Ne všude se však němečtí vojáci vzdávali snadno. Spojenci museli podstoupit stovky šarvátek, místy narazili na urputný odpor, který si vyžádal zbytečné oběti jen pár dnů před koncem války. Například když 12. dubna vjely do městečka Boxberg na severu Bádenska-Württemberska tanky americké 12. obrněné divize, narazily nejprve jen na pár odstřelovačů.

Fanatici a bílé vlajky

V centru městečka se však na ně snesla palba z pancéřových pěstí a ručních zbraní. V domech se totiž ukrýval prapor důstojnických kadetů. Američané se rychle stáhli. „Pak jsme na město spustili palbu z tanků a děl a srovnali ho se zemí,“ vzpomínal plukovník Richard Gordon. Obyvatelé často prosili vojáky obou stran, aby jejich město ušetřili – když vyvěsili bílé vlajky, nemuseli se od Spojenců ničeho obávat. Naopak pokud měli tu smůlu, že jejich obec bránili fanatičtí SS nebo Hitlerjugend, následovalo obvykle úplné zničení města s vysokými oběťmi na životech obyvatel.

V týlu Spojenců měli útočit na nepřítele příslušníci podzemní organizace Werwolf (vznikla už na podzim 1944), přičemž kromě nepřátelských vojáků se jejími oběťmi stávali také starostové měst, dosazení okupační správou, nebo občané, kteří vyvěšovali bílé vlajky. Do prvního dubna překročilo Rýn přes 40 spojeneckých divizí a téhož dne začalo vysílat Rádio Werwolf, jehož tirády o vlčích zubech kousajících nepřátele předcházela příznačná úvodní znělka – vytí vlka. 

Vzdejte se, nic se vám nestane 

Ve snaze vyvolat ve vojácích fanatismus v boji proti postupujícím Spojencům chtěl Hitler bezprostředně po ničivém náletu na Drážďany vypovědět ženevské úmluvy a jako odplatu za desetitisíce obětí útoku na saskou metropoli popravovat britské a americké válečné zajatce. Doufal, že tak vyprovokuje západní Spojence k zabíjení německých zajatců, což vyvolá u německých jednotek bojujících na západě fanatický boj do posledního muže. Jodl, Keitel a Dönitz mu to však naštěstí rozmluvili. K pokusu vybudit také civilní obyvatelstvo k odporu nechal Goebbels rozšiřovat zprávy, že po frontových amerických oddílech, které se podle šuškandy chovaly k civilistům celkem slušně, přijdou týlové jednotky dopouštějící se zvěrstev.

Nejoddanější občané dokonce psali na ministerstvo propagandy návrhy na shozy letáků vyzývajících spojenecké vojáky, aby dál nebojovali za „židovskou plutokracii“. Není překvapující, že podobný nápad měli i Spojenci, a také ho úspěšně zrealizovali, když shazovali v německém týlu vysoce kvalitně provedené letáky, připomínající grafickým zpracováním cenný papír, s prohlášením v němčině a angličtině, zaručujícím, že německým vojákům, kteří budou mít u sebe tento dokument, se dostane slušného zacházení, jídla a lékařské péče. Podepsán vrchní velitel spojeneckých expedičních sil Dwight Eisenhower. Mávajíce tímto papírem přicházely ke spojeneckým vojákům s rukama nad hlavou desetitisíce Němců.

Rozhádaní spojenci?

K dokola omílaným řečem o zázračných zbraních přibyla další „naděje“ – na rozkol mezi Spojenými státy a Velkou Británií na jedné straně a Sovětským svazem na druhé. Ministr zbrojní výroby Albert Speer si dobře uvědomoval, že německý průmysl se do několika týdnů zhroutí, ale přesto Hitlerovi navrhl, aby do Říše stáhl divize z Itálie a Norska a vyztužil jimi obranu na Odře a Rýnu.

TIP: Adolf Hitler: Zanechte po sobě spálenou zem!

„Budeme-li se na současné frontě několik týdnů houževnatě držet, může nám to získat u nepřítele respekt a snad příznivě rozhodnout o konci války,“ tvrdil podlézavě ministr. Hitler pak vydal rozkaz o „spálené zemi“ – veškerá infrastruktura či průmyslová zařízení, která by mohl využít nepřítel, měla být před ústupem zničena. Což poněkud kolidovalo s proklamovaným odhodláním držet frontu do posledního muže. Speer navíc za Hitlerovými zády tento rozkaz sabotoval a v Porúří nabádal místní velitele, aby jej ignorovali.

Dokončení: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (4) (vychází ve čtvrtek 2. července)

Meeghan Grayová projížděla v terénním autě horami Virginia Mountain Range nedaleko nevadského města Rena a okénkem vyhlížela divoké mustangy. Koně před ní neprchali. Místní populace čítající asi tisíc mustangů je totiž už několik let předmětem intenzivního výzkumu a zvířata jsou na návštěvy vědců a studentů zvyklá. I proto mohla Meeghan spatřit výjev, který sice k životu koní neodmyslitelně patří, ale rozhodně není možné pozorovat jej často.

Útok do vlastních řad

Meeghan míjela malou skupinku koní – dospělého hřebce, dvě klisny a tři hříbata. Pak si všimla, že skupinka má přírůstek. Na nejisté nožky se snažila postavit právě narozená klisnička. V tom se objevil cizí hřebec ze sousední skupiny. Zaržál a zamířil ke klisně, která před chvílí porodila. To vytrhlo z letargie odpočívajícího „domácího“ hřebce. Vyrazil kupředu a Meeghan Grayová čekala, že se stane svědkem bitky mezi oběma samci. Domácí pán se však nevrhl na vetřelce, ale na novorozené hříbě. Kousl ho do krku a pak ho sevřel do zubů a zvedl do výšky. Zatřepal s malým tělíčkem a mrštil jím o zem. Ještě několikrát hříbě kousl a kopl přední nohou, ale to už musel couvnout před rozzuřenou matkou.

Klisna si stoupla nad hříbě a neohroženě jej bránila. Domácí hřebec se otočil na vetřelce a chvíli s ním zápolil. Pak se pokusil znovu zaútočit na hříbě. Boj o hříbě mezi hřebcem a jeho matkou trval hodinu a hříbě jako zázrakem neutrpělo větší újmu na zdraví. Nakonec se dokázalo postavit a poprvé se napilo mléka. Mělo vyhráno. Útok na novorozeného člena vlastního stáda se zdá být na první pohled zcela nesmyslný. Dodatečné genetické analýzy ovšem odhalily, že útočící hřebec nebyl otcem hříběte. To byl zřejmě také důvod, proč chtěl hříbě zabít.

Chmurná logika vybíjení mláďat

Zabíjení mláďat vlastního druhu čili infanticida není v přírodě nijak vzácné. Dopouštějí se ho malí hlodavci i velké šelmy, primáti i kopytníci. Obvykle je útočníkem samec, který se právě chopil nadvlády nad stádem samic. Samice jsou buď březí, nebo mají malá mláďata. Jejich pohlavní cyklus se zastavil a v této chvíli nejsou s to zabřeznout. Samec sáhne po brutálním řešení. Mláďata zabije a březí samice donutí potratit. Samicím se tak záhy obnoví pohlavní cyklus a mohou zplodit potomky nového vůdce.

Mezi lichokopytníky je infanticida celkem běžná. Vědci ji pozorovali nejen u zdivočelých domácích koní – mustangů, ale také u koně Převalského nebo u zeber. Je to důsledek organizace stád těchto zvířat.

Divocí i zdivočelí koně žijí ve skupinkách, které tvoří dospělé klisny a jejich mláďata. V čele skupinky stojí obvykle nejsilnější zvíře – klisna, která už nasbírala bohaté životní zkušenosti, ale stále ještě se drží při síle. Vodí ostatní koně skupiny za nejlepší pastvou, ke skrytým napajedlům a hlídá stádo před šelmami. Několik skupin sdílí jeden areál, o nějž se dělí. V tomto areálu žije i vůdčí hřebec, který je otcem drtivé většiny hříbat narozených ve stádě. Podstatně vzácnější „nemanželské“ potomky mohou s klisnami zplodit i cizí hřebci, pokud se jim podaří využít chvilkové nepozornosti pána harému. Někdy se zatoulají do stáda k cizímu hřebci samy klisny.

Pokud vůdčí hřebec ztratí výsadní postavení, nový vůdce stáda se pokusí pobít potomky svého předchůdce. Vůdčí hřebec se snaží likvidovat i mláďata, u nichž si z nějakého důvodu není jist svým otcovstvím. To byl zřejmě i případ napadení hříběte, jehož svědkem se stala Meeghan Grayová.

Vynucená nevěra domácích koní

V pozadí zvířecí infanticidy někdy stojí člověk. Například odstřelem samce pumy americké se uvolní nadvláda nad jeho revírem. Teritoria se může snadno zmocnit nový samec. Po zastřeleném samci často zbude v revíru „vdova“ s mláďaty a nový vládce provede s koťaty předchůdce krátký proces. U domácích koní mají zvýšená rizika infanticidy často na svědomí chovatelé. O toto poznání se významnou měrou přičinil tým českých vědců vedený profesorem Luďkem Bartošem z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi. Výsledky jejich výzkumu publikoval vědecký časopis Behavioral Ecology and Sociobiology.

V chovech koní je celkem běžnou praxí, když se říjná klisna veze k připuštění s cizím hřebcem. Po spáření se klisna vrací zpátky domů. Březost však bezmála ve třetině případů končí zmetáním (veterinární termín označující vypuzení plodu a placenty z dělohy před ukončením období březosti, potrat). Klisna tedy hříbě nedonosí, přičemž riziko je výrazně vyšší, pokud se klisna po návratu ocitá v blízkosti domácího hřebce. Naproti tomu klisny, které se páří s domácími hřebci, zmetají jen výjimečně. Na příčinu tohoto rozdílu vrhlo světlo další podivné chování klisen, jež se pářily mimo domov. Po návratu se usilovně snaží o spáření s domácím hřebcem. Pokud se jim to podaří, riziko ztráty plodu klesne. V případě, že se klisna k domácímu hřebci nedostane, je riziko zmetání vysoké.

TIP: Úřady v USA rozhodly, že kvůli úsporám usmrtí 45 tisíc divokých koní

Luděk Bartoš je přesvědčen, že odvozem klisny k cizímu hřebci navodí chovatel stejnou situaci, jako když se ve skupině divokých koní vydá klisna na zálety. Pokud zabřezne, hrozí jejímu mláděti smrt. Jak ukázalo pozorování Meeghan Grayové, vůdčí hřebec cizí „levobočky“ nesnáší. Klisna donucená chovatelem k nevěře, se snaží po návratu ošálit domácího hřebce. Páří se s ním, aby ho přesvědčila, že je otcem jejího budoucího mláděte a že na něj nemá důvod útočit. Pokud k tomuto triku nedostane příležitost, například proto, že hřebec je v jiné ohradě, pak organismus klisny ukončí probíhající březost. Potrat je jakousi prevencí proti infanticidě. Klisna raději neinvestuje síly a živiny do vývoje plodu, kterému by brzy po narození stejně hrozila smrt.

Syndrom cizího přízvuku je podle odborníků vzácný stav, který může doprovázet úrazy či poškození mozku. Lidem, kteří si podobnou událostí projdou se pak stává, že zdánlivě zničehonic začnou plynně mluvit cizím jazykem, případně se silným cizím přízvukem. Obvykle jde o dočasný stav, způsobený mimořádnou aktivací paměťových center během bezvědomí či úrazu.

Případ Emil Eganové je netypický tím, že jej nedoprovází zjevná příčina. Emil dva měsíce trápily silné bolesti hlavy a později jí zhrubnul hlas. Kolegové v práci si později všimli jistých změn v jejím projevu – její řeč byla pomalejší a stále méně zřetelná. Protože jde o typické příznaky mrtvice, Emil se rozhodla obrátit na pomoc lékařů. V této době již mluvila jen s velkými obtížemi.

Tohle není můj hlas

Vyšetření v nemocnici mrtvici vyloučilo, nicméně žena přišla o schopnost mluvit úplně. Po třech měsících hospitalizace byla propuštěna do domácí péče s doporučením, aby se co nejvíce šetřila, uvolnila se a odpočívala. Rozhodla se proto, že vyrazí na plánovanou do Thajska.

Změna prostředí měla blahodárné účinky – po pár dnech se Emil znovu rozmluvila. Vláda nad rodným jazykem ovšem není bez chybičky – rodilá Angličanka dnes zní jako ruská nebo polská přistěhovalkyně. Silný přízvuk se jí dokonce mění v závislosti na míře únavy. Občas tak Emil zní jako rodačka z Moskvy, jindy je její řeč italsky zpěvná a jindy zní jako přistěhovalkyně z Provence.

TIP: Malířka s genetickou mutací vidí 100× víc barev než ostatní

Na správné výslovnosti nyní Emil pracuje s pomocí logopeda. Kromě problémů s jazykem občas bojuje i s lidskými předsudky, kdy ji lidé považují za cizinku. Pokud jde o další vývoj jsou lékaři velmi opatrní – může jít o dočasný stav, který se během několika měsíců upraví, je ale možné i to, že přízvuk s Emil zůstane už napořád.

Za špatnou náladu po probdělé noci může tzv. bílá hmota, která se nachází pod mozkovou kůrou. Právě ona totiž při nedostatku odpočinku na lůžku ovlivňuje duševní rozpoložení, u každého ovšem jinak: U někoho si nevyspání ani nevšimnete, jiný může být podrážděný či rozrušený. 

TIP: Prospěšná nevrlost: Bručouni snáze překonají náročnější překážky

Vědci z University of Arizona zkoumali mozky 45 dobrovolníků, aby odhalili, co přesně popsanou nevrlost způsobuje. Zjistili přitom, že jedinci s celistvější a pevnější bílou hmotou jsou k nervozitě a vzteku po bezesné noci náchylní mnohem méně. 

Omán je jedním ze dvou sultanátů na Zemi a díky osvětové vládě sultána Kábúse bin Saida tvoří překvapivě vyspělou a bezpečnou část Arabského poloostrova. Země ztělesňuje představy o divoké pouštní krajině, pohádkově svěžích oázách, beduínech a jejich velbloudech. Nastal zde soulad mezi tradiční minulostí a moderní společností. Omán je zemí, která mnohé příjemně překvapí. Skrytým pokladem Arábie…

Vláha stačí i želvám

Převážnou část Ománu, zemi o velikosti Německa, tvoří rozsáhlá písečná poušť Rub al-Chálí neboli „Pustý kout“. Nacházíme se v oblasti obratníku Raka, přímo v pásmu rozpálených pouští. „Ománská zima“, nebo spíš chladnější období, vás zde může zastihnout mezi prosincem a únorem. Tou dobou panují na severovýchodě Arabského poloostrova teploty jako u nás v létě, tedy běžně kolem 25 až 30 °C. Zatímco střed Ománu tvoří vyprahlé planiny pouští, na jihu země okolo města Salalah se zvedá hornatá vysočina, která se neočekávaně staví do cesty letním monzunovým mrakům. Ano, až sem na území východní Arábie spadá vliv monzunových dešťů, a tak na jihu Ománu v létě prší.

V období dešťových srážek, které se nazývá Khareef, se vše zazelená a místní si užívají chladivé mlhy a mrholení. Je to úleva od jinak smrtícího horka. Poklesu teplot a vyšší vlhkosti využívají i mořské želvy karety obrovské, které během nocí připlouvají snášet vejce na zdejší nekonečné písčité pláže. Nejlepší místa pro noční pozorování želv jsou Ras al-Hadd a rezervace se střediskem v Ras al-Jinz.

Moře zatížená lovem

Želvy nejsou zdaleka jedinými obyvateli Arabského moře, které omývá ománské břehy. O bohatosti mořského života se lze přesvědčit na některém z místních rybích trhů, například v městečku Barka, hlavním městě Maskatu nebo ve starobylém přístavu Sur. Úlovky tuňáků, mečounů a plachetníků, mořských okounů a dokonce měsíčníků společně s přátelskými Ománci v tradičních pláštích a čepičkách kumma vytvářejí opravdu exotickou podívanou.

Otázkou je, zda Ománci využívají přírodního bohatství s mírou. Jisté je, že problémem se už stal komerční lov žraloků. Prodej sušených žraločích ploutví do Asie je velmi výnosným byznysem a drancování Arabského moře se začíná projevovat na nižších úlovcích a možném narušení rovnováhy mořské fauny. Snad již brzo budou i ve zdejších mořích zavedena opatření, která by chránila rozmanitost mořských ekosystémů.

Stromy rostou do nebe

Jako opačný pól mořského pobřeží lze v Ománu vnímat pohoří Al Hadžar, jehož vrcholy sahají na severu země až do výšek 3 000 metrů. Vápencová náhorní plošina strmě padá směrem na sever k moři s převýšením přes tisíc metrů. Výhledy směrem dolů jsou fascinující, překvapují nás také dramatické tvary okolních hor. Pouštní horská krajina na jednu stranu inspiruje rozmanitostí tvarů, na druhou stranu je vápencová plošina rozpálená k padnutí. Ve stínu je sice během února příjemných 20 °C, na slunci ale přes 30 °C.

Na rozdíl od našich geografických podmínek zde s rostoucí nadmořskou výškou překvapivě přibývá stromů a jejich velikost se zvětšuje. Je to dáno ochlazením teplot v horách a tvorbou mlh, která je zdrojem alespoň minimální vláhy pro růst stromů, nebo spíš bizarních přerostlých bonsají. A tak je možné cestou na nejvyšší „sluneční“ horu Ománu Džabal aš-Šám (3 009 metrů) procházet porostem několikametrových tují (zeravů), které až nápadně připomínají africkou savanu. Pohled do hlubin nedalekého „arabského Grand kaňonu“ neboli vádí Ghul vyvolává nelítostné závratě. Jeden krok před vámi se otevírá tisícimetrová propast.

Vzácný dar vody

Občasné přívalové deště vyhloubily do pohoří hluboká údolí, jimž se říká vádí. Jde o občasné toky, po většinu roku jsou to pouze lokální prameny zpravidla na konci hlubokého údolí. Náhlý kontrast při vstupu z rozpálené pouště do zelené oázy palem a svěžích terasovitých políček působí jako fata morgána. Tvrzení, že voda je život, platí v těchto pouštních končinách dvojnásob.

Precizní způsob hospodaření s vodou v síti zavlažovacích kanálků zvaných falážd byl cestou k oživení pouště. Háje datlových palem vytvářejí životadárný vlahý stín a zemědělská produkce z oáz stále živí nemalou část Ománců. Místní vodohospodář je dodnes v malých horských vesnicích osobou velmi váženou.

Místa pro zlé duchy

Vádí s dostatkem vody jsou vhodná i ke koupání, tyrkysově modrou vodou je často vidět až na dno několik metrů hlubokých kaňonů a soutěsek. Vádí Bani Chalid s rozsáhlým jezírkem je populární piknikovou destinací i pro místní. Velmi bohaté na vodu je také vádí Al Shab, kde je možné se značnou dávkou adrenalinu proplavat úzkou štěrbinou do malé jeskyně s vodopádem.

Obří jáma Bimmah Sinkhole (nedaleko hlavního města Maskatu) je v arabštině nazývána „dírou, kterou udělal v zemi kámen z nebes“. Ománci se tedy už dříve domnívali, že se jedná o kráter vytvořený dopadem meteoritu. Dnes však víme, že jde o propast. Zřícením stropu jeskyně vznikla přes 20 metrů hluboká a 50 metrů široká proláklina, do níž prosakuje slaná voda z nedalekého moře. Celá řada jeskynních systémů čeká v tomto koutě světa na objevení a prozkoumání. Dle zdejších legend totiž sídlí v jeskyních zlé síly a Ománci se do podzemí nehrnou.

Na hřbetu velblouda

Další tvář nám Omán ukazuje v poušti Wahiba, kde se rozkládají až 100 metrů vysoké duny z červeného písku. Region dostal jméno po jednom z beduínských kmenů, který zde stále žije. Snažíme se napodobit soužití beduínů s pouští a stanujeme přímo v dunách. V noci fučí silný vítr a ráno na nás čekají čerstvé vzory vlnek a čeřin na nekonečných pouštních záhybech. Načervenalý písek je všude, kam jen lidské oko dohlédne. Poušť Wahiba, zvaná též Sharqiya Sands, má rozměry 180 krát 80 kilometrů.

TIP: Kadidlo, myrha a Svatá země: Izraelský farmář se pokouší vzkřísit biblické rostliny

Pravda je, že beduíni již dnes nekonečné písky křižují spíše v džípech než na hřbetu velblouda. I tak nám ale pohled na „koráby pouště“ neunikne, protože ve městečku Al Mintrib na okraji pouště se právě schyluje k tradičnímu velbloudímu festivalu. Přípravy na dostihy probíhají v přátelském poklidu při popíjení kávy a pokuřování. Beduíni, kteří jsou po staletí obyvateli nehostinných pouští, osedlávají své velbloudy. Samotné dostihy jsou více o představení nejhezčích a nejudatnějších dromedárů, než o vítězi v rychlosti. I tak mě překvapuje, jak rychle velbloudi běhají. Z oblaků zvířeného prachu je chvílemi slyšet jen dusot kopyt…

K zatmění Slunce dojde, když se Měsíc nasune před sluneční disk a zakryje ho. Náhoda tomu chtěla, že je naše hvězda sice asi 400× větší než zemský souputník, ale současně se od Země nachází zhruba 400× dál, takže zdánlivé rozměry obou těles při pohledu z povrchu naší planety zůstávají téměř stejné: asi půl úhlového stupně. Při splnění dvou podmínek – Měsíce v novu a současně v uzlu jeho dráhy, tj. na spojnici Země a Slunce – dojde k zatmění, jež označujeme jako úplné. Zářící disk fotosféry Slunce zmizí a pozorovatelé se po několik minut mohou kochat pohledem na rozzářenou stříbřitou korónu. 

TIP: Tuplovaná dávka tmy: Sluneční observatoř SDO zachytila dvojité zatmění Slunce

Situaci však komplikuje fakt, že Měsíc Zemi obíhá po eliptické dráze. Pokud se během úplného zatmění nachází okolo přízemí, tedy nejblíž planetě, je jeho zdánlivý rozměr větší než rozměr slunečního disku, a úplné zatmění je tak nejdelší. Nachází-li se však v odzemí, tzn. nejdál, je jeho zdánlivý rozměr menší a k zakrytí celého disku hvězdy nestačí. Z fotosféry tak kolem měsíčního disku zůstane zářící prstenec a potom mluvíme o prstencovém zatmění, při němž koróna vidět není. Jistou roli v rozlišení prstencového a úplného zatmění hraje i výstřednost dráhy Země kolem Slunce, tj. velmi málo se měnící zdánlivý rozměr naší denní stálice. 

Lidstvo trpí velmi rozšířenou a zároveň velmi nebezpečnou „epidemií“ vysokého tlaku. Mimo jiné jde o hlavní příčinu infarktů a mrtvic, které náležejí mezi největší „zabijáky“ současné doby. Lidé s vysokým tlakem jsou dnes často léčeni látkami ze skupiny ACE inhibitorů. Potlačují fungování enzymu ACE (podle anglického angiotensin converting enzyme), který je zodpovědný za zužování cév. Tato léčba ale bohužel přináší celou řadu nepříjemných vedlejších účinků.

Zdravá rýže

Některé potraviny, jako například ryby, vajíčka, mléko a některé rostliny, obsahují přírodní peptidy, čili krátké proteiny, které rovněž potlačují aktivitu enzymu ACE. Na rozdíl od léčivých preparátů ale mají méně vedlejších účinků. Naneštěstí izolace těchto látek z potravin, aby je bylo možné užívat v dostatečném množství, je velmi nákladná a časově náročná.

TIP: Nové geneticky vylepšené rajče je ideální pro městské farmaření

Čínští badatelé ve snaze vyřešit tento problém vytvořili umělý gen, který se skládá ze sekvencí celkem devíti takových peptidů omezujících enzym ACE, plus ještě jednoho peptidu, který uvolňuje stažení cév. Výsledný gen vložili do rostlin rýže a úspěšně vypěstovali rýži, která obsahuje velká množství uvedených peptidů.

Touto GM rýží pak vědci krmili laboratorní myši s vysokým tlakem. Záhy po nakrmení došlo u pokusných myší k významnému poklesu krevního tlaku, který se tím přiblížil normálnímu stavu. Příznivý pokles tlaku trval ještě týden po ukončení experimentu. U lidí by to mohlo fungovat podobně, přičemž podle vědců by k udržení normálního tlaku mělo stačit půl lžíce této GM rýže denně.

Francký král Chlodvík I. z dynastie Merovejců (481–511) se zasloužil o to, že Frankové přijali křesťanství a zvětšili svou říši o nová území. Podle legendy nosil Chlodvík původně na svém plášti nikoli znak vznešené lilie, ale odporné pohanské ropuchy. Možná to však bylo zcela jinak…

Květ hodný krále

V roce 507 porazil král Franků v bitvě u Vouillé Vizigóty a rozšířil svůj stát až k Pyrenejím. Bitva se odehrála u nevelké řeky poblíž města La Rochelle. Břehy byly v těch místech porostlé žlutými kosatci, které vítězný panovník přijal za svůj znak. Iris, označovaný v germánském jazyku Franků jako „lisbloem“ svedl následující generace k omylu, že šlo o „la fleur de lis“, tedy květ lilie. Tak se stalo, že roku 1179 se emblém kosatce dostal do zemského znaku Francie a pak do erbu francouzských králů jako zlatá lilie. Postupem let zdomácněla tato květina na více než pěti stech francouzských rodových erbech, znacích měst a korporací. Pak se dostala přes dynastii Anjouovců do Uher a také do české a moravské heraldiky.

U nás ji má ve znaku město Litomyšl. Z domácích rodů ji přijaly některé vladycké rodiny, mimo jiné Beřkovští ze Šebířova a Prakšičtí a Ždáničtí ze Zástřizl. Šest zlatých lilií zdobí i erb hrabat Bruntálských z Vrbna. Motiv lilie se objevuje i na obruči české svatováclavské koruny. Byl nepochybně inspirován francouzským vzorem.

Obrácené lilie

Symbolem Napoleonova prvního císařství se stala včela respektive cikáda. Nová dynastie totiž potřebovala tvar, který by připomínal zaužívané lilie a zároveň měl výrazný symbolický přesah. Včela jako symbol nesmrtelnosti a vzkříšení byla ideální. (Mrtví spartští králové se dokonce uchovávali v medu, aby jejich těla déle odolávala rozkladu.)

Motiv medonosného hmyzu byl nalezen v roce 1653 na hrobce Childericha I., což byl zakladatel dynastie a otec již zmiňovaného Chlodvíka. Motiv roje s devizou „Neužívá žihadla král, kterému se podobáme“ se objevuje i na plášti Ludvíka XII. (1498–1515).

V minulém roce došlo ve vesnici Devitsa, která se nachází ve Voroněžské oblasti na západě Ruska, k objevu hrobu, v němž byly nalezeny ostatky dvou mladých žen z národa Skytů. Ženy byly pohřbeny zhruba ve 4. století před naším letopočtem a podle jejich výbavy šlo o válečnice, které bojovaly na koních. Podobně pohřbených žen přitom odborníci v této oblasti již nalezli víc.

Zřejmě ale nešlo o obyčejné válečnice. Ruští odborníci se nedávno pustili do čtení genomu z lidských pozůstatků, které byly objeveny rovněž ve skytském hrobu, ale na Sibiři, již v roce 1988. Nacházely se uvnitř dřevěného sarkofágu ze 7. až 5. století před naším letopočtem, se zbraněmi, včetně bojové sekery, luku a šípů. Podle velikosti kostí šlo o dítě školního věku a badatelé si na základě objevených zbraní, mysleli, že jde o chlapce. Přečtená sekvence DNA ale přinesla překvapení – ve skutečnosti šlo o dívku, které bylo přibližně 13 let. 

TIP: Zvláštní nález: Na pohřebišti v Británii objevili ostatky dvakrát zabitého válečníka

Objev podle vědců naznačuje, že se přinejmenším na lovech a možná i na vojenských taženích podílely nejen skytské ženy, ale i velmi mladé dívky. Jak se zdá, legendy a zprávy o bájných Amazonkách jsou do jisté míry pravdivé. Antický historik Hérodotos z Halikarnássu uvádí, že Amazonky bojovaly proti Skytům. Ve skutečnosti ale nejspíš šlo o ženy a dívky Skytů, které trénovaly, lovily a bojovaly společně s muži.

Město Hue představuje krásnou ukázku východoasijského chaosu obklopeného nádhernými pomníky historie. Vyrostlo na břehu Parfémové řeky a v 19. století se stalo císařským sídlem vládnoucí dynastie Nguyen. Jeho význam však neupadl ani ve století dvacátém, protože až do roku 1945, kdy jej vystřídala Hanoj, bylo Hue vietnamským hlavním městem. Později se země rozdělila na severní a jižní část a mezi metropolemi obou nových soupeřů – Saigonen a Hanojí – vypukl bratrovražedný boj. Hue se v tomto zápase nacházelo přesně uprostřed, nedaleko demilitarizované zóny.

Zakázané město

Podobně jako čínský Peking, i Hue má své Zakázané město. Ani jeho zákoutími nesměl svého času projít běžný smrtelník, ale dnes se starobylé brány otevírají všem. Metropolí pomalu protéká Parfémová řeka a rozděluje ji na novou a starou část. Nejde zrovna o rekordní veletok, měří pouhých třicet kilometrů. Ovšem na podzim, když do vody padají květy z okolních stromů a keřů, se z řeky line nádherná vůně – a odtud také pochází její poetické jméno.

Nedaleko se z rovinaté krajiny vynořují mohutné kamenné hradby obklopené vodním příkopem, jež se vinuly v délce úctyhodných dva a půl tisíce metrů a chránily Zakázané město. Málokdo dokáže odhadnout, kolik staveb a chrámů za nimi najde, a fantazie tak pracuje naplno. Stačí pár kroků a za tmavou bránou se najednou rozprostře svět jako z vietnamských pohádek. Město začal budovat Nguyen Phuc Anh, který v roce 1802 převzal nad Vietnamem kontrolu a prohlásil se za císaře. Jen pár měsíců po usednutí na trůn si lokalitu nedaleko řeky zvolil za svou rezidenci a nařídil tam vybudovat komplex se stovkami budov, na němž pak pracovaly tisíce lidí.

Ryby a draci

Jako první dojem ze Zakázaného města převládá nadšení i překvapení z toho, jak je okolní prostor obrovský. Za jednoduchou bránou zdobenou čínskými znaky se rýsuje první palácová stavba. Turistů tu není mnoho a převažují návštěvníci ze sousedních zemí a z Číny, jimž je místní architektura velmi blízká. Okrasná jezírka se hemží stovkami ryb – stačí jim hodit nějaké to sousto a téměř vyskakují nad hladinu.

Sídlo Thai Hoa dostalo přezdívku Palác harmonie a jistý soulad tu skutečně pocítíte. Podlouhlé zašpičatělé stříšky zdobí kamenní draci jako ochránci, před paláci se rozprostírají barevné záhony a z keramických květináčů vyrůstají bonsaje. Osmdesát lakovaných sloupů podpírá střechy, pod nimiž se ukrývají soukromé komnaty císaře. Většinu stěn krášlí barevné fresky: na první pohled působí jednoduše, ale jejich krása tkví v jemných detailech, ornamentech, kaligrafii a geometrických vzorech. V jedné z místností stojí i trůn, na kterém prý sedával samotný císař. Nosíval opulentní róbu prošívanou zlatem a zdobenou vzácným jadeitem a na hlavě klobouk s devíti draky.

Město bran

Jednotlivé oblasti Zakázaného města od sebe oddělují zdi s nádhernými branami, díky nimž dostalo Hue přezdívku Město bran. Ve vnitřním areálu paláce se nachází několik menších altánků, kde se dalo příjemně odpočívat. Za starou bránou se ozývají tóny orientální hudby – to jistá skupinka Vietnamců v tradičních oděvech hraje na dobové nástroje. Přesně taková muzika se nejspíš linula do uší císaře i před sto lety.

Také k významnému svatostánku The Mieu se vchází kamennou bránou s mytickými ptáky, rybami a mincemi, přičemž se jedná zřejmě o nejkrásnější portál v celém Hue. Chrám nechal v první polovině 19. století postavit císař Minh Mang a hlavním cílem tu není jen buddhistické rozjímání, ale rovněž uctění památky předků a oslava rodokmenu. Před vstupem se nachází devět obrovských tepaných bronzových uren, jež patřily prvním císařům dynastie Nguyen.

Mezi nejkouzelnější místa celého areálu se řadí i malé dřevěné budovy stojící přímo na jezírcích. Mají jednoduché vybavení a voní v nich jasmínový čaj. Typická vůně Hue se vám tak dostane hluboko pod kůži a bude vás s císařským městem spojovat navždy.

S chutí Pho Bo

V dnešním Hue, jako v každém větším vietnamském městě, panuje na silnicích chaos. Okupují je proudy motorek, a kdykoliv naskočí na semaforu zelená, rozlijí se prostorem jako dravá řeka. Mezi nimi se pohybují tuk-tuky a rikši, cyklisté s typickými zašpičatělými klobouky i obchodníci táhnoucí své vozíky se zbožím či pojízdným občerstvením. Kdo hledá rušný život, přijde si jistě na své v některé z uliček starého města. Jedna z nejživějších čtvrtí vyrostla u soutoku řek Huong a Nhung.

Mezi největší speciality místních jídelen patří tradiční polévka Pho Bo – hovězí vývar dochucený zázvorem, čerstvými klíčky, bylinkami a chilli. Vietnamci se zastaví, sednou si, hůlkami snědí všechno tuhé, zbytek vypijí a už se opět proplétají na motorce dál. Večer se pak oba mosty ve starém městě rozsvítí a ruch ulice neutichá, naopak – s přibývajícími hodinami pulzuje život stále silněji.

TIP: Tankodrom na motorce: Cestou necestou po Ho Či Minově dálnici

Na některých budovách dodnes uvidíte válečná hesla, protože místní nezapomněli na smutný rok 1968, kdy se o Hue bojovalo při severovietnamské ofenzivě Tet. Krvavé střety si vyžádaly tisíce mrtvých, přičemž na straně Jižního Vietnamu stáli i Američané a přišli o dvě stě svých vojáků. Mnozí však někdejšímu spojenci nemohou přijít na jméno, protože americká armáda masivně bombardovala i Zakázané město a velká část jeho pokladů tak nenávratně zmizela.