Americký startup Space Perspective plánuje cenově dostupnou „vesmírnou“ turistiku. Jejich kapsle Neptun se má pomocí obrovského vodíkového balónu dostat až nad samou hranici stratosféry – 50 kilometrů nad povrch Země.

První testovací vzlet (bez pasažérů, zato s vědeckou výbavou a užitečným nákladem) se má z pronajaté ranveje Kennedyho vesmírného střediska vznést již v první polovině příštího roku. První komerční lety i s pasažéry by se pak podle plánů Space Perspective mohly uskutečnit do čtyř let.

Space Perspective slibuje neopakovatelný zážitek zájemcům z řad profesionálních i laických vědců, „gaučovým astronautům“ nebo třeba párům, které mají zájem o netradiční svatbu – kabina Neptun má pojmout až 8 cestujících. Ceny letenek ještě nebyly oznámeny, podle zástupců společnosti se ale uvažuje o cenách okolo 125 tisíc dolarů (zhruba 3 miliony korun). To je zhruba polovina částky, kterou za vesmírný výlet (ale do dvojnásobné výšky) požaduje například Virgin Galactic.

TIP: Zlatá éra dobývání kosmu: Kdy se do vesmíru podívají obyčejní lidé?

Vedle relativně nízké ceny je projekt Space Perspective zajímavý i z jiného pohledu – na rozdíl od nejrůznějších balistických skoků, které trvají jen několik minut, má být výlet v kabině Neptunu opravdovým cestovatelským zážitkem. Obří balón má kabinu do 50kilometrové výšky vynést rychlostí okolo 20 km/h. Cesta vzhůru tak potrvá 2,5 hodiny, po kterých má následovat velmi pozvolný sestup do vln oceánu. Následně „vesmírné“ cestovatele vyloví a na souš dopraví připravená loď. Kapsle Neptun svým cestujícím navíc nabídne dokonalý komfort včetně zásobeného baru, toalety a internetového připojení.

Ve Spojených státech nezápolí jen s virovou pandemií COVID-19. V řadě oblastí USA narůstají počty klíšťat a také jejich promořenost nemocemi. Experti ale varují, že americké úřady nedělají dost, aby tuto hrozbu měly pod kontrolou a mohly účinně chránit ohrožené obyvatele a domácí i hospodářská zvířata.

V USA se vyskytují především dva druhy klíšťat, která napadají lidi. Klíště jelení (Ixodes scapularis) žije hlavně na středozápadě a východním pobřeží, zatímco klíště tichomořské (Ixodes pacificus) obývá západ USA. Americké vládní Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) varuje, že se rozšíření těchto klíšťat neustále rozšiřuje, a že je tím pádem stále více Američanů ohroženo záludnou bakteriální lymskou boreliózou a dalšími nepříjemnými chorobami, jako je prvokem vyvolaná babezióza a bakteriální anaplazmóza (ehrlichióza).

TIP: Běžné klíště nestačí: Do Evropy přicházejí obrovská invazní klíšťata

Podle Emily Marder z americké Cornell University a jejích kolegů se infekce přenášené klíšťaty a dalšími živočichy stávají stále větším problémem. Pokud jim chceme úspěšně čelit, musíme je detailně sledovat a studovat. Přestože ale právě nemoci přenášené klíšťaty jsou v USA na vzestupu již 15 let, tak jejich výzkum a monitorování trpí chronickým nedostatkem financí. To představuje závažnou hrozbu pro veřejné zdraví. A řada dalších zemí je na tom velmi podobně.

Archeologové objevili poblíž megalitické stavby Stonehenge v Anglii další kruhovou stavbu. Jedná se o řadu velkých jam, uspořádaných do kruhu kolem někdejší svatyně ležící asi tři kilometry od samotného Stonehenge. 

Tým archeologů z několika univerzit nyní objevil řadu jam uspořádaných v kruhu ve vzdálenosti dva kilometry od neolitické svatyně Durrington Walls, která se nachází více než tři kilometry od Stonehenge. Šachty jsou v průměru deset metrů široké a pět metrů hluboké. Vyhloubeny byly před zhruba 4500 lety, tedy ve stejné době jako komplex menhirů ve Stonehenge.

„Coby místo, kde stavitelé Stonehenge žili a slavili, je Durrington Walls klíčem k odemknutí příběhu celé širší oblasti Stonehenge,“ řekl archeolog Nick Snashall z organizace National Trust, která archeologické naleziště spravuje. „Tento úžasný nález nám nabízí nový vhled do životů a smýšlení našich předchůdců z mladší doby kamenné,“ dodal.

TIP: Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Kruh tvořený jámami je výrazně širší než jakákoliv jiná porovnatelná pravěká památka v Británii. Vědci jich našli 20, jejich původní počet však odhadují na 30. Objev byl učiněn pomocí senzorů a vzorků, tedy bez nutnosti provádět vykopávky. Podle archeologů přesné umístění jam napovídá, že dávní obyvatelé Británie měli důmyslný systém pro měření dlouhých vzdáleností.

Na Zemi dnes žije 7,7 miliardy lidí, přičemž každý rok se populace průměrně rozroste o dalších 81 milionů. Deváté miliardy dosáhneme podle předpovědí v roce 2037 a desáté o dvě dekády později. Trend tak sice mírně zpomaluje, ale obyvatel planety stále přibývá až šokujícím tempem.

„Staré dobré“ metly lidstva v podobě infekčních nemocí a podvýživy se daří díky humanitárním projektům vytlačovat. Záchody a tekoucí voda se stávají normou i v největších slumech, a dokonce v těch nejchudších zemích klesla kojenecká úmrtnost na historické minimum. Ani skutečně ničivé epidemie, jako například španělská chřipka s odhadovanými 50 miliony obětí, popsaný vývoj nijak podstatně neovlivnily. Jsme tady a množíme se dál. 

Milujme se a množme se?

Odhaduje se, že v 8. tisíciletí př. n. l. žilo na Zemi okolo pěti milionů lidí. Na přelomu letopočtu poskočilo zmíněné číslo na 200 milionů (podle některých vědců dokonce na 300–600 milionů) a globální populace se dál rozrůstala rychlostí asi 0,05 % za rok. První miliardu však lidstvo pokořilo až roku 1804, a to díky životnímu standardu, který pomohla nastolit industriální revoluce. Druhá miliarda přibyla o 130 let později, třetí po dalších třech dekádách, čtvrtá po následujících 15 letech a páté jsme se dočkali v roce 1987. 

Již koncem 18. století se přitom filozof Thomas Robert Malthus ve svých esejích zabýval „neukojitelnou touhou lidí se rozmnožovat“, která podle něj měla planetu přelidnit. Budoucnost tak viděl apokalypticky, protože lidstvo v jeho úvahách jednoduše vytěžilo všechny dostupné zdroje a posléze vymřelo během decimujícího hladomoru.

Pevně dané hranice 

Řada vědců odhaduje, že Země dokáže uživit 9–10 miliard lidí. Například harvardský sociobiolog Edward O. Wilson ve své knize Future of Life, tedy „budoucnost života“, mimo jiné tvrdí, že možnosti biosféry jsou pevně dané a kromě omezeného množství pitné vody existuje také horní hranice vypěstovatelné potravy. I kdybychom veškeré hospodářské plodiny použili jako jídlo a zcela vynechali krmení dobytka, potenciál zemědělské půdy zůstává omezený. 

„Pokud by se ze všech obyvatel planety stali vegetariáni a na Zemi by zbylo minimum dobytka nebo žádný, současných 1,4 miliardy hektarů orné půdy by uživilo asi deset miliard lidí,“ tvrdí Wilson. Problém tkví samozřejmě v tom, že se mnozí jedinci masa nikdy nevzdají. Zároveň se ne každá půda hodí pro zemědělské účely. Právě proto se dle Wilsona reálná horní hranice zalidnění planety pohybuje pod teoretickým desetimiliardovým maximem.

Chudí a úsporní

David Satterthwaite z International Institute for Environment and Development dodává, že „důležité není ani tak množství lidí na Zemi, jako spíš způsob a míra, s níž uspokojují své potřeby“. Jeho teorie o budoucnosti populace staví mimo jiné na lokalitách, kde bude přírůstek obyvatel největší: V následujících dvou dekádách se totiž mají rozrůstat hlavně centra měst v zemích s nižšími a středními příjmy. A pokud by se v daných oblastech objevilo víc lidí, globální dopad by mohl být překvapivě minimální. 

Z historického hlediska totiž víme, že městské oblasti s nižšími a středními příjmy mají menší spotřebu a zároveň produkují méně CO2. „Existují obce v chudších státech, které vypouštějí méně než tunu oxidu uhličitého na osobu ročně. Na druhé straně sídla v bohatých lokalitách produkují šest až třicet tun,“ vysvětluje badatel. Z uvedeného pravidla samozřejmě existují výjimky: Například dánská Kodaň má relativně nízkou roční produkci CO2 na osobu v hodnotě 2,8 t. Obecně lze podle Satterthwaiteovy teorie tvrdit, že by Země „zvládla“ i 11 miliard lidí. Nicméně společnost se neustále vyvíjí, chudší regiony se časem promění v bohatší, a s tím vzroste i dopad na planetu.

Co potřebují Američané

Podle environmentálních odborníků z Worldwatch Institute dokáže základní potřeby průměrného člověka pokrýt zhruba 1,9 ha půdy: Uvedený prostor mu zajistí dost jídla, materiálu na výrobu oblečení i dřeva na otop či stavbu, a zároveň pohltí veškerý jeho odpad. Běžný Američan nicméně „zabírá“ 9,7 ha. Pokud bychom tedy všichni žili jako průměrní obyvatelé USA, Země by uživila pouhých 1,5 miliardy jedinců. Obdobné statistiky pak platí pro spotřebu vody.

Za popsanou „nenasytností“ se ukrývá mimo jiné touha po mase, spojovaná v současnosti se zvyšováním životního standardu střední třídy. Konkrétně každý Američan ročně zkonzumuje v průměru přes 100 kg masa. Stejnými čísly se může „pochlubit“ také Austrálie, zatímco na západě Evropy jde o 50–100 kg a nejskromnější jsou v daném ohledu africké státy: Etiopie se 7 kg, Rwanda s 8 kg a Nigérie s 9 kg. A přestože je maso výživově bohaté, patří mezi velmi neefektivní potraviny – do chovu zvířat zkrátka musíme investovat víc, než kolik dostaneme zpět. 

Zbytečně drahé hovězí

Na získání jedné tuny hovězího masa se spotřebuje 15 400 m³ vody. Následuje jehněčí s 10 400 m³, vepřové s 6 000 m³ a kuřecí se 4 300 m³. Optimální pastvina pro jednu krávu přitom podle některých chovatelů představuje i víc než 4 000 m². Ne vždy se dá tato půda využít jinak, nicméně v mnoha případech by se mohla osázet například kukuřicí, která by nasytila mnohem víc lidí než jediný kus skotu. Pastviny navíc často vznikají na vykácených plochách, přičemž úbytek stromů znamená nižší pohlcování vzdušného CO2 a oteplování planety…

Víme tedy, jak se k Zemi nechovat. Kde ovšem leží ideální hranice mezi uskromněním se a prospíváním populace? Jaké složení potravy by nám pomohlo neničit planetu, ale zároveň vést plnohodnotný život? Analytici ze společnosti EAT-Lancet Commission spočítali, že abychom svými stravovacími návyky nezpůsobili nezvratné poškození Země, musí spotřeba červeného masa klesnout o polovinu: V roce 2016 se ho například globálně zkonzumovalo přes 58,7 miliardy tun. Na druhé straně množství zeleniny, ovoce a oříšků v našich jídelníčcích by se mělo zdvojnásobit.

Zelenina, vejce, mléko

Marion Nestleová z New York University uvádí, že „člověk by měl přijímat převážně rostlinnou stravu“. Ideál podle ní představuje vegetariánská dieta, která se nevyhýbá například mléčným výrobkům či vejcím, anebo smíšená dieta, v níž se vegetariánství míchá s občasnou konzumací masa. Čisté veganství není v současném nastavení společnosti a zemědělství z planetárního hlediska nejefektivnější, neboť zcela vylučuje živočišné produkty. Zdaleka ne všechny pastviny lze přitom přeměnit v pole: Podle studie organizace Agter, která se věnuje boji s chudobou, se ke kultivaci zemědělských plodin hodí pouze 27 % souše. Veškerý využitelný zbytek, tedy pastviny a mírně zalesněné křovinaté oblasti, tvoří dalších 10 % zemědělských oblastí, jež by bez dobytka zely prázdnotou. Zahrnutím masa do jídelníčku se tak může vyrábět víc potřebného jídla. 

TIP: Až budeme všichni vegany: Co by znamenal přechod všech lidí na veganskou stravu?

Cesta k uživení větší populace zřejmě povede také přes účinnější pěstování plodin díky genetické modifikaci (GMO). Pro mnohé stále kontroverzní odvětví vědy, které nahradilo dlouhodobé šlechtění přímými zásahy do DNA rostlin, se totiž v posledních letech soustředí výhradně na zvyšování produkce a přizpůsobování plodin dřív nehostinným podmínkám. 

Zlato v rýži

Jedním z nejdůležitějších kroků k většímu výnosu se nejspíš stane zefektivnění fotosyntézy, při níž rostliny s využitím slunečního záření přeměňují oxid uhličitý na kyslík a živiny. Popsaný proces však zpomalují změny povětrnostních podmínek: Pokud zeleň čelí přímému slunci, nevyužívá nadbytek svitu a její vnitřní procesy se zpomalují. Vědci proto plodiny upravili tak, aby se slunečním zářením nakládaly lépe. Ve výsledku porostou rychleji a budou až o 20 % výnosnější. Podle vedoucího projektu Stephena Longa z University of Illinois je přitom v budoucnu reálné zvýšení produkce dokonce o 50 %.

TIP: Tikající populační exploze: Jak bude vypadat světová populace za 50 let

GMO však ovlivňuje i kvalitu plodin, kterou lze přizpůsobit potřebám obyvatel. V oblastech, kde tvoří základ kuchyně rýže, zemře každý rok zhruba 250 tisíc lidí na potíže způsobené nedostatkem vitaminu A. Modifikací proto vznikla tzv. zlatá rýže s netradičním odstínem, obsahující karotenoidy, jež naše tělo přetváří v potřebný vitamin. Podobně vznikají odrůdy brambor s vyšším množstvím bílkovin, či dokonce banány určené k vaření coby zdroj „áčka“ i železa. Díky GMO tak bude moct prospívat početnější populace, aniž by rostly požadavky na prostor k pěstování plodin, a zmizí rovněž zdravotní problémy způsobené méně pestrou stravou. 

Finální počty

Limit 11 miliard lidí na planetě tedy představuje skutečně pouze odborný odhad. S reálnou kapacitou pořádně zamíchá nejen genetické šlechtění a efektivnější produkce, ale také proměny lidských zvyků. Bohatnoucí střední třídy rozvojových zemí si dopřávají víc masa jako znak nově nabytého postavení. Pokud jeho konzumaci sníží Západ, budou ochotné jít stejnou cestou? Na definitivní odpověď si musíme počkat dvě až tři dekády.  

Merapi, indonésky velmi přiléhavě Gunung Merapi, čili Ohňová hora, je velmi mladý a extrémně aktivní stratovulkán, který se nalézá v centrální části indonéského ostrova Jáva. Vzhledem ke své výjimeční aktivitě a k faktu, že v její bezprostřední blízkosti žijí stovky tisíc lidí, je vulkán Merapi považován za jednu z nejnebezpečnějších sopek světa. Na dohled od Merapi se rozkládá metropole této části Jávy, město Yogyakarta (dříve psáno Jogdžakarta) s více než 422 tisíci obyvateli.

Merapi dokáže zpustošit široké okolí, usmrtit mnoho lidí a v minulosti několikrát významně zasáhla do historie Jávy. V neděli 21. června došlo na Merapi ke dvěma výrazným erupcím, které trvaly asi 7 minut. Tyto erupce vytvořily sloup kouře a popela, který vystoupal do výšky 6 kilometrů.

TIP: Poplach na ostrově Bali: Vulkán Agung hrozí bezprostřední explozí

Místní úřady zakázaly vstup do vzdálenosti menší než 3 kilometry od tohoto neklidného vulkánu a také doporučily leteckým společnostem pozorně sledovat vývoj situace. Poslední ničivá erupce Merapi se odehrála v roce 2010, kdy zahynulo více než 300 lidí a z ohrožených oblastí se muselo evakuovat asi 280 tisíc obyvatel. V Indonésii se nachází téměř 130 aktivních vullkánů, ale právě Merapi je jedním z nejobávanějších.

Nečekanou dohru má romantické rande Martina Ashley Conwaye z Londýna a dívky, se kterou se seznámil prostřednictvím online seznamky Meetup. Několik dnů po schůzce začal Martin pociťovat příznaky podobné chřipce, doprovázené vřídky v ústech. Následné vyšetření u lékaře odhalilo nákazu virem Herpes simplex. Martin Conway je přesvědčen, že se virem nakazil během polibku na zmíněném rande. Jako satisfakci žádná odškodné ve výši 136 328 liber (v přepočtu téměř 4 miliony korun).

Herpes, jinak řečeno opar, je infekční onemocnění zapříčiněné herpetickými viry HSV-1 a HSV-2. Oba mají podobnou strukturu, způsobují ale infekce v odlišných částech těla. HSV-1 se obvykle přenáší slinami a způsobuje orofaryngeální (ústní) infekce. HSV-2 se přenáší sexuální cestou nebo z matky na novorozence při porodu. Nositelem a přenašečem viru je člověk a mnohdy jím může být díky silné imunitě i bez toho, aniž by se u něj infekce nějak projevila. Dalším charakteristickým znakem této skupiny virů je, že dokážou dlouhou dobu spočívat v latentní fázi, při které se virus nemnoží. Přenašeč tak nemusí o své infekčnosti vůbec vědět.

TIP: Milion dolarů za výchovu a vzdělání, tolik má zaplatit syn své matce

Podle pana Conwaye ho ale měla partnerka na riziko nákazy předem upozornit, což prý neučinila. Více než 130 000 liber, které požaduje, zahrnuje finanční kompenzaci za terapeutická sezení na příštích 35 let. Dále požaduje náhradu za ušlý výdělek za dobu, kdy byl nemocný a pojištění ochrany příjmů v případě budoucích herpetických vzplanutí. Nevšední případ má nyní na starost londýnský soud, přičemž hlavní líčení se očekává koncem roku.

Planetární mlhoviny vlastně ve skutečnosti nejsou ani planetární. Jejich označení vzniklo v „dávné“ minulosti astronomie omylem. Jsou to pozůstatky umírání červených obrů, vyvržený materiál, který se objevuje na konci života hvězd podobných Slunci. Přesto jde o jedny z nejkrásnějších objektů, které můžeme na obloze pozorovat.

Hubbleův vesmírný teleskop se nedávno detailně zaměřil na dvě z těchto planetárních mlhovin, NGC 6302 a NGC 7027. Obě tyto mlhoviny již tento teleskop pozoroval dříve. Teď ale pořizoval jejich snímky v širokém rozsahu spektra, od blízce ultrafialového po blízce infračervené. Takové snímky pak více odhalují strukturu vnitřní dynamiku pozorovaných planetárních mlhovin.

Pozorování planetárních mlhovin

První z nich, NGC 6302, známá též jako „Bug Nebula“, se nachází v souhvězdí Štíra a je to jedna z nejsložitěji uspořádaných planetárních mlhovin, jaké doposud známe. Za vzhled planetárních mlhovin je z podstatné části zodpovědná aktivita umírající hvězdy, případně hvězd. V případě NGC 6302 jsou „křídla“ podivuhodně tvarované mlhoviny vyvrhovaná do okolního vesmíru rychlostí téměř milion kilometrů za hodinu a jejich hmota se zahřívá na teploty kolem 20 tisíc °C. 

TIP: Překrásné tvary planetárních mlhovin vykreslují dvojice umírajících hvězd

NGC 7027 je velmi mladá a hustá planetární mlhovina, připomínající ozdobný exemplář hmyzu, kterou pozorujeme v souhvězdí Labutě, ve vzdálenosti 3 tisíce světelných let. Je jednou z nejmenších a rovněž je jednou z nejjasnějších na obloze, v oblasti viditelného záření. Jde o daleko nejvíce prozkoumanou planetární mlhovinu. Vědci tam například před časem objevili stopy přítomnosti nanodiamantů a loni také iont hydridu helia, čili helonium, který byl v této planetární mlhovině pozorovaný poprvé ve vesmíru.

Při výběru dvorních kronikářů neměl Karel IV. příliš šťastnou ruku. Dokonce ani věhlasní autoři světových kompilací nedokázali české kronice vdechnout život tak, jak se to o několik dekád dříve podařilo Petru Žitavskému, jehož perem byla sepsána Zbraslavská kronika. Jeho v mnoha směrech jedinečné dílo zůstalo ještě dlouho nedostižným ideálem. Karel se po prvních neúspěších odmítl vzdát a zval ke svému dvoru další vzdělance, kteří vládli mrštným jazykem a ještě hbitějším perem. 

Předpojatý František Pražský 

Prvním kronikářem usilujícím o sepsání české kroniky se stal probošt pražského kostela František, který byl mimo jiné i kaplanem pražského biskupa Jana z Dražic. A právě jeho vliv se ke Karlově nelibosti v kronice několikrát projevil.

Původním úkolem vzdělaného klerika bylo zřejmě pokračovat v zápisech pražské kapituly, své dílo však upravil a věnoval českému panovníkovi. Chvályhodný čin měl ale velký háček. František totiž, jak bývalo u středověkých kronikářů zvykem, využíval a takřka opisoval Zbraslavskou kroniku. Svým vzorem se nechával tak unést, že stejně jako jeho předloha tu a tam počastoval kritikou Karlova otce Jana Lucemburského. To se však českému králi vůbec nelíbilo, a proto se rozhodl nechat Františkovo dílo přepracovat Benešem Krabice z Weitmile. 

Cestovatel Marignola

Zvláštní postavení mezi Karlovými kronikáři zastával františkán Jan Marignola. Italský právník a cestovatel sepsal v padesátých letech rozsáhlé třísvazkové dílo o světových dějinách, kterým si získal celoevropský věhlas. První část knihy započal stvořením Adama a vylíčil v ní dějiny až po potopu, druhý díl dovedl na konec 13. století a ve třetím se věnoval dějinám papežství.

Jeho kronika Karla IV. velice zaujala a natěšený panovník se rozhodl dát novému kandidátovi prostor k sepsání českých dějin, hodných jeho majestátu a zároveň šikovně včleněných do spisku o světové historii. Marignolovi však dějiny národa, žijícího daleko na studeném severu za Alpami, nic neříkaly. Italský dobrodruh, který onehdy procestoval Čínu, Indii a Mezopotámii předložil Karlovi dílko nízké kvality, které pohříchu středověkou literaturu nijak neobohatilo. Kronikář věhlasného jména tak zůstal své pověsti mnoho dlužen. 

Nepřesný Neplach

Ani další z řady nadějných učenců Karlovo očekávání nesplnil. Tentokrát se jednalo o opata benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem Neplacha, častého průvodce císaře Karla Evropou. Neplach začal psát své dílo roku 1360 „podle přání bratra Martina, hospodáře kláštera a svého strýce,“ jak sám na začátku knihy udává. Literární úroveň kroniky však těžce pokulhávala za nepříliš úspěšným peletonem zbylých autorů doby Karlovy, navíc se dopustil řady zbytečných nepřesností.

Svědek Beneš Krabice z Weitmile

Kanovník pražského kostela a od padesátých let „ředitel“ stavby svatovítského chrámu Beneš Krabice z Weitmile také neoplýval zrovna košatou slovní zásobou. Kromě nepříliš líbivého slohu mu navíc unikaly dějinné souvislosti, takže ani s jeho dílem nemohl být Karel IV. spokojen.

Z našeho pohledu však autor čtyřdílné kroniky, jejíž první tři části jsou přepracováním spisu Františka Pražského, přinesl řadu zajímavých faktů. Nikoliv však z historie předcházející Karlově vládě, ale z Benešovy současnosti. Kromě toho na rozdíl od dalších autorů vložil do závěrečné části své kroniky vlastní Karlův životopis a také opis životopisu prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.  

Úspěšný Přibík Pulkava

Kronika česká od správce školy u kostela sv. Jiljí v Praze Přibíka Pulkavy z Radenína byla posledním pokusem o sepsání českých dějin. A v tomto případě se konečně jednalo o vydařené úsilí. Karel IV. však pro tentokrát nenechal nic náhodě a do spisu mistra svobodných umění nejednou citelně zasáhl. Není divu. V roce 1374, kdy se Přibík postavil k psacímu pultíku, spěl život římského císaře pomalu ke svému konci. Nad koncepcí nově vznikající knihy chtěl mít proto kontrolu, aby výsledek konečně odpovídal jeho mocensko-reprezentativním zájmům.

TIP: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

Dohled nad svým dvorním kronikářem mu usnadnil i vlastní rukou učiněný výběr předloh. Karel IV. totiž nechal pro Přibíkovy potřeby shromáždit starší české záznamy a listiny, jejichž přepracované znění se mělo v kronice objevit. Právě citace některých, pro naši dobu nadobro ztracených pramenů, je pro nás nesmírně přínosná. Přibíkovi se rovněž podařilo vklínit do líčení českých dějin Karlův ideologický program. Kvůli tomu se kronice nedá upřít jistá míra tendenčnosti, ale jako reprezentace Karlova majestátu svému duchovnímu otci posloužila ze všech pokusů nejlépe. 

Výzkum vědců z University of Queensland poukázal na přínosy predátorů a mrchožroutů, mezi než patří regulace nemocí, zvýšená zemědělská produkce i likvidace odpadu. Například americké pumy snižují množství kolizí automobilů s vysokou zvěří a netopýři ochraňují úrodu v hodnotě miliard dolarů ročně.

Byla prokázána spojitost mezi přítomností netopýrů a zvýšenou produkcí kávy, která je klíčovou komoditou mnoha rozvojových zemí. Supi zase svým působením ušetří lidem miliony, které by jinak musely být vynaloženy na odstraňování mršin.

TIP: Děsí se pumy politiky? Neobvyklý výzkum si vzal na mušku chování kočkovitých šelem

„Z literatury je jasné, že o negativních vlivech predátorů a mrchožroutů toho víme spoustu, ale teprve začínáme rozumět tomu, jak neocenitelné a nenahraditelné služby nám tito tvorové poskytují,“ komentoval závěrečnou zprávu jeden ze spoluautorů Christopher O'Bryan. „Jestliže o tahle zvířata přijdeme, mohli bychom se dostat do problémů.“

Jak dnes dobře víme, Venuše život pozemského typu rozhodně hostit nemůže. Stačí uvést několik jejích charakteristik: Extrémně hustá atmosféra způsobuje silný skleníkový efekt, který zahřívá povrchovou vrstvu planety téměř rovnoměrně zhruba na 462 °C (což o 135 °C převyšuje hodnotu, při níž taje olovo). Při povrchu panuje 92× silnější tlak než na Zemi a 96,5 % ovzduší tvoří pro nás nedýchatelný oxid uhličitý. Na tělese navíc probíhá intenzivní sopečná činnost a ve vyšších vrstvách prší z mračen mimo jiné kyselina sírová.

Dokonce ani odolné sovětské sondy Veněra nedokázaly v tak vražedných podmínkách pracovat a fungovat déle než dvě hodiny. Je tedy zcela nepředstavitelné, že by se na Venuši mohla v současnosti vyskytovat jakákoliv forma života, i kdyby jen v podobě extremofilních mikroorganismů žijících hlouběji pod povrchem. 

O to víc zaráží, že ještě zhruba před šedesáti lety někteří lidé věřili, že se na Venuši možná vyskytují tvorové podobní našim druhohorním dinosaurům! Bizarní myšlenka se udržela dokonce po několik desetiletí a nějakou dobu ji nedokázala vyvrátit ani vědecká astronomie. Jak tedy mýtus o venušských dinosaurech vznikl a proč přetrval tak dlouho?

Peklo pod pokličkou

Nejedná se o tak velkou záhadu, když si uvědomíme, že nám povrch Venuše neumožní spatřit ani ty nejdokonalejší dalekohledy. Halí ho totiž ohromně hustá atmosféra, skrz kterou klasické optické přístroje neproniknou. Až v průběhu 60. a 70. let minulého století zvládli povrch planety částečně zmapovat radary. Ani dnes neznáme topografii celé Venuše, nicméně naše představa o tamních povrchových útvarech i fyzikálních podmínkách se již podstatně zlepšila. Vděčíme za to zejména americké sondě Magellan, která v letech 1989–1994 zmapovala asi 98 % povrchu tělesa a 95 % jeho gravitačního pole. 

Teprve moderní technologie kosmického věku nám tedy dovolily pochopit, jak extrémní a životu nepřející svět „sestra Země“ představuje. A právě její zpočátku „neviditelná tvář“ vedla astronomy k množství víceméně nepodložených spekulací. 

Dlouhá cesta

Venuši – tehdy ještě jako „Ištar“ – pravidelně pozorovali již Babyloňané kolem roku 1600 př. n. l. a dobře ji znali také astronomové a astrologové v klasické antice i ve středověku. Badatelé sledovali rovněž její přechody přes sluneční disk: Záznam o zmíněné události od slavného perského učence Avicenny pochází už z roku 1032. Střídání Venuše na ranním a večerním nebi zmátlo mnohé pozorovatele natolik, že se podle své aktuální polohy dočkala dvou různých pojmenování – tedy zejména ranní a večerní hvězda, u nás dodnes „večernice“ a „jitřenka“. 

Počátkem 17. století pozoroval Galileo Galilei Venuši již vyzbrojen dalekohledem a poprvé si všiml například střídání jejích fází. Ihned také zaznamenal onu hustou „oblačnost“, jež znemožňovala sledovat na planetě jakékoliv detaily. Její atmosféru pak fakticky objevil ruský učenec Michail Lomonosov v roce 1761 při jednom z přechodů Venuše přes sluneční disk. 

Brzy se však ukázalo, že získání dalších, podrobnějších informací se bez dokonalejší techniky neobejde. Rychlost rotace tělesa a tamní povrchové útvary se skutečně podařilo odhalit až díky zmíněným radarovým průzkumům a automatickým sondám, jež se vydaly na cestu v posledním půlstoletí. Do té doby pro nás povrch Venuše i vše na něm zakrývala rouška tajemství. Jak se tedy na druhé největší terestrické planetě naší soustavy objevili zmiňovaní kvazidinosauři?

Močály a kapradiny?

Jak vtipně poznamenal americký astronom a popularizátor vědy Carl Sagan, pozorovatelé v průběhu 19. století (nezapomeňme, že pojem „dinosauři“ poprvé zazněl až roku 1842) uvažovali asi takto: „Nevidím na povrchu Venuše nic, protože ji kryje hustá vrstva oblačnosti. Z čeho jsou mraky? Samozřejmě z vody. Takže planeta musí mít ohromné množství vody. Její povrch proto musí být vlhký. Pokud je vlhký, musejí se tam nacházet močály. Jsou-li v místě močály, musejí tam růst kapradiny. A rostou-li na Venuši kapradiny, pak se na ní snad mohou vyskytovat i dinosauři.“ Sagan také hned dodal: „Zajímavý závěr – nevidím vůbec nic, a výsledkem jsou dinosauři!“ 

O možnosti existence pravěkých obyvatel Země nebo jejich obdoby na sousední planetě se kupodivu hovořilo nejen v kuloárech mezi tvůrci vědecko-fantastické literatury, ale našla si cestu i do vědeckých statí. A to navzdory skutečnosti, že pro podobnou báchorku neexistoval jediný hmatatelný důkaz. V roce 1918 například slavný švédský fyzik a chemik Svante Arrhenius prohlásil, že oblačnost nad Venuší je nepochybně důkazem přítomnosti vody. Ve své práci Osudy hvězd dále uvedl, že planetu pokrývají bažiny a že vlhkost tamní atmosféry odpovídá současným tropickým pralesům Konga. 

Autoři vědecko-fantastické literatury často popouštěli uzdu představivosti a do prostředí připodobňovaného k prvohornímu karbonskému močálu umísťovali různá neuvěřitelná stvoření: od obřího hmyzu přes inteligentní masožravé rostliny až po již zmiňované kvazidinosaury. Mluvilo se dokonce o jakési hypotetické inteligentní rase dinosauroidů, které jako teoreticky možné obyvatele pravěké Země „vymyslel“ kanadský paleontolog Dale Russell na přelomu 70. a 80. let minulého století. 

Na vlně fantazie

K tématu řekla své i velká jména literárního světa, od Raye Bradburyho po Isaaca Asimova nebo Roberta A. Heinleina. Dnes především víme, že dinosauři neobývali vlhké močály – tuto „zmýlenou“ bychom ještě mohli tehdejším autorům odpustit. Ovšem představa, že by evoluce na dvou odlišných planetách s nepochybně velmi rozdílnými podmínkami vytvořila po miliardách roků (dinosauři se objevili až zhruba 3,5 miliardy let po vzniku života) stejné, nebo třeba jen podobné organismy, je přinejmenším značně odvážná.

Kolem roku 1870 zaznívaly první teorie o existenci složitého života alespoň v „chladnějších polárních“ oblastech Venuše, například z úst Richarda Proctora. Bez relevantních vědeckých dat bylo snadné spekulovat, což mnozí badatelé a zejména spisovatelé i žurnalisti poněkud ukvapeně činili. Například Gustavus W. Pope napsal v roce 1895 příběh Journey to Venus neboli „cesta na Venuši“, v němž nechal hlavní hrdiny bojovat o přežití na planetě obydlené tvory podobnými dinosaurům. Ve 20. století na něj pak navázali například Američané Edgar R. Burroughs či Otis A. Kline. 

… a pohádky je konec

Ještě v 50. letech vznikaly filmy o fiktivních cestách na Venuši, osídlenou ptakopánvými, sauropodními i teropodními dinosaury. Někteří fantasté snili o loveckých výpravách, či dokonce o jakési venušské zoo s obdobami živých triceratopsů a apatosaurů. Nicméně již od počátku 20. let 20. století bylo seriózním vědcům jasné, že sousední planeta nic takového nenabízí. Okolo roku 1922 se totiž podařilo definitivně prokázat, že viditelné světlo odražené od její atmosféry nenese žádné známky vlnových délek svědčících o přítomnosti kyslíku či vody. Už tehdy vyslovili astronomové domněnku, potvrzenou až o půl století později – totiž že Venuše představuje zcela mrtvý a horký svět bez života na povrchu.

Výzkum však pokračoval a v roce 2002 zazněla zajímavá hypotéza o možné existenci jednoduchých mikroskopických živých forem v tamní atmosféře: S dinosaury by ovšem neměly nic společného, takže danou ideu můžeme v tuto chvíli pominout. Je také možné, že se život na planetě objevil už před miliardami let, avšak v průběhu její přeměny na současné pekelné místo zanikl. Ani to zatím s určitostí nevíme. Jisté je pouze jedno – že kosmický věk přinesl definitivní konec „venušských dinosaurů“, alespoň pokud jde o vědecký názor. 

TIP: Alternativní historie: Mohla existovat dinosauří civilizace?

Nevíme s jistotou, zda druhohorní dinosauři vyhynuli na konci křídy. Pokud ovšem přežili, určitě nadále obývali Zemi a žádné jejich protějšky se na naší žhavé sousedce nikdy neobjevily. Dinosauří fosilie sice zamířily v kosmických lodích na zemskou orbitu, dál se však zcela jistě nedostaly. Přesto „venuští dinosauři“ otiskli do dějin populární paleontologie i astronomie nesmazatelnou stopu…