Než naši předkové přivedli k zániku naše nejbližší příbuzné – neandertálce, často se s nimi křížili. Podobná milostná dobrodružství nezůstala bez následků. V našem genomu je řada genů, u nichž jsme vystopovali neandertálský původ. V některých případech jde o odolnost vůči chorobám, jindy třeba o tvar hlavy. Nový výzkum odhalil, že někteří lidé od neandrtálců zdědili odolnost nebo spíše náchylnost k vnímání bolesti.

Genetici zjistili, se v genomu našeho druhu vzácně vyskytuje varianta genu, která ovlivňuje tvorbu impulzů v některých nervech. Lidé s touto variantou genu v důsledku toho cítí více bolesti. Prohledání databáze půl milionu genomů dnešních Britů ukázalo, že nositeli zmíněné neandertálské varianty genu jsou asi 0,4 procenta z nich.

TIP: Dozvuky minulosti: Jak vymřelí neandertálci ovlivňují lidské geny

Jde o gen zodpovědný za protein Nav1.7, který slouží jako vstupní brána do buňky pro ionty sodíku. A právě s jeho činností se pojí vnímání bolesti. Pokud buňky tento protein nemají, tělo necítí bolest. V některých případech může být naopak zodpovědný za chronickou bolest, kterou tělo cítí takřka neustále. Lidé s neandertálskou verzí tohoto genu opravdu cítí více bolesti. Vědci ale upozorňují, že to neznamená, že by neandertálci byli větší „bolestíni“ než my. Pociťování bolesti je složitý proces a u neandertálců se mohl v některých detailech lišit.

Planetární geologové si už před časem všimli, že se na žhavém povrchu Venuše nacházejí struktury, které mohly vzniknout vulkanickou aktivitou. Až doposud ale mezi nimi převažoval názor, že jde spíše o pozůstatky dávného vulkanismu, který se již dlouho neprojevoval. Podle těchto představ již Venuše vychladla, její planetární kůra ztvrdla a horký materiál z nitra planety se již nemůže dostat na povrch.

Laurent Montési z americké University of Maryland a jeho spolupracovníci ve své nové studii identifikovali celkem 37 vulkanických struktur na povrchu Venuše, které byly aktivní ve zcela nedávné době. Podle Montésiho je to poprvé, kdy jsme dokázali konkrétní struktury na povrchu „pekelné“ planety propojit s nedávnou geologickou aktivitou.

Korony na Venuši

Na povrchu Venuše se mimo jiné nachází mnoho takzvaných koron (anglicky coronae). Jsou to struktury prstencového tvaru, které nejspíš vznikly výtrysky horkého materiálu z hlubin Venuše skrz vrstvy pláště a kůry této planety. Podle všeho jde o velmi podobný proces, jakým na Zemi vznikly Havajské ostrovy.

TIP: Pekelné dvojče Země: Venuše je možná Zemi podobnější, než se zdálo

Montési je přesvědčený, že jejich výzkum zásadně mění pohled na geologii Venuše. Z převážně neaktivní, uvnitř vychladlé planety, se teď z Venuše stala geologicky aktivní planeta, jejíž žhavé nitro stále může „živit“ mnoho vulkánů na povrchu Venuše. Badatelé při svém výzkumu využili nové modely aktivity hornin pod povrchem planety, díky nimž vytvořili detailní 3D simulace vzniku a vývoje koron. Z nich vyplývá, že vývoj koron stále pokračuje, a ze Venuše tudíž musí být stále geologicky aktivní.

„Psi musejí cvičit pouze jeden týden, aby dokázali rozlišit mezi vzorky pacientů nakažených virem Sars-CoV-2 a neinfikovaných lidí,“ tvrdí výzkumníci z Vysoké školy veterinární (TiHo) v Hannoveru. Zvířata by mohla najít uplatnění na letištích, hraničních přechodech, při sportovních zápasech či jiných masových akcích coby doplněk k laboratornímu testování.

Tým autorů testoval osm speciálně vycvičených psů německé armády. Po týdenním tréninku byla zvířata schopna správně rozpoznat 94 procent z 1 012 vzorků slin či sekretu z plic, uvádí studie zveřejněná v časopise BMC Infectious Diseases. Vzorky byly náhodně seřazeny tak, aby vědci ani psovodi nevěděli, zda pocházejí od zdravého či nakaženého člověka. Psi správně identifikovali 83 procent pozitivních vzorků a 96 procent vzorků negativních.

TIP: Jak poznat Parkinsonovou chorobou: Britka umí nemoc rozpoznat svým čichem

„Čichové vnímání psů je mnohem lepší, než si je široká veřejnost schopná představit,“ řekla agentuře DPA výzkumnice Esther Schalkeová z vojenské školy pro výcvik psů v západoněmeckém Ulmenu. „Přesto jsme žasli, jak rychle se psi zvládli naučit rozpoznávat vzorky osob nakažených virem Sars-CoV-2,“ dodala.

Už od dob římské říše brázdily vlny Středozemního moře dva hlavní typy plavidel, které navazovaly na starou řeckou a fénickou tradici. Velké veslice, kde plachta sloužila jen jako doplněk desítek vesel, a zpravidla menší obchodní plachetní lodi.

První typ mohl nést až tři řady vesel nad sebou a kvůli jednoduchým vyobrazením s nejednoznačnými popisy dodnes skýtá problematika jejich stavby a provozu mnoho nezodpovězených otázek. Z dobových pramenů vyplývá, že až sto sedmdesát veslařů, z velké většiny otroků, obsluhovalo dlouhá vesla umožňující krátkodobě dosažení rychlosti až osmnácti kilometrů za hodinu. Je zřejmé, že takové typy lodí sloužily především jako válečná plavidla. Pro pohon obchodních lodí používali Římané naproti tomu spíše sílu větru. Největší typ plachetnice zvaný corbita tehdy mohl přepravit až čtyři sta tun nákladu. Loď nesla dvě plachty – jednu čtyřcípou na stožáru uprostřed lodi, druhou zvanou artemon na menším stěžni na přídi.

Od vesel k plachtám

Na starověkou tradici navázali stavitelé lodí v severní Itálii. Galéry, štíhlá plavidla s malým ponorem o délce až šedesáti metrů a s jednou řadou vesel, našly uplatnění především jako válečné lodi. Ani jim sice nechyběl stěžeň s třícípou plachtou, ta však hrála při plavbě menší roli než vesla. Většina jejich obsluhy si svůj osud nevybrala dobrovolně, ale odpykávala si zde různé tresty – právě odsud pochází termín galeje, dodnes užívaný jako synonymum pro těžkou a namáhavou práci.

Malý prostor pro náklad a velký počet veslařů bránily využití galér pro obchod. K přepravě zboží tak sloužily menší plachetnice s jediným stožárem, který nesl čtyřcípou plachtu. Přes menší rozměry mohla takzvaná kulatá loď pro svou méně početnou posádku a větší nákladní prostor uvézt více zboží než galéra. 

I na obchodních lodích se postupem času začaly objevovat příďové a záďové nástavby, z nichž mohli střelci z kuší a luků snáze ohrožovat nepřátelská plavidla. Zadní nástavba kromě toho poskytovala také prostor pro ubytování důstojníků a kormidelníka, jehož nástroj pro ovládání směru plavby doznal podstatné proměny. Namísto dříve rozšířeného vesla po boku lodi se kormidlo, ovládané nyní mohutnou pákou a soustavou lan, přesunulo na záď plavidla. 

Koráby bouřlivého Atlantiku

Z relativně klidných vod Středozemního moře se evropská plavidla stále častěji vydávala na bouřlivé vlny Atlantického oceánu. K tomuto účelu se lépe hodily bytelné kogy, v loděnicích hanzovních měst uzpůsobované pro plavbu v drsnějším prostředí. Tento typ plavidla vznikl koncem 12. století v nizozemském Frísku a od středomořských lodí se lišil větší výškou boků a dokonalejší obšívkou trupu. Ten byl rozdělen přepážkami na nákladový a obytný prostor, přičemž na přídi našlo ubytování mužstvo a na zádi pak kapitán a případní cestující. Paluba nově kryla celou délku těchto lodí, díky čemuž vzduté vlny při bouři nemohly proniknout do nitra korábu a ohrozit jeho stabilitu.

Od konce 14. století se začala objevovat na palubách lodí děla, což znovu zvýšilo nároky na robustnost palubních nástaveb. I stěžňů s plachtovím na palubách evropských korábů postupně přibývalo – za další století už se po okolních mořích plavilo množství trojstěžníků. 

Změna podoby lodí přinesla i nová jména. Někdy ve 13. století vznikl, pravděpodobně v Portugalsku, nový typ lodi, pro který se vžilo pojmenování karavela. Její délka dosahovala patnácti až dvaceti pěti metrů, což při šíři sedmi až deseti metrů znamenalo nosnost přibližně padesát až sto tun. Díky přední nástavbě, která nedosahovala výšky nástavby na zádi, měla loď nezaměnitelnou siluetu. Zpočátku se používaly trojcípé plachty dle tradice ze Středozemí, ale později je z důvodu lepší ovladatelnosti plavidla na širém moři nahradily plachty čtyřcípé.  

Středozemní „titáni“

O něco později než karavely v Atlantiku začaly vlny Středozemního moře brázdit takzvané karaky. Nejprve se objevily v Benátkách a Janově a jen o málo později i ve španělských a portugalských přístavech. Vycházely z místní tradice obchodních plavidel zvaných nao, na délku měřily mezi třiceti a čtyřiceti metry a jejich šířka byla přibližně třetinová. S výtlakem běžně sahajícím až k půldruhému tisíci tun mohla nést loď daleko těžší výzbroj než jiná tehdy používaná plavidla, což přestavovalo vekou výhodu v boji s jakýmkoli nepřítelem včetně pirátů, jimiž se tehdejší moře jen hemžila. Na karakách se již od počátku používaly čtyřcípé plachty umožňující lodi za příznivého větru dosáhnout rychlosti až osmnáct kilometrů za hodinu. 

TIP: S větrem v zádech: Poznejte slavné plachetnice historie i dneška

Narůstající velikost a čím dál složitější konstrukce nových plavidel nutily loděnice k proměnám přípravy a průběhu stavby a k rozličným inovacím. Zatímco dříve postupovali lodní architekti jen na základě zkušeností, od 14. století čím dál častěji kreslili hrubé plány, podle nichž pak pracovali tesaři a další řemeslníci. Nová plavidla už přestavovala autonomní jednotky schopné dlouhé plavby bez nutnosti zakotvit v přístavu a vysoká rychlost zvětšovala jejich operační rádius. Právě tyto vlastnosti otevřely kapitánům a kormidelníkům možnost pomýšlet na daleké cesty neznámým otevřeným mořem.

Pohanští Slované obývali rozsáhlá území Balkánu, střední a východní Evropy. V 9. století o nich životopisec Karla Velikého napsal, že „se sice jazykem sobě téměř podobají, avšak zvyky a zevnějškem jsou si velmi nepodobní“. To zřejmě platilo i o jejich mytologii, která byla mnohovrstevnatá, propracovaná a měla mnoho místních variant.

Image

Čtěte také

Na slovanském Olympu (1): Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

V nesčetných příbězích si staří Slované vyprávěli o mocných božstvech, magických bytostech, čarodějích, děsivých démonech i nebojácných hrdinech. Přesto se žádný z těchto příběhů nedochoval. Jejich podobu se proto pokoušíme pracně rekonstruovat, zatím s nevalným výsledkem. Naše současné poznání je proto pestrou směsicí výsledků práce archeologů, historiků a filologů, doplněnou nepočetnými zprávami dobových kronikářů a ústní tradicí.

Nejasný slovanský panteon

Pokud bychom chtěli i přes nedostatek zpráv poznat podobu slovanského panteonu, odpověď nebude snadná. Jistě si nelze představovat neměnnou ucelenou skupinu bohů a bohyň, jak je známe například z řeckého prostředí. Pomyslný slovanský Olymp se mnohem více podobal kupříkladu tomu keltskému, kde existovalo mnoho různých místních božstev a odlišných rituálů a jen několik bohů mělo univerzální charakter.

Slované žili na obrovském území a přicházeli do styku s různými kulturními vlivy, od Římské říše přes Byzanc až po perské prostředí, což se pochopitelně odráželo i v jejich náboženství. Stejně tak slovanská společnost prošla za staletí, kdy se modlila k pohanským bohům, velkými změnami. To se odrazilo třeba v posunu kompetencí určitého božstva, které bývalo původně patronem slunce, života či hojnosti, avšak pod tlakem křesťanství přejalo úlohu boha válečného.

Podrobnější zprávy máme o panteonu východních Slovanů, protože v 10. století kníže Vladimír vymezil podobu pohanského kultu Kyjevské Rusi. Z jeho rozkazu tak bylo uctíváno šest božstev – Mokoš, Chors, Stribog, Simargl a Dažbog, s hromovládným Perunem v čele. Analogii u západních Slovanů (pobaltských, polabských, českých...) nemáme. U nich jsou doloženy jen jednotlivé kulty bohů. 

Kovářův syn Dažbog

Sluneční bůh Dažbog patřil k hlavním slovanským bohům, těšil se velké úctě u východních i jižních Slovanů a pod jinými jmény ho znali i na západě. Byl synem boha Svaroga, pána ohně a nebeského kováře, jenž ukul i sluneční kotouč. A právě zosobněním slunce byl Dažbog, dárce bohatství, jeden z bohů, kterým vztyčil roku 980 ruský kníže Vladimír dřevěnou modlu. Dažbog bývá ztotožňován se západoslovanským bohem Svarožičem.

Svantovít: bůh mnoha tváří

Ačkoliv nebyl Svantovít božstvem všeslovanským a uctívali jej pouze polabští Slované, byl bohem mocným a respektovaným. O jeho kultu máme relativně dostatek zpráv, neboť jeho ústřední svatyně Arkona byla roku 1168 zničena dánským králem Valdemarem I. a tato událost byla pečlivě zapsána. Svantovít byl vousatým bohem se čtyřmi tvářemi a dvěma trupy, což vyjadřovalo jeho moc. V pravé ruce svíral kovový roh hojnosti, levou měl opřenou v bok. Původně byl zřejmě bohem úrody, avšak ve 12. století se již pod tlakem křesťanství změnil ve válečné božstvo. To ostatně dokládaly i jeho atributy: velký meč ve stříbrné pochvě, pestrý válečný praporec, uzda a sedlo, kterými měl sedlat posvátného bělouše. Svantovítův bílý kůň byl využíván také k věštění. 

Svantovít (zde však rozumějme jeho kněz na ostrově Rujána), disponoval družinou tří stovek jezdců, fakticky byl tedy mocnější než kníže. Svantovítovi, podobně jako Perunovi, byli obětováni lidé, častěji však ovce, kozy nebo volové. Rozborem Svantovítova jména, které znamená „mocný válečník“, bylo zjištěno, že jde pouze o přídomek a že jeho původní jméno mohlo být Perun či Svarog. Jeho kult byl nakonec překryt kultem sv. Víta.

Celou řadu infekcí, které dodnes trápí lidstvo, přenášejí různé druhy krevsajících členovců. Pandemického koronaviru se to naštěstí netýká, ale infekce přenášené komáry mají každým rokem na svědomí více než milion životů. Jde především o malárii, ale komáři přenášejí i mnohé další patogeny, včetně původce horečky dengue, žluté zimnice nebo horečky zika.

Komáří výsadky

Vědci se proto snaží proti komárům přenášejícím infekce různým způsobem zasahovat. Jednou z účinných metod, které mohou omezit populace komárů, aniž by spoléhaly na nebezpečné chemikálie, je šíření samců komárů, kteří předtím byli sterilizováni, například pomocí ozáření. Tímto postupem je možné vyvolat výrazný pokles počtu komárů v dané oblasti. Aby ale tato metoda fungovala, je nutné průběžně vypouštět velká množství kvalitně sterilizovaných komárů, což je pochopitelně technicky velmi náročné.

Mezinárodní tým odborníků, v němž se spojili lidé z laboratoří Joint Food and Agriculture Organization of the United Nations (FAO)/ International Atomic Energy Agency (IAEA) Insect Pest Control Laboratory ve Vídni a ze společností WeRobotics a Biofábrica Moscamed Brasil, vyvinul unikátní a plně automatizovaný systém pro vypouštění sterilizovaných komárů na velkých územích s pomocí dronů.

TIP: Veleúspěšný experiment dramaticky snížil počet nebezpečných komárů

První testy systému v Brazílii prokázaly, že vypouštění komárů z dronů funguje, a že skutečně dokáže snížit početnost populací komárů na velkém území. Testovací dron vážil 12 kilogramů, do budoucna tvůrci systému plánují nasadit menší drony o váze 900 gramů. Takový dron unese 200 gramů nákladu, což představuje cca 30 tisíc komárů, které může vypustit během patnáctiminutového letu.

Puerto-Princesa Subterranean River – tak zní celý název národního parku v krasové oblasti filipínského ostrova Palawan. Nedotčenou vápencovou jeskyní St. Paul protéká v délce 8 km řeka Cabayugan a přímo na pláži ústí do Jihočínského moře. Její dolní poloslaný tok ovlivňuje příliv, přičemž se jedná o celosvětově jedinečný úkaz. Řeka je splavná až v délce 4 km a z loděk lze obdivovat nádherné oranžovožluté stalaktity i stalagmity, jež se odrážejí v její průzračné azurové hladině. Jeskyně ukrývá také gigantické komory, které nemají jinde na planetě konkurenci.

Mezi netopýry

V roce 2010 se skupina ekologů a geologů vydala hlouběji do nitra kaverny poodhalit její tajemství. Odborníci tak zjistili, že se uvnitř nacházejí malé vodopády, a rovněž objevili dóm čnící nad řeku do výšky 300 m i další říční kanály. Společnost jim při tom dělali velcí netopýři a nejrůznější mořští živočichové. 

Krasovou krajinu obklopují unikátní lesy, jež patří díky své rozmanitosti k nejdůležitějším v Asii. Obecně existuje v tropické části kontinentu třináct typů porostů a v národním parku Puerto-Princesa se jich vyskytuje osm: mimo jiné les horský, říční, mangrovový či sladkovodní bažinatý. Navíc tam našlo útočiště přes 800 druhů rostlin.

Za ptačím zpěvem

Za rozmanitou flórou však nezaostávají ani živočichové: Ostrov Palawan obývá 252 ptačích druhů a 165 z nich se objevuje i v parku. V korunách stromů tudíž spatříte smaragdové peří papouška mady modrotemenného, zaslechnete zpěv loskutáka posvátného či zoborožce běloocasého, kterého si díky zvláštnímu zobáku určitě nespletete, a v neposlední řadě se můžete nechat ohromit majestátním orlem bělobřichým.

TIP: Rýžové terasy v Banaue: Osmý div světa filipínských Kordiller

V temnotách jeskyně šustí křídla již zmíněných netopýrů, na denním světle potkáte binturonga, stromovou cibetku připomínající křížence medvěda a kočky, dále dikobraza filipínského, který se jinde než na Palawanu nevyskytuje, a pokud zaslechnete chrochtání, půjde o prase vousaté. Při troše štěstí pak narazíte i na nejdelší plazy světa – až desetimetrovou krajtu mřížkovanou či varana skvrnitého. 

Mezi tankisty třetí říše se u Kurska vyznamenal SS-Unterscharführer Franz Staudegger (1923–1991), rakouský příslušník 1. tankové divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler. Hned na začátku bitvy vyřadil dva T-34, a to poměrně kuriózním způsobem.

Zabiják čtyřiatřicítek

V noci 5. července 1943 narazil na sovětský obrněnec s velitelem kouřícím v otevřené věžičce. Rakušan se rychle zorientoval a vhodil dovnitř granát. Poté ve tmě spatřil další tank, jehož osádka otevřela poklopy, aby zjistila zdroj hluku. Druhý granát její osud rychle zpečetil. O tři dny později se Leibstandarte dostala do choulostivé situace, neboť na její pozice u Psjolknoje zaútočilo asi 60 strojů T-34 z 10. tankového sboru.

Rudoarmějci se snažili dostat do týla 1. tankového pluku SS, a pokud by se jim to podařilo, celému útvaru hrozilo zničení. Jádro divize bojovalo dále na západ a v prostoru protiútoku se nacházely jen dva poškozené tigery pod velením Franze Staudeggera a Rolfa Schampa, které mechanici právě opravovali v nedalekém Tětěrevině.

Sám proti rudým

Na poslední chvíli se obě šelmy podařilo zprovoznit a Staudeggerův stroj krytý druhým tigerem vyrazil vstříc nepříteli, jenž mezitím prorazil pozicemi německé pěchoty. Střelec Heinz Buchner bleskově zničil první tři tanky a po chvíli další dva. Staudegger zaujal výhodné postavení a pálil na jeden T-34 za druhým. Když se 17 z nich proměnilo v hořící vraky, došla protipancéřová munice. Velitel přikázal nabíjet tříštivé náboje a s jejich pomocí tiger vyřadil dalších pět obrněnců. Sověti raději ustoupili.

TIP: Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě

Staudegger tak zcela sám dokázal zastavit protiútok, přičemž kromě 88mm kanonu musel děkovat i silnému pancíři – sovětští střelci zasáhli tiger celkem 67krát. Za ojedinělý výkon obdržel Staudegger Rytířský kříž – jako vůbec první voják v kurské bitvě a první velitel PzKpfw VI z řad Waffen-SS. Zbývající členové osádky byli dekorováni Železnými kříži. Válku esesman zakončil coby příslušník 101. praporu těžkých tanků SS, s nímž bojoval v Normandii pod velením slavného esa Michaela Wittmanna. V prosinci 1944 se Staudegger ještě zúčastnil neúspěšné ofenzivy v Ardenách.

Všudypřítomný proud vysokoenergetických částic k nám z okolního vesmíru přichází ze všech stran. Hovoříme sice o „kosmickém záření“, ale o záření v pravém slova smyslu nejde. Naprostou většinu – možná až 99 % – jeho částic představují jádra atomů, která nemají své elektrony. Z těchto jader tvoří 90 % protony čili vlastně jádra atomu běžného vodíku, 9 % tzv. alfa-částice neboli jádra atomů helia a zbylé 1 % připadá na jádra prvků těžších než vodík a helium – převážně lithia, berylia a boru. 

Kromě jader atomů se jedná i o další částice, jako jsou elektrony a jejich antihmotové protějšky, pozitrony. Vědci se stále snaží zjistit, kolik antihmoty se v kosmickém záření ukrývá a jaké antičástice ji reprezentují. Zmíněné záření zahrnuje také další stabilní částice, neutrina. Vše kolem nich se ovšem stále jeví komplikované, a platí to i pro neutrina v komickém záření. Někdy se k němu počítají rovněž vysokoenergetické fotony, jež přilétají k Zemi z hlubokého vesmíru. 

Částicová sprška

Všechny uvedené částice tvoří primární kosmické záření, které vzniká převážně mimo Sluneční soustavu, často v nezměrné dálce. Když se takové vysokoenergetické částice přiřítí k naší planetě, srážejí se s atomy a molekulami v zemské atmosféře, především s kyslíkem a dusíkem. 

Kolize vyvolá jaderné reakce, čímž vzniká kaskáda lehčích částic a ty se jako sprška sekundárního kosmického záření snášejí k Zemi: Jedná se o fotony rentgenového záření, miony, protony, alfa-částice, piony, elektrony i neutrony. Všechny takto vzniklé částice sekundárního záření se pohybují po dráze maximálně s 1% odchylkou od trajektorie původní částice.

Extrémní urychlovače

Kosmické záření – to jsou vlastně částice, které se přirozenými vesmírnými mechanismy urychlí na vysoké energie. Odborníci se zpočátku domnívali, že k nám přilétají především z explozí supernov. Výzkumy však ukazují, že existuje víc odlišných zdrojů, jež produkují částice o různých energiích. K těmto přirozeným kosmickým urychlovačům patří především supernovy, aktivní galaktická jádra a kvazary nebo dosud ne zcela známé zdroje ultimátních gama-záblesků. 

Americká rentgenová observatoř Chandra nedávno odhalila, že mezi výkonné vesmírné urychlovače patří i galaktické superbubliny, jejichž vznik se vědcům zatím nepodařilo úplně objasnit. Jedná se o ohromné struktury s průměrem v tisícovkách světelných let, vyplněné lehkým kosmickým plynem. Vycházejí z centra galaxie a zřejmě souvisejí s „krmením“ supermasivních černých děr v centru daného hvězdného ostrova. Dvojici takových útvarů známe i v Mléčné dráze pod názvem Fermiho bubliny. Nafukováním superbublin vznikají rázové vlny, v jejichž magnetických polích se nejspíš urychlují vysokoenergetické částice kosmického záření.

Radioaktivní příspěvek

Nepřetržitý proud částic bombardující zemskou atmosféru nezůstává bez následků. Kosmické záření ionizuje atomy a molekuly dusíku a kyslíku v ovzduší, což vyvolává řadu chemických reakcí. Kosmické záření také zodpovídá za neustálou produkci mnoha nestabilních radioaktivních izotopů, jako je například uhlík-14: Udržuje ho totiž v atmosféře zhruba v konstantním množství, jež činí asi 70 tun, a to minimálně posledních sto tisíc let. Do objemu zmíněného izotopu významněji zasáhly jen nadzemní testy jaderných zbraní, probíhající od počátku 50. let. Uhlík-14 hraje klíčovou roli v radiokarbonovém datování, které s oblibou využívají archeologové (viz Radiokarbonové datování).

TIP: Jak ochránit astronauty? NASA simuluje galaktické kosmické záření na Zemi

Podle některých názorů plní kosmické záření také zásadní úlohu při tvorbě blesků: Možná dokonce všechny tyto výboje vznikají v souvislosti s relativistickými procesy, jež doprovázejí zmíněné sekundární spršky. Ačkoliv většinu nabitých částic proudících z kosmu odstíní magnetické pole Země a atmosféra, přispívá kosmické záření k přirozenému radioaktivnímu pozadí na povrchu naší planety asi 13 %. S nadmořskou výškou pak jeho vliv roste.

Dokončení: Částicová sprška: Kosmické záření jako hrozba i naděje pro život (vychází v neděli 2. srpna)