Ačkoliv to na hvězdách není na první pohled úplně patrné, i ony se otáčejí kolem své osy. Některé hvězdy rotují rozvážně, jiné zase milují extrémní rychlost. Guang-Wei Li z čínského centra National Astronomical Observatories s kolegy nedávno odhalili hvězdu, z jejíž rotace se skutečně zatočí hlava.

Hvězda známá pod kódovým označením LAMOST J040643.69+542347.8 nebo též zkráceně J040643 se otáčí rychlostí 540 kilometrů za sekundu, což je asi 250krát rychleji než Slunce. Touto rychlostí hvězda dramaticky pokořila dosavadní rekord v rychlosti rotace hvězd v Mléčné dráze. Srovnání tak snese jen s hvězdou VFTS 102, nacházející se v centru mlhoviny Tarantule, která rotuje rychlostí přes 550 km/s. Dosavadní rekordmankou v naší Galaxii byla hvězda s označením HD 191423, rotující asi o 100 km/s pomaleji.

Ďábelská rotace

Pulsary se pochopitelně točí ještě mnohem rychleji. To ale nejsou hvězdy v pravém smyslu slova, mají výrazně odlišnou strukturu a jsou také mnohem menší než klasické hvězdy. Pulsary drží při jejich ďábelské rotaci pohromadě jejich extrémní hustota a silná magnetická pole.

J040643 je hvězda spektrální třídy O, jde tedy o pořádně žhavou a velkou hvězdu, která má v tomto případě hmotnost 20 Sluncí. Vedle výjimečné rychlosti rotace se J040643 může pochlubit i extrémní rychlostí s jakou se řítí Mléčnou dráhou.

TIP: Jak rychle rotuje Slunce?

Podobné hvězdy obvykle pocházejí z dvojhvězdných systémů, v nichž došlo k odpálení supernovy a „nakopnutí“ zbývající hvězdy velkou silou. To by mohlo vysvětlovat i extrémní rotaci hvězdy. Vědci se domnívají, že hvězda J040643 kvůli extrémní rotaci nemá kulovitý tvar, ale že je výrazně zploštělá na pólech. S největší pravděpodobností tak připomíná obrovský vesmírný bonbon.

Krásná „Američanka“ želva nádherná (Trachemys scripta) byla v minulém století zavlečena prakticky na všechny kontinenty světa, včetně Evropy. Nenajdete ji pouze na Antarktidě. Za všemi nepůvodními výskyty tohoto přizpůsobivého plaza ve volné přírodě stojí záměrné vypouštění a náhodné úniky z domácích chovů.

Celosvětová invaze

Želva nádherná se na vhodných lokalitách spokojeně zabydluje, ale odborníci zpozorněli a její výskyt nepovažují za žádoucí. O konkrétním vlivu tohoto druhu na stávající vodní ekosystémy se vedou diskuze a ve snaze omezit šíření nepůvodních želv vznikají nejrůznější legislativní a regulační opatření.

Jisté je, že jako zavlečený druh může želva nádherná škodit svému okolí. V Evropě je vedena mezi stovkou závažných invazivních organismů (jako druh škodlivý) – v jižních zemích se množí, šíří a ohrožuje původní druhy želv.

Příležitostně se vyskytuje i v České republice, ale v našich podmínkách se prozatím nemnoží a nešíří. Jestliže se jí však v budoucnu podaří vyrovnat se i s místním klimatem, což je v epoše globálního oteplování a želví houževnatosti pravděpodobné, bude mít i česká příroda o jeden závažný problém víc.

Když přeroste akvárium

Masivní vývoz atraktivního druhu americkými chovnými farmami na globální trh s domácími mazlíčky začal v 70. a vrcholil v 90. letech minulého století. Poptávka byla velká. Maličkou želvičku zářící pastelovými barvami, navíc „za babku“, ve zverimexu přehlédl jen málokdo. Jenže želva není navždy rozkošným drobečkem a časem vyroste v macka úctyhodných rozměrů, který se v akváriu cítí stísněně. Hravě zlikviduje ostatní spolubydlící (bezobratlé, obojživelníky a ryby) i vodní rostliny. Pak bezostyšně loudí rybu od nedělního oběda a při neopatrném zacházení může mít tendence dát si váš prst jako předkrm.

Nejeden amatérský chovatel si pak klade otázku, zda mu želva nepřerostla přes hlavu a dospělí jedinci bohužel mnohdy končívají někde u vody. Krásná „Američanka“ si s novou situací vcelku poradila, ačkoliv odborníci jí zpočátku velkou šanci nedávali. V prohřátých mělčinách s bahnitým dnem a bujnou vegetací dokáže přežívat dlouhá léta. V teplých oblastech světa se místy i množí, šíří mimo areál původního vysazení a lokálně může ohrožovat stávající vodní ekosystémy.

V Evropě se zabydluje

Výše popsaným způsobem se želva dostala do mnoha evropských zemí – zejména Portugalska, Španělska, Francie, Itálie, Německa, Švýcarska, Řecka, ale i do České republiky. Vyskytuje se především poblíž lidských sídel a objevuje se na dalších a dalších lokalitách. Rozmnožuje se zatím jen v nejteplejších jižních oblastech (v Portugalsku, Španělsku, Francii a Itálii), kde se hojně rozšířila a lokálně ohrožuje stávající vodní ekosystémy, zejména konkurencí původním druhům želv a predací.

Výzkumy ve Francii například prokázaly vytlačování původní sladkovodní želvy bahenní (Emys orbicularis). Ta je v Evropě dnes již vzácná a ohrožená – její stavy poklesly na kritické minimum. Želva nádherná je na místech společného výskytu mnohem životaschopnější a úspěšnější (je větší, dříve pohlavně dospívá, je konkurentem potravním a stanovištním – o místo na slunění a kladení vajec).

Kvůli lokálně invaznímu chování želvy nádherné a jejímu možnému škodlivému působení na původní organismy byl dovoz jejího nejrozšířenějšího poddruhu (Trachemys scripta elegans) do Evropy od roku 1997 zakázán. Na pultech obchodů ji však nahradily další poddruhy – zejména želva nádherná žlutolící (T. scripta scripta) a želva nádherná Troostova (T. scripta troosti).

Hrozba pro vodní ptáky

V České republice se invazivní želva vyskytuje prozatím jen příležitostně, a to v nejteplejších oblastech země kolem velkých měst a rekreačních oblastí. Obvykle jednotlivě nebo v počtu do deseti jedinců. Zatím se v našich podmínkách nedokáže rozmnožovat, ale ojediněle byly pozorovány neúspěšné pokusy o množení. Mláďata se ale buď vůbec nevylíhla, nebo nepřežila první zimu.

O konkrétním vlivu na naše ekosystémy máme zatím jen málo poznatků. Přičítat jí však můžeme rušení hnízdících vodních ptáků, které vytlačuje z hnízd, aby se na nich sama mohla vyhřívat. Někdy konzumuje ptačí vajíčka a mláďata. Na místech společného výskytu konkuruje sladkovodní želvě bahenní. Stojí za zmínku, že u nás jde vlastně většinou o konkurenci dvou nepůvodních populací. V ČR se vyskytující želvy bahenní jsou totiž dnes převážně nepůvodní – byly k nám zavlečeny z Balkánu. Z původní „české“, dnes již „přestárlé“ populace, se dochoval jen zlomek.

Obratný lovec „na penzi“

Většina z nás zná želvy jen jako velmi pomalé a líné tvory, kteří do sebe sotva nasoukají salátek. Navzdory tomu, že odrostlé želvy nádherné bývají někdy jen býložravé, nám jedna z nich názorně předvedla, jak obratně si dokáže poradit i v pokročilém věku. Proplouvala vodní masou a tu a tam si uždibla kousek vodní „zeleniny“. Přitom po očku sledovala kolem se míhající hejna rybek a pomalu se k nim blížila. Pak už jen prudce mrskla hlavou a v bezzubé tlamce se jí cukal pěkný úlovek. Rybka se pokoušela na poslední chvíli vyklouznout, ale želva jen několikrát pohodila hlavou a tím kořist definitivně zmizela v jejích útrobách. Pak ještě energicky prohnala skokana, který se jí pokusil kořist vyfouknout. Dostal co proto a mohl být rád, že si želva nakonec „nekousla“ i do něj. Těžko říct, jak by jejich měření sil dopadlo. Dost možná moudřejší želva pochopila, že lepší je vrabec v hrsti, než holub na střeše a skokana prostě „pustila k vodě“.

Do české přírody prostě nepatří

Jako obratná plavkyně tráví želva nádherná většinu času pod vodou, takže zahlédnout ji v přírodě vůbec není snadné. Občas se ale potřebuje nadechnout, a tak na chvíli vynoří hlavu. Její nápadně červené tváře zablikají jako majáček a to je ten správný okamžik k seznámení. Jenže ona se obratem znovu ponoří a vykoukne zase o kus dál. Po chvíli pátrání získáte dojem, že si s vámi hraje na schovávanou.

Za slunečných dní však často nehybně vysedává na břehu těsně u vody, s hlavou vztyčenou přímo ke slunci, jako by s ním v myšlenkách dlouze rozmlouvala. Celým povrchem svého těla nasává blahodárné sluneční teplo. Když se ale pokusíte přiblížit k ní, v mžiku vklouzne do vody. Jednou jsme se k takové slunící se dámě přiblížili asi na metr. Sotva jsme si ji ovšem stačili prohlédnout, už jsme ve vodě viděli jen její ocas.

TIP: Přírodní rezervace Tajba: Poslední želví svět bývalého Československa

I když jí to u vody opravdu moc sluší, do přírody mimo svoji domovinu tahle cizinka nepatří. Tuhle dlouhověkou želvu si proto pořizujte jen v případě, že s ní hodláte strávit stáří. Pokud vás přece jen omrzí, najděte jí nového opatrovníka, nabídněte ji zoologické zahradě, přírodovědnému kroužku, nebo útulku pro nalezená zvířata.

Tým odborníků britské University of Sheffield navrhuje využívat metodu „zesíleného zvětrávání horniny“, která zařídí významné zvýšení schopnosti půdy, například na polích a na farmách, pohlcovat atmosférický oxid uhličitý. Některé horniny – především čedič a některé křemičitany, samovolně pohlcují oxid uhličitý v průběhu svého zvětrávání, když se drolí na stále menší a menší kousky. Reagují přitom s oxidem uhličitým a vytvářejí uhličitany, které dále pohlcují oxid uhličitý. Tento proces je známý jako vázání (sekvestrace) uhlíku.

Přestože jde o novinku, koncept jako takový úplně nový není. Zemědělci již dlouho znají například přidávání vápencového prachu do půdy kvůli snížení její acidifikace.

TIP: Odvážné geoinženýrství: Jak zachránit Arktidu za 500 miliard dolarů?

Zesílené zvětrávání horniny spočívá v tom, že se dotyčná hornina nejprve rozdrtí na prach, aby se co nejvíce zvýšila plocha povrchu této horniny. Následně se prach z horniny rozptýlí do půdy, například na pole, a tím se dále urychlí proces zvětrávání horniny. Britští badatelé odhadují, že metodou zesíleného zvětrávání horniny by bylo možné odebrat z atmosféry kolem 2 miliard tun oxidu uhličitého ročně. To je zhruba polovina současných emisí uhlíku celé Evropy. 

Hlubokou noc a cvrlikání cvrčků v polském Biłgoraji rozetnul křik. „Pohyb, pohyb!“ Ze školní budovy, která v červenci roku 1942 slouží jako kasárna pro nacistické okupanty, zní poplach. Za okamžik už kordóny rozespalých mužů v zelených uniformách pořádkové policie spěchají na korby přistavených náklaďáků. Kam jedou, to zatím nikdo z jednotky tvořené převážně staršími obtloustlými „tatíky“ z Hamburku netuší. K jakému úkolu by se taková skvadra obyčejných chlapů mohla hodit?

Jednotka téměř bez výcviku

Kolona směřuje na východ od Biłgoraje. Příslušníci 101. záložního policejního praporu Ordnungspolizei stále nevědí, kam směřují. Většinu z nich by člověk jen stěží tipoval na vojáky. Když Hitler obnovil brannou povinnost a posléze rozpoutal druhou světovou válku útokem na Polsko, byla většina členů praporu už moc stará či zdravotně nezpůsobilá k tomu, aby byli nasazeni přímo na frontě ve Wehrmachtu. Tito odvedenci z Hamburku tvořili barvitou směs civilistů s nulovým výcvikem. Jednalo se o skupinu průměrných postarších dělníků a maloměšťáků, otců od rodin, námořníků, řemeslníků či obchodníků. Za normálních okolností by se zřejmě sešli jen v hospodě.

Okolnosti jsou však v odrazu dění druhé světové války zcela jiné. V červnu 1942 se mezi policisty rozhostí neklid. Dosud měli za úkol podřadné logistické či zásobovací úlohy a roli řadových strážců pořádku na dobytých územích. S trochou nadsázky se dá říct, že dosud nikdo z mužů ani nesundal pušku z ramene. Nyní se ale má vše změnit. Jejich prapor je s okamžitou platností převelen na východ Polska!

Židovský Jósefów

Kola náklaďáků drkotají po štěrkové silnici, burácivý zvuk motorů se rozléhá po spící krajině. Jsou dvě hodiny ráno, přesto policisté neklimbají. Všude panuje nervozita a očekávání. „Už abychom byli zpátky doma,“ šeptají ozbrojenci na korbách. „Dá-li Bůh, tak naši brzy porazí Sověty na východní frontě, zbavíme se Židů, a pak se snad všichni vrátíme domů.“ V červenci 1942 zelení policajti netuší, že nacisty na východě čeká drtivá porážka u Stalingradu, která otočí vývoj války v neprospěch Němců. „No jo, ale k čemu jsme nakládali tolik střeliva? Dostali jsme standardní i doplňující příděl munice a ještě vezeme bedny plné nábojů. Co s tím proboha budeme dělat?“

Sotva se začne rozednívat, kdosi vpředu kolony dá povel a vozy plné vojáků se zastaví. Ozbrojenci začnou vyskakovat z nákladních aut, rozhlížejí se kolem. Jsou na dohled typické polské vsi. Doškové střechy lemují bílé omítky selských stavení. „Jósefów,“ řekne kdosi. „Byl jsem tu s četou na hlídce. Žijí tu samí Židé...“

Policisté jsou po nástupu, který svolal velitel praporu major Wilhelm Trapp, udýchaní. Jejich funění je jediné, co je po zhasnutí motorů slyšet. Jinak je ve vesnici absolutní ticho. Nikdo z místních obyvatel se neodvažuje za oknem ani pohnout. Trapp, oblíbený třiapadesátiletý policista z povolání, kterému členové praporu přezdívají „táta“, je nezvykle pobledlý a celý se chvěje. V očích má slzy a dlouho před nastoupenými vojáky beze slova stojí a naprázdno polyká. Teprve po chvíli ovládne emoce.

Nepříjemný úkol

„Dostali jsme… strašně nepříjemný úkol,“ koktá Trapp. „Vůbec se mi to nelíbí, ale je to rozkaz z nejvyšších míst.“ Mezi vojáky by se napětím krve nedořezal. „V této vesnici žijí Židé, kteří spolupracují s polskými partyzány. Naším úkolem je teď tyto Židy sehnat dohromady a oddělit od nich práceschopné. Ti budou posláni do pracovních táborů. Všechny ostatní,“ Trappovi selhal hlas a dobrou půlminutu se snažil zbavit knedlíku v krku, „všechny ostatní včetně žen, dětí a starců zastřelíte.“ V davu to zašumělo. Nejsou přece vrazi, ale policisté!

„Až budete rozkazy plnit, vzpomeňte si na matky a děti, na které doma v Německu padají bomby,“ připomene Trapp, ale sám ví, že fráze naučená z propagandistické příručky je slabá útěcha. Pak učiní gesto, které je značně neobvyklé: vyzve všechny starší členy praporu, ať vystoupí, pokud se nechtějí na zabíjení podílet. Deset nebo dvanáct policistů to skutečně udělá. Odevzdají zbraně a munici a čekají na další rozkazy.

Smrt nebo koncentrační tábor

Pak už se v Jósefówě rozpoutává peklo. Část praporu obklíčila celou ves s rozkazem na místě zastřelit každého, kdo se pokusí o útěk. Zbytek pak pročesává vesnici stavení po stavení. Všichni práceschopní muži jsou násilně shromažďováni na tržišti. Ti Němci, kteří se odmítli účastnit vraždění, dostanou za úkol zajatce odvézt do pracovního tábora v Lublinu. Ostatní Židé jsou pak postupně nakládáni na korby náklaďáků a odváženi směrem k nedalekému lesu. Brzy se začnou ozývat výstřely.

Major Trapp po vyhlášení rozkazu odjel zpět do Biłgoraje, kde se podle svědků uzavřel ve své kanceláři a usedavě plakal. V Jósefówě příslušníci pořádkové policie zmateně poslouchají výklad posádkového doktora Schoenfeldera. „Bajonetem namíříte na tento bod a zmáčknete spoušť. Jen tak bude rána opravdu smrtelná.“ Policisté netušili, jak popravovat lidi, museli se to proto nejdříve naučit. Většině z nich se úkol zabíjet nemohoucí, ženy a děti protivil. Popravčí četa, kterou museli policisté vytvořit, nebyla vůbec připravena na masakr, který se od nich vyžadoval. Většina z nich nikdy na člověka nevystřelila. Přesto se smrtící mašinérie dala do pohybu.

Když přijel první vůz se svázanými obyvateli Jósefówa, policisté je po jednom odvedli na předem vyhlédnuté místo na mýtině. Tam je beze slova postříleli a nechali ležet. Zpočátku jejich oběti umíraly extrémně krutou smrtí, protože policisté pořádně nevěděli, kam a jak mají střílet. Strefovali se špatně, způsobovali obětem strašlivá zranění a do nebožáků museli vypálit mnoho ran, než ukončili jejich utrpení.

Krev na rukou

Hrůzyplná poprava asi čtrnácti stovek jósefówských Židů trvá celý den. Půda je nasycena krví. Z lesa čas od času vychází zdrcení Němci, tváře i uniformy zbrocené krví, v očích pološílený výraz. Mnozí z nich zvracejí. Málokdo je schopen vraždění unést bez psychického kolapsu.

Velitel čety poručil dovézt dávku alkoholu a cigaret. Přesto muži z děsu, jehož jsou strůjci, omdlévají a žádají o uvolnění. Už nejsou schopni držet zbraň a dále zabíjet. Odpoledne je jasné, že poprava postupuje moc pomalu. Ve vesnici, kde ještě mnozí čekají na smrt, panuje až nábožný klid. Místní lidé pod dohledem ozbrojenců tráví čas konejšením dětí a modlením. Byli už se svým osudem smíření? 

O to více se nervově hroutí Němci, kteří museli přistoupit k masovějšímu způsobu vraždění. „Linka na smrt“ se skoro zautomatizovala. Každá součástka vražedného ústrojí dostala své pevné místo. Jedni vozili Židy na místo popravy, jiní je dopravovali přímo před četu, popravčí četa mechanicky mířila a střílela, další policisté rozdávali „rány z milosti“. Když padla celá řada obětí, prostě se jen udělalo pár kroků vzad. K večeru byl les tak pokrytý těly obětí, že se popravy musely konat na jeho samém okraji. Ti, kteří dosud čekali v Jósefówě, na vlastní oči sledovali nešťastné osudy svých sousedů. Střelba nakonec utichla až po západu slunce.

Všichni Židé jsou mrtví nebo v lublinském táboře. Tam je čekal snad ještě horší osud – zemřít hlady, vysílením, nebo čekat na transport do Treblinky či jiného tábora, ze kterého už nevedla cesta.

Výčitky, tabu a… rutina

V noci se 101. záložní policejní prapor vrací do kasáren v Biłgoraji. Policisté jsou zdrcení i fyzicky vyčerpaní. Uvědomují si plně, že během jediného dne připravili o život více než 1 400 lidí? V noci se málo jí a hodně pije. Major Trapp na obchůzce všechny uklidňuje, že odpovědnost mají „vyšší místa“. Pocit hrůzy a studu to však nezaplaší.

Policistům před očima vyvstávají uplakané dětské obličeje a prosby zoufalých matek žadonících o život alespoň pro své potomky. Odevzdané tváře starců drmolících si verše z Tóry. Lze na něco takového vůbec kdy zapomenout? O masakru v Jósefówě se v jednotce už nikdy více nemluvilo…

Vraždění polských Židů ale pokračovalo. Ať už se 101. záložní policejní prapor snažil sebevíce vyhnout podobným masovým vraždám, jeho členové byli i nadále nuceni podílet se na Hitlerově systematickém vyhlazování Židů. Časem se ze zabíjení stala rutina. Místo lidských bytostí před sebou policisté začali vidět bezduché pytle orgánů. Nabít, namířit, vypálit – další! Dělba práce je vzdalovala od obětí, stali se profesionálními vrahy.

TIP: Před 100 lety vypuklo v Holešově ostudné rabování a židovský pogrom

V Jósefówě byli policisté ještě „zelenáči“. Později si ale mnozí svou činnost osvojili natolik, že se začali do vražedných komand a honů na Židy hlásit dobrovolně. Někteří policisté našli v krutosti zvrácenou zálibu a začali si pořizovat fotografie se svými zmučenými oběťmi. I přes počáteční odpor vraždit nevinné tak nakonec v Polsku rukou i těchto „obyčejných lidí“ zahynulo 90 % židovských obyvatel… 

Oceány v období oligocénu, asi před 25 miliony let obýval podivuhodný predátor. Byl velký, rychlý, zřejmě dost inteligentní a určitě nelítostný. K lovu byl vybavený dlouhou tlamou plnou hrozivě vyhlížejících zubů. Tento třetihorní predátor byl vlastně extrémně ozubený delfín, kterého paleontologové pojmenovali Ankylorhiza tiedemanii. 

Ankylorhiza byla objevena v sedmdesátých letech. Donedávna jsme ji znali jen z částečně zachovalých nozder a zubů, takže odborníci měli o tomto tvorovi velmi omezenou představu. Nedávno ale objevili téměř kompletní kostru tohoto zabijáka v Jižní Karolíně, na jejímž základě je možné již vcelku slušně rekonstruovat skutečnou podobu ankylorhizy. Ukazuje se, že šlo o velikého delfína, který měřil kolem 4,6 metrů, na jehož kostře se nacházejí četné podobnosti se současnými kytovci.

TIP: Dávný předek dnešních keporkaků a plejtváků byl velkým a zuřivým predátorem

Z fosilních nálezů je možné usoudit, že tito velicí zubatí delfíni byli vrcholovými predátory oceánu, v němž žili. Byl to vlastně první kytovec se schopností echolokace, z těch, co známe, který ve své době obsadil vrchol potravního řetězce. Ankylorhizy podle všeho lovily velikou kořist, včetně kosatek.

Přemyslovská knížata měla skvělý a funkční způsob, jak ovládat své území – soustavu hradů a opěrných bodů, na která usazovala své spojence. S výstavbou ve velkém začal Boleslav I. Počínal si velmi metodicky: našel si v sousedství nějakého místního velmože, dobyl jeho hrad a vypálil jej do základů - a někde poblíž, na protějším vrchu, nechal vystavět hrad vlastní. Tím si přivlastnil území i jeho obyvatele. Na loajální správce těchto hradů pak přenesl část své moci a správu území.

TIP: Objevujte krásy Česka: Hrady a hradní zříceniny od A až do Z

Tímto způsobem, více či méně drsným podle nátury každého vladaře, se Přemyslovci stali nejmocnějším a pak i prvním panovnickým rodem v české kotlině. Ostatně tato přemyslovská „hradská“ strategie je také důvod, proč máme nějakou tu zříceninu na každém druhém kopci.

Německé úderné oddíly dorazily na frontu 20. března 1918 bez větších potíží, ačkoliv britské dělostřelectvo během večera i noci ostřelovalo jejich čelní zákopy. Nazítří ve 4.40 spustilo palbu na Haigovy pozice mezi řekami Oise a Sensée asi 10 000 děl a minometů. O pět hodin později vyrazila vpřed první útočná vlna a probíjela si cestu mlhou.

Prvotní úder

Devatenáct divizí 17. armády mířilo k zákopům britské 3. armády, třiačtyřicet divizí 2. a 18. armády mělo prorazit obranu 5. armády. Skvěle vycvičení úderníci se vrhali do boje ve výborné náladě a očekávali, že se pokryjí slávou za předpokládané vítězství. Kryti mlhou pronikali do opevněných linií a likvidovali jeden opěrný bod za druhým. Dělostřelba rozryla komunikace podél zákopů, a tak si posádky pevnůstek nemohly poskytovat pomoc, velkou část artilerie navíc ochromil fosgen.

TIP: Smrtící mlha u Yprés: Kdo stál za prvním chemickým útokem na bojišti?

Nejúspěšněji si počínala 18. armáda generála Oskara von Hutiera, jež na jižním křídle útočila proti nejslabším pozicím královských vojsk. Těžce pošramocený III. sbor se musel stáhnout a před úderníky se otevřela příležitost k dalšímu průlomu. Haigova vojska se ocitla v nejhorší obranné krizi od roku 1914 a 21 000 mužů putovalo do zajetí; přesto celkově skončil první den pro Ludendorffa zklamáním. Při ztrátě 40 000 můžu dosáhl útok pouze čtvrtiny stanovených cílů a zejména 17. armáda postoupila jen minimálně.

Ve snaze průlom rozšířit zaútočily nazítří další úderné oddíly, jimž obránci čelili lokálními protiútoky včetně tankových. Ztráty narůstaly především mezi německými důstojníky, kteří mohli být nahrazováni pouze příslušníky divizí třetího sledu. Přes tyto potíže se vilémovská pěchota probíjela ke svým cílům a využívala sebemenších mezer v nepřátelských liniích. 

Nedostatečný postup

Do 24. března museli Britové v průměru ustoupit o 23 km a 50 000 královských vojáků padlo do zajetí. I nadále postupovala nejrychleji 18. armáda, jejíž čelní oddíly pronikly během týdne do hloubky 60 km. Těchto úspěchů však Němci dosáhli jinde, než potřebovali. Místo k severozápadu se úderníci stočili na jihozápad a – mimo jiné kvůli nedostatku kavalerie – Berlín nedokázal naplno využít taktické zisky. Von Hutierovy svazky měly dle původního plánu pouze krýt levé křídlo ofenzivy proti případným francouzským protiúderům a zajišťovat postup 2. armády.

Vývoj bojů jim však přiřkl úlohu útočného hrotu. Druhé armádě se oproti tomu podařilo dosáhnout očekávaných výsledků pouze ve středu přiděleného sektoru. Zatímco její pravé křídlo zpomalily protiútoky, na jihu postoupila až k Bapaume a navázala kontakt se 17. armádou. Té se v prvních hodinách postup nedařil, nicméně nakonec obrátila britskou 3. armádu na ústup.

Medaile pro velitele

V jejím sektoru zpomalovaly útok též následky předchozích bojů: krátery posetá krajina u Sommy či demoliční opatření vilémovských vojsk, jež v roce 1917 oblast vyklízela s použitím taktiky spálené země. Ačkoliv operace Michael zdaleka neběžela podle plánu, na císařském dvoře zavládla víra v brzké vítězství. Už 25. března nechal Vilém II. pálit čestné salvy na oslavu triumfu německých zbraní a v euforii dekoroval Paula von Hindenburga Hvězdou k Velkokříži Železného kříže, Ludendorffovi pak připnul na hruď samotný Velkokříž.

TIP: Po stopách dezertérů: Kdo byli muži, kteří odmítali bojovat za císaře?

Mnoha velitelům ale připadal optimismus předčasný. Britské i koloniální jednotky stále kladly tuhý odpor a kupříkladu při útoku u belgického Rosières z 27. března utrpěli Němci takřka stejné ztráty jako obránci. Generály děsil především fakt, že většina padlých připadá na nenahraditelné úderníky. Začali nabývat dojem, že nepřítel se z kritického prvního týdne ofenzivy poučil a nyní jí dokáže účinně vzdorovat. 

Pokračování: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (4) (vychází ve čtvrtek 16. července)

Jižní Korea jistě nabízí spoustu turisticky zajímavých míst. Jedno je ale přece jen jiné – ostrůvky Banwol a Parkji lákají především milovníky levandulové barvy.

Do purpurového, fialového a levandulového hávu se na ostrovech halí téměř vše – levandulové jsou střechy i fasády mnoha domů, fialové jsou místní silnice i dřevěný most, který oba ostrůvky spojuje. Proměna ostrova ale zdaleka nekončí u kbelíku s barvou – místní zde jen během posledního roku vysadili přes 40 tisíc sazenic levandule a pavlovnie plstnaté, známé též jako čínský císařský strom, která kvete krásnými světle fialovomodrými květy.

TIP: Nejbarevnější města světa: Někde řádili Šmoulové, jinde zase úředníci

Fialová mánie se samozřejmě nevyhnula ani místním restauracím, penzionům a hotelům, které nabízejí ubytování v nachových, fialových, levandulových a purpurových pokojích. Ceny ubytování zde začínají na i pro našince přijatelných 50 tisících wonech (v přepočtu necelé tisícikoruně). Pokud se tedy chystáte na cestu do Jižní Koreje, nezapomeňte si do itineráře přidat fialovou zastávku.