Tím rozhodně nechceme říct, že by zbylých 87 souhvězdí nemělo co nabídnout. Pro výsadní postavení Střelce na letní obloze však hovoří několik skutečností, v první řadě jeho viditelnost. Z našich zeměpisných šířek je totiž nejsnáze přístupný právě v létě, kdy jej nalezneme přímo nad jižním horizontem. Pravda, nikdy ne příliš vysoko, ale v jiných částech roku nebude situace lepší.

Planety i Mléčná dráha

Za druhé, zákony nebeské mechaniky letos do Střelce zanesly i dvě velmi nápadné planety, Jupiter se Saturnem. A zatímco na obloze spolu sousedí pouze dočasně, ve Sluneční soustavě jde o skutečné souputníky, tzv. plynné obry – s mohutnými atmosférami, avšak bez pevného povrchu, složené zejména z molekulárního vodíku s příměsí atomů helia. 

No a pak tu máme Mléčnou dráhu, která se coby světlý mlhavý pás vine napříč prázdninovou hvězdnou oblohou. Samozřejmě záleží na tom, odkud se na nebe díváte, ovšem daleko od rušivého pouličního osvětlení ji postřehnete velmi snadno. A záhy také zjistíte, že nejmohutněji se rozestupuje právě ve Střelci a jeho okolí. Pokud se do ní navíc zanoříte třeba jen s malým dalekohledem, na vlastní oči se přesvědčíte, že se skládá z bezpočtu slaboučkých hvězd. 

Do středu Galaxie

Maximální „zahuštění“ Mléčné dráhy ve Střelci není náhoda: V uvedeném směru se totiž nachází centrum našeho hvězdného domova, tedy Galaxie. Ta se podobá plochému disku s vypouklým středem, v průměru měří snad až 200 tisíc světelných let a obsahuje stamiliardy stálic. Nejvíc jich ze Země vidíme při pohledu napříč diskem, jinými slovy v místech, kudy se oblohou pne Mléčná dráha…

Sklouznete-li po ní až do Střelce, pohlédnete tam, kde se ve vzdálenosti asi 26 tisíc světelných roků nacházejí nejhustší partie Galaxie v podobě jejího jádra – proto je Mléčná dráha ve zmíněném souhvězdí tak rozsáhlá a nápadná. Jedná se o oblasti mimořádně bohaté na zpravidla velmi staré stálice, mezihvězdný plyn a prach. Posledních dvou substancí se tam dokonce vyskytuje tolik, že nám spolehlivě brání ve výhledu: třeba na jinak velmi jasné jádro, v němž se ukrývá naopak extrémně temná černá díra o hmotnosti čtyř milionů sluncí. 

Pokud jste nyní odhodlaní vyrazit hned po západu Slunce za vším popsaným, počítejte s několika nástrahami. V prvé řadě vyčkejte, než se dostatečně setmí, v červenci klidně až do půlnoci. Také se vyhněte jakémukoliv rušivému osvětlení, přičemž na škodu bude i svit Měsíce, zejména kolem úplňku. Na druhou stranu se náš kosmický soused v průběhu prázdnin potká s řadou jasných hvězd či planet (viz přehled zajímavých úkazů), takže jej rozhodně nezavrhujte. Za pozornost stojí třeba jeho konjunkce s Jupiterem a Saturnem 5. července.

Od plynných obrů k Laguně

Mimochodem, zmíněné planety spatříte s nástupem noci jako první, a to nad jižním obzorem. Jupiter bude žlutobílý, zatímco Saturn nažloutlý a o něco slabší. A jak se posléze ukáže, při srovnání s jasnými hvězdami v okolí budou oba planetární obři zářit víceméně klidným světlem. Stálice ze Střelce se objeví až později: Ty nejnápadnější vymezují na obloze obrazec připomínající konvičku na čaj. Až rozlišíte i její hubičku, otevře se vám cesta k dalším slíbeným objektům, mlhovinám a hvězdokupám.

Ve Střelci se jich s ohledem na galaktické jádro nachází mnoho, nás ovšem zajímají ty nejnápadnější. A v takovém případě je výběr jasný – rozložitá emisní mlhovina s poetickým názvem Laguna. Dospějete k ní snadno: Stačí se od hvězdy čtvrté velikosti Gama Sagittarii vydat 6° na sever, tedy do vzdálenosti odpovídající asi 12 měsíčním kotoučům. Za dobrých pozorovacích podmínek rozeznáte v uvedených místech i bez dalekohledu neostrý mlhavý obláček. Budete-li tápat, zkuste nejdřív vyhledat stálici páté velikosti 4 Sagittarii, zhruba 1° severozápadně od Laguny. 

Nejasná mlhovina

Jelikož je Laguna vidět pouhýma očima, znali ji lidé od pradávna. První odborný popis z pera astronoma ovšem pochází teprve z roku 1654, kdy se o „nepříliš jasné mlhovině s hvězdami uvnitř“ zmínil Giovanni Battista Hodierna. O století později už hvězdáři díky dalekohledům věděli, že její součást tvoří také nápadná hvězdokupa. A protože pořádek musí být i na nebi, zanesli mlhovinu do svých katalogů. V roce 1764 se tak objevila coby osmý zápis v přehledu mlhavých objektů Charlese Messiera, čímž si vysloužila stávající označení M8.

Roku 1784 ji důkladně prostudoval William Herschel a následně i jeho syn John. Pro ně už sestávala ze dvou výrazných samostatných částí a jedné hvězdokupy. Sto let poté se jejich pozorování zařadila do rodícího se New General Catalogue jako mlhoviny NGC 6523 a NGC 6526 s otevřenou hvězdokupou NGC 6530 poblíž. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července 2020 v 10:37 SELČ vstupuje do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný od druhé poloviny července ráno nízko nad severovýchodem
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – viditelný ve druhé půlce noci
• Jupiter – viditelný po celou noc 
• Saturn – viditelný po celou noc 
• Uran – viditelný ve druhé půlce noci
• Neptun –  po většinu noci kromě večera

Zajímavé úkazy v červenci 2020

• 4. července – Země nejdál od Slunce v roce 2020, vzdálenost 152,1 milionu kilometrů
• 5. července – seskupení Měsíce, Jupitera a Saturnu na noční obloze, na ploše o průměru cca 8°
• 10. července – Venuše dosahuje podruhé v roce 2020 maximální jasnosti, −4,5 mag
• 12. července – setkání Měsíce a Marsu na brzkém ranním nebi nad východem, vzdálenost cca 3°
• 12. července – setkání Venuše a Aldebaranu z Býka na ranní obloze nízko nad severovýchodem, vzdálenost cca 1°
• 14. července – Jupiter v opozici se Sluncem
• 17. července – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Aldebaranu z Býka na ranním nebi nízko nad severovýchodem, na ploše o průměru cca 3°
• 20. července – Saturn v opozici se Sluncem
• 22. července – Merkur v největší západní elongaci, 20° od Slunce

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Pro lidi by nemělo být těžké viry porazit. Jsou malé, jednoduché, neschopné samostatného pohybu, natož života. Jediné, co dovedou, je replikovat se. Jsou v tom ale velice dobří. Ve Spojených státech i v řadě jiných zemí uvolnili opatření proti pandemii, i když odborníci varovali, že je nutné postupovat velmi opatrně, protože koronavirus ještě neřekl své poslední slovo.

Výsledkem uspěchaného rozvolňování je opětovný strmý nárůst počtu nových případů v USA a zaplavení nemocnic velkým množstvím vážně nemocných. Odborníci upozorňují, že ve Spojených státech spíše vrávorají od extrémního lockdownu k extrémnímu rozvolnění, aniž by využívali celé řady dalších možností mezi těmito extrémy. Jak přitom ukazují průzkumy stavu imunity vůči covidu-19 mezi Američany, nemocí bylo zasaženo stále jen relativně málo lidí a koronavirus má tím pádem k dispozici stále značný prostor. Další věc je, že imunitní obrana po prodělané infekci covid-19 je zřejmě jen velice krátká, hlavně u lidí s mírným průběhem.

TIP: Vědci varují: Příští pandemie může přijít z vykácené Amazonie

Co by teď v USA i v dalších podobně postižených zemích měli dělat? Podle epidemiologů, virologů a psychologů, které v těchto dnech oslovil National Geographic, je možné nad koronavirem zvítězit, a snad i předejít dalším lockdownům, především jednotným postupem, promyšleným plánováním a rozumným omezováním rizika, včetně smysluplného nošení roušek. Momentálně špatná situace ve Spojených státech podle nich pramení z toho, že nevyužíváme základní lidské přednosti – komunikaci, spolupráci a umění kompromisu.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak to voní ve vesmíru? Odpověď má nám pozemšťanům zprostředkovat nový parfém s názvem Eau de Space.

Nová vůně, která má za cíl přiblížit vůni vesmíru je dílem Steva Pearce. Tento parfemista a chemik mimochodem v minulosti spolupracoval s NASA při vývoji vůně, která měla budoucím astronautům přiblížit, jaké podmínky na ně čekají na orbitální stanici Mir.

TIP: Historky z vesmíru: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?

Při vývoji „vesmírné vůně“ Steve vycházel z výpovědí astronautů, kteří skutečnou vůni, nebo chcete-li zápach vesmíru nasáli na vlastní kůži. Ti ji nejčastěji popisují jako směsici ozonu, tavícího se kovu, pálícího se masa, střelného prachu, malin a rumu. Podobně popisují své čichové zážitky i astronauté, kteří stanuli na povrchu Měsíce.

Proslulý Boloňan Luigi Galvani přednášel od roku 1762 na univerzitě anatomii a působil jako profesor porodnictví na boloňské Akademii věd. V sedmdesátých letech se začal zabývat žabí anatomií a pustil se do pokusů, které měly odhalit účinky statické elektřiny na živočišné tkáně. Víceméně náhodou narazil na vskutku podivuhodné jevy. Během manipulace se žabími stehýnky zjistil, že pokud se nůžkami dotkne obnaženého nervu a venku právě zuří bouřka, svaly v končetinách se stahují podobně, jako když jsou vystaveny přímému působení elektřiny. Později se svými asistenty pozoroval, že ke kontrakcím dochází i ve chvíli, kdy k žabí končetině přiložil kovový skalpel a některý z pracovníků laboratoře právě pracoval s nedaleko stojícím elektrostatickým generátorem. Galvani tušil, že by mohl být na stopě něčemu zásadnímu. 

Živočišná elektřina 

Musel však znovu experimentovat. Na dvorku svého domu natáhl dva železné dráty, přičemž na jednom byly na měděných háčcích (které spojil přímo s nervem) zavěšeny končetiny nebohých obojživelníků, druhý drát se pak dotýkal chodidla žáby a byl zaveden do studny. Galvani pak už jen počkal na bouřku a sledoval, jak se při každém úderu blesku stehýnka pohybují jako za živa. Další pokus nebyl ani tak záměrem, jako spíš shodou šťastných okolností. 

Galvani si předpřipravil stehýnka pro pozdější použití a zavěsil je na kovové zábradlí. Překvapeně však pozoroval, že ačkoli na nebi nebyl ani mráček, stehýnka se přesto chvílemi stahovala. Došel k závěru, že statická ani atmosférická elektřina nejsou potřeba a ke smršťování dochází i ve chvíli, kdy se končetina dostane do kontaktu se dvěma různými kovy.

V dalších experimentech pak tuto tezi testoval a nakonec došel k závěru, že pravou příčinou kontrakcí je živočišná elektřina, která je produkovaná přímo organismem. Představoval si, že celé to funguje podobně jako takzvaná leidenská lahev (což byl vlastně první elektrický kondenzátor), přičemž nerv měl být pólem kladným, sval naopak záporným, a při jejich kontaktu došlo ke smrštění svalu. 

Spor s Voltou

Své závěry shrnul roku 1791 v práci De viribus electricitatis in motu musculari Commentarius (Traktát o elektrických silách při pohybu svalů). Spis vzbudil velkou pozornost a zaujal také italského fyzika Alessandra Voltu (1745–1827). Ten o objevech svého kolegy nejprve pochyboval, ale následně je osobně ověřil a začal se jimi důkladně zabývat. Nesouhlasil však s Galvaniho závěry o existenci „vnitřní“ živočišné elektřiny a postuloval, že kontrakce jsou způsobeny pouze elektrickým proudem, jenž vzniká na rozhraní dvou odlišných kovů a příčina pohybu je tak „vnějšího“ charakteru. 

TIP: Vynálezy, které lidé nechtěli: Rudolf Diesel a jeho sebevražedný motor

Galvani na svou obranu provedl mnoho dalších experimentů, během kterých ukázal, že kontrakce vznikají i bez přispění kovu, avšak Voltu nepřesvědčil a spor, který se mezi oběma rozhořel, pokračoval až do Galvaniho smrti v roce 1798. Volta se problematikou vzniku elektrického proudu zabýval dál a v roce 1800 představil světu první elektrický článek, takzvaný Voltův sloup. Teprve o mnoho let později se ukázalo, že Galvani měl svým způsobem pravdu – že přímo v těle opravdu vzniká slabé elektrické napětí.

Jednosměrný provoz Sluneční soustavy je důsledkem okolností jejího vzniku: Původní, prakticky beztvará zárodečná mlhovina se vůči svému okolí otáčela velmi pomalu. Následkem silného podnětu, zřejmě výbuchu supernovy, se začala smršťovat – a podle zákona zachování momentu hybnosti i rychleji roztáčet. To vedlo ke zplošťování pramlhoviny působením odstředivé síly do roviny kolmé k ose rotace. Smršťování mělo za následek růst hustoty a teploty plynu, což postupně vyústilo ve vznik hvězd z husté centrální části.

Zbývající materiál v okolí se rozpadal na planetesimály, jež se postupně slepovaly do větších zárodků planet, přičemž si zachovávaly původní směr oběhu. Časem se tak zformovaly planety, jejich měsíce i množství menších objektů. 

Obzvlášť velké planety a satelity si původní, tzv. prográdní směr oběhu Slunce uchovaly, stejně jako otáčení kolem vlastní osy ve stejném směru. Existují však výjimky: Venuše a Uran sice obíhají prográdně, první zmíněná planeta však rotuje v opačném směru a druhá má rotační osu skloněnou do oběžné roviny, takže při pohybu okolo Slunce „válí sudy“. V minulosti se zřejmě srazily s jiným rozměrným tělesem, což je od původního stavu odchýlilo. V případě Venuše se uvažuje i o možnosti, že její hustá atmosféra rotaci postupně brzdila, až ji zcela zastavila a otočila. 

Každá jinak

Každá planeta má osu rotace od oběžné roviny skloněnou jinak, v důsledku vlastního vývoje a vnitřní dynamiky, ale také gravitačního působení ostatních těles a velkých kolizí. Rovněž rotační periody oběžnic se liší, přestože v počátcích Sluneční soustavy se u většiny z nich shodně jednalo zhruba o osm hodin. Vlivem slapového tření se však periody prodlužují, přičemž u menších a méně hmotných planet k tomu dochází rychleji než u plynných obrů.

Nejvýraznější zpomalování otáčení je patrné u těles nejblíž ke Slunci, a v případě Venuše je rotace dokonce delší než doba oběhu (zde ovšem hraje roli i brzdění hustou atmosférou). Také rotační perioda Země se v důsledku měsíčních a slunečních slapů zpomaluje: V současnosti se pozemský den prodlužuje o necelé dvě milisekundy za století.

Planetární závody

Orbitální rychlosti planet nejsou stejné – čím blíž ke Slunci těleso obíhá, tím rychleji musí kroužit, aby si svou oběžnou dráhu udrželo.

• Merkur 47,4 km/s
• Venuše 35 km/s
• Země 29,8 km/s
• Mars 24,1 km/s
• Jupiter 13,1 km/s
• Saturn 9,7 km/s
• Uran 6,8 km/s
• Neptun 5,4 km/s

Tvůrci populárního YouTube kanálu Fishing Gang Azusa se minulý týden pochlubili vskutku nevšedním úlovkem – pestrobarevnou rybou, která jako by ani nepocházela z našeho světa.

Ve skutečnosti jde o kněžíka purpurového (Thalassoma purpureum), obvykle do půl metru dorůstající rybu, obývající útesy jihovýchodního Atlantiku a pobřežní pás Indického oceánu sahající od Rudého moře až po nejjižnější cíp Afriky. Kněžíci jsou neúprosní dravci, kteří žijí v hloubkách do 10 metrů pod hladinou a živí se menšími kraby, mořskými ježky, měkkýši a malými rybkami. Přestože mají poměrně chutné maso, jejich lov k jídlu není příliš rozšířený a nejčastěji se s nimi lze setkat v mořských akváriích. 

TIP: Změny pohlaví ve zvířecí říši: Může se slepice změnit v kohouta?

Podobně jako například klaun očkatý, umí i kněžíci měnit pohlaví. Na rozdíl od oranžového sympaťáka ale mění kněžíci pohlaví opačným směrem – původně samice se v pozdějším věku mění v samce (tzv. protogynní hermafroditismus). Opak, tedy postupný přerod samce v samici, je označován jako proterandrický hermafroditismus a pochlubit jím mohou zmínění klauni očkatí.

Invazní organismy mohou působit ohromné škody a paradoxně obzvlášť nebezpečné jsou ty atraktivní. Estetická přitažlivost je totiž často klíčem k úspěchu některých invazních rostlin či živočichů. Lidé je totiž rádi pěstují, případně chovají, a proto je s nadšením rozšiřují po celém světě.

Platí to i pro pozoruhodnou plovoucí vodní rostlinu tokozelku nadmutou (Eichhornia crassipes), které se kvůli elegantním blankytným květům přezdívá „vodní hyacint“. Původně pochází z Amazonie, odkud se jako okrasná rostlina tokozelka rozšířila po celém světě, tedy do oblastí, kde se teplota vody v sezóně pohybuje mezi 22-34 °C a v období klidu neklesá pod 10 °C. Tokozelka extrémně rychle roste a vytváří hustě zapojené plovoucí porosty, které dokonce unesou člověka. 

TIP: Ve Spojených státech se šíří invazní rostlina způsobující popáleniny

Když někde vyroste tokozelka, prakticky zablokuje celou vodní hladinu. Nedá se tam pak rybařit, koupat, ani plout. V tokozelce se daří malarickým komárům a plžům s motolicemi. Rostlina stíní vodu a snižuje dostupnost kyslíku, což ohrožuje plankton, ryby a další vodní živočichy. Kromě toho je velmi úporným plevelem rýžovišť, kde dovede zcela zničit úrodu. Není divu, že je tokozelka považována za jednu z nejhorších invazních rostlin světa.

Nejnověji se to potvrdilo v Iráku. Země, jejíž ekonomiku těžce poznamenaly nedávné konflikty, teď bojuje s prudkou invazí tokozelky. Tito plovoucí vetřelci se v Iráku ve větším počtu objevili zhruba před 20 lety, zvládli ale zaplavit slavné řeky Eufrat a Tigris. Obě řeky čelí vysychání a značnému znečištění, takže tokozelka je další pohromou, která ještě více zasáhne irácké hospodářství.

Britský princ Harry, vnuk královny Alžběty II., proslul občasnými výstřelky v chování, na které s chutí upozorňoval bulvární tisk. Zároveň ale platí, že v armádě s disciplínou problém neměl a naopak si zde vybudoval úspěšnou kariéru. 

V roce 2006 absolvoval vojenskou akademii v Sandhurstu, následně velel průzkumné jednotce v elitní gardě Blues and Royals, s níž se dostal na misi do afghánské provincie Hílmand. Ačkoliv zde působil v utajení (jinak v armádě vystupoval pod jménem Henry Wales), byl jeho pobyt po 10 týdnech médii prozrazen a princ musel být z bezpečnostních důvodů stažen.

Po návratu prošel leteckým výcvikem a jako pilot a operátor palubních zbraní helikoptér Apache se do Afghánistánu vrátil ještě jednou na přelomu let 2012 a 2013; tentokrát absolvoval celý operační turnus, jeho úkolem bylo vyhledávat a likvidovat bojovníky Tálibánu. Roku 2015 z armády odešel, dál ale pořádá Invictus Games, což je charitativní sportovní akce pro vojenské veterány; letos se bude konat 5. ročník.

Podle odvěkého práva si panovnice nárokuje vlastnictví každé divoké labutě, která v její zemi mávne křídly. Labutě velké se totiž považují za královské ptáky, symbol vysokého společenského postavení. Kdysi dávno dokonce aristokraté nechávali podávat pečená labutí mláďata při štědrovečerní hostině. 

Od roku 1186 se mnohé změnilo a labutě si na sváteční tabuli vyměnily místo s husami, dál ovšem patří ke královským opeřencům. Váže se k nim i stará tradice, která přežila až do 21. století – každoroční sčítání: Na Temži vyjedou labutí sčítači ve službách panovnice, zatímco na březích mírně bizarnímu zvyku přihlížejí zvědavci a novináři.

Rychle a rozhodně

Každoročně třetí týden v červenci usedají muži v bílých kalhotách do čerstvě nalakovaných veslic. Na znamení vrchního sčítače, srdečného 68letého Davida Barbera, se pak lodě seřadí na Temži, aby bylo možné labutě zahnat ke břehu a tam je spočítat, zkontrolovat i označit.

Sledovat sčítání sněhobílých zvířat s dlouhými krky znamená pro mnohé vrcholný zážitek. Elegantní vodní ptáci jsou mimo jiné velmi teritoriální, a přestože lze jejich anglický název přeložit jako „němé labutě“, rozhodně umějí pořádně zasyčet nebo si odfrknout.

Honáci plují po vodě, když vtom jeden z nich zakřičí: „All-up!“ Zaznamenali totiž pár dospělých ptáků, a dokonce s půltuctem mláďat. Muži ve veslicích je rychle obklíčí a zaženou ke břehu, kde opeřence jednoho po druhém vytáhnou z řeky za krk a svážou jim nohy tkanicemi. Vše je třeba provést rychle a rozhodně.

Nebezpečné drápy

Sčítání začíná v pondělí a 54letý veslař Roge Spencer si před obědem dává v hospodě U Labutě pár piv. Jeden z bílých ptáků ho pořádně škrábl do břicha. Mnozí si myslí, že nejnebezpečnější zbraň labutí představují silná křídla či velký zobák, ale pravda je jiná. „Musíte si dávat pozor na drápy,“ radí veterán Roge. „Labutě se živí trávou, takže zobák má jen trochu vroubkovanou hranu a jinak není nebezpečný. Možná vás maličko ozobají, ale to je asi tak všechno.“

Velcí letci prosluli útočným chováním, ocitnou-li se jejich mláďata v ohrožení. Tentokrát však byli po odchycení překvapivě klidní. Mladé labutě sice vydávaly trochu nespokojené zvuky, ale jejich rodiče zůstali nehybně sedět, spokojeně vyměšovali a nechali přihlížející děti, aby si pohladily jejich běloskvoucí peří.

Královnin „labutí muž“ v šarlatovém saku vyšívaném zlatem si dává dobrý pozor, aby si uniformu nezašpinil. „Mám na ní spoustu zlatých výšivek, takže kdybych spadl do řeky, šel bych rychle ke dnu,“ vysvětluje Barber, který si do námořnické čepice zasunul labutí pírko. Stejnou práci vykonává už 25 let a jeho předchůdce, kapitán John Turk, se dokonce dočkal bronzového pomníku u řeky.

Na zvláštní povolení

Někteří veslaři reprezentují královnu, jiní starodávné obchodní cechy Vintners a Dyers, tedy vinaře a barvíře, s velmi výjimečným právem vlastnit labutě. Nyní plují kolem Windsoru a snaží se dostat posledních pár tvrdohlavých ptáků ke břehu. Přitom projíždějí rákosem, z nějž si labutě stavějí hnízda. 

Sčítání se dnes odehrává jen na určitém úseku Temže, ale kdysi dávno probíhalo po celé Anglii, a to v podání veslařů plujících ve stovkách lodí po všech hlavních řekách a přítocích. Labutě ostrov osídlily nejspíš po poslední době ledové. Ve 12. století se pak zrodil propracovaný systém jejich vlastnictví, kdy panovnice udělovala zvláštní licenci lordům a určitým institucím jako univerzitám, opatstvím či právě obchodním cechům.

Jen pár šťastných

Šťastlivci, kteří obdrželi povolení a zaplatili poplatky, si opeřence značkovali – ostrým nožem jim ryli do zobáků svá poznávací znamení v podobě křížů, trojúhelníků či teček. Způsob možného vlastnictví britských labutí popsal Arthur MacGregor ve svém výzkumu z 90. let. Uvádí v něm, že v roce 1378 vznikla Kancelář strážce královských labutí a k roku 1405 nemohl ptáky nikdo vlastnit bez královnina svolení. 

Od poloviny 16. století pak platil přísný zákaz kosit trávu jeden a půl metru od jejich hnízd. Ničemný sedlák, který si ke snídani pochutnával na vejcích vzácných opeřenců, rušil je při hnízdění, nebo je dokonce pojídal, což bylo jednoznačně zapovězeno, dostal trest v šatlavě na rok a den.

V jiném světě

Dnes sčítání provádí jen šest lodí na 127 kilometrů dlouhém úseku Temže mezi Sunbury Lock a Abingdonským mostem. A ptáky samozřejmě nikdo nejí. „Jde nám především o vzdělávání a ochranu přírody,“ vysvětluje Barber.

Pokud se chcete akce zúčastnit coby diváci, stačí v centru Londýna nasednout na vlak a nechat se za pouhých 45 minut odvézt do jiného světa. Mrakodrapy velkoměsta se promění v obskurní hospody a nízké domky s až přehnaně upravenými zahrádkami, zatímco nad hlavou bez přestání hučí letadla mířící na mezinárodní letiště Heathrow.

„Jsem tak rád, že tu jsem a mám možnost to zažít,“ líčí nadšeně 70letý pilot v důchodu Richard Poad, žijící nedaleko na svém hausbótu. „Ta tradice je úžasná a je důležité vzdělávat mladé,“ tvrdí přesvědčeně a dodává, že výrostci často ohrožují labutě vzduchovkami. Fascinuje ho profesionalita sčítačů: Podle něj totiž předchozí generace představovala jen „bandu přiopilých pobudů“.

Rum na královnu

V den zahájení přijíždějí i novináři a posádky pro ně zapózují se sklenicemi rumu, načež jej vypijí se zvoláním „Na královnu!“ A sčítání může začít. Týmy položí svázané ptáky na trávník vedle sebe, zváží je a rychle je prohlédnou. Nejčastěji se labutě potýkají s tím, že se jim nohy zapletou do plastových sítí či rybářských vlasců, takže je sčítači musejí z pastí osvobodit. Nakonec napočítají 33 mláďat, což podle Barbera není vůbec špatné.

Labutě se potom rozdělí podle toho, zda patří Alžbětě II., nebo cechům. Koruna si obvykle nárokuje polovinu mladých ptáků, takže jich dnes 17 z 33 připadne královně a zůstanou neoznačení. Zbytek opeřenců náleží obchodním cechům a dostanou na nohu kroužek s číslem.

Sčítání jako záchrana

Při celém rituálu pomáhá Christopher Perrins, profesor z Oxfordu a královnin správce labutí. Spolu s kolegy v rámci studie zaměřené na úmrtnost majestátních bílých tvorů zjistil, že polykají drobné olověné splávky používané rybáři k vyvažování udic – a pomalu umírají na otravu. Na konci 80. let byl sice zmíněný materiál zakázán, načež se populace labutí zdvojnásobila. Perrins však varuje, že dnes je ohrožují agresivní psi i bezohlední vodáci, případně ztráta přirozeného prostředí. V roce 2018 navíc několik hejn z Windsoru zdecimovala ptačí chřipka.

Norman Ticehurst se věnoval studiu labutí na počátku minulého století. V roce 1926 přitom zpozoroval, že královská povolenka k jejich vlastnění, stejně jako každoroční sčítání prováděné už po několik staletí bílé opeřence zřejmě zachránily. Celý systém považoval za „jeden z nejzajímavějších experimentů kombinujících ochranu a chov ptáků, jaký kdy Anglie vytvořila“.

TIP: Pod kuratelou černého peří: Kdo jsou opravdoví králové londýnského Toweru?

A profesor Perrins souhlasí. Jelikož šlechticové chtěli mít párek královských labutí například v hradním příkopu či panském jezeře, můžeme se krásou a elegancí vznešených tvorů na hladině kochat i dnes. „Je velmi vzácné, aby pták, kterého lze sníst a žije v hustě obydlené oblasti, neskončil na pekáči,“ vysvětluje akademik. „Kdyby labutě nebyly pro snoby tolik přitažlivé, zřejmě bychom tak velkou populaci těchto ptáků už dávno neměli.“