Vědci zatím ještě nedovedou nahradit celé lidské orgány plnohodnotnými bionickými verzemi. Jsme ale na dobré cestě a nejnovější bionické „oko“ ukazuje, že to zřejmě nebude trvat moc dlouho. Zhiyong Fan z hongkongské Hong Kong University of Science and Technology a jeho spolupracovníci doufají, že by z jejich technologie časem mohly vzniknout funkční oční protézy a „oči“ pro humanoidní roboty.

Fanův tým vytvořil zařízení, které napodobuje strukturu lidského oka. Je srovnatelně citlivé na světlo, a zároveň má rychlejší reakční dobu než přírodní lidské oko. Bionické oko tvoří membrána z oxidu hliníku, představující sítnici, která je hustě pokrytá nanosenzory z perovskitu, oxidu vápníku a titanu, který je citlivý na světlo. Tyto nanosenzory přitom napodobovují světločivné buňky oka.

TIP: Měkké robotické čočky dokážou zoomovat: Stačí dvě mrknutí oka

Nové bionické oko detekuje změny dopadajícího světelného záření rychleji, než to zvládá lidské oko. Zatímco našemu oku trvá reakce na takovou změnu 40 až 150 milisekund, bionické oko reaguje za 30 až 40 milisekund. Na druhou stranu, lidské oko pokryje rozsah výhledu 150 stupňů, zatímco oko hongkongského týmu jen 100 stupňů. I to je ale lepší než obvyklých zhruba 70 stupňů, které pokrývají soudobé senzory srovnatelných parametrů.

Syntetické oko by teoreticky mohlo mít mnohem větší rozlišení obrazu než lidské oko, protože obsahuje 460 milionů senzorů na centimetr čtvereční, oproti 10 milionům u lidského oka. Problém je ale v tom, že toto množství nanosenzorů je u celého bionického oka připojeno k pouhé stovce drátků. Umělé oko tedy vytváří snímky o rozlišení jen 100 pixelů.

Planetky a komety obvykle považujeme za dvě různé skupiny objektů, které se navzájem liší. V poslední době se ale ukazuje, že tohle rozdělení nemusí být tak jednoznačné. Astronomové občas narazí na objekty, které zpočátku vypadají jako planetky, později ale vyvinou aktivitu, která je typická naopak pro komety.

Na jeden takový objekt nedávno narazily teleskopy systému pro detekci pro Zemi potenciálně nebezpečných planetek ATLAS (Asteroid Terrestrial-impact Last Alert System), který provozuje americká University of Hawaiʻi at Mānoa. A bylo to na neobvyklém místě. Loni v červnu objevil ATLAS slabě viditelnou planetku na oběžné dráze, po které Jupiter obíhá kolem Slunce. Vědci si pak všimli, že tato planetka má cosi jako kometární ohon.

Planetka s ohonem

Následná pozorování potvrdila, že planetka skutečně má „ohon“ tvořený plynem a prachem, jakoby to byla kometa. Pozorování z letošního dubna ukázala, že dotyčná planetka je stále tímto způsobem aktivní, takže jde o dlouhodobou záležitost. Zvláštní je na tom ale to, o jakou planetku vlastně jde.

TIP: Překvapivá proměna: Asteroid 6478 Gault změnil barvu z červené na modrou

Planetka, která dostala označení 2019 LD2, je totiž jedním z trojánů, neboli planetek, které obíhají Slunce po stejné dráze jako plynný obr Jupiter, jen o kus před ním a také o kus za ním. Trojánů již bylo objeveno několik tisíc. U žádného z nich jsme ale zatím nepozorovali kometární ohon. 2019 LD2 je první takovou planetkou a jistě se dočká detailního průzkumu.

Zatím není jasné, proč je právě tento troján aktivní. Mohl by to být důsledek srážky mezi trojány nebo by mohlo jít o nedávno zachycené těleso z jiné části Sluneční soustavy.

Ani ve světě sopek netrvá sláva věčně. Geologové nedávno zjistili, že vulkán, o němž jsme se učili jako o největším na světě, tedy havajská Mauna Loa, o tento primát přijde. Mauna Loa se sice tyčí od své podmořské základny do výšky asi 9 170 metrů, čímž technicky vzato poráží i Mount Everest, a má objem asi 80 tisíc kilometrů krychlových, ani to ale nestačí na vulkán zvaný Pūhāhonu, což havajský znamená „želva, která se vynořuje kvůli nádechu“.

Pūhāhonu se nachází v oceánu 952 kilometrů severovýchodně od Honolulu. Celý vulkán se skrývá pod mořskou hladinou, až na dva ostrůvku Gardner Pinnacles, které vystupují jen 52 metrů nad mořskou hladinu. Havajská „želva“ je součástí dlouhého řetězce podmořských hor a vulkánů, z velké části dávno vyhaslých, který se táhne od havajských ostrovů až ke Kamčatce. 

Vědci pečlivě prozkoumali Pūhāhonu sonarem a gravitačními detektory. Ukázalo se, že ostrůvky Gardner Pinnacles jsou vrcholkem ohromujícího vulkánu, jehož objem činí asi 150 tisíc kilometrů krychlových horniny. „Želva“ je tedy téměř dvojnásobně objemnější, než dosavadní největší vulkán Mauna Loa.

TIP: V Austrálii objevili stovku podzemních vulkánů z věku dinosaurů

V dnešní době je ale pro lidské oči viditelná jen menší část tohoto vulkánu, a to jen tehdy, pokud by se člověk ponořil do oceánu. Zhruba 70 procent masy sopky Pūhāhonu se totiž ukrývá pod mořským dnem. Během 14 milionů let od svého vzniku se tento vulkán z podstatné části zanořil do zemské kůry. Geologové rovněž zjistili, že sopka Pūhāhonu kdysi chrlila lávu o teplotě asi 1 700 °C, což by byla rekordně horká láva.

Za 750 tisíc korun si můžete koupit několik ojetých aut nebo také jeden vůz vyšší třídy. Lze si za ně dopřát plachetnici či třeba přepychovou cestu kolem světa. Pokud se však jmenujete Scott Manley, utratili jste zmíněnou sumu za virtuální kosmickou loď v počítačové hře EVE Online. Za své peníze dostal Manley skutečně jen herní dopravní prostředek. Ten představuje nesmírně vzácný artikl: Loď Zlatý magnát bylo v historii hry možné získat pouze několikrát, a to jedině za vítězství na turnaji. Takřka všechna ostatní podobná plavidla byla v průběhu času zničena při soubojích s jinými hráči nebo ukradena vesmírnými piráty – Zlatí magnáti tak zbyli pouze dva. Pozlacená loď se proto stala terčem závisti desítek tisíc hráčů, a když se ji dosavadní majitel rozhodl prodat v aukci, strhla se rvačka a vzduchem létaly peníze. 

Příspěvek na charitu

Samozřejmě, že Scott Manley není úplný blázen a rozhazování si může dovolit. Na rozdíl od mnoha náctiletých na internetu patří 47letý inženýr mezi vyhledávané programátory a postupně přesedlal na komentování videí s herní či vesmírnou tematikou. Částka z dražby navíc jen tak nepadla do něčí kapsy, ale šla na odstraňování následků požárů v Austrálii. Peníze mohl Manley na charitu jistě věnovat přímo a bez divadla, ale takto si alespoň zajistil publicitu, z níž ostatně žije. 

Nicméně lidí ochotných platit horentní sumy za fyzicky neexistující věci není málo. Prostřednictvím tzv. mikrotransakcí utrácejí za vylepšení či doplňky svých videoherních zážitků, a živí tak obrovský trh, kde se točí v přepočtu stovky miliard korun ročně.   

Vzdálené světy

Dokupování obsahu, jako třeba lepších kosmických lodí, přitom do začátku 21. století nebylo běžně možné a cestu mu vydláždila až rozvíjející se technologie internetu. S ním přišla také éra herních světů, kde spolu či proti sobě hrají lidé z celé planety. Do té doby zůstával prodej klasických her pro jednoho stejný jako u kteréhokoliv jiného produktu: Koupili jste si hru, nainstalovali a mohli jste si začít užívat. V případě on-line zážitků pro více lidí, tzv. MMO z anglického „masive multiplayer online“, však vládla jiná praxe. V jejich případě pořizovací cena nestačila a bylo nutné ze svého účtu odvádět také měsíční poplatky.

Pod zdánlivě podivnou praktiku se podepsala rozdílnost zmíněných druhů videoher: Zatímco tituly pro jednoho hráče obvykle spoléhají pouze na váš počítač či konzoli a ze strany vývojářů nevyžadují žádné další nadstandardní služby, u MMO je situace opačná. Hru pro víc účastníků sice nainstalujete do svého zařízení, musí ovšem komunikovat se vzdálenými servery provozovanými jejími tvůrci. Na nich jsou totiž uložena prostředí, kde se titul odehrává a kam se spolu s přáteli i miliony dalších zájemců budete připojovat. 

Údržba za všechny peníze

A právě proto, že kromě vlastního počítače potřebujete i nemalý výpočetní výkon na straně vývojářského studia, bylo nezbytné posílat měsíční příspěvky, aby mohly zmíněné servery bez problémů fungovat. Například legendární World of Warcraft si v roce 2010 předplácelo, a tudíž jej pravidelně hrálo 11,5 milionu lidí. Dobrodružství pohánělo zhruba 20 tisíc počítačů, jejichž údržba stála v přepočtu 1,37 miliardy korun ročně. Takovou sumu by vývojáři z Activision Blizzard jednoduše nemohli hradit sami.

V roce 2005 si proto v Microsoftu řekli, že pokud jsou hráči ochotni utrácet za virtuální zboží v podobě předplatného, dali by se zlákat i na další bonusový placený obsah. Pro tituly pod hlavičkou firmy pak vznikl obchod, kde si mohli zájemci koupit vylepšení nebo rozšíření svých oblíbených her – nová auta, závodní tratě, bonusové úrovně, alternativní kostýmy pro hlavní protagonisty a tak dál. Cena obvykle nepřesahovala stokorunu, takže se pro uvedené nákupy vžil název „mikrotransakce“. Nicméně zájem veřejnosti byl relativně slabý. 

Na koni do kina 

Skutečná pozornost se k dodatečnému obsahu upnula o rok později, kdy se vydavatelská společnost Bethesda Softworks pokusila hráčům fantasy titulu The Elder Scrolls IV: Oblivion prodat za necelých šedesát korun bonusové brnění pro koně. Jistě, oř vypadal majestátněji a měl lepší bojové statistiky, ale cena balíčku byla v poměru k téměř nulové práci vývojářů označena za šílenou a vyvolala poprask. Křik nespokojených hráčů nicméně posloužil jako reklama a kontroverzní zbroj se nakonec prodávala velice dobře. Dnes se o ní navíc mluví jako o revolučním kroku směrem – použijeme-li manažerské výrazivo – ke druhotné monetizaci her, což v jazyce obyčejných lidí znamená schopnost vyždímat další peníze z již jednou prodaného výrobku.  

„V případě videoher je potřeba nejen přestat rozlišovat reálné od virtuálního, ale musíme se odnaučit brát je coby dětskou kratochvíli a vnímat je spíš coby zážitkovou službu,“ tvrdí Edward Castronova z Indiana University a mimoděk tím hraní her přirovnává například k návštěvě kina: Na promítání si můžete koupit lístek, a tím si zajistíte hlavní část zážitku – pustí vás do sálu, kde posléze zhlédnete film. Pokud si však chcete čas strávený v multiplexu dál zpříjemnit, připlatíte si ještě za popcorn a pití. Stejné „rozšíření“ vám ve videoherním prostředí nabídnou mikrotransakce.

Prázdné konto zdarma 

Z doplňkové služby se stal trend, který kompletně ovládl videoherní trh a dal vzniknout řadě často nenáviděných způsobů, jakými vydavatelé či vývojáři svůj obsah zpoplatňují. Dnes již obraty z mikrotransakcí dosahují takových výšek, že v podstatě nahradily systém předplatného, který dřív udržoval při životě MMO hry. V současnosti on-linovky vycházejí většinou jako „free-to-play“ tituly, jež si stáhnete zdarma, nainstalujete a můžete hrát. Přímo ve hře je pak zabudovaný obchod, kde utrácíte reálné peníze za různá vylepšení. Ačkoliv tedy zmizel pořizovací poplatek i předplatné, v roce 2017 produkoval daný druh her 82 % veškerého zisku digitální distribuce. Dalších 13 % plynulo z titulů, které si hráči standardně kupovali, a zbylých 5 % pokrývalo předplatné. 

Společnost Activision Blizzard, která stojí za již zmíněným World of Warcraft i za hity jako Call of Duty či Overwatch, vydělala například ve fiskálním roce 2017 v přepočtu 166 miliard korun: Z toho 93 miliard vygenerovaly mikrotransakce z obchodů zabudovaných ve hrách. Vydavatelská firma Electronic Arts získala stejným způsobem 39 miliard korun… Hraní se zkrátka stalo běžnou součástí života, a tudíž se odbouralo stigma utrácení za neexistující předměty. Jelikož velká část hráčů chodí do virtuálních světů žít, potkávají tam přátele a tráví s nimi spoustu času, nevadí jim utrácet dodatečné peníze za to, že si zážitek ozvláštní či prodlouží.  

Nemůžu přestat!

Není tedy divu, že některé společnosti začaly lukrativní mikrotransakce zneužívat: Namísto bonusových předmětů, které nijak zásadně neovlivňovaly samotnou mechaniku her, prodávaly uživatelům výhody. Tam, kde neplatící museli čekat, stačilo ostatním mávnout penězi a mohli pokračovat. Jejich postavy se vyvíjely rychleji a měly o tolik lepší vybavení, že bezplatné hraní přestávalo dávat smysl. Takovým titulům se hanlivě říká „pay-to-win“, volně přeloženo „zaplať, abys vyhrál“, a v současnosti se s nimi nejčastěji setkáte na mobilních platformách. 

Vývojáři popsaných her navíc k jejich monetizaci přistupují extrémně zákeřně a na první pohled je budují jako snadno dosažitelné i pro neplatící: Jednoduše vás nechají hrát tak dlouho, abyste si k titulu vybudovali vztah, potkali v něm třeba i známé nebo si našli nové přátele. Zeď z poplatků stavějí až později, jakmile se vaše zábava změní v nedílnou součást dne. Jen těžko se k ní pak otočíte zády a raději začnete platit i tisíce korun měsíčně – což mimo jiné popírá podstatu mikrotransakce, na jejíž místo nastupuje plnohodnotný nákup. Firma Supercell například podobným způsobem provozuje své mobilní tituly Clash of Clans, Clash Royale a Brawl Stars, které jí v roce 2018 vydělaly v přepočtu 39,5 miliardy korun.

Zaplať, nebo máš smůlu

V takových případech vytvářejí pay-to-win tituly nebezpečnou závislost, jež se v mnohém podobá gamblerství – a možná je i horší. Ačkoliv totiž výherní automaty fungují tak, abyste v dlouhodobé perspektivě skončili v minusu, občas vám dopřejí pocit slastného vítězství. U videoher vás ovšem žádná hmotná odměna nečeká, platíte za virtuální předměty, které do reálného světa zasahují pouze vysáváním vašeho konta. Nákup je nicméně dobrovolný a na rozdíl od tzv. loot boxů (viz Co se skrývá uvnitř?) dostanete to, za co zaplatíte. Přestože tedy mikrotransakce tohoto druhu dovedou v krajní situaci zničit život, nedají se legálně příliš efektivně omezovat. 

Abychom však byli spravedliví, pay-to-win tituly se objevují i na „velkých“ platformách, jako jsou počítače a domácí konzole: Například experimentální hra Curiosity: What’s Inside the Cube? hráče rozmístila na povrch obrovské krychle, sdělila jim, že uprostřed se nachází poklad, a získá jej ten, kdo se k němu prokope jako první. Dostat se do centra objektu trvalo extrémně dlouho, ale pokud jste neměli hluboko do kapsy, mohli jste si pomoct mikrotransakcemi. V přepočtu za 1,78 milionu korun se daly koupit třeba diamantové nástroje k hloubení tunelu a s nimi jste dosáhli náskoku před ostatními.    

Poklad v hangáru

Vesmírný simulátor Star Citizen pak nabízí tzv. The Legatus Pack: Se zmíněným balíčkem získáte přes sto kosmických lodí a další bonusy, díky kterým posléze snadno založíte impérium, jehož velikosti se mnozí hráči ani nepřiblíží. Přepočtená cena přitom činí 627 tisíc korun, a balíček si navíc mohou koupit pouze ti, kdo již do hry alespoň 23 tisíc investovali.

TIP: Zapomeňte na pohovor. V budoucnu se bude najímat podle hraní videoher

Loď, kterou si v EVE Online za 750 tisíc pořídil Scott Manley, naopak žádnou extrémní výhodu neposkytuje – váže se k ní pouze prestiž. Kromě dobrého pocitu z bohulibé charity nemá Manley nad ostatními hráči žádnou dramatickou výhodu, a pokud s lodí někdy vyletí z hangáru, může ji potkat stejný osud jako plavidla ztracená již dřív. 

Člověku se až vkrádá do hlavy melodramatický film Drtivý dopad z roku 1998: Osamělý astronom na horské observatoři objeví kometu na kolizním kurzu se Zemí. Vláda zprávu nějakou dobu tají, ale nakonec vyšle do vesmíru loď s odvážnou posádkou, která musí kvůli nastalým komplikacím pro odpálení obrovské komety přinést nejvyšší oběť… 

Ve skutečnosti oblohu nepřetržitě sledují pozemní i kosmické teleskopy. Stále objevujeme a katalogizujeme nové a nové asteroidy, přičemž v současnosti naštěstí nevíme o žádném, který by v dohledné budoucnosti hrozil dopadem na zemský povrch. Ale co když jednou…?

Sebevražedný průkopník

Prakticky po celé Sluneční soustavě je rozeseto velké množství průzkumných sond. Obíhají okolo svého cíle, fotografují, měří a dlouhodobě odesílají výsledky k Zemi. Jenže co se týče rýsující se mise DART neboli Double Asteroid Redirection Test, je třeba se připravit na něco úplně nového, průkopnického. Sonda zamíří do vesmíru vybavená pouze navigační kamerou a po více než roce putování meziplanetárním prostorem narazí ve vysoké rychlosti do planetky. Konec, tečka. Tak bychom mohli stručně popsat cíl automatu. 

To hlavní ovšem přijde až potom. Astronomové zahájí podrobnou pozorovací kampaň, během níž zmapují výsledky impaktu umělého tělesa a především jeho vliv na letovou dráhu asteroidu. Podobné akce jsme mohli vidět už v minulosti: Vloni na jaře japonská Hajabusa 2 obdobně „bombardovala“ planetku Ryugu speciálním projektilem, za účelem odkrýt pro následný průzkum její geologicky zajímavé vrstvy. U mise DART však mnoho geologie nenajdeme – úkolem je pouze vyzkoušet metodu vychýlení asteroidů z trajektorie, která by je mohla přivést k dopadu na Zemi.

Vlastní raketa? Luxus

DART má do vesmíru odstartovat za rok, v září 2021, projekt však běží již nyní. Loni v červnu se zárodek plavidla přesunul do Laboratoře aplikované fyziky baltimorské Univerzity Johnse Hopkinse, jež na přípravě mise úzce spolupracuje s NASA. Sonda tam má podstoupit první testování, načež bude zase odvezena kvůli integraci s novým typem iontového pohonu NEXT, který slibuje zkrátit dobu přeletu k cíli. „Myslím, že jsme lidi tímto projektem zaujali. Nechtějí totiž dopadnout jako dinosauři,“ žertuje Elena Adamsová ze zmíněné univerzity. 

Kvůli relativně malému rozpočtu se původně počítalo, že sebevražedná sonda poletí jen coby sekundární náklad například s nějakým komunikačním satelitem na špici jedné rakety. Z hlediska nebeské mechaniky by to však značně omezovalo přeletové možnosti k asteroidu a mise by se tím zřejmě protáhla. „Museli bychom se sondou prostě nějakou dobu kroužit okolo Země a čekat na možnost jejího oddělení od horního stupně nosiče,“ vysvětluje Adamsová. 

Naděje svitla loni v dubnu, kdy se podařilo dohodnout s firmou SpaceX vynesení automatu na raketě Falcon 9. NASA, pod jejímž patronátem se pokus o vychýlení asteroidu odehrává, za to zaplatí 69 milionů dolarů. V září 2021 nosič odstartuje z vojenského kosmodromu Vandenberg v Kalifornii, kde má SpaceX k dispozici jednu rampu. DART tak bude moct manévrovat podle vlastní potřeby bez ohledu na jiný, současně dopravovaný náklad. 

Náraz do měsíce

V říjnu 2022, více než rok po startu, dorazí sonda k cíli: Binární blízkozemní asteroid Didymos o průměru asi 780 metrů krouží okolo Slunce o něco dál než Země, konkrétně ve vzdálenosti 152–345 milionů kilometrů. Objevit se jej podařilo v roce 1996 a je zajímavý zejména svým malým souputníkem, měsíčkem o průměru asi 165 m s přezdívkou „Didymoon“. Právě ten se přitom stane cílem nárazu sondy. Podle vědců totiž díky vzájemnému působení dvou těles vyniknou následky střetu lépe, než kdyby DART narazil do obyčejného, osamělého objektu. 

Už nyní navíc probíhá intenzivní pozorovací kampaň systému Didymos pozemními dalekohledy, aby badatelé před začátkem mise získali maximum informací o trajektoriích obou těles, a mohli tudíž po nárazu lépe porovnávat a zhodnotit situaci – tedy nasbírat co nejvíc dat pro budoucí záchranu Země.

DART bude pohánět iontový motor a menší, hydrazinové trysky pro preciznější manévrování. O navedení na povrch měsíčku se postará navigační a snímací kamera DRACO, spolu s autonomním letovým softwarem v počítači sondy. Náraz do souputníka, při němž bude automat samozřejmě zničen, se odehraje rychlostí 6,6 km/s ve vzdálenosti necelých 11 milionů kilometrů od Země – což umožňuje zahájit intenzivní sledování systému Didymos pozemními observatořemi a radary. 

Vědci očekávají, že impakt změní oběžnou rychlost měsíčku okolo asteroidu jen o zlomek procenta, bude to však stačit, aby se doba jednoho obletu proměnila v řádu minut (nyní jde o necelých 12 hodin). Dodejme, že „Didymoon“ krouží kolem 780metrové planetky ve vzdálenosti asi 1,2 km. Podle aktuálních pozorování přitom Didymos Zemi nikdy neohrozí, tudíž se nemusíme obávat, že by mu DART naopak udělil impulz k zásahu naší planety. 

Na začátku cesty

Samotný DART je rovněž ještě v plenkách a konstruktéři dosud řeší základní problémy. Sonda například ponese inovativní solární panely ROSA (Roll-Out Solar Array) o rozpětí asi 12,5 m, jež se po startu rozvinou ze srolovaného stavu jako kinofilm. Popsaný design slunečních článků se již před časem testoval na ISS. Konstruktéři však mají obavy, aby daný typ baterií neoslňoval při snímání kameru DRACO. 

TIP: NASA chystá obranu proti nebezpečným planetkám

„Kamera bude během letu pořizovat úchvatné fotografie, jejím primárním úkolem je však navigace,“ vysvětluje Adamsová, která nyní coby technologická koordinátorka projektu také řeší základní otázky. „Posledních deset dní letu bude nutné, aby tým zůstával v řídicím středisku čtyřiadvacet hodin denně. Jde však o malou misi a nás je jen pár. Takže nyní vymýšlíme, jak pokrýt kritické manévry či jak postupovat v případě potíží.“ 

Do projektu se hodlá zapojit i Evropa: V plánech ESA fuguruje družice Hera, jež by startovala v roce 2024 a o dva roky později by dorazila k zasaženému asteroidu. Pomocí dvou cubesatů by prozkoumala kráter vyhloubený v měsíčku a změřila přesné parametry současné letové dráhy obou těles. Projekt získal předběžný souhlas loni v listopadu, na zasedání Space19 +.

Za příjemnou vůni, která bezprostředně po dešti protkne ovzduší, vděčíme podle australských vědců bakteriím rodu Streptomyces. Obvykle se nacházejí v půdě a tlející vegetaci, přičemž vylučují sloučeninu nazývanou geosmin – lákají tak živočichy, kteří je potom rozšiřují dál. Zmíněná látka má onen typicky zemitý odér, vnímaný našimi nosy výrazněji právě po dešti, kdy se geosmin dostává s dopadající vodou ze země do vzduchu. 

Počasí dokáže ovlivňovat i například intenzitu zvuku. Zatímco na tiché ulici se úroveň hluku pohybuje kolem 40 decibelů (dB), při sněhové pokrývce může klesnout až o 7 dB. Vysvětlení je přitom snadné: Zatímco od hladkého povrchu se zvukové vlny odrážejí s nezměněnou hlasitostí, v dutinách mezi vločkami tvořícími sněhovou pokrývku zůstávají částečně uvězněny.

Bitva u Verdunu nebyla jen střetem stratégů, kteří rozhodovali o útoku ve správný čas a na vhodném místě, ale také – či především – soubojem schopností zajistit svou armádu logisticky. Důstojníci museli neustále řešit nedostatek munice i jídla, přesouvat čerstvé síly a naopak zajistit odsun raněných – to vše bylo ve výsledku důležitější než to které dílčí vítězství. 

Munice, beton, potraviny...

Náčelník německého Velkého generálního štábu generálporučík Erich von Falkenhayn během ledna a února 1916 přesunul do verdunského prostoru značné posily pro 5. armádu korunního prince Viléma, jehož muži měli u Verdunu nést hlavní tíhu ofenzivy. Současně s tím nechal v blízkém zázemí vybudovat rozsáhlou železniční úzkokolejnou síť a v dobře chráněných a po dost dlouhou dobu utajených skladech shromáždil ohromné množství zásob.

Aby soustředění jednotek a materiálu poutalo co nejméně pozornosti, rozkázal z oblasti vystěhovat obyvatele blízkých francouzských vesnic. S typicky německou precizností byly vybudovány dostatečně hluboké kryty vyztužené betonem a také muniční sklady byly zodolněné natolik, aby přečkaly palbu dělostřelectva. 

Zásoby na několik dní

Vývoj na bojišti nedokázal nikdo předem přesně odhadnout, proto císařští pěšáci v předních liniích vyfasovali několikadenní zásobu trvanlivých potravin – konzervy, suchary, salám i kořalku. Pro ohřívání jídla v zákopech se používaly malé vařiče na tuhý líh či dřevěné uhlí. Situaci komplikoval také fakt, že většina zdejší vody nebyla pitná, proto Němci museli budovat úpravny.

K tomuto účelu často přestavovali pivovary či cukrovary, k nimž vedlo od zdrojů drahocenné tekutiny potrubí; čistá voda se pak pumpovala do zásobníků nebo putovala dalšími trubkami do vesnic v zápolí co nejblíže frontě – pokud to situace umožňovala, tak až k liniím zásobovacích zákopů. Vojáci také kopali vlastní studny. Pracně vybudovaný potrubní systém se ale později začal hroutit, protože se na něj – hlavně u Sommy – zaměřovali dělostřelci Dohody.

Silnice znamenaly život 

Oproti Němcům byli Francouzi na střet u Verdunu velmi špatně připraveni. Především železniční sítě v jejich prostoru nedisponovaly dostatečnou kapacitou. Navíc museli vybudovat nová skladiště a k nim připojovací vlečky, rozšířit prostory nádraží – to vše v kulisách už probíhající bitvy, která vyžadovala neustálé přesuny všeho a všech. Pro ilustraci: zatímco od 21. února do 25. března 1916 zamířilo k (nebo z) verdunskému bojišti denně 22–28 vlaků (většina z toho s proviantem, několik s municí, zpět putovali ranění), tak v dubnu, květnu či v červnu už se jednalo o 34 souprav.

Pokračování: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (2)

Jeden vlak určený čistě pro přísun proviantu vezl obvykle proviant pro 15 000 lidí a 4 500 koní. Přísun zásob a mužstva, odvoz raněných a další logistiku na straně Francie řídila takzvaná Regulační komise. Jejím fungováním se po válce podrobně zabýval budoucí brigádní generál Karel Štěpánský (tehdy v hodnosti štábního kapitána) v časopise Vojenské rozhledy: „Počátkem německé ofenzivy v únoru 1916 vzrostla dopravní a zásobovací činnost Regulační komise na netušenou míru. Bylo třeba nejen zásobovat proviantem armádu o 300 000 lidí a 120 000 koní, nýbrž ji zásobovat i střelivem, jehož spotřeba byla ohromná – denně průměrně 1 500 až 2 000 t. (…) V prvních pěti týdnech německé ofenzivy bylo potřeba odsunout do zápolí 80 tisíc raněných.“ 

Na jihovýchod Asie jste jezdil na delší pobyty a nakonec jste se tam přestěhoval. Co vás na ní tak okouzlilo?

Okouzlila mě pestrost zemí a jednotlivých oblastí. Podle mě se nedá jednotlivé státy obecně charakterizovat, neboť se výrazně liší i v rámci svých hranic. Líbilo se mi, že v mnoha lokalitách narazíte během pár kilometrů na spoustu etnických skupin, které žijí každá jinak. A ta rozmanitost je opravdu úžasná, mluvíme o desítkách a desítkách etnických skupin, jež se liší nejen tradičními oděvy, což je nejzřejmější, ale i jazykem, a tedy příslušností k jednotlivým jazykovým rodinám, vírou, zemědělstvím, stylem domů, svátky, pravidly při uzavírání manželství…

Promlouvá do zmíněné rozličnosti také obecná chudoba jihovýchodní Asie?

Jako se nedají zobecňovat jednotlivé země, nelze ani obecně říct, že celý region je chudý, tak to určitě není. Ale obecně platí, že bohatá jsou velká města a turistická centra, zatímco chudé zůstávají jisté části venkova a zejména horské oblasti – a právě hory obývá velký počet etnických skupin.

Za jejich rozličností ovšem nestojí chudoba, přestože určité vlivy tady existují. V horách jsem opakovaně narazil na společenství, která jsou i dnes téměř plně soběstačná, veškeré potraviny si vypěstují, tkají si vlastní látky na tradiční oděvy, domy si stavějí z materiálů, jež mají k dispozici v lesích, a můžu říct, že často žijí velmi spokojeně, i když z našeho pohledu bohatá nejsou. Jakmile přijde „civilizace“, tradiční kultura se začne měnit, často jako první zmizí tradiční oděvy, potom stavební materiály a pokračuje to dál. V některých regionech už téměř nepoznáte, o jakou etnickou skupinu se jedná. Tradice se ztrácejí rychleji také s tím, jak moc je lokalita propojená s „civilizovanou“, většinovou částí země. Takže ano, v důsledku mnoha vlivů si tradice často nejdéle udrží chudší lidé, kteří do oblasti přišli relativně nedávno, ale nejedná se o pravidlo.

Co přivedlo do horských oblastí ona „mladá“ etnika?

Většina etnických skupin v pevninské jihovýchodní Asii – tedy v Barmě, Laosu, Thajsku a Vietnamu – pochází z různých území na severu, odkud v průběhu staletí a tisíciletí utíkaly před silnějšími etniky, násilnou asimilací, zotročením a aby si zachovaly vlastní identitu. S sebou si přinesly svou kulturu. Na lidi, kteří do oblasti přišli jako poslední zhruba před dvěma sty lety, už zbylo místo jen vysoko v málo úrodných horách. Ve své domovině přitom žili výrazně líp, často tam měli velká bohatá království i města. Potom však skončili na vrcholcích hor v nuzné vesnici, a protože nemají kam jít, už tam i zůstanou. Nižší oblasti hor a údolí jsou totiž plná.  

Takže v horách jsou v podstatě v „bezpečí“ před civilizací. Jak moc je tedy v nížinách vidět, že se stal jihovýchod Asie oblíbenou turistickou destinací? Přizpůsobují se tamní obyvatelé tomu, co chtějí turisté vidět a jakou mají o Asii představu?

Nížiny se samozřejmě od hor obydlených menšinami naprosto liší a jsou hospodářsky velmi rozvinuté. Mluvíme o nesmírně dlouhé historii a dnes mnohamilionových městech i turistických centrech, kam přijíždějí lidé z celého světa. V podstatě všechny země regionu se stávají na turistickém ruchu stále závislejšími a mnoho obyvatel se do něj zapojuje, takže je vidět, že se místní požadavkům a představám návštěvníků přizpůsobují víc a víc.

Z cestovatelských výzev jsou turistické atrakce

Takto se však nemění jen stávající turistická centra v nížinách. Návštěvníci intenzivněji míří i do hor, tudíž se čím dál rychleji proměňuje také tamní život, přičemž na tom mají velký podíl agentury a masový turismus. Vidím to třeba ve Vietnamu, kam jezdím do hor na motorce už spoustu let: Byly doby, kdy jsem týdny nepotkal žádné jiné turisty. Před pár roky se ovšem situace začala měnit, objevili se západní cestovatelé, nejprve se drželi hlavních silnic, ale postupem času se přesunuli k vedlejším. Na podobné výlety teď jezdí na motorce i mládež z velkých měst. A navíc také organizované skupiny v autobusech.

Jak se přizpůsobování turismu projevuje?

Dřív bylo naprosto běžné, že vás místní lidé pozvali domů na čaj nebo na jídlo – dneska už se vám spíš snaží něco prodat. Stavějí se nové hotely, otevírají se další turistické restaurace, mnohá horská městečka se během pár let proměnila doslova k nepoznání. Smutná je situace na trzích, které čím dál víc agentur nabízí jako velké „původní dobrodružství“. Dopadlo to ovšem tak, že se tam prodává stále víc suvenýrů a místní nemohou mezi davy fotících turistů ani projít. Z původně malého horského trhu je pouťová atrakce. 

Přizpůsobování má někdy úsměvnou podobu, u hlavních silnic v horách často uvidíte skupinky výletníků z měst, kteří se za poplatek fotí v políčku osázeném barevnými květy. A vůbec je nenapadne, že nejde o žádnou původní „divočinu“ a že ty rostliny nejsou místní, ale vysázené jen kvůli nim, aby se mezi nimi za poplatek vyfotili.

A co když původní obyvatelé vnímají turismus negativně a nesouhlasí se změnami, jež přináší. Mají před nimi kam odejít?

Ne. Nemají žádnou možnost s tím cokoliv udělat a nemají ani téměř žádnou možnost se do turismu zapojit. Naprostou většinu cestovních agentur, stejně jako stánkařů a různých prodejců představují lidé z nížin a velkých měst, v horách jsou jen kvůli výdělku. Z nížin také pochází převážná část průvodců, kteří o místní kultuře mnohdy nevědí vůbec nic. Jak jsem zmínil, v původně malých horských městečkách se stavějí hotely a restaurace, což na tradiční život taky negativně dopadá – místní lidé z toho velmi často nemají naprosto nic.

Jenže změny ani zdaleka nepřináší jen turismus. I hluboko v horách vznikají nová města, vyrůstají celé kaskády přehrad, místo lesů se zakládají plantáže, otvírají se doly, v podhůří se budují továrny. Dokonce i v malých osadách uvidíte plakáty lákající vesničany na práci do fabriky. Tím se všechny změny ještě zrychlují, aniž by je místní mohli jakkoliv ovlivnit. Navíc také v horách výrazně roste nerovnost.

Kdybych tedy chtěl objevovat území mimo vliv turistů, kam mám zamířit?

Hodně záleží na tom, jakým způsobem hodláte cestovat a co chcete vidět. Často se na mě obracejí turisté o radu s tím, že by si přáli skutečně autentický zážitek z etnické vsi, ale přitom zůstat v pohodlí – a to nejde dohromady. Existuje spousta cestovních agentur, které pro turisty připraví program s noclehem v místní vesnici a s lokálními jídly, kdy mají k dispozici povlečenou postel i sprchu. Není to sice autentické, ale mnoha lidem to takto vyhovuje. Já raději jezdím na motorce co nejdál od civilizace, dávám přednost noclehu s místními přímo v jejich domě, kdy jím totéž, co oni. A pokud se místo sprchy polévají vodou z pramene, udělám to taky. Jestliže chci život lidí mimo civilizaci aspoň trochu poznat, musím se do něj sám zapojit. 

A co rizika na podobně dobrodružné cestě?

Může jich být víc, záleží na konkrétní oblasti. Cestou do hor je zřejmě nejrizikovější doprava. Řidiči v regionu nemají naprosto žádný pud sebezáchovy a nechápou význam slova „ohleduplnost“, takže musíte počítat s tím, že každou chvíli budete před náklaďákem sjíždět ze silnice. Často jsem zažil sesuvy půdy, utržené části vozovky, opakovaně jsem míjel zdemolovaná auta či motorky, vedle kterých ležel na zemi prostěradlem zakrytý řidič, s vonnými tyčinkami u hlavy…

Vstříc dobrodružství

V Barmě je navíc z bezpečnostních důvodů nepřístupná spousta oblastí, protože tam operují protivládní etnické armády a střílí se tam. A to i v regionech, kam ještě před pár lety jezdili západní turisté na výlety. Před dvěma roky se v jedné dřív oblíbené turistické destinaci vydali dva cizinci s místním průvodcem na trek – šlápli na minu, jeden zemřel, druhý skončil s těžkým zraněním. A loni v prosinci se stalo něco podobného. V některých etnických oblastech Barmy opravdu hrozí velké nebezpečí, a pokud je nějaké místo turistům nepřístupné, má to často velmi dobrý důvod. 

Jakým způsobem se vstup do zapovězených lokalit hlídá?

V Barmě se na silnicích vedoucích do nebezpečných oblastí nacházejí kontrolní stanoviště, za hlídání zodpovídají i místní lidé, řidiči autobusu vás nesmějí do nepřístupné lokality vzít, hrozí jim za to přísný postih. Můžete spát jen v povoleném hotelu, kontroluje vás cizinecká policie, která se podle dané oblasti chodí ptát, kam se ten den chystáte a jestli jste se večer vrátili. A berou to velmi vážně.

Během svých cest na severozápad Barmy jste se setkal s kmenem Nagů, „bývalých“ lovců lebek. Jak takové etnikum reaguje na západního člověka? 

Pro zajímavost, ten lov lebek není až tak dávný. Podle jednotlivých oblastí mluvíme ještě o sedmdesátých, ale i devadesátých letech minulého století. 

Obecně tam panuje určitý stud, protože mnozí z nich cizince nikdy neviděli. Potom taky záleží, kde přesně se s nimi setkáte. Při jedné z cest do oblasti jsem navštívil městečko, kam vede přes hory silnice a dosáhne tam mobilní signál, pro cizince však zůstává běžně nepřístupné. Dostal jsem se tam v době místního festivalu a lidé se se mnou chtěli nadšeně fotografovat, byly jich desítky. Díky mobilům měli povědomí o světě, ale žádného cizince nikdy neviděli naživo. 

Jiné je to samozřejmě v odlehlých horách, kde není mobilní signál, ale ani elektřina či voda a kam nevedou silnice – neexistuje tam naprosto žádná infrastruktura a cestou do vesnice třeba musíte přebrodit řeku. Pro tamní obyvatele budete úplná novinka: Malé vystrašené děti s křikem utečou, dospělí vás budou brát jako zajímavost. 

Takže jste nikdy nenarazil na vesnici, kde by se k vám nechovali zrovna přátelsky?

To ne, v naprosté většině míst jsou lidé velmi přátelští, i když často nevědí, jak k vám přistupovat. Ale v jedné vesnici, kde byly asi dvě třetiny obyvatel závislé na opiu, se moc vlídně nechovali – to ovšem ani mezi sebou a šlo čistě o důsledek pokročilé závislosti.

Jakým způsobem komplikují cestovateli v jihovýchodní Asii život vlády jednotlivých zemí, jež často vzešly z nedemokratických režimů?

Tyto vlády se obecně snaží návštěvníky nalákat, ale samozřejmě chtějí, aby jezdili to turistických oblastí a tam utráceli. Nerady vidí, když se chce někdo dostat do problematických lokalit. A důvodů, proč jsou určité oblasti „problematické“, existuje celá řada. V mnoha zemích obecně nesmíte spát mimo hotel nebo registrované ubytování, v Barmě navíc ne mimo hotel s licencí k ubytování cizinců. Výjimka platí, pokud jedete na výlet s licencovaným průvodcem, ale i s tím byste měli nocovat jen v povoleném ubytování.

V Barmě na turisty dohlíží cizinecká policie, které všechny hotely odevzdávají registrační karty. A její příslušníci nechtějí mít starosti navíc, takže i když určitá oblast není oficiálně nepřístupná, budou vás chtít mít pod dohledem, aby nedošlo k nějakým komplikacím. Poslední slovo má tudíž hlavní náčelník místní cizinecké policie. No a jak jsem zmínil, v zemi jsou některá místa skutečně nebezpečná, probíhají tam boje, takže pro jistotu zůstávají nepřístupná i rozsáhlá území okolo. Barma je navíc specifická v tom, že nikdy nevíte, co se bude dít. Ozbrojených etnických skupin tam působí velký počet a vztahy s vládním vojskem se neustále mění. Do určité lokality tak může být přístup znemožněn ze dne na den. 

A nedají se „zapadlá“ etnika navštívit v nějakých dostupnějších oblastech?

Pokud myslíte horské etnické skupiny, možné to samozřejmě je, například v různých horských turistických městečkách nebo na trzích, kam jezdí autobusy plné turistů. Podobný zážitek však pochopitelně nemá s původním místním životem těch lidí nic společného. 

Jan Styblík

Profesionální průvodce, fotograf a překladatel. Na jaře 1998 se vydal na svou první cestu po jihovýchodní Asii – a nakonec si v Thajsku vybudoval druhý domov. Často navštěvuje Barmu, Vietnam, Kambodžu, Laos a Indonésii a také tam zajišťuje poznávací zájezdy. Fotografie prezentuje na výstavách i při promítáních a nabízí jejich prodej. Více se dozvíte na janstyblikphotography.com a na Instagramu: @janstyblik_photography.

Androgenická alopecie je plešatost, na jejímž rozvoji se významně podílejí hormonální faktory. Postihuje asi tak polovinu mužů a téměř polovinu žen po padesátce. Není to život ani zdraví ohrožující choroba, přesto se ale často významně dotýká života postižených lidí a jejich duševní pohody.

Již dnes je možné tento typ plešatosti alespoň částečně léčit, ale přinejmenším u mužů to znamená ohrožení jejich sexuálního života, protože jde o léčbu hormonálního charakteru. Odborníci proto stále hledají nové typy léčby, kterou by mohli bezpečně využívat příslušníci obou pohlaví. 

TIP: Průlom v léčbě plešatosti: Probuzené kořínky a farmy na pěstování vlasů

Jednu ze slibných možností k zákroku proti plešatosti nabízejí kmenové buňky odvozené od tukové tkáně (ADSC, podle anglického „adipose derived stem cells“). Jak se nedávno ukázalo, tyto kmenové buňky vylučují růstové hormony, které podporují dělení a růst buněk, a rovněž přispívají k růstu chlupů a vlasů.

Účinnost těchto kmenových buněk proti plešatosti ve své výzkumné studii ověřili jihokorejští vědci. Uspořádali experiment s 29 muži a 9 ženami, které postihla androgenická alopecie. Polovině z nich mazali postižené části hlavy roztokem, který obsahoval látky ze zmíněných kmenových buněk, zatímco druhá polovina z nich dostala placebo. Experiment jednoznačně ukázal, že mazání roztokem vytvořeným z kmenových buněk tukové tkáně vede ke zvýšení kondice vlasových folikulů a také počtu vlasů. Pro plešaté se nejspíš blýská na lepší časy.