Pes ušatý (Otocyon megalotis) si pro svá teritoria nejraději vybírá suchá údolí a savany. Preferuje místa, kde není příliš vysoká tráva a má rád i křovinaté porosty. Drobná africká šelma, jejíž jméno pochopitelně souvisí s až dvanáct centimetrů dlouhými boltci, si však díky mimořádné přizpůsobivosti dokáže místo na slunci vydobýt prakticky kdekoli.

Pomocnice v domácnosti kočovníků

Psi ušatí žijí ve společenstvích s vysoce rozvinutým sociálním chováním a bohatou komunikací. Mohou dokonce, podobně jako třeba vlci a některé další psovité šelmy, uzavírat monogamní páry na celý život. Smečky si vyhrabávají hluboké nory, ale mohou obsadit i brlohy po jiných zvířatech. Doupě mívá mnoho vchodů a je i několik metrů hluboké. Slouží jednak k výchově mláďat a také jako úkryt v období dešťů nebo před nepřáteli. Jestliže se psi cítí bezpečně, odpočívají v křovinách či v prázdných termitištích.

Typickou rodinnou smečku tvoří otec, matka a tzv. „pomocnice“, která je většinou starší dcerou matky. Tato pomocnice dokonce může mláďata i kojit! Dostavuje se u ní totiž takzvaná pseudogravidita, falešná březost, kdy se samici tvoří mléko, aniž by sama byla biologickou matkou. Štěňat bývá maximálně šest a na objevné výzkumy před rodnou noru se poprvé vydávají asi sedmnáct dní po porodu. Matka je kojí až do stáří čtyř měsíců a během výchovy mláďat se rodinka až třikrát stěhuje na nové stanoviště. Snaží se tak uniknout z nor, které se poměrně rychle zamoří parazity.

Zdánlivý klid vystrašených

Světově proslulá primatoložka Jane Goodallová a její druh Hugo van Lawick, kteří realizovali terénní výzkum psů hyenových, šakalů a hyen v Tanzanii, psy ušaté často sledovali. Ve své knize Innocent Killers (česky Nevinné bestie) píšou: „Několik měsíců jsme s Hugem pozorovali psy ušaté, drobné tvorečky plavé barvy s velkýma ušima, tmavými nožkami, tmavým čenichem a tmavou špičkou ocasu. Těmto psům někdy zpočátku nevadí, když jim vůz přijede až těsně k doupěti, ale je důležité nezůstávat u nich hned od začátku příliš dlouho. Jestliže to přece provedete, zvíře se prostě stočí do klubíčka a usne. Většina lidí to považovala za známku naprosté nenucenosti, jenže ve skutečnosti to zpravidla znamená, že zvíře je rozčilené nebo napjaté.

Takové chování se dá přirovnat k onomu příslovečnému pštrosímu schovávání hlavy do písku a je vlastně ve světě zvířat dost běžné. Když například mladý šimpanz dostane test, s kterým si neví rady, a když je v cizím prostředí a má strach, stává se, že se na holé podlaze schoulí a usne.“

Odolní polykači jedu

Malé společenské šelmy obývají v Africe tři izolované oblasti – východní část Somálska, střední Afriku od Etiopie po Kongo a oblast jižní Afriky na území Jihoafrické republiky, Namibie a Botswany. Psi ušatí se nevyhýbají ani nehostinným krajům, jako je například poušť Kalahari.

Psíka se žlutošedou srstí zdobí na koncích uší, na tlapkách a na konci ocasu srst tmavohnědá. Veliké uši mu zajišťují skvělý sluch a zároveň jsou dobrým regulátorem tělesné teploty. Sluch a čich patří k jeho nejostřejším smyslům, zatímco zrak je výrazně slabší. Vynikající sluch pomáhá psům v hledání potravy, i když jejich lov typicky není zrovna divokou štvanicí na unikající kořist. Na lov vycházejí především v noci, časně zrána a pozdě večer a plných 80 % jejich jídelníčku tvoří termiti a jiný hmyz. Psi rovněž milují štíry, proti jejichž jedu jsou naprosto odolní. Příležitostně loví i malé savce, ptáky a jejich vejce a někdy dokonce i hady. Mají rádi med a nepohrdnou ani plody ovoce.

Výzkumy psů ušatých provádí v poušti Namib německá veterinářka Margit du Toit. Mimo jiné zjistila, že největší hody mívají psi v období dešťů. „Pro psy ušaté je období dešťů rohem hojnosti,“ tvrdí Margit du Toit. „Mají k dispozici dostatek termitů, motýlů, hadů i škorpiónů. Zvláště škorpióni jsou pro psy ušaté nejlákavější lahůdkou.“

Mezidruhové hrátky

Jane Goodallové a Hugo van Lawickovi ještě nebyla známa existence a funkce tzv. „pomocnice“, o čemž svědčí následující úryvek: „S Hugem jsme se naučili celkem dobře rozeznávat jednotlivé členy rodiny psů ušatých. V doupěti byli tři dospělí, z toho dvě samice, a pět štěňat. Psíci si byli navzájem velmi podobní, ale pak jsem zjistila, že se dají rozlišit podle různé pigmentace na čenichu, a brzy jsme pochopili, že těch pět mláďat jsou potomci obou fen (omyl zoologů; pozn. aut.). Když se nacucala od jedné matky, hrnula se všechna k druhé a začala sát od ní (ve skutečnosti šlo o pseudograviditu pomocnice; pozn. aut.).

Jak štěňata vyrůstala, pouštěla se s dospělými na výpravy za hmyzem dál od doupěte. Jednoho dne jsme spatřili, jak si celá rodina, staří i mláďata, hrají s dospělým samečkem gazely Thomsonovy. Psíci se proti němu vrhali jako blesk a honili se kolem dokola, někdy kroužili kolem gazely, někdy se pustili opačným směrem. S ocasy vztyčenými obloukem vzhůru nebo vlnícími se za nimi nám připomínali hejno rychlých rybek. Gazela se zřejmě také s plnou chutí pustila do hry, poněvadž se otáčela, trkala ostrými růžky a kroužila na místě, aby čelila hned jednomu, hned druhému oddílu pohybujícího se kruhu psíků, který ji obklopoval. Několikrát se hravě rozběhla proti jednomu z psíčků, a ten hned uskočil stranou, otočil se a znovu pádil okolo ní. Později jsme viděli, jak si psi hráli i s jinými gazelami, ale už nikdy se žádná do hry nezapojila s takovou vervou jako onen první sameček.“

Zubatí bojovníci

Raritou mezi psovitými je u psů ušatých počet zubů. Mají jich totiž osmačtyřicet, naproti tomu ve zdravém chrupu obyčejného psa se dopočítáte dvaačtyřiceti zubů a ani ostatní psovití jich nemají víc. Zuby psa ušatého jsou mnohem menší než u jeho vzdálených příbuzných a díky tomu se mu do chrupu vejde i celkem osm stoliček, které slouží k rozmělňování potravy. Zuby samozřejmě slouží i na obranu proti přirozeným nepřátelům. Psi ušaté loví například gepardi, štěňatům mohou být nebezpeční i šakali a především hyeny. Nezanedbatelné nebezpečí představují také draví ptáci. Vzrůstem sice malí, ale zato srdnatí a bleskurychlí rodiče však většinou s úspěchem dokážou mnohem větší nebezpečné predátory ošálit a odehnat.

V roce 2013 se amatérské fotografce Astrid Kindsvogelové podařil husarský kousek: zachytila v kráteru Ngorongoro v Tanzanii vskutku unikátní situaci, při níž dvojice psů ušatých zahnala v savaně geparda. „Gepard spatřil psa a začal ho sledovat a plížit se k němu,“ popisuje svůj životní zážitek Astrid Kindsvogelová. „Ale během několika sekund se k pronásledovanému přidal druhý pes ušatý a oba se naježili a nafoukli, aby vypadali co největší. Než jsem se stihla vzpamatovat, psi už proháněli uhánějícího geparda.“

Život vedle silnějších

Rovněž dospělí psi někdy projevují zájem o mláďata ostatních predátorů. Většina takových mezidruhových setkání bez ohledu na stále otevřenou možnost konfliktu ovšem probíhá v naprostém klidu. Jedno takové setkání zachycuje opět Jane Goodallová: „A tady stěhuje Hraběnka Drakula (hyena skvrnitá; pozn. aut.), s tím rozštěpeným, rozšklebeným pyskem, jedno ze svých maličkých černých mláďátek. Vedle ní klusají dva psi ušatí. Obrovské uši špicují dopředu, jak zvědavě pokukují po tom černém tělíčku, které se hyeně houpe v tlamě. Když Hraběnka Drakula zmizí v novém doupěti, psi tam nakouknou, a pak se věnují lovu hmyzu a loudají se pryč.“

TIP: Hyeny a lidské předsudky: Královny matky a jejich klan

Lidé ve psech ušatých bohužel obvykle vidí škodnou a člověk je jejich největším a nejnebezpečnějším nepřítelem. Loví je nejen pro jejich krásnou kožešinu, ale domorodí Afričané si cení i maso těchto šelmiček.

Milovníci pikantních pokrmů budou nepochybně spokojeni. A kdo v nich nenachází zalíbení, měl by popřemýšlet o zařazení pálivých papriček do jídelníčku. Vyplývá to z italské studie, do které se během osmi let zapojilo 23 tisíc dobrovolníků.

Studie mimo jiné ukazuje, že pravidelné používání této zeleniny v kuchyni (čtyřikrát týdně) přispívá ke snížení rizika úmrtí na infarkt o 40 procent a na mrtvici o více než 60 procent. Riziko úmrtí na jinou chorobu je navíc o 23 procent nižší ve srovnání s těmi, kdo pálivé papričky pravidelně nekonzumují. „Je zajímavé, že ochrana před rizikem úmrtí je nezávislá na typu stravování. I u osob, které se neřídí důsledně středomořskou dietou, má pálivá paprika ochranný efekt,“ uvádí jeden z autorů studie Giovanni de Gaetano.

Respektujte svou chuť

Můžeme tedy jíst to, co nám chutná? „Pozor na to, abychom nepropadli přesvědčení, že můžeme jíst nezdravě. Připomeňme studii, kdy vědci podávali skupině kuřáků vitamíny s cílem zlepšit antioxidační efekt. A výsledek? Kuřáci měli pocit, že mohou kouřit ještě více! Přínos pálivých papriček má být naopak stimulem pro zlepšení stravovacích návyků,“ upozorňuje Stefano Erzegovesi, primář Centra pro poruchy příjmu potravy při klinice San Raffaele v Miláně.

Příznivé působení pálivých papriček, zvláště jejich aktivní složky kapsaicinu, je mnohačetné a zdokumentované. Stimulují produkci hnědého tuku, který urychluje metabolismus a tím tělo spotřebuje více kalorií. Dále zvyšuje hladinu „hodného“ HDL cholesterolu, snižuje triglyceridy a C-reaktivní protein, tedy brání před záněty a má ochranný účinek před aterosklerotickými chorobami, čímž se stává významným spojencem při prevenci kardiovaskulárních nemocí. Kapsaicin rovněž působí na substanci P, která je zprostředkovatelem signálů bolesti a zmírňuje proto každý typ bolesti, zejména bolest hlavy a zubů.

Pálivá červená paprička má rovněž antibakteriální a antioxidační účinky, které mohou pozitivně ovlivnit střevní flóru. Přirozeně ochranný účinek závisí na množství zkonzumovaných papriček, jak to například dělají populace v Jižní Americe. 

TIP: Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?

„Jestliže dobře snášíme ostrou chuť, může být pálivá paprika doporučena jako součást každodenní stravy. Pokud ovšem po ní máme problémy se střevy nebo nám po ní celé hodiny hoří ústa, je zbytečné dráždit patro, které ji instinktivně odmítá. Existuje nejméně desítka další zeleniny a koření, jako je skořice, hřebíček, česnek, tymián nebo zázvor, které mají podobné účinky a každý si může vybrat ten svůj druh,“ uvádí Erzegovesi. Jestliže chceme experimentovat s ostrou chutí, můžeme začít paprikou nebo francouzským pepřem Espelette, které obsahují méně kapsaicinu a později přejít k pálivějším druhům, jako je cayenský pepř, ale jen na špičku nože, ne více.

Narodil se pravděpodobně roku 1371 do chudých poměrů a netají se tím, že „když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych brzo byl knězem, abych tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen." Roku 1396 se stal mistrem svobodných umění, roku 1402 správcem Betlémské kaple a 20. října 1409 stanul jako rektor v čele pražské univerzity.

Kritik církve

Jako kazatel v Betlémské kapli se stal hlasitým a nejvážnějším kritikem poměrů v církvi, zejména její světské moci a obrovského majetku, který držela. Tyto myšlenky získaly podporu i na dvoře krále Václava IV. a dokonce i arcibiskup Zbyňek Zajíc z Házmburka stál zpočátku na Husově straně.

K roztržce mezi Václavem IV. a Husem došlo roku 1412, kdy se v Praze začaly prodávat odpustky, jejichž prodej vyhlásil papež Jan XXIII., aby z nich financoval křížovou výpravu. Hus proti tomu ostře vystoupil s tím, že odpuštění hříchů nelze zobchodovat, neboť odpustit může jen Bůh, nikoliv církev. Zjevní hříšníci jsou prý ti, „kteříž drží úřady neb obchody, jenž málokdy mohú býti bez hříchu. ... kněží, jenž zjevně svatokupčí, obrokóv mnoho drží, stav kněžský przní a hanobí, lid jiný příkladem svádí. Král však prodej odpustků povolil, měl z něho rovněž svoji provizi.

TIP: „Budiž zničeno tělo hříchu“: Mistr Jan Hus a kostnický koncil

Papež nad Husem vyhlásil klatbu, on se však odvolal přímo ke Kristovu soudu jako ke skutečné hlavě církve a soudci nejvyššímu. Dosud nikdo si nedovolil zpochybnit autoritu církve jako instituce. Husova neústupná a zatvrzelá kritika poměrů v církvi a zpochybňování její autority dovedla pražského mistra až na Kostnický koncil, kde byl jako nepoučitelný a zatvrzelý kacíř 6. července 1415 upálen. Odezva v Čechách byla bouřlivá a vyústila v husitskou revoluci.

Rozložení sil z konce roku 1917 dávalo představitelům Dohody tušit, že Německo na západě přichystá mohutnou ofenzivu. Rusko i Rumunsko v prosinci zastavily boj proti centrálním mocnostem, což Berlínu umožnilo urychlit přesun svazků z východní fronty. Ve Francii a Belgii se rázem ocitlo dalších 39 vilémovských divizí. 

Němci v přesile

Dohoda naopak čelila problémům s lidskými zdroji. Paříž musela vyslat šest divizí do Itálie a tři rozpustit, což snížilo jejich počet na západní frontě na sto – s přinejlepším 6 000 vojáky v každé z nich. Také šéf Britského expedičního sboru (British Expeditionary Force – BEF) polní maršál Douglas Haig požadoval posily v minimálním počtu 334 000 mužů, avšak do 21. března 1918 se dočkal pouhých 174 000.

Mezi politiky a vojáky Jeho Veličenstva se totiž rozhořely vleklé spory. Ministři nehodlali plýtvat na frontách životy mužů, které potřebovali pro chod továren, a generálové si zase stěžovali na odčerpávání sil z vedlejších tažení. Nedostatek personálu si v britské armádě dokonce vyžádal reorganizační opatření. V únoru a březnu 1918 Albion zredukoval většinu divizí expedičních sil z dvanácti praporů na devět, zatímco novozélandské, australské a kanadské svazky si zachovaly původní uspořádání. Z formací operujících na západní frontě Londýn rozpustil 115 batalionů, sedm jich proměnil v průzkumné prapory a 38 dalších kvůli ztrátám sloučil do devatenácti na plných stavech.

Než přijdou Američané

Ani americké svazky zatím nedokázaly situaci Dohody vylepšit. K 1. prosinci 1917 přivezl generál John Pershing do Francie pouhých 130 000 vojáků, všechny divize strýčka Sama navíc vyžadovaly dodatečný výcvik. Na začátku roku 1918 se tak Němci na západě těšili nebývalému luxusu v podobě početní převahy 192 divizí proti 156 nepřátelským.

Šéf vilémovských armád Erich Ludendorff  pochopil, že dostal poslední příležitost vybojovat rozhodné vítězství dříve, než se síla amerických vojsk na starém kontinentě znásobí. Zahájil tedy plánování mamutí ofenzivy přezdívané Kaiserschlacht (císařská bitva), která by sestávala ze série navzájem propojených operací. Kaskáda úderů měla „uspíšit kolaps celé struktury“ dohodových armád a cílila primárně na svazky Velké Británie i jejích dominií. Ludendorff  doufal, že po porážce ostrovní monarchie postupně kapitulují i její spojenci. 

S úderníky v čele

Přes početní převahu hodlal Berlín spoléhat spíše na taktické schopnosti nasazených divizí. Ludendorff nařídil, že všechny formace musejí projít zvláštním výcvikem odpovídajícím příručce Útok v zákopové válce. Svazky z východu procházely nově vybudovanými středisky, kde vojáci absolvovali trénink sjednocující jejich schopnosti s vojáky působícími delší dobu na západní frontě. Z těch pak velitelé vybírali nejzdatnější muže, kteří se stali součástí úderných oddílů Sturmtruppen.

Pokračování: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (2)

Elitní jednotky měly tvořit útočný hrot a jejich výzbroj sestávala z plamenometů, lehkých kulometů, samopalů či minometů. Úderníci by překročili protivníkovu zákopovou linii, obešli ohniska odporu a napadli postavení dělostřelectva. Jejich úkol zněl: infiltrace maximálním tempem. Za Sturmtruppen měly postupovat standardní formace – ženisté, pěšáci, kulometné oddíly, minometná družstva a baterie polních děl. Také příslušníci těchto jednotek prošli výcvikem zaměřeným na obsazení a udržení nepřátelských pozic. Rychlost měla hrát zásadní roli, a pokud by si útvary s kteroukoliv pevnůstkou nevěděly rady, měly ji ponechat na starost následujícím vlnám. Celkem Berlín shromáždil asi 3,5 milionu vojáků, přičemž na 33 britských divizí v první linii se chystalo 67 německých.

Už od svého objevu na konci 18. století se rajský plyn, čili oxid dusný stal látkou zajímavou pro medicínu, především jako levné a velmi bezpečné krátkodobé anestetikum. Pacienti se s ním na ambulancích nebo u zubařů setkávají dodnes. Brzy vyšlo najevo, že rajský plyn v malých dávkách vyvolává veselost a lehké omámení, takže se stal součástí bujarých večírků studentů nebo společenské smetánky, i když taková zábava není úplně bez rizika.

V posledních letech se ukazuje, že by oxid dusný mohl mít v medicíně ještě podstatně širší využití. Vědci a lékaři v celé řadě experimentů zjistili, že právě rajský plyn by mohl podstatně přispět k léčbě klinické deprese, která jinak odolává dosavadním snahám lékařů. Také to vypadá, že by rajský plyn mohl narušovat dlouhodobé závislosti, například pokud jde o alkoholismus.

TIP: Impozantní výsledky: Extáze je velmi účinná v léčbě posttraumatického stresu

Anesteziolog Peter Nagale z amerického centra University of Chicago Medical Center a jeho tým během nedávného výzkumu objevili, že rajský plyn je slibný v léčbě válečných veteránů, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Studovali tři pacienty s touto závažnou stresovou poruchou, kterým jednorázově aplikovali směs rajského plynu s kyslíkem v poměru 1:1. Poté, co pacienti vdechovali tento plyn po dobu jedné hodiny, došlo u 2 z nich k výraznému zlepšení symptomů onemocnění. U jednoho z této dvojice přitom zlepšení přetrvalo po dobu nejméně 1 týdne. V současná době probíhá větší klinická studie, která by měla důkladně ověřit účinek rajského plynu na pacienty s posttraumatickou stresovou poruchou.

Seznam vesmírných objektů zahrnuje i celou řadu těch, které se v kosmu nacházet mohou, ale také nemusejí – v současné době jsou totiž jen hypotetické. Existují tedy teorie, v nichž se objevují a které popisují jejich vlastnosti, zatím jsme však žádný takový objekt spolehlivě nenašli. Přinášíme přehlídku těch nejpodivnějších…

Kvarková hvězda

Když masivní stálice zakončí svůj život ohromující explozí supernovy, zhroutí se její jádro do podoby neutronové hvězdy, případně pulzaru. Pokud je však takto zrozená neutronová hvězda velmi hmotná, může se za jistých okolností hroutit dál, za vzniku ještě extrémnější podoby hmoty, aniž by přitom skončila jako klasická černá díra.

Předchozí část: Hypotetické objekty (2): 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Při dalším zhroucení se mohou uvolnit kvarky, jež dosud utvářely protony a neutrony v atomech hmoty bývalé stálice. Vznikne tím tzv. kvarková hmota, nesmírně hustá kaše těsně naskládaných kvarků, která dohromady tvoří kvarkovou hvězdu. Zní to extrémně, ale vědci už vytipovali několik adeptů na takovou stálici: například objekt RX J185635-3754, rádiový zdroj 3C58 v Mléčné dráze nebo pozůstatek supernovy SN 1987A.

Podivná hvězda

Pokud by kvarková hvězda sestávala z kvarkové hmoty obsahující exotické podivné kvarky, mohlo by se jednat o tzv. podivnou hvězdu. Tyto objekty mohly podle některých představ vzniknout rovněž bezprostředně po Velkém třesku a teoreticky přetrvat až do dnešní doby. Zhroucení krusty podivné hvězdy by přitom mohlo představovat zdroj záhadných rychlých rádiových záblesků.

Bosonová hvězda

Příkladem exotické stálice může být i bosonová hvězda tvořená stabilními bosony. Zmíněná rodina částic zahrnuje například foton, gluon, W a Z boson, hypotetický graviton a nedávno objevený Higgsův boson. Bosonová hvězda by se mohla skládat třeba z axio­nů, opět zatím zcela hypotetických částic, jež patří k nadějným kandidátům na temnou hmotu. Vzhledem ke své povaze by tyto stálice měly být průhledné a prakticky neviditelné. Zároveň by však jejich nesmírná hmota zakřivovala okolní prostor, takže by v okolí vytvářela něco jako stín horizontu událostí černé díry. 

TIP: Evropský CERN: Jak se vaří v kuchyni bohů

Bosonové hvězdy mohly teoreticky vzniknout záhy po Velkém třesku. Někteří vědci se domnívají, že by v centrech aktivních galaxií mohly existovat supermasivní bosonové hvězdy, jejichž vlastnosti by vysvětlovaly jevy, jež z dálky pozorujeme. Samotné bosonové hvězdy se rovněž řadí mezi adepty na podobu temné hmoty. Ačkoliv vědci takový objekt dosud nenalezli, věří, že by již mohli detekovat gravitační vlny dvojice navzájem se obíhajících bosonových hvězd pomocí gravitačních observatoří, jako je LIGO.

Elektroslabá hvězda

Zhroucení elektroslabých hvězd brání energie uvolněná přeměnami kvarků na částice ze skupiny leptonů, prostřednictvím teoretické elektroslabé síly, která je sjednocením elektromagnetické a slabé fyzikální síly. Pokud tyto ultraexotické objekty skutečně existují, pak by měla elektroslabá síla působit v jejich jádru o velikosti jablka a hmotnosti odpovídající dvěma Zemím. Elektroslabé hvězdy by se mohly zrodit po některých explozích supernov a existovat zhruba 10 milionů let.

Preonová hvězda

Mělo by se jednat o extrémně hustý objekt ze zatím zcela hypotetických preonů. O těchto subelementárních částicích se někteří vědci domnívají, že by mohly tvořit kvarky a leptony (elektrony, miony, tauony a jejich neutrina). Fyziky totiž dráždí představa, že by se kvarky a leptony, jež obvykle považujeme za dál nedělitelné, mohly skládat z nového typu ještě menších částic. Vzhledem k objevu Higgsova bosonu je dnes však existence preonů téměř vyloučená a šance na jejich nalezení zcela mizivá. Pokud přesto preonové hvězdy existují, pak bychom je mohli odhalit pomocí gravitačních čoček nebo z detekcí gravitačních vln.

Rostliny se na souši adaptovaly před 700 miliony let. Do té doby rostly jen pod hladinou moří, a před slunečními paprsky je tak chránila voda. Vědce proto zajímalo, co se v jejich stavbě změnilo, že se mohly přizpůsobit životu pod přímým sluncem.

Ukázalo se, že zeleň využívá protein UVR8, který dokáže „odhalit“ záření, jež nejvíc ničí i lidskou pokožku. UVR8 tak určitým buňkám nařídí produkovat sloučeniny, které nejen mírní poškození slunečním svitem, ale také umějí opravit narušenou DNA. 

Neznamená to však, že by byly rostliny vůči slunci zcela imunní. Dlouhodobě působící silné UV záření jejich kůru i listy ničí. Pokud jim navíc chybí vláha, zmíněné buňky nedokážou vyrábět dostatek látek bránících poškození. Rada nezalévat v poledne, kdy sluníčko nejvíc žhne a jeho paprsky pronikající skrz kapky vody mohou rostliny „spálit“, tak představuje pouhý mýtus.

Obuvnická firma Baťa již před první světovou válkou zastávala v Čechách významné místo na trhu a začala vyvážet své produkty i do zahraničí. Zakladatel Tomáš Baťa (1876–1932) absolvoval studijní cestu v USA, kde poznával efektivitu provozu ve Fordových automobilkách a závodech na výrobu bot Endicot-Johnson. Nasbírané zkušenosti mu napomohly k nebývalému rozkvětu firmy. 

Jeho podnikatelské plány počítaly s výstavbou továren v Jugoslávii, Polsku, Švýcarsku a především v East Tilbury ve Velké Británii, a s brzkým rozšířením obchodních sítí na všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy. Trhy byly nenasytné opravdu všude, nejvíce pak v málo rozvinutých a chudých zemích, kde se Baťovy kvalitní a přitom cenově dostupné výrobky staly okamžitě hitem. 

Vzhůru do vln jižních moří

Náruč obuvi ze srdce Evropy otevíraly také zaostalé regiony střední Ameriky, včetně karibských ostrovů. Připomeňme, že tehdy se nejednalo o vyhledávané turistické destinace s plážemi napěchovanými hotelovými komplexy, ale o polozapomenuté tečky v moři, které měly svou slávu plynoucí z prosperujících plantáží s cukrovou třtinou a tabákem dávno za sebou. Čas tu líně plynul, většina zboží se musela importovat, místní směsice kreolského a černošského obyvatelstva žila na pokraji chudoby. 

Od konce 20. let sem Baťa vyvážel boty všech druhů a stránky pečlivě vedených účetních knih vydávají svědectví, že nízké poptávky se rozhodně neobával. Značný rozmach následoval po odeznění velké hospodářské krize v polovině 30. let. Na ostrov Curaçao ročně přistávalo 99 tisíc párů bot, na Trinidad 33 tisíc, na Martinik 35 tisíc, na Portoriko a Jamajku 16 tisíc, na Haiti 31 tisíc, na svatý Tomáš 23 tisíc párů a dalo by se pokračovat. Vzhledem k pouhým několika málo tisícům obyvatel ostrůvků šlo každopádně o obdivuhodné výsledky. 

V Karibiku byly otevírány také první prodejny. Firma prosazovala do řídících funkcí Čechoslováky, k najímání místních či britských manažerů přistupovala až na druhém místě. Ve Zlíně se vždy vypsalo výběrové řízení na konkrétní pozici a zájemci se mohli přihlásit. Komise posoudila jejich dosavadní pracovní výsledky a zdravotní stav. U těch nejmladších se bral ohled na poslední prospěch v učňovské škole, a to z předmětů jako prodej, oprava a ošetřování obuvi, zbožíznalství, pedikúra, aranžérství, účetnictví a cenová inventura. Pokud komise neshledala závažné překážky, uchazeč absolvoval krátký jazykový kurs, povinná očkování a záhy mohl vyrazit do světa.

V kraji slunce v temných časech

Posuňme se o něco kupředu. Nad Československem a celou Evropou se stahují mračna. Management ve Zlíně moudře rozpoznal blížící se nebezpečí německé okupace a na přelomu let 1938 až 1939 se pokoušel převést značnou část finančních prostředků, výroby a know-how do zahraničí. Už v zimě 1938 byly v provincii Ontario, necelých dvě stě kilometrů východně od Toronta, kam ostatně přesídlila část vedení v čele s Tomášem Baťou mladším, položeny základy osady Batawa a velkých závodů Bata Shoe Company of Canada. Vedení vybralo asi sto dvacet odborníků, kteří se i s rodinami měli do Kanady přestěhovat a při březích Ontarijského jezera vybudovat, jak říkal sám ředitel Tomáš Baťa mladší, „nový maličký Zlín“. Kvůli striktní imigrační legislativě to chvíli trvalo, ale nakonec úřady svolily. 

Československo na mapách mezitím už nahradil Protektorát Böhmen und Mähren. V srpnu 1939, tedy těsně před samotným vypuknutím druhé světové války, se podařilo dopravit přes Atlantik všechny potřebné pracovníky, materiál i obráběcí stroje, načež nová továrna téměř okamžitě zahájila výrobu. Během válečných let přibyl ještě neméně významný průmyslový areál v Belcamp v americkém státě Maryland, jenž dlouho poté zásoboval prodejny Bati napříč USA. 

Když nadále nebylo možné odebírat zboží přímo z okupovaného Zlína, převzala jeho úlohu továrna v East Tilbury nedaleko Londýna, odkud se rozjelo zásobování celé britské koloniální říše, včetně Indie, držav v Africe a Karibiku. Otevřely se obchody na Barbadosu, Grenadě, svatém Kryštofu, Dominice, svatém Vincentu a jinde, Baťa sebevědomě kráčel k vlivnému postavení na zdejších trzích. Překvapivě se neprosadil na Kubě. 

V roce 1940 zakoupila firma továrničku na Haiti, kde našla zaměstnání asi stovka dělníků. Kvůli vzdálenostem a potížím s lodní dopravou v průběhu války baťovské vedení v Torontu zamýšlelo vybudovat více výrobních linek přímo v oblasti. S velkými investicemi se však čekalo až na období míru a opětovné propojení se Zlínem. Jenže jak známo z historie, podnik byl v poválečném Československu znárodněn bez náhrady a v lednu 1949 přejmenován na Svit. Obchodní plány se musely od základů překopat. Energický Tomáš Baťa mladší uchopil otěže celé firemní soustavy mimo země východního bloku a zahájil úspěšnou éru další expanze. Jen mezi lety 1946 až 1960 se postavilo 25 nových továren a otevřelo 1700 prodejen. 

Karibská perla

Baťa v Karibiku se nenechával zahanbit skvělými výsledky poboček z jiných světadílů, ba naopak. Vedoucími manažery této tzv. West Indies Group byla dvojice zkušených zlínských matadorů, Arpád Ronai a Otto Sklenář. Z Kingstonu na Jamajce, kde roku 1956 vznikla další velká továrna, řídili síť čítající 89 maloobchodních prodejen. Využili postupné dekolonizace, kdy se ostrovy jeden po druhém vymaňovaly z přímé správy evropských mocností. 

TIP: Baťova organizace práce: Čím se přední průmyslník lišil od konkurence?

Získávali přízeň nastupujících politických elit podporou lokální výroby a snižováním nezaměstnanosti. Baťovci se přitom zdaleka neorientovali už jen na obuv, prodávali též nejrůznější spotřební a průmyslové zboží. Teprve koncem 60. let převzalo kontrolu nad Karibikem přímo ředitelství v Torontu a Jamajka přestala hrát úlohu regionální centrály. Sám „velký šéf“ Tomáš Baťa mladší s chotí Sonjou prováděli časté inspekční cesty. Ani zaměstnanci těch nezapadlejších krámků s typickým červeným nápisem nad vchodem neměli pocit, že je firma zanedbává, neptá se na jejich názory a nejedná s nimi férově. Vstřícnou vnitrofiremní politiku, kterou kdysi zavedl otec ve Zlíně, syn důsledně dodržoval všude jinde dalších několik desetiletí. Bez ní by těžko Baťa mohl dnes mít 30 000 zaměstnanců, 5 000 obchodů a zhruba milion obsloužených zákazníků denně v 70 zemích světa. Působení v Karibiku je sice malou a téměř neprobádanou, přesto velmi zajímavou kapitolou ve fascinující historii firmy a asi nejznámější české značky vůbec.