Zatímco takřka celý svět se stále ještě potýká s pandemií wuchanského koronaviru, odborníci upozorňují, že na obzoru se již rýsují možné budoucí pandemie. A to nejen v Číně, která stále zůstává ohniskem intenzivní evoluce nových typů koronavirů, ale i na jiných místech světa. V poslední době se mluví především o Amazonii, která čelí velmi intenzivnímu odlesňování.

Jak tvrdí například David Lapola z brazilské University of Campinas: „Amazonie je ohromným rezervoárem virů“. Podle něj se ve zvířatech, kteří žijí v zeleném příšeří amazonských deštných pralesů, ukrývá největší světová zásobárna koronavirů. Je to prý další důvod pro to, abychom s Amazonií nakládali rozumně a nesnažili se ji celou přeměnit na zemědělské a průmyslové plochy. Pokud jde o amazonské viry, neměli bychom podle Davida Lapoly raději pokoušet štěstí.

Většina nemocí, které se v posledních letech objevily, jsou takzvané zoonotické infekce, které na náš druh přeskočily z nějakého jiného druhu zvířete. Mezi lety 1960 až 2004 bylo nejméně 60 procent z 335 nových nemocí zoonotických. Podle nedávného výzkumu je přitom hlavním důvodem těchto přenosů těsný kontakt lidí se zvířaty v divočině. V Amazonii jsou přitom takové kontakty stále častější – především kvůli lovu, obchodu se zvířaty, osídlování, a hlavně právě kvůli odlesňování. Když zničíme prales, mnoho virů přežije. Jen se ocitnou mnohem blíž k nám.

Jako takzvaný „zlatý trojúhelník“ je označována oblast jihovýchodní Asie, která se rozkládá mezi hranicemi Myanmaru, Thajska a Laosu. Jde o území ovládané narkomafií a celosvětově významného producenta opia. Přírodní drogy jsou ale příliš závislé na počasí a náročné na prostor, místní narkobaroni tak místo pěstování máku postupně přecházejí na efektivnější a ve výsledku i levnější výrobu syntetických drog. Například trh s metamfetaminem se podle odhadů odborníků v této části Asie pohybuje okolo 60 miliard dolarů ročně.   

Dokládá to i čerstvý zátah myanmarské policie, během kterého zasahující policisté objevili továrnu s rekordní produkcí metamfetaminu a methylfentanylu – látky používané k výrobě účinného syntetického opioidu.

Policie na místě zajistila téměř 200 milionů tablet metamfetaminu, více než 500 kilogramů této látky v krystalické formě, tuny a tisíce litrů prekurzorů – chemikálií používaných k výrobě nelegálních drog.

TIP: Divoká prasata rozryla lesní skrýš plnou kokainu a pomohla tak odhalit drogový gang

Za zcela bezprecedentní policisté označili úlovek 3 750 litrů methylfentanylu, používaného nejčastěji k výrobě silného syntetického opioidu fentanylu. Podle Jeremyho Douglase, regionálního koordinátora Úřadu OSN pro kontrolu drog a prevenci zločinnosti (UNODC), odpovídá zajištěné množství methylfentanylu přibližně roční spotřebě heroinu v oblasti „zlatého trojúhelníku“. Kromě drog a látek k jejich výrobě policisté zadrželi také 33 lidí podezřelých z výroby nelegálních drog.

Kdysi se v rozlehlé oblasti západně od Salt Lake City, dnešního hlavního města Utahu, proháněly ryby. Ještě před patnácti tisíci lety se zde totiž rozkládalo prehistorické jezero Bonneville, které pokrývalo zhruba třetinu současné rozlohy 45. amerického státu. Dnes tu však najdeme rozsáhlé solné pláně (Salt Flats), které každé jaro zalije voda a vznikne tak velmi mělké jezero. S příchodem léta se ovšem voda vypaří a vítr dokonale srovná větší prohlubně. Výsledkem je naprosto rovný a hladký povrch, táhnoucí se zdánlivě donekonečna.

Již počátkem 20. století přitom našla zdejší přírodní zvláštnost netradiční využití: nedaleko města Wendover vznikla zmíněná dráha Bonneville Salt Flats International Speedway, určená pro rychlostní zkoušky automobilů. 

Po dvou drahách 

Soutěžní prostor pro měření rychlostních rekordů zaujímá plochu 14 830 ha a začal se budovat už v roce 1911, kdy na solných pláních vyrostly dvě dráhy. První – rovná – měřila deset mil (16 km), druhá byla oválná a dosahovala délky deset až dvanáct mil (16–19 km). 

Skutečnou popularitu si však pláně v Bonneville získaly až v 30. letech 20. století, přičemž se o to velmi zasloužil David Abbot „Ab“ Jenkins, tehdejší starosta Salt Lake City. Coby vášnivý automobilový závodník začal Bonneville intenzivně prosazovat jako místo pro konání rychlostních klání a podařilo se mu nalákat i známá rekordmanská esa. Nechyběl mezi nimi ani sir Malcolm Campbell, který tu v roce 1935 zajel se svým vozem Blue Bird (Modrý pták) rekordních 484,62 km/h.

Bašta soutěžních klání 

Během následujících desetiletí se solné pláně Bonneville staly ve své kategorii světovým pojmem. V rámci každého závodu se počet soutěžních kol a měřených úseků vždy speciálně upravuje. V kláních velkého formátu (jako je například SpeedWeek) se hodnotí až čtyři kola s několika měřenými úseky, obvykle od třetího do osmého kilometru. Na menších soutěžích se využívá jen jedno kolo, měří se jedna míle (asi 1,6 km) a také jeden kilometr ve středu trati. Přídavné oranžové kužely a vlajky označují konec dráhy a pozici měřicích zařízení na jinak nekonečné bílé rovině. 

TIP: Střemhlav letící krása: Osm nejrychlejších elegánů

Dnes se solné pláně Bonneville spojují s řadou prestižních událostí a klání. V srpnu tu společnosti Southern California Timing Association a Bonneville Nationals Inc. každoročně organizují tzv. SpeedWeek (Týden rychlosti), v jehož rámci se setkávají nadšení motoristé z celého světa a soupeří v různých rychlostních kategoriích. Koncem léta zase v rámci BUB Motorcycle Speed Trials poměřují síly motorky a v září přichází na řadu World of Speed (Svět rychlosti) organizovaný společností Utah Salt Flats Racing Association. V říjnu pak proslulé solné pláně hostí World Finals, tedy v podstatě zmenšenou variantu závodu SpeedWeek. 

1. Kde se rodí počasí 

• vrstva: troposféra

Název nejnižší vrstvy atmosféry vyjadřuje, k čemu v ní dochází: Řecký výraz „tropos“ se odvozuje od slovesa s významem „otáčet“ či „míchat“. V dané části plynného obalu Země se totiž vzdušné masy neustále mísí a vzduch má díky tomu stabilní zastoupení plynů. Právě v troposféře se „odehrává“ počasí – horní vrstva bouřkových mraků může dosahovat až k její hranici, kde tlak odpovídá pouze 10 % hodnoty při hladině moře.

Teplota s nadmořskou výškou klesá v průměru o 0,65 °C na 100 metrů. A právě změna teplotního gradientu určuje hranici troposféry: Na rovníku sahá do 18 km, v mírných pásmech do 11 km a u pólů asi jen do 9 km. V troposféře se uskutečňuje většina leteckého provozu a od další vrstvy atmosféry ji dělí tropopauza, nad níž teplota opět roste.

3. Kosmický štít  

• vrstva: mezosféra

Vzhledem ke složitým podmínkám průzkumu představuje mezosféra nejméně probádanou oblast zemské atmosféry: Pro letadla leží příliš vysoko, pro kosmické družice zas nízko. Teplota se s rostoucí vzdáleností od povrchu planety snižuje asi o 3 °C na 1 km, přičemž může klesnout až k −100 °C.

Mezosféra tvoří ochranný štít před většinou drobných těles přilétajících z vesmíru. V důsledku kolize s miliardami částeček plynu v ní převážná část meteoroidů shoří, přičemž za sebou zanechávají typickou světelnou stopu – meteor. V dané oblasti atmosféry se přitom odehrává ještě jeden úchvatný jev: noční svítící oblaka. Příčina úkazu tkví ve zmrzlé vodní páře osvětlené Sluncem, i když na daném místě planety už nastala noc. Přechod k vyšší části atmosféry tvoří tzv. mezopauza.

5. Přechodová linie

• vrstva: exosféra

Vnější část atmosféry s téměř konstantní teplotou asi 2 200 °C představuje přechodovou vrstvu do meziplanetárního prostoru. Z kosmu je exosféra pozorována jako geokoróna, viditelná do vzdálenosti nejméně 10 000 km nad zemským povrchem. Za její horní hranici se ovšem považuje oblast ve výšce 20 000–35 000 km. Vyskytují se tam převážně volné atomy vodíku a helia, na něž už tak silně nepůsobí gravitace, takže mohou částice uniknout do volného prostoru.

Ve výšce od 150 do 2 000 km se nachází nízká oběžná dráha, na níž se pohybuje polovina všech funkčních satelitů. Ve 2 000 km začíná tzv. střední oběžná dráha, ve 35 800 km leží dráha geostacionární a za ní pak vysoká orbita, která se už příliš nevyužívá pro družice, ale spíš jako odkladiště vysloužilých satelitů. 

Vystopovat počátky majálesu není zrovna jednoduché. Někdy se udává, že tkvějí již v antice, v bujarých jarních oslavách, při nichž staří Římané uctívali bohyni jara a plodnosti Maiu. Slovo majáles pak mělo být odvozeno z výrazu maialis označujícího vykleštěného vepře, který se při této příležitosti bohyni obětoval. Tyto starověké ceremonie ovšem měly s pozdějším majálesem coby studentskou slavností pramálo společného. Dost možná s nimi nesouvisí ani původ slova.

Budeme si hráti!

Čeští studenti měli v raném novověku množství výrazů s koncovkou -es, která je typická pro latinu. Byly to například zvoničkales (poplatek, který se odváděl za zvonění), hromničkales a dušičkales (plat, který pobírali učitelé 2. února a 2. listopadu), případně neméně půvabně znějící sekyrales (příplatek za topení). Termín majáles by tedy mohl pocházet právě odsud, přičemž by s latinou samotnou neměl nic společného. Dříve se též užívalo výrazu majáles v množném čísle, s čímž se lze občasně setkat dodnes, nicméně už jen zřídka.

Co se týče školní mládeže, ta se v českých zemích na jaře organizovaně veselila přinejmenším od 18. století. Na prvního máje měli studenti volno, a tak se spolu s kantory vydávali ven, aby kvetoucí přírodu oslavili veselými písněmi. To dobře ilustrují tyto staré verše: „Dnes je den veselý, nejdeme do školy, budeme si hráti, vesele skákati.“

Vedle studentských oslav musíme zmínit i staré lidové veselice doložené rovněž již několik staletí nazpět, při nichž se stavěly takzvané máje. Podle jedné verze měly májky zahánět zlé duchy, jejichž řádění bylo spojované s filipojakubskou nocí z 30. dubna na 1. května. Jiné výklady vidí jejich původ v pohanském uctívání přírody, bohyně jara Vesny a její obnovující se plodivé síly. Také tradice stavění (a posléze kácení) májí se zvláště na venkově zachovala dodnes.

Studentský majáles zřejmě nejvíce zpopularizoval Alois Jirásek ve své knize Filozofská historie, jejíž příběh se odehrává v Litomyšli. Autor vycházel ze skutečných reálií, na zdejším gymnáziu sám vyučoval a průběh tamních oslav poloviny 19. století vykreslil následovně: poté, co studenti navzdory zákazu majálesu ze strany biskupa projdou za zvuku kapely městem, dospějí do nedalekého háje, kde se koná samotné majálesové odpoledne a večer za účasti většiny města.

Byly to zkrátka radovánky plné zpěvu, tance, recitování veselých básní a mnohdy i pitek a drobných provokací, jež provozovalo rozpustilé litomyšlské studentstvo. Původně spíše gymnaziální slavnost se v 19. století rozšířila i mezi univerzitní studenty a nabyla oficiálního charakteru. Jiráskovi „filozofové“ byli vlastně studenti dvouletého cyklu následujícího po absolvování gymnázia, jakési univerzitní přípravky.

Svátek všech dobrých vlastenců

Majáles nalezl v 19. století své pevné místo v české společnosti, protože se stal další vhodnou příležitostí k posilování národního sebeuvědomění. Studenti byli jako představitelé rodící se inteligence oporou českých národních snah. V Praze se majálesy konaly od devadesátých let 19. století na holešovickém výstavišti a byly velkou společenskou událostí, při níž uvědomělí Češi demonstrovali svůj bohatý kulturní život a své vlastenectví. Také každé menší město, v němž fungovalo gymnázium, mělo svůj majáles, jenž zde představoval jeden z vrcholů společenské sezony. Tak majáles vstoupil i do 20. století.

Za nové československé republiky se stal převážně příjemnou společenskou událostí a projevy vlastenectví ustoupily do pozadí. Jak probíhal a co všechno bylo jeho součástí, může napovědět program majálesu v městečku Chotěboři na Vysočině v roce 1920. Jeho dějištěm bylo náměstí, zámecký park a pronajatý taneční sál. Slavnosti trvaly celkem tři dny, během kterých studenti uspořádali průvod městem za doprovodu vojenské kapely, sportovní hry, taneční zábavu a různá divadelní představení. Obvyklé bylo také vydávat u příležitosti majálesu pamětní sborníky, takzvané almanachy. Pořadateli majálesů v této době již nebývali vždy jen studenti, popřípadě škola, ale často přímo město a místní občanské spolky.

TIP: Velká pěnová bitva: 600 let stará tradice univerzity ve Skotsku

Majálesy se staly v první řadě slavnostmi jara a květin. Tak je prezentuje například publikace z roku 1931 vydaná v Brně tělovýchovným spolkem Orel. Doporučuje uspořádat průvod, v němž mládež ponese množství různých druhů jarních květin a ve kterém budou defilovat figury královny růží, bohyně Vesny a zahradníků. Přikládá navíc verše, které je vhodné při slavnosti deklamovat:

„Celá obec dnes slaví majáles. Všechny květy milé, rudé, modré, bílé, z jara v krásném máji velkou slavnost mají. Všecko slaví dnes s námi majáles.“

A nechybí ani vlastenecká nota:

„Každý Čech má nejraději míti český zpěv a české barvy v kvítí. Proto hrdě volám dnes: Ať žije náš majáles!“

Jako syn bohatého newyorského chirurga měl Humphrey Bogart před sebou zářnou budoucnost – navštěvoval vyhlášené školy a věnoval se šachům a jachtingu. Protežovaný mladík ale narazil, když byl kvůli opakovaným kázeňským prohřeškům a nevalnému prospěchu vyloučen ze školy. Situaci vyřešil radikálně – vyslyšel volání strýčka Sama a narukoval k námořnictvu.

Konflikt zuřící ve vzdálené Evropě jej lákal: „V osmnácti letech se mi válka zdála jako skvělá věc. Paříž! Sexy francouzské dívky! Zatraceně rajcovní!“ Podle jedné z verzí navíc v armádě získal charakteristickou jizvu na horním rtu a nádavkem lehkou vadu řeči, které naopak jako „zatraceně rajcovní“ hodnotilo několik generací divaček slavné filmové Casablanky.

TIP: Historie nejoblíbenějšího sportu na Zemi: Od tvrdých chlapů po slečinky

Údajně jej pouty zranil vězeň, jehož eskortováním byl Bogart pověřen (podle jiné verze se zranil při svařování, podle další se mu ve 12 letech do obličeje zabodla velká tříska). Po návratu z války Bogart ztratil oporu v rodičích (otec přišel o veškeré peníze a propadl drogám), a protože profese poslíčka a pojišťovacího agenta jej nenaplňovaly, rozhodl se připojit k divadelnímu souboru. Brzy se ukázalo, že šlo o nejlepší rozhodnutí jeho života.

Je půlnoc z 26. na 27. února roku 1933 a v přepychovém „paláci okultismu“ se schyluje k mimořádné soukromé seanci. Vyhlášený berlínský jasnovidec Erik Jan Hanussen zve společnost k okrouhlému skleněnému stolu vyzdobenému mystickými znameními zvěrokruhu. Jako medium si vybírá mladou půvabnou herečku Marii Paudler. Uvádí ji do hypnotického spánku. Dívka začíná věštit:  „Vidím úrodná pole… Německo je šťastné… lidé provolávají slávu svému vůdci… přesto má nepřátele… pokoušejí se o poslední úder… ale veškerý odpor je marný…“  Herečka se hroutí k zemi. „Jsou to výstřely? Ne, oheň… plameny… zločinci…“ 

Hanussen zapřísahá přítomné, aby o této části seance nikde nemluvili. Ještě netuší, že má před sebou jen pár dnů života...

Malý komediant

Erik Jan Hanussen se narodil coby Herschel Chaim Steinschneider 2. června 1889 ve Vídni. Pradědeček Wolf Steinschneider patřil k váženým představitelům židovské obce v Prostějově. Dobrou pověst rodiny pošramotil jeho vnuk Siegfried, který opustil rodné město a stal se hercem. Ve Vídni potkává svoji pozdější ženu Antonii Julii Kohnovou. Společně pak kočují Rakouskem, Čechami a Itálií.

Jejich syn, malý Herschel, nebo jak mu říkají Bubu, Harry či Heřman, jezdí po štacích s nimi. Ve třinácti letech nadobro opouští rodinu. Působí v kočovné herecké společnosti, pak v cirkuse. Nejprve staví šapitó, ale brzy se stane artistou. Má odvahu, ničeho se nebojí. Tak jako po celý svůj život. Skáče salta, žongluje a vykládá budoucnost. Později ve své biografii píše, že už tehdy pocítil poprvé, že vládne nadpřirozenými silami.

Není nad dobrý nápad!

Po vypuknutí 1. světové války se snaží vyhnout mobilizaci. Přesto je odveden. Pak dostává spásný nápad. Nabídne se jako hledač vody a brzy se stává oficiálním proutkařem rakouské armády. A také věští vojákům budoucnost. Veliteli předpoví, že se mu narodí zdravý syn, což se potvrdí v dopise, který nadřízený obdrží o pár dnů později. Všichni jsou u vytržení. A přitom je to tak jednoduché. Stačí malý trik! Jeho kamarád, který přebírá poštu na cenzurním oddělení, dopisy pozdrží a to nejdůležitější poznamená pro Harryho. A ten pak může všechny ohromovat svými jasnovideckými schopnostmi. Už tady praktikuje to, na čem založil celou svoji kariéru. Dokáže si zajistit informační náskok. 

Dostává dokonce dovolenou, aby své jasnovidecké umění mohl předvést publiku ve Vídni. A právě zde ve varieté Ronacher poprvé vystupuje pod uměleckým jménem, které ho později proslaví po celé Evropě: Hanussen. Jak k němu přišel? Údajně sloužil v jednotce jistého Hanuse a velmi jej obdivoval. Když jeho velitel padl, rozhodl se Harry, že na jeho počest ponese jméno Hanusson – Hanusův syn. Později jméno upravil na Hanussen. A k tomu si vybájil dánské šlechtické předky. Nicméně pravděpodobnější je, že se chtěl zbavit nelibozvučně znějícího židovského jména…  

Z Vídně do Čech

Po válce píše články pro bulvární tisk, ve kterých odhaluje triky okultistů, jasnovidců a iluzionistů. Záhy ale zjistí, že daleko víc peněz získá, když bude sám tyto fígle provozovat. Okukuje varietní umělce ve Vídni. Zásadní vliv na něj má vystoupení iluzionisty Rubiniho. Tohle není žádný potulný kejklíř, ale elegán v perfektně padnoucím obleku, doprovázený pohlednou asistentkou! Kouzelník, seriózně vystupující a předvádějící triky, které všem vyrážejí dech. Hanussen se pochopí, že tohle je ta správná cesta! 

Hanussenovy produkce mají úspěch, jeho hvězda stoupá. Podaří se mu přispět k odhalení záhady, proč se z rakouské státní tiskárny neustále ztrácí část nově vytištěných peněz. Hanussen zloděje odhalí údajně během dvou hodin. Každý úspěch dokáže okamžitě prodat v tisku. Do svých vystoupení zapojuje i hypnózu (nejspíš pouze předstíranou). Tím si však vykoleduje vyhoštění z Rakouska, protože veřejné provozování hypnózy je zde zakázané.  

Díky svému českému původu si zažádá o československé občanství. V následujících letech předvádí své umění na Moravě i v Čechách. Zpočátku se mu moc nedaří. Mezi Čechy není o podobná představení velký zájem. Ale pak nachází publikum, které nadchne: české Němce. Hanussen se stěhuje do Varnsdorfu a několik let cestuje po českém pohraničí. Veřejná „jasnovidecká“ vystoupení jsou trvale vyprodána, stejně jako soukromé seance, při nichž věští zájemcům budoucnost. 

Podvodník před soudem

K jeho slávě snad nejvíc přispěly československé úřady a soudy. V únoru 1928 jej totiž dostává před soud v Litoměřicích společná žaloba asi 40 postižených, kteří trvají na tom, že je Hanussen podvedl a že nemá skutečné věštecké či telepatické schopnosti. Je obžalován z podvodu a souzen „pro klamání osob údajným jasnovidectvím.“ Za velkého zájmu médií se ale dokáže obhájit a v květnu 1930 je zproštěn obvinění. Celá kauza je uzavřena s tím, že „soud není schopen vyjádřit, zda je obžalovaný skutečně nadán věšteckými schopnostmi“.  

Hanussen je velmi přesvědčivý řečník. Moc dobře ví, jakou moc mají správně volená slova a jak snadno se jimi dají lidé zmanipulovat. Jeho mimořádný úspěch je založen hlavně na jednoduchém principu informačního náskoku. Na svých představeních má vždy komplice, který sedí v publiku. Někdy Hanussenovi pomáhá jeho asistent, který mu o přestávce předává důležité informace smluvenými signály nebo skryté v krabičce od sirek. Jasnovidecká představení se konají dvakrát denně v nabitém berlínském varieté Scala. Obrovské příjmy mu umožňují život v přepychu.

Nepříliš pohledný muž malé postavy se obklopuje milenkami, které zahrnuje dárky. Vlastní tři luxusní auta a přepychovou jachtu, na které pořádá pohádkové večírky. Účastní se jich vybraná berlínská společnost. Jednoho večera se zde objeví i hrabě Wolf Heinrich von Helldorf. Velitel SA v Berlíně a Brandenbursku je vášnivý hráč, který má veliké dluhy. Hanussen toho využívá a půjčuje mu 150 000 říšských marek. Tím si ho zavazuje a získává tak hlavního informátora. Obdobně půjčuje peníze i dalším pohlavárům SA, se kterými navazuje intenzivní kontakty. 

Podpora Hitlera a NSDAP

Jasnovidec vydává vlastní noviny. „Hanussenův pestrý týdeník“ se brzy stává nejčtenějším periodikem v Berlíně. Hanussen vychází vstříc vkusu čtenářů. Zveřejňuje i astrologické burzovní tipy a dokonce se mu daří ovlivňovat kurzy akcií. Ale především své noviny dává do služeb nacistické propagandy. V červenci 1932 poprvé předpovídá Hitlerův nástup k moci a od té doby ho plně podporuje. Prorokuje, že rok 1933 bude „rokem Hitlera“ a že mocenský vzestup NSDAP už nic nemůže zastavit.

V novinách, které vydávají němečtí komunisté, se v prosinci 1932 objevují informace o Hanussenově židovském původu. Iluzionista podává na noviny žalobu. V lednu 1933 následuje článek „Hanussen u rabína“. Je v něm zveřejněno potvrzení rabinátu a matričního úřadu židovské náboženské obce v Rumburku, že se v roce 1928 oženil ve zdejší synagoze. Hanussen reaguje ve svých novinách prohlášením, že přes židovský původ se cítí být pravým árijcem. A předpovídá zde, že ve dnech 26. až 28. února 1933 čeká kanceléře Hitlera první velká zkouška ohněm… Čtenáři nevnímají dvojznačnost této věštby. Hanussen má zřejmě opět informační náskok. Na tom přece založil svoji kariéru!

Nejslavnější věštba přináší smrt

V nejhonosnější berlínské čtvrti buduje své sídlo, které nazývá „palác okultismu“. Komfortně zařízené přízemí je připraveno hostit jasnovidecké seance. Pokoje pro hosty mají důmyslné odposlouchávací zařízení, které umožňuje zaznamenávat všechny rozhovory. Celý objekt je slavnostně otevřen 26. února 1933. Schází se zde pestrá společnost z nejvyšších berlínských kruhů. Slavnost vrcholí seancí, kterou jsme popsali v úvodu. I tam Hanussen zopakuje to, co se možná dozvěděl od svých nacistických přátel: Hitlera čeká zkouška ohněm.

Následujícího dne je zapálena budova Říšského sněmu. Hitler událost, z níž byl obviněn nizozemský komunista van der Lubbe, využije k definitivnímu zúčtování s levicí a upevnění moci. Hanussen dostává strach. Podle svědectví jeho obchodní partnerky je poslední týden života vylekaný. Do divadla jezdí s ozbrojeným doprovodem a poslední, co jí do telefonu řekne, je: „Stahují se nade mnou temná mračna. Brzy to přijde!“

Hanussenův přítel hrabě von Helldorf je 20. března 1933 sesazen z postu velitele SA v Berlíně. Jeho nástupcem se stává Karl Ernst. Ten o čtyři dny později nechá jasnovidce zatknout a vydává rozkaz k jeho likvidaci. Až 8. dubna 1933 našli lesní dělníci zohavenou mrtvolu bez dokladů. Zmrzačené tělo ohlodala zvěř k nepoznání. K určení totožnosti přispěl monogram krejčího na obleku. Ten pak objasnil, kdo si u něj oblek objednal. 

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

V novinách se objevila pouze krátká zpráva, že tělo, které bylo nalezeno v lese jižně od Berlína, patřilo pravděpodobně Hanussenovi. Dle nařízení, které přišlo z ministerstva spravedlnosti, nebyla jeho smrt dále vyšetřována. Teprve v 50. a 60. letech se vynořila svědectví účastníků seance, kteří přímo či nepřímo naznačili, že informaci o požáru Říšského sněmu získal Hanussen od hraběte Helldorfa a chtěl jí využít k tomu, aby veřejnost opět přesvědčil o svých jasnovideckých schopnostech. 

Jupiterův měsíc Europa je fascinující svět. Podle všeho je na něm hluboký oceán, který se ukrývá pod ledovým příkrovem. Tento oceán dráždí fantazii vědců i laiků. 

Odborníci se již nějakou dobu domnívají, že z podpovrchového oceánu Europy občas tryská voda na povrch a do okolního kosmického prostoru. Hans Huybrighs z evropské vesmírné agentury ESA a jeho spolupracovníci využili k získání nových důkazů přítomnosti takových výtrysků vody na Europě dost neobvyklý postup. Využili k tomu stará data americké sondy Galileo, která v roce 2000 prolétala kolem Europy.

Částice v magnetickém poli

Tento postup byl sice zvláštní, ale opíral se o velmi dobrý důvod. Sonda Galileo v tomto případě detekovala elektricky nabité částice kolem měsíce Europa. A těchto částic tam bylo méně, než vědci čekali. Planeta Jupiter má mohutné magnetické pole. Je asi dvacetkrát silnější než to zemské a zasahuje miliony kilometrů do kosmického prostoru. A Europa tímto magnetickým polem na své oběžné dráze prochází.

TIP: NASA potvrzuje: Na Jupiterově měsíci Europa se vyskytuje vodní pára

Počítačové simulace Huybrighsova týmu ukázaly, že zvláštní nedostatek elektricky nabitých částic, který u Europy zaznamenala sonda Galileo, by mohl mít na svědomí výtrysk vody z oceánu Europy, k němuž by došlo před průletem sondy. Když se tyto částice, tedy nabité vysokoenergetické protony kroužící v magnetickém poli Jupiteru, střetly s neutrálními částicemi ve výtrysku vody, přišly o vlastní elektrický náboj a mohly odletět z dosahu Jupiteru. Proto jich tam bylo při průletu sondy málo.

Teju pruhovaný (Salvator merianae) je ve volné přírodě rozšířen v Argentině, Brazílii, Uruguayi a Paraguayi. Dospělí jedinci dosahují délky těla od 1,2 až do 1,5 metru. Jsou nenároční, odolní a zároveň překvapivě inteligentní, takže se z nich stali oblíbení domácí mazlíčci. A to přináší problémy.

Na několika místech na jižní Floridě již došlo k tomu, že tejuové buď uprchli z chovu anebo byli záměrně vypuštěni, a teď se tam úspěšně šíří jako invazní druh. Mají přitom neblahý vliv na místní přírodu, protože nadšeně sežerou cokoliv, co najdou. Rostliny, plody, vajíčka i malá zvířata. Jejich oblíbeným jídlem jsou přitom vajíčka místních ohrožených živočichů, jako jsou želvy nebo ptáci.

TIP: Lstiví hadi: Invazní bojgy hnědé létají po světě letadly

V americké Georgii si všimli, že se invazní ještěři pronikají přes jižní hranici a šíří se z Floridy. Proto úředníci a ochránci přírody žádají veřejnost, aby jim pomohla čelit tomuto exotickému riziku pro místní přírodu. Zároveň ovšem varují, že tejuové sice nejsou vůči lidem agresivní, ale jsou to velcí a až pět kilogramů vážící ještěři s mohutnými ocasem, drápy a ostrými zuby. V případě ohrožení se dovedou účinně bránit. Lidé by měli především hlásit úřadům, když se s nimi setkají, aby je pak mohli odchytit profesionálové.