Starozákonní desatero mimo jiné zakazuje zobrazování Boha (Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit...). Proto je pro archeology téměř nemožné nalézt dávná zpodobnění izraelského Boha, tedy Jehovy. Podle Yosefa Garfinkela z izraelského institutu Institute of Archaeology at Hebrew University by jedním z takových extrémně vzácných nálezů mohla být hliněná hlava objevená na archeologické lokalitě Churvat Keijafa ve středním Izraeli.

Jehova jezdec

Asi pět centimetrů velká hlava byla nalezena v ruinách velké budovy, která mohla být palácem. Hlava vznikla asi před 3 tisíci lety, zhruba v době vlády biblického krále Šalamouna, a zřejmě byla původně připojena k tělu. Garfinkel je přesvědčený, že šlo o sošku Jehovy na koni. 

V Churvat Keijafa už nebyly objeveny žádné další podobné sošky. Na jiných místech v Izraeli – dávných palácích, chrámech nebo pohřebištích, se už ale vyskytly podobné nálezy ze stejného období. A také možná zobrazují Jehovu na koni. Podle Garfinkela bylo v té době v oblasti Blízkého východu mezi věřícími lidmi běžné, že navazovali kontakt s nadpřirozenými božstvy pomocí sošek a dalších typů zobrazení. Striktní zákaz zobrazovat Jehovu ostatně přišel až později, zřejmě kolem 8. století před naším letopočtem.

TIP: Archeologové objevili v Izraeli „New York doby bronzové“

Jak to v podobných případech bývá, ne každý s Garfinkelem souhlasí. Podle některých odborníků se v době vzniku hlavy v oblasti V Churvat Keijafa Jehova neuctíval. A hlava také údajně nevykazuje potřebné symboly či atributy božské povahy.

Osmnáctého května 1868 se v Alexandrovském paláci v Sankt Petěrburgu narodil carevně Marii Fjodorovně a caru Alexandrovi III. syn Mikuláš, první z jejích dětí, a tedy i pravděpodobný následník trůnu. Postupně jej následovali ještě tři další bratři a dvě sestry. Rodiče a děti spojovala rozsáhlá korespondence – Marie Fjodorovna i Alexandr III. své děti upřímně milovali. 

Sestry exulantky

Obě Alexandrovy dcery, Olga i Xenie, se shodně dožily roku 1960. Xénie nesnášela války, věnovala se hlavně charitě a spravovala také Institut dívčího vzdělávání. Její manžel Alexandr, řečený Sandro, byl mimo jiné velký průkopník letectví, kterému se ovšem v poválečném exilu věnoval s mnohem větším zápalem než rodině a manželský pár začal kvůli tomu brzy žít odděleně. Xenie v exilu žila chudým životem a často se musela obracet na pomoc britské královské rodiny. 

Ani Olgu nečekal nudný život. Její první manžel byl pravděpodobně homosexuál či asexuál – patnáct let nedošlo k naplnění sňatku, přesto se ale s Olgou odmítal rozvést. Až roku 1916 car Mikuláš II. sestřin sňatek anuloval a ta si o měsíc později vzala Nikolaje Kulikovského, důstojníka jízdy. S ním se vídala (zprvu striktně přátelsky) také patnáct let. Po revoluci ale musel Nikolaj coby příliš blízký příbuzný cara odejít z armády, načež pár opustil Rusko a odešel k příbuzným do Dánska, kde žili v blízkosti Marie Fjodorovny.

Po smrti Marie Fjodorovny bylo její sídlo prodáno a za svou část zděděných financí si Olga s Nikolajem koupili statek, kde chovali koně i dobytek. Jejich dva synové vyrostli jako farmáři a vyprávění o životě v Petrohradu pro mělo příchuť těžko uvěřitelných pohádek.

TIP: Umlčená generace: Jací byli členové carské rodiny Mikuláše II.?

Statek rodina opustila až v roce 1948, kdy se z obav před rozšiřující se sférou vlivu SSSR raději přesunuli do Kanady. Tam se nejprve také pokoušeli farmařit, synové ale brzy odešli a Nikolaje začaly trápit bolesti zad, při jejichž léčbě se dokonce upnul i k homeopatii. Pár se přestěhoval do malého bytu na torontském předměstí, kde spal později již bolestí zcela paralyzovaný Nikolaj v obývacím pokoji na gauči, zatímco Olga nocovala v ložnici. Nikolaj zemřel roku 1958, Olga o dva roky později. Pochováni jsou vedle sebe na hřbitově v Torontu.

Kyslík je pro nás symbolem prostředí, v němž může fungovat život. Na úrovni galaxií ale představuje něco úplně jiného. Kyslík je totiž vedlejším produktem procesů, které probíhají v nitru hvězd. Čím více se v dané galaxii nachází kyslíku, tím starší ta galaxie obvykle je. Astronomové teď ale objevili galaxii, která se v tomto směru vymyká našim zkušenostem.

Japonský astronom Takashi Kojima z University of Tokyo a jeho tým nedávno našli galaxii, která má úplně nejméně kyslíku ze všech známých galaxií. Jde o galaxii HSC J1631+4426, která je od nás vzdálená 450 milionů světelných let a nachází se v severním souhvězdí Herkula. V této galaxii je jenom 1,6 % kyslíku v porovnáním s množstvím kyslíku, jaké obsahuje naše Slunce. Podle astronomů v této galaxii sotva začala tvorba nových hvězd.

Objev umělé inteligence

Jak je to v astronomii stále častější, významné zásluhy na objevu galaxie HSC J1631+4426 si připsala umělá inteligence. Kvůli objevu galaxie s extrémně nízkým množstvím kyslíku bylo totiž nutné pečlivě prohledat ohromné množství dat, které nashromáždil havajský teleskop Subaru. Z více než 40 milionů galaxií na snímcích Subaru umělá inteligence vytipovala 27 kandidátů. Z nich má nejméně kyslíku právě galaxie HSC J1631+4426. 

TIP: Extrémní vzácnost: Astronomové objevili galaxii se dvěma prstenci

Další zajímavostí této pozoruhodné galaxie je, že je velice lehká. Váží „jen“ jako zhruba 0,8 milionu Sluncí. Na galaxii je to dost málo. Odpovídá to zhruba jedné stotisícině hmoty Mléčné dráhy. Spíše než galaxii se hmotnost galaxie HSC J1631+4426 blíží kulové hvězdokupě, jaké známé v Mléčné dráze. Pro astronomy je tato galaxie nesmírně cenná. Představuje objekt, který vznikl až relativně pozdě v historii vesmíru a mohl by přinést nové informace o vzniku a vývoji galaxií.

Byly doby, kdy raci říční (Astacus astacus) nebyli v našich řekách žádnou vzácností. Stali se dokonce běžným objektem rybářského práva, včetně vypsané minimální lovné délky, doby hájení a počtu kusů, které si rybář směl denně odnést. Koncem 19. století nastal zlom a z raků se stala vzácná stvoření obývající jen některé čisté toky a nádrže. První ze dvou hlavních příčin jejich úbytku byl prudký nárůst znečištění vody kvůli rozvoji průmyslu a druhým důvodem je zavlečení nebezpečné choroby nazývané račí mor. 

Před kým jsou na pozoru

Vždy, když se pod vodou „potkám“ s rakem, s potěšením s ním strávím i několik desítek minut. Na rozdíl od ryb nikam neodplave a nepohybuje se nijak rychle. Potápěč má tak šanci nerušeně raky pozorovat a na chvíli se stát součástí jejich života. Nebývá úplně snadné je najít, ale někdy má člověk štěstí. Při jednom mém ponoru mě na raky upozornili okouni, kteří nade dnem jednoho z klepetáčů bedlivě sledovali. Mohlo by se zdát, že mu dělají bodyguardy a bdí nad jeho bezpečím, ale opak je pravdou. Okoun je dravá ryba a raka má na svém jídelníčku. Za normálních okolností se mu nemůže dostat pod krunýř, ale snaží se vyčíhat okamžik, kdy ho rak svléká, protože už z něj vyrostl a je mu malý. Než se mu vytvoří nové brnění, je vůči dravcům v okolí totálně bezbranný. 

Zvláštní je, že raci jsou aktivní i přes den, ačkoli je to pro ně tak nebezpečné. Jinak totiž u raka (na rozdíl od okouna) převažuje noční aktivita. Nad každým z obrněných chlapíků číhá hned několik okounů, kteří je při první příležitosti dokážou bleskurychle roztrhat a sežrat. Dalšími račími nepřáteli jsou štiky, které na ně ovšem tak cílevědomě nečíhají. Raci se stávají potravou i dalších druhů ryb, někdy i žab a želv, hadů, vodních ptáků a některých obratlovců. K přirozeným nepřátelům raka patří například vydra říční (Lutra lutra) nebo u nás nepůvodní norek americký (Mustela vison). 

Lezci a příležitostní kanibalové

O racích se říká, že chodí pouze pozpátku, což není pravda. Dokážou totiž nejen couvat, ale rovněž chodit bokem a vpřed. Rak je výborným lezcem a pod vodou se nebojí vyšplhat na skály, slézat z kolmých zatopených stěn nebo cestovat po větvích popadaných stromů. Neustále je zabrán do nějaké činnosti, většinou spojené s vyhledáváním potravy. Raci jsou všežravci, kteří se živí drobnými živočichy a rostlinami, obvykle ovšem vezmou zavděk i rostlinnými nebo živočišnými odpadky. Když na dně najdu mrtvou rybu, zpravidla je u ní nebo v její blízkosti taky rak, případně hned několik raků. Požírají i pakomáry, různá vývojová stadia hmyzu a jejich larvy, měkkýše, plže, červy, malé rybky a jiné živočišné látky. 

Po vykulení z vajíček se ráče živí planktonem, později dává přednost živočišné stravě bohaté na bílkoviny. V dospělosti tvoří až 80 % račího jídelníčku rostlinná strava s obsahem vápníku – vodní mor, růžkatec, rdest, stolístek. Není však výjimečné ani to, že si rak dá „k obědu“ příslušníka vlastního druhu. Při obraně nebo v útoku používají tito podvodní rytíři svůj zploštělý svalnatý ocas. V těchto okamžicích plavou nebo vyrážejí pozpátku a snaží se udeřit nepřítele ocasem. 

Co se skrývá pod brněním

Račí tělo se skládá z tvrdé vnější kostry, článkované na nohách a ocasu. Krunýř je ze 46 % tvořen chitinem, dalších 46 % představuje uhličitan vápenatý a fosforečnan vápenatý. V případě raka říčního obsahuje svrchní vrstva také dvě základní barviva: blankytnou modř a sytou červeň.

Hlavohruď je příčnou mělkou týlní rýhou rozdělena na dvě části. Na přední jsou umístěny smyslové orgány a končetiny ústní dutiny. Na druhé pak orgány dýchací soustavy. Rak dýchá žábrami, které leží v žeberní komoře jednak při kořenech kráčivých nohou, u kořenů čelistních nožek a částečně po stranách těla. Vchody do žaber jsou chráněné hustými chitinovými štětinkami, které zabraňují zanášení.

V druhé části hlavohrudi je uchyceno také pět párů kráčivých nohou. Ty úplně první končí klešťovitými klepety, jichž rak používá pro uchopení potravy anebo k obraně. Zbývající čtyři páry nohou mu slouží k pohybu. 

Krunýř hlavohrudi vybíhá dopředu v nápadný ostrý čelní hrot. U jeho kořene se nacházejí dvě složené fasetové oči na pohyblivých stopkách a dva páry tykadel. Dlouhá tykadla neboli antény slouží jako hmatový orgán a u báze je porůstají brvy obsahující čichové buňky. Krátká tykadla, zvaná latinsky antenuly, mají u báze uložen polohorovnovážný orgán, v němž jsou drobné částice sedimentu zvané statolity. Když se rak převrátí, statolity mění polohu, narážejí do výstelky a informace o poloze jsou přenášeny nervy do nadjícnové nervové uzliny, která nahrazuje funkci mozku. 

Zrození nové generace

Důležitým momentem v životě každého druhu je páření. V případě raků k němu dochází během měsíců září, října a listopadu, kdy teplota klesne na 7–12 °C. Při tomto aktu se samičky otáčejí na bok nebo záda, přičemž je samci pevně drží a nalepují samičkám do blízkosti pohlavních vývodů (gonopor) asi milimetr velké, bílé trubičkovité spermatofory (pouzdro obsahující spermie). Samice poté v rozmezí od 2 do 45 dní vyklade vajíčka (v počtu až 200) na zadečkové končetiny (pleopody). 

Vajíčka jsou přichycena v hroznech na panožkách na vnitřní straně ocasní části těla, takže kolem nich stále proudí okysličená voda. Samička upevněná vajíčka opatruje do května až července (záleží na teplotě), kdy dochází k líhnutí. Když se malí raci vyklubou na svět, přidržují se až do prvního svlékání, tedy asi dva týdny, pod ohnutým zadečkem samice. U raka říčního zůstávají ráčata na pleopodech přichycena až do 2. vývojového stádia, kdy dochází k jejich osamostatnění. 

Starousedlíci a přistěhovalci

Raci jsou významnými bioindikátory dobré kvality vod a úbytek kyslíku v ní je pro tyto korýše zásadním limitujícím faktorem. I když se rak říční v poslední době dokáže vypořádat s mírným znečištěním, dostatek kyslíku je pro jeho život nezbytný.

V Česku žije pět druhů raků:

• rak kamenáč (Austropotamobius torrentium)
• rak říční (Astacus astacus)
• rak bahenní (Astacus leptodactylus)
• rak pruhovaný (Orconectes limosus) 
• rak signální (Pacifastacus leniusculus)

Pouze rak říční a rak kamenáč jsou v naší přírodě původní a je jen otázkou času, kdy se budeme v naší volné přírodě setkávat i s dalšími druhy raků. Příštím invazivním druhem by mohl být například rak mramorový (Procambarus fallax), který se již prokazatelně vyskytuje ve volné přírodě například u sousedů v Německu. 

Oba původní druhy raků jsou u nás chráněny zákonem a zařazeny mezi ohrožené druhy. Rak říční je dokonce veden jako kriticky ohrožený a vztahuje se na něj také Úmluva o ochraně evropské fauny. Nesmí být tedy odchytáván, chován v zajetí, neměl by být rušen, zraňován, usmrcován ani přemisťován. Ani ostatní druhy raků však není povoleno lovit. 

Pohroma zvaná račí mor

S nepůvodními račími druhy byl ze Severní Ameriky dovezen také račí mor (Aphanomyces astaci), který významně ohrožuje evropské populace raků. Původcem nemoci je plíseň, která roste na těle raků a do vody uvolňuje pohyblivé výtrusy, pomocí nichž se rozmnožuje. Spory mohou přežívat ve vodě týdny, možná i měsíce. Spory napadají další jedince, klíčí ve vláknech plísně a ta pak vrůstají do račího krunýře. U citlivých druhů parazit prorůstá v podstatě do celého těla, čímž raka zahubí. Plíseň je výhradně račím parazitem, jiným živočichům neubližuje. 

TIP: Rak je živá chemická laboratoř: Rozhovor s astakologem Pavlem Kozákem

Infekce napadá hlavně nervový systém. Projevuje se apatií, poškozením očí, ztrátou končetin apod. Evropské druhy raků jsou při napadení račím morem odsouzeny k smrti, naopak druhy zavlečené ze Severní Ameriky jsou vůči nemoci mnohem odolnější. Obvykle na nákazu nehynou, ale bohužel velmi často fungují jako její přenašeči. 

„Ženy vnášejí do IT jiný pohled, a o to jde,“ usmívá se zakladatelka Czechitas Dita Přikrylová. Stačí s těmito dámami strávit několik hodin, a získáte pocit, že informační technologie představují nejzábavnější možné povolání. Ohromná síla, díky níž se bez nadsázky tisíce žen noří do hlubin počítačů, vytryskla nenápadně – když před sedmi lety pár spolužáků z Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně uspořádalo workshop o tvorbě webových aplikací.

Jak zbořit stereotypy

„Chtěli jsme holkám ukázat, že se v oblasti IT mohou něco nového naučit relativně rychle,“ vysvětluje Dita Přikrylová, jež na vlastní kůži pocítila, jaké zastoupení ženy v IT světě u nás mají. Když studovala aplikovanou informatiku, patřila k deseti dívkám v ročníku mezi téměř dvěma stovkami spolužáků. Může za to prý stereotypní pocit, že IT je určeno jen pro vyvolené jedničkáře z matematiky. „Já se nejčastěji setkávám se stereotypy v hlavách samotných žen. Pro ně se pořád jedná o velmi nepředstavitelnou profesi, což může být samozřejmě dáno výchovou a volbou povolání, která se odehrává už na střední škole.“

Prostá myšlenka „holky holkám o IT“, s níž Dita spoluzakládala neziskovou vzdělávací organizaci Czechitas, se během šesti let přerodila v něco ohromného. Czechitas dnes mají 49 zaměstnanců, 565 dobrovolníků, koučů a lektorů, sedm poboček a uspořádali přes 450 workshopů i dlouhodobých kurzů, kterými prošlo přes dvanáct tisíc žen. Desítkám z nich se tím přitom změnil život.

S vámi se nepočítá

Lence Farané dal profesor na gymnáziu jasně najevo, co si o dívkách ve světě čísel myslí: „Hned na začátku nám řekl, že my jako holky nikdy nebudeme mít tak dobré výsledky v matice a fyzice jako kluci a že budeme rády, když ‚prolezeme‘ za tři.“ Teď by se její učitel nejspíš divil. Po deseti letech opustila manažerskou pozici v hotelnictví a rozhodla se zkusit něco jiného. Lákala ji analýza dat, a tak začala listovat inzeráty a poohlížet se po kurzech programování – až narazila na Czechitas.

TIP: Dělat víc věcí najednou? Ženy nejsou čarodějky, muži to zvládají stejně

Lenka s nimi následně absolvovala tříměsíční akademii, kterou přirovnává k semestru na vysoké škole. Na výuku, spojenou i s praxí, se nedostane každý – zájem často třikrát převyšuje počet volných míst, a tak si v Czechitas mohou vybírat. „Do programu volíme ženy, které mají motivaci s nabytými znalostmi něco podniknout, nejlépe získat práci v oboru. Vybíráme ženy, jež se vracejí z mateřské dovolené a chtějí si najít nové místo, a rozhodujeme se také podle jejich vstupních znalostí,“ popisuje Dita Přikrylová. Většinu z nich sice nezvládnou zastat hned po absolvování kurzu, ale na juniorní pozice si troufnout mohou. 

Československo nemělo tradici individuálního teroru – například za první republiky se vyskytoval jen sporadicky. Poúnorový komunistický režim se pak (prostřednictvím vlastního bezpečnostního aparátu) potýkal s různorodým terorismem odlišnými způsoby. V počátečních letech, kdy se režim etabloval, neváhal teroristické metody sám používat – jednalo se zejména o únosy z území cizích států a vražedné útoky v zahraničí.

V samotném Československu v prvních letech komunistické éry představovaly únosy spojené s hrozbami smrtí a vydíráním běžně užívanou metodu Státní bezpečnosti. I známé justiční vraždy v 50. letech se dají označit za formu teroru, protože měly krom jiného za cíl hromadné zastrašení a znejistění obyvatelstva.

Není terorista jako terorista

Od 60. let československá rozvědka studovala, jak postupovat při vraždách, záškodnictví a řízených provokacích prováděných pod cizí vlajkou. Chtěla tak nejen zasáhnout nepřítele, ale rovněž vyvolat pochybnosti. Kvůli těmto účelům StB studovala například problematiku výroby a použití biologických jedů nezanechávajících stopy, či tajně shro­mažďovala zbraně a výbušniny zahraničního původu.

Československý režim měl k mezinárodnímu terorismu ambivalentní vztah. Samozřejmě že z ideologického hlediska naprosto zavrhoval terorismus neonacistický či náboženský. Něco jiného však představoval ozbrojený radikalismus ultralevice. Dodejme, že tehdejším názvoslovím se vládnoucí strany východní Evropy považovaly za levici, reformní komunisty a sociální demokraty už popisovaly jako pravici a studentské hnutí z roku 1968, anarchisty, maoisty a trockisty charakterizovaly jako ultralevicový revizionismus.

Komunistům nevyhovovalo úzké a „třídní“ pojetí terorismu na Západě, kde se tak označoval i podle komunistů přijatelný „národně osvobozenecký boj“, „protiimperialistické“ a „revoluční hnutí“. Pro marxisty-leninisty se jednalo o legitimní formy boje. Jejich oficiální stanovisko přitom znělo, že individuální teror je neslučitelný s principy třídního boje a patří spíš k nežádoucí anarchistické úchylce.

Ozbrojené akce krajní levice ve svobodném světě využívali komunisté jako propagandistický důkaz zákonité krize západních demokracií a navenek se od nich distancovali jako od slepé uličky „avanturistické maloburžoazie, která žene vodu na mlýn „buržoazní propagandě“. Ovšem když zároveň takové události způsobovaly v zemích nepřátel problémy a zaměstnávaly jejich bezpečnostní i mocenský aparát, bylo to pochopitelně pro druhou stranu žádoucí. Utajená neoficiální podpora mezi sovětským blokem a levičáckou teroristickou scénou se proto někdy skutečně rozvíjela – překrývaná zároveň verbální kritikou Rudých brigád, skupiny Baader-Meinhofová či Irské republikánské armády.

Otoč to na Mnichov

I v samotném socialistickém táboře – Československo nevyjímaje – měly tamní režimy samy z ozbrojeného násilí obavy – ať už vycházelo od občanů republiky, nebo hrozilo od zahraničních skupin. V letech 1970–1978 StB na území ČSSR zaznamenala celkem 11 takových pokusů, přičemž devět z nich se uskutečnilo a dva neuspěly. Pachatelé neměli politické požadavky, ale chtěli emigrovat, přičemž si někdy politickými argumenty vypomáhali při zdůvodnění akce.

Od počátku 70. let ČSSR usilovala o eliminaci „leteckého terorismu“ na vlastním území; jedno z takových opatření představoval i podpis mezinárodních dohod. Nárůst teroristických akcí rovněž vedl v roce 1981 k založení Správy kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti – XIV. správy SNB. V jejím rámci vznikla rovněž protiteroristická jednotka – Útvar zvláštního určení.

I riziko akcí (na Západě jinak žádoucích) ultralevicových, palestinských a dalších skupin na vlastním území rovněž nešlo vyloučit. StB proto od 70. let široce mapovala pohyb skutečných (vesměs „spřízněných“) teroristů a z terorismu podezřelých cizinců přes československé území a snažila se kontrolovat a regulovat jejich pobyt. Vydání víza se muselo předem projednat a v některých případech dokonce čs. orgány takovým jedincům v příjezdu zabránily, případně je z republiky časem vyexpedovaly pryč. Samozřejmě že je ale nezadržely a nepředaly západoevropské policii. Seznam mezinárodních teroristů prověřovaných XIV. správou SNB obsahoval v roce 1985 závratných 358 jmen.

Palestinci ze Zastávky

Jak konkrétně ale participoval československý režim na mezinárodním terorismu tam, kde si k tomu důvody našel? Především poskytováním výcviku, školení a materiálu využitelného při útocích v zahraničí. V souvislosti se sovětskou politikou podpory takzvaných národně osvobozeneckých hnutí probíhaly u nás od počátku 60. let různé kursy specialistů z rozvojových zemí, mezi prvními z Guineje či Angoly. Tyto kursy některé materiály i někteří historici označují za školení teroristů, ve skutečnosti však – podle náplně kursů – nebyla čs. aktivita tak jednoznačná: šlo spíše o přípravu specialistů v policejních, zpravodajských nebo vojenských odbornostech. Využitelnost frekventantů spočívala nejvíce v oblasti bezpečnostních nebo vojenských struktur (tedy v nově budovaném bezpečnostním aparátu rozvojových zemí), ne přímo v individuálním teroru.

V 70. letech se školení po malé pauze obnovila. Na Ústavu zahraničních studií Vysoké školy SNB v Zastávce u Brna probíhal půlroční výcvik v ochraně prominentních osob, ve spojení, sledování či šifrování. Frekventanty posílal afghánský režim a Organizace pro osvobození Palestiny. Avšak v dalších kursech na Zahraniční fakultě Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně se připravovali posluchači z rozvojových zemí i ve vysloveně bojových dovednostech.

Velký rozruch způsobila v polovině 70. let tvrzení světového tisku o výcviku členů italských Rudých brigád (Brigate Rosse) na čs. území. Ani dodatečným výzkumem se ale nepodařilo prokázat, že by nějaký tábor u Karlových Varů existoval – i když jednotliví italští teroristé Československo navštěvovali.

Linka Praha–Havana

Častou formu podpory představovalo poskytování útočiště a tranzitu problematickým osobám, které působily na pomezí terorismu. Od prosince 1962 do konce 60. let poskytovala československá rozvědka té kubánské pomoc při přesunech osob z Kuby přes Prahu do různých zemí Latinské Ameriky. Tato spolupráce spočívala kromě zajištění přechodného ubytování ve zvláštním odbavení osob přilétajících z Kuby do Prahy s falešnými jihoamerickými cestovními pasy.

Začátkem 60. let představovalo letecké spojení s Prahou jednu z mála možností, jak nenápadně Kubu opustit a pak dále pokračovat do západní Evropy a Jižní či Střední Ameriky.

TIP: Takhle vzniká revoluce: Co se před půlstoletím odehrálo na Kubě?

Na podzim 1962 proběhla takzvaná kubánská krize, vyvolaná sovětským pokusem o zřízení raketové základny. Následky americké blokády a poté přijatých sankcí se projevovaly i v dalších letech a Kubánci (ve spolupráci s některými latinskoamerickými komunistickými stranami či skupinami od nich odštěpenými) se snažili vyvolat v Jižní Americe revoluci. Na „ostrově svobody“ absolvovali školení i různí komunističtí funkcionáři a radikálové z celého světa, přičemž všechny tyto lidi bylo nutné nenápadně dopravit do míst jejich plánovaného působení. V Praze se daly „zamést stopy“ a cestující se pasově odbavili tak, aby získali před návratem domů legendu nezávadného pobytu ve světě.

Akce Manuel

První správa MV však kontrolovala jen část takových pasažérů. Od roku 1963 si dokonce rezidentura kubánské rozvědky v Praze odbavovala některé transporty sama, bez vědomí československých partnerů! Během pražského jara, konkrétně od dubna 1968, dokonce počet cestujících v péči Havany podstatně převýšil „zákazníky“ čs. tajné služby. Celkový počet osob dopravovaných v rámci této akce Manuel činil od prosince 1962 do ledna 1970 (kdy byla zastavena) nejméně 1 123 osob a od října 1969 do května 1970 zařídili Castrovi lidé v Praze dopravu zpět na Kubu údajně asi 110 osobám. V 70. letech už čs. rozvědka na transportech z Kuby neparticipovala. Od roku 1974 pak všechny požadavky Castrova režimu řešil Odbor pro mezinárodní styky Federálního ministerstva vnitra, stejně jako jiné žádosti z ostatních států socialistického tábora.

V roce 2000 zkoumal Úřad dokumentace a vyšetřování Policie ČR možnost, že účastí na operaci Manuel se mohli konkrétní českoslovenští občané dopustit trestného činu podpory terorismu (dnes § 311 odst. 2 trestního zákona). Podle zjištění vyšetřovatelů ale podezřelí jedinci již údajně zemřeli. Navíc Evropskou úmluvu o potlačování terorismu vydáváním jeho aktérů dotčeným státům přijala Rada Evropy až 27. ledna 1977 a v ČSSR nikdy neplatila.

Odborářská a studentská kamufláž

Československo, zejména pak Praha, patřily již od 50. let k místům, které si zvolili k pobytu různí vysloužilí teroristé nebo ohrožené – a zpravodajsky činné – osoby. Nacházely zde neutrální prostředí, které ale umožňovalo mezinárodní pohyb a podporu různých osob působících na pomezí politiky, povstaleckých aktivit a terorismu. K této činnosti a jejímu krytí se hodily různé mezinárodní organizace kontrolované sovětským blokem. Již v 60. letech podnikaly některé skupiny (zejména politických funkcionářů) cesty z Kuby do Latinské Ameriky přes Prahu prostřednictvím Světové odborové rady či Mezinárodního svazu studentstva.

Podobná podezření vzbuzovaly Mezinárodní organizace novinářů či Univerzita 17. listopadu. U žádné z nich však nelze prohlásit, že by se jednalo o organizace jasně spojené s terorismem či zpravodajskou činností, toto prostředí pouze poskytovalo výhodné podmínky pro zamaskování příjezdů a odjezdů různých osob.

Podobné možnosti nabízela pražská kancelář Organizace pro osvobození Palestiny. V souvislosti s touto institucí u nás ale pobývaly některé osoby, které se na teroristických činech v zahraničí prokazatelně podílely. K nejznámějším patřil Abú Daúd – v roce 1972 hlavní organizátor akce proti izraelským sportovcům na letních olympijských hrách v Mnichově.

Tento terorista do roku 1981 přijížděl do Prahy pod krycími jmény na diplomatické pasy. StB znala jeho teroristickou činnost, ale nijak proti němu nezasáhla. I pobyt dalších cizinců podezřelých z terorismu (Iljič Ramíréz Sánchez alias Carlos) pražská vláda tolerovala, StB nicméně vždy skrytě jejich schůzky a pohyb kontrolovala a případně i omezovala.

I Východ potřeboval Západ

Postoj komunistického režimu k různým druhům terorismu procházel proměnami. Na přelomu 40. a 50. let StB sama takové metody používala – včetně únosů nebo vražedných útoků v zahraničí. Poslední návrhy takových akcí se objevily ještě v 60. letech. Poté se až na demonstrační akty rozvědka neodvažovala teror sama aktivně používat, avšak stále se na tuto eventualitu připravovala. Odvaha použít ozbrojené násilí klesala přímou úměrou se snahou dosáhnout jistých výhod na mezinárodním poli.

TIP: Mnohohlavá krvavá hydra vraždící nevinné: Jak definovat terorismus?

Boj proti terorismu měl vždy nejasná pravidla, navíc objektivně zavrženíhodné skutky přinášely (a přinášejí) některým stranám výhodu. Proto bylo za studené války v rozděleném světě velmi obtížné proti mezinárodnímu terorismu spojit síly.

Ve stínu pandemie neustále pokračují snahy o renesanci nadzvukové letecké dopravy. Jednou ze společností, které jsou v popředí tohoto úsilí, je i startup Boom Supersonic. V roce 2016 ohlásili ambiciózní plány pro nadzvukovou komerční dopravu v cenách obchodní třídy dnešních podzvukových letů.

V těchto dnech Boom Supersonic uzavřeli nové a velmi důležité partnerství s přední technologickou společností Rolls-Royce. Na základě jejich dohody by letoun „Overture“ (česky „Předehra“) měl být vybavený pohonným systémem společnosti Rolls-Royce. Výsledkem jejich spolupráce by měl být nejrychlejší civilní dopravní letoun.

TIP: Blíží se velký třesk! Po roce 2020 dorazí nadzvuková dopravní letadla Boom

Podle vyjádření Simona Carlisleho z vedení Rolls-Royce má jejich společnost velký zájem o spolupráci s Boomem v oblasti nadzvukových letů a jejich ekonomické udržitelnosti. Právě udržitelnost nadzvukových dopravních letů by se mohla stát jazýčkem na vahách, který rozhodne o jejich dalším osudu. Tam, kde před lety neuspěl Concorde, to teď chce zkoušet nová generace nadzvukových civilních letounů. Boom Supersonic již ohlásili, že letos 7. října představí zkompletovaný demonstrační prototyp XB-1.

V italské oblasti Trentino žije přes devět desítek medvědů, a přestože setkání s nimi bývají velmi vzácná, za posledních šest let skončila ve třech případech smrtí. Do tragické statistiky se naštěstí nezařadil dvanáctiletý Alessandro Breda, kterého začal na dovolené jeden z chlupáčů pronásledovat. Chlapec jej zřejmě vyrušil ze spánku, když šel sbírat šišky, a zvíře se vydalo za ním.

Alessandro se však shodou okolností o den dřív díval na instruktážní video, jak se v podobné situaci zachovat, takže si věděl rady. „Když budete křičet, medvěda to vyděsí a bude mnohem agresivnější,“ vysvětlil. Místo paniky tedy šelmě zdánlivě nevěnoval pozornost, takže si šla nakonec po svých.

TIP: Adrenalinová jízda: Českého bikera naháněl na Slovensku medvěd

Podobnou zkušeností se ostatně nedávno mohla „pochlubit“ i skupinka turistů v rezervaci Parque Chipinque v Mexiku. Ke skupince se na turistické trase přiblížil medvěd baribal, který začal jednu ženu zvědavě očichávat. Turisté naštěstí zůstali nehybně stát, což se v podobných případech vřele doporučuje, aby si medvěd nepřipadal ohrožen. Když medvěd zjistil, že pro něj lidé nepředstavují nebezpečí, odkráčel pryč. Turisté poté z místa rychle zmizeli.

Nejvýznamnější osobností španělského malířství v 17. století byl skvělý portrétista královské rodiny Diego Rodríguez de Silva y Velázquez (1599–1660). Kromě portrétů maloval také výjevy z ulic – nosiče vody či žebráky. Narodil se v rodině váženého lékaře a dostalo se mu kvalitního vzdělání. Malířství se učil v rodné Seville, kde se stal také členem malířského cechu.

Na královském dvoře

Zlom v jeho kariéře nastal roku 1622, kdy odešel do Madridu a podařilo se mu zde získat místo dvorního malíře. Král Filip IV. byl s Velázquezovými portréty natolik spokojen, že mu přidělil tři sta dukátů na přestěhování rodiny do Madridu a plat dvacet dukátů měsíčně. V roce 1628 přijel do Madridu jako vyslanec Peter Paul Rubens, který se stal Velázquezovým dobrým přítelem. Rubens také přítele přesvědčil, aby navštívil Itálii, kde se seznámil s díly starých italských mistrů. Tuto cestu platil král, stejně jako druhou v roce 1649. Důvodem byla Filipova touha založit ve Španělsku bohatou uměleckou sbírku. Velázquez v Římě získal portrétní zakázku papeže Inocence X.

TIP: Vědci našli místo, kde van Gogh namaloval svůj poslední obraz

Ve službách krále Filipa IV. namaloval mnoho významných portrétů královské rodiny. V roce 1656 Velázquez namaloval svůj nejslavnější obraz Dvorní dámy (Las Meninas), na kterém zachytil infantku Margaritu, nejstarší dceru Marie-Anny Rakouské a pozdější manželku císaře Leopolda I. Habsburského. Toto dílo se stalo jedním z Velázqueových pokladů hlavně díky mnoha pohledům a jakémusi tajemství, které vyzařuje. Obraz je dnes uložen v madridské galerii Prado. Za své služby byl Velázquez v roce 1659 odměněn řádem sv. Jakuba. Je považován za jednoho z největších portrétistů všech dob, který svou tvorbou ovlivnil celou řadu nastupujících generací malířů. 

Účinky kosmického záření a možnosti adekvátní ochrany se staly předmětem intenzivního výzkumu vesmírných agentur i soukromých společností. Zatímco na zemském povrchu nás před sprškou nabitých částic do značné míry chrání magnetické pole a plynný obal planety, s přibývající výškou čelí živé organismy i přístroje záření z kosmu s rostoucí intenzitou.

Předchozí část: Částicová sprška: Odkud se bere a z čeho se skládá kosmické záření?

Posádka letadla ve 12 000 metrech je mu vystavena přinejmenším v 10násobném množství oproti lidem na úrovni mořské hladiny. Nejvíc přitom dané záření zasahuje letouny na polárních trasách, poblíž geomagnetických pólů. 

Maximální obavy pak vyvolávají částice o nejvyšších energiích. „Rekordmanky“, označované jako UHERC neboli Ultra-High-Energy Cosmic Rays, svou energií 40milionkrát překonávají částice urychlené na nejvýkonnějším přístroji svého druhu na světě – Velkém hadronovém urychlovači (LHC). Většina částic kosmického záření nicméně tak extrémních energií nedosahuje: Obvyklé hodnoty se pohybují kolem 0,3 GeV (gigaelektronvoltu). 

Hrozba, nebo šance?

Vysokoenergetické kosmické záření prostupuje celý vesmír, s výjimkou míst chráněných mocnými magnetickými poli a atmosférami nebo jiným podobným materiálem. Jeho vysoké dávky mají přitom ničivý dopad na život, jak jej známe. Astrobiolog Dimitra Atri z amerického Blue Marble Space Institute of Science v Seattlu ovšem přišel se zajímavou myšlenkou: I když může kosmické záření dodávat jen nevelké množství využitelné energie, mohlo by „pohánět“ životní procesy jednoduchých organismů. I na Zemi už známe bakterie žijící v hlubinách a zcela závislé na energii, kterou jim poskytuje záření z rozpadu radioaktivních izotopů v horninách (viz  Život v izolaci).

Podle Atriho počítačových simulací by sice nevelké, zato stálé množství energie, kterou ve vesmíru přináší kosmické záření, mohlo přinejmenším teoreticky pro nějaké jednoduché organismy stačit. Takový život by mohl existovat třeba i na Marsu, kamenné planetě plné minerálů, jež není úplně zmrzlá a zároveň má velmi řídké ovzduší, takže jím značná část kosmického záření bez problémů pronikne. Podle Atriho je to ironie, protože obvykle hledáme život na pohostinných světech s hustou atmosférou. Živé formy vázané na kosmické záření by se přitom mohly vyskytovat na velmi odlišných místech.

Neutrino jako svědek

Mnohé částice kosmického záření jsou elektricky nabité, což znemožňuje vysledovat jejich zdroj: Kdykoliv se totiž nabité částice během letu vesmírem připletou k nějakému magnetickému poli, vychýlí se ze své dráhy. A magnetických polí existuje v kosmu spousta. Částice pak míří k Zemi desítky milionů let – a čím déle, tím víc energie při tom ztratí. 

Kosmické záření však zahrnuje i vysokoenergetická neutrina, jež žádný elektrický náboj nemají. Pokud víme, z dráhy je neodchýlí prakticky nic – ani ta nejsilnější magnetická pole ve vesmíru. Proto vědci předpokládají, že k nám neutrina letí rovně, přímo od zdroje: A stejná cesta by jim, na rozdíl od nabitých částic, trvala asi sto tisíc roků. 

V září 2016 zasáhlo oblast polární observatoře IceCube jedno vysokoenergetické neutrino. Jeho energie se odhaduje na 300 TeV, což asi 45krát překonává protony urychlené v LHC. IceCube pak zalarmovala teleskopy po celém světě a poslala jim souřadnice předpokládaného zdroje zachycené částice. 

Gama-observatořím, včetně amerického vesmírného zařízení Fermi a pozemního teleskopu MAGIC (Major Atmospheric Gamma Imaging Cherenkov Telescope) na Kanárských ostrovech, se po tomto poplachu podařilo na určeném místě detekovat výtrysk vysokoenergetických paprsků gama. Původcem byl blazar TXS 0506+056, a stal se tak prvním potvrzeným zdrojem extrémně energetických neutrin kosmického záření: Patří k nejzářivějším známým zdrojům ve vesmíru, takže příliš nepřekvapuje, že vystřeluje neutrina, jejichž energie opravdu „stojí za to“. Jedná se o ultimátní přírodní urychlovač částic.

Signály vzdálených civilizací?

Ke sledování kosmických částic využívají vědci dva způsoby: Primární záření lze zachytit přímo detektory na satelitech či orbitálních základnách nebo na balonech vysoko v atmosféře. Spršky sekundárního záření by sice bylo možné detekovat stejně, dnes je však zachycují přístroje na zemském povrchu. Jde tak o nepřímou detekci kosmického záření, která obecně není natolik přesná jako v případě primárního záření. 

V současnosti odborníci používají několik metod, jak na povrchu Země zachytit sekundární kosmické záření: Buď se jedná o detekci druhotně vzniklých částic, jež pocházejí ze spršek sekundárního záření, nebo o detekci elektromagnetického záření, které tyto spršky vytvářejí v atmosféře. Na jeho zachycení se podílejí především pozemní teleskopy určené ke sledování Čerenkovova záření čili Imaging Atmospheric Cherenkov Telescopes, IACT. 

Dnes na světě pracují čtyři systémy typu IACT. Výkonné pozemní Čerenkovovy teleskopy – jako třeba americká soustava VERITAS neboli Very Energetic Radiation Imaging Telescope Array v Arizoně – se výtečně hodí k detekci záblesků přilétajících na zemský povrch. Jsou v tom tak úspěšné, že vědci programu Breakthrough Listen hodlají teleskopy VERITAS využít k pátrání po signálech mimozemských civilizací. Podle jejich výpočtů by dokázaly zachytit záblesky nejsilnějších současných laserů, kdyby se nacházely na planetách do vzdáleností stovek světelných let a možná i dál. Detektory kosmického záření by tak mohly přispět k objevu něčeho ještě mnohem zajímavějšího… 

RNDr. Stanislav Mihulka, Ph.D., šéfredaktor popularizačního webu Osel.cz. Kdysi dávno biolog, kterému učarovala popularizace vědy, psychedelie astrofyziky a magie výchovy tří nespoutaných potomků. Ve službách Jihočeské univerzity vydává knihy a popularizuje českou vědu, jak to jen jde