Na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) úspěšně zakotvila americká kosmická loď Crew Dragon soukromé společnosti SpaceX. Na palubě lodi, která z floridského mysu Canaveral odstartovala v sobotu ve 21:22 našeho času, byla dvojice astronautů NASA Robert Behnken a Douglas Hurley. 

Pro USA byl sobotní start i následné zakotvení u ISS historickým okamžikem, po devíti letech od konce programu raketoplánů na oběžnou dráhu kolem Země a k ISS odletěla z území Spojených států americká loď s posádkou. Takovýto pilotovaný let je navíc poprvé v režii soukromé společnosti, a ne vládní vesmírné agentury.

Premiéra na jedničku

Start rakety Falcon 9, původně plánovaný na čtvrteční večer, musel být kvůli počasí odložen. Druhý pokus se ale již vydařil na jedničku. Dvě a půl minuty po startu ve 21:22 našeho času se od nosiče Falcon 9 odpoutal první stupeň, který poté úspěšně přistál na prámu Of Course I Still Love You v Atlantickém oceánu. Po odpojení prvního stupně převzal práci druhý raketový stupeň, od kterého se po zhruba šesti minutách loď odpoutala. Od tohoto okamžiku měla další let k ISS na starosti již výhradně loď Crew Dragon.

K ISS měla Crew Dragon podle plánů dorazit kolem 16. hodiny našeho času, zvládla to ale zhruba o deset minut rychleji. Před samotným spojením s ISS se loď několikrát přibližovala a oddalovala. Šlo o test ovladatelnosti a dalších parametrů. Let je totiž stále ještě testem nové lodě.

Po automatickém spojení obou objektů se průchod naplnil vzduchem a otevřel se poklop ze strany ISS. Poté se otevřel i ze strany Crew Dragon a astronauti Robert Behnken a Douglas Hurley mohli přestoupit a setkat se s tříčlennou posádkou, kterou tvoří velitel astronaut NASA Christopher Cassidy a ruští kosmonauti Anatolij Ivanišin a Ivan Vagner.  Zatím není jasné, kolik času Behnken a Hurley na ISS stráví. Zda to bude jeden, nebo čtyři měsíce, závisí na tom, jak dobře si jejich Crew Dragon povede.

Trampolína funguje

Elon Musk úspěšný start a připojení k ISS okomentoval slovy, že „trampolína funguje“. Šlo o popíchnutí na adresu generálního ředitele ruské kosmické agentury Dmitrije Rogozina.

Ten v roce 2014 prohlásil, že „Američané budou k cestám k ISS potřebovat trampolínu…“ Na pošťouchnutí záhy reagoval mluvčí Roskosmosu Vladimir Ustimenko s tím, že „že hysterii vyvolanou úspěšným startem rakety Falcon 9 s lodí Crew Dragon je těžké pochopit. To, co se stalo, se mělo stát již před dávnou dobou. Nyní to nejsou jen Rusové, kdo létá k ISS, ale také Američané. To je báječné!“ napsal mluvčí na Twitteru.

Naplno se nedostatek potravin ve městě, které bylo po 8. září se zázemím spojeno jen po hladině Ladožského jezera či vzdušnou cestou, začal projevovat od podzimu. Přídělový systém stál na rozdělení obyvatelstva do několika kategorií. Nejnižších hodnot příděly dosáhly po 20. listopadu, kdy dělníci v upřednostněných dílnách dostávali 375 g, inženýři a techničtí pracovníci 250 g a děti jen 125 g chleba na den. Tyto normy pak byly v platnosti až do 25. prosince, kdy byly lehce zvýšeny.

Předchozí část: Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu (1)

Navíc se jednalo o chléb nekvalitní. V důsledku všeobecného nedostatku do něj byly za účelem zvětšení jeho objemu přidávány nejrůznější příměsi. Jednalo se např. o hobliny, jedlou celulózu či bavlníková nebo lněná semena. Takovéto příděly potravin byly smrtelné zejména pro děti, přičemž se mezi dětmi do 12 let nečinil žádný rozdíl. Tentýž příděl jako na kojence připadal i na 11letého. Manipulace s dávkami byly přísně zakázány a dělníci, kteří dostávali nejvíce, měli přísně zakázáno jídlo z továren odnášet.

Nevyhnutelným důsledkem této situace byl rozvoj černého trhu či tajení smrti příbuzných a následné využívání jejich přídělových lístků. Hladovějící pochopitelně začali vyhledávat vše, co bylo možné jíst. Po krmivu pro dobytek, zubních pastách, mastech a domácích mazlíčcích přišel na řadu třeba i truhlářský klíh, který se vařil z kostí a kopyt zabitých zvířat.

Čísla jsou naprosto otřesná. V říjnu 1941 v souvislosti s hladem zemřelo (oficiálně na tzv. dystrofii) 6 199, v listopadu 9 138, v prosinci 52 881, v lednu 96 751 a v únoru 96 015 osob. Obyvatele města ale kromě hladu a nepřátelského bombardování (Leningrad byl cílem německého leteckého a dělostřeleckého bombardování od září a jeho primárními cíli byly továrny a elektrárny) kosily i další zdravotní komplikace související s nedobrovolným hladověním či epidemie tyfu a úplavice. Celou situaci pak ještě zhoršovalo počasí: zima 1941–1942 byla krutá i na ruské poměry a teploty běžně dosahovaly hodnot minus 30–40 °C. Pro přežití byly klíčové kontakty, známosti a protekce, krádeže a korupce byly každodenní realitou.

Asi nejlépe na tom byly osoby zaměstnané na místech, která nějak souvisela s distribucí potravin nebo s jejich výrobou či úpravou. Řadoví členové strany na tom příliš dobře nebyli a umírali ve stejné míře jako „běžní smrtelníci“. Naopak stranická a správní věrchuška nestrádala vůbec. 

O něco lépe na tom byli vojáci nucení žít v zimě v zákopech. Ti se tak mohli slitovat a někoho jídlem podarovat, což mohlo zachránit život celým rodinám, ale i pro ně byl potravin nedostatek a také jich se týkalo listopadové snížení přídělů. Příděly chleba pro frontové vojáky poklesly z 800 na 600 g. V době, kdy byly příděly nejnižší, museli frontoví vojáci vydržet s 500 g chleba a 125 g masa a týloví s 300 g chleba a 50 g masa na den. Logickým důsledkem byly dezerce, sebepoškozování i sebevraždy.

… a jeho důsledky

Hladovění na podzim a v zimě 1941–1942 mělo pro život ve městě fatální důsledky. Leningrad jako by umíral. V říjnu přestala jezdit hromadná doprava a od listopadu byly omezovány dodávky elektrického proudu. Do práce postupně přestali chodit dělníci, lékaři, požárníci ale i pohřební služba, takže se na ulicích v čím dál větší míře objevovaly mrtvoly a lidé museli být pohřbíváni do masových hrobů. Nedostatek se netýkal jen potravin. Jedním ze symbolů blokády se staly sáňky, na nichž se vozil nejen nedostatkový otop, ale i mrtvá těla. Protože postupně přestaly fungovat vodovody, citelný byl i nedostatek vody, pro kterou se muselo chodit k Něvě.

Přes tuto tíživou atmosféru bylo možné pozorovat něco, co by šlo nazvat jakýmsi nezlomným duchem města, a třeba některá divadla či koncertní sály tak ostentativně pokračovaly v hraní. Osobní útěchu pak mohlo skýtat náboženské přesvědčení nebo intelektuální činnost. Asi nejznámějším případem je Šostakovičova 7. symfonie vzniklá přímo v obleženém Leningradu. 

Tyto podmínky logicky zvyšovaly zločinnost, množily se krádeže či vraždy kvůli přídělům a potravinovým lístkům, i když organizovaný gangsterismus se téměř nevyskytoval. Úplně nejhorší byl ale kanibalismus. V prosinci policie v této souvislosti vyšetřovala 26, v lednu 336 a únoru dokonce 612 osob. Celkem bylo v této souvislosti uvězněno 2 015 lidí. Je však třeba  rozlišovat mezi konzumací masa mrtvých a vraždami za účelem jeho získání. První možnost byla samozřejmě mnohem frekventovanější, přestože mezi nimi policie nerozlišovala. Od jara 1942, kdy se zásobování potravinami výrazně zlepšilo, těchto případů ubývalo a zcela tento jev vymizel v prosinci 1942. 

Cesta života

Hlavní cestou, jak do města dostat tolik potřebné potraviny, byla hladina Ladožského jezera. Až do listopadu záviselo zásobování města na ladožském loďstvu. To však byl úkol nad jeho síly. Nebezpečí nepředstavovalo jen německé letectvo, ale i rozbouřené vlny jezera, a tak se proniknout do Leningradu dařilo pouze jednotlivým lodím. Naději přinesla zima. Led se na hladině jezera začal vytvářet přibližně od poloviny listopadu a zanedlouho přešla po částečně zamrzlé hladině první skupina dobrovolníků. 19. listopadu tutéž trasu absolvoval v osobním automobilu jeden ze sovětských generálů. Následujícího dne se na led odvážily sáně tažené koňmi a 22. listopadu vyrazil na cestu první konvoj nákladních vozidel. 60 automobilů tak sice do města přivezlo 33 tun mouky, ale oteplení na konci měsíce si vyžádalo dočasné přerušení transportů. Plně začalo být několik tras využíváno až od ledna 1942.

V období největšího vytížení absolvovalo cestu života denně až 400 nákladních vozidel. Do města přivážely potraviny a opačným s nimi odjížděli evakuovaní Leningraďané. Přes nepřátelské bombardování a nálety bylo celkem 1 770 km tras cesty života mistrně řízeno sovětskými ženisty, kteří dohlíželi na to, aby po ní doprava mohla probíhat 24 hodin denně. 

Povinná evakuace z Leningradu byla nařízena v lednu a týkala se všech, kteří se nepodíleli na výrobě, chodu či obraně města. V únoru bylo evakuováno 117, v březnu 221 a v dubnu 163 tisíc osob. Díky tomu mohly být potravinové dávky postupně zvyšovány. Většina Leningraďanů se transportu nebránila, ale někteří se z obav o příbuzné či o svoje byty chtěli evakuaci vyhnout. Samotný převoz po překonání byrokratické mašinérie probíhal v naprosto nevyhovujících podmínkách. Zubožené Leningraďany vozili přes jezero často na otevřených korbách nákladních vozů. Typickým projevem nedostatku péče bylo, že se někteří podvyživení po dosažení druhého břehu doslova nacpali jídlem a zemřeli na důsledky přejezení. 

Skutečná cena vítězství

Blokáda sice byla zcela prolomena až v lednu 1944, ale hrůzy podzimu a zimy 1941–1942 se už neopakovaly. Město se vylidnilo (na konci roku 1942 mělo už jen něco přes 600 000 obyvatel) a na jaře 1942 se všude, kde to bylo možné, objevily zeleninové záhony. Zásobování už tak zdaleka nepředstavovalo takový problém a následující zima proběhla bez potíží. V lednu 1943 pak začala operace Jiskra, během níž se podařilo dobýt úzký pruh území jižně od Ladožského jezera a blokádu tak částečně prolomit. Byla zde vybudována železnice spojující město se zázemím, která se ale nacházela v dostřelu německých děl.

O rok později, 14. ledna 1944, začal sovětský útok, který město definitivně osvobodil. Poslední německý granát dopadl na Leningrad 23. ledna 1944, 27. ledna ve městě vypukly oslavy a v létě začal masivní návrat lidí zpět do města, které sice nezažilo takovou apokalypsu jako Stalingrad, ale přesto bylo bombardováním velmi silně postiženo. 

TIP: Hon na sabotéry: Příběh tajemného Povstalce z obklíčeného Leningradu

Odhady počtu civilních obětí obležení se liší. Zatímco starší hovoří o přibližně 649 000 mrtvých civilistů, ty novější kalkulující s oběťmi během evakuace hovoří až o milionu mrtvých Leningraďanů. Příčinou smrti byly v drtivé většině hlad, zima a epidemie, zatímco nepřátelské bombardování si vyžádalo životy asi „jen“ 17 000 osob. Oficiální místa rozsah tragédie tajila, i když připouštěla, že v obleženém městě panuje „strádání“ či „nedostatek“. Za sovětských časů se mohlo nahlas mluvit jen v oficiálním tónu o „nezměrném hrdinství“. Skutečná pravda se všemi negativními jevy a bez glazury oficiální heroizace vyšla na povrch až po pádu sovětského režimu. Ani to však na obrovském utrpení a hrdinství obyvatel Leningradu nemůže mnoho změnit.

Leningrad byl jedním z hlavních cílů invaze do Sovětského svazu. Nacházely se zde klíčové zbrojovky, loděnice a současně by jeho obsazení umožňovalo ohrozit spojení s přístavy v Murmansku a Archangelsku, kudy do Sovětského svazu proudila pomoc ze západu.

Vojska armádní skupiny Sever pod velením polního maršála von Leeba projela Pobaltím jako nůž máslem a 25. srpna byl Leningrad ze tří čtvrtin obklíčen a se zázemím, v sovětské terminologii s Velkou zemí (Boľšaja zemlja), jej spojovala poslední železnice. Toto spojení Němci přerušili o pět dní později obsazením železničního uzlu Mga. Zanedlouho, 8. září, pak do německých rukou padl Šlisseľburg v ústí Něvy, čímž bylo přerušeno poslední pozemní spojení velkoměsta se zbytkem sovětského území.

Významnějších úspěchů se ale už Němcům u Leningradu dosáhnout nepodařilo. Velký podíl na tom měl Žukov, který ve druhé polovině září a počátkem října 1941 velel vojskům Leningradského frontu namísto neschopného Vorošilova. Svoji roli sehrálo i německé soustředění na Moskvu, kam také byla významná část sil armádní skupiny Sever převelena. Přes několik pokusů Rudé armády o prolomení blokády tak na rozdíl od dynamických operací na jihu a ve směru na Moskvu zde přes dva roky probíhalo spíše něco, co připomínalo starou zákopovou válku. 

Vyhladit, srovnat se zemí

Koncem září 1941 se fronta severně a jižně od Leningradu stabilizovala a bez zásadních změn zůstala až do ledna 1943. V obklíčení se tak ocitlo celkem asi 2,8 milionu civilistů, přibližně 2,5 milionu ve městě a zbytek ve vesnicích v jeho okolí, které se wehrmachtu nikdy nepodařilo ovládnout. Němci na dobytí Leningradu neměli dost sil, a tak bylo rozhodnuto jej vyhladovět a zničit bombardováním. Leningrad, stejně jako Moskva, měl zmizet ze světa.

7. října 1941 vydalo německé Vrchní velitelství ozbrojených sil tento rozkaz: „Vůdce znovu rozhodl, že kapitulace Leningradu a později Moskvy nemá být přijata ani v případě, že by byla protivníkem nabídnuta … Je nutno počítat s velikým nebezpečím epidemií. Proto nesmí ani jediný německý voják vstoupit do těchto měst. Jestliže někdo opustí město směrem k našim liniím, musí být zahnán palbou zpět … I pro všechna další města má být uplatněno pravidlo, že dříve, než budou obsazena, mají být proměněna v rozvaliny dělostřeleckou palbou i leteckými údery, zatímco obyvatelstvo má být zahnáno na útěk … Tato vůle vůdcova má být dána na vědomí všem velitelům.“

Důstojníkům wehrmachtu, kteří by tak měli nutit svoje muže ke střelbě do civilistů pokoušejících se opustit město, prý tato, i když naštěstí pouze teoretická instrukce, nadělala mnoho vrásek.

Obrana města

Vedení města si nebezpečí plynoucí z německého postupu dobře uvědomovalo. Ještě v červnu 1941 tak byli z rozkazu leningradského sovětu mobilizováni všichni fyzicky schopní muži ve věku od 16 do 50 let a všechny ženy od 16 do 45 let s výjimkou těch, které se staraly o malé děti. Takto získané pracovní síly byly nasazeny ke kopání protitankových příkopů na přístupech k městu, k budování krytů a později k vytváření protipožárních týmů a k nahrazování odvedených dělníků ve zbrojovkách. 

Od července také v Leningradu probíhaly odvody do jednotek lidových milicí (tzv. narodnoje opolčenije). Skládaly se především ze studentů, inženýrů, dělníků, ale našli bychom mezi nimi i hudebníky či herce. Formálně byl vstup dobrovolný, ale odmítnout jej fakticky nebylo možné. Jejich výcvik byl nedostatečný a výzbroj nevyhovující. Tyto jednotky pochybné bojové úrovně pak byly nasazeny s otřesnými ztrátami v podstatě jako kanónenfutr. Přestože šlo o šílené plýtvání sovětským lidským potenciálem, podle oficiální verze jejich nasazení na přístupech k Leningradu umožnilo získat cenný čas.

Dokončení: Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu (2)

Oficiální místa z propagandistických důvodů rozsah katastrofy a rychlost německého postupu nepřiznávala. Leningraďané však měli v živé paměti Stalinův teror 30. let a nedůvěra k oficiálním informacím a šíření šeptandy se stalo všeobecným jevem. Jedno z nejznámějších hesel znělo „Vyhráváme, ale Němci postupují“. Všeobecnou nervozitu vyvolávala zejména otázka evakuace, a to tím spíš, že nejvzácnější památky z paláců, muzeí a galerií začaly být odváženy do bezpečí ihned po začátku německé invaze. O reálné situaci si obyvatelé Leningradu mohli udělat obrázek také podle toho, že se v září v novinách objevily instrukce, jak svazkem granátů či molotovovým koktejlem útočit na tank. 

Když psal Michael Crichton v roce 1993 svůj sci-fi román Jurský park, záměrně v něm dlouho neřešil, kde vezmou tvůrci pravěké zoo DNA druhohorních ještěrů. Pak ovšem ve vědeckém časopise Science narazil na studii z roku 1982, která mu pomohla: Dočetl se, že entomolog George Poinar a jeho žena Roberta Hessová prozkoumali tělíčko mouchy, jež před čtyřiceti miliony let uvízla v pryskyřici. Smůla se proměnila v jantar a zakonzervovala hmyz tak dokonale, že v něm zůstaly patrné i jednotlivé buňky. 

V krátkém článku od Poinara a Hessové není o „pravěké DNA“ ani zmínka. Přesto nechal Crichton badatele ve svém románu izolovat dinosauří DNA z druhohorního komára, který před smrtí nasál krev dinosaura. Spisovatel měl dobrý důvod věřit, že genetická informace z druhohor přečká v jantaru bez větší újmy. Jeho přesvědčení podpořila také zpráva z roku 1994, v níž zmíněné vědecké duo ohlásilo první úspěšnou izolaci zlomků DNA z kostí dinosaurů starých osmdesát milionů let. Jenže pak přišlo kruté vystřízlivění. 

Písmenková polévka

Jiné týmy pokusy Poinara a jeho následovníků pečlivě zopakovaly – a neuspěly. Ve fosiliích zkrátka žádnou DNA nenašly. Navíc prokázaly, že i za teploty −5 °C se deoxyribonukleová kyselina rozpadá tempem, které ji do sedmi milionů let promění na jednotlivá písmena genetického kódu. Snaha zkoumat takovou DNA by byla stejně naivní jako pokusy přečíst text v polévce se zavářkou z písmenkových těstovin… 

Dnes se za nejzazší limit pro zkoumání pravěké genetické informace považuje stáří v rozmezí 0,5–1,5 milionu let. Po uvedenou dobu totiž DNA vydrží v dostatečně dlouhých fragmentech, z nichž pak vědci dokážou dědičnou informaci poskládat: Získali tak například kompletní genom pravěkých koní či mastodontů, a dokonce neandertálců.  

Jakou DNA tedy nacházel v jantaru Poinar? V drtivé většině šlo o genetickou informaci, jež se navzdory všem preventivním opatřením vloudila do materiálu odjinud. Nebyl přitom zdaleka poslední, kdo se nechal ošálit kontaminací a za prehistorické vzorky zprvu považoval DNA lidí, kteří s kostmi manipulovali. 

Mamuti na obzoru?

Poznání kompletní dědičné informace pravěkých tvorů však neznamená, že tato stvoření dokážeme přivést zpět k životu. Z holé DNA totiž zatím nikdo živočicha „vypěstovat“ neumí – zvládáme to pouze v případě virů či jednoduchých bakterií, jejichž dědičná informace nespočívá v buněčném jádru. Organismy od kvasinek přes rostliny až po živočichy včetně člověka ji však mají do zmíněného jádra důkladně sbalenou: Například u savců se v každé buňce nachází zhruba dva metry dvojité šroubovice DNA. Aby se do jádra vešla, je navinuta na mnoha bílkovinných „cívkách“, které se významně podílejí na aktivitě genů, a tím i na řízení životních pochodů v buňkách.  

Pokud bychom holou DNA mamuta bez bílkovinných cívek a dalšího příslušenství vložili do „vykuchané“ sloní buňky zbavené jejího buněčného jádra, mamutí buňka by nevznikla. Původní hostitelka by naopak uhynula, protože holá DNA jádro nenahradí. Také pro vznik dinosauří buňky bychom potřebovali jádro z pravěkého ještěra, z fosilií ho však nezískáme. 

Teoretická šance 

Představme si, že bychom jádro z mamutí buňky přece jen našli. Co bychom s ním podnikli? Mohli bychom zopakovat experiment s klonováním, který přivedl na svět slavnou ovci Dolly (viz Zdravý klon): Nejprve bychom odebrali vajíčko slonice, odstranili z něj jeho dědičnou informaci a vložili dovnitř jádro z buňky mamuta. Vajíčko by se tím proměnilo v zárodek. Začalo by se vyvíjet embryo, vědci by jej přenesli do dělohy slonice a doufali by, že se narodí mládě mamuta. Úspěch postupu nelze vyloučit, ale šance bývají mizivé, neboť klony se obvykle rodí s těžkými tělesnými defekty. 

Teoreticky tedy naklonování mamuta nic nebrání, prakticky nám však chybí jádro jeho buňky. I do těch nejlépe uchovaných mršin nalezených v permafrostu se totiž zakousl zub rozkladu. V průběhu tisíciletí mohla těla opakovaně roztávat a opět mrznout, což se negativně podepsalo na jejich stavu. Přesto nejsme úplně bez šance: Klon se dá vytvořit i ze zmrzlých buněk, jak dokazují výsledky japonských vědců, kteří naklonovali myši z buněčných jader odebraných z mrtvolky uskladněné šestnáct let při −20 °C. Jenže zvíře na rozdíl od mamutů uhynulo před zanedbatelnou dobou a spočívalo ve stálé teplotě. 

Šlechtění místo klonování

Alternativu ke klonování tvoří šlechtění: Některé živočichy člověk ve volné přírodě vyhubil, ale chová jejich blízké příbuzné. Platí to například o praturovi, předkovi domácího skotu. Poslední exemplář uhynul v roce 1627 v polské oboře Jaktorów, zatímco třeba poslední divoký kůň tarpan zemřel v roce 1879 v Rusku. Primitivní plemena své vymizelé divoké předky v jistých nápadných znacích připomínají, a chovatelé se tak snaží pomocí šlechtění „vrátit čas“.  

Například v Polsku se už ve 30. letech minulého století pokusili z některých domácích koní vyšlechtit zvíře podobné tarpanovi, a získali tak plemeno konik. Němečtí zoologové a bratři Lutz a Heinz Heckovi jej dál křížili s domácími koňmi dovezenými z Mongolska, Islandu či ostrova Gotland – a zrodil se Heckův kůň, klidné, přátelské, inteligentní a soběstačné plemeno, jež vyniká také silou. V 60. letech se například i americký chovatel Harry Hegard snažil vyšlechtit „následníka“ tarpanů, a to z divoce žijících mustangů a vybraných domácích koní.

Jak namíchat koně

Tytéž záměry byly patrné při šlechtění skotu připomínajícího pratura. I v této oblasti se ve 20. letech projevili bratři Heckové, ovšem výsledkem jejich snah se stal dobytek, který se vyhynulému předkovi příliš nepodobal. V současné době přitom probíhá hned několik projektů šlechtění skotu připomínajícího pratura nejen vzhledově, ale také odolností a dalšími vlastnostmi: Často se proto kříží primitivní plemena z jižní Evropy a někdy i katalánští sudokopytníci využívaní k tradičním býčím zápasům. 

Křísení vyhynulých či vyhubených živočichů by mohla podpořit molekulární genetika a genové inženýrství. Vědci dnes totiž mají nástroje, díky nimž mohou cíleně zasáhnout na více místech dědičné informace. S jejich využitím snad půjde „přepsat“ geny v organismu tak, aby se zvíře po úpravě DNA maximálně přiblížilo vyhynulému druhu. 

Slon versus mastodont 

Například mastodont sdílí významnou část genetické informace se svým nejbližším žijícím příbuzným, slonem indickým, ale zároveň se od něj v mnoha ohledech liší. Vědci by proto mohli vzít oplodněné sloní vajíčko s kompletní DNA a metodami genového inženýrství z ní „vystříhat“ úseky, jimiž se obě zvířata odlišují. Do vzniklých děr by pak „všili“ záplaty odpovídající úsekům deoxyribonukleové kyseliny mastodontů. Na konci procedury by se DNA oplodněného vajíčka hodně podobala dědičné informaci v buňkách vyhynulého chobotnatce. A po přenosu do dělohy slonice by se mohl narodit malý mastodont.    

Harvardský tým pod vedením George Churcha už po zmíněné cestě opatrně vykročil: Sloní buňky zatím pěstuje v laboratoři, jednotlivé geny v nich nahrazuje mamutími a sleduje, jak se vlastnosti buněk mění. Ukázalo se například, že mamut si podle svého genu vyráběl krevní barvivo, jež velmi účinně přenášelo kyslík za nízkých teplot. I v třeskutých mrazech ledových dob si tudíž zajistil dobrou funkci kůže a tkání, které snadno prochládají, například ušních boltců.

Kam s ním?

Zatím nevstal z mrtvých jediný vyhynulý či vyhubený živočich. Přesto bychom se měli rovněž zamyslet, k čemu by nám oživené zvíře bylo a zda ho vůbec máme křísit. Odpověď se snáz hledá u druhů, které přičiněním člověka zmizely z povrchu Země relativně nedávno. V přírodě totiž chybějí a jejich návrat by neměl představovat zásadní problém – samozřejmě za předpokladu, že ještě existují místa, kde by tato zvířata mohla nerušeně žít. 

Již máme bohaté zkušenosti s návratem živočichů, kteří sice nevyhynuli, ale z určitých oblastí zmizeli a následně se tam s pomocí člověka nebo i bez ní vrátili. „Comeback“ na české území se povedl vlkům, krkavcům a bobrům, ochránci se snaží vrátit do některých našich řek lososa, do opuštěných vojenských prostorů byli vysazeni zubři. Místo by se tedy jistě našlo také pro pratury či tarpany. 

Zbývá zodpovědět otázku, jak geneticky pestrou populaci bychom dokázali z oživených zvířat vytvořit. Pokud by společenství zůstávalo malé a živočichové by se rozmnožovali mezi sebou, přetrvala by u nich genetická „jednotvárnost“. Takový druh nedokáže reagovat na změny životních podmínek a nemůže se dál vyvíjet. Navíc mu po několika pokoleních hrozí degenerace.

Zpátky do minulosti

Jinak je tomu se vzkříšením dávno zmizelých tvorů, jako jsou mamuti, mastodonti nebo srstnatí nosorožci, žijící v ekosystému tzv. mamutí stepi, kterou kromě klimatu formoval i pohyb velkých zvířat krajinou či spásání vegetace. Měli bychom tedy oživené chobotnatce vysadit například na Sibiři a přičinit se, aby tamní lesnatou tajgu nahradila obnovená mamutí step? 

Někteří ruští vědci jsou přesvědčeni, že obroda uvedeného druhu krajiny na větších plochách by pomohla v boji s globálním oteplováním, protože step či tundra se ohřívají méně než lesy. Dalo by se tak prý zastavit tání permafrostu. Řada odborníků však obnovu mamutí stepi razantně odmítá. Poukazují, že metamorfóza tajgy na step by smetla současnou faunu i flóru. 

TIP: Čínský klon mimořádně úspěšného policejního psa nastupuje výcvik

Dávné prostředí by navíc mělo daleko k dokonalosti, neboť mamut nepatřil k jeho jediným obyvatelům a bez dalších druhů by mamutí step nevznikla. Nesmíme také zapomínat, že oživení vymřelých druhů vyžaduje velké investice, a to s pochybnými vyhlídkami na úspěch. Mnoho odborníků se tudíž domnívá, že by peníze lépe posloužily při ochraně stávajících živočichů. 

Hlavní inspirací pro slavný román Jamese Fenimora Coopera byl únos jisté Jeminy Boonové, k němuž došlo v roce 1776. Dceru Daniela Boona, proslulého hraničáře z Kentucky, unesla spolu se dvěma dalšími dívkami skupinka Šošonů a Čerokíjů. K šošonským sídlům na řece Ohio už však únosci svou kořist nedovedli. Třetí den cesty, zrovna když rozdělali oheň k přípravě snídaně, byli dopadeni družinou pod vedením samotného Boona. Zaznělo několik výstřelů, dva indiáni skončili smrtelně ranění na zemi a zbylí únosci uprchli. Zachránci se obávali, že dívky budou přinejmenším znásilněné, ale k ničemu takovému naštěstí nedošlo. 

Jemina Boonová strávila v indiánském zajetí pouhé tři dny. Jiné ženy ale měsíce či roky a někdy i zbytek života. Pro nepočetné indiány totiž byly únosy žen a dětí (a to nejen bělochů, ale i z jiných kmenů) prostředkem k navýšení vlastní populace. Některé z jejich obětí čekal osud tragický, jiné nakonec šťastný. To byl i případ Mary Rowlandsonové. 

Za války krále Filipa

V letech 1675 až 1678 zasáhl osadníky v Nové Anglii krutý konflikt s koalicí tamních indiánských kmenů. Hlavním důvodem bylo zabírání půdy a odlišné vnímání jejího vlastnictví mezi původními obyvateli a nově příchozími. V čele povstání stanul náčelník Metacomet, jemuž evropští kolonisté přezdívali Filip. Díky tomu tato velká indiánská válka vstoupila do historie jako válka krále Filipa. Šlo o brutální a krvavý zápas, jemuž padla za oběť řada kolonistů a při kterém byla zničena či poškozena řada anglických osad. V srpnu roku 1676 byl Metacomet zabit, jeho tělo rozčtvrceno a hlava na dlouhá léta vystavena na kůlu v Plymouthu, zatímco náčelníkova žena a malý synek byli prodáni po 30 šilincích do otroctví do Západní Indie (stejný osud čekal stovky dalších indiánů). Boje trvaly až do uzavření míru roku 1678, který stvrdil ovládnutí Nové Anglie kolonisty.

Vraťme se ale nyní o něco zpět, konkrétně do 10. února 1676, kdy velká skupina indiánů zaútočila na městečko Lancaster v Massachusetts. Za úsvitu se osadou začaly rozléhat výstřely z mušket a několik domů se ocitlo v plamenech. Mezi přepadenými obyvateli byla i Mary Rowlandsonová (1637–1711), manželka reverenda Josepha Rowlandsona. Ten se tou dobou shodou okolností nacházel v Bostonu, což mu patrně zachránilo život. Také Mary měla svým způsobem štěstí, i když se stala svědkem kruté smrti mnoha příbuzných a sousedů, včetně tohoto nejmenovaného muže: „Další utíkal pryč, byl postřelen a zraněn a upadl; prosil je o svůj život, slibujíce jim peníze, ale oni mu nevěnovali pozornost a udeřili ho do hlavy, svlékli ho donaha a vyhřezli mu útroby.“ Kulky začaly létat i do domu, kde se ukrývala Mary. Jedna ji zranila do boku a další dvě poranily její šestiletou dceru Sarah, kterou držela v náručí.

V rukách pohanů

Mary se nicméně podařilo přežít – spolu s dalšími 24 osobami, mezi nimiž byly i její tři děti. Indiáni z kmene Narragansettů si pak přeživší rozdělili a vyrazili pryč z vypleněné osady. Mary slíbili, že jí neublíží. První noc v zajetí, během níž se její věznitelé radovali a hodovali ze získané kořisti, prý byla tou nejhorší v jejím životě, „Ach! Ten povyk a zpěv a tanec a křik oněch černých stvoření noci, jež onomu místu dávaly podobu pekla!“ Následovalo devět dní těžkého pochodu hlubokým sněhem, během kterého „zesnula jako beránek“ Maryina zraněná dceruška. Patrně to bylo dobře. Indiáni jí totiž předtím vyhrožovali, že neustále plačící Sarah sami zabijí úderem do hlavy. 

Krátce na to Mary její věznitel prodal do otroctví náčelníkovi Quannopinovi, který ji využíval jako služku a nosičku nákladu. Při jedné zastávce zjistila, že její čtrnáctiletý syn Joseph a desetiletá dcera Mary stále žijí. Dlouho se s nimi ale vidět nemohla. Strach z pronásledovatelů hnal indiány stále dál zasněženou krajinou a rodina byla znovu rozdělena. Cesta byla náročná, a když už vyčerpaná Mary nebyla schopná nést svůj náklad, Quannopinova manželka jí jen uštědřila facku. Navíc začalo docházet jídlo a skupina se z nouze živila i vařenými kopyty. Při dalším z řady přesunů překročila Maryina skupina řeku Connecticut a zamířila za samotným „králem Filipem“. Když Mary zjistila, kolik pohanů obývá Metacometův tábor, padla na ni hrůza. Netušila přitom, že nejhorší útrapy už má ve skutečnosti za sebou.

Na svobodu

Konečně je čekal odpočinek a normální jídlo. Je ovšem pravda, že jako zajatkyně ho neměla nikdy nazbyt a většinou trpěla hladem. Setkala se i se samotným Metacometem, který jí dokonce nabídnul, zda si nechce zakouřit dýmku, čímž ovšem pohrdla. Jako šikovaná švadlena byla požádána, aby pro jeho syna ušila košili. Zdánlivě nevinná záležitost se stala další ukázkou hluboké rozdílnosti obou kultur. Jako oddaná puritánka totiž Mary odmítla šít během neděle a zase byl oheň na střeše. Jedna indiánka jí za to hrozila, že jí rozbije hlavu tomahavkem.

Když byla Mary před Metacometa předvolána podruhé, vyslechla si neočekávanou nabídka. Náčelník jí oznámil, že ji propustí, pokud za ni bude shromážděno výkupné ve výši 20 liber, dvou kabátů, půl bušle (něco přes 17 litrů) kukuřice a nějakého tabáku. Trvalo ovšem týdny, než požadované výkupné dorazilo z Bostonu. Stalo se tak 2. května 1676. 

TIP: Milovník divochů: George Catlin se stal nejslavnějším malířem indiánů

Mary Rowlandsonová tedy prožila v zajetí necelé tři měsíce. Vrátila se z něj hladová, zubožená a bez jednoho ze svých dětí. Naštěstí se nepotvrdily zavádějící informace týkající se údajné nové svatby jejího manžela, ani škodolibé tvrzení jednoho indiána o tom, že ochutnal maso z jejího syna. Po nějaké době se Mary setkala s celou svou rodinou a v roce 1682 publikovala svůj příběh. Kniha, v níž nepřestávala ustavičně vzdávat díky Bohu, se rychle stala bestsellerem, vůbec prvním v americké historii. Po manželově smrti se podruhé vdala a zemřela roku 1711. 

Loni v Arktidě zuřily extrémní požáry. Postihly jak Sibiř, tak i Aljašku, i další místa. A jak se zdá, nemuselo to zůstat bez následků. Odborníci varují, že v mrazivém arktickém podzemí, které je plné rašeliny, velmi pravděpodobně stále doutnají pozůstatky loňských ohňů. A kvůli nezvykle horkému a suchému jaru, které teď v Arktidě panuje, by teď loňské požáry mohly „obživnout“. A jako ohnivé zombie znovu devastovat rozsáhlé plochy Arktidy.

Jak nedávno prohlásil Mark Parrington, expert na lesní požáry evropské agentury European Union's Copernicus Atmosphere Monitoring Service, podle aktuálních satelitních pozorování aktivních požárů v Arktidě již může docházet k zažehnutí takových „zombie“ požárů. Ačkoliv pozorování ještě nebyla potvrzena přímo v terénu, jde o ta nejvýraznější ohniska výskytu loňských arktických požárů.

TIP: Neviditelný oheň: V Indonésii bojují s podzemními požáry

Parrington se obává, že bychom se mohli stát svědky kumulativního efektu, kdy se loňské požáry „prodlouží“ do letošní sezóny na severní polokouli. Asi není nutné zdůrazňovat, jak široce devastující účinky na krajinu i prostředí by to mohlo mít. Arktida je plná rašeliny, která je teď kvůli suchému jaru výjimečně vyschlá. Jakoby se chladný sever Země proměnil na obrovskou zápalku. Arktické požárníky nejspíš čekají horké chvilky.

Tématu koronaviru se nedá vyhnout – a potrápit nás může i jazykově. Především: Je to vir, nebo virus? Ve slovníku najdeme obě varianty, rozdíl však spočívá v jejich užití. V obecném kontextu můžeme klidně říkat „vir“, ale v odborném jazyce je namíste pouze „virus“. Takto se ustálila i podoba „koronavirus“, spíše než „koronavir“.

TIP: Co říkáme, když nemáme peníze: Nemáme ani vindru, jsme plonk a úplně švorc

A jak na skloňování viru či virusu? Opět si můžeme vybrat. Upřednostníme-li v prvním pádě variantu „vir“, skloňujeme podle očekávání „vir bez viru“. Pokud zní ovšem první pád „virus“, máme volbu buď „virus bez viru“, nebo „virus bez virusu“. Ačkoliv uším mnoha z nás druhé uvedené zřejmě právě nelahodí, v běžné, neodborné komunikaci posvěcují pravidla pravopisu i tuto možnost.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Německá armáda vstoupila do první světové války s vypracovaným systémem první pomoci už na bojišti. Důstojníci i mužstvo s sebou nosili obvazy, léky proti bolesti, někdy i tablety s morfinem.

U každého praporu sloužili dva důstojníci-lékaři, čtyři poddůstojníci zdravotní služby a 16 nosičů zraněných, kteří byli označeni viditelným symbolem červeného kříže a oficiálně patřili mezi nebojující. Rotní obvaziště se nacházela v blízkosti první linie, plukovní obvaziště obvykle v druhé linii, kde již bývaly k dispozici kryty s elektrickým osvětlením. Potřeboval-li raněný více péče, byl přepraven do odsunové sběrny (Wagenhaltplatz). Tu tvořila soustava bunkrů vzdálená od plukovního obvaziště asi čtyři kilometry. Hlavní obvaziště se nacházelo ještě dál v týlu (zhruba 10 km) a raněné tam obvykle až pod rouškou tmy odvážely sanitní vozy.

Zákopová noha

Lékaři se potýkali s nepřebernými variacemi různých amputací končetin, ale i se situacemi, s nimiž se před válkou v podstatě nemohli setkat. Častý problém představovalo nebezpečné šíření infekcí v ranách, jež způsobovaly střepiny dělostřeleckých granátů. Ty na sobě většinou měly – zvlášť v případě dobře hnojených polí ve Francii – organické látky z hnojiv, které do ran zanesly látky způsobující gangrénu či tetanus.

Četným zdravotním neduhem vojáků se stala i takzvaná zákopová noha, jejíž příčinu lékaři odhalili právě až v roce 1916. Šlo o plíseň z vlhka, která vznikala z prostého důvodu – vojáci, již třeba strávili několik hodin hlídky po kotníky ve vodě, si následně nohy pořádně nevysušili. Léčba následků trvala pro ty šťastnější několik týdnů v lazaretu, ale často končila také amputací či dokonce smrtí.

Šrapnelový šok

Právě během bitev u Verdunu či Sommy si tehdejší odborníci začali připouštět, že existuje něco, pro co se později vžil název šrapnelový šok (shell shock) či válečný stres. Lékaři začali připouštět, že jde o psychickou poruchu, a nikoliv o zbabělost, za niž tento stav duše vojáka vydávali hlavně neempatičtí velitelé.

Ve verdunských zákopech byly mnohdy k vidění vskutku mrazivé výjevy, kdy muži – lhostejno z jaké strany – zcela dezorientováni hystericky pobíhali a nevnímali rozkazy ani hrozící nebezpečí. Důstojníci se je snažili co nejdříve hospitalizovat mimo frontovou linii, protože podobné scény ještě více podrývaly už tak mnohdy hroutící se morálku prostých vojáků. 

Hledání i ztráta víry

Všudypřítomná smrt, která mohla přijít v podstatě každou vteřinou, vrhala vojáky do kolotoče všemožných rituálů, víry v pověry, talismany či v osud. Mnohdy se jednalo o jedinou možnost, jak si muži mohli udržet bystrou mysl i odvahu vrhat se znovu a znovu vstříc nekonečnému přívalu kulometných dávek a dělostřelecké palby. „Nad hlavami náhle slyšíme hvízdání. Je to náš první granát. Dopadá přímo doprostřed nepřátelské pěchoty. (…) Vidíme, jak vojáci šílejí, díváme se na muže pokryté hlínou a krví, na muže, kteří padají jeden přes druhého,“ líčil v dochovaných záznamech první den německého útoku neznámý francouzský důstojník.

Dokončení: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (4)

Voják, jenž věřil, že smrt či naopak život jsou mu nezvratně předurčeny, se vrhal do dalších akcí o něco snadněji. „Deset hodin trávit v podzemním krytu pod dělostřeleckou palbou. Deset hodin v očekávání, že budu pohřben zaživa, případně že budu rozmetán do vzduchu, pokud granát exploduje v našem muničním skladě,“ poznamenal v dopise domů německý voják Anton Steiger. Během války mnoho jemu podobných svou víru v Boha ztratilo, jiní se s děsivými zážitky naopak vyrovnávali opačně – nechávali se pokřtít. 

Navzdory jednotkám existujících příkladů si stále jen s obtížemi dovedeme představit, že velká metropole od základů pozvolna vzniká například uprostřed pouště či na odlehlých travnatých pláních. Jenže s rostoucí světovou populací nebude mít lidstvo na výběr a k zakládání nových domovů jej časem přinutí příroda. Umělý zrod takového sídla přitom znamená extrémně riskantní počin, a to i v obdobích prosperity – jak dokládá třeba americké California City.  

Na samotě v poušti

Psal se rok 1958 a Spojené státy zažívaly vlnu euforie spojenou s koncem druhé světové války a následným rozvojem průmyslu. Všudypřítomný optimismus dokonce inspiroval českého rodáka a doktora sociologie Nathana Mendelsohna, aby si zkusil prožít svůj americký sen – a tím se mělo stát založení města. Amerika k němu byla štědrá: Když se v roce 1920, v Nathanových pěti letech, rodina přestěhovala do USA, dokázali mu otec s matkou zajistit dobré vzdělání i rozvoj mnoha z jeho talentů. Vystudoval psychologii a sociologii, ale ponořil se také do urbanismu a způsobu, jakým se organicky utváří struktura města. A odtud zbýval už jen krůček k vytyčení velkého cíle: založení vlastního sídla. 

V Mohavské poušti, asi sto dvacet kilometrů od Los Angeles, koupil Mendelsohn pozemek o rozloze 332 kilometrů čtverečních a vytyčil na něm hranice nového města nazvaného California City: Mělo jít o třetí největší metropoli v Kalifornii, hned po Los Angeles a San Diegu. Jenže její duchovní otec narazil na problém – nechtěli se tam stěhovat lidé. 

„Stavba se prezentovala jako extravagantní projekt, ale bohužel naprosto selhala,“ vysvětluje fotograf Noritaka Minami. „Spousta lidí si v lokalitě koupila pozemky, aniž by ji předtím navštívili. A věřím, že kdyby se tam nejdřív zajeli podívat, jejich zájem by opadl,“ dodává. Město mělo totiž vzniknout ve velmi odlehlé krajině, zbytečně vzdálené od nejbližšího nájezdu na dálnici, a dostat se do Los Angeles by trvalo několik hodin. Zájem o bydlení v metropoli budoucnosti, jejíž výstavba v podstatě skončila narýsováním silnic, byl tak mizivý, že se Mendelsohn vytouženého snu nakonec vzdal: Když v roce 1969 prodával svůj podíl, vyšplhal se počet obyvatel na pouhých třináct set.   

Nový život  

Od 70. let však v okolí naplánované zástavby vyrostlo vězení se středním zabezpečením California City Correctional Facility, letecká základna Edwards Air Force Base, „kosmický přístav“ Mojave Air and Space Port a také areál pro testování vozidel Hyundai a Kia. Mnozí zaměstnanci zmíněných zařízení přitom našli domov právě v California City. Nyní tam tedy žije asi patnáct tisíc lidí, což se však ani zdaleka neblíží počtům, jaké zamýšlel Mendelsohn. 

Příběh dalšího „vysněného města“, nazvaného Arcosanti, má s California City mnoho společného: Obě vyrostla v americké poušti a zrodila se v hlavě odvážného vizionáře. Arcosanti nicméně nemělo vzniknout v době poválečného boomu, nýbrž v roce 1970 coby reakce na způsob, jakým se tehdy budovala sídla v USA.

Jeho tvůrci Paolovi Solerimu se nelíbilo, že moderní zástavba počítá s tím, že každý vlastní automobil. „Vinou autocentrismu se nezlepšuje mobilita, ale vzniká moderní poustevnictví, kdy jednotlivé domy stojí osaměle v poli dalších. Utvářejí tak pomyslnou pláň sebezapření, poháněnou falešnou myšlenkou soběstačnosti,“ vysvětloval Soleri návrh města zhruba pro pět tisíc lidí, jež by se netáhlo do šířky, ale naopak by rostlo do výšky. „Problém současných sídel tkví v tom, že se jejich domy navrhují jen na několik pater, takže se zbytečně roztahují v prostoru.“

Tisíce lidí v houbě

Ital spatřoval řešení v tzv. arkologii, tedy jakémsi prolnutí architektury s ekologií. A jako názorný příklad navrhl právě Arcosanti, působící coby obří pouštní organismus, v jehož buňkách inspirovaných houbami či větvemi stromů žijí lidé. Soleri měl tedy vizi, převedl ji do návrhu – jenže postrádal prostředky, aby ji přetavil v realitu. Město tudíž mělo vzniknout díky práci dobrovolníků. 

Utopická myšlenka skutečně přilákala stovky nadšenců, kteří začali stavět, a dokonce věřili, že do pěti let bude hotovo. Jejich zápal však záhy vyprchal: Zkonstruovat kupolovitou budovu s pětadvaceti patry by bylo náročné i pro profesionální firmy. Amatéři vyrábějící všechno svépomocí byli zcela bez šance na úspěch. A tak v poušti, kde se měla zrodit budoucnost, dnes stojí jen malé torzo města. Od roku 1970 vyrostla pouhá tři procenta návrhu a v současnosti slouží jako domov Soleriho oddaných následovníků, kteří věří, že se jednou podaří dílo dokončit. Vizionář však v roce 2013 zemřel a bez něj se pomalu vytrácí i síla jeho radikálních idejí.  

Stavíme. Ale pro koho?

Zatímco v případě Soleriho a Mendelsohna selhaly sny jednotlivců, na druhé straně oceánu ve Španělsku se vymklo z rukou něco, čemu Christopher Marcinkoski z University of Pennsylvania říká „spekulativní urbanizace“. Jde o budování s cílem zvýšit hrubý domácí produkt státu bez ohledu na využitelnost nových projektů. Pyrenejský poloostrov zaznamenal v tomto duchu na počátku 21. století stavitelský boom, jenž ani zdaleka neodpovídal očekávanému růstu populace a doslova se příčil zdravému rozumu. „V zemi jste velice snadno narazili na vesnici se třemi stovkami obyvatel, která plánovala rozšíření tak, aby se jejich počet zdvojnásobil,“ vysvětluje Marcinkoski. 

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

Zároveň se však budovalo i na zelené louce: Například 64 kilometrů od Madridu vznikalo od roku 2006 město Ciudad Valdeluz pro třicet tisíc lidí. Jenže ekonomická krize v roce 2008 zastihla Španělsko nepřipravené a drtivá většina developerských projektů se zastavila. Ciudad Valdeluz tudíž zůstalo z velké části jen „narýsované“ vozovkami a dnes tam žijí asi tři tisíce obyvatel, kteří jsou odříznuti od hlavních dopravních tepen a nemají si kde najít práci. Následky krize byly dokonce tak drastické, že se v roce 2014 ve Španělsku nacházely tři miliony neobydlených domů.

Hříchy chamtivosti

Ruku v ruce s urputnou výstavbou domů šlo v jihoevropském státě i budování letišť a rozšiřování těch stávajících. Mezi 90. léty a rokem 2010 tak vzniklo osm nových vzdušných přístavů a kapacita jednadvaceti dalších se zvětšila. Některé z nich přitom následně zkrachovaly a jiné dnes nabízejí pouze mizivé množství letů. Podobná situace přitom ve Španělsku panuje u silniční sítě: Spousta pozemních komunikací se začala stavět, ale dosud se je nepodařilo dokončit.