Kolibříkům se věnuji od roku 2004. Na svých cestách za těmito drobnými letci jsem navštívil již většinu států Střední a Jižní Ameriky a z 320 druhů kolibříků se mi již podařilo vidět a vyfotografovat více než sedm desítek. Když jsem přemýšlel, kam se v rámci nekonečného „kolibříčího projektu“ podívat dál, byla volba ostrovů Trinidad a Tobago poměrně logická. Na malé ploše je zde hodně druhů kolibříků, které jsem zatím neměl možnost pozorovat. Kromě nich nabízí ostrovy i spousty dalších přírodních lákadel a několik snadno dostupných unikátů.

Vysoce ceněná desítka

Abych spojil příjemné s užitečným (a ještě příjemnějším), přizval jsem na cestu fotografy se stejným zájmem a začala se plánovat cesta. Pochopitelně s důrazem na to, co nejvíce stihnout, respektive vyfotografovat všechny druhy kolibříků, které na ostrovech žijí.

Přestože ptačí atlas Birds of Trinidad & Tobago uvádí, že na ostrovech žije 17 druhů kolibříků, tři jsem hned vyřadil, neboť se jedná pouze o nahodilé zatoulance z Venezuely. Dlužno poznamenat, že podobných ptačích druhů je atlas plný. Většinou u nich bývá poznámka „naposledy spatřen v roce 1972”, „vzácný návštěvník”, a podobně. Díky poměrně důsledné přípravě jsme nakonec měli štěstí na 13 druhů kolibříků, z nichž jsem plnou desítku nikdy neviděl.

Koketující bázlivec

Jednoznačně nejkrásnějším kolibříkem na ostrovech, a možná nejkrásnějším kolibříkem vůbec, je kolibřík ozdobný (Lophornis ornatus). Smůla pro jeho obdivovatele spočívá v ustrašenosti tohoto druhu. Jakmile se objeví u květu, hned přiletí jiný, agresivnější druh kolibříka, který jej vyžene.

Pro kolibříka ozdobného se mezi námi rychle vžilo označení „koketek“ z anglického názvu Tufted Coquette. Tohle titěrné zvířátko dělá čest svému názvu, nafintěný je opravdu dokonale. Kolem krku má oranžový límec se zelenými tečkami na koncích, oranžovou hustou chocholku a pod krkem je zbarven perleťově zelenou. V plné kráse jej bohužel lze obdivovat pouze při čelním pohledu, jinak jsou odstíny jeho peří spíše šedohnědé.

Po prvních dnech jsem si říkal, že příležitost zachytit kolibříka zdobného na snímku je nulová. Po přesunu víc na jih do vnitrozemí ostrova Trinidad se ale šance zvýšily, i když nepatrnost a způsob cestování tohoto kolibříka mezi drobnými fialovými kvítky nám „lov“ nijak neusnadňovaly.

Zpožděné sezení na vejcích

Přípravám cest za kolibříky věnuji dost času, ale přesto mne nakonec vždy něco překvapí. Tentokrát jsem si pochvaloval, jak ideálně je výprava naplánovaná. Na přelomu listopadu a prosince by se podle údajů v literatuře měla velká část kolibříků přesunout z pevniny na Trinidad, hned se spářit a vysedět další generaci. Když pak v lednu přiletíme my, budou kolibříci pěkně ve svých hnízdech krmit svá miniaturní mláďata. Jenže ve skutečnosti kolibříci teprve zahřívali vajíčka.

Když jsem se ale později bavil s místními, vyšlo najevo, že jsme měli prostě smůlu. Leden by obecně opravdu měl být ideálním obdobím, v němž jsme měli zastihnout hnízdící páry už s vylíhlými potomky. To potvrdily i informace z Asa Wright Nature Centre, kde už z jediného pravidelněji monitorovaného hnízda mladí kolibříci vylétli! Jenže všude jinde na ostrovech si dávali ostatní kolibříci načas.

Běloocasý rváč z Tobaga

Jen málokterý druh kolibříka na ostrovech by bylo možné označit za běžný. Jestli se však dá o nějakém zdejším druhu mluvit jako o vzácném a ohroženém, je to jednoznačně kolibřík běloocasý (Campylopterus ensipennis). Ten se mi vyhýbal až do posledního dne před odletem domů a pěkně mi tak cuchal nervy.

Jedná se o poměrně velký druh (13 cm, výše popsaný kolibřík ozdobný má jen 7 cm), který je velmi agresivní a zuřivě hájí své teritorium, kam nikoho jiného nepustí. Je vzrušující sledovat jeho potyčky s kolibříky jiného druhu, které za letu „sestřelí“ a zažene do lesa. I natolik dominantní druh, jakým je kolibřík bělokrký (Florisuga mellivora), který v Kostarice konflikty s jinými druhy vždy hrdě ustál, musel ze soubojů s kolibříkem běloocasým vždy ustoupit.

Vzkříšení po hurikánu

Kolibřík běloocasý žije pouze na ostrově Tobago a na malém flíčku venezuelské pevniny, u národního parku Cuevo del Guácharo a na poloostrově Paria. Při pohledu do mapy tedy člověka zarazí, že na Trinidadu, který leží přesně mezi venezuelskou pevninou a ostrovem Tobago, druh zaznamenán nebyl.

TIP: Kmitání létajících drahokamů: Kolibříci, „motýli“ mlžného pralesa

V roce 1963 měl tento kolibřík namále i na Tobagu. Po přechodu hurikánu Flora, který patřil k šesti nejničivějším hurikánům všech dob, populace velkého kolibříka silně poklesla. Naštěstí se v poslední době zdá, že je na tom s početností rok od roku lépe. Zatím se asi nedá říct, že je na tom dobře, protože početnost druhu čítá několik stovek maximálně tisícovku jedinců. Jestliže se však populaci bude v budoucnu dařit, nedivil bych se, kdyby byl kolibřík běloocasý v příštích letech zaznamenán i na ostrově Trinidad.

Úvahy o novém evropském pořádku se v dílech pangermánských myslitelů objevovaly již od poloviny 19. století, dávno před narozením Adolfa Hitlera. Guido von List, Friedrich Ratzel, Paul Rohrbach či Karl Haushofer ve svých dílech hovořili o právu „vyvolené“ panské rasy na ovládnutí Evropy potažmo celého světa. Výraznější podporu však tento ultranacionalistický pohled na věc našel až v pokořeném Německu po první světové válce. Domácí obyvatelstvo tehdy kromě znovuzískání moci na kontinentě snilo také o obnově koloniální říše v Africe a Tichomoří.

Boj o životní prostor

V získání kontroly nad střední Evropou ležel klíč k jakékoli další expanzi. Region měl proto být nejprve plošnou sterilizací, masovým vyvražďováním a deportacemi očištěn od Židů a slovanských „podlidí“, ostatní národy by si mohly vybrat mezi germanizací a okleštěnou existencí ve vazalském vztahu k hegemonovi. Tím měla samozřejmě být Velkogermánská říše, která měla podle vůdcova přání pojmout až šest set milionů obyvatel. Hranice tohoto „superstátu“ se v případě jeho vzniku mohly táhnout od Islandu a Azorských ostrovů až k uralským pohořím. 

Germánský původ představoval v nacionálně socialistické ideologii vstupenku mezi vládnoucí kastu, německé vedení proto kalkulovalo s tím, že pro megalomanské kolonizační plány využije i rasově příbuzných národů. Především Dánsko, okupované od jara 1940, chtěli nacisté přetvořit ve vzorový protektorát, výkladní skříň splývání „bratrských“ národů s Němci. Obyvatelé země prince Hamleta, chlubící se tradicí jednoho z nejstarších parlamentarismů, liberálním smýšlením a náboženskou tolerancí, se praktikám a úmyslům uchvatitelů zuby nehty bránili.

Když Hitler tehdy sedmdesátiletému králi Kristiánu X. napsal dopis vyzývající, aby se Němci a Dánové spojili a vybudovali silný stát, táhnoucí se od Baltu až v Jaderskému moři, monarcha v odpovědi uvedl, že děkuje za nabídku, ale na panování tak velkému impériu se již cítí příliš stár. 

Smrtící plán

Ministerstvo pro okupovaná východní území, všemocná instituce šéfideologa nacistické strany Alfreda Rosenberga zřízená v červenci 1941, načrtávalo mapy budoucího osídlení východu Evropy. Hustá pásma osad a měst, rozprostírajících se podél hlavních dálkových silnic či železnic a v okolí uhelných pánví i zemědělských oblastí měla vyrůstat v Čechách, v Polsku, na Ukrajině, na pobřeží Azovského a Černého moře, v pobaltských oblastech Latgalska a Livonska i na rozlehlých pláních západní Sibiře až k řece Ob. 

Byrokraté SS v červenci 1941 vypracovali první verzi takzvaného Generálního plánu Východ, který na okupovaných sovětských územích počítal s vytvořením plnohodnotných žup, osídlením zemědělských území a zavedení jednotného systému správy. Po deportaci neněmeckých národů z těchto oblastí Říše mělo v horizontu tří desetiletí znovu dojít k jejich kolonizaci, tentokrát ale už čistě germánskými osadníky.

Plán určoval k alespoň polovičnímu poněmčení tři základní osidlovací zóny: Gotengau (Krym a okolí), Memelsko-narevská oblast (oblasti mezi Polskem a Pobaltím) a Ingermanland (Leningradská oblast).

Reichsführer SS Heinrich Himmler, který byl Hitlerem již 7. října 1939 jmenován komisařem pro upevňování německé národnosti, snil o patriarchální kastě branných rolníků, jež povstanou z vitální síly ušlechtilé nordické rasy a splní své svaté poslání. Budou vzorně plodit početné potomstvo a obdělávat půdu, kterou spojí na generace dopředu s německou krví, a úspěšně eliminují jakékoli zbývající nepřátele. 

TIP: Snoubenky vlasti a děti čisté krve: Fakta o nacistickém projektu Lebensborn

Uvnitř osidlovacích zón plán počítal se zřízením desítek kolonizačních opěrných bodů – měst o přibližně dvaceti tisících obyvatelích vzdálených od sebe vždy asi sto kilometrů. Prostor mezi nimi by postupně zaplňovala síť osad osidlovaných Němci z Pobaltí, Besarábie či Rumunska, Tyrolany, Skandinávci a (v dlouhodobém horizontu) i Brity. Demografické přesuny „germánské krve“ na východ se měly dotknout tří a půl milionů lidí.

Na papíře bylo vše pečlivě rozvrženo a kompletní realizaci Generálního plánu Východ zabránil jen nepříznivý vývoj na frontách. Jeho „testovací verzi“ nicméně zakusilo Polsko, respektive Generální gouvernement, který se během války na téměř pět let změnil v laboratoř etnické politiky nacistů, v níž k hromadným přesunům obyvatelstva skutečně docházelo. 

Češi v Nové Evropě

Němci ovládli v protektorátu hospodářství, politiku, školství i kulturu, kontrolovali všechny aspekty života obyvatel, nicméně stále nemohli zlomit vůli národa. Okupační administrativa během léta 1939 opakovaně hlásila do Berlína, že Češi a Němci stojí proti sobě v nepřátelské náladě a očekávají válku, která jako jediná může rozetnout věčný spor češství a němectví ve vltavské kotlině. Hitlera tyto zprávy utvrdily v jeho dlouhodobém názoru, že bude nutné sáhnout k tvrdším represím a namísto poslušnosti si vynutit alespoň strach. Vůdce si v rozhovorech s nejbližšími spolupracovníky nebral servítky: „Kdyby habsburská monarchie měla odvahu používat proti Čechům teroru, nikdy by se nerozpadla. Jestliže s Čechy zacházíte slušně, stanou se vašimi nejhoršími nepřáteli. Proto budu raději považován za brutálního násilníka než za idiota.“ 

TIP: Konečné řešení české otázky: Co plánovali nacisté s českým národem?

Nacisté se bez ohledu na tehdejší vztahy jali plánovat budoucnost Čechů ve Velkoněmecké říši. Za první a klíčový úkol si vytyčili likvidaci dosud existujících projevů a symbolů české státnosti. Duch Masarykovy demokratické republiky zůstával mezi lidmi stále silný, proto všechny sochy či obrazy význačných postav české historie, prapory s trikolórou a odkazy na legionářské tradice či na husitství a národní obrození měly postupně zmizet. Český jazyk a kulturu nacisté hodlali ve výhledu jedné až dvou generací degradovat na pouhou historickou kuriozitu vykázanou do teoretických diskusí v národopisných spolcích.

Hvězdy sice v češtině označujeme také pojmem „stálice“, ale uvedený termín je v popisu této třídy vesmírných objektů velmi zavádějící. Hvězdy nejsou stálé – drtivá většina z nich se z nejrůznějších důvodů permanentně mění. Všechny se také vyvíjejí, přestože na mnohem delších časových škálách, než odpovídá lidskému životu. Kromě toho nezůstávají na místě, ale pohybují se, v důsledku čehož se velmi pozvolna proměňuje i nejbližší kosmické okolí Země. 

Hvězdné střídání

Dnes představuje Slunci nejbližší systém trojhvězda α Centauri, jejíž nejmenší složka – červený trpaslík Proxima – se nachází ve vzdálenosti 4,24 světelného roku. Nyní se rozpětí mezi α Centauri a Sluncem zkracuje, zhruba za 27 tisíc let dosáhne minima okolo tří světelných let, načež se naše sousedka začne vzdalovat. Za 33 tisíc roků od ní pak „titul nejbližší hvězdy“ převezme červený trpaslík Ross 248 a ponese jej dlouhých devět tisíc let. 

Zhruba za 43 tisíc let se stane nejbližší stálicí hvězda s označením Gliese 445, tedy – jak jinak – červený trpaslík ze souhvězdí Žirafy, známý rovněž jako zdroj rentgenového záření, jehož současná vzdálenost od Slunce činí 17,6 světelného roku. Asi za 40 tisíc let kolem něj ve vzdálenosti 1,6 světelného roku prolétne kosmická sonda Voyager 1, vypuštěná v roce 1977.

Některé další hvězdy se ke Slunci přiblíží, avšak nestanou se přitom nejbližšími hvězdami. Zhruba za 19 900 let to bude Lalande 21185, která se ke Slunci přiblíží na vzdálenost 4,65 světelného roku a následně se od něj začne vzdalovat. Ještě předtím se ke Slunci přiblíží Barnardova šipka: asi za 9 800 let ji bude od naší hvězdy dělit přibližně 3,75 světelného roku. Proxima Centauri se bude v té době nacházet ještě blíže ke Slunci (viz schéma).

Možná ovšem dojde i na překvapení: Některé opravdu rychle se pohybující hvězdy mohou nyní uniknout naší detekci a v budoucnosti prosvištět velmi těsně kolem Slunce. Stalo se to například před 70 tisíci lety, kdy Oortovým oblakem ve vzdálenosti kolem jednoho světelného roku prolétla Scholzova hvězda, systém složený z červeného a hnědého trpaslíka. 

S vakcinací, čili očkováním proti závažným nemocem, experimentovali lékaři už ve staré Číně a Indii. Jejich metoda spočívala v záměrném nakažení zdravého člověka infekčním materiálem tak, aby prodělal pouze lehkou formu choroby. Zmíněný postup byl značně nespolehlivý a mnohdy smrtící, nicméně se stal východiskem pro první moderní vakcínu.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak souvisejí žaluzie a žárlivost?

Za očkování proti kdysi nejobávanější nákaze, černým neštovicím, vděčíme Edwardu Jennerovi – a kravám. Zvídavý anglický lékař si totiž povšiml, že dojičky nakažené relativně neškodnými kravskými neštovicemi jsou imunní vůči těm pravým. Z viru jedné nemoci tedy připravil ochranu proti jiné – vakcínu, nazvanou podle latinského „vacca“, tedy „kráva“. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

O chování tvorů, kteří žili před miliony let, toho víme jen velmi málo. Jistou představu si můžeme udělat na základě nálezů kostí, stop a dalších pozůstatků. Velmi vzácně se ale stane, že se nějaká událost z doby před miliony let zachová v podobě fosilie. Můžeme se tak i po milionech let stát očitými svědky dávného dramatu. Phillip Barden z amerického New Jersey Institute of Technology a jeho tým na právě takovou fosilii narazili v Myanmaru.

V myanmarském jantaru, který se v poslední době stal zdrojem nálezů celé řady pozoruhodných fosilií, vědci objevili loveckou scénu z období křídy, která se odehrála asi před 99 miliony let. V roli lovce se této scény zúčastnil druhohorní mravenec Ceratomyrmex ellenbergeri, který náleží do vymřelé skupiny mravenců Haidomyrmecinae, přezdívané „hell ants“, tedy pekelní mravenci, kvůli šavlovitým čelistem a rohům.

TIP: Myanmarský jantar uchoval divukrásné barvy hmyzu starého 99 milionů let

Mravencovy vražedně vyhlížející čelisti svírají jeho poslední oběť, kterou je hmyz Caputoraptor elegans, z blízkého příbuzenstva švábů. Šťastnou shodou okolností lovce i jeho kořist pohltila ještě během útoku pryskyřice. Pro paleontology je tento nález nesmírně cenný. Nebylo jim totiž úplně jasné, jak vlastně „pekelní mravenci“ používali své lovecké „nádobíčko“.

Loď Lusitania patřila ve své době k technickým divům světa a s veškerým pohodlím dokázala přepravit více než 2 000 pasažérů. Pro společnost Cunard Line ji postavily loděnice John Brown v Clydebanku v roce 1907, ale v případě války měla jakožto pomocný křižník posílit flotilu britského válečného námořnictva. Firma Cunard na oplátku obdržela tučnou jednorázovou dotaci i každoroční subvence.

Na první pohled se vše jevilo jako výnosný obchod – Lusitania se sesterskou Mauretanií vynášely slušné zisky, a když vláda akcionářům dávala navíc peníze za nic, jen hlupák by nebral. Jenže v létě 1914 vypukla světová válka a výnosné obchody mohly rychle skončit.

Budoucí soupeři

Námořnictvo si však zatím vypůjčilo jen Mauretanii. Pro její sesterské plavidlo se nezměnilo nic – část posádky sice musela narukovat, ale loď se dál plavila na trase Liverpool–New York. Velitelský post zastával zkušený osmapadesátiletý kapitán William Turner přezdívaný „Bowler Bill“ (Buřinka Bill), námořník ze staré školy: sebevědomý profesionál trochu neurvalého chování, který svými cestujícími upřímně pohrdal a říkal jim „cvičené opice“.

I v pokročilejším věku výborně plaval a dokonce krátce před válkou zachránil topící se dítě. V Německu žil v té době třicetiletý nadporučík Walter Schwieger. Rovněž zkušený námořník pocházel z vážené berlínské rodiny a na ponorkách sloužil od roku 1911. Koncem roku 1914 převzal místo velitele U-20, jednoho z nejmodernějších německých podmořských člunů.

Ačkoli se občas tvrdí opak, ve Schwiegerovi rozhodně nenalezneme prototyp piráta či chladnokrevného řezníka. Když to šlo, žádnou loď neničil bez výstrahy a přežití trosečníků udržoval v seznamu priorit hodně vysoko. Avšak v zimě roku 1915 své postoje přehodnotil poté, když se jedna napadená loď nevzdala a pokusila se o taran. U-20 sice rychlým ponorem unikla, ale domů se vrátila se zničeným periskopem i rozbitou palubou. Od té doby se Schwieger staral především o přežití vlastní lodě.

Parník ve válce

Lusitania se do válečné akce poprvé připletla 31. ledna 1915, když po vyplutí z Liverpoolu vyvěsila na Turnerův rozkaz americkou vlajku (kapitán obdržel hlášení o německé ponorce). Za několik hodin ji spatřil užaslý velitel U-21 Otto  Hersing. Slavný parník samozřejmě poznal, zaregistroval ovšem i americkou vlajku – právě ta jej od útoku odradila.

Po návratu domů si samozřejmě postěžoval německému velení, záležitosti se chopila též propaganda. Kapitán Turner ovšem odpověděl, že vlajku neutrálního státu vyvěsil kvůli velkému množství Američanů na palubě, a hotovo! Jenže německé admirály žádné výmluvy nezajímaly. Právě rozebírali výsledky bitvy u Dogger Banku, které naznačovaly, že velké hladinové lodě válku na moři vůbec rozhodnout nemusí. A tak to zkusili jinak.

Dočasná neomezená ponorková válka snad přiškrtí dovoz surovin do Británie a pak se uvidí. Císař Vilém II. se nejprve stavěl proti, ale už 4. února – po prohlídce lodí poškozených u Dogger Banku – souhlasil. Němci pak prohlásili vody kolem Británie za válečnou zónu, kde bez ohledu na bezpečnost posádky a cestujících hrozilo zničení všem lodím bez rozdílu.

Na americké protesty Němci kontrovali, že jim nic jiného nezbývá, když také je svírá obdobná blokáda. Americké lodě směly do válečné zóny i nadále pouze na vlastní nebezpečí. Berlín dál žádal Washington o diplomatický tlak na Brity a jejich zneužívání americké vlajky. Prezident Wilson to shledával rozumným a obrátil se proto na obě strany s nótou žádající dodržování předválečných smluv a Angličany též o povolení dodávek potravin německým civilistům. Odpověď z Londýna přišla záhy: 3. března 1915 Británie zostřila blokádu.

Slavný zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud řekl: „Ten, kdo použil poprvé místo oštěpu nadávky, se stal zakladatelem civilizace.“ Jistě, dobře zacílená urážka může citelně ranit duši člověka. Ve starověku ale raději kombinovali obojí. Napříč tehdy civilizovaným světem totiž bylo v armádách běžné vybavovat munici psaným poselstvím. Kameny v pracích a později i ratiště oštěpů často nesly znaky, které měly přenést zlostnou kletbu na protivníka. Zprvu jednoduché značky obvykle oslavovaly božstva, která měla zajistit přesný zásah. A urážela ty bohy, kterým věřili nepřátelé. Později se poselství omezilo na prosté nadávky. Cílem bylo podlomit morálku těch, kteří by utrpěný zásah přežili. Jejich text? Od klasických poznámek jako „Nažer se!“ nebo věnování „Pro Oktaviánovu zadnici!“ až po obsáhlejší důvěrná sdělení: „Lucie Antonie, jsi plešatý a prohráváš!“

Gesto, které nestárne

Vztyčený prostředníček je signál, který však od 4. století před naším letopočtem opakovaně měnil svůj význam. Prst byl pořád brán jako falický symbol, ale jeho interpretace se lišila. Původní význam měl spíše zastrašit a poukázat na mužnost a potenci signalizujícího. V 1. století př. n. l. se z něj stalo gesto symbolizující pohlavní styk, respektive nabídku k němu. Komunikace s prodejnými ženami se tím stala jednodušší, ale vztyčený prostředníček si tím vysloužil přídomek hrubého a neslušného gesta, které do lepší společnosti nepatří.

Jasno do toho, co vlastně tento prst může znamenat, vnesli až Řekové. Ukázat jej někomu znamenalo označit jej za katapygona, tedy muže, který je svolný k anální penetraci. Filozof Diogénes takto odpovídal svým řečnickým oponentům.

Evoluce vztyčeného prostředníku

Řekové už v tom pořádek měli, ale teď si to museli přebrat po svém Římané. Ti tzv. digitus impudicus, tedy „neslušný prst“ používali ve dvou variantách. Jednak jako bezeslovnou urážku nedostatečně vyvinutých adresátů, anebo, jak v osmatřicátém roce píše básník Persius, jako digitus infamis čili ochranu před kletbou. Pokud vás někdo ranil jedovatým slovem nebo peprnou nadávkou, bylo zapotřebí chránit svou čistou duši tímto gestem. Prostředník také tasil ten, kdo si myslel, že se ho někdo pokouší uhranout pohledem. A vztyčený prostředník frčel mezi legionáři, kteří jím odpovídali na posměšně zdvižené suknice odbojných Galů.

Souboj ostrých vulgarit

Nadávky mohou být i užitečné. Slouží jako ventil napětí a mohou pročistit vzduch. Jistě, může za nimi následovat fyzický souboj, ale oponenti si nejprve ujasní své postoje. Na tomto principu fungoval od 5. do 16. století tzv. flyting (ze saského flītan, tedy špinění). Česky jej můžeme přeložit jako spílání a hanění. O co šlo? Dva protivníci se utkají v zápase vulgarit. Chrlí ze sebe jednu urážlivost za druhou, kydají halasně špínu na svého protivníka, zesměšňují jeho původ, zásluhy, poměry i schopnosti. Vše to končí sexuálními perverzemi a fekálními výrazy. Pointa? Přísedící dav se dobře baví, aniž by zatím tekla krev. A hlavně se tím uvolňuje atmosféra.

Urážka smytá krví

Vikingští obyvatelé Skandinávie si velmi zakládali na své odvaze v boji. Jen statečným a nebojácným válečníkům mohlo být po smrti dopřáno zasednout ke stolům ve Valhalle. A každá nevhodně míněná poznámka, která nebyla ihned smyta krví, mohla být snadno vykládána jako projev slabosti. Co tedy drsným seveřanům raději neříkat? Vyhněte se termínům ragr, strooinn či soroinn. Tato tři slova totiž označují někoho, kdo se zachoval nemužně. Nemusíte je přitom cílit na konkrétního válečníka, postačí, když takto nazýváte nepřátele. Pokud to nějaký Viking zaslechne na půl ucha a bude přesvědčený, že pomlouváte zrovna jeho, má legální právo zabít vás v souboji.

Urážky poetické

Zesměšnit protivníka bez boje? Dokázat mu svou morální a intelektuální převahu? Ano, i takový přístup se v historii cenil. Arabská kultura disponuje hanlivými básněmi naqā’id, podobně fungují i japonské zemité veršíky haikai. Psát je vyžadovalo důvtip a postřeh. V několika krátkých rýmech zachytíte podstatu své nevraživosti a trefně zesměšníte svého soupeře. Co víc, veršíky jsou natolik chytlavé, že ten, kdo je zaslechl, už je z hlavy nedostal. Předávaly se povětšinou ústní formou, takže pokud se chtěl jejich obsah adresát dozvědět, musel mu je někdo říct. Někdo, kdo si pamatoval každé slovo… 

Hádky plné rytmu

Verbální výměnu názorů, při které je důležitý rytmus slov, praktikovali při obřadu Ikoča Nkoča příslušníci západoafrických kmenů. Svým způsobem to vlastně mohl být raný předchůdce dnešních rapových battles. Šlo o to, vyjádřit svůj hněv vůči svému protivníkovi, ale nevypadnout přitom z rytmu udávaného dusáním palic ostatních členů kmenové rady. Ztráta melodičnosti a rytmu byla vykládána jako ztráta sebekontroly a znectění sebe sama. Beztrestné nadávání tehdy končilo soubojem. Finové zase během kilpalaulanta soupeřili v dvojzpěvu. Byl to duet i duel v jednom. Hrdina severského folkloru, polobůh Väinämöinen takto porazil proradného Joukahainena.

Záchody nelžou!

Některé věci se nemění. Nápisy na veřejných toaletách nejsou právě studnicí moudrosti, ale jisté informace přece jen nesou. Snad je to dáno prostředím, že zhusta mají tyto zprávy dost vulgární podtext. Typickým příkladem mohou být dochované nápisy z římského Kolossea. Slavným zvoláním: „Dominus est non gradus anus rodentum!“ aneb „Můj šéf nestojí za krysí zadek!“ si tu neznámý autor ulevil před staletími a jeho přirovnání se podivujeme dodnes. A zkáza Pompejí pomohla zakonzervovat nápisy na toaletách tamního hostince. Díky nim víme, že „Phileros je starý eunuch“ nebo že „Secundus si užívá s chlapečky“.

Ty šelmo!

Jak se nadávalo v Čechách? Z němčiny k nám například ve 14. století vklouzlo slovo šelma. A zprvu mělo zcela jiný význam. Starogermánským schelm se totiž označoval mor. Šelma u nás zdomácněla a postupem času nabrala další významy: častovali jím antikrista a přeneseně pak též každé dravé a nebezpečné zvíře či jeho mršinu. Oba jazyky se však od sebe vzdalovaly. Dle soudních záznamů kutnohorští konšelé s údivem zjistili, že když jim někdo v němčině nadává do šelem, považuje je tak za lumpy bez kouska cti. 

Jednou z nejoblíbenějších a nejhojnějších nadávek našich předků se dle soudních knih stal výraz kurva, který si od 16. století stále drží původní význam. A protože přináležel pouze ženám, dočkal se v pánské podobě barvité a velice urážlivé varianty „zkurvy syn“. V soudních knihách nalezneme i celé citace, jakou je například tato kombinovaná fráze: „Zvyjebená kurvo, šejdířko, ludařko, chásko zvyjebená zlodějská.“ 

Nadávky z celého světa

Slovo hovno používá ve stejném významu většina slovanských národů. Kunda naopak nejspíš vznikla z latinského výrazu cunnus čili vulva. Na Valašsku však jméno Kunda běžně používali, být pokřtěná jako Kunda nebylo nijak neobvyklé. Také se tak označovaly mladé dívky.

TIP: Kořeny nadávek: Kde ke svým jménům přišly známé české vulgarismy

Naopak píča patrně pochází z francouzského spojení „le petit chat“ čili kočička. Aby toho nebylo málo, čeština titulovala slovem píča také ptáčky sýkorky. A nesmíme zapomínat ani na děvku – ve starých Čechách se tak běžně volalo na jakoukoli dívku, děvečku či služebnou. Bez urážky. 

Uzavření mírových smluv z 28. ledna 1973 oficiálně ukončilo válku mezi severním a jižním Vietnamem. Již na první pohled se však jednalo o extrémně křehký mír. Na území demokratického státu totiž zůstávalo téměř 150 000 příslušníků Vietnamské lidové armády a Vietkongu, kteří fakticky kontrolovali třetinu země. Komunisté se také rozhodně nezřekli myšlenky na obsazení zbytku jižního Vietnamu.

Již v prosinci 1974 provedla severovietnamská armáda výpad proti provincii Phuoc Long ležící asi 120 km severně od Saigonu. Akce měla za cíl především ověřit technickou vyspělost jihovietnamských ozbrojených sil a také otestovat reakci administrativy nového amerického prezidenta Geralda Forda. A zkouška dopadla na výbornou: během třítýdenních bojů padla celá provincie do rukou komunistů, zatímco Američané dělali mrtvého brouka. Nyní mohla Hanoj uvažovat v daleko větším měřítku. 

Odvážné plány 

Původní záměr severovietnamských komunistů obsažený v takzvané Rezoluci 1975 předpokládal několik po sobě jdoucích vojenských akcí. V průběhu roku 1975 se měla Vietnamská lidová armáda soustředit na konsolidaci vlastních zisků, vytvoření strategických předmostí a ochromení nepřátelských zásobovacích cest. Rozhodující ofenziva měla přijít až v průběhu roku 1976 v závislosti na úspěchu předchozích akcí. Alternativní návrh předpokládal rozsáhlou operaci v oblasti centrální vrchoviny. Nakonec však zvítězil plán generálporučíka Vietkongu Tran Van Tra, který navrhoval koordinovaný útok na klíčové body jižního Vietnamu v čele s hlavním městem Saigonem.

Již v průběhu roku 1974 došlo k rozšíření a prodloužení zásobovacích koridorů navázaných na Ho Či Minovu stezku, aby bylo možné dodávat moderní zbraně jednotkám po celém jihu. Vietkongu se také díky sovětským dodávkám techniky podařilo vybudovat moderní protileteckou obranu. Jednotky na jihu se dočkaly posil a na počátku roku 1975 jejich síla vzrostla téměř na 300 000 mužů. Severovietnamská armáda i Vietkong se však od počátku potýkaly také s řadou obtíží – především se zoufale nedostávalo těžkých zbraní. Do chystané ofenzivy mohli komunisté nasadit pouze asi 300 tanků, z nichž řada již měla nejlepší léta za sebou. Také dělostřelectvo trápil například nedostatek munice či náhradních dílů a řada jednotek tak zůstala odkázána pouze na podporu polních děl či minometů. 

Rychlý postup

Úspěchy severovietnamské jarní ofenzivy překvapily celý svět včetně komunistů samotných. CIA ještě v zimě předpokládala, že jižní Vietnam bude schopen odolávat minimálně do léta 1976. Útok na centrální vrchovině začal 3. března a přesto, že tam měla Armáda vietnamské republiky převahu v mužstvu i technice, nebyla schopna udržet pozice. Kvůli neschopnosti velení rychle reagovat na měnící se situaci a nízké morálce mužstva jižní Vietnam přišel během dvou týdnů o více než 50 000 padlých, zraněných nebo zajatých, zatímco Lidová armáda a Vietkong odepsaly pouze 3 000 mužů.

Do rukou Severovietnamců padlo množství vybavení včetně amerických obrněnců a helikoptér. Navíc do 2. dubna postoupili útočníci na několika místech až k Jihočínskému moři a fakticky tak přeťali zemi na dvě poloviny. Obdobně se dařilo také na severu země, kde se Vietnamská lidová armáda zaměřila hlavně na klíčová města Hue a Da Nang.

Úpadek morálky

První zmíněné se podařilo obsadit fakticky bez boje, když jihovietnamský prezident Thieu nařídil soustředit jádro sil k obraně Da Nangu. Lidové armádě se však podařilo hlavní část přesouvajících se nepřátelských jednotek odříznout a přinutit ke kapitulaci. Zbytek obránců Hue se poté vzdal i se zbývající výzbrojí, mezi níž bylo například 120 tanků. Tvrdší boje se strhly o zmíněný Da Nang, druhé největší město jižního Vietnamu. Elitní jednotky jihovietnamských námořních pěšáků urputně odrážely útoky Vietnamské lidové armády, a dokonce podnikly několik protiútoků.

Dokončení: Triumf komunistické revoluce: Pád jihovietnamského Saigonu (2)

Také tam se však demokratické síly potýkaly s nízkou morálkou. V jednu chvíli například 3 000 vojáků Armády vietnamské republiky dezertovalo k nepříteli. Komunistické síly nakonec město obsadily 29. března. Také v tomto případě byla statistika neúprosná, Vietnamská lidová armáda a Vietkong přiznaly 10 000 mrtvých, obránci však přišly o více než sto tisíc mužů, z nichž většina padla do zajetí. Ztráty byly pro jih o to bolestivější, že řada jednotek představovala elitní oddíly.

Svatba britského prince Harryho s americkou herečkou Meghan Markleovou byla společenskou událostí roku 2018. Nejen bulvární média ji proprala ze všech stran a „na přetřes“ přišel i původ budoucí vévodkyně ze Sussexu. Málo se ale ví, že africké geny měla i britská královna Šarlota Meklenbursko-Střelická.

Z Meklenburska na britský trůn

„Vzešlá z válečnické rasy vandalské, stále si nese tento odkaz ve své tváři…,“ napsal anglický básník o Sophii Charlottě von Mecklenburg-Strelitz s jasnou narážkou na africkou krev kolující v žilách britské panovnice. Královnin osobní lékař Baron Stockmar se ve své autobiografii o Sophii Charlottě vyjádřil mnohem přímočařeji, když její rysy popsal jako „vpravdě mulatské“. Kde přišla Sophia Charlotte von Mecklenburg-Strelitz k africké vizáži, když se narodila na území dnešního Německa jako osmé z deseti dětí prince Karla von Meck­lenburg a princezny Elisabeth Albertine von Sachsen-Hildburghausen?

Její život by zřejmě zůstal stranou zájmu historiků, kdyby 11. prosince roku 1752 nezemřel její strýc – vládce Meklenburska Adolf Friedrich III. Na uvolněný trůn usedl Charlottin otec Karl a z osmileté dívenky se rázem stala přitažlivá nevěsta. O její ruku jevila zájem nejedna evropská korunovaná hlava.

Mladého britského následníka trůnu Jiřího III. bychom však v houfci jejích nápadníků hledali marně. Byl po uši zamilovaný do o sedm let mladší lady Sarah Lennoxové. Jen a pouze tu si chtěl vzít. Za jakoukoli cenu! Jenže královský dvůr neměl pro princovo milostné vzplanutí valné pochopení.

„Byl jsem zrozen k tomu, abych se svým národem sdílel jeho světlé i temné chvíle, a jako takový musím často jednat v rozporu se svými city,“ posteskl si budoucí britský král. Se zaťatými zuby se nakonec podvolil vůli své matky a jejích rádců a s lady Sarah se rozešel. To mu však nezabránilo v dalších avantýrách s dámami, nad nimiž jeho matka jen zachmuřeně vraštila obočí.

Toto bezuzdné životní období skončilo 25. října 1760, když dvaadvacetiletému Jiřímu náhle zemřel otec král Jiří II. Bylo jasné, že mladý následník trůnu si musí urychleně najít vhodnou manželku. Volba padla na sedmnáctiletou Sophii Charlottu. Jiří se s ní poprvé setkal až u oltáře. Dva týdny po svatbě byli ve Westminsterském opatství oba korunováni a usedli na trůn jako vládci obrovského impéria sahajícího od Ameriky, přes Evropu, Afriku a Asii až po Austrálii. 

Tíha královského mateřství

Mladá britská královna si se svou tchyní do oka zrovna nepadla. Jiří, který si u historiků – především kvůli válčení s odbojnými americkými koloniemi – vysloužil pověst podivína a despoty, si manželky hleděl, nepodváděl ji a manželské povinnosti si plnil více než pilně. Zplodili celkem patnáct dětí. Královna, která šla z jednoho těhotenství do druhého, z toho nadšená nebyla: „Ani touha vězně po svobodě není silnější, než moje touha zbavit se toho břemene a vidět konec tohoto životního období. Byla bych šťastná, kdybych věděla, že je to naposled,“ napsala Sophia Charlotte v roce 1780, když čekala čtrnácté dítě – prince Alfreda. 

Právě Alfred byl jedním ze dvou královských dětí, které v útlém věku podlehly neštovicím. Nedávno zpřístupněná korespondence krále Jiřího III. a jeho manželky odhalila, že Sophia Charlotte nesla smrt obou synků velmi těžce. Byla to ale jen malá kaňka na jejím jinak spokojeném manželství. Postupem času se stala Jiřímu skutečně rovnocennou partnerkou a měla na krále nemalý vliv. Na svou dobu patřila k velmi vzdělaným, až osvíceným ženám a dbala na to, aby se i jejím devíti dcerám dostalo důkladného vzdělání. Britské princezny se toho musely naučit podstatně víc, než bylo u dívek v tehdejších urozených rodinách zvykem. V tom si Sophia Charlotte s manželem rozuměla, protože i král pečlivě studoval mnoho oborů, od astronomie, fyziky a matematiky, přes hudbu, francouzštinu a latinu, až po obchod a zemědělství. 

Královna nezanedbávala ani charitu a podporovala vědu a umění. Přičinila se o vznik vyhlášených Královských botanických zahrad v Kew. K jejím chráněncům patřil německý hudební skladatel Johann Christian Bach, kterému zajistila místo dvorního skladatele po Geor­gu Friedrichu Händelovi a který se stal jejím učitelem hudby. Když v roce 1764 do Anglie přijelo koncertovat osmileté zázračné dítě jménem Wolfgang Amadeus Mozart, dostalo se mu od mladé královny takové podpory, že jí věnovalo jednu ze svých skladeb. 

Portugalské kořeny

Meklenburské kořeny Sophie Charlotty jsou nezpochybnitelné. Proč tedy poznámky o její „mulatské tváři“? Stejně nepatřičné je poukazování na její původ z „rasy vandalské“. Vandalové sice patřili ke germánským kmenům, ale v 5. století založili království na severu afrického kontinentu. Detailnější zkoumání rodokmene meklenburské princezny podle některých historiků dokazuje, že africké předky skutečně měla.

Její prapraprapraprapraprababičkou byla Margarita de Castro y Sousa. Tato urozená dáma žila v 15. století a svůj původ odvozovala od portugalského krále Alfonsa III. Byl to její praprapradědeček. Margarita však patřila k rodové větvi vzešlé z levobočků, jež král zplodil se svou milenkou Madraganou Ben Aloandro. Ta se narodila někdy kolem roku 1230 v městě Faro v dnešním portugalském regionu Algarve. V té době Faro ovládali muslimští Maurové a Madragana pocházela z rodiny farského muslimského soudce čili kádího. Aspoň tak to zapsal portugalský kronikář Duarte Nunes de Leão. Pozdější životopisci portugalských králů de Leãovo tvrzení zpochybňují, protože mesaliance křesťanského vladaře s muslimkou by podle všeho byla těžko stravitelná. 

Mohla Sophia Charlotte zdědit výrazné africké rysy po ženě, od které ji dělilo plných patnáct „kolen“? Samotný počet generací skutečnou genetickou vzdálenost mezi Sophií Charlottou a Madraganou nevyjadřuje. V královských rodech nebyly příbuzenské sňatky ničím výjimečným. Platí to i pro předky Sophie Charlotty. S Madraganou ji lze v rodokmenu propojit hned šesticí různých pokrevních linií. Už to ukazuje, že Sophii Charlottě kolovalo v žilách mnohem více krve její maurské předkyně. Mnozí badatelé o africkém původu britské královny přesto pochybují.

Geny se nezapřou

Autoři teorií o „černé královně“ na britském trůnu však pro svá tvrzení nabízejí další důkazy. Na plátnech s tematikou klanění tří králů se hned u dvou nizozemských malířů z 15. století objevila věrně ztvárněná postava černocha. Vlámským mistrům pro ni stáli modelem s Madraganou pokrevně spříznění členové rodiny de Sousů, kteří do Nizozemí přicestovali, když si portugalská princezna Isabela brala v roce 1429 za muže burgundského vévodu Philipse de Goede. V té době už uplynula od narození Madragany ve Faru dvě staletí. Přesto její potomci vizáží stále ještě nezapřeli africký původ milenky krále Alfonsa III.!

Také na dobových portrétech Sophie Charlotty nese královnina tvář určité africké rysy. To, že je umělci, jako byl ku příkladu malíř Allan Ramsay, ve svém díle „přiznali“, znamená, že rozhodně nebyly přehlédnutelné. Někteří historici umění jsou přesvědčení, že malíři naopak královnino vzezření do určité míry „poevropštili“. Na druhé straně úplně zapřít „vandalskou krev“ nechtěli. Vždyť Ramsay patřil k velmi zapáleným odpůrcům otroctví ve všech britských koloniích včetně Ameriky! Zobrazení „černé královny“ pro něj bylo do určité míry manifestem těchto názorů. Svými portréty královny jako by říkal: „Jak chcete držet v otroctví lidi z rasy, jejíž krev koluje v žilách naší panovnice?!“ 

TIP: Panenská Alžběta muže odmítala, vdova Viktorie milovala jediného

Při přiznání afrického původu Sophie Charlotty snad sehrávaly roli i další politické motivy. Pokud se Sophií Charlottou „přitekla“ do žil britských králů africká krev, mohlo to do určité míry posloužit jako odůvodnění britských nároků na koloniální nadvládu nad africkými državami. 

K přímým potomkům Sophie Charlotty von Mecklenburg-Strelitz patřila i pozdější britská královna Viktorie a od té zase vede přímá pokrevní linie k dnešní královně Alžbětě II. Ta tuto okolnost nikdy oficiálně nepopřela. Africké geny tedy nejsou v současné britské královské rodině takovou novinkou, jak by se mohlo v souvislosti se svatbou prince Harryho s Meghan Markleovou zdát.

Nefila kyjonohá (Trichonephila clavipes) je nápadný velký pavouk z příbuzenstva křižáků, který se vyskytuje od Argentiny až po jižní část Kanady. Pro lidi není příliš nebezpečný, není agresivní, a když už kousne kvůli špatnému zacházení, je jeho jed relativně neškodný. To ale neznamená, že nejde o úspěšného lovce...

Mario Palma z brazilské São Paulo State University a jeho spolupracovníci nedávno zjistili, že nefila vplétá do svých sítí proteiny, které nejspíš účinkují jako neurotoxiny. Její sítě tedy nejen kořist přilepí, ale také jsou jedovaté na dotyk. Tělo nic netušící oběti postupně zaplaví koktejlem neurotoxinů, což rozhodně přispěje k jejímu polapení a následnému sežrání.

TIP: Smrtící pavouci koutníci mají nebezpečně kvalitní pavučiny

Jak vědce vůbec napadlo hledat v pavučině neurotoxiny? Nejprve si všimli, že když se nějaký hmyz chytí do sítě zmíněné nefily, mění se jeho chování. Třese se po celém tělě, kymácejí se mu končetiny a podobně. Když pak brazilský tým s látkami obsaženými v pavučině experimentoval, ukázalo se, že zasažený hmyz postupně zpomalí a nakonec ho mohou úplně paralyzovat. Pro lidi by ale pavučiny nefily naštěstí neměly být nebezpečné.