu světového dědictví UNESCO, příliš mnoho turistů ji nenavštěvuje. Většina cestovatelských průvodců ji totiž ignoruje. Hora leží zhruba 25 kilometrů od městečka Humahuaca a vede k ní jen nezpevněná cestička. 

Místo samozřejmě láká i geology. Výpravy se tu střídají už desítky let, přesto se doposud nepodařilo rozluštit záhadu, proč zrovna zde hrají horniny všemi barvami.

Sedmibarevná hádanka

Jisté je, že podloží je bohaté na měď, železo, síru nebo mangan, podobné koncentrace lze ale najít i jinde. Část vědců přepokládá, že zde došlo k unikátnímu jevu, kdy se setkaly dávné usazeniny ze dna moře s nánosy ze sladkovodního jezera nebo řeky. Umělecké dílo završil miliony let trvající proces sopečné činnosti a zvětrávání.

TIP: Národní park Uluru-Kata Tjuta: Rudá pýcha Austrálie

Zvláštní je, že každá z vrstev je jinak stará. Nejmladší vrstvou je podle vědců zemitě hnědá. Tvoří ji horniny s vysokým obsahem manganu a její stáří odhadují na 1 až 2 miliony let. Růžovou a načervenalou vrstvu tvoří převážně železité a křemičitanové horniny a její věk je 3 až 4 miliony let. Fialovou, světle hnědou a žlutou vrstvu tvoří vápenaté pískovce s vysokým obsahem síry a olova. Jejich věk je podle geologů 80 až 90 milionů let. Nejsvětlejší části vznikly před 400 miliony let a tvoří je různé druhy vápenců. Nejstarší vrstvou, s odhadovaným stářím 600 milionů let, je nazelenalá část složená z břidlic s vysokým obsahem mědi a jílových fylitických břidlic.

Dělostřelecká příprava k další německé operaci na jaře 1918  začala ve 4.15 a vzhledem k bezvětří byly plynové granáty obzvláště účinné. První fáze útoku se vydařila dokonale a na sklonku druhého dne pronikly úderníci do 6km hloubky. Pozice portugalské 2. divize se zhroutily a prchající obránci za sebou zanechali nepoškozené mosty. Sedmnácté záložní divizi se podařilo obsadit Messen a za cenu značných ztrát Němci donutili protivníka ustoupit z Armentières. Přiblížili se tak na pouhých 8 km od Hazebroucku.

La Manche v bezpečí

V kritické chvíli obráncům pomohla změna na nejvyšších místech. V polovině dubna byl vrchním velitelem vojsk Dohody jmenován maršál Ferdinand Foch, což umožnilo lépe koordinovat přesuny záloh. Vyčerpané Brity přispěchaly podpořit čerstvé francouzské divize a Hazebrouck zůstal v dohodových rukou. Zoufalý Ludendorff se 24. dubna rozhodl zkusit štěstí dalším útokem k Amiensu. Po krátkém dělostřeleckém úvodu nasadili Němci poprvé několik tanků A7V, jejichž palba měla podporovat pěchotu.

Zkušení úderníci s pancíři v zádech rychle porazili zelenáče z britské 8. divize, dosáhli 5km průlomu a zmocnili se Villers-Bretonneux. Radost však neměla trvat dlouho – už za úsvitu zahnala dvojice australských brigád útočníky zpět. Devětadvacátého dubna se vilémovské formace pokusily oživit skomírající operaci Georgette úderem na britsko-francouzské pozice jižně od Yper, ale ničeho nedosáhly a Berlín nešťastnou ofenzivu ukončil. Dohoda tak díky sílícímu odporu už poněkolikáté udržela přístavy u La Manche i přístupy k nim. 

Úder na Francouze

Po operaci Georgette obě strany potřebovaly čas, aby zacelily prořídlé řady. Němci pozbyli od 21. března 380 000 mužů, Britové ztratili 240 000 vojáků a Francie asi 92 000. Vilémovská vojska si nicméně udržela iniciativu. Mnohé divize BEF musely být zredukovány tak, že každý prapor zahrnoval jen deset důstojníků a pětačtyřicet vojáků. Dohodovým formacím nezbývalo než zatnout zuby a udržet frontu do plného nasazení amerických svazků. Washington do 1. května vyslal za oceán už 430 000 mužů, přičemž každá americká divize byla se svými 28 000 příslušníky dvakrát větší než francouzské či britské svazky. Zatím se však do bojů stihla zapojit pouze 1. divize.

Spojenci tlačili na Pershinga, aby povolil začlenění svých mužů do jejich formací, ale generál hodlal americké divize nasadit jako samostatnou národní armádu. Královským vojákům tato situace paradoxně pomohla navýšit morálku. Jarní ofenzivy přestáli z většiny bez pomoci, čímž narostlo jejich sebevědomí. Ludendorffa naopak znepokojovaly zprávy o úpadku morálky německých pěšáků, které stále častěji zajímalo spíš rabování skladišť než vedení útoku. Uvědomil si, že už nelze současně vést více rozsáhlejších operací, a změnil též způsob, jímž se Němci snažili vyhnat Brity z Flander – nová ofenziva měla vypudit z oblasti francouzské zálohy. Operace Blücher dopadla na jednotky země galského kohouta u Remeše.

Vyhlídky Němců na úspěch zvyšoval fakt, že velitel 6. armády generál Denis Duchêne nedokázal aplikovat Pétainovy rozkazy ohledně pružné hloubkové obrany. Příliš mužů se tak ocitlo v první linii, aniž jim někdo kryl záda. Bruchmüller navíc připravil nejintenzivnější dělostřeleckou přípravu za celý rok. Kanonáda ze 4 000 hlavní začala 27. května ráno a trvala 160 minut. „Průlomový Müller“, jak mu Němci přezdívali, odvedl brilantní práci a na konci prvního dne se osm dohodových divizí ocitlo v troskách. Němci postoupili o 19 km a 7. armáda stála 30. května jen 100 km od Paříže. 

Slábnoucí Berlín

Prvotní výsledek ofenzivy předčil očekávání a Ludendorff přemýšlel, zda ji proměnit z pouhého útoku zaměstnávajícího Francouze na hlavní úder. Než se rozhodl, protivník další postup zablokoval – poprvé i s větším zastoupením amerických vojáků. Dohodové posily hrozily výběžek držený 7. armádou odříznout, a tak se ho Ludendorff pokusil zabezpečit čtvrtou ofenzivou s názvem Gneisenau. 

Úderný hrot mířil mezi Noyon a Montdidier, kde se nacházela francouzská 3. armáda. Její velitel generál Georges Humbert udělal stejnou chybu jako Duchêne a dělostřelecká příprava z 9. června si mezi obránci vybrala krvavou daň. Von Hutierova armáda prvního dne dosáhla 10km průlomu a z pohledu Dohody zabránil katastrofě jen příchod francouzské 10. armády. Jejích pět divizí podporovaných tanky zasadilo 11. června do boku Němců zuřivý protiúder. Operace Gneisenau zkrachovala a Ludendorff ovi začaly rychle ubývat strategické možnosti. 

Ani Francouzi neměli příliš důvodů k radosti. Zastavení ofenziv Blücher a Gneisenau sice bylo nesporným úspěchem, ale ztráta Remeše a chyby nepružných generálů zasáhly morálku. Britské úspěchy naopak vylepšily pozici maršála Haiga a dodaly mu větší vliv na formulování strategie Dohody. To Ludendorffova aureola v Německu definitivně pohasla. Císařské divize slábly a šířila se beznaděj. Bojeschopnost podrýval i nedostatek zásob a v červnu na vyčerpané muže navíc dolehla epidemie španělské chřipky.

Konec německých nadějí

Celková situace Ludendorffovi signalizovala, že by měl v létě 1918 zaujmout přísně defenzivní strategii. Od reality odtržený velitel však stále doufal, že přesvědčí Dohodu, aby požádala o mír za podmínek výhodných pro Německo. S touto vidinou naplánoval poslední velkou ofenzivu – opět s cílem rozdrtit britské divize ve Flandrech. Nejprve se Němci 15. července pokusili vylákat nepřátelské zálohy do jiného sektoru úderem po obou stranách Remeše. Sedmnáctá armáda i přes tuhý odpor Američanů vytvořila 6km předmostí sahající daleko za Marnu (operace Friedensturm), jenže 1. a 3. armáda východně od města postoupily jen o pár stovek metrů.

Do cesty se jim postavila francouzská 4. armáda, jejíž velitel generál Henri Gouraud na rozdíl od kolegů mistrně ovládal taktiku pružné obrany. Tato předehra připravila jeviště pro protiúder, jenž na 18. července naplánoval agresivní generál Charles Mangin. Jeho 10. armáda podporovaná 1. a 2. americkou divizí plnou silou napadla německý výběžek mezi Aisnou a Marnou. Na protiofenzivě se podílelo více než 200 tanků, a tak Mangin během dvou dnů postoupil o  10 km.

Zoufalý pokus

Poslední ofenziva německého blitzkriegu se zhroutila jako domeček z karet a do 6. srpna Berlín odepsal 800 děl i 168 000 vojáků. Ludendorff  se málem nervově zhroutil, ale odmítal přijmout fakt, že iniciativu už drží v rukou nepřítel. Podřízení na něj během srpna tlačili, že by se vojska měla vrátit k obranné strategii. Generál nakonec souhlasil – pod podmínkou, že budou podnikány alespoň útoky malého rozsahu.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech

Dohodoví velitelé však Němcům neposkytli čas k takovým krokům a Haig se rozhodl útočné choutky protivníka jednou provždy utnout. Britská 4. a francouzská 1. armáda se 8. srpna 1918 u Amiensu rázným úderem vypořádaly s 2. a 18. armádou a zatlačily je do výchozích postavení ze začátku roku. Tento den znamenal definitivní konec Ludendorffových nadějí na zvrácení situace na západní frontě – každým dnem silnější protiněmecká koalice už si vítězství nenechala vyrvat.