Trpasličí planetu Ceres, největší těleso mezi Marsem a Jupiterem, jsme si ještě poměrně nedávno považovali za obyčejný balvan, jakých se ve vesmíru nachází mnoho. Teprve pozorování sondy Dawn ukázala, že tento objekt je mnohem zajímavější než vědci i laická veřejnost předpokládali.

Vědci nedávno nově analyzovali data nasbíraná sondou Dawn a dospěli k závěru, že Ceres je dost možná vodním světem. Vědci tvrdí, že pod povrchem celé trpasličí planety se rozprostírá podpovrchový oceán, plný slané vody. Tento oceán by měl souviset se zvláštními jasnými skvrnami, které tam v roce 2015 objevila právě sonda Dawn, ve 20 milionů let starém impaktním kráteru Occator.

Soli na trpasličí planetě

V roce 2016 vyšlo najevo, že tyto jasné skvrny tvoří uhličitan sodný, tedy látka, která se na Zemi nachází například na hydrotermálních průduších, kde si horko a plyny z hlubin razí cestu skrz mořské dno. Kde se ale vzala taková látka na trpasličí planetě? Podle zmíněného nového výzkumu jde o vrstvy solí, které se dostaly na povrch při tehdejším dopadu meteoritu. A jejich svrchní část je navíc mnohem mladší, takže se tam soli z podzemí musely nějak dostat i v nedávné době. 

TIP: Kryovulkanické světlé skvrny na trpasličí planetce Ceres jsou stále záhadou

Dalším dílkem skládačky je nedávný překvapivý objev minerálu hydrohalitu ve zmíněných jasných skvrnách. To je zarážející, protože hydrohalit vyžaduje vlhkost, jinak poměrně rychle vysychá – podle výpočtů vědeckého týmu v řádu desítek až stovek let. To nasvědčuje tomu, že se na povrch dostal teprve nedávno. Na trpasličí planetě Ceres se očividně děje něco zajímavého a nejspíš to má co do činění s podpovrchovým oceánem.

Nová zjištění vědců tak přináší množství nových otázek. Alespoň částečné odpovědi by mohla přinést nová mise k této planetce, počítající i s vysazením robotického vozítka na jejím povrchu. NASA o ní uvažuje ve svých plánech na rok 2023.

Americká verze yettiho – hominid bigfoot, známý též jako sasquatch, se zabydlel v americkém folkloru, ale jeho existenci se dosud prokázat nepodařilo. Makléř Daniel Oster však tvora obestřeného tajemstvím využil, aby nabídkou domu v Kalifornii zaujal maximum zájemců.

TIP: Originální realitka: Prohlídka domu z horské dráhy

Opatřil si tedy kostým bigfoota a manželka ho v něm pak uvnitř nemovitosti nafotila, jak peče sušenky, zahradničí nebo třeba cvičí jógu. Inzerát následně zhlédlo přes 400 tisíc lidí a hned několik potenciálních kupců bylo ochotno zaplatit požadovaných zhruba 24 milionů korun.

Charita a pomoc raněným se staly díky obrovskému ohlasu a mezinárodní publicitě Červeného kříže záležitostí i nejvyšších kruhů. Zapojit se do veřejných funkcí se zkrátka slušelo a nejinak to vnímali členové vládnoucích rodů. Olga, Taťána a Marie, nejstarší dcery cara Mikuláše II., spolu se svou matkou absolvovaly roku 1914 ošetřovatelský kurz a pravidelně navštěvovaly nemocnici v Carskému selu, kde měla carská rodina svou rezidenci.

Pomáhaly jako dobrovolnice pečovat o zraněné důstojníky a poprvé ve svém životě přišly do kontaktu s obyčejnými lidmi – svými kolegyněmi v nemocnici.

TIP: Xenie a Olga: Sestry popraveného cara Mikuláše II. strávily život v exilu

Byť se jich boje dotýkaly jen okrajově, každodenní pohled na bezmoc a utrpení je zasáhl. Nejstarší Olga nesla neustálou přítomnost smrti a bolesti velice těžce. Trpěla nervovými záchvaty a depresemi. Naopak Taťána se stala dokonce prezidentkou vlastní charitativní organizace, která pečovala o válečné uprchlíky a lidi v nouzi.

Slavné vejce s křížem

Medailonky s členkami carské rodiny oblečenými do uniforem Červeného kříže a stříbné vejce od klenotníka Fabergého daroval car Mikuláš II. své matce Marii Fedorovně, která se v Červeném kříži angažovala během Rusko-turecké války v roce 1877 a později se stala dokonce prezidentkou ruské pobočky organizace.

Nože a čepele se vyrábějí z nerezové oceli a někdy i z tvrdších materiálů. Přesto se jejich ostré hrany rychle tupí, i když se používají na materiály mnohem měkčí než ocel. Nože kvůli tomu vyžadují pravidelné broušení, zatímco čepele je nutné pravidelně měnit, aby takový nástroj byl dostatečně funkční.

Tajemství ostrosti

Inženýři amerického institutu MIT (Massachusetts Institute of Technology) nedávno detailně prozkoumali proces holení lidských vousů čepelemi holítek a pozorovali, jak je vlastně o tolik měkčí vousy mohou tak rychle ničit. Materiál, z něhož jsou vousy, je přitom zhruba 50× měkčí než ocel, ze které jsou vyráběny čepele holítek.

Výzkum ukázal, že vousy působí při holení na ostří čepelí holítek mnohem složitějším způsobem, než by prostě čepel při opakovaném kontaktu postupně opotřebovávaly. Už jeden jediný vous může za jistých okolností nepatrně naštípnout ostří čepele. Jakmile vzniknou takové počáteční praskliny, je už ostří čepele náchylné k dalším prasklinám. Na ostří se kumuluje jedna prasklina za druhou a čepele holítek se velmi rychle, doslova před očima, tupí.

TIP: Žiletkou ke kráse: Kdy se ženy začaly holit?

Podle týmu MIT je přitom velmi důležitá mikroskopická struktura oceli. Čím méně je ocel homogenní, tím více jsou ostří náchylná k naštípnutí. Pokud budou chtít výrobci čepelí holítek a podobných nástrojů zajistit trvanlivější čepele, měli by je vyrábět z co nejvíce homogenních materiálů. A záleží prý také na úhlu, v jakém čepele odřezávají vousy. Čím větší úhel, tím snadněji se ostří tupí.

Každý rok, kolem poloviny srpna, se planeta Země na své dráze střetává s rojem prachu a kamínků, který za sebou zanechala periodická kometa 109P Swift-Tuttle. Materiál je tak drobný, že rozhodně nepředstavuje pro Zemi hrozbu. Pokud se ale tento prach z komety střetne s atmosférou Země, několik desítek kilometrů nad povrchem se prudce ohřeje a vzápětí vypaří. Pokud má zrníčko prachu dostatečnou hmotnost, můžeme ze Země pozorovat doprovodný jev jeho zániku – meteor, lidově řečeno „padající hvězdu“. 

Kam se přesně na oblohu dívat? 

Perseidy dostaly své jméno od souhvězdí Persea, které můžete najít pod známějším souhvězdí Kasiopeji (má tvar písmene W). V tomto období ho na začátku noci (zhruba od 21:30 hodin) najdeme nad severovýchodním obzorem a celou noc bude stoupat. Později uvidíme meteory vylétat na všechny strany od rodného souhvězdí. V Perseovi jsou ovšem dráhy meteorů nejkratší. Čím dál od Persea se meteor na obloze objeví, tím větší délky zpravidla dosahuje.

Přibližně kolem půlnoci představení doplní vycházející planeta Mars, a pokud vydržíte ještě chvíli, kolem jedné hodiny ranní se nad východní obzor vyhoupne i Měsíc a o dvě hodiny později i zářivá Venuše.

Celonoční mozaika Perseid

Snímek Petra Horálka zachycuje mozaiku Perseid z louky vedle Kolonické hvězdárny na východě Slovenska. Při bližším pohledu zjistíte, že to není úplně obyčejná mozaika, neboť není tzv. celooblohová, nýbrž celonoční. Jde totiž o mozaiku od soumraku do úsvitu (soumrak i úsvit jsou vidět v horních částech vlevo a vpravo, na ranní obloze vlevo doplněny ještě o zodiakální světlo). Když si prohlédnete světové strany, zjistíte, že jih je tam dvakrát – zastoupen momentem začátku fotografické noci a momentem jejího konce.

TIP: Obávané i obdivované vlasatice: Původ a vlastnosti komet

Mozaika oblohy vznikla v noci z 9. na 10. srpna 2018, tedy dvě noci před maximem roje, kdy bylo silné přirozené záření atmosféry, proto je obloha v pozadí mírně do zelena. Od jihu a severozápadu se také rozpadala řídká oblačnost, na mozaice je patrná jako nažloutlé cáry.

Počátkem druhého tisíciletí našeho letopočtu si Středomoří stále drželo své postavení hlavního evropského obchodního centra. Nezastupitelnou roli v jeho fungování hrála severoitalská města Benátky, Janov, Pisa či Florencie, v jejichž okolí se intenzivně rozvíjela výroba textilu a dalších produktů, prodávaných pak velkými obchodními domy do většiny Evropy. Hlavně však severní Itálie díky svým byzantským kontaktům dokázala zprostředkovávat obchod mezi Orientem a evropským atlantickým prostorem, omezujícím se ovšem v této době převážně na severoněmecká hanzovní města, Nizozemí, Britské ostrovy a Francii. Pyrenejský poloostrov, další potenciální odbytiště orientálního zboží, měla ještě na mnoho staletí zaměstnávat reconquista. V ní křesťanská království na poloostrově, donedávna jen málo významné enklávy na okraji evropského světa, postupně zatlačovala na jih vyznavače islámu.

Hedvábí, cukr a koření

Severoitalští obchodníci byli schopni zbytku Evropy umožnit přístup k luxusnímu orientálnímu zboží, po němž rostla poptávka mezi místními politickými a ekonomickými elitami. Při prezentaci společenského postavení už nestačily oděvy z látek, které krejčím byli schopní dodat evropští soukeníci a pláteníci. Vlnu a plátno nahrazovalo v šatnících králů, vysoké šlechty, církevních prelátů i nejbohatších měšťanů čínské hedvábí a jemné orientální brokáty či damašky. Stejná sociální skupina jevila velký zájem také o orientální koberce či o jemný čínský porcelán.

Tím však výčet komodit dopravovaných severoitalskými kupci do Evropy nekončil, neboť jednu z důležitých položek dovozu tvořilo i koření. Nepotřebovali jej pouze kuchaři při přípravě pokrmů pro mlsné jazyky svých strávníků – v době bez umělého chlazení či mražení představovalo koření důležitý konzervační prostředek. Kromě něj přiváželi Italové přes své byzantské prostředníky do Evropy také takzvanou „indickou sůl“, určenou ovšem pouze pro skutečně zámožnou klientelu – jen ti nejbohatší z nejbohatších si totiž mohli své pokrmy a nápoje osladit třtinovým cukrem. Obyčejní Evropané museli k tomuto účelu používat (pokud vůbec sladili) med či sladké šťávy domácích rostlin.

Výměnu zboží mezi Orientem a Evropou provázela značná nerovnováha. Zboží, které si vyměňovali obchodní partneři v Evropě – tedy zejména obilí, ryby, různé suroviny či méně kvalitní textil, nemohli Benátčané či Janované v Orientu uplatnit. Úspěch zaručovaly jen luxusní komodity a Evropa tak musela platit za orientální bohatství zlatem a stříbrem. Svých drahých kovů však měla málo nejen proto, že končily v Orientu, ale i pro rostoucí lokální poptávku. Rozmach obchodu si vynucoval stále větší množství oběživa, zatímco politická nestabilita vedla k jeho tezauraci (tedy zadržování mezi uživateli „na horší časy“). Vlastnictví zlatých a stříbrných předmětů navíc zvětšovalo společenskou prestiž jednotlivců i celých rodin, a nemálo drahých kovů také končilo jako součást chrámových pokladů či z nich byly vytvořeny liturgické předměty.

Spojenec na konci světa

Kontakt s Orientem komplikovaly také technické přepravní limity. Doprava zboží pozemními stezkami se ukazovala jako nákladná a nebezpečná, a obrovská vzdálenost mezi Čínou, Indií a Středomořím tak inspirovala už ve 14. století úvahy o alespoň částečném využití námořních cest. U těch se totiž předpokládala daleko vyšší rychlost a bezpečnost než při přepravě po vnitrozemských komunikacích. Přitom již v polovině 13. století získaly úvahy o přímém spojení s Orientem politickou dimenzi, respektive dimenzi náboženskou s politickým kontextem. 

Papež Inocenc IV. vyslal roku 1245 k mongolskému chánovi františkána Giovanniho Carpiniho s dopisem vyzývajícím ke spojenectví proti muslimům. Se dvěma průvodci (části výpravy se měl účastnit i františkán Štěpán z Čech) skutečně dorazil po dlouhé cestě z Lyonu přes Německo, Čechy, Rus a Turkestán na konci července 1246 do hlavního města mongolské říše Karakorumu.

Mongolský chán však papežův návrh zdvořile odmítl a Carpini se tak již v listopadu roku 1247 vrátil zpět do Lyonu. Nejpřínosnějším výsledkem jeho putování se stala obsáhlá relace, v níž podrobně popsal nejen samotnou cestu, ale také představitele různých etnik, s nimiž se setkal, či o nich alespoň slyšel. Z ní pak Evropa čerpala své poznatky o Orientu po dlouhá desetiletí. Dalším zdrojem informací se pak o půl století později stal rukopis kolující Evropou v řadě překladů, stovkách opisů a od druhé poloviny patnáctého století i tisků, známý jako Milion Marca Pola.

Dveře na turecký klíč

Ke kardinální proměně ve středomořském a potažmo i v celém atlantickém obchodu se schylovalo od konce 14. století. Už o století dříve začali ohrožovat Byzantskou říši a poté i Balkán osmanští Turci. Nejdříve opanovali Malou Asii a roku 1357 obsadili poloostrov Gallipoli. Brzy pak připravili Byzanc o Thrákii a v roce 1361 prohlásil sultán Murad I. čerstvě dobytou Drinopol za nové hlavní město své říše. Do konce století už zůstala dědicům kdysi obrovského byzantského impéria jen Konstantinopol s nejbližším okolím, několik ostrovů a jižní část Řecka. 

Další tureckou expanzi zastavily na několik let vnitřní spory, jichž se k ziskům na úkor svého obchodního partnera pokusila využít i severoitalská města. Velmi přičinlivě si přitom počínaly Benátky, které roku 1423 od byzantského císaře odkoupily Soluň – jedno z nejdůležitějších center obchodu východního středomoří. Z nového opěrného bodu se ovšem dlouho neradovaly, neboť po bojích s Turky o něj přišly už o sedm let později.

TIP: Masakr v Otrantu: Proč vtrhli osmanští Turci do Itálie?

Osmanští nájezdníci už se pak mohli plně soustředit na samotnou Konstantinopol. V roce 1452 ji oblehla z pevniny i z moře obrovská turecká armáda a po několikaměsíční blokádě podnikla konečný útok. Středomořský klíč k pokladům Orientu byl zničen, stará obchodní spojení přerušena a Evropě nezbylo než začít naslouchat s větší pozorností hlasům těch, kdož už několik let hovořili o možnosti využít k cestě za asijským zbožím vln oceánu. 

V chicagském Deerfieldu stojí již od roku 2003. Za tu dobu se již stihl stát turistickou atrakcí. Dům, který svým tvarem připomíná dílek koláče, původně vznikl z nouze. Architekt Greg Weissman se poněkud netradičním řešením snažil co nejlépe využít úzký pozemek o celkové výměře 360 metrů čtverečných. Dílo se podařilo a deerfieldský „Pie House“ se v roce 2007 prodal za 284 tisíce dolarů (asi 6 milionů korun). 

Dvoupodlažní dům o celkové obytné výměře přes 100 metrů čtverečných měří v nejužším místě necelý metr (tři stopy), přesto se do něj podařilo vměstnat dvě ložnice, dvě koupelny, plnohodnotnou kuchyň a nečekaně prostornou obytnou část v přízemí. Z pochopitelných důvodů mu chybí garáž, přilehlé parkovací stání ale nabízí hned šest míst.

Přestože lze „Pie House“ považovat za architektonickou raritu, není kvůli svému nepravidelnému tvaru nejužším domem na světě – před několika lety vznikl ve Varšavě domek architekta Jakuba Szczesnyho, který je v nejužším místě široký jen 92 centimetry a ve své nejširší části měří 152 centimetry.

Z dnešního úhlu pohledu se nezaujatý pozorovatel neubrání pocitu, že neomezená ponorková válka představovala v dané době jen pokerový bluf, protože na jaře 1915 provozovali Němci jen 38 ponorek.

Předchozí část: Zkáza britské námořní chlouby (1): Potopení zaoceánského parníku Lusitanie

Totální blokáda tak nemohla uspět, ale ponorkáři nereptali a dali se do práce. Už 19. února poškodila Hansenova U-16 norskou loď Belridge a z Osla se ozval diplomatický křik. Jenže právě o to šlo! Tenkrát ještě nikdo nechtěl primárně vraždit námořníky, snahou bylo rejdařské společnosti vystrašit a odradit od cest do Anglie. Praxe se však ukázala v opačném světle: rejdaři nehorázně zvýšili ceny a Britům nezbývalo než tvrdě platit a ještě více nenávidět Němce.

Osudové ponorky

Koncem dubna 1915 se Lusitania v New Yorku chystala na transatlantickou cestu s číslem 202. V té době desítky amerických novin otiskly inzerát s tímto textem: „Cestujícím hodlajícím cestovat Atlantickou cestou se připomíná existence válečného stavu mezi Německem a Velkou Británií. Do válečné zóny spadají i vody přilehlé k britským ostrovům. Vláda Německého císařství ofi ciálně vyhlašuje, že lodě plující pod vlajkou Velké Británie a jejích spojenců se vystavují zničení a že cestující tak činí na vlastní nebezpečí.“

Ačkoli inzerci signovala německá ambasáda, ve skutečnosti se jednalo o aktivitu německých krajanských spolků, jejichž členové chtěli jen posloužit své staré i nové vlasti. Největší rozruch pak vzbudilo otištění textu v New York Times, který škodolibý editor umístil na stejnou stránku jako lodní řád Lusitanie. Cestujícím to na náladě nepřidalo, zvlášť když je při odjezdu okukovaly davy zvědavců v čele s bulvárními novináři.

Poslední plavba

Lusitania nakonec vyplula 1. května 1915 s dvouhodinovým zpožděním; cestovalo celkem 1 257 pasažérů, z toho 197 Američanů. Tajný náklad, v dokumentech maskovaný jako máslo, sýr a balíky kůží, činil 173 tun puškového střeliva, 51 tun šrapnelových granátů i rtuť do rozbušek min a torpéd.

Plavba probíhala hladce, až se parník 6. května přiblížil k Irsku, kde kapitán Turner dostal první dvě varování o posledních známých pozicích německých ponorek. Hlášení byla poměrně přesná; na přelomu dubna a května se poblíž potloukaly ponorky hned dvě: U-30 (Erich von Rosenberg-Gruszcynski) se vracela z hlídky a U-20 (Walther Schwieger) ji střídala. Druhý den dostali na parníku další zprávy; U-20 spatřili poblíž Queenstownu.

Turner přesto nereagoval – Lusitania nekličkovala a vodotěsné přepážky zůstaly otevřené. Nikdo ani nevyklonil záchranné čluny ze závěsů pro jejich rychlé spuštění na vodu. Kapitán se zkrátka řídil jízdním řádem a nic víc jej nezajímalo. Ignorace nebezpečí šla tak daleko, že loď snížila rychlost tak, aby stihla příliv na mělčinách Mersey Bar před Liverpoolem.

Jeden radiogram Turner nakonec přece jen vzal v úvahu a po poledni loď obrátil doleva, načež zamířil ke Queenstownu. Avšak zrovna tenhle radiogram jeho lodi nepatřil – depeše směřovala k ozbrojenému trawleru Hellespont, jehož vojenské volací znaky se čirou náhodou shodovaly s civilními Lusitanie. Tento omyl pak přivodil katastrofu.

V záměrném kříži periskopu

U-20 tou dobou prodlévala západně od Anglie a jižně od Irska. V minulých dnech poslala ke dnu škuner Earl Of Lathom a parníky Candidate a Centurion. U-20 tak zbývala už jen tři torpéda, z nichž dvě Schwieger z nařízení vyšších míst musel šetřit na zpáteční cestu. Mise tím prakticky skončila, zbývalo jen někde „udat“ jedno torpédo a plout domů.

Schwieger nečekal dlouho. V poledne 7. května spatřil obědvající velitel na obzoru kouř. Brzy se gigantický parník zjevil v celé své kráse. Schwieger neváhal ani vteřinu, zbytek oběda letěl přes palubu a U-20 se bleskově ponořila. Přesto se zdálo, že protivník je příliš rychlý a ponorka se do palebné pozice proto vůbec nedostane. Jenže pak obrovitý parník provedl zmiňovaný osudný obrat vlevo a tím se dostal Němci přímo před torpédomety. Nebylo co řešit, U-20 vypálila jediné zbývající torpédo. Hlídky na Lusitanii sice bublinovou stopu zahlédly prakticky ihned, ale do zásahu zbývala sotva minuta. Teď už nešlo udělat zhola nic.

Dodnes neobjasněné výbuchy

Torpédo zasáhlo Lusitanii na pravoboku přibližně za můstkem, ale daleko větší exploze se zanedlouho ozvala na přídi. Přeživší svědci později tvrdili, že právě druhá rána loď dorazila. Její příčiny však dodnes zůstávají předmětem spekulací. Někteří badatelé tvrdí, že ji způsobilo druhé torpédo, což je nemožné, protože tři torpéda U-20 vypálila na Candidate a Centurion a dvě dovezla do Wilhelmshavenu.

Jiní hovoří o výbuchu kotlů, což vylučují svědectví přeživších topičů. Teorii o výbuchu převážené munice vyvrátili experti a praktický pokus firmy Remington, jež munici na palubu dodala. Další varianta – výbuch uhelného prachu v prázdných skladech – je možná, ovšem taková exploze by dle odborníků pro nedostatečnou energii loď nezničila.

Ať už byly příčiny druhého výbuchu jakékoli, plavidlo se okamžitě naklonilo na pravobok a zajelo do vln přídí napřed. Všechno se odehrálo během pouhých osmnácti minut, které připomínaly apokalypsu. Na pravoboku se záchranné čluny zhouply příliš daleko od boku lodi a dokázali se na ně dostat jen zdatní skokani. Na levoboku se čluny naopak zhouply dovnitř a na vodu se spustit nedaly. Přesto do nich lidé nastupovali a v panice je uvolňovali ze závěsů. Ty se pak sklouzly po palubě plné lidí, než se samy roztříštily nárazem o silnější překážku.

Druhý výbuch vymrštil trosky lodi desítky metrů vysoko. Po dopadu zpět zabíjely desítky nebožáků. Nakonec příď Lusitanie narazila na dno, její záď se zvedla do výšky a loď zmizela pod vodou. Na hladině zůstalo jen šest záchranných člunů a stovky trosečníků. Pomoc dorazila až za čtyři hodiny, takže šanci na přežití dostali jen šťastlivci ve člunech a výborní plavci.

Smrt ve vlnách

Celkem zahynulo 413 ze 702 členů posádky a 785 cestujících – z toho 94 dětí a 128 Američanů. Následoval celosvětový poprask. Prezident Wilson se prý rozplakal a císaři Vilémovi II. poslal ostrý telegram. V londýnských ulicích a restauracích se Američané stali terčem nadávek, protože jejich země nevyhlásila Německu válku. Němci pro změnu argumentovali, že Lusitania je v námořních příručkách celé roky uváděná jako pomocný křižník a že ji zničili v deklarované válečné zóně.

TIP: Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války

Nakonec Němci neomezenou ponorkovou válku (prozatím) odvolali a císař Vilém potápění pasažérských lodí – včetně nepřátelských – přísně zakázal. Causa Lusitanie je však dodnes živá. Jednak proto, že ji doprovází až příliš mnoho náhod a nevysvětlených otázek, a také proto, že názorně ukazuje nesmyslnost válečného běsnění, v němž ani jedna strana nebyla jednoznačným viníkem

Obrovská loď se valí pouští – i takový pohled se vám může naskytnout cestou ve vlaku mezi egyptskými městy Ismailia a Port Said. Tankery a nákladní giganti však samozřejmě nekloužou po písku, nýbrž po vodách Suezského průplavu. Spojnice Rudého a Středozemního moře měří úctyhodných 193,3 km, dosahuje hloubky až 24 m a po posledním rozšíření v roce 2010 pojme lodě s šířkou do 77,5 m při ponoru až 12,2 m. Jinými slovy, kanál mohou využít prakticky všechna zaoceánská plavidla, kromě těch nejrozměrnějších. Brázdí jej proto zhruba pět desítek lodí denně, přičemž každá průměrně zaplatí za průjezd v přepočtu 7,4–10 milionů korun.

Díky posledním úpravám a dostavbě nového úseku, jemuž se říká Nový Suezský průplav, se mohou plavidla pohybovat současně v protisměru a není nutné využívat princip kyvadlové dopravy. Trasa navíc nezahrnuje ani jedno zdymadlo, jelikož hladiny obou moří dělí zanedbatelný výškový rozdíl.  

Zrozen s průplavem

Cesta vlakem z Káhiry do přístavní metropole Port Said trvá jen pár hodin, ale sama o sobě přináší velký zážitek. Dobrodružství představuje už kupování lístků, neboť paní u přepážky vám nejspíš odmítne prodat jízdenku na nejlevnější vlak, a dokonce může tvrdit, že žádný takový neexistuje. S trochou neodbytnosti však dosáhnete svého. 

Port Said se s kanálem dokonale pojí, jelikož vyrostl na zelené louce v začátcích jeho budování. Ostatně, k tamním nejvýznačnějším architektonickým památkám patří budova Správy Suezského průplavu. Stojí přímo na jeho břehu a stala se ikonou města, pro návštěvníky je však zatím nepřístupná. Radnice sice před několika lety vytvořila projekt na její proměnu v muzeum, ale dosud se jej nepodařilo realizovat. Nezbývá tedy než se spokojit s ostatními pamětihodnostmi, vyvedenými převážně ve stylu belle époque.

Nejlepší voják na světě 

Zatímco v jiných částech kanálu se k jeho břehům dostanete jen s obtížemi, v Port Saidu to naopak není problém. Malá náplavka poblíž přístavu skýtá ideální místo k procházce, kterou si můžete protáhnout k několika kilometrům městských pláží: Jsou veřejně přístupné a lemují je kavárny. A pokud využijete bezplatný trajekt přes kanál vyjíždějící každých pár minut, můžete prozkoumat i Port Fuad na druhé straně spojnice. 

Jde o jakési předměstí Port Saidu, takže v jeho ulicích panuje větší klid a pohoda. Hned za přístavem se tyčí nově zrekonstruovaná monumentální Velká mešita a po prohlídce jejích útrob můžete pokračovat třeba do kopie kavárny Central Perk, kde se odehrál bezpočet scén oblíbeného seriálu Přátelé. Ujít si nenechte ani vojenské muzeum dokumentující události Suezské krize z roku 1956. Má sice velmi propagandistický charakter a socha vojína před vstupem nese nápis „Egyptský voják, nejlepší na světě“, ale tamní expozice stojí za zhlédnutí. 

Voda za ostnatými dráty

Město Ismailia založil roku 1863 panovník Ismail Paša coby základnu pro stavbu Suezského průplavu. Leží v půli cesty mezi Port Saidem a Suezem, tedy uprostřed pouště, a přestože se přístavu na severu země zdánlivě podobá, provází ji zcela odlišná atmosféra: V Ismailii se koncentruje mnohem víc vojáků, stejně jako silničních zátarasů. Hrozba atentátu teroristických skupin je tam totiž podstatně větší.

K průplavu se ve městě prakticky nedá dostat, všude vám budou bránit ostnaté dráty či vrata na zámek. Vojáci na křižovatkách silnic vedoucích na Sinajský poloostrov nebo blíž ke kanálu jsou neústupní a bez povolení nepustí nikoho. Přesto existuje možnost, jak se k vodě přiblížit: Máte-li přátele na vhodných místech, můžete se stát členy Suez Canal Club, soukromého klubu pro zaměstnance správy průplavu. Jde sice o poněkud náročnější operaci, ale pohled na masu vody sevřenou pískem pouště za to stojí. 

Korea gratuluje!

Všechna bezpečnostní opatření, jež kanál uzavřela zejména pro turisty, trápí i místní podnikatele a ty, kdo žijí z cestovního ruchu. Ještě před pár lety bylo přitom možné navštívit Bar Levovu linii, tedy někdejší izraelské opevnění podél průplavu, projet se v loďce po jeho vodách nebo si udělat piknik u monumentu ve tvaru hlavně samopalu AK-47, který Egyptu darovala Severní Korea k oslavě bitvy o Ismailii v roce 1973. Nyní jsou popsaná místa nedostupná, jelikož v oblasti stále nevládne úplně klidná situace. Například v roce 2014 bylo 26 lidí odsouzeno za plánování útoků na lodě proplouvající kanálem. Obzvlášť na Sinaji navíc operuje řada ozbrojených skupin, napojených na mezinárodní terorismus. 

TIP: Panamský průplav slaví 100 let: Velkolepá stavba, která stála tisíce životů

Poslední vlakovou zastávku a také nejjižnější město průplavu představuje Suez. Ačkoliv jde o nejstarší sídlo v oblasti vodní spojnice, cestovatelům nemá mnoho co nabídnout. Při přesunu na Sinajský poloostrov se mu však nevyhnete: Jen kousek dál na sever totiž vede tunel, jímž lze kanál podjet a vydat se za dalším dobrodružstvím v poušti… 

Ve způsobech, jak propašovat drogy a další zakázaný kontraband za zdi věznic, jsou zločinci neobyčejně vynalézaví. Někde využívají moderní techniku v podobě dronů, jinde se spoléhají na kurýry ze zvířecí říše. V osidech strážců věznic tak již uvízli například holubi nebo třeba vycvičení papoušci. Na Srí Lance se nyní podařilo lapit pašeráka z nejelegantnějších – kočku.

Strážcům věznice Welikada – největšího vězeňského zařízení s vysokým stupněm ochrany na Srí Lance, se nedávno podařilo chytit kočku, která v pouzdře na krku pašovala do věznice dva gramy heroinu, dvě SIM karty k mobilním telefonům a paměťovou kartu. 

Úspěšný zákrok strážců, za který by si jinak jistě vysloužili pochvalu, poněkud kalí fakt, že zadržený kočičí pašerák po několika hodinách dokázal uprchnout. Stalo se tak v momentě, kdy se ji ostraha snažila nakrmit. Smutnou zprávou pro potenciální příjemce kontrabandu ovšem je, že čtyřnohý pašerák zmizel již bez svého nákladu.

TIP: Bláznivé pašerácké historky: 5 kufrů plných překvapení

Přestože je podle policistů využívání kočky jako pašeráka krajně neobvyklé, ze zvířecími pašeráky drog mají i na Srí Lance své zkušenosti. Na předměstí Colomba používali dealeři k distribuci drog vycvičeného orla. Podle policie je možné, že kočka byla vycvičena stejným drogovým kartelem.