Úvodem obsáhlého vyjádření pro magazín Forbes se šéf ruského Roskosmu Dmitrij Rogozin vrací k příčinám, které podle něj vedly k devítileté pauze startů vesmírných posádek z území USA. Zdůrazňuje, že hlavním důvodem ukončení letů raketoplánů byla jejich nedostatečná bezpečnost a v této souvislosti připomíná dvě havárie, při kterých zahynuly vesmírné posádky (Columbia a Challenger).

Poměrně ostré výhrady zaznívají i na adresu SpaceX pro jejich zdůrazňovaný status soukromé společnosti. Podle Rogozina není SpaceX o nic víc soukromou společností než Boeing nebo Lockheed Martin. Upozorňuje rovněž, že Elon Musk nestavěl Crew Dragon na vlastní pěst, nýbrž za peníze daňových poplatníků. Stát podle Rogozina věnoval firmě Elona Muska kompletně vybudovaný kosmodrom, vědecké a technické zdroje placené z rozpočtů NASA a nejlepší technický personál. Také prostředky na vývoj Crew Dragonu šly podle Rogozina převážně z kapes amerických daňových poplatníků. Celkové náklady byly podle šéfa Roskosmu přibližně třikrát vyšší, než kolik za kolik vyvíjí Energia Corporation svou (podle Rogozina mnohem složitější loď) Orel.

Cena není problém

Všeobecné nadšení z úspěšného letu Crew Dragon k ISS připisuje strachu Američanů ze selhání a také tomu, že se jim po devíti letech podařilo zbavit se závislosti na Rusku. Připomíná, že to byli právě Rusové, kdo dlouhou dobu zachraňovali projekt ISS i za cenu vlastních ztrát – především z důvodu omezení vesmírných vědeckých experimentů. Platby, které NASA ruské straně za výcvik a dopravu astronautů k ISS platila, nemohou podle Rogozina vyvážit „morální zátěž“ spojenou s dopravou lidí k Mezinárodní vesmírné stanici.

Rogozin dále zpochybňuje i efektivnost dopravy Crew Dragon. Podle něj je účelově vytrhována cena za dopravu (55 milionů dolarů v případě SpaceX a více než 90 milionů dolarů u Sojuz-2.1), a zcela ignorován fakt, že Falcon 9 je na rozdíl od Sojuzu těžká raketa (a má tak vyšší náklady na start než střední rakety Sojuz-2.1). Podle Rogozina tak nadále platí, že „spojení lodi Sojuz a rakety Soyuz-2.1 zůstává nadále mimo soutěž, bez ohledu na to, co konkurenti Ruska říkají“.

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Šéf ruské kosmické agentury si dále posteskl nad chybějícími slovy díků za to, co po dlouhou dobu Rusko pro NASA ale i celý svět dělalo. Připomněl také úspěšný a bezpečný návrat Američana Nicka Hagueho, po selhání Sojuzu MS-10 krátce po startu. Podle Rogozina si Rusko místo slov díků vysloužilo jen vtipy a úšklebky.

To je vaše válka, ne naše...

Soujuzy jsou podle Rogozina nadále nejspolehlivějším dopravcem posádek do vesmíru. Během 173 startů zaznamenaly jen tři nehody (1975, 1983 a 2018). Američtí inženýři si podle něj takové renomé ještě budou muset vydobýt. 

Skutečnost, že Američané mají po dlouhé době vlastní kosmickou loď schopnou dopravovat posádky do vesmíru podle Rogozina pro Rusko nic neznamená. Elon Musk podle něj nepřidělal vrásky Rusku ale šéfům Boeingu. „To je jejich válka, ne naše,“ uzavřel povídání směrem k nedávnému úspěchu SpaceX Dmitrij Rogozin.

TIP: Trampolína funguje: U ISS úspěšně zakotvila loď Crew Dragon s posádkou

V další části se šéf Roskosmu rozpovídal o blízké budoucnosti ruského vesmírného programu. Zmínil například plány na dostavbu nového vesmírného střediska, dokončení vývoje nové těžké rakety, ale i plán na novou kosmickou loď, schopnou dopravit posádku k ISS již v roce 2025.

Ševče, drž se svého kopyta… Tak tímto pořekadlem se James Stewart – zdatný hudebník, absolvent architektury na Princetonu, úspěšný hollywoodský herec a vysoký armádní představitel – rozhodně neřídil. Charakteristická pro něj byla schopnost ze dne na den změnit celé své životní směřování, zároveň dokázal přenášet získané znalosti a dovednosti z jedné své profese do druhé.

Prvním zásadním zlomem ve Stewartově životě bylo rozhodnutí opustit architekturu a prosadit se ve filmu. To se mu poměrně rychle podařilo, již v roce 1935 vydělával tolik, že si mohl splnit celoživotní sen a naučit se pilotovat letadlo (hned si také pořídil své vlastní – Stinson 105).

Víc než jen známá tvář

Mezi hollywoodskými herci patřil k těm občansky nejvíce uvědomělým, proto nepřekvapí, že už v březnu 1941, tedy více než osm měsíců před vstupem USA do války, se nechal zapsat k letectvu. Předpokládal, že jako zkušený pilot bude okamžitě vyslán na pomoc Británii, ale nemohl se mýlit více – plánem armády bylo udělat z něj jakéhosi maskota pro média. Stewart tuto úlohu odmítl a po dlouhém úsilí se roku 1943 vypracoval na post velitele 703. bombardovací letky v Sioux City, s níž byl vyslán do Evropy. Účastnil se 20 bojových letů, chvílemi měl na povel až sto mužů (pod jeho velením sloužil např. herec Walter Matthau).

Za svou službu obdržel četná vyznamenání, zároveň ale po návratu trpěl posttraumatickou stresovou poruchou. Válečné zkušenosti, „divokost a syrové emoce“ ovšem dokázal uplatnit ve filmu; za roli životem zklamaného muže ve filmu Život je krásný (1946) byl nominován na Oscara.

Stewart na rozdíl od naprosté většiny svých hollywoodských kolegů zůstal v armádě i nadále, a to paralelně se svou filmovou kariérou. Ještě v roce 1966 se během vietnamské války účastnil bombardovací mise, penzionován byl roku 1968 v hodnosti brigádního generála, čímž mezi herci dosáhl zdaleka nejvyšší hodnosti (s výjimkou Ronalda Reagana, který byl v době svého prezidentství vrchním velitelem americké armády).

Roboti dnes mohou mít nejrůznější podobu. Australská společnost Fastbrick Robotics (FBR) vyvinula těžkého stavebního robota, jehož vzhled připomíná nákladní auto s mohutným teleskopickým ramenem. Pojmenovali ho Hadrian X, podle Hadrianova valu, slavné římské zdi, která se táhne napříč severní Anglií.

Hadrain X dokáže stavět z cihel. Zpočátku zvládal položit asi 85 cihel za hodinu. Australští inženýři Fastbrick Robotics vylepšili software i konstrukci robota a nedávno se dostali na více než 200 cihel za hodinu. Jak uvádějí představitelé společnosti, tímto výkonem se robot již blíží dnešním komerčním stavbám.

TIP: Dvojice mobilních robotických 3D tiskáren vyrábí betonové struktury

Podle šéfa společnost Fastbrick Robotics Mikea Pivace je to poprvé, kdy Hadrian X prokázal svou ekonomickou životaschopnost. Vzhledem k cenám za manuální práci, která se ve světě pohybuje zhruba mezi 7 a 70 dolary (asi 164 až 1640 Kč) za metr čtvereční, se již teď Hadrian X ekonomicky vyplatí. Tvůrci Hadriana X předpokládají, že výkon robota do budoucna ještě poroste, cena za jeho práci bude klesat a zároveň se bude zvětšovat trh, kde se tito roboti budou moci uplatnit. Zedníkům tak zdá se roste velmi výkonná konkurence.

Před 110 miliony lety – v období křídy, sežvýkal více než tunu vážící dinosaurus v plátové zbroji své poslední jídlo. Pak zahynul a spláchlo ho moře v místech, kde se dnes rozkládá severní Alberta. Tam se dinosaurus proměnil na fosilii a po celé věky zůstal uvězněný v hornině. V roce 2011 jej vědci objevili v lomu Millenium Mine společnosti Suncor Energ, poblíž Fort McMurray.

Poslední večeře rytíře křídy

Jde o mimořádně dobře zachovalou fosilii. Pětimetrový dinosaurus ze skupiny nodosaurů dostal jméno Borealopelta markmitchelli a pro paleontology se stal klíčem k tajemstvím obrněných dinosaurů. Těch se našla celá řada, ale téměř žádný z nich není v tak perfektním stavu.

Tým odborníků nedávno detailně prozkoumal obsah žaludku borealopelty, který se rovněž zachoval do dnešních dnů. Podobné nálezy jsou velice vzácné, žaludek borealopelty lze bez nadsázky označit za nejlépe zachovalý ze všech, které jsme doposud našli.

TIP: Skvěle zachovalá fosilie prozradila, že obrněný dinosaurus spoléhal na maskování

Rozbor fosilizovaného žaludku odhalil, že borealopelta měla ke své poslední večeři zejména listy kapradin, které doplnilo pár procent větví. Také se ukázalo, že borealopelta byla vybíravá a jedla především listy rostlin ze skupiny leptosporangiátních kapradin, které dobře známe z dnešní přírody jako nejrozšířenější kapradiny. Borealopelta naopak příliš nevyhledávala cykasy a jehličnany, které v té době musely být rovněž velmi rozšířené.

Na řecký ostrov Kalymnos, který leží nedaleko Turecka, přijíždí většina turistů za adrenalinem, jenž hledají ve skalách. Ty jsou tady totiž zajímavější a četnější než písčité pláže. Tak například Simonu Montmorymu hornatý ostrov učaroval před deseti lety natolik, že tu dnes působí jako lezecký instruktor. 

Popularita posledních 20 let

„Kalymnos je nepřekonatelný z hlediska estetiky a krásy, a také z hlediska kvality skal, počtu stěn i rozmanitosti úrovní obtížnosti. Jsou tu cesty pro začátečníky i náročné útesy pro velmi zkušené lezce,“ popisuje lákadla ostrova Simon Montmor. A souhlasí s ním i ti, kdo na ostrov přijíždějí v roli turistů. Například řecký lezec Semely Prokopiou: „Kvalita cest je fascinující, dají se tady najít stěny všech obtížností. Jsou často hladké, ale velmi zábavné, najdete tu všechno. Vhodné trasy na lezení tu jsou pro každý den.“ 

Lezecký boom odstartoval v roce 1997, kdy na ostrov přijel italský lezec Andrea di Bari se svými přáteli. Tehdy vyznačili a zajistili prvních 43 cest; dnes jich Kalymnos nabízí téměř tři a půl tisíce.

Most přes ekonomickou krizi

Většina lezeckých cest se nachází jen několik minut chůze od hotelů. A různě náročné trasy lákají i starší nebo méně zkušené lezce. „Jezdí sem rodiny s dětmi, které si to jen chtějí vyzkoušet, ale i lezci, kterým je přes 80 let. Když se úřady v Řecku a kdekoliv jinde snaží rozvinout přírodní lezecká místa, přijede tam obrovské množství lidí. Jen se podívejte, kolik indoorových stěn se každý rok otevře v Evropě a kolik tam jezdí lezců. Jsou to ohromná čísla,“ líčí popularitu sportu Simon.

Zájem lezců dokonce Kalymnosu pomohl překonat ekonomickou krizi, s níž se většina Řecka vyrovnávala mnohem hůř. Ročně sem přijede přes deset tisíc horolezců. „Zájem začal stoupat v roce 2006. Nejrušnější je jaro a podzim, to tu pracuje každý. V létě je to volnější, protože je velké vedro. Ale lidé sem jezdí třeba i v srpnu, aby zkombinovali lezení s rodinnou dovolenou,“ pochvaluje si majitelka obchodu Sophia Lagoudiová. 

Oblíbený „proti své vůli“

Na Kalymnosu trvale žije jen 12 tisíc lidí. Je to málo, ale před dvaceti lety tu byly jen „spící vesnice“ s tuctem domů, jednou hospodou a malým obchůdkem. Dnes tu kromě hotelů, hostelů, několika supermarketů a kaváren najdete například i fyzioterapeutickou kliniku. „Žili jsme si tu po svém a ani jsme se do turistického ruchu zapojovat nechtěli. Pak ale přišlo lezení, což přineslo delší turistickou sezónu,“ říká starosta Kalymnosu Ioannis Galouzis.

TIP: Chatky na vysoké noze: Slovinsko láká zájemce o glamour camping

Řecký ostrov Kalymnos je považován za jedno z nejbezpečnějších míst pro lezení, a to také díky práci místních, kteří se neúnavně o všechny trasy starají. Pravidelně z nich odstraňují například spadlé kameny. A i díky pevné opoře úřadů a finanční pomoci z fondů Evropské unie se jim tento ostrov daří přeměňovat na horolezecký ráj. 

Vlk japonský (Canis lupus hodophilax) byl s 30 cm v kohoutku nejmenším ze všech poddruhů vlka obecného. Byl také více podoben psu, což vedlo japonského zoologa Yoshinoriho Imaizumia ke spekulacím, zda nejde o zcela samostatný druh. S tímto názorem však většina zoologů nesouhlasila a mezi laiky se pro šedivě zbarvenou šelmu ustálil název horský vlk. V japonských horách je po něm pojmenováno hned několik míst – Vlčí plošina, Vlčí močál, Vlčí skála nebo Průsmyk vyjícího vlka.

V legendách žije dál

Epidemie vztekliny si vybrala svou daň a v roce 1905 byl vlk japonský oficiálně prohlášen za vyhynulého. Lidé sice i nadále udávali, že šelmu osobně spatřili na různých místech Japonska, ale výskyt nikdy nebyl prokázán.

Někteří Japonci stále věří, že vlk žije. Podle legendy se totiž jedná o ochránce, který bezpečně doprovází domů každého poutníka. Pokud se ovšem osamělý chodec za vlkem ohlédne nebo na své cestě upadne, hrozí mu nebezpečí, že bude svým tichým průvodcem napaden.

Z pomocníka nepřítelem

Pro vesničany byl vlk původně pomocníkem, protože je zbavoval divokých prasat, vysoké zvěře a zajíců, kteří ničili úrodu. Ulovit kořist větší než byl sám, pro něj nepředstavovalo žádný problém. Jednou z hlavních příčin úpadku populace vlka japonského byla již zmíněná vzteklina, která do Japonska dorazila v průběhu 17. století. První případy nakažených vlků jsou hlášeny z roku 1732. Nemoc se nemilosrdně šířila dál na východ a zanechávala za sebou desítky mrtvých.

TIP: Člověk vlkovi vlkem: Vlčí matka Tanja Askani a její život se šelmami

Stále početnější Japonci navíc potřebovali víc a víc dřeva na stavbu cest, obydlí a mostů, a tak se kácely velké části lesa a pro vlky bylo čím dál tím méně potravy. Zřejmě proto začali napadat dobytek a z mýtických ochránců se postupně stali nepřátelé farmářů. Všechny tyto změny způsobily, že vlka japonského si dnes můžeme prohlédnout už jen v muzeích v Japonsku, Holandsku a Anglii, kde se nachází několik vycpaných exemplářů.