Příslušnost k národu určená používaným jazykem nebyla ani v prvních staletích novověku tím nejdůležitějším. Obyčejní lidé mluvili v Čechách a na Moravě česky i německy, církev používala latinu, v aristokratických kruzích získala zase popularitu francouzština nebo italština. V životě lidí bylo dál významnější to, k jakému stavu, regionu či zemi patřili. A od dob velké církevní reformace v 16. století k tomu přibyl další neopominutelný fakt, a sice k jakému vyznání – katolickému či nekatolickému – se člověk hlásil. 

Národní katastrofa?

České země se v roce 1526 staly součástí habsburské středoevropské monarchie. Mezi katolickým panovnickým dvorem ve Vídni a zástupci české a moravské šlechty, jejíž mnozí příslušníci byli nekatolíky, nevládly právě nejlepší vztahy. Zemská šlechta se snažila chránit svá stavovská i konfesní práva, což vyvrcholilo „ohavnou rebelií“ proti Habsburkům a porážkou stavovských vojsk, v nichž se bili i Němci, v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.

Bílá hora pak ve 20. století několikrát sehrála roli symbolu národní porážky, kterou je třeba odčinit i protiněmeckými opatřeními – po roce 1918 konfiskací půdy a po roce 1945 vysídlením Němců. Ovšem podle francouzského historika Oliviera Chalinea byla fatální chybou spíše defenestrace císařských místodržících v roce 1618, kterou opět nelze nahlížet optikou moderního nacionalismu, vždyť svrženi z okna Hradu byli „Češi Slavata a Martinic, davem, který podnítil německo-italský hrabě Thurn“.

„Neuvážené dobrodružství“ českých stavů císař Ferdinand II. (vládl 1619–1637) tvrdě potrestal. Nařídil Českému království Obnovené zřízení zemské, 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu, které znamenalo konec státní autonomie, náboženské svobody a stavovských privilegií.

Rekatolizace postihla Čechy i Němce, ale české obyvatelstvo bylo poškozeno mnohem víc než jeho němečtí sousedé. Konfiskace majetku rebelujících stavů téměř zlikvidovaly domácí česky mluvící šlechtu a také většina české politické elity odešla do exilu. Jejich místo zaujala aristokracie věrná Habsburkům, která přicházela do českých zemí zejména (ale ne vždy) z německého jazykového prostředí. 

Vítězný postup němčiny

Pobělohorská doba tak přinesla postupnou germanizaci a vytlačování českého jazyka i české kultury na okraj, byť 2. polovina 17. století ještě přinesla skvosty české barokní hudby a literatury. Obnovené zřízení sice němčinu s češtinou pouze zrovnoprávnilo, ve skutečnosti se však němčina v následujících desetiletích prosadila jako dominantní jazyk.

Převahu Němců dále posílily osvícenecké reformy císařovny Marie Terezie (vládla 1740–1780) a jejího syna císaře Josefa II. (vládl 1780–1790). Součástí reforem obou panovníků byla totiž modernizace a racionalizace státní správy centralizované monarchie, jejíž vládci mimo jiné chtěli jazykově pestrou mozaiku svých poddaných řídit jedním jazykem. A tak byla v roce 1784 němčina vyhlášena celostátním úředním jazykem, čímž získala prestižní postavení i v těch částech soustátí, kde Němci nepředstavovali většinové obyvatelstvo, tedy i v Čechách a na Moravě.

Jaro národů

Myšlenky osvícenců v druhé polovině 18. století podkopávali tradiční představy o primární příslušnosti lidí k panství, stavu nebo církvi. Ale lidé někam patřit chtějí, a tak začalo hledání nové identity. Ve většině evropských zemí včetně habsburské monarchie se začala prosazovat představa etnické pospolitosti, založená na sdílení společného jazyka, kultury a kmenového původu. Nastala doba národních obrození, kdy se v bolestech rodily moderní národy.

TIP: Historie jednoho pojmu: Odkud se vzalo slovo Sudety?

V českých zemích probíhalo „národní probuzení“ jinak u Čechů a jinak u Němců. Čeští buditelé toužili po jazykové, kulturní, ekonomické a nakonec i politické emancipaci. Tu čeští Němci nepotřebovali, neboť nepociťovali, že by v zemi byli druhořadí. V bohatších vrstvách českých Němců tak přetrvával zemský, případně rakouský patriotismus spojený s loajalitou ke dvoru a víceméně všechny ostatní Němce pak uspokojovala dominance němčiny zaručující výsadní postavení v celé monarchii.

Velkoněmecká myšlenka

Proces národního uvědomování však nakonec zasáhl i české Němce. Jungmannova a Palackého generace byla v psaní slovníků a novin či zakládaní muzeí a divadel tak úspěšná, že Němci začali mít z emancipace Čechů, kteří se stěhovali do velkých měst, strach. Jako protitah si část českých Němců zhruba od konce třicátých let 19. století zvolila příklon k liberálnímu, později velkoněmeckému hnutí. To usilovalo o sjednocení v té době rozdrobeného Německa, a to v hranicích bývalé Svaté říše římské, respektive Německého spolku. Spadaly by tam i české země, což bylo pro obrozené Čechy nepřípustné. Mezi Čechy a Němci tehdy začalo národnostní soupeření.

Architektonické studio rescubika představilo svou vizi nového mostu pro Paříž. Návrh, který je dílem francouzského architekta Patterlini Benoita, kombinuje stavbu s prorůstající zelení. Součástí je visutá zahrada s vodopádem nad Seinou. Nový most mé nést jméno Babylon podle legendárních zahrad tamní královny Semiramis a spojit známou promenádu Pierra Vidal-Naqueta a ulici Francoise Truffauta na druhé straně řeky Seiny.

Navzdory prvnímu blízkému a zcela neplánovanému setkání jsem si na další „schůzku“ s orlosupem bradatým (Gypaetus barbatus) musel dost dlouho počkat. V Tádžikistánu jsem sice v dalších dnech mohl impozantní dravce pravidelně pozorovat, ale plachtili vysoko kolem horských štítů. Často létali ve společnosti orlů skalních, nebo v zelených pahorcích v předhůří pátrali po želvách stepních. Jejich charakteristické siluety jsem bohužel zahlédl vždy jen z velké dálky.

Lákání bez výsledku

Jedinou možností, jak se k orlosupům dostat blíž, bylo přilákat je na potravu. Ve svém nadšení jsem umluvil místní kluky, aby mi pomohli odtáhnout do kopců mršinu osla, kterou jsem našel za jednou z vesnic. Za celý den bohužel byly jedinými návštěvníky této „újedi“ špačkům příbuzné majny.

Při jiné cestě do Tádžikistánu jsem pro změnu marně trávil několik dní v krytech u zbytků mršin jelenů bucharských, jež tu zanechali vlci. A jednou jsem dokonce na horský hřeben táhl asi 300 metrů vysoko mrtvého německého ovčáka, kterého jsem našel sraženého autem u silnice. Ani v tomto případě jsem neměl štěstí, plátěný kryt se celý den zmítal ve vichru a vše zaplašil. Jediným fotografickým úlovkem tádžických orlosupů tak po několika návštěvách byly pouze několik centimetrů velké siluety. Ty více než mohutné letce připomínaly kříž vznášející se v mracích kolem horských vrcholů.

Kontakt s požehnáním úřadů

Dnes už je všechno jinak a neexistuje snad jediné atraktivní zvíře, které by nebylo využito pro komerční účely. Pro fotografy a filmaře jsou po celém světě zřizovány stabilní úkryty a připraveni průvodci. Získání snímků ať už medvědů lovících na Aljašce lososy, nebo orlovců ve Finsku, je pouze otázkou peněz.

Nevyhledávám tento způsob fotografování, ale v případě orlosupů jsem musel udělat výjimku. Potkat v přírodě tohoto velmi vzácného ptáka je totiž věcí velké náhody, získat kvalitní snímky bez složité přípravy je téměř nemožné. Ve Španělsku, kde jsou v rámci Evropy podmínky pro fotografování těchto dravců asi nejideálnější, se lze navíc k orlosupům dostat pomocí krytů u krmišť pouze na základě povolení příslušného ministerstva.

Když krouží supi

Máme za sebou přesun letadlem z Prahy do Barcelony a odtud autem asi 200 kilometrů na sever do předhůří Pyrenejí. Přespali jsme v malé horské vesnici a ještě nás čeká jízda terénním autem po kamenitých cestách do hor. Asi po dvou hodinách ve voze jsme u cíle.

V nadmořské výšce asi 1 600 metrů, na okraji pláně mezi horskými svahy, je vybudována stabilní pozorovatelna. Slouží nejen pro fotografování a filmování, ale především pro výzkum populací mrchožravých dravců.

Rychle zalézáme do krytu a připravujeme kamery, naši průvodci mezitím rozhazují po planině potravu. Dravce mají přilákat asi čtyři plastové sudy masa a kostí ovcí a dalších hospodářských zvířat, které byly den předtím získány od místních farmářů. Je vidět, že ptáci jsou na přikrmování zvyklí. Nevysoko nad námi už krouží desítky supů a stále přilétají další.

Prach zvířený stovkami křídel

Sotva auta našich průvodců zmizí z dohledu a utichne i hluk vzdalujících se motorů, začíná neskutečné divadlo. Z oblohy se snáší desítky supů a pláň před naším úkrytem je jimi za chvíli doslova pokrytá. Jsou jich minimálně dvě stovky. Hladově se vrhají na potravu a mávání jejich mohutných křídel tak rozvíří prach, že přes mlžnou clonu zpočátku není pořádně vidět.

Teprve po chvíli, když vzrušení trochu opadne a prach klesne, se můžeme ve spleti křídel orientovat. Jsou zde převážně supi bělohlaví, daleko vzácnějších supů hnědých je zřejmě jenom pět. Navíc se zdržují poměrně daleko od krytu, na opačném konci pláně. Druhové spektrum doplňuje několik vran, straky a krkavci a dokonce dvě lišky, které občas vyběhnou z křoví, aby mezi supy ukořistily kousek masa.

Polykači neskladných soust

Jsem trochu nervózní, protože orlosup, hlavní objekt mého zájmu, se ještě neobjevil. Naše povolení pro tuto lokalitu platí pouze jeden den, a tak není času nazbyt. Další dny sice budeme trávit v jiných krytech na jiných lokalitách, ale tam už je setkání s tímto dravcem méně pravděpodobné.

Zhruba po půl hodině, kdy už většina potravy zmizela v žaludcích supů, mnou projede příjemné mrazení. Nad plání se objevuje charakteristická silueta s úzkými křídly a dlouhým, klínovitým ocasem. Pták několikrát zakrouží a nakonec usedne na protější straně krmiště. Popadne do zobáku kus kosti a bez ohledu na značnou velikost sousta jej naráz spolkne. Podle převážně černého zbarvení jde o mladého jedince. Za chvíli se objevují další orlosupi včetně dospělých, celkem se jich během dne vystřídá na planině víc než deset. Je fascinující, jak velké nebo spíš neskladné kosti do sebe dokážou nasoukat.

Čističi alpských luk

Kosti spolu se šlachami, chrupavkami a zbytky masa tvoří základ potravy orlosupů. Agresivní žaludeční šťávy o pH rovnajícím se zhruba jedné dokonale rozpustí kosti, které obsahují energeticky bohatý morek. V případě, že je kost na spolknutí příliš velká, dokáže ji orlosup rozbít tak, že ji z velké výšky pustí na skálu. Podobně rozbíjí o skály i želvy. Méně často loví i živá zvířata. Větší kořist, třeba kamzíka, dokáže v letu srazit z prudkého svahu. Z minulosti je popsáno i několik málo útoků na člověka, resp. malé děti. Díky hlavní složce potravy je orlosup také nazýván „rozbíječ kostí“ nebo „čistič alpských lučin“.

Křídla za zavřenými víčky

Přestože se na planině za celý den vystřídá několik orlosupů a občas jsou tu pohromadě i tři naráz, nedá se říct, že by se nám nějak předváděli. Většinou se zdržují na protilehlém okraji krmiště a jenom vzácně se některý z nich přiblíží ke krytu. Pozdě odpoledne, když je veškerá potrava zlikvidována, všichni ptáci postupně mizí. Za soumraků pro nás přijíždí auto, čeká nás přesun na jiné lokality.

TIP: Orli jestřábí: Dravci se španělským temperamentem

Další dva dny fotografický maratón pokračuje, bohužel už ale bez orlosupů. Čas rychle utíká a je tu poslední večer. Balíme a vracíme se z hor zpět do civilizace. Když o několik hodin později v letadle zavřu oči, stále před sebou vidím změť orlosupích a supích křídel.

Dva totožné produkty se na trhu nalézt nedají, i přes to, že produkce stále stoupá a obsah je téměř stejný. Nejedná se pouze o počty vyrobených kusů, ale i o přibývající značky. V roce 2016 byl obrat s energetickými nápoji odhadován na 43 bilionů dolarů, podle propočtů by se do roku 2025 mělo číslo téměř zdvojnásobit. Nejčastějšími konzumenty jsou děti (které jsou zároveň i nejohroženější skupinou), vojáci, sportovci a lidé s namáhavou prací. Tyto nápoje jsou rizikové nejen kvůli obsahu; nebezpečné jsou také situace, za jakých se konzumují. 

Hrozba v barevném balení

Při neopatrném užívání energy drinků jde opravdu o život, jak ukazují studie ze zahraničí, a dokonce i několik případů z České republiky. Po požití dvou takových nápojů zkolaboval třináctiletý chlapec na sportovním zápase; upadl do bezvědomí a nastala zástava oběhu. Malý sportovec byl defibrilován a převezen do nemocnice. Kombinace velkého stresu a sportovní aktivity na vysoké úrovni spolu s energetickými nápoji však může být i smrtelná.

Smrt provázela jiný český případ, kdy sedmnáctiletý mladík zkombinoval energetický nápoj s alkoholem. Při oslavě narozenin za večer vypil dvacet plechovek nápoje míchaného s vodkou. Následky se projevily až po několika hodinách: Upadl do bezvědomí se zástavou srdce, které se již nepodařilo nahodit zpět. Celý oběhový systém fungoval naplno kvůli působení kofeinu, taurinu a cukru, proto při oživování nebylo možné srdce dál stimulovat, a tím vrátit chlapce k životu. Vypovědělo zkrátka službu z nadměrné činnosti.

Smrtící spojení 

Kombinace energetických nápojů s alkoholem je často vyhledávaná především u dospělých. „Nabušený“ nápoj v tomto případě zastírá vliv alkoholu, člověk prožívá pozitivní pocity. Pití je zároveň sladké, přebíjí alkohol a opilost je cítit až po výrazně delší době. Lidé jsou takto schopni vypít více alkoholu než s jinými nápoji, účinné látky se však dostávají přímo do oběhu a mozku. Pocit nižší opilosti může vést k závažným společenským problémům v důsledku agresivního chování, vynuceného nebo nechráněného sexu, otravy alkoholem, autonehody v případě usednutí za volant atd. Drinky plné energie a alkohol se často konzumují v hudebních a tanečních klubech a na festivalech, kde mohou být také snadno dostupné drogy. 

Energetické nápoje mohou spustit nemoci, které by za normálních okolností nepropukly, nebo trvale poškodit organismus. Mohou zhoršit nebo vyprovokovat astma, stát za vznikem cévní mozkové příhody, poruchy srdeční činnosti včetně infarktu, trvalého zvýšení krevního tlaku, dále mohou způsobovat trvalé problémy s nespavostí, roztržitost, hyperaktivitu, poškození paměti, bolesti hlavy, alergie, problémy se zrakem nebo závratě a trvale poškodit zažívání. 

V zahraničí se setkali i s případem mladé dívky, které po pravidelném pití „energeťáků“ ochrnula polovina těla. Diagnostikovali jí hemiplegickou migrénu, která způsobuje přechodnou obrnu jedné části těla. Důvodem bylo předávkování kofeinem, který působil setrvačností a v jejím těle se nastřádal. V tomto případě bylo možné dívku vyléčit. Menší štěstí měla mladá Američanka se zálibou popíjení energy drinků od dětství. Nyní v 25 letech má problém se srdcem, které není schopné pravidelného rytmu. Je nepřetržitě sledována kardiostimulátorem, a její život je tím značně omezen.

Sladká past

Magické plechovky v sobě mají velké množství cukru. Menší čtvrtlitrové obsahují přibližně 24 g (5 kostek cukru), půllitrové 56 g (12 kostek cukru). Velké balení odpovídá maximální denní dávce přidaného cukru, kterou může zdravý člověk pojmout. Příjem celé dávky cukru najednou zároveň nese hned několik rizik. Tím hlavním je jeho jednorázové, rychlé uvolnění do krve, čímž se velmi rychle zvedne hladina cukru v krvi a dojde k výkyvu glykémie. V případě těchto nápojů se zároveň jedná o nejhorší variantu dodávaného cukru (bílý rafinovaný), který je dodáván nepřirozenou cestou.

Tato forma konzumace může vytvořit závislost na sladkých nápojích, především však může podpořit rozvoj obezity a s ní spojené cukrovky. Při obezitě se snižuje citlivost buněk vůči inzulínu, jehož hladina se za normálních okolností zvyšuje a snižuje dle aktivity člověka. Avšak snížená citlivost tento pohyb nehlídá a hladina krevního cukru a inzulínu je dlouhodoběji vyšší. S obezitou jsou spojeny i další problémy: vyšší výskyt srdečního infarktu, vyšší pravděpodobnost cévní mozkové příhody, ischemické choroby dolních končetin, postupná ztráta zraku, selhání ledvin a narušení pohybového aparátu.

Velké množství cukru samozřejmě zvyšuje i riziko narušení zubní skloviny, což je podpořeno také výskytem nadměrného množství kyselin v nápojích. Podle některých studií byla prokázána zhoršená kvalita zubů již po patnácti minutách od pozření energetického nápoje. Jeho časté popíjení ve spojitosti s méně pravidelnou péčí o zuby může vést k zubním kamenům, otokům dásní a vypadávání zubů.

Nakopnuté srdce

Další látkou, které je v plechovce víc než dost, je kofein. Za bezpečnou denní dávku kofeinu se počítá 400 mg a zároveň maximálně 200 mg jako jednorázová dávka pro zdravého dospělého jedince. Čtvrtlitrový energetický nápoj obsahuje 80–100 mg kofeinu, tedy asi jako jeden běžný šálek kávy. Tu by většina rodičů svým dětem nedoporučila a ani děti samotné ji nevyhledávají. V podstatě se jedná o tekutinu s velmi hořkou příchutí, a to je velký rozdíl oproti energetickým nápojům.

Kofein stimuluje nervový systém, což může člověk využít, potřebuje-li podpořit bdělost svého organismu. Při občasném užití energy driku v malém množství jsou rizika nízká. Avšak při předávkování kofeinem nebo jeho pravidelné konzumaci může být následkem hned několik zdravotních problémů. Velké množství kofeinu může tělo tzv. přestimulovat, to znamená přinést opačný efekt, který vede k nesoustředěnosti, nespavosti, rozvoji úzkostí nebo dokonce depresi. Zvyšuje krevní tlak a srdeční frekvenci, větší dávka může způsobit závažné problémy s kardiovaskulárním systémem.

Kofein funguje tzv. na dluh. To znamená, že při vysoké únavě nebo akutní potřebě rychle se vzpružit dokáže pomoct, ale následně musí být v co nejbližší době doplněn kvalitní odpočinek. Konzumace kofeinu pouze oddaluje potřebu odpočinku nebo spánku, nejedná se o vyřešení nebo nahrazení této potřeby. Ve chvíli, kdy kofein přestane působit, dochází k velmi rychlému úpadku do stejné nebo i horší situace, než byla před užitím látky. Znamená to tedy, že čím více zkonzumujete kávy nebo energetických nápojů, k tím větší nebo dlouhodobější stimulaci organismu dochází, ale stále v unaveném těle.

Jedovatě růžová

Dalšími rizikovými látkami, kterými energetické nápoje překypují, jsou umělá barviva. Většina obsahuje E150d amoniakální karamel (amoniak sulfitový), jenž potravinám dodává stálou tmavě rudou až hnědou barvu. Nebylo prokázáno, že by látka byla zdravotně závadná, ale může snižovat účinnost některých léků a rozhodně patří mezi alergeny. Druhým nejčastějším barvivem je E120 košenila (kyselina karmínová nebo karmín). Barvivo se získává ze sušených těl samiček hmyzu nopálovce karmínového (Dactylopius coccus Costa), výsledná barva je červená. Košenila je derivát antrachinonu a všechny antrachinony mohou způsobovat rakovinu. U citlivých jedinců může způsobovat alergické reakce, dětskou hyperaktivitu, anafylaxii, astma, kopřivku a sennou rýmu. Pro děti je toto barvivo naprosto nevhodné.

V energetických nápojích je možné najít i benzoan sodný, který je sodnou solí kyseliny benzoové. Používá se jako konzervant v kyselém prostředí, kde zamezuje množení kvasinek a plísní. Existuje podezření, že tato látka způsobuje dětskou hyperaktivitu, může poškozovat DNA a vyvolávat některé dědičné nemoci (např. Parkinsonovu chorobu). Někteří výrobci ke stabilizaci používají i chlorid sodný, který se vyskytuje sice v malém množství (na 500 ml 0,9 g soli), ale při vypití více energetických nápojů se člověk snadno dostane přes doporučený denní příjem 5 g soli. Výrazně zvýšené množství soli nebo pravidelné vyšší dávky mohou zvyšovat krevní tlak, dochází k zadržování vody, a tím ke zvyšování objemu tekutiny v organismu. To má za následek nadměrné zatěžování ledvin, k dalším problémům může patřit osteoporóza, otoky končetin nebo ledvinové kameny.

Past vedle pasti

Taurin, který se nachází ve většině „plechu“, je v základu spíše pozitivní látkou. Jedná se o aminokyselinu, která reguluje objem buněk a je důležitá při zpracování tuků. V těle člověka se již nachází ve svalové tkáni, mozku a některých orgánech. Poskytuje materiál pro tvorbu žlučových solí, které se podílejí na zpracování tuků a pomáhají zpracovat vitamíny rozpustné v tucích. Proto jsou energetické nápoje často vyhledávány sportovci a jedinci, kteří se snaží zhubnout. Avšak taurin v kombinaci s kofeinem je velmi rizikový. Účinek kofeinu je taurinem zesílen, a navíc působí přímo v mozku.

U lidí, kteří se snaží zhubnout, často dochází k náhradě běžné stravy právě energetickými nápoji, což může vést k celkovému kolapsu organismu. Plechovkové pití totiž nemůže sloužit jako náhrada pestrého jídelníčku; při svalovém vypětí nebo snaze zhubnout bez dodávání potřebných látek může dojít k poškození nervového systému, bezvědomí, nebo i k zástavě oběhového systému. 

TIP: Experiment, který se zvrtl: Studenti dostali omylem kofein jako ze 300 šálků kávy

Energetické nápoje určitě nepatří mezi běžné a potřebné potraviny, které bychom měli konzumovat, a když už, tak rozhodně ne v pravidelných intervalech. Připouštíme, že při občasné konzumaci mohou zdravému dospělému člověku pomoct s náhlou potřebou povzbuzení. Tehdy je vhodné vybírat nápoje, které obsahují místo umělých barviv, sladidel a konzervantů přírodní varianty těchto látek. Chuť i barvu dostatečně zajistí ovocné šťávy (např. limetková, citrónová nebo pomerančová) a konzervanty hravě nahradí přírodní kyselina citrónová nebo askorbová. Děti a mladistvé raději podporujte v přirozeném získávání energie v podobě pravidelné vyvážené stravy, složených cukrů, sportovních aktivit a dostatečného odpočinku. 

V devonských mořích se přibližně před 380 miliony lety proháněla prazvláštní stvoření. Mezi největší z nich patřily pancířnaté ryby, které byly vzdáleně podobné dnešním rybám, ale jejich tělo bylo pokryté pevnými kostěnými pláty. Jedním z těchto pancéřovaných obrů byl i Titanichthys, kterého známe jen z neúplných fosilií.

Mezinárodní tým paleontologů nedávno detailně prozkoumal ústa titanichthyse. Byla to vlastně tlama o velikosti kolem jednoho metru. Ale její stavba ukazuje, že příliš velkou hrůzu v tehdejším oceánu nebudila. Ve skutečnosti byla dost podobná tlamě dnešního žraloka velikého, druhého největšího žraloka dnešních moří. Tito až 12metroví giganti totiž poklidně plují oceánem a doširoka otevřenými ústy prakticky nepřetržitě filtrují plankton a malé rybky, jimiž se živí.

TIP: Megalodon: Přežil největší postrach moří dodnes?

Palentologové se domnívají, že právě tímto způsobem se živil i titanichthys. Ohromná ryba potřebovala ke své obživě neustálý přísun velkého množství potravy a právě filtrace představuje výborný způsob, jak si ji mohla opatřit. Přesnou délku těchto tvorů neznáme, podle všeho šlo o jednoho z největších živočichů své doby. Podle odhadů měřil přes 5 metrů, možná i výrazně více. Svou velikostí se tak titanichthys nejspíše blížil zmíněným žralokům velikým a díky svému pancíři připomínal malou ponorku.

Hans-Albrecht Herzner (1907–1942) pocházel z rodiny postupimského architekta a roku 1913 nastoupil na gymnázium v Berlíně. Studium přerušila Velká válka a mladík se dočkal maturity až roku 1927, za dalších deset let získal doktorát na Univerzitě Fridricha Viléma. 

Po absolvování povinné vojenské služby se Herzner stal záložním důstojníkem u pěšího pluku č. 9. Od srpna do října 1938 působil jako vědecký poradce na Vrchním velitelství pozemních sil, poté nastoupil – už ve službách rozvědky Abwehr – na velitelství VII. sboru ve Vratislavi. V šarži poručíka sloužil v praporu zvláštního určení Bau-Lehr-Regiment z. b. V. 800, z něhož se později vytvořilo jádro speciálních jednotek Brandenburg. 

Hitler původně hodlal zahájit útok na Polsko už ráno 26. srpna a právě tehdy měl vyrazit do akce i Herzner. Dostal rozkaz sestavit ze sudetských Němců komando, jež by obsadilo oba jablunkovské tunely na hranicích mezi Polskem a protektorátem Čechy a Morava. Záškodníci měli tunely udržet otevřené pro vojska německé 7. armády. Oddíl v noci z 25. na 26. srpna skutečně obsadil nádraží v Mostech, ale obránci tunelů ihned zahájili palbu. Informace o dalším průběhu se liší – podle německých zdrojů Herzner tunely dobyl, ale obdržel informaci o odložení útoku na 1. září a stáhl se. Polské prameny tvrdí, že se Němci do tunelů vůbec neprobili a po několika hodinách je vojáci z Mostů vytlačili.

TIP: Neznámí hrdinové: Kdo jsou první a poslední oběti války

Šéf Abwehru Wilhelm Canaris navrhl udělit Herznerovi Železný kříž II. třídy, k čemuž však kvůli uskutečnění akce v době míru nedošlo (získal ho až později). V letech 1940–1941 velel nadporučík Herzner praporu Nachtigall složenému z ukrajinských nacionalistů, v září 1942 zemřel na následky střelného zranění.

Když se astronauté vydávají dál od Země, přestane je chránit magnetické pole naší planety. Od té chvíle jsou vystaveni vyšším dávkám škodlivého záření, které přilétá nejen od Slunce a zdrojů v Mléčné dráze, ale z nemalé části také z vesmíru mimo naši galaxii. Toto „galaktické“ kosmické záření tvoří hlavně vysokoenergetické protony, což jsou vlastně ionty vodíku a ionty těžších prvků – helia, kyslíku, uhlíku nebo železa.

Vysokoenergetické ionty galaktického záření mohou proniknout oblekem a kůží astronautů, až do jejich buněk, kde mohou poškodit DNA. Působení galaktického záření na dlouhodobých vesmírných misích tím pádem může vést ke zvýšenému riziku nádorových onemocnění a dalších závažných chorob, včetně nemoci z ozáření.

Ochrana astronautů

Vědci pochopitelně chtějí astronauty co nejlépe ochránit. Proto odborníci výzkumného centra NASA Langley Research Center před pár lety vybudovali pozemní simulátor galaktického kosmického záření. Nachází se v laboratoři NASA Space Radiation Laboratory (NSRL), která je součástí zařízení Brookhaven National Laboratory.

TIP: Čeká na astronauty letící k Marsu demence kvůli kosmickému záření?

Tento simulátor dokáže podle potřeby měnit intenzitu a složení simulovaného galaktického záření. Díky tomu je teď možné detailně a věrohodně testovat různé materiály a typy ochrany před takovým zářením a zlepšovat ochranu astronautů v kosmickém prostoru. Právě tento simulátor galaktického záření bude pomáhat navrhovat konstrukce prvních základen na Měsíci a na Marsu, které musí dostatečně ochránit své obyvatele. 

Když se Camille Claudelová seznámila se slavným sochařem Augustem Rodinem, byla mladou, krásnou a talentovanou studentkou. Její kariéra se právě začínala slibně rozvíjet. Jenže Camille se osudově zamilovala a tento patnáctiletý vztah poznamenal celý její další život. A to dost nešťastně… 

Děvče z dobré rodiny

Camille Claudelová se narodila do vážené rodiny se šlechtickými předky. Matka, dcera lékaře, k dceři nikdy nenašla citový vztah. Rodiče rok před Camilliným narozením ztratili patnáctiletého syna, a tak bylo narození dívenky pro matku obrovským zklamáním. Přála si chlapce! Nic na tom nezměnil fakt, že se brzy po Camille narodili ještě další dva sourozenci: sestra Louise a bratr Paul, známý francouzský básník a diplomat.

Děti mají domácí učitele, rodiče si totiž zakládají na kvalitním vzdělání. U Camille se brzy začne projevovat výtvarný talent. Miluje především práci s hlínou. Snad si tím kompenzuje nezájem své chladné matky. Když vidí Camilliny dětské práce tehdy známý sochař Alfred Boucher, přesvědčí rodiče, aby dopřáli dívce výtvarného vzdělání. 

Do Paříže!

A to bylo možné jen v Paříži na Académie Colarosi. Jedině tam mohou studovat i dívky. Paní Claudelová se tedy se všemi dětmi stěhuje do Paříže do čtvrti Montparnasse. Otec zůstává na venkově. Jako obchodník musí rodinu finančně zabezpečit. Camilliným učitelem na akademii se stává právě Alfred Boucher.

Ve škole získává Camille renomé coby skvělá portrétistka. Brzy se prosazuje i jako talentovaná sochařka. V devatenácti letech poznává slavného sochaře Rodina. Jemu je čtyřicet tři a na akademii „supluje“ za Alfreda Bouchera, který odjel převzít cenu do Říma. Mezi Camille a Rodinem to okamžitě zajiskří. Brzy propuká obrovská vášeň.

Slavný sochař v té době pracuje na mnoha zakázkách, proto zaměstnává velké množství různých pomocníků a asistentů. Sám prostě „nestíhá“. Stává se proto, že méně důležité části soch za něj dělají jiní. V té době se Camille stává Rodinovou žákyní, spolupracovnicí, múzou i milenkou. Pomáhá mu na jeho významných projektech, především na několika verzích proslulé sochy Balzaka. Obléct slavného spisovatele do mnišského hábitu prý napadlo právě ji. Kromě toho ale Camille pracuje i samostatně v ateliéru, který si pronajala se svou anglickou přítelkyní Jessie Lipscombovou. 

Nesplněný slib a deprese

Nikdy ale s Rodinem nebydlí. Ten žije už téměř dvacet let se svou bývalou modelkou Rose Beuretovou, s níž má postiženého syna. A nemíní svůj život nijak měnit. Camille nesmírně trpí a žárlí i na další Rodinovy milenky. Je obětavá, nesmírně sochaře miluje. Stále doufá. V roce 1886 Rodin písemně slibuje tehdy dvaadvacetileté Camille, že přeruší kontakty s bývalými modelkami, že s ní odjede na půl roku mimo Paříž a také, že se s ní ožení. Historikové se domnívají, že dokument diktovala Rodinovi Camille. Nic z toho Rodin nesplnil. 

Později už jí neslibuje vůbec nic! Nic se nemění, ani když Camille otěhotní. Navíc o dítě nešťastnou náhodou přijde. Rodin jí tehdy na rovinu řekne, že se s ní nikdy neožení. Camille se dostává do těžké deprese. Ve třiceti letech přerušuje s Rodinem intimní styky. Vidí, že naděje na společný život je naprosto nereálná. Uměleckou spolupráci ovšem zcela neukončí. V této době se Camille také ve zlém rozchází se svou rodinou, zejména matka totiž těžce nese Camillinu aféru. Ostatně v budoucnu jí to ještě „spočítá“!

Zoufalství

Camille se snaží zcela osamostatnit. Když se v roce 1900 koná v Paříži Světová výstava, Rodinovi je vyhrazen celý pavilon, zatímco Camille má možnost vystavit jen tři svá díla. Postupně ztrácí zájem o umění i svou existenci. Její zdravotní stav se rapidně zhoršuje. Pomoc přátel, kteří jí chtějí domluvit zakázky, zatvrzele odmítá. Rodin jí dokonce dojednává pozvání k francouzskému prezidentovi. A Camille? Vymluví se, že nemá co na sebe.

Začíná trpět paranoiou a Rodina obviňuje ze všeho možného a nemožného. Že ji připravil o mládí, kradl jí nápady a dokonce ji prý plánoval zavraždit! Trpí nedostatkem peněz, s nikým se nestýká. V zoufalství zničí téměř celé své dílo: na devadesát soch! Zachovají se alespoň náčrty a studie. Když bratr Paul sestru po čase navštíví, je zděšen! Potrhané tapety, zničený nábytek... Kdo by ji také podporoval? Camillin otec má sice pro dcerku slabost, ale ten už je starý a v březnu 1913 umírá. Camille mu nepřijde ani na pohřeb. Proč? Nikdo z rodiny jí totiž o jeho smrti neřekne.

Smutek a smrt na klinice

Pár dní po smrti otce hospitalizují Camille na psychiatrické klinice. Oficiálně je to prý na její vlastní žádost. Pravda to ale není. Snad to zařídil bratr Paul, možná vše proběhlo v režii matky. V roce 1914 začíná válka, a tak se pacienti ústavu kvůli postupující frontě stěhují. Camille zakotví v ústavu v Montfavet u Avignonu. Jednou, dvakrát ročně ji navštěvuje bratr Paul. Auguste Rodin posílá do léčebny finanční dary. A Camille neuvěřitelně chřadne.

Když ošetřující lékař doporučí matce, aby si vzala Camille do domácího prostředí, ta striktně odmítne. Prosí ji o to poníženě i sama Camille. Slibuje, že už žádnou ostudu neudělá. Matku však neobměkčí. Ta hrozná žena jí naopak zakáže jakýkoli kontakt s okolním světem. Camille tak čekají už jen dlouhá léta pouhého přežívání…

TIP: Uříznuté ucho génia: Co dovedlo Vincenta van Gogha k jeho šílenému činu?

Umírá v devětasedmdesáti letech na podvýživu. Ve světě za zdmi léčebny zuří už čtvrtým rokem druhá světová válka a psychiatrickým léčebnám se potravin nedostává. Na výzvy, aby přispěla na chod kliniky, Camillina rodina nikdy nereagovala…

Kolem mladé hvězdy AB Aurigae, která leží asi 520 světelných let od Země a na obloze se nachází v souhvězdí Vozky, se nachází hustý disk plynu a prachu s nápadnou spirálovitou strukturou. V něm astronomové nalezli poruchu označovanou jako ‚twist‘, která může prozrazovat polohu vznikající planety. Tento útvar by mohl představovat první přímo pozorovaný doklad o procesu formování planety.

Astronomové vědí, že planety se utvářejí nabalováním prachových shluků a chladného plynu v protoplanetárních discích kolem mladých hvězd, jako je například AB Aurigae. Nová pozorování provedená pomocí dalekohledu VLT poskytla zásadní poznatky, které vědcům pomohou lépe pochopit tyto procesy.

Nové snímky zachycují působivou spirálu plynu a prachu okolo hvězdy AB Aurigae. „Spirály tohoto typu naznačují přítomnost mladých planet, které strhávají plyn a vyvolávají v disku vlny, podobně jako loď na hladině,“ vysvětluje Emmanuel Di Folco z Astrophysics Laboratory of Bordeaux, který se na výzkumu podílel. Při oběhu planety kolem mateřské hvězdy se tato vlna vytvaruje do podoby spirálního ramene.

TIP: Souhvězdí Vozky ukrývá hvězdného uprchlíka i planoucí mlhovinu

Jasná žlutá skvrna (v blízkosti středu tohoto nového záběru okolí hvězdy AB Aurigae) připomíná zlom ve struktuře ramene a bývá označována jako ‚twist‘. Nachází se od hvězdy asi tak daleko jako ve Sluneční soustavě Neptun od Slunce a výzkumníci se domnívají, že by se mohlo jednat o jednu ze zdrojových oblastí vlnových poruch, tedy místa, kde se právě utváří nová planeta.