Již před čtyřmi sty lety začali vojáci na území dnešního Dánska používat nestandardní taktické postupy, při kterých porušovali staletími zažité konvence vedení boje. Jejich úspěch a tradice byly základem pro budování moderních speciálních jednotek.

Staleté tradice

Historii dánských speciálních jednotek jakožto organizované vojenské síly je možno datovat do roku 1785. Tehdy dal šestnáctiletý korunní princ Frederik zřídit oddíly lehké pěchoty pojmenované Jaegerkorps, které měly být vycvičeny pro vedení nekonvenčního boje.

I když jednotka prodělala mnoho změn, pokaždé obhájila svou existenci a v roce 1961 nabyla dnešní podoby. Ta je založena na struktuře a zkušenostech britských speciálních jednotek SAS a SBS, s nimiž dodnes Jaegerkorpset úzce spolupracuje. Kromě britských jednotek se budoucí důstojníci speciální jednotky nechali inspirovat i ve Spojených státech, kde absolvovali výcvikový kurz Rangers.

K prvnímu oficiálnímu bojovému nasazení jednotky došlo v roce 1995 během bouřlivého rozpadu Jugoslávie. Šestičlenný tým měl ve městě Sarajevo na území Bosny za úkol pátrat po odstřelovačích, kteří terorizovali tamní obyvatelstvo. Kromě Bosny se jednotka podílela také na stabilizaci situace v Kosovu.

Další cenné bojové schopnosti nabyli dánští speciálové na misích v Iráku a Afghánistánu. Slávu si vydobyli především v Afghánistánu, kde působili po boku dalších speciálních jednotek v rámci Task Force K-Bar (viz Úkolové uskupení K-Bar), což byl jeden z prvních pozemních týmů působících v Afghánistánu. Za zvládnutí téhle mise dostala jednotka 7. prosince 2004 americké vyznamenání Presidental Unit Citation.

Nebezpeční lovci

Název jednotky vystihuje tradici a zaměření jednotky. Pojem Jaeger se v germánských jazycích používá pro označení lovce nebo myslivce, čím se dává najevo schopnost „splynout“ s přírodou. Celý název Jaegerkorpset by tedy bylo možné přeložit jako „lovecký sbor“.

Jaegerkorpset se řadí mezi nejelitnější jednotky světa. Není tedy divu, že od oficiálního vzniku jednotky v roce 1961 prošlo jejími řadami jen kolem 370 mužů. V současnosti má kolen 150 členů. Přesný počet není možné určit, jelikož jednotka pracuje v přísném utajení. I přes relativně nízký počet členů jsou schopni muži z Jaegerkorpset plnit celou škálu misí, se kterými se setkávají speciální jednotky. Primární roli již tradičně zaujímá vedení asymetrické bojové činnosti.

Nelze opomenout ani různé metody infiltrace na nepřátelské území (výsadek metodami z velkých výšek, přičemž k otevření padáku dojde v nízké – HALO – nebo vysoké – HAHO – výšce, námořní výsadek apod.), které umožňují vykonávat na území nepřítele průzkumné, sabotážní a útočné akce. V neposlední řadě jsou členové jednotky cvičeni i pro zásahy proti teroristům. Na domácí půdě spolupracují Jaegerkorpset rovněž se speciálními jednotkami policie (tzv. Aktions-Stryken).

Výběr a výcvik

Aby se z uchazeče stal právoplatný Jaegersoldat (člen Jaegerkorpset), musí absolvovat extrémně náročný kurs, který ho prověří po všech stránkách.

Ještě dříve, než výcvik začne, musí uchazeč projít třemi přípravnými fázemi. První fáze v trvání pěti dní má za úkol prověřit základní schopnosti vojáka a nastínit, které z nich bude třeba zlepšit. Druhá  a třetí fáze (v obou případech dvoudenní) se v zásadě soustředí na to samé jako první s tím rozdílem, že nároky v jednotlivých disciplínách se stupňují.

TIP: Krok za krokem: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie

Pokud uchazeč, minimálně s hodností seržanta, projde těmito vstupnímu testy, může přistoupit k samotnému výcviku. První fázi představuje hlídkový kurz (Patruljekursus). Během osmi dnů (původně kurz trval podle různých zdrojů šest až osm týdnů, pak byl ale zřejmě zkrácen) uchazeč získává znalosti o činnosti hlídky jako základní taktické jednotky. Maximální věk pro absolvování téhle fáze kurzu je 35 let a zahrnuje trénink fyzické zdatnosti, zkoušky sebedůvěry, topografie, zabezpečení spojení, techniky přežití, zvládnutí různých metod infiltrace (vrtulníky, nafukovací čluny...) atd. Po absolvování této fáze výcviku má uchazeč právo nosit nášivku Patrulje (česky Hlídka).

Další fáze (v trvání podle různých zdrojů v délce 6–16 týdnů) se nazývá aspirační kurs (Jaegeraspirantkurs) a její úspěšné absolvování je vstupní branou do řad Jaegerkorpset. Horní věkový limit pro absolvování kurzu je 27 let a jeho úkolem je zjistit, jestli je uchazeč schopný plnit svěřené úkoly i na hranici svých sil. Testy zahrnují kromě jiného překážkový běh, běh v maskáčích na 2 400 metrů v čase do deseti a půl minut, šplhání se zbraní po laně do výše deseti metrů, desetikilometrový běh za méně než 52 minut, kilometrové plavání (časový limit 24 minut), kurz potápění a první pomoci. Odměnou za zvládnutí těchto úloh je znak polnice nošený na baretu.

Další výcvik je zaměřen na taktické postupy používané speciálními jednotkami. Následující fázi představuje dvoutýdenní výsadkářský kurz (FALGRU), který zahrnuje například výsadek padákem s nuceným otevřením, což je metoda, při které – za normálních okolností – parašutista nemusí sám spustit otevření padáku. Během výcviku obdrží Jaeger nášivku s modrým polem pod symbolem padáku a po jeho absolvování odznak s červeným polem. Poslední fázi představuje kurz bojového plavce (KAMPSVOM) v trvání dvou až tří týdnů. Ten probíhá v těsné spolupráci s jednotkou tzv. „žabích mužů“ z Fromandskorpset, kteří mají vazby na americkou jednotku Navy SEAL.

Po zvládnutí všech součástí výcviku obdrží nový Jaeger ramenní nášivku a tmavě červený baret. Každý Jaeger ale musí své schopnosti nadále zdokonalovat (pokračuje například ve výcviku v různých podmínkách boje CQB – Close Quarters Combat či v nácviku seskoků HALO) a své místo v jednotce musí obhájit během půlroční zkušební doby. Na své domovské základně ve městě Aalborg netráví členové jednotky příliš mnoho času – v průměru 200 až 250 dní v roce se cvičí nebo účastní plnění nejrůznějších úkolů.

Na misi v Mercedesu

Základ výzbroje jednotky tvoří pistole ráže 9 mm, převážně model Sig Sauer P210. Neodmyslitelnou součástí výzbroje jsou samopaly MP5, speciálně v provedení SD s tlumičem. Z útočných pušek jsou používány německá HK G53 a modely domácí výroby. Především jde o karabiny M95 M96 od firmy Diemaco, vzniklé modernizací modelu M-16 a uzpůsobené pro speciální operace. Pro zvýšení palebné síly jsou k dispozici podvěsné granátomety ráže 40 mm.

Jaegerkorpset mají k dispozici i kulomety ráže 5,56 mm (Diemaco LSW/SFSW a HK 23 E) a 7,62 mm (MG3 a HK 21 E). Odstřelovači využívají osvědčené pušky PSG-1 německé výroby a americké Barett M82 ráže 12,7 mm. Proti odolným cílům mohou být nasazeny protitankové zbraně M84 Carl Gustav. Neodmyslitelnou součástí výzbroje jsou bojové nože. Jaegerkorpset mají ve své výzbroji především typy SOG SEAL 2000 a standardní nože Glock.

Vozový park je založen na osvědčených terénních vozidlech značky Mercedes, která jsou hojně využívána i vojáky nasazenými v Afghánistánu. Pro potřeby vzdušného transportu jsou jednotce k dispozici transportní letadla C-130 Hercules, těžké dopravní vrtulníky CH-47 Chinook a lehké vrtulníky H-500.

Dánští žabí muži

Důležitým spojencem jednotky Jaegerkorpset je i speciální jednotka dánského námořnictva Fromandskorpset, která byla vybudována na bázi britské SBS (Special Boat Service). Oficiální vznik se datuje k 17. červnu 1957, avšak tehdy ještě byla součástí Dánské námořní školy potápění. Až o třináct let později se Fromandskorpset osamostatnila a byla převelena pod ponorkovou eskadronu královského námořnictva. V dnešní době jednotka podléhá přímo pod operační velitelství námořnictva a představuje elitní tým potápěčů ve stylu SBS nebo Navy SEAL.

Mise Fromandskorpsetu ale rozhodně nejsou zaměřeny pouze na potápění. Primárním úkolem je průzkumná činnost a útočení na námořní cíle. To může zahrnovat potápění lodí, útoky na námořní plošiny nebo třeba sabotáže v nepřátelských přístavech.

Členové jednotky jsou stejně jako jejich kolegové z Jaegerkorpsetu vycvičeni i pro plnění úkolů na souši, což obnáší především protiteroristické mise a boj proti organizovanému zločinu. O tom svědčí jejich spolupráce s policií při zásazích, ve kterých je zapotřebí pomoc elitních potápěčů. Schopností Fomandskorpsetu ale někdy využívají i lokální civilní úřady, kterým pomáhají například při opravách podmořských instalací.

TIP: Elitní válečníci z Izraele: Speciální jednotka Šajetet 13

Výcvik uchazečů je zaměřen především na zvládnutí činností ve vodě. První etapu představuje třítýdenní kurs bojového plavání, po kterém následuje speciální potápěčský výcvik. Následně musí uchazeč zvládnout záchranářský kurz a kurz přežití.

Dánsko jednoznačně představuje zemi, která dokáže využívat schopností specializovaných námořních jednotek – a Fromandskorpset již mnohokrát potvrdila, že své úkoly umí plnit dobře. Na prestiž jednotky měla pozitivní dopad také skutečnost, že její tvrdý výcvikový kurs absolvoval dokonce i korunní princ Frederik pod pseudonymem „Pingo”.  

Skupina dívek a chlapců se smíchem míjí poslední dům ve vesnici a energickým krokem míří tam, kde se do tmy nadcházející noci pomalu halí les, za kterým se zvedá vysoká skála. Proti posledním paprskům zapadajícího slunce se zdá, jako by po jejích stěnách tančily žluté a rudé plameny. Rozpustilý smích náhle utichá a odvahu si teď musí dodávat i ti nejstatečnější. Ústí jeskyně se zlověstně černá a dovnitř se teď neodvažuje nikdo z těch, kteří se ještě v Creswellu holedbali, že sestoupí až k pekelné bráně. Všichni jako jeden muž zatajují dech a napínají sluch. Skutečně z hloubky slyší tlumený křik a tupé údery nebo vrzání dveří?! „Brána se otevírá,“ vykřikne kdosi a ostatní v panice s křikem sbíhají z kopce. Ani se neohlédnou. Přísahali by, že vchod do jeskyně olizují plameny a koutkem oka zahlédli samotného ďábla!

Tajemné značky

Co skrývá působivý vápencový útvar u břehu řeky Crags, který naše předky lákal už na samém úsvitu lidstva? Jeskynní komplex je hustě pokryt dlouhými i kratšími čárami, obrázky, písmeny i na první pohled nesrozumitelnými vzory. O tom, že rytiny v kameni jsou dílem člověka, nikdo nepochybuje. Symbolicky právě na Halloween čili v předvečer svátku Všech svatých bystrému zraku nadšeného jeskyňáře neunikla dvě „V“ – písmena, která označují dávnou modlitbu k Panně Marii odříkávanou ve chvílích největší krize. 

Obrazce, které byly až donedávna považovány za graffiti z viktoriánské doby, se ukázaly být jednou z největších anglických sbírek znaků a značek, jejichž účelem bylo odvracet zlé a temné síly. Tato čarodějnická znamení pocházejí pravděpodobně z přelomu 17. a 18. století. 

Byla to doba, kdy lidé věřili, že vás čarodějnice mohou uřknout, otrávit vám dobytek, odlákat manžela či manželku nebo unést a sníst děti. Rozsah znaků, stejně jako různorodost jejich umístění na stěnách a stropech jeskyně, jsou ojedinělé. Můžete světlem lampy ozářit kteroukoliv část sluje – vždy se před vámi zjeví zašifrované výzvy k bohorodičce, prosby o ochranu a zkřížené písmeno „I“ odkazující k Ježíši na kříži.

Od 16. do 19. století lidé křesťanskou symboliku užívali běžně, aniž by jí přisuzovali náboženské významy. Znaky tak nejsou svědectvím o hluboké víře v Boha, ale o ohromném strachu před temnými silami, s nimiž se mohou utkat právě jen Bůh, Ježíš nebo Marie. Proto jsou také v čarodějnických značkách nejčastěji voláni na pomoc.

Poblíž pekla

Původní vesnice Cres­well byla v minulosti k jeskyním mnohem blíže než dnes. Až v 19. století byla přemístěna, aby uvolnila místo pro pozemky hraběte z Portlandu. I to mohlo sehrát významnou roli při vytváření legend a bájí o vchodu do pekla. Vesnické obyvatelstvo žilo skalnímu útvaru i jeho tajemným útrobám mnohem blíže. Do nitra jeskynního systému se tak vydal nejeden odvážlivec, aby přinesl svědectví o hrůzách, které v podzemí zahlédl. 

Skály kromě jeskyně skutečně skrývají velmi hlubokou, dosud neprozkoumanou díru. Odtud tedy pravděpodobně pochází představa o bráně pekla a nutnosti ji zapečetit kouzly, magickým zaříkáváním nebo s pomocí svatých. 

Postupem času se jeskyně stala místem, které obyvatelé nejen nejbližší vesnice spojovali s nešťastnými událostmi. Za veškeré sucho, neúrodu, přírodní katastrofy a smrt zřejmě dávali vinu právě malebné skále a jeskynnímu systému, který se v jejích hloubkách skrývá.

Rituální ochranná znamení většinou nalézáme na oknech domů a v kostelech, kam se lidé před zlými duchy uchylovali. Jeskyně jsou spíše výjimkou a takto velký nález naprostý unikát.

TIP: Pravda o „bráně do pekel“: Co zabíjelo u tureckého Hierapolisu?

Co se tedy skutečně skrývá na dně hluboké jámy, na jejíž dno nedohlédneme? Věděli snad naši předci něco, co my nevidíme? Bránily značky něčemu zevnitř, aby se dostalo ven, nebo naopak chránily někoho, kdo se v jeskyni skrýval, před nebezpečím zvenku? A co bylo tehdy považováno za nebezpečné? Víly, čarodějnice, démoni nebo dokonce ďábel? Značky mlčí a halí jeskyni do tajemství, které ani dnes – po stovkách let nejsme schopni rozluštit! 

Protože jsou sloni velká zvířata, dokážou pozřít a strávit i objemnější semena rostlin, která jsou pro jiné živočichy příliš velká. Díky své velké mobilitě pak tato semena rozšiřují na velkém prostoru a jejich trus navíc obsahuje pro růst lesa nepostradatelné látky, které se jinak do těchto míst nedostanou. K tomu spásají lesní podrost a zašlapávají některé druhy rostlin. Po zmizení slonů by prostor uvolněný kvůli jejich absenci zaplnily rostliny, jejichž semena roznášejí menší zvířata. Složení lesa by se tak mohlo velmi podstatně měnit. 

TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

Na konkrétní dopad tohoto jevu se zaměřil specialista na tropickou ekologii John Poulsen a jeho kolegové a výsledky svého výzkumu zveřejnili ve čtrnáctideníku Conservation Biology. Biologové přezkoumali celkem 158 předešlých studií věnovaných vzorcům chování v lesích žijících slonů a ekologickým dopadům jejich přítomnosti. Poté tyto poznatky aplikovali na současné sloní populace, v lesích rostoucí dřeviny, dostupnost potravy a růst podrostu v současných lesích střední Afriky. Na základě toho pak Poulsen a jeho kolegové zjistili, že bez slonů (nebo při minimalizaci jejich počtů) čekají zásadní změny neuvěřitelných 96 % veškerého lesního porostu v regionu!

Když se řekne moucha, člověk si většinou vybaví bzučivá stvoření, která jsou nepříjemná tak maximálně svým vzhledem a zálibou v rozkladu a zápachu. Existují ale také mouchy, které jsou zákeřnými parazity anebo i nelítostnými lovci. Právě takovými lovci jsou i roupci, tedy „mouchy“ z čeledi roupcovitých (Asilidae).

V Austrálii nedávno popsali pět nových druhů roupců a k jejich pojmenování se inspirovali slavnými jedinci ze superhrdinského univerza společnosti Marvel. Nově objevení roupci vypadají skvěle a badatelé se jim proto rozhodli dát neméně skvělá jména. Pro entomology je to dobrá zpráva. Taková jména se dobře pamatují a bývají lákadlem pro média i širokou veřejnost.

TIP: Objev z hlubin moře: Vědci našli nový druh světélkujícího žraloka

Na latinských jménech zmíněných roupců to sice ve většině případů není na první pohled patrné, vždy se ale odvozují od některého slavného protagonisty marvelovských filmů a komiksů. Humorolethalis sergius byl pojmenován podle Deadpoola, zatímco Daptolestes feminategus je poctou Černé vdově, protože latinské pojmenování druhu znamená „žena, co nosí kůži“. Daptolestes bronteflavus čili „blond bouře“ odkazuje na Thora a Daptolestes illusiolautus zase na Lokiho vytvářejícího iluze. Pátý roupec Daptolestes leei dostal jméno podle legendárního a nedávno zesnulého tvůrce komiksů Marvelu Stana Lee, kterého i poněkud připomíná vzhledem.

Belgičtí lékaři nedávno řešili podivný případ – 54letá žena bez předchozí psychiatrické anamnézy jim tvrdila, že je slepice. Žena, jejíž jméno lékaři nezveřejnili, měla stabilní zaměstnání v lékárně a žila spořádaný rodinný život. Nikdy neužívala drogy ani neholdovala alkoholu. Podivného chování si všiml její bratr, který se zastavil na návštěvu. Žena sebou podivně škubala, kdákala a kokrhala. Lékařům v nemocnici poté tvrdila, že se cítí být slepicí. Záchvat následně odezněl a ženu už podobné myšlenky nikdy netrápily. Na své předchozí podivné chování si dokonce ani nevzpomínala.

Podle vědců z univerzity v Lovani, kteří se případem dále zabývali, šlo o zoantropii – velmi vzácný fenomén, kdy člověk trpí utkvělou představou, že se proměnil ve zvíře. V lékařské a historické literatuře z let 1850 až 2012 existuje pouze 56 popsaných případů zoanthropie. Lidé v nich vystupují jako psi, lvi, tygři, hyeny, žraloci, krokodýlové, nosorožci, kanci a včely.

Přestože přesné příčiny zoanthropie nejsou známé, odborníci se shodují, že může jít o projev psychiatrické poruchy, případně strukturální nebo funkční poruchy mozku. V popisovaném případě se po vyšetření lékaři shodli, že šlo důsledek deprese, jako reakce na úmrtí v rodině. 

TIP: Kořeny evropské lykantropie: Kde se vzala víra ve vlkodlaky?

Vedle zoanthropie zná medicína i lykantropii – kdy postižený člověk sám sebe vnímá jako zvíře, nejčastěji ve formě vlka. Lidé trpící klinickou lykantropií prožívají „záchvaty“ při kterých se vidí jako vlci, začnou chodit po čtyřech a vydávat zvuky podobné zvířecím.

Jako černou díru označujeme objekt s tak silnou gravitací, že úniková rychlost přesahuje rychlost světla. Z jeho gravitačního vlivu se pak nemohou vymanit ani fotony elektromagnetického záření. 

Černá díra se navenek projevuje pouze gravitací a přímo z toho vyplývají i možnosti jejího „zvážení“ na dálku. Předně, budeme-li mluvit o zcela samostatně existující černé díře, nelze ji na dálku ani odhalit, natož určit jakékoliv její parametry. Jedinou možností zůstává, že se nachází v blízkosti jiných, pozorovatelných objektů – tedy že tvoří součást dvojhvězdy nebo leží v centru vícehvězdného systému, například galaxie. Potom lze ke stanovení její hmotnosti využít Keplerovy zákony, které platí ve dvojhvězdách stejně jako v planetárních soustavách. 

TIP: Jak vznikají černé díry: Dokážeme vyluštit záhadu temných žroutů?

V nerozlišitelných případech, například u černých veleděr v centrech vzdálených galaxií, lze použít odvozené statistické vztahy. Hmotnost černé díry je pak možné odhadnout, třeba z disperze rychlostí stálic změřené ze spektra. V neposlední řadě můžeme hmotnost černé díry odhadnout, tvoří-li důsledek kolize ve spirálujícím binárním systému a je zdrojem gravitačních vln. Z jejich spektra lze rovněž určit hmotnost výsledného kompaktního objektu. 

Baskové vyráželi na lov velryb do vod Biskajského zálivu možná už v 7. století. Svědčí o tom účet za dodávku 10 tisíc litrů velrybího tuku na svícení, který v roce 670 vystavili dominikánům z kláštera u normandského Jumiéges velrybáři z jihofrancouzského Bayonne. V 16. století rozšířili Baskové svá původní loviště z Biskajského zálivu až k břehům Norska a Severní Ameriky a do vod kolem Islandu či Špicberků. Od Basků se přiučily velrybářství i další národy, které ho proměnily v globální fenomén a přivedly řadu kytovců na pokraj vyhubení. 

Lidé lovili příležitostně velryby už mnohem dříve, ale masový komerční lov schopný decimovat velrybí populace byl považován za baskický „vynález“. Nejnovější nálezy z okolí Gibraltaru ale dokazují, že Římané předběhli Basky přinejmenším o tisíc let. A to jak v umění lovu velkých mořských savců, tak i v jejich bezohledném vybíjení. 

Římští rybáři

Rybolov sehrával v životě Římanů významnou roli. Stopy po „velkovýrobním“ zpracování ryb jsou na pobřeží Středozemního moře patrné i s odstupem více než dvou tisíciletí. Patří k nim například „bazénky“ vytesané do skal či vystavěné z kamene. Ty sloužily k nakládání drobných ryb s bylinami a solí a následnému kvašení takto vzniklé hmoty na omáčku zvanou garum. Tahle pochutina během výroby rozhodně nevoněla po fialkách, ale v antice se těšila popularitě srovnatelné s oblibou sójové omáčky v Japonsku. 

V blízkosti starořímských „rybáren“ se dodnes nacházejí kosti z úlovků. Byly mezi nimi i kapitální kusy. Římané lovili tuňáky a dobová svědectví hovoří také o příležitostných úlovcích „mořských příšer“ nebo „beraních ryb“. Mohly to být velryby? Zoologové o tom vždy silně pochybovali, protože ve Středozemním moři dnes žijí hlavně keporkaci a plejtváci myšoci, jejichž lov je krajně náročný. Velrybáři ho zvládli až v 16. století. Schopnosti a technické možnosti římských rybářů k lovu keporkaků a myšoků zcela jistě nestačily. Vědci připouštěli, že se tehdejší rybáři mohli zmocnit nanejvýš jednotlivých velryb, které náhodou uvízly na mělčinách. 

Ale bylo to opravdu tak? Tým vedený Anou Rodriguesovou z univerzity ve francouzském Montpellier se rozhodl ověřit úlovky starořímských rybářů pomocí nejmodernějších genetických a molekulárně biologických metod. Výsledky zveřejněné ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B mění náš náhled na starořímské rybářství i na osudy velryb ve Středomoří. 

Důkazy z rybích továren

Vědci podrobili analýzám kosti nalezené archeology na pěti bývalých starořímských „rybích továrnách“ v okolí Gibraltarské úžiny. Šlo o úlomky, z kterých ani ten nejzkušenější anatom nedokáže vyčíst, jakému živočišnému druhu patřily. Existovalo však důvodné podezření, že by mohly pocházet z těl kytovců. Genetici izolovali z úlomků dědičnou informaci a v ní se soustředili na úseky, které se u jednotlivých druhů živočichů jasně liší. Zároveň izolovali z kostí i bílkovinu kolagen a určili jeho aminokyselinové složení. Také to je druhově specifické, a může proto posloužit jako jednoznačný identifikační znak. 

Deset z jedenácti zkoumaných kostí pocházelo z kytovců. Tři vzorky patřily velrybě černé, tři plejtvákovi šedému, jeden plejtvákovi myšokovi, jeden vorvani a jeden delfínovi. Velryby černé a plejtváci šedí dnes ve Středozemním moři nežijí. V době provozu gibraltarských rybích „továren“, tedy mezi roky 400 př. n. l. a 500, tu ale určitě žili a lidé je lovili. 

TIP: Hledání osamělé velryby: Vědci již několik let pátrají po největší velrybě světa

Ana Rodriguesová a její spolupracovníci se domnívají, že tyto velryby připlouvaly do Středomoří rodit mláďata a stávaly se tu snadnou kořistí starořímských velrybářů. Lov zřejmě nabyl na takové intenzitě, že mu populace velryby černé i plejtváků šedých podlehly. Římané tedy předběhli Basky o tisíciletí nejen v masovém lovu velryb, ale i v tom, že dokázali stavy těchto kytovců zcela zdecimovat. 

Zajímavá byla i jedenáctá analyzovaná kost, která patřila… slonovi! „To jen dokazuje, jak užitečné je použití moderních metod. Kdo ví, kolik dalších kostí si anatomové takhle popletli,“ říká vedoucí týmu Ana Rodriguesová. 

Budoucí elitní stíhač Arsenij Vasiljevič Vorožejkin (1912–2001) se narodil v obci Prokofjevo u Nižného Novgorodu. Roku 1937 završil letecký výcvik a po dvou letech už posbíral první bojové zkušenosti proti Japoncům u řeky Chalchyn-gol. Jeho talent se rychle projevil, když poslal k zemi stíhačku Ki-27. Údaje o dalších úspěších proti císařským letcům se liší, pravděpodobně však nad Mongolskem zničil šest strojů. S dvouplošníkem I-153 si zabojoval i za zimní války, ovšem žádné vítězství nepřidal.

S padesátkou zářezů

V březnu 1941 se stal velitelem eskadry ve 342. stíhacím pluku, v létě ho nadřízení coby nadaného velitele poslali na leteckou akademii. K operačnímu létání se vrátil na podzim 1942 a bojoval v řadách 728. stíhacího pluku, který působil ve prospěch Kalininského frontu. Na jaře 1943 se útvar přezbrojil na stroje Jak-7B a přesunul na letiště Solncevo, aby podporoval Voroněžský front.

Tam působil i za bitvy u Kurska, při níž Vorožejkin zazářil. Při 32 misích zničil 19 letadel, přičemž jen 14. července sestřelil jeden Bf 109 a čtyři Ju 87. Stal se tak nejúspěšnějším sovětským stíhačem celého kurského střetu. Koncem roku se jeho mateřský pluk přesunul k 1. ukrajinskému frontu a v únoru 1944 převzal letouny Jak-9. Zároveň nadřízení připnuli Vorožejkinovi na hruď Zlatou hvězdu hrdiny SSSR.

Po Kursku

V dalších měsících čerstvě povýšený major navyšoval své skóre nad Tarnopolem a Lvovem. Po zranění hlavy strávil několik týdnů v nemocnici a posléze převzal velení 32. stíhacího pluku. V srpnu se dočkal druhé Zlaté hvězdy a na podzim byl jmenován instruktorem Hlavního ředitelství výcviku frontového letectva.

TIP: Příběhy vojáků z polského tažení: Z polského letectva do RAF

Konec války ho zastihl nad Berlínem, kde se (zřejmě neúspěšně) pokusil sestřelit proudový bombardér Ar 234. Vorožejkinovo skóre činí 52 samostatných a 13 skupinových sestřelů. U letectva zůstal i po válce, vypracoval se na pozici zástupce velitele protivzdušné obrany Černomořské flotily a roku 1957 odešel do penze v hodnosti generálmajora. O svých zkušenostech napsal několik knih.

Na západě sousedí odlehlý Yukon s americkou Aljaškou, na východě se Severozápadními teritorii a na jihu s Britskou Kolumbií. Právem se mu přitom přezdívá „země medvědů“: Na tamních 482 443 km² žije okolo 17 tisíc chlupáčů, navzdory uvedené rozloze se však jedná o nejmenší ze tří kanadských teritorií. 

Proslulo především nálezem zlata na Rabbit Creek v roce 1896, který se později přejmenoval na příhodnější Bonanza Creek neboli „výnosný potok“. Když k objevu došlo, nikdo si neuměl představit, jak velký dopad bude na region mít. Yukon však ze zlaté horečky žije dodnes a těžba cenného kovu představuje trvalý magnet na mnohé dobrodruhy.

Pozor na losice

Hlavní město Yukonu, Whitehorse s 25 tisíci obyvatel, je nejsnáz dosažitelné letadlem. Na pohled vypadá menší, jelikož se mnoho domků ukrývá i v lesích obklopujících centrum „metropole“. 

Největší tamní lákadlo tvoří výzkumné zařízení a muzeum Yukon Beringia Interpretive Centre, kde se po cestě kolem koster obrovských mamutů a lenochodů dostanete až do doby ledové. V prostorných halách se rozléhají hlasy návštěvníků i pracovníků, kteří jsou velmi přátelští a nešetří poznatky o místní přírodě či radami k pobytu v divočině. Mimo jiné vám doporučí vyhýbat se losicím s mláďaty, neboť zmíněné samice mohou být nebezpečnější než medvědi. I před huňatými šelmami je však třeba se mít na pozoru.  

Piknik s grizzlym

Do odlehlého koutu světa nejezdí jen dobrodruzi s rýžovací pánví, ale také milovníci přírody. Na rozlehlých planinách našlo podle odhadů domov na 230 tisíc sobů, 70 tisíc losů, 10 tisíc medvědů černých a sedm tisíc jejich hnědých příbuzných. Setkání s divokým zvířetem se sice nedá naplánovat, zato vám doslova vyrazí dech. Medvědů můžete spatřit opravdu mnoho: Na léto scházejí z hor, aby se připravili na další krutou zimu. Ve vnitrozemí se pak živí především trávou, bobulemi či kořínky a nepohrdnou mršinou. Nemají totiž přístup k řekám, v nichž by táhli lososi, a proto také bývají menší než jejich protějšky například na Aljašce.

Ke střetům chlupáčů s lidmi však nedochází jen v divočině. Není prý neobvyklé, že se zbloudilému grizzlymu zalíbí něčí květinová zahrádka a vydá se na průzkum. Nebo jej přiláká vůně pikniku a vy se ráno probudíte s medvědem před stanem. Pak zbývá jedině začít na něj mluvit a hýbat rukama, aby si vás nespletl s přirozenou kořistí – s trochou štěstí se spokojí s vašimi zásobami. 

Tam, kde se zastavil čas

Městečko Dawson na soutoku řek Klondike a Yukon založili po vypuknutí zlaté horečky ti, kdo do míst přišli hledat štěstí. V obci pojmenované po kanadském geologovi Georgi M. Dawsonovi žilo na konci 19. století 30 tisíc lidí, a v době své největší slávy dokonce nabízela kulturní povyražení v podobě operních domů, divadel, kin, tančíren i vyhlášených restaurací s francouzskými šéfkuchaři.

Dnes má město ležící mezi haldami přetěženého štěrku necelých 1 200 obyvatel, každoročně ovšem přijíždí na 60 tisíc turistů. Tamní neopakovatelná atmosféra jako by totiž zakonzervovala vše, co jsou lidé ochotni pro bohatství obětovat, stejně jako odhodlání zlatokopů při obtížné práci. V místě se střetává těžká technika s panenskou přírodou, i když na přetěženém kamení už žádná nová zeleň neraší.

Divoký západ na severu

Při příjezdu do centra Dawson City na vás minulost dýchne ještě silněji a bude se vám zdát, že jste se ocitli v jiném století. Mnoho obchůdků a pekáren na hlavní třídě nese názvy, jež stále připomínají éru zlaté horečky. Městečko působí téměř dojmem kulis, ale zároveň je na první pohled zřejmé, že místní nevedou jednoduchý život. 

I uprostřed léta vane od řeky Yukon studený vzduch a teploty se pohybují kolem patnácti stupňů. Při procházce po dřevěných chodnících v tamních ulicích se neubráníte myšlenkám, jak domy obložené dřevem ochrání své obyvatele před mrazy, které region svírají v zimě. Starousedlíci totiž zůstávají po celý rok, zatímco turisté raději přijíždějí v letních měsících.

Volání divočiny

Z přilehlých lesů a kopců, mezi nimiž se Dawson rozprostírá, ucítíte ono všemi dobrodruhy zmiňované volání divočiny a budete se chtít vydat vstříc novým zážitkům. Nenechte se však zmást: Tamní příroda dokáže být opravdu nemilosrdná a štěstí přeje pouze připraveným. 

Proto je vždy rozumnější vyrážet v rámci organizovaných trekingových výprav, jež nabízí místní turistické centrum. Jedině tam se lze také dostat na internet, což může pro řadu cestovatelů 21. století znamenat skutečnou zkoušku trpělivosti. Dawson City totiž téměř nemá pokrytí signálem, čímž se pocit dobrodružství ještě znásobí.

Zlatá horečka dnes

Mnoho návštěvníků přijíždí s vidinou, že hned při výstupu z auta zakopnou o zlatý nugget. Je však dobré zůstat nohama na zemi a užít si především přírodní bohatství, svěží vzduch a šum majestátní řeky Yukon. Těžbu zlata si přesto můžete vyzkoušet na vlastní kůži: Především v okolí Dawsonu se totiž nachází bezpočet těžebních stanic, připravených na nápor nadšených turistů. 

Za nízký poplatek vám tam půjčí železnou pánev, s níž se budete cítit jako pravý zlatokop, po ruce však mají i plastovou verzi pro méně zručné hledače. Následně vás průvodce zavede ke korytu a vysvětlí vám techniku rýžování. Jakmile ji budete mít v malíčku, můžete se přesunout na určené místo, kde už vás čeká těžba v terénu – a také velká šance na úspěch. Po zalesknutí prvních zrníček je těžké s rýžováním přestat, takže vám brzy bude jasné, co přesně znamená ona „zlatá horečka“.

Trocha hazardu na konec

Ať se přes den rozhodnete pro jakoukoliv aktivitu, večer rozhodně nezapomeňte navštívit Diamond Tooth Gerties Gambling Hall. Nejstarší kanadské kasino a zároveň nezisková organizace vás vtáhne do minulosti hned poté, co projdete jejími dřevěnými dveřmi. Po vkročení do sálu si budete připadat jako v dobách, kdy ve městě žilo 30 tisíc lidí a jejich největší zábavu tvořily společenské hry a večírky. 

TIP: Divoký Yukon: Jak dnes vypadají místa z příběhů Jacka Londona

Na pódiu se každý večer představují kabaretní tanečnice za doprovodu živé hudby a stěny pokrývají předměty s námětem zlaté horečky, ale i z doby po ní: od nuggetů přes staré rifle s laclem „dungarees“ až po kanadské a britské vlajky. Pokud si budete chtít atmosféru užít opravdu naplno, zahrajte si karty a k tomu si dejte místní specialitu, sourtoe cocktail (viz Alkohol a palec). 

Kulové hvězdokupy jsou sbírkami hustě poskládaných hvězd, které krouží kolem centra galaxie. V Mléčné dráze jich je více než 150 a v minulosti jich bývalo nejspíš ještě podstatně více. Z dřívějších pozorování a výzkumů vyplývá, že řada kulových hvězdokup obsahuje hvězdy raných generací, které jsou svědky mladého vesmíru a počátků Mléčné dráhy.

Potvrzuje to i nový výzkum týmu, který vedl Zhen Wan z australské University of Sydney. Objevili rozsáhlou strukturu, tvořenou hvězdami, která se pne kolem Mléčné dráhy a nazvali ji proud Fénixe (anglicky Phoenix Stream). Podle badatelů jde o pozůstatek starobylé kulové hvězdokupy, kterou Mléčná dráha rozervala asi před 2 miliardami let.

Hvězdný proud Fénixe 

Na proudu Fénixe je unikátní především chemické složení hvězd, které jej tvoří. Vědce překvapilo, že tyto hvězdy mají velmi nízkou metalicitu, čili že obsahují jen velice málo těžší prvků než je vodík a helium. Tím se podstatně liší od hvězd jiných kulových hvězdokup v Mléčné dráze.

TIP: Galaktický lup: Nejvzdálenější hvězdy Mléčné dráhy pocházejí z krádeže

Pokud se vědci nespletli a proud Fénixe je skutečně pozůstatkem dávné kulové hvězdokupy, tak to musela být opravdu nesmírně archaická hvězdokupa. Metalicita hvězd této hvězdokupy je tak nízká, že to odporuje našim dosavadním teoriím o vzniku hvězdokup. Podle jednoho možného vysvětlení jsme v tomto případě narazili na stopu dnes již zřejmě „vyhynulé“ generace hvězdokup, které vznikaly ve velmi mladém vesmíru a v naprosto odlišném prostředí, nežli hvězdokupy, které dnes známe v Mléčné dráze i jiných galaxiích.