Je to logické. Z pozorování víme, že spirální galaxie rotují diferenciálně, tedy že se jejich vnitřní části otáčejí rychleji než partie vzdálenější od středu. Pokud tomu tak je, nemohlo by dojít k ničemu jinému, než že se spirální ramena začnou namotávat, natáhnou se a ztenčí, až nakonec zaniknou. Tento zcela opodstatněný závěr však nemá oporu v pozorováních. Nebo snad není všechno tak, jak se zdá? 

TIP: Svižní superobři: Spirální supergalaxie rotují extrémní rychlostí

Astronomové se domnívají, že vzhled spirálních ramen představuje pouhou iluzi. Ve skutečnosti se nejedná o pevně uspořádaná ramena, nýbrž o pouhou hustotní vlnu. Na její hraně dochází k tvorbě hvězd, indukované v jinak klidných molekulových oblacích právě průchodem vlny. Nové stálice tam vznikají a velmi jasně svítí, ozařují také okolní plyn – a právě proto spirální ramena vidíme. Pohyby hvězd jsou na hraně vlny rovněž zpomalené: Stálice se zdrží déle, zatímco mezi rameny se pohybují rychleji. Opět se tedy projeví výběrový efekt. Podobně jako v Hertzsprungově-Russel­lově diagramu, i zde je hlavní posloupnost bohatě zastoupena, protože hvězdy na ní tráví většinu života. 

Spirální ramena tedy nejsou pevná. Hustotní vlna s původem v jádře prochází diskem galaxie, čímž se ramena „posouvají“, aniž by se utahovala.

Sand Bar v americkém městě Tybee Island musel kvůli vlně koronaviru zavřít a stejně jako mnoho dalších podniků se ocitl ve finanční tísni. Během předchozích patnácti let provozu však měli jeho zákazníci ve zvyku „po sobě“ zanechávat bankovky přišpendlené na stěny či strop. Někteří na ně psali vzkazy, jiní je umisťovali na konkrétní místa jako své memento.

TIP: Zdání klame: Zaplivaný aljašský bar je vytapetovaný dolarovými bankovkami

Vedoucí baru Jennifer Knoxové poté došlo, že by se peníze daly využít: Spolu s pěti dobrovolníky tak učinila a z dolarových „tapet“ získala 3 714 $ (v přepočtu zhruba 90 tisíc korun). Když se pak o jejím záměru rozdělit finance mezi zaměstnance dozvěděli štamgasti, uspořádali navíc sbírku, v níž se získaná částka přehoupla přes 4 tisíce dolarů (přibližně 100 tisíc korun).

Přestože čápi nepatří mezi nejohroženější ptačí druhy, ukazují nám, jak se svět kolem nás proměňuje. Bílí čápi se stěhují z úrodných nížin zaplavených zemědělskými chemickými přípravky do podhůří, což jim umožňuje i změna klimatu. Naopak dříve přísně lesní čápi černí jsou čím dál méně plaší a nezřídka se s nimi setkáme i v blízkosti lidských sídel.

Symbol měnící se přírody

V poslední době byly dokonce zaznamenány i vzácné případy, kdy čápi černí zahnízdili ve stromořadí. Ornitologové tento jev vysvětlují nejen přizpůsobivostí druhu, ale i úbytkem a vyčerpáním vhodných lokalit v daném území.

Čápi jsou pravděpodobně nejznámějším tažným druhem a jarnímu tahu čápů lidé odjakživa věnovali na mnoha místech Evropy velkou pozornost. Někde býval jejich přílet dokonce ohlašován troubením na roh. Přesto můžeme každoročně s úžasem sledovat zprávy o zimujících jedincích, kteří jsou schopni přečkat i extrémně nízké teploty (až kolem -27 °C). Přezimování čápů bílých je v posledním desetiletí registrováno i jinde v Evropě.

V současnosti se čáp může stát nově symbolem změn nejen v přírodě, ale i v lidském myšlení. Stejně, jako klapání zobákem zvěstovalo naším předkům naději, že se navrátilo jaro, bylo by hezké, aby pro nás byl čapí klapot zvukem vyhlídky, že se do lidských srdcí navrací pokora, která povede k životu v souladu s přírodou.

V čapím ráji

Představu o tom, jak dřív leckde vypadala i česká krajina, poskytne návštěva polské Biebrzi, kde je jedna z největších destinací hnízdících čápů bílých v Evropě. Zachumlaní v pláštěnkách pochodujeme jako hejno zmoklých hus za průvodkyní, která je do dnešní nepohody na rozdíl od nás dostatečně vyzbrojena. Lijáky jsou prý zjara v Biebrzańskem Parku Narodowem běžné, jak nám vysvětluje průvodkyně, když se s úsměvem ve vysokých gumácích přebrodí další obrovskou louži, kterou nelze obejít. Všude kolem je totiž bažina. Někteří z nás se už ani neobtěžují s obouváním a zbytek (naštěstí nedaleké) cesty k dřevěné pozorovatelně dojdou bosky. Pohorky jsou na tenhle poslední úsek „krátké“.

Pod střechou pozorovatelny sledujeme z relativního sucha mumraj kolem. Lovím v paměti, zda jsem vůbec někdy viděla tolik rozmanitých vodních ptáků pohromadě. Asi ne. A už vůbec jsem neviděla na jednom místě tolik čápů, především čápů bílých. Uvidíte je kroužit nad mokřady, procházejí se v rákosinách a loví; téměř každá víska se pyšní hned několika čapími hnízdy, jejichž bíločerní majitelé na ně neúnavně kupí další a další stavební materiál (klacky, hlínu, trávu, včetně různých lidských odpadků). Při pozorování jejich píle člověk leccos pochopí. Například proč některá čapí hnízda váží až dvě tuny a dosahují výšky dvou metrů (bylo nalezeno hnízdo vysoké dokonce čtyři metry). Také se nám poštěstilo pozorovat dramatické zápolení čápa s potenciální kořistí, kterou ovšem lovec podcenil – jednalo se o dost macatého úhoře. Jednoduše řečeno, nadšený čapí obdivovatel se zde ocitá v čapím ráji a zaručeně si přijde na své.

Ústup z evropské scény

Když se ohlédneme do minulosti, zjistíme, že rozsáhlé odlesnění Evropy ve středověku znamenalo pro čápa černého úbytek hnízdních možností, zatímco čápi bílí se mohli značně rozšířit. K dalšímu zlomu pak došlo s nástupem průmyslové revoluce, která s sebou přinesla nejen industrializaci zemědělství, ale například i rozsáhlé odvodňování luk. Evropská populace čápů bílých se v té době snížila natolik, že v některých zemích (Švédsko, Belgie, Švýcarsko) tento opeřenec jako hnízdní druh vyhynul. Od té doby byl negativní trend zvrácen, nicméně v dotčených zemích jsou čapí populace i nadále velmi malé. U nás byli ještě na sklonku 19. století oba druhy čápů vzácností.

Početnost čápa bílého v Evropě a její změny jsou známé díky opakovanému mezinárodnímu sčítání, které v roce 1934 odstartoval německý ornitolog V. Rossitten. Od roku 1974 jsou čápi sčítáni jednou za deset let pod záštitou BirdLife International a NABU (partner BirdLife v Německu).

Problémy za hranicemi

Oba druhy čápů migrují na veliké vzdálenosti a jejich tah probíhá přes den ve větších skupinách. V tom jsou na rozdíl od jiných našich ptačích druhů pozoruhodnou výjimkou. Většina ptáků totiž naopak táhne jednotlivě a během noci. Migrační trasy čápů bílých a čápů černých se navzájem trochu liší, ale zjednodušeně můžeme říci, že probíhají dvěma směry: na západ přes Gibraltar a na východ přes Turecko. Čápi oblétají Středozemní moře, protože na cestě využívají stoupajících teplých vzdušných proudů, které nad hladinou chybí.
Oba druhy zimují v subsaharské Africe, ale tisícovky čápů černých v poslední době zůstávají už v Izraeli, stovky ve Španělsku a Portugalsku a někteří dokonce i v Bulharsku. Naopak nejvzdálenější destinací čápů bílých (jedna přímá trasa je dlouhá cca 9 000 km) je Jihoafrická republika, v níž bylo zaznamenáno nejvíce okroužkovaných jedinců z naší republiky.

Jestliže se tedy chceme zabývat ochranou čápů, musíme si v prvé řadě uvědomit, že na evropských hnízdištích tráví jen polovinu svého života. Mnohá nebezpečí pak na ně čekají na tahových cestách a zimovištích. Například opakovaná sucha v oblasti Sahelu (pás táhnoucí se jižně od Sahary napříč celou Afrikou) mají na migrující čápy tragický dopad. Vysílení ptáci zde využívají oázy, v nichž by se mohli napít a nakrmit. Pokud však po přeletu Sahary najdou vodní zdroje vyschlé, hynou po tisících.

Čápi na mušce

Velké nebezpečí na tahu představují (nejen pro čápy) dráty venkovního elektrického vedení a vrtule větrných elektráren, které jsou hojně rozmístěny především na pobřeží jižního Španělska. Kvůli těmto překážkám došlo k mnoha čapím úmrtím, z nichž nejrozsáhlejším známým případem byl úhyn 150 čápů bílých, kteří u města Jiddah v Saudské Arábii naletěli do drátů. Podle fotodokumentace, kterou ČSO obdržela, se však lze domnívat, že počty zabitých ptáků na této lokalitě (jež leží na významné tahové trase) budou za celé období tahu dosahovat mnohem vyšších čísel.

Dílo zkázy pro čapí populace pak dokonává cílené vysušování mokřadů v Africe a používání DDT. Výrazný negativní podíl má rovněž lov čápů pro obživu, ale i pro hloupou zábavu znuděných střelců. To se bohužel týká nejen Afriky, ale i Sicílie a Malty.

Elektřina zabíjí nezkušené

Jestliže ovšem lamentujeme nad barbarstvím civilizovaného světa, v němž je stále dovoleno lovit pro zábavu, musíme zmínit, že podobné jevy nejsou úplně vymýceny ani u nás. Před pár lety byl například jeden čáp bílý, podle statistik ČSO vypuštěný v rámci reintrodukčního programu ve Švédsku, zastřelen poblíž Prahy.

Hlavní hrozbou pro čápy, především pro čápy bílé, jsou však v našich končinách kolize s nadzemním vedením vysokého a velmi vysokého napětí. Obětí se stávají hlavně odrostlá mláďata, která zkoušejí své první „krůčky“ v létání. Podobný trend potvrzují i data z Polska, kde se jen v osmi z 290 úhynů zaznamenaných na elektrických vodičích jednalo o dospělé ptáky.

Čtyři roky do bezpečí

Ke zbudování hnízd využívají čápi vyvýšená místa, která jim umožňují dobrý výhled. V případě, že v krajině takové přirozené pozorovatelny (solitérní vzrostlé stromy) chybí, využívají ptáci právě sloupy vysokého napětí. K neštěstí už potom stačí jen dotek křídlem o neizolovaný vodič při vzlétání nebo dosedání ptáka. Někdy může být osudný i obyčejný stříkanec trusu.

Když se čápi rozhodnou na nějakém sloupu přímo zahnízdit, může takový počin znamenat nejen smrtelné nebezpečí pro budoucí čapí rodinu, ale také nemalý problém pro distributora elektřiny (např. výpadky proudu). Proto je v energetickém odvětví podporována výstavba příhradových stožárů bez vodičů s hnízdními podložkami. Podle novelizovaného energetického zákona mají být navíc všechny sloupy vysokého napětí do roku 2024 proti kolizím s ptáky zabezpečeny.

Věci, které neovlivníme

Samotná čapí hnízda čas od času ohrožuje demolice objektu nebo kácení stromu, na němž je hnízdo umístěno. Někdy kvůli nadměrným rozměrům hrozí, že hnízdo spadne samo. Z toho důvodu je třeba pečovat především o hnízda umístěná na domech a jednou zhruba za tři až pět let sundat část hnízdního materiálu. Každý zásah do přirozeného vývoje obou druhů čápů, tedy i snižování, údržbu nebo rekonstrukci hnízda, lze však provést pouze se souhlasem krajského úřadu.

TIP: Drobní průvodci lidské společnosti: Mají vrabci do budoucna šanci?

Vedle vlivů způsobených člověkem jsou zde i takové, které můžeme ovlivnit jen nepřímo nebo vůbec ne. Mezi ně patří především počasí. Protože je ale počasí nevyzpytatelné, buďme alespoň my všichni k čápům ohleduplní a snažme se usnadnit jim život. Jejich důstojné siluety bychom na nebi určitě postrádali.

Maličké měsíce Marsu, tedy Phobos a Deimos, poutají pozornost planetárních vědců, kteří si moc nevědí rady s jejich minulostí. Zajímavá je i budoucnost těchto měsíců, hlavně pokud jde o Phobos. Odborníci se domnívají, že za pár desítek milionů let gravitační síla Marsu rozerve Phobos na kousky a vytvoří tím prstence.

Matija Ćuk z institutu SETI a jeho spolupracovníci zašli ještě dál. Na základě svého výzkumu věří, že Mars již v minulosti prstence měl a to dokonce několikrát. Podle nich na Marsu funguje pozoruhodný cyklus vzniku a destrukce s měsíci a prstenci. Důkazy pro tento závěr přitom získali především díky pozorování menšího a vzdálenějšího měsíce Marsu, tedy Deimosu.

Historie měsíců Marsu

Na rozdíl od Phobosu je oběžná dráha Deimosu skloněná o 2 stupně, vzhledem k rovině proložené rovníkem rudé planety. Ćuk s kolegy si modelovali různé varianty a nakonec dospěli k názoru, že dnešní oběžnou dráhu a vlastnosti Deimosu vysvětluje možnost, že na tento „měsíček“ v minulosti působil větší měsíc, o hmotnosti asi 20 Phobosů, jehož oběžná dráha se pohybovala díky systému prstenců.

Teorie vědců předpokládá, že z materiálu většího měsíce vznikly prstence a jejich materiál zase postupně zčásti spadl na povrch Marsu a zčásti vytvořil nový měsíc či měsíce. Podobný scénář se mohl opakovat dvakrát během posledních 200 milionů let, až nakonec vznikl dnešní Phobos s Deimosem.

TIP: Deimos a Phobos: Vznikly marsovské měsíce při srážce asteroidem?

Pokud se misi MMX (Martian Moons eXploration) japonské agentury JAXA povede odebrat vzorek Phobosu a dopravit jej na Zemi, nejspíš se dozvíme, jak to s měsíci Marsu doopravdy bylo. Vstříc marsovským souputníkům by měla robotická sonda MMX vyrazit v roce 2024. Návratový modul by se měl se vzorky vrátit o 5 let později.

Dějiny 20. a počátku 21. století poznaly mnoho krutých teroristů, ovšem nad všemi vyčnívá jedno jediné jméno. Usáma bin Muhammad bin Avad bin Ládin se narodil v březnu 1957 v saúdskoarabském Rijádu do rodiny stavebního podnikatele. Jmění jeho otce Muhammada, který chlapce zplodil s desátou manželkou Hamídou, činilo několik miliard dolarů. Rodina vystupovala na muslimské poměry liberálně – možná i proto, že otec pocházel z Jemenu a matka ze Sýrie. Na zachovaných fotografi ích z dovolených dívky kupříkladu nosí oblečení západního stylu s odhalenými vlasy a pozdější teroristický vůdce je zachycen v tričku a džínách.

Neutěšené dětství

Bin Ládinovo dětství poznamenaly rodinné spory i úmrtí. Rodiče se rozvedli krátce po jeho narození a otec doporučil Hamídě sňatek se svým obchodním společníkem. K tomu na přelomu 50. a 60. let skutečně došlo a Usáma vyrůstal v nové domácnosti se čtyřmi nevlastními sourozenci. Otec zemřel roku 1967 při letecké nehodě v Saúdské Arábii, když jeho americký pilot nezvládl přistání.

Také Usámův nejstarší bratr Salem zahynul ve vzduchu. Coby pilot ultralehkého stroje v květnu 1988 narazil v Texasu do elektrického vedení a při pádu utrpěl fatální zranění. Matka vychovávala mladíka v tradicích sunnitského islámu, přesto v letech 1968–1976 navštěvoval prestižní střední školu Al-Thager sekulárního typu. Není jisté, kdy se radikalizoval, nejpravděpodobněji se tak stalo za studií ekonomie a managementu na Univerzitě krále Abdulazíze v Džiddě.

Radikál i fanoušek Arsenalu

Usáma se stal členem Muslimského bratrstva – hnutí s tradicí od 20. let, které požaduje návrat ke kořenům islámu a usiluje o sjednocení všech sunnitských muslimských směrů do jediné organizace. Členství v nábožensky smýšlející komunitě se sklony k radikalismu přivedlo Usámu ke studiu a překladům koránu, psaní básní i charitativní činnosti. 

Nevyhýbal se ani četbě historické literatury včetně pamětí britského maršála Bernarda Montgomeryho nebo francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Podle pamětníků věnoval hodně času sportu, především judu a fotbalu. Hrál coby útočník v místním klubu a stal se fanouškem anglického týmu Arsenal FC, jemuž zůstal věrný do konce života. Zdroje si odporují v tom, zda bin Ládin studia dokončil. Podle některých byl pilným studentem a získal titul v oboru veřejné správy, podle jiných univerzitu opustil už ve třetím ročníku. 

Mecenášem mudžahedínů 

K zásadnímu zlomu v bin Ládinově životě došlo v roce 1979, kdy sovětská vojska vtrhla do Afghánistánu a po celém muslimském světě se rozlila vlna rozhořčení. Mladík se připojil k první vlně dobrovolníků, kteří se rozhodli se zbraní v ruce vystoupit proti agresorovi a vyrazili do Pákistánu. Využil jmění ve výši asi 30 milionů dolarů, jež zdědil po otci, jakož i stavební stroje z majetku rodinné firmy.

Pokračování: Symbol moderního terorismu: Životní příběh Usámy bin Ládina (2)

S dalšími radikály začal pod ochranou tamější vlády a amerických tajných služeb budovat síť výcvikových táborů pro mudžahedíny. Už tehdy se Usáma setkal s Abdulláhem Júsufem Azzámem – sunnitským teologem nazývaným „otec globálního džihádu“, který měl jeho směřování výrazně ovlivnit. Navázal též přátelství s generálem Hamidem Gulem – generálem pákistánské armády a šéfem tajné služby ISI. Právě její instruktoři v bin Ládinem vystavených táborech učili mudžahedíny ovládat zbraně i taktické postupy. 

Archeologům v Mexiku se povedl skvělý objev. V mexickém státě Tabasco, u břehů Golfského zálivu, na místě zvaném Aguada Fenix, pomocí laserového snímkování LIDARem, nalezli doposud zcela neznámý a v podzemí skrytý monument z počátků mayské civilizace. Jeho objev pravděpodobně změní pohled na architekturu a civilizaci Mayů.

Za doposud nejstarší mayský monument a ceremoniální centrum byl považován Ceibal, který vznikl kolem roku 950 před naším letopočtem. Se stavbami v Aguada Fenix se ale nemůže rovnat. Nově objevený komplex vznikl někdy mezi lety 1000 a 800 před naším letopočtem. Podstatné ale je, že je skutečně veliký. V největším rozměru měří přes 1 400 metrů, čímž zcela přesahuje vše, co známe z raného období mayské civilizace.

TIP: Laserová archeologie: Vědci zmapovali 100 kilometrů dlouhou silnici Mayů

Jak říká vedoucí výzkumu Takeshi Inomata z americké University of Arizona: „Podle toho, co víme, jde o doposud nejstarší velkou stavbu v oblasti osídlené Mayi, a také o největší stavbu v celé předhispánské historii v této oblasti. Komplex v Aguada Fenix se přitom po celá staletí ukrýval v podzemí. V okolní krajině žijí moderní Mexičané, kteří o tom neměli ani tušení.

„Rak nažloutlý (Cherax acherontis) má vlivem nedostatku světla zakrnělé oči a jeho tělo ztratilo téměř veškerou pigmentaci. I ostatní znaky jsou podobné severoamerickým jeskynním druhům raků a svědčí o tzv. „sbíhavé“ evoluci, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobně kvůli působení prostředí, ve kterém žijí,” popisuje doktor Martin Bláha z Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity. Objeveného raka popsali společně s kolegou Jiřím Patokou a Antonínem Koubou v uznávaném taxonomickém novozélandském časopise Zootaxa.

Jejich objev, zveřejněný na začátku roku 2018, vzbudil ve světě značný ohlas a byl označen za jeden z nejvýznamnějších mezníků v poznání raků z poslední doby. Nález nového račího druhu mimo jiné poskytne důležité poznatky o evolučním vývoji nepříbuzných druhů a jejich přizpůsobení se extrémnímu prostředí, jakým jsou jeskyně.

TIP: Rozhovor s astakologem Pavlem Kozákem: Rak je živá chemická laboratoř

Trojice výzkumníků se novoguinejským rakům věnuje již několik let a na kontě mají mimo jiné i dřívější popisy dvou do té doby pro vědu neznámých druhů. „Do budoucna určitě plánujeme další expedice do Indonésie včetně Nové Guineje. Tento region je nesmírně bohatý na doposud neobjevené račí druhy, jeho ekosystém je ale vystaven i mohutnému náporu nepůvodních druhů zavlečených člověkem. Ty se v mnoha případech chovají invazivně a nenávratně poškozují zdejší unikátní ekosystémy,“ dodává Martin Bláha.

Dámy z Llangollen platily za legendy už za svého života. Říkalo se o nich, že jsou nejslavnějšími a nejoblíbenějšími pannami Evropy. Jejich osud plný dobrodružství, překonávání překážek, nepochopení a lásky jako by vypadl z románků červené knihovny. Eleanor a Sarah se staly ztělesněnou nadějí pro každého, kdo se rozhodl pro lásku riskovat a obětovat všechno. Tak jako ony.

Slavní hosté a přátelé

Ačkoliv si obě dámy po dlouhém životě, kterého užívaly plnými doušky, přály ve stáří skutečně už jenom odpočívat s knihou, perem, motykou nebo štětcem a paletou v ruce, klidný konec života zřejmě nebyl jejich osudem. Jakmile se svět umělců, vědců i aristokratických volnomyšlenkářů doslechl o jejich nezvyklém hájemství, kde byla nejvyšší hodnotou svoboda, dveře jejich domu se netrhly.

Romantičtí básníci William Wordsworth, Lord George Byron, humanista a dědeček Charlese Darwina Josiah Wedgwood, filozof Thomas de Quincey nebo princ Paul Esterhazy a vévoda z Gloucesteru… Bývaly dny, kdy dámy vítaly až dvacet návštěvníku denně! Pořádání večírků, debatování o politice, filozofii, umění a vědě se tak stalo jejich prací na plný úvazek. Návštěvy, které si ve velšském Llangollen podávaly dveře, byly vskutku různorodé. A to si ještě dámy s mnohými slavnými osobnostmi dopisovaly: například s královnou Charlotte nebo tetou Ludvíka XVI.!

Ale zpátky na začátek. Jak je možné, že si dvě neprovdané venkovanky, byť šlechtického původu, vybudovaly takové jméno? Co stálo za jejich popularitou a jak se vlastně dvě urozené dívky z Irska ocitly v zapadlém koutu Walesu?

Nepohodlná stará panna

Moderní člověk už sotva pochytí všechny společenské nuance 18. století. Je těžko představitelné, jakou hodnotu vlastně žena v této době měla. Neprovdaná dívka - stará panna byla odsouzena k dožití mimo společnost. Svou hanbu, srovnatelnou s početím nemanželského dítěte, skrývala v klášteře nebo na letním sídle rodiny.

Mladá dívka urozeného původu se nevdávala z lásky, představovala zboží, jehož hodnota na trhu s nevěstami rostla úměrně se jměním rodiny. A ani po svatbě neměla dívka vyhráno. Služba a oddanost manželovi a dětem měly být jejími jedinými způsoby sebevyjádření. A právě v této atmosféře se zjevily dvě neprovdané ženy, které se rozhodly postavit společenským konvencím a žít nezávisle. Bez mužů. Spolu.

Eleanor Butlerová byla nejmladší dcerou hraběte z Ormonde a Kilkenny, irského katolického soudce. Eleanořin bratr skandálně konvertoval k protestantství, alespoň se však skvěle oženil. I jejich další sestra měla štěstí, její manželství označovali za „velmi výhodné“. Jenže Eleanor? Chytrá, sečtělá, vtipná, ironická… a v devětatřiceti ještě stále svobodná. Rodina nad ní už zlomila hůl. Pro ni už naděje zemřela ve chvíli, kdy oslavila své 20. narozeniny.

S každým dalším neprovdaným rokem se stávala více a více podezřelejší. Syn odpadlík od víry, dcera stará panna. Jak se zbavit zbytečného obyvatele domu a rodinné hanby a zároveň vykoupit Robertův „zločin“? Tu otázku si jejich otec kladl celkem často a jednoho dne přišel s řešením. Eleanor odejde do kláštera, kde se po zbytek života bude modlit za odpuštění bratrova hříchu!

Pouhých dvanáct mil od ubohé Eleanor její osiřelá kamarádka Sarah Ponsonbyová prožívala neméně krušné chvíle. Nejen, že byla na celém světě bez rodičů sama, ale její o hodně starší poručník se jí začal dvořit. „Hrůza!“ pomyslela si Sarah. „Vždyť jeho těžce nemocná žena stále žije! Koho by napadlo, že si za ni Sir William Fownes začne hledat náhradu tak rychle.“ Situace obou dívek se zdála být bezvýchodná…

Kde se vlastně dívky potkaly? Eleanor a Sarah se seznámily ve škole. Ovšem ne jako spolužačky. Devětadvacetiletá Eleanor zde vyučovala a třináctiletá Sarah byla její nadanou žačkou. Chvíle radosti ze sdílení myšlenek a snů o budoucím životě musely před ostatními skrývat. Přesto si pouta, které mezi nimi vzniklo, musel někdo všimnout. Vzájemná náklonnost byla nepřípustná a tak musela Eleanor školu opustit.

Když nakonec ze vzdělávacího ústavu odešla i Sarah, zjistily obě mladé ženy, že bydlí nedaleko od sebe. Navázaly tam, kde skončily a začaly si psát dlouhé dopisy, kde si vyměňovaly tipy na knihy, popisovaly dny v zajetí rodinných rituálů a snily o společné budoucnosti.

Útěk za svobodou

Pošťák pendloval mezi oběma sídly, kde netrpělivé ženy očekávaly odpověď na svůj poslední dopis, až jednoho dne v jejich listech vykrystalizoval nápad společně utéct do Anglie. Vše dobře promyslely a naplánovaly útěk. V mužském přestrojení a se zbraní u pasu nasedly na koně a hnaly je tryskem téměř celou noc. Dojely do přístavu, kde ale zjistily, že trajekt do jejich země zaslíbené nevyplouvá. Byly tedy nuceny schovat se ve stodole a nějak v ní přečkat den s nadějí, že další loď už od břehů Irska vypluje.

Ještě před setměním byly objeveny a Sarah převezena domů, zatímco Eleanor, jíž hrozilo uvěznění v konventu, utekla podruhé. Sarah po nervovém vypětí onemocněla a v horečkách strávila několik dní na lůžku. Eleanor se tentokrát vkradla přímo k Sarah a tajně žila u ní v ložnici. Když skandál obrovských rozměrů vyšel najevo, Eleanořina rodina se nezvedené dcery zřekla a po desetidenním nátlaku na rodinu pěstounů se z područenství vyvázala i Sarah. 

TIP: Bouřlivák, pán jazyka i otrok lásky: Kdo skutečně byl Oscar Wilde?

Obě dívky se tentokrát vydaly do Walesu. V zemi zelených pastvin a nízkých kopců hledaly útočiště, které jim poskytla vesnička Llangollen ležící v malebném údolí protknutém klidnou říčkou. Dům, který si postavily, dostal jméno Plas Newydd – Nové sídlo. Tady žily jako skutečný pár. Spaly v jedné posteli a oslovovaly se „Má milovaná“.

Povaha jejich vztahu zůstává dodnes opředena tajemstvím. Plas Newydd a dámy z Llangollen ale ovlivnily život mnoha umělecky založených volnomyšlenkářů tehdejší doby a staly se ztělesněním hlubokého citu, který nezná hranic. Když Eleanor v devadesáti letech umírá, mladší Sarah ji přežije o pouhé dva roky…

Na začátku své vlády se Fidel Castro těšil u Kubánců značné oblibě. Za éry proamerického diktátora Fulgencia Batisty živořila spousta místních v chudobě, zatímco úzká elita spravující povětšinou americké podniky a plantáže si užívala luxusu.

Poměry v typické „banánové republice“ však obrátil právě Fidel, který po revoluci znárodnil pozemky i továrny, zavedl bezplatnou lékařskou péči a výstavbou sítě škol skokově pozvedl gramotnost obyvatelstva. Jenže aureola zachránce rychle pohasla a z Castra se stal jeden z nejkontroverznějších politiků světa. Řada avizovaných reforem se ukázala jako plané sliby a místo demokracie se Kuba vydala cestou mnoha dalších států experimentujících s komunismem – tedy směrem k diktatuře. 

Castro navázal přátelské vztahy se Sovětským svazem a potlačoval jakoukoliv opozici. Porušování lidských práv se změnilo v normu, tisk dostal cenzurní náhubek a touha emigrovat z ostrova znamenala zločin. Mnozí Kubánci se přesto raději vydávali na vratkých plavidlech přes moře k Floridě, než aby dál snášeli diktátorovu tvrdou ruku. 

Pod křídly USA

K moci se Castro dostal v roce 1959 po svržení Batisty. Ten sice začínal ve funkci jako prezident vzešlý z demokratických voleb, když se však ucházel o znovuzvolení, bylo jasné, že lidé dají přednost jinému kandidátovi. Bývalý důstojník tedy raději uchvátil moc převratem, s podporou USA, jež měly na Kubě ekonomické zájmy a preferovaly silný, stabilní stát. 

Následně Batista zrušil většinu politických svobod včetně práva na stávku a potlačil levicové strany. Na domácí půdě těžil z podpory zahraničních velkofarmářů a průmyslníků, takže za jeho éry ovládli američtí vlastníci 70 % bohatství země. V Kubáncích to vyvolávalo odpor, v jehož čele stanul roku 1952 někdejší radikální student Castro. Začínajícího politika připravil Batistův převrat o kariéru v parlamentu, proto pomalu sdružoval dělníky i univerzitní studenty do hnutí, které mělo už o rok později 1 500 členů, včetně Fidelova bratra Raúla. 

Pokus o puč

Castro se rozhodl provést v roce 1953 převrat, ale pokus se nezdařil, takže i se svými stoupenci skončil ve vězení. Původní plán zněl přepadnout kasárny Moncada, otevřít zbrojnice, obsadit justiční palác i městské nemocnice, rozšířit rozhlasem zprávu o útoku a vyvolat lidové povstání. S pouhými 160 muži ze své opoziční buňky, vybavenými jen loveckými puškami, však neměl Fidel proti stovkám vojáků šanci.

Před soudem se coby bývalý student práv hájil sám. Právě tam se poprvé projevily jeho později až legendární rétorické schopnosti a umění nadchnout davy. Před procesem trávil ve vězení čas čtením knih, jako byl Hitlerův Mein Kampf, práce teologa Tomáše Akvinského, filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua či Leninův životopis. Právě z Mein Kampfu pak přejal svou závěrečnou řeč, v níž tvrdil, že ho bude soudit jedině historie. 

Nakonec zůstal za mřížemi do roku 1955, kdy jej Batista i s dalšími revolucionáři propustil v rámci amnestie, která měla pozvednout jeho nízkou veřejnou oblibu. Trvalo další tři roky, než Castro zmobilizoval dost silnou povstaleckou armádu, aby se vyhnul předchozímu nezdaru a protivníka skutečně svrhl.

Setkání s Fidelem

Ernesta Guevaru, známého jako Che, ovlivnila v jeho socialistickém smýšlení nejprve matka: Kvůli astmatu učila syna doma a jako první mu ukázala knihy Marxe a Engelse. Pocit nespravedlnosti a zrady chudých ze strany boháčů ještě prohloubila Ernestova cesta na starém motocyklu po Jižní Americe, kterou podnikl během posledního roku studia medicíny. Poznal, v jak otřesných podmínkách žijí nejnižší vrstvy, a zatoužil zaběhlé pořádky změnit. 

V Guatemale se přidal k levicovému hnutí a aktivně podporoval vládu prezidenta Jacoba Árbenze. Po jeho sesazení během převratu pak musel uprchnout do Mexika a takřka osudově se v zemi setkal s Castrem, který tam po propuštění na amnestii cvičil novou armádu partyzánů a chystal se vrátit na Kubu. Guevaru nemusel příliš přesvědčovat, aby se k jejich hnutí přidal. Inteligentní a zapálený mladík byl potom Fidelovou pravou rukou nejen za revoluce, ale i v době jeho pozdější vlády.

Konec revolucionáře

Po Batistově svržení se Guevara zhostil funkce soudce v masových popravách jeho úředníků a příznivců, považovaných za zrádce. Pět měsíců velel vězení La Cabaña, bývalé přímořské pevnosti, kde vedl tribunální procesy končící většinou verdiktem smrti. Během soudů bylo zastřeleno několik set lidí, z toho asi sto za Guevarovy jurisdikce.

Následně Che řídil ministerstvo průmyslu, a to až do roku 1966, kdy kvůli neshodám s Castrem odešel šířit revoluci do dalších zemí: Nejprve v africkém Kongu bojoval za myšlenky tamní levicové vlády, ale nakonec se přesunul do Bolívie, aby rozpoutal další marxistickou revoluci. Při vojenské operaci ho však zajali a obratem odsoudili k smrti. Ernesto Che Guevara byl popraven 9. října 1967.

Dlouhá léta v čele

Castro se nestal hlavou státu hned po převratu, dokonce ani nefiguroval ve vládě, jež na začátku roku 1959 vznikla. Coby premiér stanul v čele země až poté, co prezident Manuel Urrutia Lleó odmítl podepsat pozemkovou reformu, která by na Kubě de facto zavedla socialismus. Castro zpočátku tvrdil, že o vytvoření komunistického státu neusiluje, ale marxisty dosadil do všech klíčových funkcí. Následně znárodnil pozemky i podniky, včetně amerických společností. V 60. letech pak USA uvalily na ostrov obchodní embargo, jež trvá dodnes. Pokus CIA a kubánských emigrantů o Castrovo svržení skončil vyloděním v zátoce Sviní s fatálními následky a prohlášením Kuby za socialistickou zemi.  

TIP: Takhle vzniká revoluce: Co se před půlstoletím odehrálo na Kubě?

Jako premiér měl Castro na chod ostrova mnohem větší vliv než tehdejší prezident Osvaldo Torrado, přičemž předsedou vlády zůstal do roku 1976. Poté sám zaujal prezidentský post a udržel si ho až do roku 2006. Tehdy musel kvůli zdravotnímu stavu abdikovat a veškeré pravomoci převzal jeho bratr Raúl. Fidel Castro zemřel 25. listopadu 2016.