Průměrný člověk každý rok sní asi 20 kilogramů ryb, což je dvakrát víc než před padesáti lety. Nutriční poradci mohou mít radost, vždyť ryby jsou bohaté na jód, vitamíny, minerály i další látky nepostradatelné pro zdravý vývoj dětí. Navíc snižují třeba riziko infarktu a mrtvice. Jenže jedlíků je na světě také asi dvakrát víc než v 60. letech a oceán pustne. 

Ryby zkrátka neberou

Keith Andre rybaří celý život. Se svou lodí vyjíždí na moře z přístavu na Seychelách – souostroví v Indickém oceánu. Přestože má k pamětníkovi ještě daleko, už i on si všiml dramatického vývoje, který se odehrál během jeho kariéry: „Dřív jsme vyjížděli na moře zhruba na týden a přivezli jsme dost ryb, abychom pokryli náklady a ještě si vydělali dost peněz. Teď musíme vyjíždět na 14 dní, abychom si prodejem úlovku vydělali stejně.“

Důvod popsaného vývoje je jednoduchý – v okolí Seychel rybí hejna stále řídnou. Do tamních vod jezdí čím dál víc lodí a – což je možná ještě důležitější – mají čím dál sofistikovanější vybavení. Rybáři dnes používají obří sítě a silné jeřáby, o nichž se jejich kolegům před pár lety ani nesnilo. Podobná situace panuje na všech světových mořích.

Jako krávy na louce

Asi ve dvou třetinách rybářských oblastí se loví tak, že se ryby sotva stačí množit. Jenže ve zbývající třetině se loví ještě víc, a ryb tam ubývá. Tento vývoj je důsledkem principu, jehož logiku si angličtí vědci uvědomili už na počátku 19. století. Tehdy ho popisovali na příkladu vesnice, která bohatne a jejíž obyvatelé si pořizují víc a víc krav, které ovšem pasou na stále stejné louce.

Z hlediska jednotlivce je to rozumné chování. Když přivedete další krávu na společnou pastvu, budete mít víc mléka a masa. Jenže z pohledu celé vesnice to přináší problém, protože louka tolik krav prostě neuživí, a ony nakonec všechny uhynou. S rybářskými loděmi na moři je to úplně stejné. Každá další přináší svému majiteli zisk, ale když jich je dohromady moc, tak na tom tratí všichni. 

Lovit méně, aby bylo více

Zvyšováním lovu ve světových mořích nastává paradoxní situace, kdy všichni musí lovit méně, aby později mohli nalovit víc. Jenže nikdo nechce svůj úlovek omezit jako první v řadě, a tak se všechno točí po začarované spirále a ryb ubývá a ubývá. Dokud se nedohodnou všichni, že lov omezí najednou. A to je strašlivě těžké.

Existuje ale pár míst, kde se to daří. Jedním z nich jsou moře na severozápad od Evropy. Ještě před deseti lety se tam drtivá většina druhů ryb lovila rychleji, než se stihly množit, a proto jich rychle ubývalo. Státy se ale v rámci Evropské unie dohodly na omezení a dnes se už asi 2/3 druhů loví pouze v takovém množství, aby jejich populace neklesala, ale dokonce rostla. Třeba kusů hejka severního plavalo v Severním moři v roce 2006 jen 32 tisíc tun. Dnes je to asi sedmkrát víc – 265 tisíc tun!

Nadějná zpráva pro budoucnost

Omezení lovu se rybářům už dnes začíná vyplácet. Z moří, kde ještě před pár lety na ryby nenarazili, už zase přivážejí bohaté úlovky – pečlivě kontrolované, jestli nepřesahují povolené množství. I když to zní možná divně, všichni mohou vydělávat víc díky tomu, že souhlasili s tím, že se při lovu omezí. Zisky evropských rybářů za poslední tři roky vzrostly o zhruba 60 procent.

TIP: Farmy na moři: Norové přicházejí s ekologičtější variantou rybích farem

Evropská unie teď chce tuhle praxi přesunout i do Středozemního a Černého moře, kde se udržitelně loví pořád jen sedm z tamních šedesáti druhů ryb. Definitivním cílem ale je zavést udržitelné rybaření na celém světě. Většina lídrů rybářských velmocí už to začíná chápat, a tak to vypadá, že tresku, tuňáka nebo sardinku budeme moct jednou dát ochutnat i vnoučatům. 

Vesmír je plný pozoruhodných těles, které dráždí naší zvědavost. V naprosté většině případů jsou ale od nás tak vzdálené, že je v dohledné době zcela nereálné se dostat do jejich blízkosti. Proto jsme ve výzkumu takových objektů obvykle odkázáni na pozorování z dálky. Pokrok ve vývoji technologií nám ale zároveň nabízí možnost alespoň v některých případech napodobit podmínky panující na extrémních vesmírných objektech v experimentech tady na Zemi.

Gilbert Collins z americké University of Rochester a jeho spolupracovníci využili výkonná zařízení a experimenty zařízení National Ignition Facility v laboratořích Lawrence Livermore National Laboratory, aby s jejich pomocí simulovali a následně prostudovali chování hmoty za extrémních podmínek v nitru bílého trpaslíka.

Simulace trpaslíka

Bílí trpaslíci jsou pozůstatky vyhořelých hvězd podobných Slunci. Během „umírání“ takové hvězdy dochází ke stlačení hmoty trpaslíka, takže je to extrémně hustá „zhroucená“ hmota. Typický bílý trpaslík je velký zhruba jako Země, ale jeho hmotnost se pohybuje kolem poloviny Slunce. Collinsův tým se rozhodl simulovat procesy, k nimiž dochází v nitru bílého trpaslíka při jeho vzniku.

TIP: Přeživší supernovy: Polomrtvý bílý trpaslík uhání vesmírem od místa exploze

Vědci postupovali tak, že nejprve umístili do speciální nádobky ze zlata zvané „hohlraum“ kuličku sloučeniny methylidynu (CH) o velikosti jednoho milimetru. Pak tuto kuličku zasáhli nanometrovým rentgenovým laserem, přičemž ji rozžhavili ji na téměř 3,5 milionů stupňů a stlačili na 100 až 450 milionů atmosfér. Pak už jen sledovali, co se bude dít...

Ve švýcarském městě Olten pršelo z nebe kakao. Nevšední jev jako vystřižený z příběhů Alenky z říše divů má prozaické vysvětlení: porouchanou ventilaci místní továrny na čokoládu.

TIP: Švýcarští vědci vyrobili duhovou čokoládu bez použití barviv

Kakaové pokrývky na svém autě si povšiml jeden z místních obyvatel a snímek obratem vyvěsil na twitter. Brzy se ukázalo, že drobné částečky pražených kakaových bobů pocházejí z nedaleké čokoládovny Lindt & Sprüngli, v níž se rozbila vzduchotechnika. Podrcené kakaové boby jsou základní surovinou, z níž se čokoláda vyrábí.

Firma uvedla, že majitelům všech zašpiněných aut zaplatí za myčku. Drobná havárie podle ní nezpůsobila újmu na zdraví lidí ani životním prostředí.

Lidé pohřbívají své mrtvé už velmi dlouho. Nejstarší pohřby sahají patrně do paleolitu. Archeologické nálezy z Atapuerca ve Španělsku například ukazují, že naši předkové ukládali své mrtvé do hrobů již před 300 tisíci lety. Pohřeb žehem je ale podle všeho mnohem mladším zvykem. Fanny Bocquentin z francouzské výzkumné agentury CNRS a její spolupracovníci při vykopávkách na neolitickém nalezišti Beisamoun na severu Izraele narazili na pozůstatky nejstarší známé kremace.

Okolnosti nálezu ukazují, že se velkou pravděpodobností šlo skutečně o záměrné spálení mrtvého. Spálené tělo patří mladému dospělému, který žil někdy v letech 7013-6700 před naším letopočtem. Stopy a deformace nalezené na kostech naznačují, že tělo prošlo žárem okolo 500 °C. 

TIP: Symbol národního pokroku: Od kdy se u nás provádějí pohřby žehem?

K dávné kremaci v Beisamounu došlo v době, kdy se na Blízkém Východě měnily zvyklosti při pohřbech a rituálech s nimi spojených. Původně se zde například mrtvým odstraňovala hlava, případně byli pohřbíváni uvnitř sídel. Úkolem archeologů teď bude hledání dalších důkazů raných kremací z této doby a pochopení, jak takové pohřby vlastně probíhaly.

Rodák z města San Gabriel v Kalifornii pocházel z rodiny s vojenskými tradicemi. Jeho dědeček George Smith Patton padl za americké občanské války roku 1864 jako brigádní generál konfederační armády, zatímco prastrýc, plukovník Waller T. Patton, zemřel o rok dříve na následky zranění z bitvy u Gettysburgu. Takže se jaksi automaticky očekávalo, že mladý George půjde ve stopách svých slavných předků. Nastoupil tedy na vojenskou akademii ve West Pointu, a ačkoliv měl kvůli dyslexii problémy s učením, nakonec úspěšně dostudoval. Upozornil však na sebe především jako vynikající jezdec na koni a střelec, takže na olympiádě ve Stockholmu roku 1912 reprezentoval USA v moderním pětiboji a skončil na pátém místě. 

První tankový velitel

Během první světové války sloužil ve štábu generála Pershinga a jako jeden z prvních amerických důstojníků rozpoznal význam tanku, který považoval za zbraň budoucnosti. Měl ostatně možnost si tuto zbraň vyzkoušet přímo v boji s Němci 26. září 1918 a tehdy také utrpěl zranění. V meziválečném období se Patton intenzivně snažil o rozvoj tankových sil Spojených států. Za hospodářské krize to však nebylo snadné a Američané v oblasti vývoje obrněných vozidel promarnili spoustu času.

Teprve úspěchy tankových úderů Wehrmachtu v Polsku a ve Francii v letech 1939–1940 jasně ukázaly možnosti obrněných jednotek a dosavadní skeptikové to museli uznat. Pattonovi bylo v době vypuknutí druhé světové války 54 let a v hodnosti plukovníka sloužil u jezdectva. Pro jeho další kariéru mělo zásadní význam setkání s generálem Adnou R. Chaffeem, který získal přízvisko „otec amerických tankových jednotek“. Oba se shodli ve svých názorech a právě díky vlivu tohoto generála obdržel Patton funkci velitele 2. obrněné brigády patřící do sestavy nově vytvořené 2. obrněné divize.

Náladový voják

Doufal také, že bude v souvislosti s novým posláním povýšen do hodnosti brigádního generála, ale na to si musel ještě nějakou dobu počkat. Velitelé totiž špatně snášeli Pattonovu okázalost a náladové chování, kvůli čemu se často dostával do problémů. Pokud měl pocit, že pravda je na jeho straně (a tento pocit míval téměř vždy), neváhal to nadřízeným dát jasně najevo, což k jeho popularitě zrovna dvakrát nepřispívalo. Nakonec se ale dočkal a od 2. října 1940 nosil na límci vytouženou hvězdičku označující nejnižší generálskou hodnost.

Americká armáda měla tehdy ve výzbroji necelou tisícovku tanků a většina z nich už byla vzhledem k rychlému rozvoji vojenské techniky zastaralá. Některé stoje dokonce ještě pamatovaly první světovou válku! Chaffee se v této situaci pokoušel přesvědčit vládu o nutnosti modernizace a doporučoval především zahájení masové produkce středních a lehkých tanků. Bylo mu totiž jasné, že Amerika musí co nejrychleji dohonit zpoždění, které nabrala během mírových let. Nakonec našel dostatek vlivných podporovatelů a situace se začala pozvolna zlepšovat. 

Stará krev a kuráž   

Také Patton se v nové velitelské funkci dobře uvedl a nezapomenutelnými se staly zejména jeho projevy k vojákům. Vždy perfektně oblečený generál v nažehlené uniformě a naleštěných botách dokázal zaujmout svým neformálním chováním i obsahem veřejných projevů. Mluvil uvolněným, ale zároveň sebejistým tónem a často využíval své obsáhlé znalosti historie například při citacích výroků slavných osobností. Mistrně také ovládal mimiku obličeje a pouhým povytažením obočí dokázal u vojáků dosáhnout víc než mnozí jiní velitelé sáhodlouhým řečněním nebo zbytečným křikem.

Pokračování: Generál George Patton (2): Vojenský génius, nebo hazardér?

Vojenskopolitická situace ve světě mezitím přituhovala a po pádu Francie v červnu 1940 se americká armáda začala rychle rozšiřovat o nově budované útvary. V listopadu toho roku se stal Patton prozatímním velitelem 2. obrněné divize a usilovně se snažil dosáhnout toho, aby měl co nejlépe vycvičené a disciplinované mužstvo. K podřízeným byl tvrdý a nikomu nic neodpustil, ale stejně usilovně pracoval také sám na sobě. Zastával přitom názor, že tankové jednotky musí být především mobilní a schopné překonat co nejdelší vzdálenost v pokud možno nejkratší době.

Vědci objevili extrémně vzdálené dvojče Mléčné dráhy. Dělí ji od nás více než 12 miliard let a vidíme ji tedy tak, jak vypadala v době, kdy byl vesmír pouze 1,4 miliardy let starý. Galaxie je překvapivě uspořádaná, což je v rozporu s teoriemi, které říkají, že v mladém vesmíru panovaly v galaxiích divoké a nestabilní podmínky. Tento nečekaný objev představuje výzvu pro naše chápání vzniku galaxií a nabízí nový pohled na minulost celého vesmíru.

Prateta Mléčná dráha

„Je to průlomový výsledek v oboru zabývajícím se formováním galaxií. Ukazuje, že struktury, které pozorujeme u blízkých spirálních galaxií nebo u naší Galaxie, existovaly již před dvanácti miliardami let“, říká Francesca Rizzo z německého institutu Maxe Plancka. I když galaxie s označením SPT0418-47, kterou vědci zkoumali, pravděpodobně nemá spirální ramena, obsahuje dvě struktury typické pro Mléčnou dráhu – rotující disk a galaktickou výduť. V takto rané fázi vývoje vesmíru se výduť galaxie podařilo zaznamenat vůbec poprvé, proto je SPT0418-47 považována za nejvzdálenější identifikovanou galaxii podobnou té naší.      

„Velkým překvapením pro nás bylo, když jsme zjistili, že se tato galaxie docela podobá těm, které známe z blízkého vesmíru, což je přesný opak toho, co jsme očekávali na základě modelů a předchozích, méně detailních pozorování,“ říká spoluautor práce Filippo Fraternali. V raném vesmíru byly mladé galaxie stále ve fázi formování, vědci proto předpokládali, že se bude jednat spíše o chaotické útvary bez nápadných velkých struktur typických pro vyvinuté galaxie, jako je Mléčná dráha.

TIP: Hlubiny vesmíru: 10 zásadních faktů o Mléčné dráze

Astronomové však upozorňují, že i když SPT0418-47 má disk a další struktury podobné těm, jaké vidíme dnes u Mléčné dráhy, očekávají, že se vyvinula do podoby výrazně odlišné od naší Galaxie. Patrně se z ní stala eliptická galaxie, jeden z typů galaxií, které společně se spirálními galaxiemi obývají současný vesmír. 

Neočekávaný objev naznačuje, že raný vesmír nemusel být natolik chaotický, jak jsme se dosud domnívali. Vyvstává však řada otázek včetně té, jak se mohla takto vysoce uspořádaná galaxie vytvořit krátce po velkém třesku. 

Australan Mark Rapley předvedl heroický čin, když skočil ze svého surfu na žraloka, který napadl jeho ženu, a několikrát ho udeřil pěstí, dokud jeho družku zvíře nepustilo. Své pětatřicetileté manželce Chantelle Doyleové následně pomohl doplavat na pobřeží, odkud ji převezla helikoptéra do nemocnice s těžkým poraněním pravé nohy.

Podle expertů útočilo zřejmě mládě žraloka bílého dlouhé asi tři metry. „Tenhle chlapík tam dopádloval a seskočil ze svého prkna na toho žraloka a mlátil do něj, aby ji pustil a pak jí pomohl zpátky na pláž,“ poznamenal Steven Pearce, šéf místních plavčíků z města Port Macquarie na východě Austrálie, kde k incidentu došlo. Jednalo se podle něj o hrdinský čin.

TIP: Třikrát a dost? Mladík přežil útok chřestýše, medvěda i žraloka tygřího

Podle jednoho z tamních záchranářů si však zaslouží pochvalu také další lidé přítomní na pláži, kteří raněné poskytli okamžitou pomoc. Připomněl rovněž, že se jedná již o třetí podobný útok v této oblasti za letošní rok. Napadenou surfařku čeká operace, je však ve stabilním stavu.

Dnes tisíce snímků tiše odpočívají v útrobách počítačů a datových karet, ale byly doby, kdy nezbylo lidem nic jiného, než fotografie svých drahých vyvolat. A samozřejmě i nějak zařadit, protože ještě pořád šlo o dosti vzácnou věc.

Nejstarší fotoalba se nacházejí ve sbírce Knihovny Kongresu ve Washingtonu a jsou z padesátých let 19. století. Tehdy bylo fotografování drahou záležitostí, takže v jednom albu se nacházely portréty celé rozvětvené rodiny. Pro podobný typ publikací dokonce existuje v angličtině název Coffee table book čili kniha na kávový stolek. Patřilo totiž k dobrému tónu trávit návštěvy jejím listováním a komentováním, společně s popíjením horkých nápojů a pojídáním koláčků a sendvičů.

TIP: Poklad z blešího trhu: Fotka za 10 dolarů může sběrateli vynést miliony

Oblíbená byla také cestovní alba, na která dychtivě čekalo celé široké okolí šťastného cestovatele. Na přelomu 19. a 20. století se totiž turismus, jak jej známe dnes, příliš nepěstoval. Cesta do Říma, na Blízký Východ nebo do Skandinávie stále ještě měla punc velké události, která musí být patřičně zdokumentována. V tom se ostatně od dnešních turistů tehdejší poutníci nijak nelišili.

Rozhořčení se v 21. století stalo emocí, kterou hrdě vystavujeme na odiv. Každý na Twitteru je neustále připraven zaútočit na kohokoliv, kdo s ním ideologicky nesouzní. Může se přitom jednat o vyhrocený brexit, nebo třeba nasdílenou fotografii známého politika, a okamžitě se vyrojí naštvaní jedinci s potřebou komentovat. Vztek se proměnil v cosi vznešeného a lidé si ho připínají na hruď jako metál.

Nezáleží, na které straně barikády stojíte. Rozhořčení a prosté hladovění po krvi – bez sebemenšího soucitu s někým, kdo ve 280 znacích udělal chybu – dnes představuje znepokojivý fenomén (přičemž kontextu příspěvku se obvykle věnuje pouze malá pozornost). Každý, kdo sedí v autobuse s chytrým telefonem v ruce, má moc šikanovat, zneužívat, ponižovat a shazovat. Otázkou zůstává, zda zmíněný vztek a agrese neprosakují skrz monitory do skutečného života lidí z masa a kostí. Nebo snad, což je ještě děsivější, odrážejí on-line platformy jen to, co už v nás dávno bylo?

Hněv jako ctnost

Není možné vědecky přesně změřit, zda jsme opravdu čím dál naštvanější, nebo vztek jen víc ventilujeme veřejně. Společnost Gallup se přesto na základě 151 tisíc rozhovorů s lidmi ze 140 zemí pokusila zpracovat zprávu o globálních emocích. Od zahájení analýzy v roce 2016 počet respondentů pociťujících vztek narůstal a v celosvětovém průměru dosahuje 22 %, přičemž v konfliktních či válečných zónách jde až o dvojnásobek – například o 43 % v Palestině a 44 % v Iráku.

Podle psychoterapeuta Aarona Balicka se vztek v éře internetu šíří populací snáz a rychleji. Kupříkladu útoky na zaměstnance londýnské veřejné dopravy vzrostly za poslední tři roky o čtvrtinu, z 505 případů na 628. Loňská zpráva o motorismu firmy RAC uvádí, že se tři z deseti řidičů stali v předchozím roce svědky fyzického napadení na silnici a že se za uplynulých dvanáct měsíců zdvojnásobil počet těch, kdo se nejvíc obávají agresivního chování ostatních šoférů.

Až donedávna se mezi vztek a nedostatek sebeovládání kladlo rovnítko. Většina lidí se snažila držet své negativní emoce pod pokličkou, jako by spravedlivý hněv představoval jen božskou výsadu. Podle historičky Barbary H. Rosenweinové se vztek v poslední době natolik rozšířil a zobecněl, že se proměnil v novou ctnost. Na impulzech přitom nezáleží: Ať už jde o feminismus, ekologický aktivismus, či brexit, vyjadřovat rozhořčení nad různými tématy dnes vypadá odvážně a ušlechtile, jako jistá forma morální převahy. Je však takové chování přínosné?

Silná emoce

„Agresivní projevy jdou ruku v ruce s obrovskými ekonomickými náklady,“ popisuje psycholožka Nadja Heymová z Nottingham Trent University, jež se specializuje na individuální rozdíly, psychopatologii a asociální chování. „Agrese má velký dopad na vztahy, pracovní výkon, duševní zdraví i zdraví obecně.“ I když se nemůžeme vzteku vyhnout úplně, nesmíme dopustit, aby tvořil trvalou součást našich životů. Mezi běžným naštváním a extrémně hrubým chováním či zneužíváním totiž vede jen tenká hranice.

TIP: Jsem masový vrah a léčím se: Jak nádory na mozku ovlivňují chování

„Určitě je důležité hněv do jisté míry ventilovat,“ objasňuje Heymová, ale záleží na tom, jak často a intenzivně jej vyjadřujeme i jak dlouho trvá. Tento instinkt významný pro přežití se spouští při provokaci, frustraci či ohrožení a patří k základní lidské reakci „bojuj, nebo uteč“. Podle Heymové „jde o silnou emoci, která nás může fyzicky zmobilizovat a dodat nám energii“.

Vztek plodí vztek

Srdce tluče jako zběsilé, adrenalin stoupá a zrak halí rudá mlha. Aby mozek kontroloval popsané zvířecí pudy, jež souvisejí s jeho částí zvanou amygdala, zapojí se tzv. orbitofrontální kortex. Zmíněná oblast našeho klíčového orgánu zpracovává emoce a hraje zásadní roli v sebeovládání, přední laloky pak pocity monitorují a usměrňují. Uvedený systém však může být poškozený: Někdy je na vině genetika, ale mnohdy stojí na počátku špatný příklad, který vidí třeba děti v rodinách s domácím násilím.

„S rozzlobením přicházejí tyto nepříjemné kardiovaskulární projevy, jež mohou negativní emoce ještě podpořit, a my cítíme, že se jich musíme zbavit,“ líčí Heymová. Dostat ze sebe všechno ven jediným výbuchem nám může ulevit, ale čím častěji to děláme, tím častěji si úlevu spojujeme právě s explozemi vzteku – což může vést k bezmyšlenkovitému zuření, které produkuje pouze další a další hněv. „Dopustíme-li, aby nás vztek ovládal […], poneseme v sobě negativní emoci, jež může časem zesílit,“ uzavírá Heymová.

V bezpečí anonymity

Nepřetržitý přístup k sociálním sítím a zpravodajství znamená, že naše hranice, identita i hodnoty mohou čelit ohrožení, kdykoliv se podíváme na telefon. „Dalo by se říct, že jsou lidé chronicky nervózní,“ uvádí Balick a přirovnává naše zužující se meze tolerance k situaci za volantem: „Když jste vystresovaní a někdo před vámi prudce zabrzdí, nejspíš na něj zakřičíte z okénka. Ovšem přihodí-li se něco podobného ve chvíli, kdy jste relativně v klidu, nijak zvlášť se vás to nedotkne.“ Ti, kdo jsou vystaveni zlobě sociálních médií, mají tendenci svůj vztek také vypouštět.

Balick má zvláštní zájem právě o sociální média, zabývá se psychoanalýzou on-line chování a dané téma zpracoval i v knize The Psychodynamics of Social Networking neboli „psychodynamika sociálních sítí“. Podle něj má na záplavu vzteku v prostředí internetu velký vliv jeho anonymita a možnost zakládat na sítích falešné profily. „Máte-li takový účet, dáte svému hněvu průchod mnohem pravděpodobněji,“ objasňuje. Je to stejné, jako když v relativní anonymitě a bezpečí sedíme v autě, což může vést k překvapivě nevhodnému chování.

Výhoda skupiny

Sílu anonymity dokázal už v roce 1970 slavný experiment Philipa Zimbarda, nyní emeritního profesora psychologie na Stanford University: Studentky měly spolužákům uštědřovat elektrické šoky, přičemž identitu některých „mučitelek“ skrývaly kapuce a tma. Není těžké uhodnout, která ze skupin rozdala dvakrát víc šoků než ta druhá.

Profesor psychologie Ed Diener umožnil pro změnu v roce 1976 celkem 1 300 dětem krást v rámci koledování o Halloweenu sladkosti a peníze. Mnohem víc si přitom nepoctivě přivlastnili malí účastníci pokusu v kostýmu, jenž je nedovoloval poznat. Děti rovněž kradly víc, pokud byly ve skupině, a nikoliv samy. I podle Heymové projevují lidé ve skupině svůj vztek a agresivitu častěji. „Cítí se méně identifikovatelní, jsou sebevědomější a pronikají do našeho osobního prostoru,“ vysvětluje vědkyně.

Efekt sněhové koule

Nakažlivá zloba „davů“ na Twitteru má až děsivou sílu: Stačí jeden odsuzující status či tweet, který někdo další bez dovolení nasdílí, načež se rychle rozšíří – a během několika dní je z autora příspěvku vyvrhel, jenž přijde o práci a čelí třeba i výhružkám smrtí, zatímco se rozzlobení uživatelé se spravedlivým zadostiučiněním radují. 

Vypustíte-li naštvaný tweet, který dostane hodně lajků a další ho sdílejí, může to ještě víc rozdmýchat váš hněv. Podobná situace však bývá nesmírně vzrušující, a dokonce vám může natolik zvednout náladu, že vztek vystřídá spokojenost. 

Ventilování hněvu

Vznikl tedy Twitter se záměrem šíření vzteku podporovat? „Nevím o žádné takové cílené snaze,“ uvádí Balick, „ale vím, že žhavé emoce zvyšující tep jako vztek či strach a témata typu sexu se šíří rychleji.“ Pokud se pak objevují na sociálních sítích častěji, algoritmy jejich rozšiřování pravděpodobně podpoří.

Uživatelé mohou na Twitteru ventilovat nejrůznější věci, ale podle Balicka není jejich vykřičení v on-line světě právě přínosné. „Lepší je svůj hněv zpracovat,“ objasňuje. Když se například naštvete na někoho, kdo do vás neustále rýpe, a on se následně omluví, jde o jednu z možností, jak zlobu zpracovat. Nebo si o tom, co vás rozzlobilo, můžete promluvit s přítelem či partnerem. Pokud ovšem jen do prázdna zakřičíte „nesnáším, když do mě ostatní rýpou“, podnítíte v okolí pouze jednoduchou odpověď: „Nás to taky štve.“ To vám však se zpracováním hněvu nijak nepomůže. 

Jsou sítě zodpovědné?

Je těžké se dobrat závěru, do jaké míry vztek podporují sociální sítě, a jak moc je mezi námi přítomný i bez jejich zprostředkování. Podle Balicka představují často jen trychtýř pro sbírání pocitů, jež v lidech dřímají. Naštvanost na společenskou nerovnost a úplatné politiky či strach o práci – to vše mezi námi existuje.

TIP: Chvilka na vychladnutí: Norové krotí internetové diskutéry

Jenže Twitter, Facebook a podobné platformy v nás také živí předsudky. „Máte na určitou věc názor, a sociální síť vám nabídne v podstatě jen zprávy a příspěvky, které vás v něm dál utvrdí – což obratem vede k větší radikalizaci a uzavírání se do sociální bubliny. A vaše chování to nakonec může ovlivnit i v reálném světě,“ myslí si Balick.