Na hoře Cerro Toco v chilské poušti Atacama stojí svérázný Kosmologický teleskop ACT (Atacama Cosmology Telescope). Nachází se v nadmořské výšce 5 190 metrů a je tím pádem jedním z nejvýše položených pozemních teleskopů světa. Připomíná veliký dřez na vodu o průměru 6 metrů a pozoruje oblohu v oblasti mikrovlnného záření. Jeho hlavním úkolem je průzkum reliktního mikrovlnného záření vesmíru.

Astronom Steve Choi z americké Cornell University a jeho kolegové se nedávno s Kosmologickým teleskopem zapojili do výzkumu stáří našeho vesmíru. Minulý rok se objevila studie založená na zkoumání rychlosti pohybu galaxií, která vesmír „omladila“ o několik set milionů let. Mnozí astronomové s tím ale nesouhlasili a právě pozorování týmu na Kosmologickém teleskopu vrací stáří vesmíru na předešlou hodnotu necelých 13,8 miliardy let.

Reliktní záření a stáří vesmíru

Badatelé s pomocí dat Kosmologického teleskopu detailně analyzovali mikrovlnné záření vesmíru. Soustředili se přitom na jemné rozdíly teploty a polarizace tohoto dávného záření, které vzniklo pouhých 380 tisíc let po Velkém třesku, na různých místech oblohy. Vědci nakonec dospěli k závěru, že podle uspořádání mikrovlnného reliktního záření vesmír vznikl asi před 13,77 miliardami let. Výsledky jsou v souladu s nedávnými pozorováními vesmírné observatoře Planck.

Výzkum stáří vesmíru stále doprovázejí nesrovnalosti. Vyplývá z nich, že stále ještě do detailu nerozumíme mechanismům, které kdysi vytvořily vesmír a podílejí se na jeho dalším vývoji. K objasnění těchto záležitostí by měl významně přispět i Kosmologický teleskop, který i nadále pokračuje v pozorování reliktního záření vesmíru.

Kromě stáří vesmíru se badatelé zaměřili také na hodnotu Hubbleovy konstanty, která udává rychlost rozpínání vesmíru. Aktuálně zjištěná hodnota je 67,6 kilometru za sekundu na megaparsec. Také tyto výsledky potvrdily předchozí zjištění observatoře Planck.

3D mapa známého vesmíru

Čerstvou novinkou je také mapu známého vesmíru. Vznikala dvacet let a jde o výsledek analýzy více než čtyř milionů galaxií a mnoha dalších kosmických těles. Mapa vychází z nejnovějších pozorování projektu Sloan Digital Sky Survey (SDSS), data pocházejí z měření získaných z optického dalekohledu v Novém Mexiku za posledních šest let.

TIP: Můžeme zjistit přesné stáří vesmíru?

Mapa ukazuje vlákna hmoty ale také prázdná místa, která přesněji popisují strukturu vesmíru od jeho počátků, kdy byl starý jen 380 tisíc let. Jasně také prokazuje, že expanze vesmíru začala v určitém okamžiku zrychlovat a od té doby se to děje nadále.

Kanaďan Scott White dal před spaním do hrnce na pomalé vaření cibule, aby z nich mohl druhý den vyrobit marmeládu. Asi o půl páté ráno však jeho kocour Joey začal pobíhat po ložnici a páníčka údajně probudil packou položenou na obličej.

TIP: Ovce, která utekla před 7 lety před požárem, se vrátila na domovskou farmu

Scott tedy vstal a šel zkontrolovat byt, neboť za normálních okolností prý kočka jeho spánek neruší. V kuchyni pak našel hořící hrnec, který se mu naštěstí podařilo rychle uhasit. Za svou chrabrost si teď Joey užívá pamlsky navíc, zatímco desetiměsíční štěně, jež celý incident spokojeně prospalo, mu může leda závidět.

„Byla jasná pozdní noc zimní. Mráz byl přímo krutý. Země pokryta sněhem umrzlým a uhlazeným se místy jen leskla. Jinak nejevila známky života. Co žilo, to vše zajisté se ukrylo před umrtvujícím dechem zimy…“ Počátek románu Oživené hroby spisovatele a revolucionáře Karla Sabiny z roku 1870 lze metaforicky chápat i jako popis stavu české společnosti, která se po neúspěšném revolučním pokusu let 1848–1849 uložila k jakémusi „zimnímu spánku“. Jakými milníky lze ohraničit režim, který v Rakouském císařství v porevoluční době zavládl?

Císařská úlitba konstituci

Novopečený vladař si byl po svém nástupu na trůn vědom stávajícího rozložení sil. Kvůli situaci v Uhrách si zatím nemohl dovolit nepokrytě vystoupit v absolutistickém duchu, ale na druhou stranu si nechtěl nechat „svázat ruce“ ústavou, připravovanou Ústavodárným sněmem v Kroměříži. Pověřil tedy svého ministra vnitra, hraběte Františka Stadiona, vypracováním textu vlastní ústavy, jejíž existence by zavdala příčinu k rozpuštění kroměřížského parlamentu. Stadion se pro hotový text své ústavy pokusil 6. března získat část poslanců sněmu, byl však striktně odmítnut. Přesto následujícího dne došlo k rozpuštění sněmu za pomoci vojska a k zatčení některých levicových poslanců.

Císařem nařízená ústava sledovala pouze jeden základní cíl – pod rouškou konstitučního zřízení měla umožňovat ničím nerušenou vládu císařské kliky. Plánovaný dvoukomorový parlament sice navozoval zdání dělby moci panovníka s volenými zástupci lidu, císař si však nad parlamentními návrhy ponechal právo absolutního veta. Vnucované ústavě nicméně nebylo dopřáno vejít v platnost. Poté, co splnila svou úlohu jakési vábničky, která posloužila svému císařskému pánu při stabilizaci porevolučních poměrů, se již František Josef I. nemusel bát návratu k otevřenému absolutismu a posledního dne roku 1851 platnost tohoto dokumentu odvolal. 

Stín doby předbřeznové

Tři dokumenty, které na přelomu let 1851 a 1852 modifikovaly samotnou podstatu rakouského státního zřízení, jsou dnes podle svého datování souhrnně označovány jako „Silvestrovské patenty“. Kromě zrušení oktrojované ústavy také uvedly v platnost takzvané Zásady pro organické řízení zemí rakouského císařství. Tento dokument s mnoho neříkajícím názvem znamenal opětovný příklon rakouského politického směřování k době předbřeznové. Kromě zrušení všech politických práv poddaných ovšem uvedl do života také na svou dobu moderní systém trojinstančního soudnictví, které umožňovalo přezkoumávání soudních rozhodnutí. Ve spojení se vznikem nového typu zemské samosprávy, tvořené vzestupně obcemi, okresy, kraji a místodržitelstvími dostáváme obraz státní správy, která usilovala o maximální efektivitu na úkor naprostého vyloučení veřejnosti z rozhodovacího procesu.

Po brzkém úmrtí knížete Felixe Schwarzenberga roku 1852 se klíčovou osobností neústavního režimu stal ministr vnitra Alexandr Bach. Právě podle tohoto původně liberálně zaměřeného právníka získala celá následující dekáda, ukončená až vydáním Říjnového diplomu roku 1860, označení „bachovský neoabsolutismus“. Prostřednictvím eliminace takřka veškerého spolkového života, opětovného zavedení cenzury a tajné policie a potlačování lidských práv – například roku 1854 vešel v platnost takzvaný „výpraskový patent“, který do rakouského právního řádu opět v omezené míře zaváděl tělesné tresty – se stát opět postavil do role jakéhosi trestajícího dohlížitele.

Katolická opora monarchie

Císařská nařízení z jara roku 1850 zrušila dohled státu nad katolickou církví. Již v oktrojované Stadionově ústavě, jejíž náboženská ustanovení přejaly i patenty z roku 1851, však byla zaručena také svoboda víry a soukromého vykonávání všech vyznání. Stát si tak „uvolňoval ruce“ v záležitostech, které již nemohly ohrožovat jeho politickou či hospodářskou stabilitu. Katolická církev však nadále zůstávala zásadním státotvorným elementem a císař František Josef I. považoval za nutné definovat její podíl na státní moci.

Za tímto účelem byl 18. srpna 1855 uzavřen konkordát mezi Svatým stolcem a Rakouským císařstvím. Církev získala poprvé od josefínských reforem plnou svrchovanost nad svými vnitřními záležitostmi a opět se mohla výrazněji zapojit do státního systému výchovy a vzdělávání. Stát se naopak v těchto otázkách mohl znovu opřít o silného partnera, který ochotně podporoval jeho absolutistické směřování.

Italské volání po sjednocení

Představitelé sardinského království se nikdy nesmířili s porážkou od rakouských vojsk v letech 1848 a 1849 a nadále usilovali o sjednocení Apeninského poloostrova. Roku 1856 mohli na Pařížské konferenci coby účastníci krymského konfliktu navázat přátelské vztahy se západoevropskými mocnostmi a o dva roky později podepsali s napoleonskou Francií obrannou smlouvu proti Rakouskému císařství. Po sérii sardinských provokací vstoupila rakouská vojska 29. dubna 1859 do Piemontu, čímž odstartovala krátký, ale krvavý válečný konflikt. 

TIP: Ošidné balkánské záležitosti: Cesta habsburské monarchie vstříc konci

Rakouské úspěchy prvních dnů války dokázaly zvrátit francouzské posily pod osobním velením císaře Napoleona III., které protivníkovi v průběhu května uštědřily porážky u Montebella a u Magenty. Před rozhodující bitvou u Solferina se velení rakouských jednotek ujal sám císař František Josef I., ale ani to k vítězství nestačilo a sardinsko-francouzský kontingent si 24. června 1859 vítězstvím zajistil výhodné podmínky při následném sjednávání míru.

Ten Rakousko připravil o Lombardské knížectví a prohraná válka navíc vyprázdnila státní pokladnu. Kvůli údajnému podílu na porážce byl odvolán neoblíbený ministr Bach a císař František Josef musel říši z ekonomických důvodů opět nasměrovat k ústavnímu systému vlády. 

Když začala druhá světová válka, Itálie už měla své žabí muže vyškolené, zatímco ostatní země družstva bojových potápěčů teprve zakládaly (roku 1940 Velká Británie, následující rok SSSR a ještě o rok později USA a Francie). První italská jednotka vznikla roku 1939, od roku 1941 nesla název Decima Flottiglia MAS (10. flotila torpédových motorových člunů, X MAS).

Předchozí část: Speciální námořní jednotky: Nebezpeční žabí muži ve zbrani (1)

Na torpédu do světa

K dispozici měla motorové čluny, ale také řiditelná torpéda. Jednotka byla poměrně úspěšná, žabím mužům se podařilo potopit či poškodit přes desítku britských plavidel v přístavech Středozemního moře. Britové vytvořili vlastní torpéda a na oplátku se pokoušeli potápět italské a německé lodě. V rámci druhé světové války se potom žabí muži nejvýrazněji představili během vylodění v Normandii, kde měli za úkol výbušninami likvidovat překážky, které Němci nastražili do moře, aby Spojencům ztížili vylodění.

Po válce se jednotky žabích mužů začaly objevovat i v dalších státech, obvykle poté, co jejich první příslušníci absolvovali výcvik v USA, Velké Británii či Francii (přičemž kontakty s „mateřskou“ zahraniční jednotkou často zůstávají zachovány po desítky let). Během druhé poloviny 20. století se tyto speciální námořní jednotky staly elitními formacemi, jejichž členové absolvují nejnáročnější výcvik a plní strategicky významné úkoly. 

Izrael, Německo, Korea

Šajetet 13 se formovala pod vedením bývalých členů italské X MAS a nejprve používala italské vybavení. V poslední době se u veteránů této jednotky ve zvýšené míře vyskytuje rakovina, nejspíše v důsledku tréninku ve znečištěné řece Kišon. Vyšetřovací komise toto podezření nepotvrdila, přesto se ministerstvo obrany rozhodlo finančně odškodnit rodiny potápěčů.

Němečtí Kammpfschwimmers používají podobně jako další potápěči podvodní skútry, které jim umožňují překonat pod vodou rychleji větší vzdálenosti. V roce 1954 byla zformována ROKN SWF s hlavním úkolem – obranou země před Severní Koreou. Účastní se ale i například protipirátských operací u Afrického rohu.

Od Francie až po Thajsko

Francouzské speciální námořní síly vznikly roku 1942 podle britského vzoru. Jednotlivá komanda (celkem jich je sedm) nesou jména důstojníků padlých v druhé světové válce a během nasazení v Indočíně, přičemž komando Hubert jako jediné zahrnuje bojové potápěče. V roce 1956 byly zformovány thajské speciální námořní jednotky, které úzce spolupracují s americkými SEALs.  Světové pozornosti se Thajcům dostalo v roce 2018 při záchraně mladých fotbalistů a jejich trenéra ze zatopeného jeskynního komplexu Tham Luang Nang Non (jeden bývalý člen jednotek při akci zemřel).

TIP: Slavné protiteroristické útvary: Německý GSG9 a francouzský GIGN

Jelikož klasické střelné zbraně pod vodou nefungují, byli žabí muži zpočátku vyzbrojeni jen nožem. V polovině 70. let proto vznikla v SSSR podvodní puška APS, která vystřeluje kovové šipky na vzdálenost až 30 m a dodnes slouží ruským žabím mužům.

Nožířů jako Jaroslav Brixi u nás není mnoho. Umí udělat nože třeba i ze starých řetězů motorové pily. Nevadí mu ani parohy, protože ho vlastně také živí. Vyrábí z nich totiž rukojeti k nožům, které kupují myslivci, sběratelé nebo cestovatelé. Nože jsou ostré stejně jako jazyk jejich svérázného stvořitele. Není problém přeseknout s nimi třeba plechovku. Což Jaroslav Brixi na své zahradě rád a s gustem předvede. Jeho království je ovšem dílna s kovářskou výhní, lisem, bruskami, vrtačkami a dalšími nástroji, bez nichž se nožíř neobejde.

„Tohle je česká ocel Tenax. Vyráběla ji Poldovka, byla to vynikající ocel a než Poldovku rozkradli, podařilo se mi nakoupit zásobu téhle oceli, která mi vystačí na celý život. A předvedu, jak z ní vykovat takový větší severský lovecký nůž,“ říká Jaroslav Brixi ve své dílně.

A pak už nahřívá ocel ve výhni, ková na kovadlině, pod bucharem. Ve výhni se žhaví také starý řetěz z motorové pily. Ano, i z takového materiálu se dá vykovat nůž. Řetězy se totiž vyrábějí z kvalitní oceli. A staré opotřebené se dají sehnat prakticky zadarmo.

Kouzlo ohýbání železa

Rozžhavený řetěz nebo směs ocelových tyčinek nožíř na kovadlině rozklepe do jedné velké tyče. Pak ji ohne a na bucharu znovu rozbuší. Je to jako leporelo. Překládáním a opětovným skováním několika pásů se nůž zhutní a zpevní. Za hodinu se tímto způsobem naohýbá až pět set vrstev. Pod rukama Jaroslava Brixiho se tak rodí jedna z nejcennějších ocelí – damascénská. Právě složité ohýbání přemění obyčejnou ocel v jednu z nejvzácnějších. „Ta ocel je pak taková živá, má krásnou kresbu, dnes je to už spíš sběratelská záležitost.“

Ve výhni se ovšem nesmí rozžhavit až do běla. Stopku jí vystaví červená barva, jinak by se nůž spálil a lámal. Po kovadlině a bucharu ho čeká zakalení v olejové lázni. Tam se ochladí na sto stupňů, čímž získá tvrdost. „Rychle, rychle, nesmí to zchladnout. A pořádně zanořit, až po kleště a míchat s tím,“ noří Jaroslav Brixi žhavou čepel do plechovky s olejem.

Takto ukovaný nůž vydrží v kuchyni nejméně rok bez broušení. Lovecký nůž ovšem nejspíš skončí v pochvě nějakého myslivce. Tam se kvalita nože počítá na zpracovanou zvěř. „U myslivců musí můj nůž vydržet pět až sedm kusů vysoké zvěře, než je potřeba ho přebrousit.“ Čepel kovaného nože prý řeže dvakrát lépe než čepel nože, který rukama kováře neprošel. Na vlastní kůži to ostatně pociťuje i nožíř Brixi, když se nejméně jednou týdně nechtěně řízne nebo píchne. Slušný „zářez“ ovšem hrozí i na dalším místě jeho nožírny – v brusírně.

Nůž za šedesát tisíc

Dvacet minut nebo i hodina. Podle velikosti nože nebo kvality oceli. Tolik času zabere proměna černého nevzhledného kusu oceli ve fešácký nůž. Nožíř tady může přijít o prsty, když zajede příliš blízko k brusce. „Tohle je čtyřicítka, pak pojedeme přes sto padesátku na čtyřstovku a pak budeme ještě brousit pastami na kotouči,“ popisuje nožíř složitý proces broušení. „Profesionálně udělaný nůž by měl mít jasně viditelnou a oddělenou hranu broušení,“ dodává Brixi.

TIP: V čem spočívá tajemství ostrého nože a jak jej správně nabrousit?

Zbývá už jen ocel schovat do té správné rukojeti, nejčastěji ze dřeva. V dílně ale visí i desítky parohů. Od jeleních po sobí. Rukojeť k noži udělal Jaroslav Brixi dokonce i z medvědí čelisti. Standardní nůž zvládne vyrobit zhruba za týden. Opravdové skvosty mu však mohou zabrat i několik měsíců. „Rytiny dělá můj syn, výroba jednoho takového nože může zabrat i půl roku,“ ukazuje Brixi jeden ze svých výstavních kousků. „Tenhle nůž mám ohodnocen zhruba na šedesát tisíc,“ odpovídá nožíř na otázku na cenu nože.

Na krájení chleba doma v kuchyni je to možná příliš velký luxus. Jestli ale máte v plánu vyrazit na lov, občas bodnout do barelu nebo přeseknout pár plechovek, měl by to nůž od pana Brixiho zvládnout.

Nevelké, ale bohaté Spojené arabské emiráty už delší dobu pokukují po rudé planetě. První krok k naplnění tohto úsilí mají šejkové již za sebou. V neděli krátce před půlnocí našeho času odstartovala z japonského vesmírného střediska Tanegašima nosná raketa H-IIA, která do vesmíru vynesla meziplanetární družici Al-Amal (angl. Hope, česky Naděje). 

První arabská meziplanetární mise, jejíž náklady činí zhruba 200 milionů dolarů (4,7 miliardy Kč), by se podle plánů měla k sousední planetě dostat v únoru příštího roku. Poté zahájí vlastní výzkum a pozorování Marsu, přinejmenším na jeden celý marťanský rok, což je o něco méně než dva pozemské roky. Ve výzkumu atmosféry sehrají klíčovou roli dva spektrometry, ultrafialový a infračervený, a zařízení pro zobrazování v optické a ultrafialové oblasti.

Souboj o pátou příčku na orbitě Marsu

Pokud sonda Al-Amal zvládne náročnou cestu k Marsu, Spojené arabské emiráty se stanou v pořadí pátou zemí, které se podařilo dostat sondu na orbitu rudé planety. Mars nyní zkoumá celkem osm aktivních misí, některé prostřednictvím družic obíhajících kolem planety, jiné přímo na jejím povrchu. V nejbližší budoucnosti se k rudé planetě chystají další dvě mise - americký rover Perseverance by mohl na cestu vyrazit mezi 30. červencem a 15. srpnem. Ještě dříve by vstříc Marsu mohla zamířit čínská mise s družicí s přistávacím modulem a průzkumným vozítkem. Podle posledních informací by čínská mise mohla odstartovat již na přelomu července a srpna.

TIP: Velké plány: Spojené arabské emiráty sní o celém městě na Marsu

Šéf oddělení vědy o kosmu Mariam Al Shamsi z centra Mohammed bin Rashid Space Center Spojených arabských emirátů prohlásil, že se při přípravě mise sondy Al Amal snažili co nejvíce poučit z předešlých misí k Marsu. Zásadním zdrojem informací přitom pro ně byla mise americké meziplanetární sondy MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Evolution), která je rovněž určena k průzkumu atmosféry Marsu. 

Uchopování objektů je zásadní pro živočichy všech možných velikostí. Od těch největších až po mikroskopické. Pokud jde o naši techniku, už umíme docela dobře uchopovat velké i malé objekty. Teď, s pokračující miniaturizací, míříme do mikrosvěta, i když to není úplně snadné. V tomto směru udělali další krok polští fyzici, kteří vytvořili soubor mikroskopických nástrojů, co jsou napojené na optická vlákna.

Polský tým, složený z vědců University of Warsaw a AGH University of Science and Technology Cracow, využil při konstrukci těchto nástrojů chytré materiály LCE (podle anglického Liquid Crystalline Elastomers), které jsou schopné vratně měnit svůj tvar po osvícení světlem ve viditelné oblasti.

TIP: Akustická pinzeta umožňuje manipulovat s objekty pomocí zvukových vln

Součástí souboru nástrojů jsou i mikrokleště se dvěma čelistmi, které jsou napojené na optická vlákna o průměru 125 mikronů, tedy srovnatelnému s lidským vlasem. Jde o nejmenší kleště na světě. Když optickými vlákny přichází zelené světlo, tak se čelisti mikrokleští sevřou a uchopí to, co se nachází mezi nimi. Když je zelené světlo vypnuto, tak se kleště opět rozevřou.

Šanghajské Muzeum skla se až donedávna pyšnilo největší skulpturou z foukaného skla. Dílo španělského skláře Miguela Arribase se ale „podařilo“ poničit hrajícím si dětem. Popelčin zámek, jak se dílo nazývá, byl vytvořen ze 30 tisíc jednotlivých částí, špičky jeho věží byly zdobeny 24karátovým zlatem a dohromady vážil přes 60 kilogramů. Jeho cena byla odhadována na 450 tisíc čínských jüanů (zhruba 1,5 milionu korun).

TIP: Vystavené umělecké dílo za 120 000 dolarů snědl jiný umělec

Skulpturu vytvořil Miguel Arribas a v roce 2006 ji věnoval muzeu jako dárek k pátému výročí založení instituce. Muzeum uvedlo, že se již se sklářem spojilo kvůli opravě poničeného díla. Kvůli cestovním omezením v době koronavirové pandemie však španělský sklář nemohl do Šanghaje přicestovat. Rodiče se dle muzea za incident omluvili a jsou připraveni nahradit veškeré škody.

V sobotu 19. července má posádka Apolla-11 budíček až v půl osmé ráno centrálního amerického letního času, který platí v houstonském řídicím středisku i na palubě kosmických lodí. Od Měsíce ji dělí 21 000 km.

„Pohled na Měsíc, který se před námi nedávno otevřel, je skutečně úchvatný. Měsíc nám zaplňuje tři čtvrtiny okénka v průlezu… Vidíme celou jeho polokouli, třebaže část je úplně ve tmě a pouze část je ozářena světlem, které vrhá Země. Jenom tenhle pohled stál za celou tu cestu!“ referoval velitel mise Neil Armstrong.

Ve vzdálenosti 16 700 km, asi čtvrt hodiny předtím, než se schovají za Měsíc, dává šéf pozemní směny Clifford „Cliff“ Charlesworth souhlas s navedením Apolla na dráhu okolo cílového tělesa. Takřka na šest minut zapíná posádka hlavní motor servisního modulu, aby tak zbrzdila svou rychlost a dostala se na dráhu okolo Měsíce. Sláva! Plavidlo letí po správné oběžné dráze. Přesto po třiceti letech Armstrong a Aldrin přiznali, že s úspěchem počítali na 50–60 %.

Posádka lunárního modulu si obléká speciální skafandry pro pobyt ve vzduchoprázdnu. Apollo-11 mizí za okrajem Měsíce. Naposledy jako Apollo – vynořit se mají už dvě samostatná tělesa: velitelská loď Columbia a lunární modul Eagle (Orel). 

Eagle zapaluje malé manévrovací motorky a odděluje se od Columbie. Obě lodi spolu letí ve formaci. Armstrong: „Orel rozepjal křídla!“ Hlášení, které vešlo do dějin, pronesl kosmonaut bez rozmyšlení, spontánně. Na třicet sekund se zapaluje motor lunárního modulu. Sestup řídí Armstrong. V pravé ruce drží páku, kterou ovládá pohyb a rychlost kabiny do stran, zatímco levou určuje rychlost sestupu. Pilot lunárního modulu Buzz Aldrin tyto ovládací prvky nemá – jeho úkolem je sledovat okénkem situaci a informovat o ní pilota.

Výška: asi 13 000 m nad Měsícem. Operace, kterou v praxi dosud nikdo nevyzkoušel, pokračuje. Posádka a řídicí středisko se navzájem ubezpečují, že sestup probíhá dobře.

Drama nad povrchem

Na malé přístrojové desce mezi Armstrongem a Aldrinem se rozblikaly číslice. Upozornění, že palubní počítač je maximálně přetížen. Výška 11 160 m. Aldrin: „Co máme dělat s poplachem dvanáct nula dva?“ Pětadvacetiletý Jack Garman, který kontroluje řízení modulu z vedlejší místnosti řídicího střediska, si ví rady. Vzpomněl si, jak pár dní před startem vedli debatu na toto téma: program P 20, určený pro radarové sledování velitelské lodi, vyžaduje asi 14 % kapacity počítače, a program P 63, podle něhož probíhá první část motorického sestupu kabiny, dokonce 90 % jeho výkonu. Kdyby tedy byly omylem v činnosti oba tyto programy současně, přetížily by palubní počítač o 4 %. Garman na to upozorňuje kolegu Stephena G. Balese, který sedí v hlavním sále řízení letu. Bales si to bleskově ověřuje. Ano, v pořádku. A dává dvojici v kabině Eagle příkaz: „Ignorujte poplach!“

Výška: asi 9 000 m. Začíná druhé dějství dramatu. Aldrin: „Poplach! Zdá se, že je to na 16 68…“ Znovu zasahuje Bales. Houston okamžitě přebírá od kosmonautů dozor nad přistávacím radarem a ponechává jim řízení sestupu. Lunární modul, který až dosud letěl nohama kupředu po protáhlé elipse a jenom pomalu se přibližoval k měsíčnímu povrchu, se k Měsíci v osmé minutě sestupu obrací takřka jako helikoptéra.

„Až asi ve výšce tisíc metrů nad povrchem jsme se poprvé dostali k tomu, abychom se podívali oknem ven,“ vzpomínal Armstrong. „Ale i v té chvíli byl větší rozhled znemožněn blízkostí obzoru, což je pro poměry na Měsíci charakteristické. Objevili jsme jeden výrazný bod. Později jsme zjistili, že to byl Západní kráter. Vypadal jako stadion Astrodrome v Houstonu, jenže nohama vzhůru. Nejdříve jsme chtěli přistát poblíž něho…“

Otevírá se třetí a poslední dějství dramatu. Eagle: „Dvanáct! Poplach! Dvanáct nula dva!“ Tentokrát si vědí rady sami kosmonauti. Hlášení o poplachu vymazávají z displeje. Armstrong zapíná program pro poloautomatické přistání. Úplné ruční řízení si ponechává v záloze.

Kde přistát?

„Uháněli jsme vodorovně nad rozsetými skalisky a rozhlíželi se po nějakém místě k přistání,“ líčil poněkud rozmarným tónem velitel lodi dramatické chvíle nad Měsícem. „Našli jsme jich několik a důkladně jsme si je prohlédli. Pokaždé jsme si to však rozmysleli, protože čím více jsme se k místu vždycky blížili, tím méně se nám zamlouvalo.“

Vteřiny se mění ve věčnost. „Bože! Bože!“ vzdychá jeden ze směnových šéfů v sále, „jděte dolů! Už přistaňte!“ A vedoucí operačního týmu Gene Kranz v rozčilení buší do svého kontrolního pultu pěstí. Ostatní svět o tomto dramatu nic neví. Hlas oficiálního mluvčího, přenášený tlampači do tiskového střediska, informuje o postupu letu bez těchto dramatických podrobností.

Armstrong i Aldrin si uvědomují, že jsou někde jinde. Všude vidí balvany a balvany – tady přistát, to by byla sebevražda. „Nakonec jsme si vybrali místečko velké jako průměrná zahrádka,“ konstatoval Armstrong. „Na jedné straně byly krátery, na druhé straně rozdrolená skaliska. Prý se mi při přistávání citelně zrychlil tep. To bylo v pořádku, protože kdyby se to nestalo, musel by to být pro mě důvod ke znepokojení.“

Třicet či dvacet metrů nad povrchem. Teď nesmí Armstrong udělat žádnou chybu. Kdyby jim došlo palivo anebo stroj selhal, neměli by čas, aby odstřelili spodní stupeň a vznesli se v kabině nahoru.

TIP: Podvrh století? Nejčastější konspirační teorie o přistání na Měsíci

Aldrin: „Uhýbáme doprava. Signálka, kontakt! Výborně! Motor vypnut.“ Houston: „Máme zaznamenáno, že jste přistáli, Eagle!“ Necelých třicet sekund  před vyčerpáním paliva. Eagle – Armstrong: „Houstone! Zde základna Tranquillity! Orel přistál!“ I toto hlášení – rovněž přelomové – bylo dílem okamžitého vnuknutí.

Okamžik, který vstoupil do historie lidstva: V neděli 20. července 1969, po 102 hodinách 45 minutách 40 sekundách letu – ve 20 hodin 17 minut 39 sekund světového času čili v 15:17:39 centrálního letního času neboli ve 21:17:39 středoevropského času – přistál člověk na půdě jiného nebeského tělesa.

Tým psychologů kanadské Queen's University přišel na nový způsob, jak rozpoznat jednotlivé myšlenky v mozku. S jeho pomocí pak badatelé odhadli, kolik myšlenek v průměru napadne člověka za den. Badatelé došli k závěru, že průměrný člověk má během průměrného dne zhruba 6 200 myšlenek.

Jordan Poppenk a jeho spolupracovníci objevili specifické vzorce aktivity v mozku, které jsou patrné na funkční magnetické rezonanci, a které se vyskytují ve chvíli, kdy mozek přechází z jedné myšlenky na druhou. Díky tomuto objevu pak mohli počítat jednotlivé myšlenky, které se lidem objevovaly v mozku během dne.

Výsledné číslo je pochopitelně třeba brát s jistou rezervou – samotné myšlenky jsou obtížně uchopitelné a rozlišitelné, takže pro psychology bylo obtížné odhadovat jejich počet.

TIP: Jak zkoumat sociální vztahy v mozku? Magnetickou rezonancí pro dva

Nová metoda počítání myšlenek má své limity. Ne vždy je možné rozlišit jednotlivé myšlenky a aktivita v mozku se může mezi různými lidmi do značné míry lišit. Přesto jde o slibný výzkum, na který by teď mohly navázat další podobné projekty. Bylo by například velmi zajímavé sledovat, jak se mění intenzita uvažování u lidí v různých situacích, například při stresu anebo pod vlivem různých drog.