Dnes je to naprostá samozřejmost. Málokterá dáma jej nemá v kabelce. Vybírat můžeme z nepřeberného množství stylů, barev i kvality. Kde se ale vypnutá látka vzala a proč? A k čemu původně sloužila? Historie deštníku, slunečníku či paraplete sahá hluboko do minulosti... 

Ochrana bohů

Pro mnohé je deštník, slunečník nebo paraplíčko symbolem moderní doby. Zdání ale klame. Svůj velký význam má tato šikovná věcička i v náboženství, a to v mnoha kulturách. Ve starověkém Egyptě věřili, že bohyně Nut je jakýsi ochranný přístřešek pro každého věřícího. Aby jí usnadnili práci, nosili sami malé paraplátka. Řekové zase v minulosti používali slunečníky na ochranu soch bohů a bohyň. Hlavně při slavnostech a významných svátcích.

Řecké i římské ženy se oblíbeným bohyním často chtěly podobat, i ony chtěly být stejně uctívané. Čím světlejší pleť, tím větší společenské uznání. Najímaly si proto malé chlapce coby sluhy, jejichž úkolem bylo držet nad svou paní ochranu proti slunci. Běda, když paprsky zasvítily na obnaženou kůži! 

A co katolická církev? Na počátku možná stála ochrana před sluncem či deštěm, později však šlo zejména o jeden ze symbolů moci římsko-katolické církve, užívaný například jako důrazné a dobře viditelné upozornění na papežovu přítomnost. Proto jsou tzv. umbraculla a baldachýny nejrůznějších barev dodnes součástí chrámů. Červenožlutý patří papeži, biskupové používají fialové nebo zelené.

Nová doba deštníková

Asijské ženy papírové slunečníky potírají voskem, který má zajistit nepromokavost. Z módního symbolu se stává praktická věc, nepostradatelná v každé asijské domácnosti. Tvar deštníku se dokonce odráží v kloboucích čínských zemědělců. A v Evropě? Středověk tomuto rozmaru příliš nepřeje. Tady se v dešti nosí těžký plášť. Slunce? Poraďte si, jak uznáte za vhodné! Oděvy jsou dlouhé a zakrývají podstatnou část těla. K dámě na úrovni se slunce nedostane. Opálení jsou pouze prostí lidé, kteří přes den pracují na polích.

TIP: Na podpatcích do války: Boty na vysokém podpatku byly původně určené mužům

K obratu dochází v 16. století. V severských zemích často prší a ženy se rády vrátí k vynálezu z minulosti. Italky nosí velké dekolty a tak rády sahají po paraplíčkách jako ochraně před sluncem. Inspirují se jimi Francouzky a trend je rychle zpátky. Ničím výjimečným není ani ve vysokých společenských kruzích. Někteří se nad pohybující se stříškou pouze ušklíbají. Když ale zjistí, že využívat deštník vyjde levněji, než si v nepříznivém počasí pronajímat drožku, je vyhráno! Faráři si mnou ruce: když pohřeb naruší deštivé počasí, neprší jim na Bibli. Jen muži ještě stále odolávají. A to celých sto let. Potom se ale objeví móda elegána se špacírkou. Odtud je už jen krůček k tomu, aby špacírku nahradil pánský vystřelovací deštník. 

Díky moderním technologiím povstává minulost z prachu doslova před očima: Kosterní nálezy či genetické bádání umožnily alespoň virtuálně vrátit do života mamuty i dinosaury, ale také lidi, kteří po tisíciletích zapomnění procitli skrz modely svých tváří. Z dlouhodobé práce odborníků se například zrodila podobizna faraona Tutanchamona, jenž zemřel zřejmě v roce 1325 př. n. l. Pohlédli jsme i do očí Lucy, která patřila k australopitékům žijícím před 3,8 milionu let. K věrohodným rekonstrukcím obličejů však vedla dlouhá a trnitá cesta, přičemž skutečně impozantních výsledků se daří dosahovat až od 20. století. 

Kostra je základ

Při vzpomínce na konkrétního člověka se nám jako první obvykle vybaví jeho obličej. Proto se tváře nebožtíků pokoušeli uchovat například již dávní Egypťané a mnohé další kultury, jež vyráběly tzv. posmrtné masky. V období renesance se obličeje významných zesnulých dokonce otiskovaly do sádry či vosku, načež podle odlitků vznikaly jejich portréty či sochy. 

Již během 18. století zkoumali učenci lidskou anatomii, včetně lebky. Objevovaly se tak první pokusy o rekonstrukci: Kupříkladu italský malíř Ercole Lelli razil myšlenku, že tělo člověka lze „postavit“ znovu, použije-li se coby výchozí bod kostra. Do skeletonů pak umisťoval hliněné modely útrob, přičemž takto upravené instalace obdivovali především studenti medicíny. 

Hlava hnijící na kůlu

Potřeba rekonstruovat lidské tváře se stále častěji skloňovala v průběhu 19. století, kdy se v mnohem větší míře začaly vyšetřovat zločiny. Do té doby se při hledání pachatelů a získávání jejich přiznání vycházelo spíš z nátlaku a mučení. Osvícenství a humanismus s popsanými metodami skoncovaly, nicméně nutnost identifikovat nalezené tělo přetrvala. Ještě v předminulém století se tak používaly postupy doslova středověké: Ostatky se například nechávaly na ulicích, aby si je kolemjdoucí prohlédli a případně poznali, o koho se jedná. 

V podobném duchu probíhal i londýnský případ z roku 1875, kdy noční strážník objevil na břehu Temže useknutou lidskou hlavu. Důkaz pečlivě omyli, učesali a nabodli na kůl nedaleko kostela sv. Markéty ve Westminsteru, ve snaze mrtvého identifikovat – nikdo ho však nepoznával. Jakmile se pak hlava začala rozkládat, dali ji do sklenice, zalili alkoholem a ukazovali dál…

Co umělec, to unikát

Bylo zřejmé, že by se při vyšetřování lépe pracovalo s věrnou podobou tváře nebožtíka, dokud ještě dýchal. Koncem 19. století proto badatelé zabývající se anatomií hledali způsob, jak obličeje zesnulých osob rekonstruovat. Průkopníkem se stal Němec Friedrich Welcker, který při pitvách zkoumal svalstvo hlavy a krku. Na jeho práci navázal Švýcar Wilhelm His a s využitím kolegových dat „oživil“ v roce 1895 tvář Johanna Sebastiana Bacha. Poté se s modely doslova roztrhl pytel a obor zaujal řadu dalších vědců. 

Problém spočíval v tom, že se uvedeným způsobem získávaly pouze již dříve zdokumentované podobizny. Skladatel Joseph Haydn, filozof Immanuel Kant či básník Friedrich Schiller – u těch všech existovaly posmrtné masky a lidé je dávno znali z obrazů. V případě bezejmenných nebožtíků byla však tehdejší metodologie nespolehlivá a ovlivňovala ji představivost autora. Pokud se tedy o rekonstrukci neznámé tváře pokusili dva tvůrci, obvykle dospěli k odlišným výsledkům.

Dostatečný důkaz

Ve 20. století se ovšem rekonstrukce obličejů proměnila v ryze vědecké odvětví a vznikly tři hlavní proudy. Tzv. ruskou školu založil Michail Gerasimov, který vycházel ze zachovaných svalových úponů na lebce. Nejprve tvář vymodeloval nahrubo a poté dolaďoval detaily, odvozené od nosní kosti, nadočnicového oblouku, úst, zubů či očních jamek. 

Na druhé straně oceánu opřeli Američané svou metodologii o co nejpřesnější měření svalové hmoty ve tváři, ať už šlo o její umístění, či sílu. Když pak antropolog Wilton Krogman uvedl v roce 1946 popsaný postup do praxe, uznaly úřady Spojených států rekonstrukci tváře jako dostatečný důkazní materiál. Britové americkou a ruskou metodu spojili a rekonstruovali obličeje podle svalových úponů i průměrné hmoty. Jejich systém si vzal z obou přístupů to nejlepší, takže hrál až do začátku 21. století prim.

Rozřezat a vymodelovat

Dnes rekonstrukci zajišťují počítače: Například s využitím tomografie se tělo nejprve zobrazí v sérii „řezů“, načež je příslušný software spojí do jednoho celku. Na vzniklý 3D model rozmístí program podle zadaných parametrů svalstvo, případně doplní chybějící zuby či úlomky kostí, a vytvoří tak obraz zesnulého. Proti klasickému ručnímu modelování jsou počítače rychlejší a zároveň dovedou upravovat výsledek na základě nově získaných informací – odstínem pleti nebo barvou očí počínaje a prakticky jakýmkoliv jiným parametrem konče. 

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Podobně se povedlo rekonstruovat i mumii dávné Egypťanky, kterou vědci pojmenovali Cohen, po jejím objeviteli Mendesi Cohenovi. Naskenovanou lebku ženy přenesli do programu Geomagic Freeform a následně na modelu vyznačili body, podle nichž se pak modelovaly hlavní svaly hlavy určující výrazné rysy. Informace k rozmístění klíčových prvků vzešly ze studia mumií a obecně života dávných Egypťanů, rekonstrukce je proto věrohodná zhruba jen ze 75 %. 

Kdo si troufne na pleť? 

Bez počítačů by bylo modelování u zmíněné mumie extrémně komplikované i proto, že lebce chyběla dolní čelist. Zkoumání tvaru té horní a její srovnání s obecnými poznatky o Coheniných souputnících však umožnilo vytvořit virtuální protézu, kterou pak program zakomponoval do úst. 

Poslední problém podobných rekonstrukcí obvykle představuje pleť: Její barvu, vrásky, jizvy a další aspekty ze struktury lebky vyčíst nelze a bez nich tvář nepůsobí lidsky. U Egypťanky Cohen proto vědci upustili od volby barvy pokožky, jež tak zůstala v černobílých odstínech. Vrásky a další nedokonalosti pak vytvořili na základě antropologických analýz a poznatků o ženách dávného Egypta.

V živých barvách

„Rekonstrukce obličeje představuje kombinaci vědy a kreativity,“ tvrdí Jeroen Poblome, který spolu se Samem Cleymansem a s kolegy z univerzity v tureckém Burduru rekonstruoval tváře dvou obyvatel někdejšího města Sagalassos: Konkrétně šlo o muže ze 3. století a ženu z 11.–13. století. Odborníci se rozhodli vyvést „modely“ v plné barvě a pokusili se jim dodat také odpovídající účesy. Podobu dávné dvojice odvodili do jisté míry od vzhledu současných obyvatel turecké oblasti Ağlasun, kde se dávné město nacházelo, a zároveň přihlédli k historicky podloženým zvyklostem regionu. 

TIP: Perfektní rekonstrukce odhalila tvář 1 200 let staré královny z Peru

„Ve starověkém Římě lidem záleželo na vzhledu. Z dochovaných písemností například víme, že se muži ze všech sil vyhýbali pleši a za vzor krásy se ve druhém století považoval císař Hadrián,“ vysvětluje Cleymans. Rekonstrukce muže pojmenovaného Rhodon proto dostala do vínku krátké vlasy a pečlivě udržovaný plnovous. Na druhou stranu průměrní občané Byzancie vzhled příliš nezdůrazňovali a dávali přednost jednoduchosti. Ženě nazvané Eirene tedy vědci přiřkli dlouhé rozpuštěné vlasy, ozdobené tenkým copánkem.

Plod incestu

V případě již zmíněné rekonstrukce Tutanchamonovy tváře se vědci sice odvážili zvolit barvu pokožky, ale vynechali případné nedokonalosti či jizvy. Faraon totiž zemřel velmi mladý, mezi 18 a 19 lety, takže na vrásky měl ještě čas. Přesto výsledek vyvolal nepříjemnou vlnu kritiky.

TIP: Jak bude vypadat lidská tvář za 100 tisíc let? Všichni budeme stejně divní

Tutanchamon totiž vzešel z incestního vztahu panovníka Achnatona a jeho sestry, což se podepsalo nejen na křehkém zdraví mladého faraona (podlehl zřejmě malárii), ale i na jeho vzhledu. Měl nápadně plochou a šišatou hlavu, podle některých zdrojů trpěl předkusem a jeho tělesná schránka se vyznačovala nesourodou směsí mužských i ženských rysů. Oživení vládce, kterého si obecně spojujeme s majestátní sarkofágovou maskou, zkrátka vyznělo velmi nelichotivě. Taková však realita – na rozdíl od idealizovaných obrazů moci – někdy skutečně bývá. 

Slavný americký režisér Oliver Stone v mládí jen obtížně hledal svou životní cestu: nenaplňovalo ho studium na Yale, výuka angličtiny ve Vietnamu ani psaní novely v Mexiku. Životní splín tedy vyřešil radikálně – v dubnu 1967 se přihlásil do armády, přičemž si výslovně vyžádal bojové nasazení ve Vietnamu. K tomuto kroku později řekl: „…byla to ta nejtěžší věc, kterou mladý muž mohl zažít,... byl to rituál přechodu. A věděl jsem, že je to jediná válka mé generace, tak jsem si řekl, že musím jednat rychle, než skončí.“

Některé zdroje uvádějí, že šel do Vietnamu poznat pravdu, jiné naopak uvažují, že tam hledal smrt. Každopádně mudrování jednadvacetiletého mladíka nad smyslem života vzalo rychlý konec, když ho dva týdny po příjezdu k jednotce umístěné u kambodžských hranic těžce zranil příslušník Vietkongu.

Později byl přesunut k průzkumné četě, které velel Juan Angel Elias, předobraz seržanta Eliase ze Stoneova oscarového filmu Četa (1986). Nakonec ho po 15 měsících ze služby propustili, přičemž za své vojenské působení obdržel Bronzovou hvězdu a Purpurové srdce za mimořádnou odvahu pod palbou. K vietnamské válce se později ve svých filmech vracel opakovaně, kromě již zmíněné Čety se jednalo ještě o snímky Narozen 4. července (1989) a Nebe a země (1993).

Evropská meziplanetární sonda Solar Orbiter, na jejímž vybavení se významně podíleli čeští odborníci i firmy, vyrazila na svou pouť ke Slunci letos v únoru. Téměř dvoutunovou sondu vynesla do vesmíru nosná raketa Atlas V 411 v režii United Launch Alliance (ULA). Přestože do startu hlavní části vědecké mise je ještě relativně dlouhá doba (počátek roku 2022), již nyní jsou přístroje sondy v plné pohotovosti. Operátoři mise využili první průlet perihelem, aby otestovali funkčnost vědeckého zařízení včetně teleskopů, které Solar Orbiter nese na své palubě.

Nikdy jsme nebyli blíž

Vědci tak budou mít poprvé k dispozici snímky s lepším rozlišením, než jaké nabízí například observatoř SDO, operující na oběžné dráze blízké Zemi. Blíž než Solar Orbiter se ke Slunci dostala americká sonda Parker Solar Probe, ta ale nenese teleskopy určené k přímému pozorování Slunce. 

Solar Orbiter během prvního blízkého průletu dělilo od Slunce 77 milionů kilometrů, tedy přibližně polovina vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. V rámci své mise se v pozdější fázi sonda přiblíží k naší mateřské hvězdě na vzdálenost 42 milionů kilometrů – blíže, než kolik činní vzdálenost mezi Sluncem a Merkurem. Stažení snímků nyní potrvá přibližně týden a zveřejněny mají být v polovině července.

TIP: Mise evropské sondy Solar Orbiter: První snímky ze sluneční pouti

Vedle fotografií ve vysokém rozlišení vědci s napětím očekávají také výstupy z dalších vědeckých přístrojů, které má Solar Orbiter na své palubě. Jde především o čtveřici přístrojů měřících místní podmínky v okolí sondy – zejména pak magnetického pole, nebo částic tvořících sluneční vítr. V případě výstupů z těchto přístrojů lze podle Yannise Zouganelise hovořit téměř o startu ostré vědecké fáze a vědci se těší na opravdu zajímavá zjištění.

V indickém státu Maháráštra, asi 500 kilometrů od Bombaje, se nachází kráterové jezero Lonar. Jde o podivuhodné místo, které asi před 50 tisíci lety vytvaroval úder meteoritu. Dnes jezero oplývá životem, stalo se chráněným národním geologickým monumentem a je oblíbeným cílem turistů i odborníků nejrůznějšího zaměření. 

Jezero Lonar zabírá velkou část rozlohy původního kráteru, má téměř kruhový tvar a průměr asi 1,2 kilometru. Je plné vody, která je zároveň slaná a alkalická. Před pár dny zaplavily sociální sítě snímky jezera, jehož voda teď připomíná peří plameňáka. Během několika málo dní dramaticky zrůžověla. Není to sice poprvé, kdy jezero Lonar změnilo barvu, tentokrát byla proměna výjimečně rychlá. Skoro jako kouzlem...

TIP: Zapomeňte na Mrtvé moře: Tohle je 5 nejslanějších jezer na Zemi

Mechanismy, které vedly ke změně barvy vody jezera, zatím nejsou do detailu jasné. Předběžný výzkum naznačuje, že hlavní roli sehrál letošní dramatický pokles hladiny spodní vody v oblasti. To vedlo k ohřátí vody v jezeře, kde se pak následně namnožila slanomilná archea rodu Halobacterium a zelené řasy druhu Dunaliella salina. Když se pak voda jezera nedávno ještě více ohřála, tyto slanomilné organismy změnily barvu pomocí karotenoidu betakarotenu. Protože jich je v jezeru velice mnoho, vedlo to ke změně barvy vody Lonaru.

Čínský Peking, americký New York nebo indická Bombaj jsou velkoměsta notoricky známá problémy s kvalitou ovzduší. Otřesnou kvalitou vzduchu se ale mohou „pochlubit“ i některá města v Nigérii, Íránu, Pákistánu nebo třeba v Saúdské Arábii.

Naštěstí ale stále existují i místa, lidskou činností nedotčená. Neleží (jak by se možná dalo očekávat) vysoko v horách, ale na hladině oceánu – konkrétně toho Jižního, tedy v oblasti jižně od 40. stupně zeměpisné šířky.

TIP: Města s nejšpinavějším vzduchem? Primát drží íránský Zabol a nigerijská Onitsha

Ukázaly to rozbory vzduchu, shromážděné australskou výzkumnou lodí RV Investigator. Data následně zpracovávali vědci z Coloradské státní univerzity. Podle vedoucí studie Sonie Kreidenweis je oblast Jižního oceánu jedním z mála míst na Zemi, které je minimálně, nebo téměř vůbec ovlivněné lidskou činností.

Slavná literární postava Petra Pana představuje chlapce, který odmítal dospět. Petra Pana znají velmi dobře i astronomové, kteří podle něj pojmenovali vzácný typ protoplanetárních disků. Jde o disky Petra Pana (anglicky „Peter Pan disk“), protoplanetární disky plynu a prachu, které obklopují mladé hvězdy menší velikosti.

Tyto disky totiž, stejně jako Petr Pan, téměř nestárnou. Přesněji řečeno, proti běžným protoplanetárním diskům jsou nápadně dlouhověké. Mohou existovat asi 5× až 10× déle. Disky Petra Pana byly nečekaně objeveny v roku 2016, a dodnes jsou pro nás pozoruhodnou záhadou. Především stále přesně nevíme, proč jsou vlastně tak dlouhověké.

Osamělé disky

Jak uvádí vedoucí výzkumu, Gavin Coleman z britské Queen Mary University of London, klíčem ke vzniku takových protoplanetárních disků je zřejmě izolovanost. Hvězdy podle Colemana vznikají nejčastěji ve skupinách, kde bývá kolem 100 tisíc hvězd. Jenomže disky Petra Pana pozorujeme v prostředních, kde je hvězd mnohem méně.

TIP: Překvapivý objev: Osamělou mladou planetu obklopuje protoplanetární disk

Nižší počet hvězdných sousedů zřejmě vede k tomu, že disky Petra Pana zasahuje méně záření z okolních hvězd. Důležité je prý rovněž to, aby takové disky byly v době svého vzniku spíše masivní a mohly pak ztrácet svou hmotu po delší dobu. Na výzkumu disků se podílí projekt občanské vědy s atraktivním názvem „Disk Detective“. Účastníci projektu vystopovali celkem sedm těchto vzácných dlouhověkých disků.

Terralóna – nafukovací realistická maketa Země by se v Brně na Kraví hoře měla objevit v týdnu od 6. do 12. července. Hotová už je delší dobu, ale vedení Hvězdárny a planetária Brno čekalo jednak na pěkné počasí, jednak na uvolnění opatření proti koronaviru. Terralóna spolu s lunalónem totiž nejspíš přiláká na Kraví horu davy lidí.

Podobu modelu s fotorealistickým povrchem navrhl tým Visualove. Speciální plátno včetně žebrování má plochu 490 metrů čtverečních, k sešití byly potřeba dva kilometry nití. Velikost modelu, který má v průměru 10 metrů, je srovnatelná s rodinným domem, váží ale jen 150 kilogramů. Maketa disponuje vlastním vnitřním osvětlením, což slibuje obzvlášť zajímavou podívanou po západu slunce.

Nafouknutí terralóny trvá zhruba hodinu. Model je nejvíc ohrožený právě během nafukování, jelikož se za silných poryvů větru chová jako obří plachta. Jakmile ale nabude kulovitého tvaru, obstojí i v silné bouřce.

Povrch terralóny tvoří záběry Země z vesmíru v rozlišení jeden kilometr na jeden obrazový bod. Sněhová pokrývka na Sibiři nebo Aljašce naznačuje, že záběry vznikly v podzimních měsících. Na jižní polokouli je zřetelných několik systémů bílých mraků, takzvaných cyklon.

Jak zjišťují odborníci, lékaři i pacienti, hudba dokáže překvapivě silně ovlivnit mozek a jeho prostřednictvím i zdraví člověka, který hudbu poslouchá. Zatím není příliš jasné, jak to vlastně funguje. Zda záleží na kompozici hudby, nebo jestli jde o to, že člověk poslouchá komplexní, složité zvuky určitého typu, ať je to hudba či nikoliv. Důležité ale je, že hudba může pomoci mnoha pacientům.

Jak říká Marjan Rafiee z kanadské nemocnice Toronto Western Hospital, během posledních desetiletích se ukazuje, že konkrétně poslech Mozartových skladeb omezuje záchvaty, k nimž dochází u pacientů s epilepsií. Právě snížení počtu záchvatů přitom podstatně zvyšuje kvalitu života lidí s epilepsií.

TIP: 2 700 let stará klínová tabulka z novoasyrské říše popisuje démona epilepsie

Rafiee a její spolupracovníci dlouhodobě sledovali 13 pacientů s epilepsií na magnetické rezonanci. Nejprve je pozorovali 3 měsíce, aniž by jim pouštěli terapeutickou hudbu, a zjišťovali přitom, jak často mívají epileptické záchvaty.

Poté jim během experimentu pouštěli Mozartovu Sonátu pro dva klavíry K. 448, každý den prvních šest minut, po dobu 3 měsíců. Další tři měsíce jim pouštěli stejnou pasáž v upravené podobě. Navzdory tomu, že účastníci experimentu měli velmi různé podoby epilepsie v různých místech mozku, u 12 ze 13 došlo k poklesu počtu záchvatů. Mozart by měl jistě radost, že jeho hudba léčí.