Rakev vytesanou z dubového kmene vystlali hovězí kůží a na ni ji položili. Vypadala, jako by se měla co nevidět zase probudit. Vstane však až na onom světě. K ruce jí bude otrok – dítě, které ráno uškrtili a jeho tělo spálili na hranici. Ohořelé kosti oběti zabalili do vlněné látky a balíček položili dívce k nohám. 

Jeden po druhém přistupovali pozůstalí k rakvi a kladli na nehybné tělo kytice řebříčku. Kořenná vůně bílých květů se ještě vznášela ve vzduchu, když muži přiklopili těžké víko a schránu uložili do země. Chvíli postávali na místě, ale pak se chopili motyk a košů a začali nad nebožkou vršit mohylu. 

Ani tři a půl tisíciletí nedokázalo vymazat pohřební mohylu Storehøj z krajiny poblíž dánské vesnice Egtved. Pět set kubických metrů zeminy se tu stále tyčí šest metrů nad okolní terén. V roce 1921 se do mohyly zakously krumpáče kopáčů, když se archeologové z kodaňského Národního muzea se rozhodli prozkoumat její nitro. V bahně prosáklém vodou z okolních rašelinišť narazili na rakev. Co asi skrývá?

Kněžka slunečního boha

Když vědci v restaurátorských dílnách v Kodani nadzdvihli víko, viděli, že mrtvola se téměř rozpustila. Zůstalo z ní pramálo – vlasy, nehty, sklovina zubů a pár kousků kůže. Vše ostatní padlo za oběť kyselé vodě z rašelinišť. Výbava však zůstala prakticky nedotčená. 

Kůže stažená z vola stále vystýlala dubovou rakev. Zachovala se i krátká vlněná tunika s rukávy k loktům a sukýnka z vlněných provazců. Na vlněném opasku visel bronzový kotouč symbolizující Slunce. Balík vlněné tkaniny skrýval zbytky ohořelých dětských kostí, které spálenina ochránila před rozkladem. Usazenina na dně poháru z březové kůry prozrazovala, že nádoba obsahovala pohřební obětinu – pivo uvařené z pšenice, brusinek a plodů vřesny bahenní oslazené medem. V krabičce z březové kůry dostala dívka na poslední cestu pár drobností – velkou jehlu, pár bronzových špendlíků a pletenou síťku na vlasy. 

Dívka bezpochyby patřila k tehdejší elitě. Bronzový kotouč naznačuje, že mohla být kněžkou slunečního boha. Tomu by nasvědčovala i sukně z vlněných provazců. Pravěké rytiny ze Skandinávie znázorňují ženy s takovými sukněmi při rituálním tanci. Snad vzdávala hold slunečnímu kultu i dívka z Egtvedu. Ze skloviny zubů vědci vyčetli, že zemřela ve věku 16 až 18 let. Letokruhy dřeva dubové rakve prozradily, že byla uložena do mohyly v roce 1370 př. n. l. Ze spousty pylu z květů řebříčku vědci usoudili, že se pohřeb odehrál v létě a že mrtvou zasypali její blízcí květy. A z rozměrů rakve a oděvu bylo jasné, že drobná dívka měřila nanejvýš 160 centimetrů. Dítěti, které před jejím pohřbem obětovali, nebylo víc než šest let. Zcela jistě to nebylo dítě dívky z Egtvedu. Na to byla příliš mladá. 

Co prozradilo stroncium

Od nálezu dívky z Egtvedu uplynulo bezmála sto let a mohlo by se zdát, že sporé ostatky už stačily vědcům prozradit všechna tajemství. Tým vedený Karin Margaritou Freiovou z dánského Národního muzea ale nedávno odhalil jeden z nejpřekvapivějších příběhů, jaké kdy děvče z doby bronzové vědcům „odvyprávělo“. 

Odpověď na otázku, odkud dívka z Egtvedu pocházela, se zdála prostá. Její domovina by měla ležet v dánském Jutsku, kde také zemřela a byla pochována. Analýzy provedené Karin Margaritou Freiovou a jejími spolupracovníky ale odhalily něco úplně jiného.

Vědci vyšli ze skutečnosti, že každá krajina má v horninách typické zastoupení izotopů chemických prvků. Například poměr izotopů stroncia 86 a 87 se v horninách v různých oblastech Evropy výrazně liší a to se promítá i do obsahu těchto izotopů ve vodě. Člověk přijímá izotopy stroncia s vodou a ty se mu ukládají do tkání, které v té době právě rostou. Zubní sklovina se tvoří v dětství a poměr v ní obsažených izotopů stroncia tak vypovídá o tom, kde dítě žilo, když se mu v čelistech formovaly zuby. Rozbor skloviny dívky z Egtvedu vyloučil, že by vyrůstala na území dnešního Dánska. Musela pocházet z daleka – třeba z Britských ostrovů či z české kotliny. Odkud však doopravdy byla? 

Přesnější vodítko poskytl vědcům poměr izotopů z vlněných tkanin a volské kůže. Také ty byly na území dnešního Dánska importované z velké dálky. Ovčí vlna navíc vykazovala v poměru izotopů stroncia určité odchylky. Ovce musely pít vodu na území, které je z hlediska poměru izotopů stroncia v horninách „pestré“. Pohled do geologické mapy Evropy nabídl jako nejpravděpodobnější lokalitu s pohoří Schwarzwald na jihozápadě dnešního Německa. 

Dívka na cestách 

Mohlo by se zdát, že záhada původu dívky z Egtvedu je rozřešená. Narodila se v kopcích Schwarzwaldu a přestěhovala se do Jutska. S sebou si přinesla oblečení a další věci. A přivedla si i šestiletého otroka. Prozradily to ohořelé kosti z rakve. Obsahovaly izotopy stroncia ve stejném poměru jako zubní sklovina její velitelky. 

Když vědci podrobili analýzám nehty a vlasy dívky z Egtvedu, museli tuto představu zavrhnout. Nejstarší část vlasů, která rostla asi dva roky před dívčinou smrtí, vykazovala izotopové složení typické pro Jutsko. Část vlasů stará 13 až 15 měsíců ale odpovídala pobytu ve Schwarzwaldu. Mladší část vlasu svědčila o tom, že se dívka na několik měsíců vrátila do Jutska. Poslední měsíce však prožila opět na jihozápadě dnešního Německa. Na Jutský poloostrov se vrátila až krátce před smrtí – snad jen pouhý jeden měsíc. Dívka z Egtvedu zjevně podnikala časté a velmi dlouhé cesty. Putovala opakovaně tam a zpátky mezi Jutskem a Schwarzwaldem na vzdálenost asi 700 kilometrů.

Vědci nepochybují o tom, že lidé doby bronzové cestovali i na opravdu velké vzdálenosti. Putování dívky z Egtvedu ale ukazuje, že jejich cesty nemusely nutně vést za obchodem ani to nemusely být válečné výpravy. V řadě případů šlo o vyloženě „soukromé“ cesty. Děvče by platilo i v dnešní době za zkušeného cestovatele. 

Jantaro-bronzová aliance

Spojení mezi Jutskem a Schwarzwaldem, jež prozradil příběh dívky z Egtvedu, ale není pro odborníky zase takovým překvapením. Před třemi tisíci čtyřmi sty roky vzkvétala na jihu Německa a na území dnešního Dánska významná centra moci – cosi jako království. Obě „mocnosti“ doby bronzové k sobě měly překvapivě blízko a udržovaly čilé kontakty. Jak rekonstruoval osudy dívky z Egtvedu švédský historik Kristian Kristiansen z univerzity v Göteborgu? 

„Předpokládám, že pocházela z jihu Německa a že ji provdali za muže z Jutska, aby upevnili spojenectví mezi dvěma mocnými rody,“ říká profesor Kristiansen. 

Dánsko bylo bohaté a mocné díky nalezištím jantaru, kterého si vysoce cenili lidé v Evropě i mimo ni. Například v řeckých Mykénách nebo na Středním východě měl baltský jantar cenu později srovnatelnou se zlatem. Jantar z Dánska putoval do Středomoří přes prostředníky z jižního Německa. Dánsko si za něj nechávalo platit bronzem. Cenný kov, který sehrával v době bronzové roli strategické suroviny podobně, jako je tomu dneska s ropou, putoval do Dánska opět přes jižní Německo. Díky tomu bylo Dánsko bezkonkurenčně nejbohatší v celé severní Evropě. Těšilo se postavení, jakého si dneska užívá třeba ropná velmoc Saúdská Arábie. 

„Jantar poháněl ekonomiku doby bronzové,“ říká Kristian Kristiansen. „Pro udržení obchodních cest, po kterých jantar putoval, vytvářely mocné rody spojenecké svazky. Provdávaly své dcery za syny spojenců a jejich děti pak vychovávaly a držely si je jako záruku vzájemné loajality.“

Tajemství zůstávají 

Vědci se pokusili z vlasů dívky z Egtvedu izolovat dědičnou informaci. Ta by prozradila o dávné cestovatelce ještě mnohem víc. Bohužel, kyselé prostředí rašeliništní vody nedovolilo, aby se z DNA děvčete po 3 400 rocích ještě něco zachovalo. Jasno nemáme ani o příčině dívčiny smrti. 

TIP: V záhadné dánské pevnosti archeologové objevili unikátní vikingské nářadí

Dívka z Egtvedu vědcům prozradila hodně, ale zdaleka ne všechno. Některá tajemství si stále nechává pro sebe. Ale to neznamená, že si je udrží navždy. Jakmile budou k archeologům k dispozici další nové převratné techniky, jistě se dozvíme další podrobnosti z života pravěkého děvčete. 

Africká Botswana je rájem slonů. Těchto monumentálních zvířat tam žije nejvíce na světě, asi 135 tisíc. Jenomže sloni teď zažívají velmi špatné časy a jejich počty klesají, z celé řady důvodů. Právě Botswana se v těchto dnech stala místem dramatu, který zasáhl zdejší slony. Z doposud neznámých příčin zde během posledních měsíců zahynulo více než 350 slonů, což je velice neobvyklé.

Mrtví sloni se nacházejí především v severní části delty řeky Okavango. V sousední Namibii přitom sloni v takových počtech neumírají. Pokud jde o možné příčiny, v minulosti se již objevily případy, kdy pytláci trávili nešťastné slony kyanidem draselným, například v Zimbabwe. Situace v Botswaně tomu ale neodpovídá. Mrtví sloni jsou objevováni i s kly a neleží kolem nich mrtvoly mrchožroutů, jako jsou hyeny, lvi nebo supi, kteří by se v případě použití jedu otrávili masem slonů.

TIP: Co způsobilo masové umírání rozkošných papuchalků v Beringově moři?

Minulý rok v Botswaně zahynulo přes 100 slonů, zřejmě kvůli epidemii antraxu. Někteří z nich se rovněž stali obětí sucha. Podle botswanské vlády to teď ale na antrax nevypadá a nejde ani o sucho. Podle očitých svědků se někteří ze slonů před smrtí pohybovali v kruzích, což ukazuje na příčinu spojenou s neurologickými projevy. Místní odborníci odebrali vzorky z uhynulých slonů. Během pár týdnů by měly být k dispozici výsledky, které snad vnesou do celé záležitosti, ostře sledované odborníky i ochránci přírody, jasno.

Bosna a Hercegovina je malý, stále mladý a v některých směrech smutně proslulý stát na severozápadě Balkánského poloostrova. Země s pohnutou minulostí, ale nadějnou budoucností, stát, který je vedle sousedního Chorvatska téměř nepoznán.

Největší prales na Balkáně

Když projíždíte Bosnou, pozoruhodným jevem, s nímž se setkáte ve středních nadmořských výškách, jsou tzv. polje – rozsáhlé krasové sníženiny, která se objevují při povodí bosenských řek (např. Uny, Vrbasu, Bosny, Driny). Jedná se o ze všech stran uzavřená údolí, jejichž podzemí jsou zavodňována a veškerá nakumulovaná voda pak odtéká dále podzemními cestami. Proto jsou polje často využívána k zemědělským účelům jako jediná místa v jinak na živiny chudé krasové krajině.

Země nabízí mnohé přírodní zajímavosti a je těžko se rozhodovat, které z nich by měl člověk navštívit jako první. Opravdu úchvatný národní park Sutjeska by ale neměl vynechat nikdo, kdo se bude pohybovat v jižních partiích státu. Na první pohled zde zaujmou exponované horské masívy s řídkými porosty borovic, tzv. „Flag Pine“, které deformované větrem ční ze skal na místech, kde byste tak vysoké a urostlé stromy opravdu nečekali. Tento nejstarší národní park, v Bosně založený roku 1962, dostal své jméno podle řeky, která vymodelovala zdejší kaňon. Park však nebyl vyhlášen jen kvůli přírodním krásám, ale také, podobně jako v případě severobosenského NP Kozara, za účelem oslavy partyzánské jugoslávské armády, která zde na jaře roku 1943 dosáhla významného vítězství.

Centrem dnešního národního parku je vesnice Tjentište, kolem které vyrostlo v 50. a 60. letech minulého století mnoho objektů masové rekreace. Hory však zůstaly a zůstávají dodnes nedotčeny. Hlavními přírodními atrakcemi jsou masívy Maglič, Volujak, Trnovački Durmitor, Bioč a jejich mnohé vrcholy, ze kterých je za jasných dní kruhový rozhled do vzdálenosti několika desítek kilometrů. Významný je i prales Peručica pod masívem Magliče, který je údajně největším nedotčeným lesním komplexem na Balkáně. Rozhodně stojí za to podívat se k úchvatně průzračnému jezeru Trnovačko, jež leží v centru jmenovaných pohoří. Jezero ve tvaru srdce se sice nachází již na straně Černé Hory, ale hranici mohou turisté v těchto místech překračovat zcela volně.

Pod nejvyšší horou

V parku Sutjeska si lze udělat hned několik zastávek. Například v místech doliny Suha hned u soutěsky Prosečenica. Vesnice Suha byla za války vypálena a v jejím okolí se stále vyskytují minová pole, jak upozorňují i zdejší tabule. Avšak stezkou, která se zde klikatí podél potoka, se dostanete až k zmiňovanému Trnovačku jezeru a kdysi se tudy dalo jít také na hřeben Prijevoru či Volujaku a do pralesa Peručica. Dnes jsou ovšem všechny boční cesty zarostlé a kvůli potenciálnímu nebezpečí min neprůchodné. Cesta k jezeru je však bezpečná a nabízí krásné výhledy na okolní hřebeny a soutěsku vůbec.

Z plazů jsou zde hojně k vidění ještěrky zední (Podarcis muralis), různá věková stádia komplexu ještěrek Lacerta viridis/bilineata nebo užovky hladké (Coronella austriaca). Obojživelníky reprezentují antracitově černí mloci Salamandra atra, jeho příbuzný S. salamandra nebo pro Balkán endemický skokan Rana graeca.

Z vesničky Tjentište se dá dostat přímo do srdce parku. Trasa je dlouhá asi 15 km, a pokud nemáte auto, je třeba vyjít již brzy ráno a dostat se až na sedlo Dragaš ve výšce 1 260 metrů. Zde máte prales Peručica jako na dlani a daleko to není ani k vyhlídce na 75 metrů vysoký vodopád Skakavac.

Pak se proklikatíte až k menšímu sedlu a malému hřebenu s rozhlednou. Přímo nad vámi se v tu chvíli bude tyčit Bosanski Maglič, nejvyšší vrchol Bosny a Hercegoviny, jenž se svými 2 386 m působí opravdu impozantně. Okolo jsou horské louky, na kterých zjara kvetou šafrány a na podzim ocúny. Roztroušená kamenná pole a nízké jalovcové porosty napovídají, že zde z plazů narazíme na ještěrky živorodé (Zootoca vivipara), balkánský poddruh zmije obecné (Vipera berus bosniensis) nebo dokonce vzácné zmije menší (Vipera ursinii).

Na ptačích cestách

Také další chráněná oblast zaujme všechny milovníky přírody, zejména však ornitology. Jmenuje se Hutovo Blato a začíná u osady Karaotok. Tento přírodní park, založený roku 1995, byl v roce 1998 zapsán Mezinárodním sdružením na ochranu ptactva (ICBP) na listinu stanovišť ptactva celosvětového významu a spadá i do Ramsarské konvence. V jihozápadním cípu země, cca 30 km od Mostaru, je park zasazený do typicky mediteránního krasového okolí, které na ploše 7 411 ha vytváří opravdovou „zelenou oázu“. Bohaté zásoby vody řeky Krupy poskytují velký životní prostor mnohým druhům živočichů a rostlin.

Před výstavbou umělé nádrže Svitavsko jezero zde bylo registrováno na 240 druhů ptáku ze 48 rodů. Dnes se počty odhadují na 91 druhů. Důležitým faktem je, že oblastí prochází jedna ze čtyř migračních cest tažného ptactva se střední a severní Evropy do Afriky i Asie.

Řeka s nerozhodným tokem

Kromě ptáků poskytuje Hutovo Blato útočiště údajně i 21 druhům ryb. Nenajdeme zde však jen sladkovodní ryby, ale také představitele mořských živočichů migrujících proti proudu, nebo druhy obývající brakické vody delty řeky Neretvy. Z plazů a obojživelníků zde natrefíte na dva druhy ropuch, skokany, rosničky, želvy, užovky a v okolních kopcích rovněž na zmiji růžkatou (Vipera ammodytes).

Nejen díky bohatství živočišných druhů, ale i z geomorfologického a hydrologického hlediska je Hutovo Blato jedinečné území. Vlivem několika ústících dolin a mnohých krasových proláklin slouží oblast jako sběrnice vody v krase s četnými jezery a zaplavenými rameny. Je zde i jedna zajímavost, která z řeky dělá evropský unikát. Řeka Krupa, která napájí i odvádí vodu z Hutova Blata, je totiž schopna proudit oběma směry. Vysvětlení neobvyklého jevu spočívá v mírném spádu a pravidelném vysokém kolísáním hladiny řeky Neretvy. Během tání sněhu v horách v severních částech Hercegoviny tlačí vzedmutá Neretva své vodní přebytky korytem Krupy směrem k Hutovu Blatu. Vody je zde tolik, že ani během nejsušších letních dní oblast nevysychá.

Jeskyně vzácných tvorů

Proslulá a stále málo poznaná jsou především podzemí Dinárského krasu. Zde vévodí jeskyně Vjetrenica, v níž se vyskytuje mnoho endemických nebo velmi vzácných tvorů. K jeskyni se dostanete po bývalé vlakové trati Sarajevo–Dubrovník, která se zde klikatila po vrstevnici okolních kopců. Najdete ji u vesnice Zavala, kde jsou stále patrné stopy místních tvrdých bojů.

O jeskyni Vjetrenica se v superlativech vyjadřoval už Karel Absolon (1877–1960), významný speleolog a zakladatel vědeckého ústavu Anthropos pro výzkum pleistocenního člověka. Ve svých rozsáhlých kompendiích jihoslovanské krasologie a biospeleologie psal o Vjetrenici jako o úžasném místě, s nímž se Moravský kras nemůže srovnávat. V jeskyni byly dodnes zaznamenány na dvě stovky různých živočišných druhů. Téměř stovka z nich jsou tvorové troglofilní (žijících pouze v prostředí jeskyň), na 15 druhů je endemických a cca 37 druhů bylo objeveno a popsáno vůbec poprvé právě ve zdejších jeskynních v prostorách.

Setkání s podzemním životem

Prostory jeskyně Vjetrenica nejsou dodnes plně probádané. Návštěvnická trasa je zhruba kilometr dlouhá a zpřístupněných je dalších 2,47 km. Prozkoumaná délka je pak 6,9 km, ale speleologové jsou přesvědčeni, že od vstupu v Zavale pokračují jeskynní prostory dalších 15–20 km směrem k Jadranu. Rozsáhlejší prostor naznačují i silné větry, které jeskyní procházejí a vyrážejí na povrch právě v Zavale. Tato vlastnost dokonce byla místními obyvateli v minulosti využívána jako přírodní „klimatizace“ se stabilní teplotou 11 °C a dala jeskyni ostatně i její pojmenování.

Přes všechny superlativy, které jsou s Vjetrenicou spojeny, je po vstupu do ní celkový dojem trochu zklamáním. Jsou zde sice i zajímavé krápníkové útvary (slony mají asi ve všech jeskyních světa), ale co se týče její přísné ochrany, ta stále poněkud pokulhává.

Absolutní výška jeskynního portálu činí 268 metrů a největší dóm zvaný Cvijevićův je široký přibližně 80 metrů. Necelých 800 metrů od vchodu pak leží veliké, periodicky zaplavované jezero o délce 225 metrů a šířce 30–35 metrů. V jeho nejhlubším místě dělí hladinu ode dna čtyři metry. Další jezírka jsou již menší, ale právě v nich se můžete setkat s pozoruhodným živočichem macarát jeskynními (Proteus anguinus).

Tyto úžasné endemické tvory najdete jen v oblasti Dinárského krasu od Slovinska po Hercegovinu a vidět je na vlastní oči je obrovský zážitek. Ani místní lidé, zaangažovaní do ochrany jeskyně, se netají svou citovou slabostí pro tato zvířata. Bohužel ne všichni lidé sdílejí stejný pocit a vandalismus je v některých částech jeskyně zřetelně viditelný. O to víc je potřeba chránit přirozené prostředí macarátů, protože znečištěním podzemních vod, nebo vůbec prostředí jeskyň, by tento tvor mohl postupně zmizet jako stín po zhasnutí baterky a s ním i další jedineční zástupci jeskynních prostor tohoto klenotu balkánského krasu.

Balkánská Niagara

Hydrobiologicky jsou zajímavé i další dvě lokality. Předně Blagaj, městečko které neláká turisty ani tak na dominantu hradních zbytků Stjepangradu, tyčících se nad městem, ani na mešitu z 16. století, nýbrž na „vyvěračku“ Vrelo Bune. Dostanete se k ní z Blagaje po značkách „Tekija“, nebo „Vrelo Bune“. Když se před vámi náhle zjeví stametrová a téměř kolmá vápencová stěna, zpod níž vyvěrají za ohlušujícího burácení podzemní vody, určitě uvěříte, že zde protéká udávaných 43 000 litrů za sekundu. Zejména v porovnání s množstvím srážek, které v oblasti za rok spadnou, je to opravdu pěkné číslo. Možná i proto si toto místo pro studium koránu vybrali místní derviši a vybudovali si zde svůj klášter – „tekiji“. Každý večer můžete z drobných okének zaslechnout tlumené hlasy a sugestivní hudbu, jež atmosféru místa jen umocňuje. Do kláštera je také možné osobně nahlédnout, jelikož jeho dvůr je za poplatek přístupný veřejnosti.

Když se vydáte dál na jihozápad, nemůžete vynechat zastávku u blankytně modrých vod vodopádů Kravica. Leží na řece Trebizat a jejich 25 metrů vysoká vodní „záclona“ je z vyhlídky překrásná. Je to úžasné místo, které se faunou na přelomu jara a léta jen hemží. Dostat se zde dá směrem od Medžugorje, odkud jsou vodopády vzdáleny asi 19 km jižním směrem. Je to taková balkánská Niagara, jejíž průzračné vody poskytují mnoha živočichům útočiště ve vyprahlých subtropických letech. V okolí vodopádů můžete kromě bohatství herpetologického nalézt např. štíry rodu Euscorpius nebo kudlanky Mantis religiosa.

TIP: Událost dekády: Ve slovinské jeskyni se začali líhnout vzácní draci

Výše popsaná místa jsou jen vybraným vzorkem, který v Bosně a Hercegovině můžete navštívit a poznat. Tento stát skrývá ještě mnohá nádherná místa a jenom potenciál vysokohorské turistiky je v zemi obrovský a stále čeká na své znovuobjevení.

Ve své podstatě představuje kometa meziplanetární těleso složené především z ledu, jenž ovšem není čistý: Jsou v něm zamrzlá nejrůznější prachová zrna, pocházející převážně z počátků existence Sluneční soustavy. 

Kometa, která se pohybuje daleko v hlubinách našeho solárního systému, tedy vypadá jako hrouda špinavého ledu s typickým rozměrem několika kilometrů a nejčastěji s velmi nepravidelným tvarem. Jakmile se však kometární jádro dostává do blízkosti naší hvězdy, led působením záření sublimuje a uvolňují se i uvězněná prachová zrna, jež sluneční záření výrazně rozptylují. Jádro se nejprve obalí jakousi pseudoatmosférou – komou –, a je-li ještě blíž, unikají částice z komy proti směru letu vlasatice a vytváří se známý chvost. 

TIP: Rekordní vlasatice: Ohon komety 153P/Ikeya-Zhang měřil více než miliardu kilometrů

Je tudíž jasné, že komety bez ohonu pozorovat můžeme: buď v případě, že se jádro nachází daleko od Slunce, nebo formuje-li se pouze koma, a nikoliv chvost, nebo je-li chvost velmi slabý. Vlasatice pak vypadá jako kulovitý mlhavý obláček. 

Je-li naopak kometární aktivita velmi nerovnoměrná s výraznými přetrvávajícími výtrysky v určitých směrech, může mít vlasatice ohonů několik, každý se zdrojem v aktivním centru: Například velká kometa z roku 1744 jich pozorovatelům nabídla hned šest.

Mnohé z nich oplývaly půvabem, některé stály na nejvyšších stupních společenského žebříčku. Pro dosažení svých cílů se neštítily použít jakékoli prostředky. A protože šlo jen o „slabé ženy“, své protivníky trávily...

Fíky s příchutí jedu

Syn císařova přítele Agrippy Postumus se v neveselé náladě prochází po paláci. Císařovna se ho ptá: „Cože jsi dnes takový otrávený?“ Mladík zachmuřeně odvětí: „Třeba jsi mi něco dala do polévky.“ 

Tento vtip se vykládal v starověkém Římě v časech, kdy vládl první císař Oktavián, jenž přijal jméno Augustus. Také se říkalo: „Augustus vládne světu, Livia vládne Augustovi.“ Proč se císařovny všichni tolik báli?

Obratná manipulátorka

Livia Drusilla pocházela ze vznešené rodiny Claudiů. Jejím prvním mužem se stal Tiberius Claudius Nero, ten však nestačil jejím ambicím. Proto si vyhlédla ženatého Oktaviána, za nějž se roku 38 př. n. l. v devatenácti letech provdala. 

V roce 27 př. n. l. se Oktavián stal prvním římským císařem. S vládou mu vydatně vypomáhala jeho milovaná žena. Zřídila síť špionů a mnoha odpůrců se zbavila pomocí jedu. V té době pozvání na večeři do císařského paláce budilo u hostů skutečné obavy!

Traduje se rovněž, že Livia otrávila Augustovy nástupce, aby se budoucím císařem mohl stát její prvorozený syn Tiberius. A nakonec se uchýlila ke zločinu nejhoršímu. Podle pověsti prý navedla svého již starého manžela, aby si sám v zahradě natrhal fíky. Augustus nic zlého netuše ovoce spokojeně spořádal a záhy zemřel. Livia je totiž natřela jedem...

Smrtící houby

„Podívej, drahý, nechala jsem pro tebe připravit tvé nejoblíbenější jídlo,“ sladce se na svého četnými neduhy sužovaného manžela usmívá Agrippina. Císař spokojeně baští houby zalité máslem. Netuší ovšem, že je jeho milovaná choť okořenila jedem.

Tak nějak se zřejmě roku 54 uzavřela poslední kapitola života římského císaře Claudia. A proč ho jeho o mnoho let mladší manželka vlastně otrávila? Nemohla se už dočkat, až na císařské křeslo usedne její syn Nero, za nějž však ve skutečnosti bude vládnout ona sama. Jenže tento tah císařovně nevyšel zrovna podle jejích představ.

Manželé v ohrožení

Sestra šíleného císaře Caliguly Agrippina mladší se poprvé provdala za pozdějšího konzula Gnaea Domitia, s nímž měla jediného syna Lucia. Ten se později stal císařem Neronem.

Po ovdovění uzavřela Agrippina sňatek s bohatým senátorem Gaiem Crispem. Právě ten se zřejmě stal její první obětí. Podle římského učence Suetonia ho totiž otrávila.

Naposledy uzavřela manželství s vlastním strýcem Claudiem, který se stal císařem po Caligulovi. Nejprve obratnými manipulacemi přesvědčila manžela, aby Nera prohlásil za svého nástupce, ačkoliv měl vlastního syna Britannica. Pak Claudiovi předložila otrávený pokrm a nějaký čas se po boku synáčka hřála na výsluní moci.

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Jenže císař brzy začal mít své matky plné zuby. Vymyslel několik plánů na její odstranění. Poslal ji například na plavbu lodí, která se na moři rozpadla. Agrippina však z nebezpečí vyvázla. Proto ji synáček nakonec nechal surově ubodat v její vlastní vile. Tak vražedkyně zhynula rukou vraha…

Někteří spisovatelé se do světa svých literárních postav vžijí tak dokonale, až sami uvěří v pravdivost jejich dobrodružství. Zřejmě to platí i o Karlu Mayovi, který dokázal své oddané čtenáře přesvědčit, že osudy Old Shatterhanda známého v Orientu jako Kara ben Nemsí vycházejí z jeho vlastních zkušeností. Nebo že by v tomto případě opět vystrčila růžky literátova zločinecká minulost a on své obdivovatele bez nejmenších výčitek svědomí promyšleně klamal? To dnes těžko posoudíme. Jistě můžeme tvrdit pouze to, že Karel May měl dar nesmírné obrazotvornosti, jenž dokázal využít zavrženíhodným i společensky přijatelným způsobem. Vezměme to ale od začátku…

Kouzlo babiččiných vyprávění

Koncem února roku 1842 přibyl do rodiny Mayových v Ernstthalu další potomek. Chudý tkadlec Heinrich a jeho žena Christina přivedli na svět celkem čtrnáct dětí. Pouze pět z nich se ovšem dožilo dospělosti, a právě narozený Karel si jako jediný vydobyl místo v síních slávy.

Malý Karlík však dělal svým rodičům starosti. Kvůli nedostatku výživy a špatné hygieně při křtu na nějaký čas přišel o zrak. V této nelehké době mu dny rozjasňovala vyprávění jeho babičky. Díky ní v chlapcově mysli vyvstávaly obrazy skvostných paláců, odkud svým říším vládli nesmírně bohatí sultánové. Stará žena totiž svému vnukovi vyprávěla v Německu tehdy populární perské a indické pohádky. Nevědomky se tak postarala o to, že kouzlo Orientu pro Maye nikdy neztratilo svou přitažlivost.

Právě romanticky zkreslené představy o zemích Blízkého i Dálného východu posloužily mnohem později kromě pověstného Divokého západu jako vhodné kulisy k příběhům Old Shatterhanda alias Kary ben Nemsího. Představovali si Karlovi rodiče, že se jejich postižený syn dá na dráhu spisovatele? To sotva! Nicméně talent ke studiu v něm rozpoznali.

Když hošíkovi v pěti letech opět začal sloužit zrak, snažili se mu otec s matkou svými skromnými prostředky zajistit to nejlepší možné vzdělání. Potřebné finance k zajištění budoucnosti svých dětí sháněla i Christina, která pracovala jako porodní asistentka. Navzdory veškeré snaze si ovšem manželé Mayovi nemohli dovolit vydržovat svého syna na vysněných lékařských studiích. Co tedy s ním? Nemůže-li být doktorem, ať se stane učitelem!

Nespravedlivá nařčení?

Na učitelském semináři ve Waldenburgu se May dlouho neohřál. Obvinili ho totiž, že v kostele ukradl šest svíček, a proto ho vyloučili. Nakonec mu sice úřady dovolily dostudovat jinde, avšak mladík si již nesl cejch podezřelého živlu. A po nástupu do zaměstnání si neblahou pověst bohužel nijak nevylepšil. Právě naopak! Nejprve získal místo učitele na chudinské škole v Glachau. Již po dvou týdnech se s ním ale musel rozloučit. Proč? Jeho bytný ho vykázal z domu. Prý protože měl May pletky s jeho manželkou. Takže nejen zloděj, ale i svůdník – o takového učitele se školy skutečně nepraly…

Z Glachau putoval May na tovární učiliště v Altchemnitz. Vštěpoval zde základní vědomosti deseti- až čtrnáctiletým dětem, které deset hodin denně dřely v továrně. Za svou snahu dostával tak mizerný plat, že z něj jen stěží mohl vyžít. Proto si prý od svého spolubydlícího půjčil hodiny, fajfku a cigaretovou špičku. Šlo však skutečně o půjčku? Spolubydlící Maye obvinil z krádeže právě těchto věcí. Tehdy došla úřadům s nezdárným učitelem trpělivost. Domnělá či skutečná provinění dostala mladého muže na šest týdnů do vězení. Horší ránu mu ovšem zasadil zákaz učit. Zahanbený a s prázdnými kapsami se musel vrátit domů.

Mistr převleků

May vedl pěvecký spolek Lyra a občas složil nějaké hudební dílko. Těch pár drobných, které mu to vyneslo, však nestálo za řeč. A tak vymyslel plán, jak přijít k penězům a zároveň se pomstít společnosti, jež ho nemilosrdně odsoudila. Však on už z těch namyšlených snobů dokáže vymámit nějakou tu korunu! Při svém novém způsobu obživy projevil skutečný herecký talent.

Do krejčovského salonu ve městě Penig vejde důstojně vyhlížející pán. Představí se jako doktor Heilig a objedná si pět kusů šatstva. Krejčí se úslužně uklání. Už si představuje, kolik mu taková zakázka vynese peněz. Ale ouha! Když onen důvěryhodně vyhlížející muž obdrží svou objednávku, zmizí bez placení. O koho šlo? Masku lékaře si nasadil Karel May. Bývalý učitel se nijak nerozpakoval svůj špinavý trik zopakovat. Policie mu ovšem brzy přišla na stopu, takže se roku 1865 opět loučil se svobodou. Za své kousky si vysloužil čtyři roky vězení.

Otrlý kriminálník

Ve vězení se dobrovolně ujal péče o knihovnu. Dozorci mu také svěřili úlohu písaře. Za dobré chování ho úřady roku 1868 předčasně propustily. Ke své velké lítosti May po návratu domů nenašel mezi živými svou milovanou babičku. Ani to ho ovšem nepřivedlo k pokání. Již v březnu následujícího roku si oblékl uniformu policejního poručíka. V tomto přestrojení zabavil u obchodníka Reimanna desetitolarovou bankovku, několik stříbrných mincí a kapesní hodinky, v nichž podle svých slov poznal kradené zboží. Jako falešný policista si udělal z obchodníků dobrý den ještě několikrát.

V prosinci se pak vžil do role seminárního učitele. Vymámil zboží z kožešníka v Chemnitzu (Saské Kamenici). Pod záminkou, že chce kožešiny ukázat nemocnému panu řediteli, zmizel opět bez placení. To se ví, že policie šla vykutálenému ptáčkovi po krku. Podařilo se jim ho zatknout, ale May se nějakým záhadným způsobem dokázal vymanit z pout a zmizel...

Na útěku před spravedlností se ocitne v českých Valkeřicích. Místní ho jako tuláka předají policii. May se tím ovšem nenechá nijak vyvést z míry. Pohotově si vymyslí, že se jmenuje Albin Wadenbach a vlastní plantáže na Martiniku. V Evropě prý pátrá po svých tetách, avšak bohužel mu došly peníze. Vypadá to, že muži zákona mu jeho fantastickou historku uvěří. Po výměně dopisů se saskými úředníky se ovšem zločincova totožnost prozradí. Znovu putuje na čtyři roky do vězení, tentokrát do mnohem těžšího žaláře než poprvé…

Napravený zločinec?

Za mřížemi konečně May využije svou bujnou fantazii k beztrestnému konání. Začíná si představovat vzdálené kraje. Zabydlí je indiánskými a arabskými hrdiny, kteří vystupují po boku svých evropských přátel.

Po otevření věznice na něj tak roku 1875 čeká s otevřenou náručí tiskař a vydavatel kolportážních románů H. G. Münchmeyer. Propuštěnému zločinci nabídne možnost, aby pro něj psal dobrodružné příběhy na pokračování. Konečně se tak Mayovi otevře cesta k poctivému životu!

Dílka plná strhujících soubojů na život a na smrt, která literát píše pod pseudonymem, čtenáři doslova hltají. Mayovi se dokonce začne dařit natolik dobře, že vstoupí do stavu manželského s o mnoho let mladší Emmou. Brzy se nechá opít úspěchem a domnívá se, že se bez Münchmeyera obejde. Spisovatel na volné noze však přecení své schopnosti. Za otištění svých povídek a článků v různých časopisech nedostane zdaleka tolik, aby ho to i s manželkou uživilo. Hmotná nouze ho opět donutí přijmout Münchmeyerovu nabídku. Od té chvíli Mayova hvězda stoupá.

V devadesátých letech lze jen těžko v Německu najít populárnějšího spisovatele. Někdejšímu kriminálníkovi však proslulost jeho děl nestačí. I on sám chce být předmětem obdivu. Proč nenechat čtenáře věřit, že podnikl všechny cesty, na které vyslal Old Shatterhanda neboli Karu ben Nemsího?

Znovu na pranýři

Karel May doplní své jméno o doktorát, ač samozřejmě podobný titul nikdy nezískal. Zasvěceně přednáší o státech Orientu i krajině Divokého západu, přestože tyto oblasti zná jen z ilustrací. Aby dodal věrohodnosti svému vyprávění, vyzdobí svou vilu Shatterhand loveckými trofejemi či exotickými předměty. Dokonce si opatří trojici pušek. Mají připomínat medvědobijku a henryovku, z kterých střílí nebojácný Old Shatterhand, a Vinnetouovu stříbrnou pušku. A veřejnost, stejně jako předtím všichni oklamaní krejčíci, kožešníci a jiní podnikatelé, Mayovi jeho historky baští. Každá lež se však jednou provalí!

Spisovatelovi nepřátelé odhalí jeho zločineckou minulost. Prokážou, že žádnou ze zemí, jež tak květnatě popisuje, nikdy nenavštívil. Přisadí si také Mayova manželka. Po obdivu a penězích toužící Emma se v manželství se snílkem cítí dlouhodobě nespokojena. Neustále se s ním hádá. Až jednoho dne ve vzteku zasadí Mayovi další ránu.

Všichni, kdo obdivují, jak promyšleně literát vkládá do svých příběhů křesťanské myšlenky, opěvuje ideály spravedlnosti a míru, se dozvědí, že literát si vydělával psaním podřadných šestákových románů na pokračování. V očích vyšších a vzdělanějších společenských vrstev představovaly podobné spisky nejhorší možný odpad.

Pokus o nápravu

Snad aby odčinil, že své čtenáře tak dlouho klamal, se Karel May roku 1899 vydal na cestu po Orientu. Na šestnáct měsíců dlouhém putování se však spisovatel nepouštěl do žádných riskantních podniků. Užíval si pohodlí hotelů i cestování lodí. O jeho potřeby se staral spolehlivý sluha. Objevování exotiky podle turistických průvodců ovšem i tak přineslo Mayovi cenné poznatky, podle nichž pak upravil líčení Orientu ve svých literárních dílech.

V roce 1908 se pak odhodlal navštívit také Severní Ameriku, třebaže na návštěvu jeho milovaných Apačů nikdy nedošlo. V té době se také po jeho boku objevila nová žena. Spisovatel se rozvedl se zrádnou Emmou a roku 1903 se oženil s ani ne čtyřicetiletou vdovou po svém příteli Plöhnovi Klárou. Ta mu zůstala oddanou partnerkou až do konce jeho dní.

V nelehkých časech plných soudních sporů se změní spisovatelova tvorba. Stále více zaplétá do svých povídek a románů křesťanskou mystiku, filozofuje nad životem, káže o míru, libuje si v alegorických příbězích o smyslu bytí. Tato závažná hluboce promyšlená díla si však žádný velký čtenářský ohlas nevyslouží. Přesto se na sklonku života dočká May nečekané pocty, když se roku 1912 setká s příslušníky císařského dvora, mezi nimi i s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d'Este. Záhy nato spisovatel umírá. Podle nejnovějších zjištění k jeho smrti přispěla postupná otrava těžkými kovy, zejména olovem. 

Zírání do světla se obvykle nepovažuje za dobrou radu. Podle nového výzkumu vedeného britskými odborníky University College London to naopak může být velmi prospěšné pro zrak, pokud jde o správné světlo a jen krátkou dobu, po kterou se člověk do takového světla dívá.

V dnešní době se většina lidí dožívá vysokého věku. Ten je ale bohužel doprovázený celou řadou změn ve fungování orgánů, které nebývají zrovna k lepšímu. V neposlední řadě se to týká zraku, který se lidem s postupujícím stářím nápadně zhoršuje. Například už zhruba od čtyřicátého roku života dochází k rychlému „stárnutí“ buněk sítnice, což snižuje kvalitu zraku.

TIP: Buněčná kouzla: Přeprogramování buněk sítnice může vyléčit vrozenou slepotu

Glen Jeffrey a jeho spolupracovníci zjistili, že tento přirozený proces je možné přinejmenším zpomalit pomocí viditelného světla o dlouhých vlnových délkách kolem 670 nanometrů, tedy takového, které má tmavě červenou barvu. Experiment Jeffreyho týmu potvrdil, že když se lidé dívají do takového světla 3 minuty denně, vede to k opětovnému oživení buněk sítnice a ke zlepšení kvality zraku.

Uran a Neptun jsou ledoví obři na periferii Sluneční soustavy. Pro nás jsou sice docela vzdálení, zároveň ale představují nesmírně zajímavé prostředí, kde pod zmrzlým ledovým příkrovem panují tak extrémní fyzikální podmínky, že tam probíhají pozoruhodné a nám velmi cizí procesy. Na tyto daleké světy se zřejmě osobně jen tak nepodíváme, takže je zatím studujeme na dálku, například pomocí důmyslných experimentů.

Dominik Kraus z německého Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf a jeho kolegové nedávno využili služeb amerického zařízení SLAC Linac Coherent Light Source (LCLS), kde pomocí laserů vytvářejí velmi energetické a „tvrdé“ rentgenové paprsky. Díky tomu mohli badatelé studovat chování látek v podmínkách, které podle našich představ panují 10 tisíc kilometrů uvnitř Neptunu.

Extrémní podmínky uvnitř ledových obrů

Odborníci se domnívají, že tlak je v těchto místech přibližně 1,5 milionu atmosfér a teplota kolem 4 730 °C. V takovém prostředí se uhlovodíky, které pozorujeme ve vnějších vrstvách ledových obrů, rozkládají na uhlík a vodík. Experimenty Krausova týmu ukazují, že se alespoň čtvrtina takto vytvořeného uhlíku shlukuje a vytváří velmi odolný a na Zemi značně ceněný minerál – diamant.

TIP: Tajemství plynného obra: Uran smrdí jako zkažené vejce

Vše nasvědčuje tomu, že se uvnitř ledových obrů Uranu a Neptunu neustále tvoří ohromné množství diamantů, které se významně podílejí na udržování energetické rovnováhy v nitru těchto pozoruhodných světů. Tento proces zřejmě významně přispívá k tomu, že je uvnitř ledových obrů takové horko. Pozemní experimenty s extrémní fyzikou nám pomáhají pochopit, jak vlastně vypadají vnitřní části planet, ať už ve Sluneční soustavě nebo v jiných planetárních systémech.

Nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628) měl se svojí manželkou Polyxenou z Pernštejna (1566–1642) pouze jednoho potomka. Navíc nechybělo mnoho a vůbec se nenarodil. Kancléř s Polyxenou totiž dlouho nemohli potomka počít a kromě toho v roce 1609, kdy se vytoužený syn konečně narodil, jim už oběma bylo přes 40 let. Není tedy divu, že se o malého Václava Eusebia starali jako o oko v hlavě a pečlivě sledovali jeho první krůčky, dětské hry, výchovu i následující vzdělání a vše důkladně plánovali. 

Kariéra u habsburského dvora

Každý, kdo chtěl v 17. století kariérně uspět, se pokoušel dostat do služeb vládnoucí rodiny. Dvorská služba se tehdy stala metou všech ambiciózních jedinců, protože s sebou přinášela hmatatelné výhody. Panovník měl obrovskou moc: byl to on, kdo povyšoval do vyššího stavu, vylepšoval erb, mohl zajistit udělení prestižních řádů, uděloval inkolát (právo zařadit se v určité zemi mezi domácí šlechtu) a odměňoval své věrné různými majetky. Nebylo však vůbec jednoduché dostat se ke dvoru a uspět v honbě za nejvyššími úřady. Každý šlechtic se musel nejprve stát císařovým komorníkem a blíže se tak seznámit s panovníkem, jenž ho teprve potom mohl posunout do vyšších funkcí.

Václav Eusebius se komorníkem stal už v době mezi svými dvěma kavalírskými cestami, nejpozději v roce 1630. Posléze si ale zvolil vojenské uplatnění a stal se v roce 1632 plukovníkem v císařské armádě. Není divu, když právě probíhala Třicetiletá válka, ze severu útočili Švédové a bylo potřeba každého muže. Armáda v této době nabízela nejen nebezpečí rychlé smrti, ale na druhou stranu i relativně svižný postup v hodnostech. A to se právě podařilo Lobkovicovi, který v císařské armádě zaznamenal obrovský kariérní vzestup. Přes drobnější funkce získal ve čtyřicátých letech maršálskou hůl a v roce 1650 byl dokonce povýšen do funkce prezidenta dvorské válečné rady, tedy jakéhosi ministra války.

Následujících 24 let se udržel ve vysokých postech u dvora císařů Ferdinanda III. a Leopolda I. Kariéra Václava Eusebia se nadále slibně vyvíjela. Právě on byl mladičkým Leopoldem I. pověřen, aby vedl české královské poselstvo do Frankfurtu nad Mohanem na volbu nového římského císaře (1657–1658), kterým se nakonec stal právě Leopold I. Sám Lobkovic na to byl neskonale pyšný a v jednom dopisu své druhé manželce to komentoval: „Bylo mi též, ač jsem v to nedoufal, uloženo vést poselstvo k volbě do Frankfurtu; co se týče mne, přál jsem si, aby Jeho Veličenstvo vybralo pro takovou velmi důležitou a nebezpečnou práci někoho schopného a znalého, jako jsem já…“.

Druhým mužem monarchie

I jinde byl Václav Eusebius úspěšný, takže se není co divit, že jeho kariéra vygradovala v roce 1665, kdy se stal císařovým nejvyšším hofmistrem. Výše už to dotáhnout nemohl, tato funkce znamenala, že se stal oficiální hlavou celého dvora. Navíc s ní byla posléze spjata též funkce prezidenta tajné rady, takže Lobkovic se vlastně stal ve svých přibližně šedesáti letech prvním císařovým rádcem. 

Ve své funkci se musel podílet na řešení celé řady zahraničních i vnitřních problémů habsburské monarchie. Akutní se na přelomu 60. a 70. let stala zejména otázka Wesselényiho spiknutí v Uhrách. Tamější mocní magnáti byli velmi nespokojeni s tím, jak vídeňský dvůr rychle a z jejich pohledu zbrkle uzavřel velmi nevýhodný mír s Turky v roce 1664, a proto plánovali povstání proti Habsburkům. Na vše se ale přišlo, vůdci konspirace byli zatčeni a tři z nich dokonce v letech 1670–1671 popraveni.

To se pro Lobkovice stalo příležitostí posílit panovnickou moc i v Uhrách, které se zatím těšily největším stavovským výsadám v rámci habsburské monarchie. Říkalo se tehdy, že je Uhrům potřeba „navléci české kalhoty“, tedy vypořádat se s nimi podobným způsobem, jako to udělal český král Ferdinand II. v Čechách po roce 1620. Tvrdý postup dvora ovšem v Uhrách pouze rozpoutal drobné nepokoje, jež postupně přerostly na konci 70. let do velkého povstání. To už ale Václav Eusebius nezažil.

Několikanásobným paradoxem je, že to, co Lobkovic u dvora celý život budoval, poměrně záhy ztratil. V roce 1674 totiž upadl v nemilost – on, jemuž po bábě proudila žilami španělská krev, se v zahraniční politice snažil orientovat na spolupráci s úhlavním nepřítelem obou větví Habsburků, Francií, a to mu nakonec srazilo vaz. Na podzim toho roku byl zbaven všech funkcí a poslán do internace na své nákladně a podle francouzských vzorů přebudované sídlo v Roudnici nad Labem, kde pak žil až do své smrti, která k němu přišla o tři roky později.

Součástí široké palety německých zbraní, pro které se v protektorátu za války vyráběly součástky, byly i stíhačky Messerschmitt Bf 109. Po pádu třetí říše tak na čs. území zůstalo velké množství dílů pro „stodevítky“ různých verzí, stejně jako nedokončené draky – převážně šlo o pokročilé verze G-6, G-10, G-14 a K-4. Pokračování výroby pro účely obnoveného čs. letectva se tak přímo nabízelo.

Úkol pro továrnu Avia

Úkolu se zhostila továrna Avia v Praze Čakovicích, kde se záhy po konci války začaly shromažďovat dostupné díly posbírané po celém čs. území. Nejcennější kořist představovala zásoba několika stovek vidlicových dvanáctiválců Daimler-Benz DB 605 (v čs. inventáři vedených jako M-605), které se vozily do bývalého cukrovaru v Krásném Březně. Tam ale v srpnu 1945 za dodnes nevyjasněných okolností vypukl silný požár, který prakticky všechny motory zničil. Zbylá hrstka agregátů postačovala na dokončení 21 strojů Bf 109 G-10, které Avia pod označením S-99 předala Sboru národní bezpečnosti.

Bylo vyrobeno také 29 kusů cvičného dvojmístného letounu C-110, jenž vznikl vestavěním druhého kokpitu do trupu strojů Bf 109 G a Bf 109 K. Aby mohla Avia ve výrobě pokračovat, padlo v roce 1946 rozhodnutí motory M-605 nahradit rovněž německými agregáty Junkers Jumo 211 F o výkonu 1 021 kW (čs. označení M-211F), kterých měla továrna k dispozici dostatek. Konstrukčně odlišný motor si vyžádal přepracování tvaru kapotáže, menší konstrukční změny a montáž širokolisté stavitelné vrtule Jumo VS-11. Motor rovněž neumožňoval instalaci kanonu mezi válce, u prvního prototypu a raných výrobních sérií se proto užívala pouze dvojice kulometů MG 131 ráže 13 mm.

Vlastní výroba

První prototyp vzlétl v dubnu 1947 a v únoru 1948 čs. letectvo obdrželo první sériové letouny označené jako Avia S-199. Výroba rozdělená mezi Avii a vysočanskou továrnu Letov běžela až do roku 1951; z linek sjelo celkem 540 jednomístných S-199 doplněných 82 dvojmístnými cvičnými CS-199. Vzhledem k poměrně vysokému počtu vyrobených kusů tak stíhačky S-199 koncem 40. let tvořily jádro čs. vzdušných sil.

Původní výzbroj dvou 13mm kulometů byla postupně posilována – od roku 1948 se do křídel montovala dvojice kulometů MG 17 ráže 7,92 mm (čs. označení vz.17/N), později pak letouny pod křídlo obdržely dvojici původně německých kanonových pouzder s kanony MG 151/20 ráže 20 mm. U pilotů si nicméně S-199 získaly pramalou oblibu. Okolní státy postupně do výzbroje zaváděly proudové stroje, kterým avie se svou maximální rychlostí 590 km/h nemohly konkurovat. Nejvážnější problém ale představovalo nebezpečné chování při vzletu i přistání, způsobené motorem M-211F.

Jen samé problémy

Ten kvůli opačnému směru rotace a širokým listům vrtule vytvářel extrémně silný točivý moment, který dokázal přistávající či startující stroj doslova strhnout stranou. V kombinaci s křehkým úzkorozchodným podvozkem a pomalou odezvou motoru tak vzlet i přistání vyžadovaly maximální pozornost pilota a citlivou práci s plynem.

Také synchronizační zařízení trupových kulometů nebylo navrženo pro širokolistou vrtuli s jiným počtem otáček, doloženy jsou tak i případy, kdy při střelbě došlo k jejímu poškození. Když pak počátkem 50. let začaly do Československa přicházet moderní proudové stíhačky MiG-15, letouny S-199 přezdívané mezi piloty „mezek“ z prvoliniové služby rychle mizely – poslední dolétaly v roce 1957.