Těžko byste v Jižní Americe hledali známějšího a uctívanějšího opeřence než kondora andského. Majestátní mrchožrout pevně třímá v pařátech rekord živočišné říše – s průměrným rozpětím křídel okolo 3 m a hmotností sahající u dospělých samců k 15 kg představuje nejmohutnějšího letce planety.

Hnízdí v nadmořských výškách okolo 5 000 m a k plachtění využívá vzdušné proudy. Zmíněný pohyb přitom dovedl k dokonalosti: Slavný biolog Charles Darwin údajně jednou pozoroval kondora, který se půl hodiny vznášel ve vzduchu, aniž by jedinkrát pohnul křídly. Plachtění kondorům obvykle nabízí ideální výhled na možnou kořist – mršinu. Žijí-li v blízkosti vody, nepohrdnou mrtvolami ryb či vodních savců vyvržených na břeh. Mnohem raději ovšem hodují na uhynulém dobytku a zvěřině. Pokud se však pustí do mršiny otráveného či postřeleného zvířete, mohou na následky požití masa zemřít.

TIP: Pod křídly kondorů: Divukrásná pohádka ekvádorského parku Sangay

Populaci kondorů ubližuje i fakt, že je někteří obviňují ze zabíjení skotu, a nejeden pták tudíž hyne vinou pytláckého odstřelu. Na lov se přitom majestátní opeřenci vydávají jen zřídka a dravost projevují hlavně při „kradení“ jiných ptačích mláďat či vajec přímo z hnízd.

Obrazy nalezené nejen v lidových částech města, ale i v reprezentativních prostorech luxusních domů otevřeností šokovaly moderní svět ‒ byly sice vnímány jako antické umění, ale též cenzurovány jako čirá pornografie. Zvlášť v prvních desetiletích výzkumů tato díla způsobila zmatek v myslích evropských osvícenců, kteří považovali starověký Řím za vrchol civilizace a vzor osvícené morálky. Výrazně uvolněnější přístup k zobrazování sexuality ve starověkých Pompejích, než vyznávala evropská civilizace v době jejich objevení, vedl k tomu, že mnohé z artefaktů zobrazujících erotiku byly před veřejností po téměř 200 let skryty. V průběhu staletí od odkrytí trosek města se objevovaly i radikální názory, že by Pompeje měly být pro svou zvrhlost zničeny.

Hanebné exponáty

V roce 1816 koloval mezi francouzskými vzdělanci skandální ilustrovaný průvodce. Byl věnován archeologickým sbírkám v Neapoli a zvlášť jeho erotickým malbám, bronzům a sochám. Francouzské úřady nemilosrdně zabavily a zničily každý výtisk, který se jim podařilo zajistit. O tři roky později došlo k ještě většímu skandálu. Muzeum navštívil budoucí král obojí Sicílie František I. a ze stovek falických sošek, nahoty a erotických scén byl upřímně zděšen. Neprodleně odvedl z místa svou rodinu a všechny hanebné exponáty nechal uzavřít před zraky veřejnosti.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Tak v roce 1821 vznikl Tajný kabinet ‒ Gabinetto Segreto (je ovšem třeba podotknout, že podobnými, byť skromnějšími komorami disponovala řada velkých muzeí v Evropě). Tato sbírka dala i první impulz k užívání výrazu pornografie v moderním slova smyslu. Pompejská vyobrazení tak označil göttingenský učenec a historik starověku Karl Otfried Müller, když hledal adekvátní výraz pro neustále objevované, podle něj obscénní umělecká díla. 

Tajný kabinet se poté zpřístupňoval pouze „lidem zralého věku a vážených mravů“, což v praxi znamenalo, že vstoupit mohli za poplatek pouze vzdělaní muži. Od roku 2005 jsou tyto artefakty součástí expozice Národního archeologického muzea v Neapoli, ovšem přístup nezletilým je do vyhrazeného prostoru omezen.

Symboly štěstí

Erotické výjevy včetně sexuálních aktů z Pompejí a Herculanea dodnes vyvolávají živý zájem i rozporuplné reakce. Platí to dokonce o odbornících, kteří se pokoušejí vysvětlit, jakou roli v tehdejším životě tyto obrazy hrály a co vše symbolizovaly.

Je to pochopitelné – volnost mravů římského světa je považována za neobvyklou i ve většině moderních společností 21. století. Pohled Římanů na erotiku byl podstatně liberálnější než ve všech pozdějších evropských komunitách. Dnes víme, že část těchto předmětů a scén, mezi nimi na prvním místě vyobrazení mužských přirození zkresleně velkých rozměrů, představuje tradiční falické symboly, které měly zajistit plodnost majitelů, ale také třeba bohatou úrodu na polích nebo obecně štěstí. Sex byl vnímán jako dar bohů, a lidé tudíž nepociťovali potřebu jej skrývat. 

Každý, kdo z nedalekého kopce spatřil poprvé v životě Tenochtitlán, musel mít pocit, že vyrůstá přímo z vodní hladiny. Také jej určitě naprosto ohromila rozloha města a zručnost jeho stavitelů. Pěší mohli přejít přes jezero po jedné ze čtyř mohutných silnic, několik kilometrů dlouhých a širokých tak, aby se vedle sebe vešlo dvanáct lidí. Samozřejmě bylo možné se i plavit na kánoi, okolo „plovoucích zahrad“ chinampas – uměle vytvořených kousků souše v okolí ostrova, kde farmáři pěstovali nejrůznější plodiny.

Do samotného Tenochtitlánu se dalo pokračovat buď hustou sítí kanálů, nebo po širokých třídách směřujících od východu k západu a ze severu na jih: Dál je spojovaly úzké cesty, jež obsluhovaly obytné čtvrti. Uličky vedly okolo domů obyčejných lidí z hlíny a rákosu, kamenných sídel s plochou střechou patřících bohatším občanům i kolem náměstí s trhy rozlehlými tak, že se na nich denně vystřídaly tisíce prodávajících a zákazníků. Podle odhadů mělo město v době největšího rozmachu až čtvrt milionu obyvatel, a návštěvník si tudíž ve všem tom ruchu a hemžení musel připadat jako v úlu.

Sídlo bohů

Všude stály chrámy, oltáře i sochy věnované bohům, mezi nimiž na slunci zářily bílé budovy a demonstrovaly úžasnou čistotu města. Panoramatu Tenochtitlánu vévodila stavba kolosální po všech stránkách: Přes šedesát metrů vysoký svatostánek v podobě pyramidy se tyčil nad komplexem náboženských budov a paláců v chrámovém okrsku, a právě na jeho vrcholku bývaly obětovány tisíce lidí ročně. Nacházel se přímo v srdci města, které jako by vzniklo pro uspokojení krvelačných bohů. 

Ani v celosvětovém měřítku byste v té době nenašli mnoho míst, jež by se aztécké metropoli mohla rovnat. Své velikosti přitom dosáhla během pouhých dvou staletí. Podle legendy opustili Aztékové rodnou zemi Aztlán a ve snaze nalézt jinou domovinu se vydali na jih, až narazili na jezero Texcoco v dnešním středním Mexiku. Na ostrově u západního břehu pak prý uviděli orla, usazeného na kaktusu a s „mluvícím“ svitkem v zobáku. Věřili, že jim tím bůh války Huitzilopochtli dává znamení, že právě dospěli do nového domova. Roku 1325 tak založili Tenochtitlán.

Domov v bažinách

Navzdory božským znamením nepředstavoval ostrov ideální místo k budování osídlení. V prvních letech se Aztékové tvrdě potýkali s bažinatou krajinou, žili v chatrčích a neustále se mezi sebou přeli – načež se jedna menší skupina odloučila a vytvořila na ostrově osadu, známou později jako Tlatelolco. Mladý tenochtitlánský národ zároveň zůstával pod vlivem největší mocnosti v regionu, Tepaneků sídlících ve městě Azcapotzalco, a po desetiletí jim platil tribut. 

Tenochtitlán se však nakonec postavil na nohy a začal vzkvétat. Na sklonku 14. století už byl tak mocný, že se za vlády svého čtvrtého krále Itzcóatla osamostatnil. Uzavřel spojenectví se státy Texcoco a Tlacopan, čímž byly položeny základy budoucí Aztécké říše. Tenochtitlán si postupně podmaňoval okolní kraje a od poražených vybíral vlastní tribut. 

Úspěšná politika lákala do města ještě víc lidí a brzy se ukázalo, že je ostrov pro potřeby rostoucí populace příliš malý. Aztékové ho proto rozšiřovali přičleňováním některých plovoucích zahrad k „pevnině“. Do mělkého dna jezera zatloukli kůly a pevně je svázali dohromady rákosem, čímž vznikly masivní stěny. Vnitřní prostor pak vyplnili kamením a zeminou, včetně úrodného bahna z jezerního dna. Postupně tak vznikaly nové čtvrti, mezi nimiž vedly kanály pro kánoe. Z plovoucích zahrad získávali farmáři hojnou úrodu kukuřice, paprik, fazolí, rajčat, dýní, vanilky i dalších plodin.

Podobný Benátkám

Vytvářením umělých ploch se Tenochtitlán rozrostl až na třináct kilometrů čtverečních. Náspy pro pěší doplňovaly v pravidelných intervalech mosty, pod nimiž mohly proplouvat kánoe a které zároveň tvořily obranný prostředek, neboť se daly v případě napadení zvednout. Město s širokými třídami, vedoucími od centra k přístupovým náspům na severu, jihu i západě a k dokům na východě, se podle odhadů členilo na dvacet čtvrtí. Každá přitom měla autonomní vládu a vlastní chrámy, školy i tržiště.

Trhy tvořily klíčovou oblast městské ekonomiky a také jeden z pilířů společenského života. Konaly se na rozlehlých náměstích, kde se zboží prodávalo v sekcích – od ovoce a zeleniny přes zvěř, zpěvné ptactvo, květiny, keramiku a rohože až po luxusní nabídku peří, kůží, hudebních nástrojů, drahých kovů a kamení. To vše se intenzivně směňovalo a coby „platidlo“ sloužily například kakaové boby. 

Největší tržiště se nacházelo v sousedním městském státě Tlatelolco, který roku 1474 Tenochtitlán porazil a ovládl. Dle pozdějších španělských zpráv pojal tamní kosmopolitní trh až šedesát tisíc osob. Nabídka se postupně rozrostla díky kontaktům s okolními civilizacemi: Obchodníci sice patřili k běžným smrtelníkům, ale představovali velice důležité členy společnosti, neboť vedle zboží zajišťovali také informace. 

Čtyři třídy

Tenochtitlán měl komplikovanou společenskou hierarchii, se čtyřmi základními třídami: Jednalo se o vládce a jeho rodinu, šlechtu tvořenou státními úředníky, kněžími a vysokými vojenskými důstojníky, obyčejné lidi a nakonec otroky, obvykle z řad válečných zajatců, zločinců či dlužníků. Aztékové totiž mohli nabídnout sebe i své děti do otroctví, aby si tak odpracovali dluhy. Třída například určovala, jaké si smí člověk postavit obydlí: Pouze zámožní totiž mohli žít v domě z kamene a jen šlechta mohla mít dvoupatrová sídla.

Na svou rozlohu byl Tenochtitlán až neuvěřitelně čistý, protože se odpad každý den sbíral a vyvážel z města. Aztékové se pravidelně koupali, někdy i víckrát denně. Zdroje pitné vody bohatě postačovaly zejména od dob vlády Moctezumy I. v polovině 15. století, kdy vyrostly akvadukty spojující město s horami okolo jezera Texcoco. Voda tekla po náspech ve dvou terakotových trubkách, takže když se jedna opravovala, druhá mohla nadále fungovat. Podle legendy nechal také vládce Texcoca postavit až šestnáct kilometrů dlouhou hráz, aby udržel vodu v blízkosti ostrova sladkou, v porovnání s tou slanější o něco dál.

Krvavá obětiště

Nejúchvatnější stavby se nacházely v chrámovém okrsku v srdci Tenochtitlánu. Šlo o desítky budov, převážně chrámů zasvěcených opeřenému hadímu božstvu Quetzalcóatlovi, včetně okrouhlé svatyně – nesměla prý mít žádné rohy, aby se bůh větru „neotloukl“. Nacházela se tam i sídla šlechticů, vysokých hodnostářů a vedle nich pak královské paláce. Rozlehlý komplex devátého panovníka Moctezumy II. zahrnoval rovněž zoo, voliéru, akvárium a botanické zahrady. Všechny stavby chrámového okrsku však zastiňoval monumentální hlavní svatostánek v podobě stupňovité pyramidy. 

Každá ze dvou svatyní na vrcholku byla zasvěcena jinému božstvu: Jižní patřila bohu války Huitzilopochtlimu a měla červeně natřené schody, zatímco severní uctívala vládce deště a plodnosti Tlaloca a směřovaly k ní modrobílé stupně. V hlavním chrámu se odehrál bezpočet obřadů s lidskými oběťmi, včetně vyřezávání srdcí rituálním obsidiánovým nožem. Bohu deště se obětovaly také ženy a děti. Podle vyprávění Španělů prý během čtyřdenní slavnosti u příležitosti dokončení monumentální stavby roku 1487 padly na oltář asi čtyři tisíce válečných zajatců a jejich krev stékala po zdech v potůčcích. Vykopávky však nic podobného nedokládají: Lidské oběti se sice praktikovaly, ovšem nikoliv v takovém množství.

Nenasytný moloch

Čím větší území Aztékové zabírali, tím víc zajatců pro potřeby obřadů získávali. Počátkem 16. století se říše rozprostírala přes většinu dnešního středního Mexika, zahrnovala stovky městských států a měla miliony obyvatel. Rozsáhlý region ovládala prosperující metropole Tenochtitlán, dvakrát větší než například tehdejší Londýn.

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Téměř po dvě staletí šlo o centrum aztécké ekonomiky, vojenské mašinerie, umění, kultury, náboženství i obětních obřadů, které umožňovaly Slunci každé ráno znovu vyjít nad obzor. Ačkoliv Španělé při pohledu na město žasli, nakonec se jejich chamtivosti neubránilo a padlo. Na jeho místě však vyrostlo nové sídlo, současné Ciudad de México. 

Bezpečná komunikace je v dnešní době jednou z hlavních priorit uživatelů internet. Obzvláště se to týká vládních institucí a soukromých společností, které se podílejí na utajovaných či vysoce ceněných projektech. Zajistit bezpečnou komunikaci ale není úplně snadné. Američtí vědci sázejí na kvantový internet, který by měl být z pohledu dnešních technologií prakticky nehacknutelný.

Představitelé amerického ministerstva energetiky (DOE) před pár dny ohlásili strategii vývoje amerického národního kvantového internetu, který využije principy kvantové mechaniky k zajištění bezpečnějšího přenosu dat sítěmi. Prototyp zařízení pro takový internet chtějí mít hotový během deseti let.

TIP: Zapomeňte na hackery a kybernetické války: Internet nejvíce ohrožují záplavy

V rámci tohoto úsilí letos v únoru odborníci amerických institucí Argonne National Laboratory a University of Chicago vytvořili na předměstí Chicaga 83 kilometrů dlouhou „kvantovou smyčku“. Jde o jednu z nejdelších kvantových sítí ve Spojených státech. Podle vyjádření amerického ministerstva energetiky by prvními uživateli bezpečného kvantového internetu měly být banky, zdravotní instituce, instituce související s národní bezpečností a zařízení pro komunikaci leteckého provozu.

Záběry systémů s větším počtem extrasolárních planet jsou dosud ojedinělé a zaznamenat přímo více než jednu exoplanetu obíhající kolem hvězdy podobné Slunci se astronomům zatím nedařilo vůbec. Taková pozorování však mohou vědcům pomoci pochopit, jak se formovaly a vyvíjely planety ve Sluneční soustavě.

Jak vypadala mladá Sluneční soustava?

Před několika týdny astronomové zveřejnili působivý záběr pořízený teleskopem VLT (Very Large Telescope), který zachycuje rodící se planetární systém u mladé hvězdy AB Aurigae. Pomocí stejného dalekohledu i přístroje vznikl i první snímek soustavy kolem hvězdy podobné Slunci, nesoucí označení TYC 8998-760-1, která se nachází asi 300 světelných let od Slunce. „Toto pozorování je momentkou ze systému, který se velmi podobá naší Sluneční soustavě v rané fázi vývoje,“ popsal úlovek Alexander Bohn, vedoucí výzkumu z nizozemské Leiden University. 

Přestože astronomové nepřímými metodami objevili tisíce planet v naší Galaxii, pouze malá část z nich byla zobrazena přímo. Přímá pozorování jsou velmi důležitá při hledání prostředí, které by mohlo být vhodné pro život. Zobrazení více exoplanet obíhajících kolem jedné hvězdy je však ještě vzácnější. Dosud byly takto zachyceny pouze dva systémy, oba kolem hvězd výrazně se lišících od Slunce. Tento nový snímek získaný pomocí dalekohledu ESO/VLT je prvním přímým zobrazením více než jedné extrasolární planety u hvězdy podobné Slunci. 

TIP: Bude to holka, nebo kluk? Astronomové objevili známky rodící se planety

Jedna z obřích plynných planet obíhá kolem své mateřské hvězdy 160× a druhá asi 320× dále než Země kolem Slunce. Jsou tedy od své hvězdy mnohem více vzdálené, než Jupiter a Saturn, plynní obři naší Sluneční soustavy. Členové výzkumného týmu rovněž přišli na to, že obě exoplanety jsou mnohem hmotnější, než jejich protějšky ve Sluneční soustavě – bližší planeta je 14×t hmotnější než Jupiter a vzdálenější 6×.    

Hvězda TYC 8998-760-1 je stará pouze 17 milionů let a podle autorů je „velmi mladou verzí Slunce“. Na obloze se nachází v jižním souhvězdí Mouchy.

Snímek zachycuje izraelský tank Merkava během cvičení izraelských sil na Golanských výšinách koncem léta 2017. Obrněnce této série využívá židovský stát od roku 1974 až dosud. Merkavy byly navrženy s ohledem na maximální ochranu osádky, která mohla poškozený stroj opustit dveřmi v zadní části. 

Poslední vývojová generace Mk. 4 vstoupila do služby roku 2004 a jedná se o skutečně všestranného bojovníka, jenž nachází využití nejen při setkání s nepřátelskými obrněnci, ale také během bojů v městské zástavbě. Oproti předhozím verzím má osádka k dispozici například 60mm minomet ve věži. 

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

V pozadí je vidět obrněný transportét Namer (v překladu leopard), jenž má podvozek tanku Merkava, oproti němuž nabízí své osádce (3 muži) i výsadku (9 mužů) mnohem lepší balistickou ochranu. Podle některých se dokonce jedná o nejlépe pancéřované vozidlo tohoto druhu. Ve službě je od roku 2008, nicméně Izraelci jich zatím mají k dispozici jen pár – do roku 2027 by jich mělo montážní linky opustit 531.

Ucháč obecný (Gyromitra esculenta) je jedovatá houba na kterou můžeme v období března až května narazit i v českých jehličnatých lesích. V minulosti byla pokládána za jedlou a hojně sbírána – ostatně její doslovný název zní ucháč jedlý. Dnes je její prodej v mnoha zemích zakázán.

Platí to například pro Švédsko a Norsko – dvě severské země, kde se tato houba vyskytuje poměrně hojně a kde byla po staletí konzumována. V sousedním Finsku naopak pro svou lahodnou chuť platí za vyhlášenou pochoutku. Její prodej je ale i zde regulován a na trzích musí být označená výstražným nápisem. Ve finských supermarketech lze ucháče pořídit například v konzervách.

TIP: Koktejl z tarantule, ryba fugu a chilli papričky: Laskominy, které mohou zabít

Za hlavní účinnou látku houby je považována látka nazývaná gyromitrin, která se v těle rozkládá na vysoce toxický methylhydrazin. Podle mnoha vědeckých studií jde o karcinogenní látku, která se navíc konzumací v těle ukládá. Otrava může připomínat působení muchomůrky zelené a může skončit jaterním selháním, kómatem nebo i smrtí. Zcela zásadní je tak (podobně jako například u ryby fugu) správný postup přípravy.

Necelých 15 km od japonského města Nagasaki leží ostrov Hašima, jehož osud se v mnohém podobá ukrajinské Pripjati: Ještě začátkem 20. století šlo o extrémně zalidněné místo, které vzniklo pro pracovníky podmořských uhelných dolů společnosti Mitsubishi. V 70. letech ale šachtám definitivně došel dech, ostrov bez nich ztratil na významu a obyvatelé odešli. 

Bortící se zdi a padající budovy znamenaly takové riziko, že firma zakázala u Hašimy kotvit, nebo na ni dokonce vstupovat, a dokonale ji zapečetila. V roce 2002 ovšem zmíněná společnost předala ostrov městu Takašima, to posléze „pohltila“ metropole Nagasaki a pro Hašimu se začala psát nová kapitola: Ve světě sílilo urbexové hnutí, jehož vyznavači se vyžívají v navštěvování a fotografování rozpadajících se lidských sídel či průmyslových areálů. O nedílnou součást japonské historie však projevovali zájem také turisté či filmová studia. 

Rozklad na odiv

Od roku 2005 bylo znovu povoleno u ostrova přistát, na pevninu se však mohli vydat jen novináři. Zatímco jejich snímky a dokumenty oblétly svět, Nagasaki zahájilo revitalizační program, díky němuž by se na betonovou platformu mohli podívat i běžní zájemci. Jako první hodlalo město opravit přístaviště a do roku 2008 měl vzniknout nový chodník mezi ruinami. Rozklad Hašimy však architekty zaskočil a práce se protáhly do dubna 2009. 

TIP: Hašima: Betonová skvrna na japonské minulosti

I dnes je veřejně přístupná pouze malá zabezpečená část a hlouběji do zástavby turisté nesmějí. Ponurý vzhled přesto ostrovu v roce 2012 zajistil „účinkování“ v bondovce Skyfall. Následně se podařilo realizovat projekt Hashima Island: A Forgotten World, který zájemce provádí po dostupných částech ostrova pomocí interaktivní mapy na stránce www.hashima-island.co.uk