Oblasti nazývané badlands jsou charakteristické strmými svahy s minimem vláhy a vegetace. Životu se tady příliš nedaří a orientace je zde poměrně složitá. Mrtvá krajina přesto láká k návštěvě. V badlands totiž byly měkčí usazené horniny a jílovitá půda soustavně omílány erozními mechanismy vody a větru. V prašné a velmi měkké půdě tak vznikly zaoblené kupky, popelavě šedé, někdy okrové, jindy ale i červené až nachově zbarvené svahy a občas i bizarní kamenné útvary.

Země dinosauřích vajec 

Typickým představitelem badlands je málo známá pouštní oblast na severozápadě Nového Mexika zvaná Bisti Badlands. Jedná se o silně erodovanou krajinu, kde rozlehlé nekonečné a vyprahlé pláně střídají povětrnostními vlivy zaoblené šedivě až hnědě zbarvené kopečky a svahy. Badlands znamená v doslovném překladu „špatná zem“ – tedy zem neúrodná, z užitkového hlediska v podstatě k ničemu. Vrstvy jsou velmi měkké a náchylné k erozi, takže se tu nemůže žádná rostlina na dlouho uchytit.

V Bisti Badlands leží místy kameny těch nejneobvyklejších tvarů – zbytnělé pokličky na štíhlých jílovitých nohách, viklany a kamenné koule. Některé kupky vypadají jako eskymácká iglú. Na jednom místě se nacházejí i pukající zaoblené kameny, které nám svou velikostí a tvarem připomínají obří dinosauří vajíčka těsně před vylíhnutím.

Oblasti badlands jsou skutečnou pokladnicí dávných dob. V rozlehlých jezerech se totiž spolu s nánosy zeminy ukládaly i ostatky pravěké vegetace a uhynulých živočichů. Přímo v Bisti Badlands jsme poměrně často nacházeli zkamenělé pravěké stromy – třísky, špalky, ale i celé kmeny. Vedle zkamenělých rostlin se dají v podobných usazeninách objevit i zkamenělé mušličky nebo škeble. A při trošce štěstí i kousek opravdového dinosaura. Cesta napříč touto nezkrocenou pouští bez značených cest je lemována neobyčejnými tvary a stopami pravěkého života.

Extrémy Údolí smrti 

Údolí smrti (Death Valley) leží na hranici Kalifornie a Nevady mezi pohořím Sierra Nevada a nedalekým městem Las Vegas. Jde o vůbec nejsušší a nejteplejší místo Spojených států. Dokonce se tvrdí, že je to druhá nejteplejší poušť světa. Při extrémních letních vedrech rtuť teploměru často vyšplhá nad údaj označující padesát stupňů Celsia.

Plocha největšího parku Spojených států činí neuvěřitelných 13 760 km², což je jen o trochu míň než součet rozlohy Středočeského a Karlovarského kraje. Samotné údolí se táhne ze severu na jih v délce 225 km. Z obou stran je obklopeno strmými a vysokými horskými hřebeny, na západě pohořím Panamint Range a na východě o něco nižším Amargosa Range. Jeho nejníže položené místo Badwater se nachází 86 metrů pod hladinou moře, zatímco nejvyšší vchol Teleskope Peak sahá 3 368 metrů vysoko. Na poměrně krátké vzdálenosti to znamená výškový rozdíl 3 454 metrů. 

Pěšky mezi zlatými svahy

Přibližně před třiceti miliony lety proběhly v Údolí smrti masivní geologické změny. Působením tektonické činnosti vznikla stále se prohlubující příkopová propadlina – jakýsi prazáklad nynějšího údolí. Zatímco údolí vlivem velkého tlaku usazujících se vrstev neustále klesá, okolní pohoří se zvedá. Tající ledovce, prudké deště a vodnaté řeky odeznívající doby ledové vyhloubily časem četné kaňony a impozantní skalnaté útvary. 

Se změnou klimatu, přibližně před 10 000 let, většina jezer a řek vyschla a zanechala po sobě jedinečnou krajinu se solnými pánvemi, rozlehlými pláněmi a písečnými dunami. Odkryly se i jílovité okrově zbarvené měkké usazeniny silně podléhající povětrnostní erozi. 

Zlaté jemně zvlněné pásy badlands zdobí úpatí Amargosa Range. Silně erodované jílovité vrstvy badlands oživují svou žlutou až tmavě hnědou barvou okolní svahy. Nejkrásnější pohled se nabízí na vyhlídce Zabriskie Point. Nesmírně malebná je také pěší trasa napříč „Zlatým kaňonem“ (Golden Canyon) – hlavně pozdě odpoledne, když krajina ještě víc zezlátne. 

Malovaná země

Ve státě Oregon, oplývajícím hustými zelenými lesy a bujnou vegetací, se skrývají dodnes ještě relativně málo známé oblasti. Jednou z nich je i národní monument John Day Fossil Beds. Nás zajímá především území badlands zvané Painted Hills (Malované Kopce), které se nachází přibližně čtrnáct kilometrů severozápadně od města Mitchell.

Okolní travnaté kopce jsou v Painted Hills vystřídány krajinou plnou obnažených jílovitých kupek hýřících těmi nejpestřejšími barvami. Červené nánosy jsou proloženy vrstvami růžové, nachové, žluté, okrové, zlaté a hnědé. V usazeninách přimíchaný sopečný popel zdobí mírně zvlněnou krajinu černými šmouhami. Intenzita barev závisí nejen na světelných podmínkách, ale i na vlhkosti půdy – po deštích bývají barvy ještě výraznější.

Podnikáme krátké výšlapy po okolí. Přímo po obnažených kopečcích s velmi měkkými nánosy se však chodit nesmí. Pohled na krajinu Badlands, lemovanou ze severozápadu pohořím Sutton Mountain, je skutečně velkolepý. Zvláště pak navečer, když krajina zezlátne a po západu slunce, kdy nakonec celá krásně zrůžoví.

Paleontologická čítanka

Usazené vrstvy jsou v tomto regionu staré až 54 milionů let a jsou také velmi bohaté na fosilie. V oblasti John Day Fossil Beds bylo identifikováno na dva tisíce sto druhů zkamenělých rostlin a živočichů. Jednotlivé vrstvy jsou vskutku paleontologickou klenotnicí, neboť v sobě ukrývají zkameněliny z období trvajícího dohromady 48 milionů let. Během této doby se okolo řeky John Day River vystřídala různá klimatická období s rozdílným zastoupením rostlin a živočichů. Původní třetihorní tropické a subtropické pralesy postupně nahradily listnaté lesy, později i otevřená savana. Nálezy fosilních semen, ořechů, plodů, listů, větviček, kůry a kořenů dovolují nahlédnout do prehistorického rostlinného života. Četné kosterní pozůstatky dokládají výskyt třetihorních savců – pravěkých slonů, nosorožců, tapírů, prasat, lenochodů, medvědů, velbloudů, koní, jelenů, vidlorohů, psů, koček, lasic, hlodavců a ještě několika dalších již vymřelých živočichů.

TIP: Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště

Posledních šest milionů let se usazené, na četné fosilie bohaté vrstvy zase odkrývají. Pozvolná eroze vymodelovala (a stále ještě modeluje) krajinu okolo John Day River až do dnešní podoby – obnažených jílovitých kupek a zaoblených strání, které vypadají, jakoby je někdo namaloval.

Až příliš často se stává, že objevíme planetu nebo planetární systém, který tak úplně nepasuje do našich teorií a představ o vzniku a vývoji planet. Pěkný příkladem jsou i nová pozorování exoplanety K2-25b, mladičké planety obíhající kolem nedávno vzniklé hvězdy z hvězdokupy Hyády. Tahle planeta je totiž vzhledem ke své velikosti a stáří velmi neobvykle hustá.

Gudmundur Stefansson z americké Princeton University a jeho kolegové pozorovali planetu K2-25b teleskopy na amerických observatořích Kitt Peak National Observatory a McDonald Observatory, i na dalších zařízeních. Zjistili, že dotyčná exoplaneta je o něco menší než Neptun, ale váží asi jako 25 Zemí. Neptun ve Sluneční soustavě přitom odpovídá hmotnosti zhruba 17 Zemí. Jde o takzvaný sub-neptun, tedy planetu, jejichž blízkou obdobu ve Sluneční soustavě nemáme.

Planetární systém K2-25

K2-25b obíhá kolem červeného trpaslíka spektrální třídy M. Ten vznikl i s planetou teprve asi před 600 miliony let. Celý planetární systém K2-25 je od nás vzdálený asi 150 světelných let. Exoplaneta K2-25b vypadá, jako by to byla plynná planeta, která nemá téměř žádný plynný obal a prakticky celou ji tvoří planetární jádro. Podle stávajících teorií by ale plynní obři neměli vznikat s jádrem těžším než 5 až 10 Zemí. Rovněž je záhadou, proč tak velké „jádro“ nemá plynný obal.

TIP: Bizarní exoplaneta TOI-849b je možná plynným obrem, který přišel o svou plynnou slupku

Planety jako K2-25b, tedy sub-neptuny s hmotností mezi Neptunem a Zemí, jsou u hvězd v Mléčné dráze velice běžné. Sluneční soustava je v tomto ohledu bohužel výjimečná, a žádnou takovou planetu tu nemáme. Podle vědců je velmi důležité porozumět jejich vzniku a vývoji. Je to jedna ze zásadních otázek současných planetárních věd.

Panteon bohů, které uctívali staří Slované, je poměrně široký – stejně jako u Keltů, Germánů, starověkých Řeků, Římanů i Egypťanů. V závislosti na konkrétní době a místě se měnila jména bohů, jejich oblast působení a vlivu (například bůh války, bohyně úrody a tak podobně) i způsob jejich uctívání. Jednu věc však měla všechna starověká náboženství společnou – lidé svým bohům přinášeli oběti. Oběť hrála v pohanství zcela zásadní roli.

Ne nadarmo patří k základu křesťanství i oběť Ježíše Krista na kříži, který se tam vlastně dobrovolně obětoval za všechny lidi, takže není nadále potřeba žádné oběti přinášet. Stačí jen zavrhnout staré bohy a přijmout Krista Spasitele.

Platba za přízeň

Oběť vychází ze základního předpokladu lidí už od pravěkých dob, že v přírodě nic není zadarmo. Proto když něco chci od bohů, musím jim něco dát. Když jim dám oběť dopředu, bohové mi budou zavázaní, protože ode mne něco dostali a teď mi to musí vrátit. 

Oběť musela být adekvátní závažnosti prosby. Když lidé prosili bohy o úspěch ve velkém válečném tažení, asi jim nestačil jeden králík. Existuje spousta druhů obětí: plody ovoce, chléb, mléko, část uvařeného jídla a další. Nicméně to všechno se obětovávalo spíše rusalkám, bludičkám, skřítkům či hejkalovi. Pro bohy byla potřeba většinou oběť krvavá. Maximálně byl přípustný ještě alkohol – u Slovanů tedy asi medovina, případně víno v krajích, kde bylo přístupné.

Je zajímavé, že podle etnografických záznamů si obětníci nepředstavují, že by snad nadpřirozené bytosti svou oběť skutečně jedli či pili, ale nasytili se prý vůní či pachem daného pokrmu. A tady je samozřejmě velký rozdíl mezi pachem krve a upečeného masa. Kronikář Helmold ve 12. století uvedl, že slovanští bohové si libují v pachu krve.

Byzantský historik Prokopios už v 6. století psal o obětech Slovanů: „… když se blíží smrt, buď nemocí, nebo válkou, slibují, pokud uniknou, obětovat bohu za své zachránění, a když vyváznou, obětují, co přislíbili, jsouce přesvědčeni, že za záchranu vděčí té oběti.“ Tedy opět princip něco za něco, byť v tomto případě zůstávali dlužní bohu obětníci, zatímco bůh poskytl svoji službu už dopředu za slib dodatečné splátky.

Ze zvířat se běžně obětoval domácí kur – kuřata, kohouti i slepice, někteří bohové vyžadovali větší oběť – třeba ovci nebo prase. Svantovítovi se obětoval skot, Radegastovi skot a ovce, Svarožicovi selata. 

Lidská krev je cenná

Diskutovanou a z křesťanského hlediska vysoce kontroverzní složkou slovanského života byly lidské oběti. Nedostávaly se „na pořad dne“ zase tak často, ale záznamy o obětích existují a jistě k nim docházelo. Nejčastěji se obětovali zajatci, tedy nepřátelé zajatí ve válce. V pozdějších dobách, kdy na Slovany tvrdě tlačilo křesťanství, patřili k častým obětem právě nenávidění křesťané, kterým se přitom dostávalo náležitého mučení. Často je přibíjeli na kříž, aby se mohli přiblížit svému bohu, případně z nich vytrhávali vnitřnosti nebo jim sekali údy.

Nicméně čeští Slované v 7. a 8. století (tedy za dob Sámových a před vznikem Velké Moravy) se ještě s křesťany tolik nepotkávali a neviděli v nich úhlavního nepřítele, takže nenávist vůči nim nebyla tak rozvinutá. Ovšem obětovat se dá i pohanský nepřítel.

Víme však i o rituálech, při nichž byli obětováváni vlastní lidé. Například roku 980, když kníže Vladimír vztyčil v Kyjevě modly šesti ruských bohů, museli jim Kyjevané obětovat „své syny a dcery“. Podrobnosti neznáme, ale vypadá to, že oběti se v takových případech vybíraly losem. Jiným typem oběti pak bylo upálení vdovy či oblíbené milenky při pohřbu zemřelého velmože, která měla dobrovolně odejít na onen svět k bohům s mrtvým mužem, aby mu tam posloužila. Mnohé slovanské dámy si takovou oběť považovaly za čest a vysloveně se na ni těšily, protože jim zaručovala příjemnou cestu do posmrtného světa a záruku, že se tam budou mít se svým mužem dobře.

Zkusme si nyní zrekonstruovat takový starodávný slovanský rituál, o němž u nás pochopitelně neexistují žádné záznamy, ale víme, že se tu podobné věci děly. Zasadíme ho na Moravu do blízkosti dnešního Starého Města u Uherského Hradiště, kde prokazatelně fungovalo velké hradiště již koncem 8. století, tedy dlouho před vznikem Velké Moravy. O zdejší svatyni sice nic nevíme, ale nějaká tam být musela, proto si ji vytvoříme. Je také pravděpodobné, že zde sídlil některý z místních knížat, kterážto funkce se u Slovanů spojovala i s vrchním obětníkem čili žrecem. Podobnost slov kníže a kněz není náhodná.

Přípravy na velkou slávu

Každý rok na konci léta zval kníže Svatopluk lid svého kraje na velký obřad dožínkový. Toho roku krajem kolovaly zvěsti, že se k očekávaným prosbám za hojnost obilí, ovoce i medoviny ještě připojí něco mimořádného, protože manželka knížete je v radostném očekávání, a pokud se mu narodí první syn, bude chtít pro něj získat přízeň a ochranu bohů. Nemohl sice vědět jistě, jestli po něm přebere vládu, do toho má pořád co mluvit ještě kmenová rada, ale o to více bude tu přízeň bohů potřebovat.

Hlavní knížecí svatyně ležela kus za hradištěm na břehu řeky Moravy. Za normálních okolností to tam střeží stráže, které k posvátným idolům nepustí nikoho kromě zasvěcených knížecích služebníků. Nyní se však na obou březích kolem svatyně shromáždil obrovský dav lidí. Jádro svatyně tvořily tři dřevěné sochy hlavních bohů – Peruna, Velese a Svarožice umístěné na vyvýšeném pahorku. Kolem nich byla postavena kůlová hradba, ale řídká, aby se jí muž nemohl protáhnout, ale bylo skrze ni vidět. V hradbě byly zřetelné tři vchody ve tvaru jednoduchých bran, přičemž každá z nich byla poblíž jednoho z bohů, takže vlastně byla jemu zasvěcena. 

Koláč pro Velese

Když se slunce vyhouplo do svého nejvyššího bodu, obřad začal. Ozvalo se bubnování a oslavný zpěv. Ze tří stran se blížili knížetem vybraní obětníci. Z Velesovy strany kráčel obětník čili žrec s pohárem plným medoviny a za ním nesl otrok obří koláč. To byla normálně hlavní dožínková oběť. Když všichni tři dokráčeli až ke třem branám, vystoupil jako z vnitra návrší na povrch sám kníže, coby hlavní obětník. Davem to jen zahučelo, i když to všichni čekali dle zkušenosti z minulých let. Svatopluk měl na sobě splývavé nádherně zdobené barevné roucho se znamením slunce a sekery. Stoupl si doprostřed trojúhelníku božských soch, vztyčil ruce a pokynem utišil davy. 

Okolo kůlové hradby byly rozmístěny čtyři velké hranice připravené k zapálení – na každé světové straně jedna. Jakmile se lidé utišili, připravení ohnivci zapálili ohně pochodní a pronášeli přitom modlitby k bohům.

Potom se Svatopluk otočil směrem k Velesovi a žrecové s koláčem a medovinou pomalu kráčeli od brány doprostřed kruhu ke knížeti. Žrec s medovinou podal pohár knížeti, ten se napil mohutným douškem a hlasitě vykřikl Velesovo jméno. Pak přistoupil k jeho soše a polil ji zbylým obsahem poháru, kde stále zůstávalo dost na to, aby byl bůh stád a úrody, ale též strážce pastvin mrtvých, uspokojen. Poté se kníže postavil k idolu Velese zády a pokynul nosiči, aby mu předal obrovský koláč, který byl větší než on sám. S ním se pak točil kolem sochy a hlasitě se ptal přítomných na všechny strany: „Vidíte mě, bratři? Vidíte mě?“ A lidé stojící kolem nahlas křičeli: „Nevidíme! Nevidíme!“ A kníže-žrec odpovídal: „Kéž byste mě ani příští rok neviděli!“ 

Tolik tedy ke každoročnímu rituálu, který měl vyjadřovat vděk za hojnou úrodu ztělesněnou v těstu potřebném k upečení tak velkého koláče. A hlavně naději, že příští rok se zase podaří takový koláč upéct. Poté každoročně následovala opulentní hostina pod širým nebem a také toho roku vytáhli hosté z toren a kapes koláče, chleby, ale i kusy uzeného masa.

Zvěř pro Svarožice

Bylo ovšem znát napětí, s jakým všichni očekávali tušené překvapení. Ve chvíli, kdy veliký mrak, který na část odpoledne zastínil slunce, odplul pryč, přinesla jedna z knížecích žen nemluvně. Také se vynořila z nitra kopce, kde bylo zjevně vybudované zázemí pro nábožensky důležité osoby.

Svatopluk v roli hlavního žrece na ni už čekal na vrcholu. Vzal dítě do rukou a pronesl: „Představuji vám svého prvního milovaného syna Mojmíra. Bohové mi jej nadělili před dožínkami, abych se o tuto radost s vámi mohl podělit. Stanete se svědky jeho zasvěcení, a půjde-li v mých šlépějích, možná vám jednou bude vládnout. Svarožici, vládce Slunce, shlédni milostivě na mého Mojmíra a předej mu svou sílu i moudrost. Jako ty svítíš na cesty nás všech, nechť i on osvětluje svými činy cesty našeho kmene. Přijmi prosím tyto četné oběti, které ti přinášíme.“

U bran se mezitím nenápadně připravili četní obětníci s drobnou zvěří. Nejprve přišel jeden s kuřetem. Kníže předal malého Mojmíra matce, vzal do ruky dlouhý zdobený a mírně zahnutý obětní nůž, podřízl kuřeti krk a krev nechal nastříkat na bříško a nožičky miminku, pak přišel další se slepicí a s kohoutem a rituál se opakoval. Poté přivedli tele a mladou jalovici. Všechna zvířata postupně podřízli a jejich krev skrápěla Mojmírovo tělíčko. „Svarožici, můj syn potřebuje i větší rychlost i sílu, než mají telata a domácí ptáci!“ Dovlekli mu svázaného srnečka a jeho krev též postříkala malého Mojmíra.

Pak někdo od brány hodil na pahorek zmítající se pytel. Jeden ze strážců ho posunul ke knížeti a přeřízl provaz, který ho nahoře uzavíral. Z pytle se vydrápalo vyděšené a mírně rozzuřené vlče. Už to byl skoro malý vlk, ale ne tak silný, aby dokázal vzdorovat knížecí síle. Kolem krku měl kožený obojek, aby ho mohl Svatopluk za něco chytit. Držel ho před sebou v natažené ruce a několikrát ho bodl do břicha. Vlče se zmítalo v křečích, zuřivě chňapalo kolem sebe, ale kníže věděl, co přijde, a kryl si předloktí koženým chráničem. Vlčí drápy ho trochu poškrábaly, ale toho šťastný otec vůbec nedbal. Zářil pýchou a hrdostí nad svým synem, když ho kropil vlčí krví... 

Britští analytici zveřejnili zprávu, z níž vyplývá, že protipandemická opatření z března až července významně snížila produkci emisí oxidu uhličitého o 30 milionů tun. Pro srovnání – celková roční produkce Velké Británie v loňském roce byla 350 milionů tun. Jde tak o téměř 10% snížení emisí, navíc v rekordně krátkém čase.

Zpráva vypočítává, že emise uhlíku klesly v pěti klíčových oblastech: veřejné, silniční a letecké dopravě, spotřebě energií a celkovém znečištění v Londýně. Za poslední tři měsíce poklesl objem veřejné dopravy ve Velké Británii na pouhých 11,7 % běžné úrovně, což vedlo ke snížení emisí uhlíku o 1,89 milionu tun. Objem silniční dopravy se za stejné období snížil zhruba na polovinu běžné úrovně, což vedlo ke snížení emisí uhlíku o 15,2 milionu tun. Dramatický dopad měla protipandemická opatření na leteckou dopravu – během tří měsíců bylo zrušeno téměř 300 tisíc letů což ušetřilo 6,9 milionu tun uhlíkových emisí.

TIP: Turisté zmizeli a lvi si vzali Krugerův národní park zpět

Uzavření některých podniků a práce z domova sice vedlo ke zvýšení objemu domácnostmi spotřebované energie o 30 %, celková spotřeba se ale v důsledku omezení ekonomiky snížila o 15 %. Celková úspora uhlíkových emisí v této oblasti je tak podle britské zprávy 6,4 milionu metrických tun. Kromě emisí CO2 došlo v centrálních částech Londýna i k významnému snížení emisí oxidu dusičitého (NO2), jehož hlavním producentem je ve městech silniční doprava.

Odborníci na dinosaury už delší dobu vědí, že neptačí dinosauři během druhohor běžně trpěli nejrůznějšími chorobami, rakovinu nevyjímaje. Zatím ale scházel přesvědčivý důkaz, který potvrdil, že se u těchto dinosaurů vyskytovaly i zhoubné nádory, které se šíří po těle. Nedávno konečně uspěli kanadští badatelé z Royal Ontario Museum a McMaster University, kteří na kostře křídového dinosaura diagnostikovali zhoubný kostní nádor – osteosarkom.

Tímto dinosaurem je velký ceratopsidní býložravec Centrosaurus apertus. Nádor byl objeven v lýtkové kosti centrosaura, která byla nalezena v roce 1989, na lokalitě Dinosaur Provincial Park v kanadské Albertě. Vědci nádor původně považovali za částečně zhojené poranění kosti. Až v roce 2017 si David Evans z Royal Ontario Museum všiml, že je na kosti něco divného a že si zaslouží detailní výzkum. Snímkování výpočetní tomografií s vysokým rozlišením poté odhalilo zhoubný kostní nádor.

TIP: Co dělali velcí dinosauři v nouzi? Otisky zubů na kostech vypovídají o kanibalismu

Stav nádoru u centrosaura naznačuje, že dinosaurus, který žil před 76 miliony lety, trpěl touto rakovinou již delší dobu. A zřejmě již metastázovala v jeho těle. Podle okolností nálezu je ale téměř jisté, že tento jedinec nezahynul kvůli nádoru. Na daném místě byly nalezeny i další pozůstatky centrosaurů, kteří tam nejspíš zahynuli současně. Podle vědců je pravděpodobné, že stádo těchto sociálních býložravců překvapila blesková záplava nebo jiná nenadálá událost. Nádor sice zřejmě snížil již tak malé šance nemocného dinosaura na přežití, umírali tehdy ale i jeho zdraví druhové.

Zkouška lodi, která by měla jednou letět k Marsu, proběhla tak, jak měla –⁠ dokázala vzlétnout i přistát. Po vystoupání do výšky zhruba 150 metrů provedl Starship řízený sestup na nedalekou přistávací plochu. „Skok“ do výšky 150 metrů byl vůbec prvním letovým testem prototypu s plnorozměrovými nádržemi. Úspěšná zkouška otevírá dveře dalším testům jiných strojů, které zamíří do větších výšek. 

TIP: Elon Musk představil prototyp kosmické lodi Starship i své další plány

Velkým finále samozřejmě bude dostat Starship na oběžnou dráhu pomocí nosné rakety Super Heavy – takový systém by pak dokázal doručovat do kosmického prostoru velké náklady – od družic přes teleskopy až po vědecké sondy. Její nejtěžší verze by měla být schopná donést na orbitu naší planety až sto tun nákladu. Cílem vývoje je ale doprava lidské posádky – na oběžnou dráhu Země, k Měsíci a nakonec až na Mars. Budoucí lodě Starship by měly pojmout až 100 lidí.

Desátého července 1943 se Spojenci vylodili na Sicílii. Zde se také dostaly poprvé do boje nové shermany kanadské 1. obrněné brigády označované M4A5. Celkem tam Spojenci nasadili přes 600 tanků, přičemž Němci a Italové disponovali jen 260 obrněnci. Následovalo vylodění v Itálii a shermany hrály hlavní roli v postupu na sever.

Divná kupka sena

Jeden z příslušníků 1. kanadské obrněné brigády vzpomínal: „Britové nás informovali, že v oblasti nejsou již žádné nepřátelské jednotky. Při přesunu jsme si všimli kupek sena. Věděli jsme, že Němci takovéto věci často využívají k maskování techniky. Když jsem se na ně pořádně podíval, napadlo mě, že je to nějaká divná kupka – co se asi stane, když na ni vystřelím? Vystřelil jsem tříštivotrhavý granát. Kupa se rozletěla a objevil se německý tank – byl to typ Panzer IV. Většinou jsme měli nabitý tříštivotrhavý granát, jen když jsme očekávali setkání s tanky, tak jsme nabíjeli průbojnou munici. Vystřelil jsem protipancéřový granát. Tank zachvátily plameny a byl vyřízený.“

Britské, americké a kanadské shermany směřovaly dál na sever. Ukázalo se, že i stroje, které mají najeto přes 1 600 km, zůstávají v dobrém stavu. Komplikované tigery a panthery oproti tomu potkávaly poruchy i na kratších trasách.

20 cm na 1 km

Po zkušenostech ze Středomoří Britové přezbrojili své shermany výkonnějšími kanony. Jako nejvýhodnější se ukázal britský QF 17-pdr ráže 76,2 mm, jehož protipancéřový granát APDS na 1 000 m prorazil 192mm ocelový plát pod úhlem 30°. Tato verze nesla označení Sherman Firefly, úpravy začaly v lednu 1944 a do dne D 6. června 1944 Britové takto modifikovali 342 strojů.

I Američané potřebovali variantu, jež by ohrozila těžké německé typy. Její základ vytvořili z M4A3, který dostal na čelo i boky přídavné 38mm pancéřování. Nesla označení M4A3E2, avšak vžila se pro ni přezdívka Jumbo. V březnu 1944 velení schválilo přestavbu 254 tanků, jež po úpravě putovaly do Británie připravit se k vylodění. Kromě těchto vylepšených verzí se na podvozcích shermanu začaly stavět i stíhače tanků M10 Wolverine, M18 Hellcat a M36 Jackson. 

Mezi dračími zuby 

Invaze v Normandii se účastnily tisíce shermanů především v řadách americké 2., 3., 4., 5. a 6. obrněná divize, nasadili je i Britové a Kanaďané. V čele Spojenců téměř celou dobu útočila 3. obrněná divize. Jejích 400 shermanů se poprvé dostalo do boje 29. června a poté v červenci u Saint-Lô. V sobotu 2. září 1944 překročili Američané francouzsko-belgické hranice a zamířili k Siegfriedově linii.

Desátník Walter Stitt z 3. obrněné divize vzpomínal: „Přivezli buldozery, které nahrnuly přes dračí zuby (zátarasy, pozn. red.) hlínu, aby tanky a nákladní auta mohly po povrchu projet a dostat do Německa čím dál víc lidí a materiálu. Můj tank byl poslední z osmi. V tu chvíli po nás nestříleli, a tak jsem mohl vytáhnout periskop a rozhlédnout se kolem. Viděl jsem dračí zuby a podobné věci. Mysleli jsme si, že až projedeme Siegfriedovu linii, budeme uvnitř a že bychom už mohli skončit.“

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Hned za hranicemi však Američany čekaly tvrdé boje, na jejichž konci zůstalo z původních asi 400 shermanů této jednotky necelých sto. Dlouhohlavňové varianty ale občas dokázaly zabodovat při setkání s výkonnějšími soupeři a 8. srpna 1944 se jejich osádkám podařilo zlikvidovat i tiger legendárního Michaela Wittmanna. Další rozsáhlé ztráty utrpěly spojenecké obrněnce v Hürtgenském lese a za německé ofenzivy v Ardenách. Koncem války dostala malá část britských shermanů 76mm rakety, odpalované z malých ramp na boku věže. Poprvé se zapojily do boje v březnu 1945 při přechodu Rýna. Od února se na frontě už objevovaly první tanky M26 Pershing, M4 Sherman ale stále představoval nejdůležitější typ západního bojiště. 

Dokončení ve čtvrtek 13. srpna

Říkalo se mu Slivers, což znamená tříska. Sedělo to víc než přiléhavě: byl to vytáhlý a hubený chlapík. Jeho skutečné jméno znělo Frank Oakley a narodil se ve Švédsku do hudebnické rodiny. Jenže se zamiloval do cirkusu a už ve čtrnácti si přivydělával jako hadí muž.

I když ho rodiče poslali na michiganskou univerzitu a doufali, že z něj bude něco „pořádného“, nakonec přece jen zběhl ke komediantům. Jenže jeho talent zkrátka nešlo ignorovat.

TIP: Harry Houdini: Životní příběh nespoutaného mistra úniků

Vystupoval jako klaun, nebo spíš vaudevillový komik v několika cirkusových společnostech, ale brzy si vydobyl takové renomé, že za jediný týden inkasoval i tisíc dolarů. Dokázal zcela suverénně ovládnout celou scénu – v jednom ze svých nejslavnějších čísel předváděl bouřlivý zápas dvou baseballových týmů a sám přitom odehrál všechny hráčské posty. Diváci prý propukali v nekontrolovatelný smích, takže při některých vystoupeních musel být přítomen i lékař, aby „oběti“ Sliversova humoru dokázal uklidnit. Excelentní klaun si je podmanil tak, že doslova upadali do transu!

Scény z vesnice Ust'-Kamčatsk připomínají filmy Alfreda Hitchcocka. Jen místo stovek agresivních ptáků jsou zde v hlavní roli miliardové roje krvežíznivých komárů. „V létě zde vždy bývá velké množství komárů, letošní rok je ale úplně jiný,“ říká jedna z obyvatelek vesnice. „Komáři útočí v obrovských rojích, které připomínají tornáda. Neobstojí proti nim ani sítě v oknech, vždy si dokážou najít nějakou štěrbinu. Dokážou bodat a sát krev i přes pevné oblečení.“ Podobná situace panuje i v okolních vesnicích v Ključi a v Kozjrevsku. 

TIP: Východní Afrika zažívá největší nálet sarančat za posledních 25 let

Podle odborníků jsou na pohled děsivá komáří tornáda součástí rituálu páření a letošní vysoké počty podle nich souvisí s výjimečně teplým létem. Kamčatka je místem komárům zaslíbeným, entomologové jich zde evidují více než 100 druhů.